čtvrtek 25. května 2017

Bojuj!

Překvapí někoho, že jsem opět na Libušín nejela?
Lenny - Hell.o
Koupila jsem si krajkové růžové šaty. Za stovku na hrabáku, neberte to. Jsou nezvykle krátké /chápejte, tak dva až tři roky nazpět jsem nenosila nic kratšího než pod kolena; tohle končí někde v půlce stehen/, ale mě se prostě líbily. A prý v nich vypadám jako růžový dortík /Lae/ - ideální na rande, ne? :).
Že Velikonoce jdou mimo mě je stará známá věc. Celý svůj dosavadní život jsem je trávila u babičky a čekala, jak za mnou dorazí na kole nějací kamarádi. Nikdo nikdy nedorazil, pár let zpátky mě to místy mrzelo, že si nikdo nedal tu práci se za mnou vypravit, ale zase asi nebylo o co stát.
Mumford&Sons - Babel 
Letošek byl jiný. V telefonu mi přistála zpráva o picí akci u Pepína, nejprve jsme s klukama plánovali přijet v sobotu, ale nakonec jsme to odložili na neděli. Chopila jsem se role řidiče - ono mi vlastně bylo celkem mizerně, polykala jsem prášky a prostě jsem nepotřebovala pít. Měla jsem v plánu kolem jedenácté odjet, ale klasicky se mi to vymklo z rukou a jeli jsme až kolem jedné ráno. Pepa opět někde založil svoji už kdovíkolikátou novou píšťalku, Květák s Kloboučníkem vyhrávali písničky a s Pepou a Maru jsme je zpívali. Plánovali jsme Libušín. Kluci si upletli pomlázky - Kloboučník měl fakt parádní. A taky to sní náramně bolelo /pohrozila jsem mu, že ho tam nechám, až tak zlé to bylo/ - všichni tři je totiž museli vyzkoušet těsně po půlnoci na nás dvou - mně a Maru. Urputně a hystericky jsem se bránila a bylo to úplně zbytečné. Nebylo o co stát celý ty roky, už to vím.
.pinterest
James Arthur - Impossible
Místo mrznutí na Libušíně jsem šla mrznout na zahájení sezony. Ozkoušela jsem svoji novou kápi /dobře, v Čechách se nenosily, dobře, příště už to bude správně/, nový plášť, jen boty jsem nechala doma /musím je nakrémovat!/. Měla jsem kliku, že jsem byla hned na prvním stanovišti, byť s někým cizím, a když přišel déšť a kroupy, už dávno jsem měla volno a seděla jsem pod přístřeškem. Chtěla jsem si zalíst a učit se, ale moje vyhlídnuté místo mi zmoklo, a tak jsem se vydala za Hancul a Skřetem, kteří byli pro změnu jako poslední razítko. Před druhou jsme utekly do průvodu a pak domů. Hladoví a zmrzlí.
 Michalovi jsem to čepici stihla ušít tak, aby mi nezmrnul na Libušíně a aby tam mohl dělat parádu. Vzhledem k tomu, jak mě vychvaluje, nosí ji a že si dal zakázku na ještě jednu ale tentokrát bez kožešiny /díky bohům/, tak se mi nejspíš povedla a je spokojený.
Mezi tím mi přistála zakázka na kostým pro Pepu. To už je jiná výzva.
Začala jsem točit double stuff. Potřebuju něco novýho, přestože v poikách se můžu stále zlepšovat /když ty tyče jsou snazší/. Z nouze jsem s tím už i vystupovala - chyběl nám Kloboučník a asi minuta do konce písničky.
Milky Chance - Running
Řeknu vám, že ta diplomka byla boj. Od podzimu jsem si nadávala, že jsem nezačala dřív a prázdniny proflákala místo psaní. Pak jsem měla týden v čudu počítač /modrá obrazovka smrti uprostřed psaní eseje na praxi, super/. Dobře, dopsala jsem to - nejprve jsem si myslela, že to bude mít sotva sedmdesát stránek a nakonec se z toho vylouplo celých jednaosmdesát /jo, to je těch cca 13 stránek zdrojů/. I s přílohami z toho byla náramná bichle :) No jo, ale pak jsem to taky tři dny nahrávala do systému - nejdřív to nechtělo přijmout text, pak to mělo problém s přílohou. Pořád mi to hlásilo, že to není dostupné, nebo že mám špatný formát, neplatné číslo, chyba ve validaci a kdesi cosi. Věřte mi nebo ne, viděla jsem se vyražená po pěti celkem úspěšných letech z výšky - nestihla odevzdat DP, nechala si to na poslední chvíli a systém to prostě nevzal /i když formát byl samozřejmě správně a velikost byla desetkrát menší než maximální/.
A pak jsem měla poprvé v životě zaracha - 14 dní jsem teď nebyla na tréninku, neviděla Kloboučníka a Květáka, nenechala se od Pepína zlechtat. Trpím. Ale stálo to za to. Nelituju!
Seděla jsem u počítače a přemýšlela, jestli se neodhlásím - vždycky jsem si myslela, že na státnice to budu umět na 101 %. Ale prostě jsem to neudělala. 23. května byl den D, 5 let a jeden den po maturitě /ale taky úterý/. Necítila jsem se na to, ale snažila jsme si vnutit jedinou myšlenku - dáš to!
Olivka šla na řadu jako 7. z 9 lidí. Z některých členů komise jsem nebyla úplně nadšená, ale to si prostě nevyberete. Vytáhla jsme si 22 - na první pohled to úplně šťastná ruka nebyla. Na ten druhý, teď po státnicích, to asi nemohlo být lepší.
Necelou hodinu jsem ještě čekala na výsledky. I když jsem věděla, že jsem nikde výrazně nemlčela, začínal hlodat hlásek, že ta technola nebyla úplně ok. No gnozka taky ne. No a... jsem tak seděla na té lavici a říkala si, že ty nervy znovu zažít... ty jo, to bych fakt nechtěla. Ale co s tím teď jako udělám?
Před půl jednou si nás pan docent zavolal zpátky na vyhlášení. Celá naše dívčí parta napochodovala dovnitř, členové komise stáli u okna a mírně se usmívali. A pak pan předseda vyhlásil, že jsme všechny uspěly ne hůř než za 2. Byla jsem z toho celá na měkko, když nám s mírným úsměvem a upřímným stiskem všichni přítomní gratulovali.
Ještě to celé dotáhnout do konce a příští týden obhájit a budu spokojená.
O dalších plánech a snech vám budu vyprávět, až budu mít ukončené vysokoškolské vzdělání.
.mějte se krásně a nevzdávejte se, stojí to za to
.páá