Nikdy jsem nedopustil, aby škola stála v cestě mému vzdělání. (Mark Twain)

I must be crazy, ´cause I´m still in love…

Sfoukla jsem svých třiadvacet svíček na dortu. Pomyslných. Na dortu bez dortu, jestli mne chápete…

Sešly jsme se s holkama ze střední. Zašly jsme ke Kočkám, pak do Hendrix Café na námku a sdělily si vše podstatné: žádná se nevdává, dítě nemá a ani těhotná není. Vycucala jsem skvělý svařák lžičkou a vypadala jsem pak jako naspídovaná veverka. Nevadí.

Abych vám pravdu řekla, nenašla jsem pořádnou výmluvu, a tak jsem vyrazila s Pepínem na ples. Olivce se ve skutečnosti vlastně hrozně moc chtělo.

Rychlíky do naší matičky Prahy jsou složené z přesně těch souprav, o kterých jsem si myslela, že je ČD už dávno prodalo Slovensku. Dveře mají na kliku, a to se bojím pěkně prosím u nás těch starých motoráčků, kde se dveře jen odtáhnou /jestli víte, co tím myslím/. Ale zvládla jsem to /o tom, že mi to klidně mohlo z HK ujet vám, moji drazí, raději vyprávět nebudu/. Mělo to mírné zpoždění, narvané to bylo k prasknutí, ale po čtvrté hodině odpolední jsem přeci jen stanula na nejposlednějším nástupišti /proč všechny moje vlaky z Prahy staví tam?/ hlavního nádraží.

Z kabelky jsme vylovila telefon a cestou na tramvaj jsem podala denní hlášení domů na ten den zasněžený sever. Poněkud mne zarazilo to množství lidí toulajících se v centru takhle navečer…

Tenhle spoj mě vyhodil na vltavském nábřeží u Tančícího domu. Měla jsem tam přestupovat na bus na Strahov. Při čekání jsem se vyloženě kochala, jako spousta dalších turistů, výhledem na osvětlené Hradčany. A Petřín. A tím vším kolem.

Ten večer byl vůbec kochací. Překrásné šaty, nádherné tance. Náramná atmosféra.

Sedli jsme si pak po půlnoci ještě na pivo a velmi pozdní večeři. Oba jsme se shodli na tom, že nás nemírně moc bolí nohy. Protančila jsem jedny punčochy J

Nutně musím zvěčnit to, že Praha byla nádherná. Světýlka pozdě v noci, ta cesta MHD v sobotu i v neděli ráno. To snad nestačí zažít jen jednou za život.

Sepsala jsem Štěpánce dopis a než jsem ho odeslala, přišla nabídka, že bychom se mohly vidět. Tedy zajít do AC na takový menší koncert. Prostě zapařit, zatrsat si. A mně se opět hrozně moc chtělo vypadnout od logie a tím pádem mi vůbec nevadilo, že vůbec netuším, jak se na SKA tancuje. Rychlokurz přímo na parketu, proč ne.

Začalo se o hodinu později tou „horší“ kapelou. Klára mi natočila pivo /co na tom, že jsem se před tím dušovala, že si ho nedám/, kopla jsem ho do sebe a šly jsme na to rozjet na parket. Víceméně jsme byly jediné ženy, kolem poskakovali povětšinou jen XYni, včetně našeho bývalého asistenta /asistenta?/ z technoly. Po poslední písničce Interpreta neznámého jsme si prostě musely polohluché na záchodě plácnout, že jsme jako fakt dobrý J

A tréninky jsou stejně super, jako byli vždy. Ten poslední ze 2/3 opět prokecali a prodebatili, aby ve výsledku zjistili, že mají zoufale málo turnajových soubojů. A pak jim ještě déle trvalo dát na papír svá přání, jak by chtěli, aby to vypadalo. A chudák Olivka-zapisovatelka byla už celá zmrzlá. Ovšem zcela se zahřála, když jí opět do ruky vrazili kord. A tak jsem si opět naprosto užívala plné pozornosti Kloboučníka. A v hospodě po svém druhém pivu, jeho čtvrtém, kdy jsme seděli zase jednou vedle sebe, obzvlášť…

Za okny je jaro. Tráva se krásně zelená, občas prší. Ve čtvrtek bylo slunečno a venku to vypadalo jako na Velikonoce.

Za dveřmi napečené cukroví, u televize složený betlém, zítra se zapálí už druhá svíčka…

Prostě v sobě neumím uhasit ten nejposlednější plamínek naděje. Nezvládnu to všechno takhle vzdát. A právě proto někde v té nejhlubší hlubině svojí iracionality větřím, že se jednou vrátíš…

.mějte se předvánočně krásně

.páá

Snažme se žít tak, aby naší smrti litoval i majitel pohřební služby. (Mark Twain)

Ed Sheeran - Afire Love
Semestr se rozeběhl, řekla bych jako každý rok, ale je to ohrané a naprosto lživé klišé. Letí to rychleji. V prváku než jsme se dokodrcali přes první hodiny /celkem děsivé/ latiny, první mikroskopické laborky /chápejte, s binokulárními přístroji, co se ovládá mikro šroubem a makro šroubem a hromadou páček, na které sahat nesmíme/ a než jsme pochopili, že jako chodit na všechny přednášky je pitomost /i když mne tohle přesvědčení drželo dost dlouho/, vypadalo to, že muselo přejít podstatně více času. A teď ani nemrknem a je tu půlka semestru.

Tak se mi tak konečně zdá, že žiju. Jakože po studentsku.
Nevypadalo to kdovíjak nadějně. Ale vlastně jo, vypadalo :)
Jednoho rána jsem ze skříně vylovila ponožky. Což o to, lovím je tam každé ráno a dokonce se zatajeným dechem, zda-li nebudou děravé na palci, neboť jsem neskonale pohodlná, abych si je zašila. Nicméně od prvé chvíle mi bylo jasné, že je na nich cosi zvláštního. Když jsem si je natáhla, bylo mi to jasné: nebyly moje. Vlastně si jsem jistá, že nejsou nikoho z domova. Pro tuto záhadou je jen jedno možné vysvětlení: někomu jsem s nimi odpochodovala. A protože jsem žena v těchto ohledech silně podprůměrná, moc velký výběr nemáme. Jen dva.
A jeden z těch dvou se do mojí ponožkové teorie přimotal hned druhý den. Totiž Raven. Jestli bychom se nemohli sejít v HK. Neviděla jsem žádné proti, a tak jsem souhlasila. "Tak zítra. Kam půjdeme, nechám na tobě."
Vyparádila jsem se, jak jsem to z mých omezených kolejních možností svedla, na hlavu narazila nový klobouk /dva super úžasné úlovky z předchozího dne/, do ruky popadla véču a šla. Hodně rychle. Šla jsem už zase pozdě. Pod schody jsem slyšela odbíjet celou a vzpomínala jsem na dobu před dvěma lety, kdy jsem na svoje první rande v životě dorazila o půl minuty později. Nad Bonem Publicem jsem se tomu zasmála, rychle se vydýchala a pak už jsem zamířila pod věž k Ravenovi, který byl vzorně přesný. Zamířili jsme do čajovny a velice příjemně si popovídali. Dozvěděla jsem se spoustu nových věcí, popili jsme skvělé čaje a slupli mističku oříšků. Když mě vyprovázel městem na koleje, nabídl mi rámě, jako tehdá, a já se raději nezmiňovala o tom, že to byla jedna z těch věcí, na které mne sbalil. 
Ed Sheeran - Tenerife Sea

Překlepala jsem další týden. A tentokrát jsem měla sakra velký důvod ho přežít. 
Na konci letňáku, tehdá když jsem dělala sociálu a TePř, když byl v HK divadelňák, jsem na jedné zastávce zahlédla plakát na The Backwards. Snažím se podchytit jejich vystoupení už od doby, když jsem na ně neplánovaně šla na gymplu k nám do divadla. Byli suproví a já to chtěla zažít znovu. A tak jsem to nadhodila Štěpánce a slovo dalo slovo a my měly lístky do Adalbertina na jejich koncert. 
Se Štěpou jsem měla sraz až na místě, kam jsem se z důvodu pohodlnosti /tedy hlavně nepohodlnosti mých bot/ rozhodla dopravit se busem /tedy trolejbusem/. Jenže plánovaný spoj mi ujel před nosem, když jsem se vracela pro svetr, který jsem stejně vůbec nepotřebovala. Tak jsem čekala na něco dalšího, blížil se bus, Olivka narychlo koukla do jízdního řádu, moc se v tom nevyznala, daná zastávka tam byla, a tak na poslední chvíli naskočila. A když jsem se rozkoukala, koukám, jak na mě mává ze sedačky Štěpánka, která jela z práce.
Koncert byl suprácký, i když jsme nezapařily, neboť bylo málo místa a přední řady by nás asi ukamenovaly, kdybychom jim překážely ve výhledu. A tak jsme si trsly aspoň na židli.

Vladimír Mišík - Variace na renesanční téma

Začátkem listopadu jsme obnovili tréninky. Po měsíci. Přijela jsem pozdě, i tak jsme byli první, v závěsu za námi Kloboučník a Raven (!). Když došly klíče, vydali jsme se krámošit na stojedničku, revidovat, čistit a olejovat. Něco podobného bylo v plánu i potom v sokolovně, ale to už pány chuť přešla, a tak šli šlapat školu. Kloboučník si může zase jednou připadat jako pán, když může předávat moudra.

V HK to i pátý týden vypadlo dost podobně, ráno všude bílo od námrazy a odpoledne celkem teplo. Na technole jsme přesívaly s holkama granulát a na kontrole jsme s Klárou opět končily jako poslední. Chtěla jsem si jít lehnout a spát. Domů.

Blogerská krize přešla v krizi hradeckou, kdy jsem chtěla zmizet a jet domů. Chápejte, máme přednášky o víkendu /to nepochopíte, povinný seminář v neděli večer před zkouškovým už vůbec ne/, a tak jsem se rozhodla poprvé od prváku v HK zůstat přes víkend v kuse. Moje nálada vypadalo jako křivka EKG, ale chmury byly zažehnány a já zůstala. Když už jsem si sem natahala věci na 14 dní, že...

Lucie - Chci zas v tobě spát /až jednou budu někomu vyprávět, jak jsem na těhle písničkách přežila výšku, bude se mi smát./

Nejdůležitější kulturní akcí tohohle týdne ale byl LitErární večer, který pořádá Klára v AC. Byl již v pořadí třetí, na žádný z předchozích jsem se nedostavila, ale tentokrát jsem usoudila, že a) téma Sex v literatuře se nesmí promeškat, b) v kombinaci se Štěpánkou B. to prostě musí být něco. Bylo.

Už dávno jsem zapomněla, jak úžasné proslovy Klára dokáže vymyslet /ta zašouplá vzpomínka na náš maturiťák/, ukázky ať už v podobě předčítání nebo scénky byly zajímavé a i hudební tampónky stály za to. Sečteno a podtrženo jsme se spolužačkami vydržely až do konce, nasmály jsme se a poprvé po asi milionu let mi přišlo škoda, že jdu domů spát tak brzo /o půlnoci, ehm/. Prostě v nejlepším se má přestat, a navíc jsme měli druhý den laborky.

Tak to by bylo. Jdu sbírat vědomosti a zážitky, spíš vědomosti, hodně vědomostí. 

.mějte se krásně

.páá

mikrosvět_IV

ne, ideálně by ten text v učebnici neměl být delší jak deset řádků. jinak se v polovině textu ztratím a zjistím, že už po padesáté přejíždím očima tu samou větu, aniž bych pořádně věděla, co ta slova znamenají.
najít začátek věty a znovu. a nemysli na pitomosti, prosím tě...

co když... ne, jinak. co kdyby...
ve své dětské naivitě jsem ztracená kdesi v budoucnosti, co může být stejně tak pravda jako neskonalá lež.
co kdyby by byl... bychom byli... to bylo všechno jinak?
jako puberťák. jako kdybych to všechno už dávno neznala.
co když je to od mého druhého zlého já jen prachsprostá lež? výmysl, nesmysl, hloupost...
co když se mé první hodné a naivní já vrátilo do časů dávno před tím, než se všechno sesypalo jako domeček z karet?
co když pro to všechno neuvidím to, co bych vidět měla?

pozdě večer pod slunečníky. obklopeni spoustou lidí, a přesto sami. lapeni v léčce, kterou na nás přichystala ta dvě pometla. barevná světýlka rachejtlí jsme viděli jen v odrazu na malém okénku vysoko nad námi. "Co, Olivko, vlastně chceš?"
proč je to ten nejhezčí ohňostroj, na který jsem kdy s kým koukala?

dávka antipsychotik to jistí. neuroleptika, atypická antipsychotika, chlorpromazin, haloperidol, extrapyramidový synrom, klozapin, olanzapin, aripiprazol, sulpirid, neuroleptický syndorm, amisulpirid.
nerozumíte mi? to nevadí, já sobě taky ne.
hlavně abych zase neskončila v něčí náruči. v myšlenkách, aby mne netáhl za ruku, kam chce on. a já se ho nemusela ptát, o co mu to vlastně sakra jde.

Že nedostanete vždy, co chcete, je někdy obrovské štěstí. (Dalajláma)

1. týden 7. semestru

... aneb týden, kdy jsem utratila nechutné množství peněz.

Všechna ta sranda začala už v neděli, kdy Kloboučník /prý na přímluvu z jiných míst/ odpískal trénink. Vyrazila jsem do HK tedy o celé dvě hodiny napřed. Hned na nádraží mne potěšili výlukou, i když zpětně jsem na sebe hrdá, že jsem to ustála a taška mne nevykopla ze schůdků do vlaku. Nicméně do už takhle dost plného vlaku ve Všestarech nastoupil Raven zřejmě se spolužačstvem. Můj sympatikus mi jasně naznačoval, že je připraven utéct, nicméně bych pravděpodobně dokázala vtrhnout jen ke strojvedoucímu, neboť jsem jela pozadu a byla jsem z toho celá zmatená. Nejspíš mě neviděl, stál za sloupkem, a od minule mám kratší a červenější vlasy.
Ed Sheeran - One
Pondělí po přednáškách jsem chtěla věnovat Štěpánce. Zapluly jsme do maličké a útulné kavárničky, kde jsme neodolaly 70% horké čokoládě. To bylo žrádlo, moji milí. Dotarabily jsme ledničku z úschovy na pokoj /no, vlastně se s tím táhla jen Štěpa/. Pak jsme ještě razily do města, tentokráte vlastně vůbec ne do hrabáků, ale doprovodila jsem ji na Náplavku. Po cestě jsem jí vyklopila vše, z čehož jsem si možná valnou většinu informací měla nechat pro sebe, achjo.Cestou zpět jsem se hezky prošla, 27 mi ujela prakticky před nosem, ale to nevadilo. Bylo teplo a já si zrovna chtěla zavzpomínat. Na druhák, když jsem v devět večer prchala po orgáně do města. Na procházky ruku v ruce. Na Mantichoru.
Úterý bylo opět přednáškové. Zašla jsem pro skripta, ale svým způsobem pozdě, neboť technola už na skladě nebyla. "Musíme ji objednat." No to by teda chtělo, začátkem semestru.
Odvážně jsme se po o ještě vrátili na logii a poté jsem už jen byla vděčná, že se už nehoním za kredity a nepotřebuji mít tunu zapsaných předmětů - tvrdnout do 6 ve škole bych vážně nechtěla. Na sedmou jsem zavelela odchod do čajovny. Jana R. vyprávěla historky z lékárny, o oslavě narozenin jejího bratra. Užili jsme si to.

.Orwald

Passenger - Let Her Go
Ve středu jsem se přimotala k pozvání do hospody náhodou. Vlastně ani tak úplně nevím, jestli jsem ho měla správně přijmout. Ale Olivce se tak moc chtělo s nimi někam jít, že nemohla nabídkou jen tak pohrdnout. Zapluli jsme do přítmí baru a uvelebili se na následujících několik hodin na lavici. Poprvé v životě jsem ochutnala mojito. Nic moc, na asi nejznámější drink jsem čekala něco víc. Holky probraly Erasmus, kluci pobavili historkami z prázdnin. Naťukli jsme zábavné téma diplomek. Čas utekl jako voda a my se pomalu šinuli nazpět ke kolejím. Zjistila jsem, že jsem se spolužákem měla přes prázdniny stejného zaměstnavatele. A ti noví studenti vypadají starší než my. Pac a pusu a v pondělí znovu. Dobrou.
Čtvrtek byl volný. Vyrazila jsem do města, prvoplánově sehnat skripta, která jsem v knihách viděla už před tím, že jsem věděla, že je budu chtít. Nakoupila jsem. A to bylo tak asi všechno. Zimní boty zatím nejsou a když se mi něco líbí, je to dvakrát dražší, než jsem ochotna dát. A hezké oblečení taky nebylo. Celou dobu krápalo a já se občas promotávala městem a davem i s roztaženým duhovým deštníkem nad hlavou. Před fildou bylo srocení lidu, ale já se jim vyhla /tu zelenou bych stejně asi nestihla/. A večer neodtékaly sprchy. To nechcete.
V pátek jsem po fyto utíkala na vlak. Máma měla dovolenou a já si ji chtěla užít doma. Výluku jsem zvládla, ve vlaku upletla další řadu a pak už jen čučela z okna a obdivovala nově vybarvenou Lodžii a všechny ty důvěrně známé scenérie mezi Městem pohádek a Srdcem Českého ráje. Teplo a vůně domova. Co víc si při pátku přát.

Ed Sheeran - Photograph
Sobotu jsem strávila na čerstvém podzimním vzduchu u nás v podhůří. Na houbách, no jo :) už rostou, konečně, celý košík jsme donesli domů, celý vrchovatý koš a mrazák máme přeplněný. To bude houbovníků! Po o jsem se chtěla učit, ale nějak se to zvrhlo. Bylo kafe, omyly jsme s mámou nádobí, teta nakrájela houby, oloupala jsem brambory na zítra a bylo šest a jely jsme s mámou vypůjčeným autem od sestřenky domů. Naše je v nemocnici, mrzáček náš milovaný.

No a abych doložila pravdivost podnadpisu, sepsala jsem týdenní výdaje:

• Nákup (jídla a podobných nezbytností na začátku semestru)... 270 Kč
• Rajz v pondělí......................................................................... 50 Kč
• Skripta (2x různá veterina, Kontrola) ...................................... 695 Kč
• Rajz v úterý............................................................................. 85 Kč
• Rajz ve středu ....................................................................... 150 Kč
• Skripta (Klinika I + II) ................................................. cca 1 000 Kč
• jo, jasně a cesta tam a zpět ....................................................106 Kč
• sečteno a podtrženo to vyjde na ....................................cca 2356 Kč
• (a to jsem tedy ještě střelila angličtinu za 200 Kč)

Ještě jednou sečteno a podtrženo jsem za jeden jediný týden utratila bez pár stovek celé svoje kapesné na měsíc. A to bych si pěkně prosím měla ještě obnovit platnost ISIC a nahrát na něj další prašule na obědy. /Ještěže městská karta a opuscard jsou napapané ze září./ Čas od času se najdou chytráci, kteří tvrdí, že si na VŠ máme vydělat prací na brigádách. To jako vážně? Svůj prázdninový výdělek bych měla během 4 měsíců v trapu a co pak zbylých 5?

. mějte se krásně a šetřete na budoucnost... svým zatím možná ještě neexistujícím dětem

.páá

P.S. Nejjednodušší by bylo, kdybychom s Marťou ve středu v noci byly bývaly proběhly patro a na náhodné dveře /samozřejmě ne ty naše/ nalepily cedulku LETOS JE PATROVKA NA TOBĚ. Takhle se jí klasicky dočkáme na konci listopadu.

Kostýmové nezbytnosti

Tyhle dvě záložky celkem ve velkém už dlouhou dobu zanedbávám. Pokusím se to trochu napravit.

Vždycky mám velkolepé plány na to, jak mají moje kostýmy vypadat, ale do konce to dotáhnout obvykle nestihnu. Pokoušela jsem se tedy během září dohnat resty.

.váček ke třicítkovému kostýmu. vzhledem k velikosti lze použít i jako slušivou čepičku :)

.tady vidíte celou výbavu: starou taštičku, spíchlou kdysi dávno velmi narychlo, nový váček, vějíř a facalítek. V dobové věrohodnosti to stále silně pokulhává, já vím.

.pásek k honosným gotickým šatům. Ten už se jakž takž podobá tomu, co by to mělo býti. I když podle obrázků, co si vybavuji, nebyly ozdoby tak nahusto a přezku by pravděpodobně taky řešili jinak.

.předlouho jsem nemohla najít ten správný, rozumně malý, zlatý filigránek, až jednoho dne se usmálo štěstí. Osobně jsem s výsledkem spokojená.

.posledním výmyslem je gotická taštička. Rozešitou jsem ji měla od dávné realizace šatů, ale tou dobou nebyl už čas dořešit ucho a třásně. 

.což možná bylo dobře. Na Medieval Silkwork jsem našla zmínku o takovýchto uzlících a neodolala jsem si je nevyzkoušet. Výroba je celkem snadná, pokud se to toho kompletně nezamotáte. Vypadají hezky. A jsou dobové.

Nezkušený člověk miluje vždy toho, kdo nemá chuť jeho lásku opětovat. (Robert-pierre Desnos)

Pomalu, ale vážně velice pomalu přivykám pocitu, že sezona pro nás už definitivně skončila. Kostýmy vyprané, posledních pár kousků čeká na dosušení, složení a ukrytí ve skříni před trapnou realitou mého života.
Na Mělník jsem nakonec táhla pomalu vše, co se dalo. Tance, šenkýřka, průvod v gotice. A to jsem původně odřekla Bílou, protože jsem byla líná se táhnout s druhým kostýmem. Jsem prostě blbá.
Bylo to super. Bylo to velký a na to Olivka není zvyklá. Ohromné trhy, tuna lidí a za plotem řvoucí atrakce. Na ruce camradlo (čti: ten papírový náramek, co se nosí na fesťácích), které neladilo s žádným kostýmem. Burčák /hmm.../, co jiného.
V okénku mezi vystoupeními jsme zašli na oběd. Najít volnou restauraci, kde bychom se vešli všici od nás bylo těžké, první dva pokusy nám nevyšly. Nakonec jsme se v jednom podzemí krásně rozdělili ke dvěma stolům, já se přifařila ke klukům, co pokračovali na Bílou /ale taky těmi, se kterými jsem byla na Úštěku; jo no hádejte, jistě, patří k nim Pepíno i Kloboučník/, objednali jsme si jídlo, pití a čekali. No dočkali jsme se :) Pak jsme se jen rychle vrátili, Olivka pošťuchovaná kým jiným než Kloboučníkem. Nacpala jsem se do šatů, nechala se zašněrovat. A pak mne můj drahý tanečník upozornil na celkem nemilý nedostatek - rozvázaly se mi uzlíky a měla jsem tím pádem na pozadí tak trochu díru /a pod tím bílou spodničku, ehm/. Pak už bylo vše v pořádku, Kloboučníkovi další knoflík neuletěl /ten jeden jsem mu při obědě přišila/ a já si zase tolik na šaty nedupala /jen na Janinku ano/. Nespadla jsem na těch kostkách a ani nikdo jiný. Kluci odjeli, já zmizela z dohledu ostatních a došívala si pásek. Průvod mne trochu zklamal, byli jsme na konci za námi už jen jedna trojice a policisté, kteří nás doprovázeli, a lidé si jich všímali spíše než nás. Večer pak stál ovšem za to, prodloužili jsme si život na historkách o dárkových poukazech na let vrtulníkem, hororových sprchách a moři s pijavicemi. Nedalo se nesmát.

To jsem se to zase rozepsala...

Odstěhovala jsem se na kolej, snad už naposledy. S mámou jsme si pak došli na oběd, poté koupit knížku na Vánoce a nakonec zajít neplánovaně do hrabáku, kde jsem byla týden před tím. Vyplatilo se, a já odcházela s novým značkovým kabátem. Hurá, odpalte ohňostroje, Olivka má po dvou letech shánění nový kabát, ve kterém nebude vypadat jako drban!
Ve čtvrtek zase pošta, nic moc vám povím, moji milí. Na cestě do práce máme dvě uzavírky, z čehož jedna je dost na nic - na jediné pořádné silnici, která do toho města a zpět vede (pak už zbývá jen dálnice a dvě "cesty pro jedno auto", ta třetí podobná cesta jen z jiné strany je rovněž celé léto zavřená). Sranda, viďte?
A dneska jsem nemohla půl hodiny nastartovat sekačku. Prostě jsem ji nemohla natáhnout. už jsem se viděla, jak mámě oznámím, že jsem nic neposekala, páč to prostě jako nešlo, ale najednou to chytlo a já jela. Náramná zábava na dopoledne /ale mne to vážně moc baví!/. Odpo jsem podle naší nové kuchařky vařila, teda vlastně pekla. Vaření mne baví víc, tohle bylo takové nijaké, nekreativní. Ale výsledek je dobrý a chutný a o to jde.

Ještě týden flákání a pak hurá! do toho ústavu finišovat jednu z dalších etap mého života.

Co když je to všechno jenom o tom, jaké tomu dáme jméno?

.mějte se krásně

.páá

Není-li tu ta, kterou mám tak rád, tak mám rád tu, která je tu. (Jan Werich)

Zápis do 4. ročníku FARMACIE. Neuvěřitelné.

Tisíc a jedna slov mne obvykle napadají ve chvílích, kdy při ruce nemám ani tužku ani kus papíru. A odběhnout si za roh namluvit na záznamník v telefonu zní trochu šíleně, když už se jednou dostanete do společnosti. A tak ty nejlepší články nikdy nespatří světlo světa. Zůstávají kdesi ve vzduchoprázdnu dnešní doby. A vesele si existují v některém z paralelních světů.

Během prázdnin jsem přečetla 2 (slovy: dvě) knížky. Krále krysu jsem se jednou pokoušela přečíst, nedostala jsem se daleko a jediné co jsem si pamatovala, bylo pár dýdžejských odborných termínů. Překvapilo mne, že tohle vlastně ani nebylo zprvu tak důležité. Tou druhou věci byl rest z gymplu - Cyrano z Bergeraku. Náhodou jsme s mamčou jednou večer v televizi zachytily záznam tohohle představení a já se konečně rozhodla, že si to musím přečíst. A přečetla. Víc jsem nestihla. Ale v počítači mám další tři díly Cizinky, tentokráte v angličtině. Tak uvidíme, co vy na to?

.vlastně to není ani naše ohňovka, ale je to pěkný.
tohle neprovozujem (snad

Poslední tři víkendy jsem strávila se šermíři. Ale nemíním to tu rozpitvávat, snad jen v náznacích.
Na Libuň bylo krásně, ale přišlo málo lidí. Nový termín je poněkud nešťastný. Snad příští ročník bude lepší. Bude to znít šíleně, ale přípravy už jsou rozběhnuty.
Ohňovka na Hradozámecké noci byla skvělá. Zcela výjimečně jsme čekali na publikum my a ne publikum na nás. A Kloboučník začal pracovat na kostýmech na ohňovku. Super.
Na Přívory jsme dorazili pomalu za tmy. Ve svém stanu jsem opět obsadila "svojí" pravou stranu stanu a levou přenechala Pétě. Byla nečekaná zima, ale ta nejhorší byla až v neděli, kdy jsme odjížděli. A ten vítr, zdálo se, že s plachtou od přístřešku odletíme. Hlavně, že nepršelo.
A teď náš sobotní trénink před Mělnickým vinobraním.

S Hancul a LK jsme objevovaly krásny nočního Lbc. Skvěle jsme se nadlábly, po dlouhé doby jsem si dala tortilu se salátem a masem, a pak jsme se jaly objevit nějaký bar. Jenže jsme byly moc náročné, a tak jsme vlastně jen bloumaly. Olivce by ke spokojenosti stačilo pivko na náměstí, kde se odehrával koncert snad v rámci Dnů evropského dědictví, nicméně holky chtěly být náročnější. Posledním vlakem jsme se dopravily do Bíláku, svalily se na postel a šly spát.

A teď si hraji s kostýmy, dodělávám, opravuji a mezi tím vším si pohrávám s myšlenkou účasti na historickém plese v Praze na konci listopadu. Není to snad ani tak otázka jestli se mi chce, či nechce, jako spíš toho, zda bude čas. Uvidíme. Kostým snad nejošklivější nemám, jen ty boty váznou. Uvidíme.

Vzpomínám na ráno na Úštěku, kdy hladina jezera Chmelař byla dokonale hladká a nikde ani živáčka /až na ty stánkaře/. Na písek všude, ale naprosto všude /poslední jsem vyklepala na Přívorech/. Pro svého tehdejšího spoluobyvatele stanu budu mít nejspíš vždycky slabost /a proto mi asi na Přívorech večer tak chyběl/. Je to moje veřejné tajemství.
Úštěk byl ten nejlepší zážitek prázdnin. A příště, dámy a pánové, si beru plavky!

.mějte se krásně a lásce zdar!

.páá

P.S.: Rozhodla jsem se sbírat camrátka. Mám na to celý život, tak schválně, kolik jich nashromáždím. A mohla bych začít příští rok na Libušíně, co vy na to. Dále pak bych chtěla poněkud dobovější a lepší kostým na Bílou. Ale co pořád ještě nevím, je kam na praxi.

Ve městě se tomu říká krásné počasí. Na venkově sucho. (Valeriu Butulescu)

Je libo pečenou Olivku?

Konečně přišel déšť a smyl ten prach z cest, co mne už několik dní škrábal v krku.
Nesnáším vedra. Ideálně má být dle mého kolem pětadvaceti, ale přes třicet /či dokonce pětatřicet/ to jít vážně nemá. Tělo mi pak stávkuje, permanentně vysílá chybové hlášky hlášky v podobě JESTLI SE OKAMŽITĚ NEPOSADÍŠ A NEOCHLADÍŠ, ŠVIHNU S TEBOU NEMILOSRDNĚ NA ZEM. Což není vyhovující stav, když v době, kdy se na slunci vůbec člověk pohybovat nemá, pobíháte po rajoně nebo minimálně sedíte v autě a řítíte se do další vesnice. Kupodivu jsem se nějak aklimatizovala, nekolabovala a přetrpěla to. I s kůží se mi stalo něco podivného, neboť je opálená, ale už nevykazuje známky spálení, ani když jsem líná se namazat krémem. Nejspíš už to nemá cenu hlásit poškození.

.Craving-dealer

Čímž jsem asi vyčerpala to nejdůležitější z uplynulých několika týdnů.
Perseidy jsem jako každý rok neviděla, protože bylo zataženo a v období kolem nemám nikoho, s kým bych mohla po nocích bloumat /ha, ani bych nemohla, když potřebuji druhý den ráno vstát/. O krásné letní grilovačky u nás na chatě přicházím, neboť jsou pokaždé naplánované, když musím večer pryč. Naposledy kvůli vystoupení za Městem pohádek. Řídila jsem, abyste jako věděli. Bylo by to lepší, kdyby mi do toho K tolik nevěcně nekecala /P věcné poznámky byly fajn/. Ale vem to čert, cesta se zvládla, vystoupení bylo pěkné, lidi tleskali a to jako hodně /podobně jako u nás doma, a to je co říct/, jen domů jsem se přihasila kolem půl dvanácté. Žádná zábava ve vedlejší vesnici, žádný dýchánek, zalehla jsem do postele. Konec. Tečka.

O co všechno ještě přicházím?

Někdy za hlavu házím všechny svoje plány. Pak je ale zase vytahuji. A sním. Nic z toho se nestane.
Jsem samotář. Přesně takový, co mu budou vždycky skřípat zuby, když je moc dlouho sám. Co potřebuje přítomnost lidí, poslouchat jejich příběhy. Co potřebuje doteky. Co po večerech brečí, že po něm neštěkne ani pes. Vlastně nejsem tak úplně samotář. Ale co mi zbývá?

LK je tetičkou. Od mladší ségry /jinak to ani nejde, když je nejstarší ze tří sourozenců/.
Je mi třiadvacet /skoro/ a nemám nic. Někdy se to hodí, mít někoho, kdo vám pomůže se rozhodnout, kam dál, když vaše fantazie vás zavádějí tu tam, pak zase jinam. Chtěla jsem si přes prázdniny rozmyslet, kde budu dělat praxi za rok. Myslíte, že jsem došla k nějakému závěru?

Z otevřeného okna na mne dýchá studený noční vzduch, ochlazený deštěm a bouřkou. Dneska už by se zase to přídavné živočišné teplo hodilo, co myslíte?

P.S. Nepotřebuji číst žádná klišé, že na každého někde někdo čeká. Já vím, že je to pravda. Jen se taky nemusíme nikdy potkat, protože nevytáhnu paty z domu. Protože vysedávat po kavárnách samotná mne prostě nebaví. Sorry.

mikrosvět_III

Nebudu mít televizi. Společnost mi budou dělat hlasy jdoucí z mého retro rádia, kde přehraju desky, CD i kazety. A novinky si najdu na netu.

Mám malý 3+1. Kuchyňka je malá, jídelní stůl skládací. Je zde okno. S chodbou je propojena pultíkem. Něco jako barový, jen tam chybí ty stoličky.

Chodba je vymalovaná na bílo. A místy černé kočky. Tu se nějaká meje, jiná číhá, další spí, čtvrtá jde a tak dále. Není dlouhá, spojuje nejdůležitější místnosti... vlastně všechny.

Chloubou obývacího pokoje je retro rádio. A pohodlná pohovka. Na velké stěně za ní je něco krásného namalované. Balkonovými dveřmi se mohu protáhnout ven, kde živoří několik bylinek. Pod oknem v teploučku mé domácnosti předvádí své kousky pískomil.

V ložnici je umístěná postel, co je pro jednoho moc velká a pro dva pomalu spíš malá. Špatně se na ni shání prostěradlo, na jeden a půl postele. Ale jeden nikdy neví, kdy se mu letiště bude hodit. Šatní skříň praská ve švech.

Poslední místností je vytoužená pracovna. Šicí stroj, prostorný stůl, spousta krámů. Rozešité šaty, které stejně nebudu mít kam nosit. A nástěnka všeho co bylo, je a bude. A postel. Co kdyby náhodou přišla návštěva.

nebo jinak...

Poslední místností je ložnice kamaráda. Spolubydlícího. Je prostá - jednoduchá postel, skříň, knihovna, stůl a počítač. A uklizeno. Ne, vážně jsme jen kamarádi. Ne, nespíme spolu. Jestli jsme divní? Aspoň jeden z nás?

nebo jinak...

Jedinou mou společnost nevytváří retro rádio, drby z FB a pískomil, ale moje druhé, lepší já umístěné v těle opačného pohlaví. Skvěle si rozumíme.

V ložnici je umístěná postel, na kterou se špatně shání prostěradlo. Jeden a půl postele, na kterou jsme dva pomalu asi moc, ale my se k sobě velice rádi tulíme. Živočišné teplo, šetříme za vytápění. Šatní skříň praská ve švech.

Poslední místností je vytoužená pracovna. Šicí stroj, prostorný stůl, spousta krámů. Rozešité šaty, které stejně nebudu mít kam nosit. A nástěnka všeho co bylo, je a bude. A postel. Co kdybychom náhodou měli dítě.

kdo ví co jednou bude?

Každý z nás dospěje ke ztrátě iluzí, které choval v mládí o svých bližních. (Sigmund Freud)

Kabát - Šaman

To si takhle tvrdnete v HK přes víkend. Samozřejmě se pilně učíte na zápočet, když tu náhle v poledne zaslechnete Kabáty, aniž byste museli zalézat do skříně. Víte vy, co z toho nakonec vylezlo? Jejich večerní koncert pod "lízátky". Kabáti z první ruky, jako bych tam byla. Super, lepší zpestření zkouškovýho být nemohlo.

Ale to už je pěkně dávno... /Nepoužívám já tuhle frázi nějak často?/

.pirátské lodě nějakou tu minutku před večerní bitvou

Nastoupila jsem na brigádu a... mám před sebou ještě 4 týdny /čti: půlku už mám za sebou/. Letos to frčí. Dokonce poslední dny končíme i brzo, ve dvě jsem doma /juhů, počkej si do prvního, to se změní/.

Ale taky mne zaplavila vlna pesimismu. To před sebou vidíte celý dva měsíce ztrávený tím, že píglujete od jednoho zapadákova k druhýmu a vozíte... blbosti. Kdyby to byly krásné čumkarty z blízka i daleka, rozkošné líbesbrífy, dobře balíky, každý si musí udělat radost, rekomanda, povinnosti jsou povinnosti. Časopisy. Ale letáky, katalogy oblečení snad každý měsíc, obálky, o kterých prostě víte že obsahují reklamu od zahradní techniky až po úžasné půjčky, mne prostě nebaví. Ale co naplat, něco "nás" živit musí.

Před sebou dva měsíce /dobře, osm týdnů/ vstávání před pátou, zatímco facebook /zdroj všeho zla/ vás začíná zaplavovat natěšenými statusy na společné dovolené. Kdesi. A hádejte, co závidím víc - stálého partnera nebo tu dovču? /Dokonce jsem tou dobou sepsala pár bodů, jak strávit ideální prázdniny. Poslední v životě./

My Mad Love Song Collection /tak na tomhle jsem, dámy a pánové, přežila zbytek zkouškovýho. That Man je stejně nejlepší!/

V jakési euforii či naivitě jsem zahlásila, že pojedu na Úštěk. Pepíno totiž dal na výběr pouze ANO x NE a Olivka tam potřebovala ASI JO. Ozval se mi, kvůli cestě, a já zjistila, že se počet účastníků z našich řad vlastně vůbec nerozšířil. Snažila jsem se najít logické, proč ne, přestože srdce, rozum a všechno bylo pro. A přesně v tomhle okamžiku Pepíno zjistil, že Pavel je vlastně holka. Nechápal. Já zpětně taky ne. V čase, kdy jsem měla už dávno naplánovaný spánek, mi volal ještě piclý Kloboučník, kvůli stanu, tyči a ohňovce, co se plánuje na konec srpna. Pojedu, zahlásila jsem nakonec ve čtvrtek a vylovila ze skříně kostým.

Bylo horko, v autě jsme se naštěstí ale neroztekli a dorazili na místo. Ani jsme nebloudili. Postavili jsme stany /pěkně daleko od sebe/, do stanu jsem si naparkovala Kloboučníka a byla jsem v tom vedru neskutečně líná se převléknout do dobového. Naprosto stěžejní bylo objevení stánku, kde točí Svijany. A to byl náš páteční plán. Spát jsme šli celkem dost veselí a celkem dost brzo /alespoň osazenstvo mého stanu/.

.dostala jsem kytku, pila naše pivo...
prostě nejlepší dovolená!

Probudilo mě světlo, v šest jsem se poprvé vyhrabala ze stanu a venku bylo božské ticho a klid. Hladina jezera Chmelař byla klidná a hladká jako zrcadlo a já neodolala jít si v něm vymáchat aspoň nohy. Bylo už zase náramné teplo - tou dobou jsem tam neviděna pobíhala jen ve spodničce a pletené vestě. Když jsem se vyhrabala ze stanu podruhé, byli už na místě Lužický a já se sháněla po někom od nás, neb se mi kluci zase někam rozutekli. Po písku i mezi stánky po asfaltu jsme pobíhali bosí a stan jsem měla plný písku. Dílem taky proto, že mě Kluboučník v pátek večer vyválel na pláži. Několikrát. V kapsách jsem měla fůru písku a peněženku a telefon, o který jsem pak přišla, páč mi ho můj drahý spoluobyvatel stanu někam schoval. Lovila jsem z kalhot hrsti písku a házela je po něm, všemu se smála... no prostě já. A zbytek jsem vyklepala na jeho půlku stanu /třeba peněženku/. Na protest. Nepovedený.

Bitvu jsem sledovala ze stínu a hledala naše kluky, jestli ještě žijí /obrazně i normálně/. A doufala, že to někdo nafotí :) Bitvy byly netradičně tři, čas mezitím jsme si zkracovali lelkováním, procházkami po rozžhaveném písku, jídlem, pitím malinovky, okukováním vystoupení Vlčka, Ambrósie a Jagabab, stavěním chrámu Svaté Nohy a samozřejmě taky roztahovákem /především, když klesla konečně teplota, asi tak o půl stupně/. Večerní bitva moc nevynikla, ale vem to čert. Pilo se, jedlo, hrálo na píšťalky /Pepíno se snažil naučit Kloboučníka Dva havrany/... Cipísek /ehm, Pepíno/ sháněl kilo cukru, ale pro hrášek už naštěstí nešel. Spát se šlo, ehm, až k ránu. To vás už vůbec nemůže překvapit.

.v neděli ve čtvrt na pět ráno

Probudil mne vedle mne balící se Kloboučník. Pak jsem si tedy taky sbalila, kluci mi složili stan, naložili jsme fáro a za paní doktorkou /v podání Míši, tedy Hrůzy, teda vlastně Petry/, Lídou, jsme se nechali dovést k jedné skvělé hospodě na oběd. A tam to všechno skončilo. Kluci mne vyložili doma, a jen co odjeli, chtěla jsem se vrátit. Písek mám v kabelce do teď.

Tréninky nemáme. Ale blíží se nám vystoupení, a tak jsme se včera slezli u K+Z. Vyzvedla jsem si Kloboučníka a ten se převtělil na navigaci a dovedl mne /vlastně nás/ na místo určení. Dělal krávoviny, ale vějíře jsme nějak nakonec vymysleli. Je to prča. Domů se mi nechtělo, co doma, že, když druhý den zase musím do práce, a tak jsem to ještě na "chvíli" zakempila s K+Z u Kloboučníka. Jako řidič jsem ucucávala kolu a na plné čáře prohrála v Carcassonne /prohry stále blbě nesu/. Ani se neptejte, v kolik jsem dorazila domů... bez zabijácké baterky, s plnýma rukama /čti: vějíře, batoh, vypadlé pití, klíče jedny i druhý, teplejší oblečení, které stejně bylo potřeba/.

Co já budu dělat v sobotu s načatým večerem? Vedle ve vesnici je zábava, ale jít tam sama... to není můj styl. Budu doma pravděpodobně sama. Že bych si uspořádala dýchánek? Třeba s Olivkou a jejím druhým /tím horším/ já? Obávám se, že ovšem budu muset pít za obě, a máme jen jedny játra. Půjdu si asi vysnít nějakou společnost.

 Co když se znovu zamiluju... do toho samého jako kdysi?

.mějte se krásně

.páá

Be yourself; everyone else is already taken. (Oscar Wilde)

Ne každá změna se člověku povede tak, jak by si představoval, že...

Horkou letní noc věnuji blogu. Super.

Chtěla jsem období od konce dubna do konce května nazvat dobou kultury, nicméně by se tohle označení vlastně hodilo... možná stále :)
Kino bylo super. Lae mě vytáhla i na Grandhotel Budapešť /sakra, proč jsem si toho traileru nevšimla sama?/, pak jsem pokračovala avizovaným Kódem Enigmy. Dohromady to byl silný filmový zážitek /pro někoho, kdo nemá na filmy a vlastně ani seriály zrovna moc chuti a času/. A Evžen Oněgin? Vynikající. Z balkonu jsme měly krásný výhled, bylo to přiměřeně moderní a prostě si musím doplnit vzdělání a přečíst si to /ano, na gymplu jsem se tomu nějak vyhnula/. Večer jsme s holkama zakončily v Knihomolovi; řekněme, že jsme slavily dosavadní úspěchy.
Vystoupení bylo přemnoho, většina /všechny?/ v době, kdy jsem jen málo ochotně přislibovala svoji účast. Nelituji, nemám čeho. Vše klaplo, bylo to dobré, lidem jsme se snad líbili. A to je hlavní.
Strasti a útrapy študenta farmácie FaFUK

.Muzejní noc

Zkouškovým jsem se ladně protančila až k jeho závěru, který byl pro mne minulý týden. Se dvěma výjimkami vše za dvě, jedna za jedna a jedna zkouška se mi ještě hodnotí. Víc spokojená být už ani nemůžu. /A mám rezervy. Možná tak velký, jako to úsilí, které jsem do letošního letňáku vložila :) /
Se Štěpou jsme zavítaly na divadelňák. Za zvuků hudby jsme probraly, co se dalo. Jeden den /večer/ ale nemohl stačit, a tak jsme se domluvily i na čtvrtek, který se tímto pro Olivku stal žonglovacím maratonem, neb poiky tréninkově v ruce nedržela hezky dlouho. Když jsme od vchodu do stanu nakukovali /ještě se Štěpánčiným kamarádem/ přes ramena jiných posluchačů na podium, byla jsem v tu pozdní hodinu celkem vlastně ráda, že měřím jen svých 160 čísel /ale kalhotky ta ženská měla, to je fajn/. Doklopýtali jsme na jiné stanoviště, abychom se tam pomalu mohli jen otočit a jít, páč koncert právě skončil. Lepší oslava splnění povinných předmětů být pomalu ani nemůže.

Nelajkuju já to jen proto, aby to nebylo hloupé, že zrovna Olivka to svým imaginárním zvednutým palcem nepodpořila?

Po sto letech /kecám, asi po třech/ jsem vyrazila na zevling. Obvyklé místo a známé tváře, víno s kolou. Dokud jsme ještě nebyli všichni a chyběla Ála a Horis /jo vůbec ten, byla jsem poctěna, že jsem mu mohla půjčit sešity z matiky, které jsme si kdovíproč schovávala/, chvíli jsem pochybovala, jestli hoši vůbec vědí, kam mne strčit a kdo jsem.Věděli :) Nebylo nás mnoho, ale bylo to dobré. Už malinko rozpuštěnou společnost jsem opouštěla v 11 v lehce ovíněném stavu. Ach!
Den na to jsme obsadili Valdštejn. V obrovských vedrech jsme si to tam užívali. Nádhera. Pětkrát jsem si umřela a povozila se na trakaři /sakra moc to drncá!/. Smály jsme se s babi Kloboučníkovi, když na stan vyhodil helmu a ona tam zůstala viset. Žádná podlost na něj tentokrát nečekala a i napopáté k žebříku uvázali Pepína.

A co teď?
Prázdniny si hodlám užít v rámci možností pracující osoby. Chtěla bych všechny vidět, ale je to asi bláhové přání. A není jediné. Některé sny a přání byly rozprášeny, jako když kýchnete do kupičky prachu. Jsou /nadobro/ fuč.

Kdo bude předmětem mého dalšího Snu?

.aneb jak vměstnat dva měsíce do několika řádků

.mějte se krásně

.páá

mikrosvět_II

Svět se scvrkl. Ještě před malou chvíli tu byli všichni. Hovořili. Nahlas. Teď zmizeli někam do ztracena. Je tu jen ona a...

Cože?

Téměř nedýchá. Téměř? Vůbec!

Nic neslyší. Mumraj kolem jakoby ustal. Všechno najednou přestalo existovat.

Spadlý špendlík kamsi do trávy. Ohlušující rána. To jak se oči na chvíli setkaly.

Bum!

 Malá kulička scvrklého světa explodovala. A vše je tak, jak bylo dřív.

Nebo ne?

Neodvážit se je osudné. (René Crevel)

Doby, kdy jsem zvládala matiku mrknutím oka jsou prostě pryč. Ale kdybyste chtěli nástřel nějaké vyhlášky ze zákona o léčivech, to prosím, to můžu sloužit. /Ale jak dlouho?/

 Znáte ten pocit, kdy vám jen těžko a pomalu dochází, že ten největší blázinec je za vámi? 

Právě se probouzím. Z noční můry jménem zkouškový. Je /skoro/ hotový. Uděluji si, stejně jako spolužák, titul ImgBc., protože na Mgr si ještě chvíli počkám. Ale fakt jen chvíli.

Splňuji tímto sama sobě svůj dluh.

(A tenhle článek si nutně potřebuji přečíst. Večer, nebo po večerech, to je jedno.)

.já si prostě nemůžu pomoct, budou mojí každoroční obětí, zdá se

.cosi v parku. to jsem si tak naivně myslela, že v Šimkáčích se bude učit líp. nebylo tomu tak úplně.

.jo, a taky jsem žila. kino a pouť.

.a pomněnková náladu. ještě před zkouškovým, 
kdy jsem se chystala na předtermín z toxy

Lékař je člověk, kterého platíme, aby vyprávěl hlouposti v pokoji nemocného, než ho příroda vyléčí, nebo než ho léky zabijí. (Molière)

Nějaký tip jak znovu u učení neusnout?

Větrám na kolejním pokoji s otevřenými dveřmi /páč ty škvíry, jak nedoléhají k futrům, nestačí/, jsem tu sama a tu volnost využívám jen k tomu, že se mi nic nechce. Vlastně chce. Spát. Mám strach, že za tohle půjdu do pekla.

Poučena z minulého zkouškového, kdy jsem nemohla vůbec spát, jsem si nakoupila zásobu čajů na nervy a spánek. Zbytečně. Jsem už asi dva tři týdny v kuse ospalá /jasně, spím 6 - 7 hodin denně/ a nervy? Co to je? Před zkouškou z farmchemy jsem si přišla pomalu jako sjetá /ještě kdybych ten pocit znala/. Nevím, jestli to bylo tohle, ale každopádně nejtěžší zkoušku v tomhle ročníku jsem dala napoprvé /a doufám, že sociála mi to nevynahradí/.

.JellyJune

Když jsem ve vzduchu pomalu cítila, že se blíží čas, kdy se to na FB začne hemžit rozjásanými statusy o tom, jak je kdo bakalář /ve skutečnosti vím zatím jen o velmi málo lidech/, začala jsem si představovat samu sebe, tak za ty dva tři /spíš dva, určitě dva :) / roky. Jak do světa vytroubím, že je ze mě konečně taky něco - Magister Pharmaciae -, jak budu oslavovat a dohánět ta léta, kdy jsem jaksi nevysedávala po hospodách. Nenechám si ujít jednu z těch prvních grilovaček. A nebudu zkuhrat, že se musím domů učit. Bude krásně, svítit sluníčko dlouho do večera, bude teplo a všechno bude fajn a starosti pro malou chvíli zmizí kdesi v propasti minulosti. A pak se objeví nové, nikdy neřešené... ale proč si připouštět, že by to mohlo být celé jiné než fajn. A na promoci znovu do Karolina, do Prahy, a zase jednou se budu dmout pýchou, že jsem vystudovala tuhle školu.

A pak zjistím, že mi hrozně moc bude chybět HK.

A teď zpět k farmakologii. Bez té se ten sen neuskuteční.

mikrosvět_I

V očích se zablýsklo. Je tu. U všech bohů, je tu.

"Ahoj!"
"A-hoj"
"Jak se máš?"

Slova kamsi zmizela. Stála za jejími zády a přes rameno se jí dívala, co bude dál. A když se potřebovala nadechnout, zjistila, že na konci celé té řady stojí její dech.
Nervózně sáhla po přívěšku na krku.

"Nehrb se!"

"Nehraj si s tím!"

"Podívej se na něj!"

"Do očí se mu dívej!"

Řetízek nechala spadnout zpět do výstřihu. Podívala se mu do jeho krásných tmavých očí a pokusila se z nich vyčíst minulost, přítomnost i budoucnost.

"Mám se dobře, a ty?"

A nasadila úsměv. Ten přihlouplý, zamilovaný úsměv.

Jednou tě zamrzí, že jsi promluvil, stokrát, že jsi nemlčel. (Lev Nikolajevič Tolstoj)

Mohla bych sepsat návod, jak efektivně zabít čas. V tom jsem skvělá. Bojím se, aby to nebyla časem moje jediná specializace.

Jsem to opět já. Olivka. Tak trochu cynik. Milující ironii, obzvláště tu jejího života /něco jako když se rozhodnete ke článku přidat letní fotku a pak se přižene pár dnů aprílového počasí a z Velikonoc jsou ideální Vánoce/. S budoucností otevřenou a volající. Zahrabanou do snů, do krásných snů, které se mohou a nemusí stát někdy realitou /ale v některém paralelním vesmíru určitě skutečné jsou/. Bez výčitek si představující svůj byt s čajovým koutkem plným polštářů, vůně skvělých čajů a svíček. A hrát tam bude retro rádio :)

Proč ty sluchátka sakra fungují jako stetoskop?!

.nějaká letní

Green Day - Stray Heart

K radosti svojí a snad i Lae jsem dorazila do města skla a bižuterie na Irský ples. Byl úžasný.
S holkama jsme vyrazily do čajovny, skončily jsme v té nové, hned vedle té staré :) Přesladila jsem se masalou z krásné cínové konvičky. Ach. Mně se to prostředí líbilo více než v té původní, ale na tom nesejde. Vytvořily jsme si plán na palačinkovou párty, tak snad to někdy klapne /a schválně, kdo má tu nejlepší marmeládu/.
S mámou jsme po letech opět navštívily divadelní představení ochotníků z P. Brečely jsme obě smíchy.
Ale větší kulturní zážitek mě čeká na konci května. Holky si na mě totiž vzpomněly a půjdeme spolu na Evžena Oněgina do Klicperova divadla! 
A za další kulturou jsem rozhodnutá jít k nám do města. Do kina. Po roce a půl, chápete to? Kód Enigmy. Ale je ve hvězdách, kdo mi bude dělat doprovod. Jestli to bude jen moje zlé dvojče uvnitř mne, nebo i někdo další.

Green Day - Boulevard of Broken Dreams

Jsem to zase já. Chci a nechci. Odi et amo. Jsem zase na rozcestí; jsem tam, kde jsem byla vždycky. Jednou si s Lae pobrečíme v mém čajovém koutku, že naše postpubertální rozhodnutí asi nebyla úplně správná. Anebo taky ne :)
Nechala jsem se ostříhat /hurá, těšila jsem se jak malá holka/. Nejspíš se tím nic nezmění, ale to je jedno. Nejdřív musíš milovat sama sebe, aby tě pak mohli milovat i ostatní.

Svůj kouteček jsem přejmenovala - chtěně. Trochu nedopatřením ovšem došlo ke změně pozadí - to si vymyslíte jiný obrázek, ale je moc velký a celkově to celé rozházíte, až vám nic jiného nezbude. Jen ještě po letech bych mohla předělat záhlaví a budu snad spokojená a připravená dál se šířit světem-netem :)

.mějte se krásně

.páá

Bez lásky nelze žít, bez bolesti nelze milovat. (Nino Salvaneschi)

Víte, tento týden mohl patřit k těm nejbáječnějším v životě /aspoň do té doby, co by si to zvládla moje paměť uchovat/. Ale není...

One Diraction - Best Song Ever
Zašli jsme si na kafe /kakao, čaj, oříšky, jeho oblíbený likér a myslím i zázvorový tonik/. Cestou zpět jsme náramně zmokli. A nějak nejspíš nemohl pochopit, že se mi ani trochu nelíbila jeho odpověď, že se teď asi moc neuvidíme /jako kdybychom se někdy vídali víc než je zdrávo/.
Z dalekého Japonska k Olivce docestovaly hůlky /od mojí Nikuš/. A z Litvy čokoláda, bonbony a náušnice :)

.loveErica

Půlící video jsme začali řešit 14 dní před dnem D. Proslýchalo se, že jsme v tomhle ohledu první. Verča měla vše krásně vymyšlené, s Marťou nás naučily taneček a ve čtvrtek jsme mohli natáčet. Vše se stihlo nad očekávání rychle a já mohla ještě ten den jet domů.
V sobotu sjme se vrhli v L na tombolu. Bylo jí hodně, vážně. Tašky, balíčky, krabičky. Čísla, čísla, čísla... S Hancul jsme celkem brzy odjížděly, kvůli tomu že se přestěhovala, má to do tohohle našeho dalšího domova poněkud daleko.
Ten další týden si mi podařilo konečně po spoustě let, co se podvědomě chystám na irský ples, sehnat zelené šaty. Jsou letní, kostičkované, v jistých partiích mi jsou dost natěsno, ale jinak jsou téměř přesně takové, jaké jsem sháněla. Objevila jsem je v obchodě, kam jsme se týden před tím se Štěpou nedostaly, protože měli zrovna polední pauzu.
Yvonne Přenosilová - Boty proti lásce
A pak tu byl náš ples.
Předtančení se snad povedlo, i když se nám zprvu pod nohy pletli lidi od nějakýho dokumentu. Dokonce jsem se snažila šklebit se na Kloboučníka /což pak společně s trémou mělo opět za následek nepříjemnou křeč v tváři, naštěstí ale až na konci/. S holkama jsme se pak ukryly u tomboly /bylo přes 300 cen/. A pak už jsem jen za zvuků výše zmíněné /oblíbené a dosti příhodné/ písničky vyhlížela pana T.M., kde to zase vězí. Za zvuků jediné polky, kterou jsem stihla zaregistrovat, jsem si uvědomovala, jak mi příležitost protéká mezi prsty, ale můj milý byl samozřejmě kdoví kde, kdoví s kým a o Olivce na balkoně, která tajně touží si zatancovat něco normálního, nevěděl.
Blížila se půlnoc, naše UV show a musím říct, že jsem jednou zase nebyla naštvaná, že jsme ji zvorali. Nebylo to dokonalé, ale my si to díky skvělé hudbě užili upe nejvíc a to bylo asi hlavní.
Pak jsem se převlékla do civilu, ve kterém jsem měla od léta naplánované, že vyrazím na absolvenťák. Jenže Adam&Adam ho o týden posunuli, a tak se mi nakrásno kryl s naším plesem. Tak zase nic.
Čas se doploužil do třetí hodiny ráno, hudba to zabalila a my začali balit s ní. V pět jsme se vypotáceli ze sokolovny a šli chrnět. Druhý den ráno bylo tak krásně... škoda, že jenom ráno.

Edward Sharpe & The Magnetic Zeros - Home
Snad nic jsem si tenhle týden nepřála v HK víc, než jet ve čtvrtek večer domů. Zavřít se v pokojíčku a brečet.
Ve středu jsme si odbyli první test z kontroly, sáhodlouhý laborky, kvůli kterým jsem /na rozdíl od zbytku/ nestihla dřívější anglinu, a tak jsem se ze školy vrátila na kolej, tupě zírala do počítače a až pak mi došlo, že začíná být pozdě a že bych se mohla začít připravovat na naše legendární Půlení. Vyrazila jsem tam s halkama, notně už posilněna alkoholem, s večeří v kapse. Dorazily jsme později, než jsme měli, ale na fotce nechybíme a o to mi šlo především. Celkově mi ten den bylo mizerně, bolelo mě v krku, byla jsem unavená a plánovala jsem brzy odejít a jít chrnět. Co čert nechtěl, bylo to skvělé, asi tři hodiny jsem trsala na hudbu, kterou vlastně nesnáším, ale ono to jinak nešlo; když se jednomu povedlo se svalit na židli, na kraji davu se obvykle našel nějaký spolužák/spolužačka a už jednoho zase táhli na parket. Když je o Olivku zájem, bránit se nebudu. Spát jsem šla v jednu.
Konečně jsem se dočkala cesty domů. Cestou MHD jsme míjeli zastávku, kde je celá mapa HK a pan T.M. mi tam jednou ukazoval, jak daleko to tam od sebe bydlíme. A o kus dál, no ano, tady se zabočí kolem bytovek a pak kolem sámošky a hospody a dojde se k jejich paneláku. Druhý vchod. A o kus dál, tam někde za těma jinýma bytovkama, tam tudy jsme se vraceli tenkrát, když jsem ho po měsíci konečně dokopala oslavit výročí. "Ty vážně nevíš, kde jsme?"

Nechápal, proč si neustále musím mazat pusu, nechápal, že deka, se kterou jsem přikrytá, musí být knoflíčkama dolů, a už vůbec nikdy nepochopil, že mi chyběl a že mi v žádném případě nestačilo se vidět jednou za týden, za 14 dní a mezi tím se téměř nezajímat o toho druhého.

Kdo z nás dvou ztratil víc?

.neplač, protože to skončilo; buď ráda, že se to stalo. ano, mám jednu úžasnou životní zkušenost

.páá /od teď už zase jenom Olivka/

Láska, má-li vydržet, potřebuje překážky, odpor, dráždidlo, čekání, skrývačky. (Jean Dutourd)

Pojďte se mi zhluboka a od srdce zasmát...

překážky.. OK

odpor... hmm

dráždidlo.. noo

čekání - ano, ano, ano!!!

skrývačky, ehm, a co to je?

Nedočkala se

Asi jsem Vám tunu věcí zapomněla říct. Měla jsem se rozplývat nad dárky k Vánocům, protože byly boží! A tím zrovna nemyslím jen ten super ňuňací župan /co jsem si ho koupila po dlouhém obhlížení v HK a kvůli němu oželila tělák, páč jsem po té procházce do centra byla nějaká mrtvolná/, modrozelené kalhoty, co nemusím ani zkracovat /Víš, mami, ono se dneska večer přihlašuje na jeden předmět a já nevím, jestli ho chci... no, jsem ve městě, viděla jsem tu hezký kalhoty, ale já nevím. - Co, tys potkala kalhoty? A šly ti? - No, jo, zkoušela jsem si je, ale já nevím, ten předmět, tak zkouška, jestli to zvládnu... - Mazej si je koupit! Stejně bych ti k Vánocům dala peníze na oblečení a kalhoty potřebuješ. - Tak ok, mami./ a super návleky na ruce. Olivka byla jak malá holka, s nejvíce dárky a kupodivu o většině jsem vůbec netušila!

.Evanira

Pod stromečkem jsem našla kupu čajů, sypaných. A taky čajítka, jedno ve tvaru srdce, jedno s konvičkou a jedno s kačenkou, co plave v hrnečku /trošku se utápí, moc se do sítka nevejde, ale to neva; na koleje to stačí/. Me To You. Chápete, po letech slintání a jedněch samolepkách, co jsem si prostě koupit musela, jsem dostala růžovoučký polštářek s medvídkem, krása. A podložku pod myš s témže tématem /jen kam já ji teda dám, doleva, nebo doprava?/. Přívěšek od rodičů a náušnice s kamenem od milého. A sponku od Lae /pomrkává na mě tady na stole... ta sponka/.
A před silvestrem ještě dorazily poháry, takže Olivka má i svůj vlastní pohár /stejný jako má Hancul a moje drahá polovička/. A skupinový kalendář /pořád visím Hancul prachy/. A následně od táty hrneček se skupinovou fotkou.
A vůbec teď nějak hýřím navečer dobrou náladou. Místo přepisování. A pletení. A spaní, ale já už nechci, aby se mi opět zdála nějaká noční můra o našem plesu. Prostě ne.
Třeba je to jen vrchol zoufalství. A smutku. A stýskání.
Spokojená selfie-fotka spolužačky s svým přítelem z jejich cesty do zahraničí nepomůže /ale sekne jim to spolu, to jo/. Vlastně ani jakékoliv jiné fotky z cest a záběry v televizi ze zahraničí /pokud se nejedná o země zmítané válečnými konflikty/ Že bych nevěděla co chci?
Někam bych vyjela. Moje mysl už možná akceptovala i tu myšlenku, že bych mohla jednu výplatu vyhodit do povětří, ehm tedy ne, zaplatit si z ní cestu. Někam. Jenže není KDY /dva měsíce brigády + září nejspíš o víkendech rozcestované - ale na Grabštejn to asi zase nevydá/, není s KÝM /páč můj muž taky zrovna nemá moc kdy a za co/ a tím pádem řešit malicherné KAM je úplně zbytečné. Tak jindy. Kdy? Někdy.

Stýská se mi tolik, jako po nikom v životě. /Jasně, tak po mámě a po mojím pokojíku se mi chvílema, když jsem v HK taky dost stýská, ale prostě.. jinak./ Hlavou mi běhají myšlenky, které mě jindy před tím nenapadaly /vedle těch, jak už se vidím, jak se každý den po práci vracím do prázdného bytu/. Jen to evidentně nemá kdo docenit.
Ale to je vedlejší /vlastně není, je to hlavní, ale to je vedlejší/. Nebudu Vás tím zatěžovat, stačí, že tím pravidelně otravuji nejbližší okolí /pravda, ale je to pořád míň, než jsem, coby uzlíček nervů, otravovala s gnozkou/ a naposledy i svůj deníček /jistě, ať je jednou čemu se zasmát/.
Jsem Střelec. A já Věřím. Věřím, že jednou bude líp. nebo minimálně, že nebude hůř. A konečně taky věřím, že se ta osoba konečně podívá na telefon.

No, není to vrchol literatury. Ale kdo by to taky pořád četl. Prostě jsem chtěla jsem zabořit prsty do klávesnice a poslouchat její klapání /a vůbec se mi nechtělo dělat esej nebo report na anglinu - už to odkládám úspěšně týden/.

.věřte!

.páá

Pravá láska je stav, ve kterém člověk cítí osudovou potřebu být neustále s milovanou bytostí. (Karel Čapek)

.první letošní krásky (16. 2. 2015)

 Harlej - Královna noci /Hergot, jak já bych si zašla na nějakou dobrou zábavu. Sakra, sakra, sakra!/
Tak na třetí pokus to snad klapne...
Jo, jak si Olivka užívá volna? No, neví, co má dělat, klasická pozkoušková krize, kdy je ještě pořád rozeběhlá a zvyklá se celý den učit a najednou nic. Volno. Klid. Jasně, anglina, už na tom pracuju a zapracuju a než začne nový semestr smetu to ze stolu.

Vánoce jsem z části trávila tím, že jsem něco dělala, když jsem nemusela, a nic se mi nechtělo, když jsem musela /jo, zápočet z gnozky volal/. Ale prvý týden jsem si vše odbyla, druhý přidala jedničku /s hvězdičkou/ z molekuláry a jala se mít nervy ze zkouškového a předně z gnozky. A na to jaká jsem, to byly nervy celkem nečekané, pojem nejím, nespím jsem si zažila na vlastní kůži. Jo, když už mi i čokoláda na stole smrděla, tak to už je co říct /pamatuju se, jak jsem pár dní před maturou sežrala celou takovou tabulku; jo, matura, to je už dávno/. Pravdu ovšem je, že na druhý pokus jsem to dala. Ne nějak extrémně úspěšně, vlastně jsem i pomalu cítila jak mám odřené uši, ale asi mě tam paní docentka nechtěla vidět znovu. To víte, moje nervozita táhnoucí se několik týdnů /ehm, tak tři, čtyři/ se jaksi vyrazila na kůži. Ale už se to spravilo :)

.jsem ty chudinky skoro zašlápla

S mým téměř dokonalým mužem to bylo horší. Jako s tím, jak jsme se vídali. Ne že by to poslední dobou, poslední měsíce bylo kdovíjak slavný, ale zkouškové byla jedna velká katastrofa. Učil se, chodil do práce, já se učila, takže bída. Vlastně jsme se naposledy viděli na Nový rok /jo, naše silvestrovské trampoty. To měl tak můj drahý plán, ze kterého jaksi sešlo, a tak jsme si udělali společně ještě s Kloboučníkem a dalším jejich kamarádem tour-de-closed-pub, prostě takovou hezkou procházku po okolí a nakonec skončili u pana T.M. doma. Po cestě jsme načali medovinu, kterou pan T.M. dostal k Vánocům a Kloboučník odpálil při zastávce rachejtli a bylo to s nimi krásně kouzelné. O půlnoci jsme se vydrápali po namrzlé cestě na silnici pozorovat ohňostroj, připít si a nakonec se i rozloučit./ a pak až na začátku února. Když jsem pořád brečela, že jsem nedala zkoušku /jako by to bylo poprvé/. No a možná taky proto, že mi tak neskutečně chyběl. Brzy ráno odjel do práce /pche, ani snídani to nechtělo, jako by se bál, že ho otrávím/ a pak jsme se viděli po mé zkoušce. Když jsem si za ním dojela do práce. A na tréninku v neděli. A v budoucnu, kdo ví?
Krucipüsk - Láska je kurva /Je to boj.../
 S Hancul jsme si daly sraz s LK. Probrat život, naše chlapy, jak nás štvou a pak nám dělají radost a zdrbnout ty, které známe. Neskutečně jsme se přecpaly pizzou, pobavily a bylo to moc fajn.
Den na to, na Valentýna, jsem si udělala výlet k mojí drahé Hancul. Kus od nich jsme si chtěly zastrašit a zalbnout, a tak jsem u nich zůstala na noc. Drze jsem vyspávala /ne, fakt, Olivku jen tak něco nevzbudí/ a pak mě Hancul zavalená povinnostmi se stěhováním Gamby hodila na vlak /ehm, téměř doslova; naskočila jsem a za chvilinku vlak vyjel/. A odpo jsem se pak nechala Lukym hodit na trénink. Příště mne nakopněte, až zase nebudu chtít jít na tři tréninky za sebou v takhle důležitou dobu jako je období před plesem. Nic nevím, tanec mi předělali /vlastně vůbec, tancovat, když jste tance nepotkali měsíc je fuška/ a vůbec to prostě není dobrý nápad. Asi tancuju zase s Kloboučníkem. Můžeme se na sebe krásně šklebit. Moje o pár let mladší já by jásalo, teď ani nevím. Ba jo, vím, hlavně že je s kým tancovat! :) /Mého muže to nechává nejspíš úplně chladného. Co jiného s tím taky může dělat?/

A co teď? Čekám. Čekám na houknutí telefonu, který bude signalizovat, že ví, že žiju. Ale zatím je moc brzo, přeci jen, naposledy jsme se viděli před dvěma dny.
A píšete si každý den? - Ne. - Ty jo, tak to je divný.
Kepu by řešení měla. A má vlastně pravdu, že to je jediný řešení, když se jeden nechce nebo prostě neumí změnit. Ale když... ono je lepší, když vás někdo obejme aspoň jednou za čas, než nikdy nikdo.
P!nk - Try /Sometimes I think that it´s better to never ask why/

Jdu spát. A nechat si zdát nějaký krsáný sen. A děsuplný noční můry schovat do šuplíku. A neotevírat, ne dřív než v dalším zkouškovém.

A víte vy co? Jsem v půlce! Pět semestrů za mnou, dalších pět přede mnou. Možná horších a náročnějších, ale taky konečně něco užitečnýho a praktickýho. Tak vzhůru k lepším zítřkům!

.mějte se krásně

.páá