pondělí 23. prosince 2013

Měj s přítelem raději strpení, než abys ho ztratil. (Arabské přísloví)


Ten pocit, když si uvědomíte, že po vás časem z bývalé třídy neštěkne pomalu ani pes /až na drobné výjimky, Kepu, Lae, Kája/... a z té před tím už vůbec.
Zítra jsou Vánoce. Vážně? Kdo to řekl?!
Za oknem střídavě sluníčko, relativně teplo na prosinec. Sníh žádný, nebude vánoční obleva, páč prostě nemá co tát.
Trochu depresivní ladění, přestože jsem asi jedním z nejšťastnějších lidí na světě. Mám skvělé rodiče i zbytek rodiny, několik málo dobrých kamarádů, spoustu bezva známých, dělám školu, která mě baví, svým jediným koníčkem zcela a úplně žiju. A taky už konečně nemusím tiše závidět a trpět, že moje a půl roku mladší kamarádka opět někoho má, protože i na mě se v tomhle ohledu usmálo štěstí /a doufám, že ještě slouho smát bude/.
Ve škole se mi relativně daří, zápočet z imunologie mám nakonec taky, ještě získat ty poslední 3 body z morfy a hurá ke zkoušce. Všechny předtermíny mi utekly, tiše závidím těm, kteří už mají odbytou imunu.
Máme z posledních praktik z orgány skupinovou fotku i s docentkou Vávrovou naší milovanou. Je focená na mobil, trochu horší kvalita, ale což.
Před týdnem jsme si s holkama a Tomem a Jakubem sedli na patře a ochutnávali si cukroví a pili skvělé čaje od Jany P. a náramně se předvánočně bavili. Kosti ztuhlé, málo místa, hluk od toho čehosi na internet, ale bylo to bezva. Z okna jsme viděli vánoční Coca-Cola kamion. Po pár hodinách jsme to zabalili, holky se šly učit na páteční zkoušku z imuny /o ně jsem strach vážně neměla, že by to nedaly/.
/Před dvěma měsíci jsme touhle dobou seděli v Knihomolovi, popíjeli pivo; Olivka hrozně uřícená, přišla o půl minuty později na jejich první schůzku a navíc byla hrozně nervozní, oblečená jako na rande a netušila tak docela, jestli to tak myslí i on./
Ve středu jsme s mým milým vyrazili ještě v HK do kina na Hobita, kterého jsme měli vidět v sobotu před tím i s Hancul a jejím protějškem. Vlak domů nám pak ujel, jeli jsme busem a hodný pan řidič nám zastavil mimo zastávku /posílám mu vzdušnou pusu/. Přespala jsem u něj /ne u řidiče, samozřejmě!/, vstávali jsme předlouho, domů jsem dorazila ve čtvrtek večer.
A v pátek na bruslích s Hancul. Po dvou letech na bruslích, chápete, ti puberťáci tam ze mě museli mít hroznou srandu, jak mi to zase nešlo :)
Na stole dvě kupy materiálů ke dvěma zkouškám, tu třetí hodlám ještě pár týdnů ignorovat.

Něco je trochu jiné a něco je trochu stejné.
Napsala jsem Horisovi čistě proto. že mi tak nějak došlo, že sám mi nenapíše. A já jsem prostě jen chtěla vědět, jak se mu daří. "Jo, sestřenko, v Praze je blaze, Vendy je lepší než Lucka, s Hilary na bytě je sranda." Možná jsem mu nestála ani za to, aby si zprávu přečetl, možná byla moc dlouhá. Nebo jen zapomněl. Jinak bych na tom po těch pár letech na gymplu byla bídně, nestála bych mu ani za otrávené: "Už mi dej konečně pokoj!"
The Cranberries - Zombie /Jedna čísi oslava, Dáda&Dáda, kouzelný zážitek, na který se nezapomíná.../
Asi jsem jediná, kdo zapomněl udělat jednu velkou tlustou čáru za minulostí. Počkat, vážně? Nebo se jen valné většině povedlo udělat velkou tlustou čáru za Olivkou, tou nechutnou šprtkou, co byla stejně vždycky trochu jiná, trochu ve svém světě a zároveň úplně mimo?
Moje kamarádka z dětství se v létě vdávala. Vím to z FB. Možná už ani neví, že s nějakou Olivkou tu drandila na kole, že u ní jeden čas trávila každé ráno, i když Olivka ještě byla v pyžamu, že jsme tu spolu ovládaly moji lampu na tlesknutí /teď funguje jen na bouchnutí do ní/. Většina věcí už je dávno pryč, tak se prober!
Byla to krásná středeční odpoledne v prváku, trávená se Santou a Horisem. Santa... čím víc jsem mu o Horisovi vyprávěla, tím víc mi on vyprávěl o Adéle. Myslela jsem si, že žárlí. Nic jsem nevěděla a nic nevím do teď, přestože to je můj už velmi starý...známý /už od školky/.
Ach ano, ten bouřlivý sedmnáctý rok života. V hospodě každý pátek, pak ta "legendární" oslava. Kdo si na ni vzpomene? I já sama jsem o prázdninách přemýšlela, jak se sakra Tečka za devítkou vlastně jmenuje, když mi ho zmiňovala máma. Jak jsem mohla zapomenout na kluka, se kterým jsem se poprvé líbala?! Pan T.M., pak už jsem ho viděla jen párkrát...
Naštěstí jsme potom s Hancul provedly své životní rozhodnutí - šerm. My se našly, naši kamarádi si konečně mohli říct, že měli vždycky pravdu, že nejsme normální. A otočili se bokem... ne zády, já pevně věřím, že tu pro nás stále jsou, ale vědí, že máme s Hancul svůj svět, kde jsme si víc jisté. A který oni nikdy nepochopí.
Oasis - Wonderwall /To je krásně staré, mě ještě nebyly ani tři, mojí lásce šest./
Tak ráda vzpomínám. Mám se dobře, skvěle, jistě, ale... nemůžu mít všechno, jak mi vysvětlila máma, proč nemůžu chodit na irské tance. Prostě to nejde.

.krásné svátky a úžasný nový rok
.páá

foto: NurNurIch , kiiw

čtvrtek 28. listopadu 2013

„Žena, která je provdána za archeologa, se může považovat za šťastnou, protože čím je starší, tím je pro svého muže zajímavější.“ (Agatha Christie)

... aneb jak si snadno a rychle vybudovat závislost na jedné osobě.
Na moje narozeniny večer se z oblohy snesly první letošní vločky a padaly nám na auto, když jsme si to s Hancul a Jíčíňákama řítili po dálnici domů z Jbc, kde jsme opět byli na workshopu.
Co vám ovšem chci vyzvonit, je, že je mi jednadvacet, mám přítele a slušně našlápnuto k získání zápočtu z orgány /původně jsme chtěla napsat ke všem zápočtům, ale v ostatních předmětech to tak slibně nevypadá/.
Po pomalu měsíci vymlouvání a omlouvání jsme se konečně sešli a byl to úžasný večer, zakončený dvouhodinovým loučením před kolejemi a dotazem, kdy se zase uvidíme. No, a tak se takhle každou středu sbalím  a večer utíkám do města. Vypnout. A být zároveň s někým, koho mám strašně moc ráda.
Prostě jsem se asi zbláznila. Co mě neskutečně těší, je, že nejsem sama.
To bylo samé Michal tohle a Michal tamto a Michal prý o mě pořád mluví. "Tak s tím něco udělej, ne?" Podporovaly jsme se s Hancul /práskněme ji!/ navzájem a výsledkem bylo, že dva dny po našem prvním rande si oni dva dali první pusu.
A aby toho nebylo málo... o svojí počáteční zmatenosti /to víte, když se jeden už smíří s tím, že bude asi navěky sám/ vyprávím další spřízněné duši během bloudění v HK a přidávám kousek z filmu Pěna dní. "Tak já se taky zamiluju!" A o pár dní později mi hlásí, že potkala někoho, kdo tak úžasně maluje a umí hrát snad na úplně všechno... že se zamilovala. Tři dobré kamarádky zabouchnuté šťastně každá do toho svýho? Proč ne.
Jen to každá prožívá úplně jinak. Jedna by možná chtěla víc volnosti, druhá se co nejdřív zavrtět v posteli a třetí... třetí by se nejraději navěky schovala v jeho náručí. A všechno vychází jen a jen z našich (ne)zkušeností z dřívějška. Jo, jo, ale minulost nezměníme, ani jedna.
Hrdě jsem si nesla v pondělí růžičku, krásnou, červenou, kterou mi dal ve vlaku k narozeninám. "Ty sis myslela, že jsem zapomněl, že?" - "Vždyť jsem ti to řekla teprve v týdnu!" A hrdě hlásila svým dvěma spolužákům, že ji mám od přítele. Můj přítel... to slovo zní z mých úst tak zvláštně. Zvláštně a přece krásně.
Marně přemýšlím nad zážitkem, který by tohle všechno mohl přebít - asi není. 
Tak si takhle žiju. S myšlenkama u někoho jiného; a pak se mi nedivte, že mi morfa dala naposledy celkem nepěkně přes tlamu a imuna se mnou nekamarádí, jak by měla /já s ní ostatně taky tak moc ne, ale zápočet potřebuju, z obojího, to je bez debat/.
Jdu se těšit na zítra. Protože uvidím Lae /zbytek pozvaných jaksi nemůže, ale proč se v tom pitvat, kdo chce přijít.../, protože uvidím svoji drahou polovičku. Tak se jdu těšit, přiměřeně, samozřejmě. A neuvažovat nad tím, že s Hancul nehodím žádnou úžasnou řeč, u které se z části červenám a z části se jí hrozně směju /to je to, jak to každá prožívá jinak/, čistě proto že ona je dnes u toho svého.
.mějte se krásně
.páá
foto: gigi50

čtvrtek 7. listopadu 2013

Prázdninové šití

Konečně jsem ten testík napsala. Hurá.
Jsme pomalu v polovině semestru, ale Olivce to tak vůbec nepřipadá. Čas od času vyrazí se Štěpou do města, celkem pravidelně je s archeology... a žije.
Jana usoudila, že už dlouho trčíme na kolejích, takže si příští čtvrtek někam vyrazíme. A prý by to chtělo další skupinovku /o tu první jsem přišla/. Stresu je moc, tak potřebujeme víc odreagování.
A tréninky budou. Asi jednou za 14 dní zatím. Ten další je 17. 11. A jsem malá šéfová pro ohňovkáře a Hancul s Kloboučníkem jsou noví členové rady.

A teď už jen malý přehled téměř celého mého prázdninového šití.

.celý komplet, taštička i s páskem. vybavení pro markytánku.

.pásek. co chvíli jsem chodila a ukazovala ho rodičům, jak se mi líbil. trochu se krčí,
chtělo to pevnější látku. nebo víc vrstev.

.zadní strana taštičky. vejde se do ní akorát moje peněženka, mobil a jelení lůj.

.plecháčky, obalené prostíráním, aby nepálily, když si do nich udělám horký čaj.
(ten bílý se tu snad příští rok objeví a už nebude čistě bílý)

.prostírání. piplačka se čtverečkama, který stejně nebyly stejný.

.ovšem z rubu je každý jiný.

.a konečně moje maličkatá kabelka, kterou jsem si šila podle návodu, co jsem našla na jednom blogu.

.ale luxus, má tři kapsy!

.a velký zelený knoflík, který jsem si koupila jen tak a on se tam náramně hodil.

středa 9. října 2013

V mládí ztrácíme rozum kvůli lásce, později ztrácíme lásku kvůli rozumu. (François-René de Chateaubriand)

.dobývání tvrze.Kocour se urputně brání.
/Neříkám, že obrázky jsou chronologicky./
Tak teda poslední akce sezóny je za námi. Ach jo!

Na čaji s Klárou a Lae bylo krásně. Masala a zelený čaj. Pak jsme se rozhodly zajít se ještě najíst, a tak jsme si v italské restauraci /kde dříve byla mexická/ daly vegetariánskou pizzu a pizza chleba se slaninou. Výborné, mohu vřele doporučit. Rozvezla jsme holky domů a pak jsem se domů zavezla sama a s sebou jsme od nich měla z Paříže sadu korálků :)
V pondělí jsem dorazila do HK. Tak tedy nový semestr, dobře.
Začali jsme laborkama, po nich jsem odpoledne měla spoustu času, chtěla jsem se sejít se Štěpou, ale nakonec z toho sešlo.
Jo, mít další laborky do půl deváté večer? žádný problém, vítejte na cvikách z orgány. Izolovat ibuprofen nakonec nebylo tak zlé, jak se v prváku vyprávělo, a dokonce jsem viděla kouzlo, ze kterého jsem měla radost jako malé děcko: iniciaci vzniku krystalků v roztoku třením skleněné tyčky o dno nádoby /zevnitř samozřejmě/. Po příchodu domů jsem se sáhodlouze rozmýšlela, mám-li jít na party či ne, nakonec jsem si to ospravedlnila tím, že si prostě to pivo dát musím, abych si vyléčila prasklý koutek, co mě trápil už víc jak týden. Inu, party byla průměrná, ale koutek se mi zahojil!
Ve čtvrtek jsem se konečně viděla se Štěpou. Prošly jsme HK, v pubertálním výlevu jsme si koupily velké placky s kdovíčím /ale jsou pěkné/, Štěpa má nové šaty, já modrý pletený baret. Zbylé plány nevyšly tak úplně, jak jsem chtěla, nicméně jsem večer neseděla doma, ale s holkama vyrazila do čajovny. A to bylo samozřejmě velice fajn :)
V pátek jsem frčela po přednáškách do Libuně. Vlakem. A měla jsem takovou tu náladu stávkovat, být protivná a nevím co ještě, takže jsem se ve výsledku vůbec nehlásila na nádraží ani v narvaném vlaku k Ravenovi, který o mně neměl nejmenší ponětí.
.a jde se střílet.
V sobotu ráno jsme na místo s Hancul dorazily trochu se zpožděním jejím novým fárem. Ale to snad tolik nevadilo. Trochu mě překvapila přítomnost Acháji a Kocoura /nikoliv nemile/, zbytek jsem snad čekala. Nejdřív to vypadalo, kdovíkolik skupin nás nepřijede podpořit, ale nakonec to byla ta stará známá skvadra Lužických a Dargaardu obohacených o několik málo členů z jiných skupin. Ale dalo se to, k tomu se dostaneme.
Dala se vařit polévka, začaly se péct placky. Udělal se nácvik, trochu se to špláplo /krásná hantýrka/ a pak jsme se vrátily k plackám. Hancul byla u hudby, Romča měla předčítat, pár vesničanek a dva zlý šlechtici se svými muži. Inu, ve výsledku to pak tedy vypadalo takhle. Olivka dělá ostudu s kosou /já ale sekat umím!/, Kocour /ten neskutečný sympaťák! Achájo, to ti jeden musí závidět!/ brání tvrz, Raven si hraje na kata a všichni jsou vlastně nakonec pobiti a zabiti. Tak, zlo má být zničeno.
Byli tam naši, tentokrát jen s Lukym. Trochu jsem byla s nimi, trochu ne. Začalo se trochu sklízet, trochu moc brzo mi přišlo, ale dobře, aspoň jsme to nemuseli v neděli.
Pánové vymysleli další hru, něco jako vybíjenou. Házet neumím a dostat ránu tenisákem mě vůbec nelákalo, tak jsme se s holkama jen dívaly.
.tak, Olivka se brání Lukášovi, který ji podle ní měl zabít.
nezabil, zahnal.
V sedm jsme jeli zase pryč. Lukáš nás /tedy Hancul a Káču/ u kecal, abychom jeho známýmu na svatbě zatočili. Jenomže tou dobou už v noci byla strašná zima, holky byly stále ještě trochu nemocné, a tak jsem pak každému hlásila, že jsem na Hancul kvůli tomu v pátek byla hodně nepříjemná. Nicméně nechtěla jsem být ta špatná, a tak jsme šla. A jako teda relativně dobrý, no. My to prostě pokazíme vždycky, takže škoda mluvit.
Vrátili jsme se o hodinu později, než jsme plánovali. U ohně ještě seděla spousta lidí, všechny lavičky byly obsazené, a tak jsem si sedla do ohniště a čekala, až se uvolní nějaké příhodné místo. /A Miky se mě snažil utopit pivem./ Když se díky migraci lidí kousek uvolnil, chopila jsem se příležitosti a přesedla si. Bylo mi nabídnuto víno, následně i hrneček /plecháček, kam se hrabe můj ošklivý bílý, který jsem si ještě neosmaltovala/, a tak jsem nabídku přijmula :) Ovšem když jsem se možná po dvou hodinách a dvou hrnečcích vína postavila, to se to točila hlavinka.
Prostor kolem ohniště se vylidňoval. Nejdřív jsme tam byli v šesti, pak ve čtyřech a nakonec jsme tam zůstali jen sami dva. Oheň pomalu dohoříval, Olivce se zavíraly oči, a když je jednou otevřela už svítilo pouliční. A tak jsme se pobalili a šli po čtvrté ráno do sokolovny spát.
Když jsme se ráno sešli na faře, snažili jsme se to všechno sklidit. Hancul vyfasovala nálepku s erbem na svého nového oře a pak jsme jeli domů.
Očka se mi zavírala, nicméně musela jsem si dodělat protokol na morfu /a vyplatilo se, dostala jsem pochvalu!/. Pak už jsem se jenom musela dokopat jít si sbalit, abych mohla v pondělí ráno zase odjet do HK...
.naše dokonalá padací brána. bez vodního příkopu.
to jen tak někdo nemá!
Pokud si neumíte představit zmatenou Olivku s myšlenkama všude jinde, jen ne tam kde by měli být, tak to jste ji měli vidět v úterý. Vyrovnává si sešity na angličtinu, když tu zjistí, že ta žlutá knížka, kterou vzala ve svojí poličce, není angličtina nýbrž analytická chemie. Šla jsem si tedy knížku půjčit od učitelky, ta mě nazvala opicí a doporučila mi, míň myslet na kluky. Tak tedy dál, sešit na orgánu mám úplně doma a pak už se snad žádné pohromy nekonaly. A když jsem se konečně v půl čtvrté zastavila, veškerá ta zvláštní nálada zmizela, opadla a všechno bylo zase najednou pryč...
Sezóna skončila, těšit se můžu leda tak na náš ples. A příští rok. Teď hlavně musím dát orgánu, morfu a imunu, prostě nějak prolést /ideálně na první pokus/ zimákem a budu neskonale šťastná. Šťastná po té řekněme profesní stránce.
Na ruce mám skvrnu od činidla, která z dálky vypadá jako pořádný škrábanec. A v plášti se tvoří další dírky...
.tak se tedy mějte krásně, skládejte klidně básně a pobíhejte po světě s úsměvem na tváři, protože život je přeci krásný
.páá

pátek 27. září 2013

Zprávy z bitevního pole se poněkud rozcházejí: podle jedné jsme padli na hlavu, podle druhé jsme dostali na prdel.

Tak se nám Gazzy oženil.
V týdnu před svatbou jsme se na FB snažili domluvit na nějaké lumpárně, ale demokracie je nejhorší způsob vlády. Chytila jsem se Hanculinýho nápadu a daly jsme hlavy dohromady a vymyslely smlouvu pro novomanžele a koupily jsme takové hrozné hlouposti. V pátek to rozsekl Kloboučník a o překvapení se postaral raději sám.
Ten pátek jsme byli v hospůdce. S Vaškem, bez George. Danča se s ním totiž po 5 letech rozešla. A tak skončil další vztah na celý život.
.naši, mávající Pepíno u škarky, vyzývavá kanonýrka (1)
V sobotu jsem si lehce přivstala, abych to všechno stihla. Na dárky jsem přidělala cedulky, tužkou jsem si načrtla psaní do přáníčka /které jsem malovala/, když mi volá Hancul, že nestíhá a že mám napsat tu smlouvu. Bezva. Nadšená jsem nebyla, ale vybodnout se mi na to taky nechtělo, a tak jsem se toho úkolu musela zhostit.
Konečně jsme byli na cestě, ani jsme nepřijeli pozdě a poslední. Kloboučník s Pepínem a Ravenem už vyráběli první "sudičky", a tak jsem jim šla pomoct. Hancul jsem do ruky vtiskla přáníčko, ať ho ostatní taky podepíšou. Byla jedna, rychle jsme popadli věci a mastili k Humprechtu. Svatebčané ale nikde. Naše smlouva stihla prokolovat, modlila jsem se, aby tam nenašli nějakou chybu, aby nám to nezkritizovali. Nakonec se rozhodli, že bychom to měly přečíst nahlas, ale my to s Hancul s radostí přenechaly Mikymu.
Konečně dorazili, byl obřad a po obřadu jsme na ně počkali před zámečkem. Tam je uvítal svým zvučným hlasem Miky a jal se předčítat smlouvu, které se ke konci už všichni smáli. Uff. S Hancul jsme předaly dárky: zvoneček pro Gazzyho na Romču, váleček pro Romču na Gazzyho. Pak se mluvení ujal Kloboučník a dal jim za úkol společně se chopit sekery a rozseknout dýni. Poslední věc, co jsme měli připravenou, bylo vybrat si sudičku. To byla lahev alkoholu zabalená do bílého krepáku s hlavičkou a kartičkou s přáním. Romča si vybrala "hodně trpělivosti", Kloboučník přinesl půllitry a opravdu, vidět ten Romči výraz, když je viděla :) V půllitrech se ovšem ukrývaly panáky, a tak si tedy naši drazí novomanželé připili vínem. Pánové jim vystřelili salvu z palných a pak se to už trochu rozuteklo. My jsme ještě možná hodinu kecali na parkovišti, Kloboučník nám pochválil naši smlouvu. A pak jsme jeli domů.
.děti jako bubeníci. nejenže to znělo nádherně,
ale bylo to i tak roztomilý! (2)
V neděli jsme stavěli tvrz na Libuň. To bylo taky fajn, pršelo nám až asi poslední necelou hodinu, tak to už jsme nějak přežili. Pak jsme zajeli na hrad k Pétě, seděli jsme u dvou stolů a my s Hancul nakonec emigrovaly k té lepší společnosti.
V týdnu jsem opět šila. Konečně jsme se dostala k pásku, taštičce na něj a taky jsem si našla čas na tu maličkou kabelku, kterou jsem našla na jiném blogu.
V pátek jsem naházela věci do přiměřeného množství tašek, odjela do T. a tam si nás vyzvedla Hancul. frčeli jsme si to krásně po dálnici do Prahy. Ovšem v Phe nás navigace hnala přes zasekané centrum, což už bylo o nervy nás všech, Hancul zejména. Nakonec se ale ta pláň před námi zjevila a my přeci jen na tu Bílou horu dorazili.
Postavili jsme si bydlení, navštívili supermarket /pro příště jídlo opravdu řešit nebudu/. S Hancul jsme to zabalily velice brzo, při naší mlčenlivosti jsme se neměly s kým bavit, zbytek tlupy dorazil až v sobotu. Spaly jsme v autě.
Ach ano, obléct se v autě do kostýmů, ve kterých jsme ještě nikdy nebyly, jo tak to nám trvalo pomalu hodinu. Nasnídaly jsme se, později si i prošly stánky. No, nic moc mě nenadchlo, i když jsem chvíli uvažovala na náramkem od Woodyho, ale nakonec jsem se na to úplně vybodla.
Oběd v autě. Dva buřty, ať žije zdravá výživa. Bylo kolem jedné, když jsem zahlédla auto Zdendy a Kačky. Jako vždy podstatně dýl než co mi pravděpodobně Kloboučník v noci tvrdil, že přijedou. Ale hlavně, že tam byli.
Ode tří byla bitva. Já chtěla fotit, Hancul se ke mě jako divák přidala a Kamča se taky nenechala zlákat na roli markytánky. Tak jsme tam poslali za ženy jen Vašku a Lídu.
.nástup našich do bitvy, Káča s praporem (3)
Bitva byla jaksi pro nás jako diváky poněkud nudná. Prostě po sobě chvíli stříleli, pak se přetlačovali, naše pak převálcovali a pozabíjeli /náš drahý praporečník - Kačka - hrdě padl/ a byl konec. A hurá na pivo!
Znovu jsme se pokusili společně si projít stánky, ale naši to na dobu neurčitou zakempili u Hada. Později jsme objevili kouzlo nevyzrálých jedlých kaštanů a snažili se najít někoho, kdo si je zabodne do ruky. Kloboučník se Zdendou a Pepínem tam s nimi zkoušeli jakousi hru, ale když jsme je po sobě později večer házeli, tak to bylo určitě lepší.
S Hancul jsme vypily víno. Jednou pro změnu moje :) Vypadalo to, že tu noc bylo tepleji než předchozí. Ale to asi není podstatné. Přetahovali jsme se na lavičkách, občas jsem se z ní sesunula na zem, ale úplně nakonec jsme skončili u zbytku v přístřešku. Trochu jsem usínala /celá já/, ale rozsekla to až Hancul, která zavelela, že jde spát. Došla jsem si k ní do auta pro věci a něž jsem se vrátila, v přístřešku bylo zhasnuto a před ním poslední dva opozdilci. A já :)
Chladnou noc jsem /jsme?/ ve stanu přežili vlastně docela dobře. Asi. Vstávali jsme v devět, ale už dlouho před tím jsem venku slyšela hlasy.
Sbalili jsme si, připraveni po bitvě hned odjet. Čas se čile /ani ne líně, ale opravdu čile/ dohrabal téměř k bitvě. Z nudy, která před ní nastala, šel Kloboučník s Lumírem hrát šachy, ale podle středověkých pravidel. S Hancul jsme se nakonec rozhodly doprovodit naše do bitvy jako markytánky. Mrtvola - Kloboučník - mě poslal pryč, a tak jsem šla oplakávat Zdeněčka - a přesně tak jsem na videu /a hledejte!/.
Rychle jsme se rozloučili a s velmi špatným pocitem, že jsme nepomohli, jsme odjížděli domů.
Rozhodně to byl vynikající víkend, když to shrnu. Ale musím se přiznat, že nebýt Kačky, Zdendy a Kloboučníka, bylo by tam minimálně o polovinu srandy míň.
.pohoda před nedělní bitvou (4)
Ve středu jsem naposledy zaskakovala v práci. A zrovna jsme jeli starým pickupem, protože odpoledne si jely pošťačky pro auta úplně nová. Modrá, se znakem :) Jen jsem si v té staré herce málem zapomněla kabelku. "A není zamilovaná?" ptala se šéfová, když mě slyšela, jak to hlásím mámě.
Ve čtvrtek jsem se stěhovala na kolej. Po třech měsících opět zpátky. Máme trochu jiný pokoj, stejné patro i budova. Trochu zabydlené to mám, ale ještě ten večer jsme odjížděla domů. Nějak se mi tam moc nechtělo zůstávat.
Doma je pro mě všude tam, kde se cítím dobře. A dobře se cítím mezi skvělými lidmi, kteří vytváří skvělou atmosféru. Jsem doma snad na každé bitvě, na každém vystoupení. Ale proč nejsem doma v HK, kde skvělé lidi mám taky?
Zítra jdu na čaj s Klárou a Lae. V neděli trénink. V pondělí do HK a v úterý začátek semestru. Začátek blázince, který snad zvládnu. Já v to věřím!

.tak se mějte jako vždy krásně
.páá

P.S.: Pořád jsem tvrdila, že nechci pracovat s lidmi, nejraději někde sama, nikoho nepotkat. Vidíte, a teď si nepřeju nic jinýho, než moci někomu popřát krásný den.

pondělí 9. září 2013

Je to bláznivá vlastnost mužů, že se stávají chladnými, když je ženy příliš milují. (Bettina von Arnimová)

Můj poslední týden v práci vypadal podobně, jako ostatní: bylo pěkně, rozumně pošty. I když balíci se sešli, tři balíky na pouť na Sychrov. Nu, ale zvládlo se to, poslední den to bylo asi nejvtipnější. Nevím, jak jsem toho dosáhla, ale za celých šest týdnů mi nepropršel jediný den /evidentně si to ve středu doženu/. Tak, to by bylo.
.ti praví oři pro rytíře! (1)
V sobotu nastal ten velmi dlouho očekávaný den: do našeho malého města zavítalo ve večerních hodinách famózní Zrní!
Se Štěpou jsme na místo dorazily na začátek programu. Užít jsme si tak mohly nářez v podobě Budoáru staré dámy /ten bubeník.../. Pravda, málo co pak bylo lepší, a tak jsme kecaly za celkem příjemného hudebního doprovodu a čekaly na zlatý hřeb večera.
A pak to přišlo... teda přijelo. Za branami letňáku se objevila velká bílá dodávka a vezla Zrní. Pánové si vyložili náčiní a pak se ještě rozptýlili do davu. Pak ale přišla konečně jejich chvíle. Ách, oni jsou tak dokonalí! Celá doba vyhrazená jim utekla jako voda a oni skončili, aby uvolnili místo dalším. Štěpa jela brzy na to domů, já zůstala s Lukášem u zvukaře ještě asi půl hodiny, pak ale začalo poprchávat, a tak jsem využila příležitosti a odešla. Auto mě ještě potrápilo se zamykáním, vůbec nejvíc doma, kdy jsem ho v té tmě tmoucí zamkla, už zavírám bránu a on si na mě prostě bliknul, tak jsem nevěděla, jestli se neotevřelo, ale naštěstí ne, tak jsem polomrtvá strachy dorazila do úplně prázdného bytu a šla spát.
.kam to tak asi ta Olivka kráčela? /dobytí tvrze/ (2)
Konečně jsem se mohla vrhnout na šití. V zimě jsem v hrabáku ulovila zelený ubrus a hned jsme se rozhodla, že z něj udělám parádní táborové šaty se šněrováním na boku. Jako vždy jsem moc nestíhala, poslední dírky jsem obšívala snad ještě v pátek. Časem bych k tomu chtěla přidat ještě kápi, ale na tu už opravdu nebyl čas /ani materiál, moje představa je červeno-černá, ale červenou barvu na textil prostě v drogerii v HK neměli/.
Jako malá jsem se těšila na Přívory. Fakt. S Péťou jsme konstatovaly, že jsme letos takhle ještě nikde nebyly /ano, začít v září je skvělé/. Počasí hlásili výborné, tak co víc si přát.
V pátek odpoledne jsme naložili /4 ženy a 2 muži, aby bylo jasno/ ze "stojedničky" stoly, stany, zbroj a vyrazili na cestu. Už v autě jsme si život o nějaký ten rok prodloužili, protože Pepíno byl ukecaný a prostě to byla sranda. Na místě jsme vyložili věci, postavili stan a až pak si přijel zbytek, za což dostali vynadáno, ale pochybuju, že se z toho poučí. A pak už jsme si začali jen úžívat táborovou pohodu. Ohniště jsme sice vykopali, ale moc neudržovali, ale asi to moc nevadilo. Na nějakou dobu jsme to s Hancul zakotvili v hospodě, pak jsme se zase vrátili k našim stanům. Spát jsem šla jako obvykle k ránu.
Nácvik měl být v devět, před devátou jsme se tedy vyhrabali ze spacáků. No ano, měl, konal se vlastně o něco později. Hancul byla své role Marušky zproštěna, akční jsme zůstali jen já a Káča s našimi zeleno-bílými šaty, protože jsme si původně myslely, že budeme rusalky, ale nakonec jsme byly ohnivé ženy. Ale tak co. Hancul s Péťou přivezly na večer něco k jídlu, naobědvaly jsem se, šli povzbudit Pepína do turnaje /chudák nám hned vypadl/ a už jsme se mohly jít strojit. Na to že jsme si myslela, že jsem z těch šatů vyrostla už před deseti lety, ale oni mi šly až na malý kousek dokonce i zapnout, jako, to jsem nečekala. Kluci si samozřejmě dělali srandu, že se mi ty sichry, co nahrazovaly zip, rozdělají a šaty spadnou, ale to bylo technicky nemožný. A pak tu byla třetí hodina a bitva. Když to tak řeknu, byla jsme na straně, kde bojovali naši, ale zároveň to byla strana, co prohrála. Ale to nevadí!
.dobově nedobové odpolední stolování (3)
Bylo horko, na stůl nám pražilo slnko, zpět do gotičáků se mi nechtělo, s holkama jsme to zakepily na dece za stanem. A tak jsme tak čekali, občas šli něco hrát - roztahováka, házet si s víkem od kyblíku - a čekali, dokud nebude ten pravý čas na ohňovku. Na ohňovku, která by mohla být i možná pěkná, kdyby se nepokazila hudba.
Večer jsme se opět hodně smáli, povídali. Byla větší zima, než noc před tím, to je pravda. Poprvé v životě jsme se chtěla nechat okamžitě přejmenovat, přestože svoje jméno mám hrozně moc ráda :)
Ráno vstávala Kačka dřív než my, což nás překvapilo. Olivce samozřejmě trvalo, než naskládala všechny vykrámošené věci zpátky do krosny, pak už se konečně začal rozebírat přístřešek a "Eliška", stěhovat věci do aut a nakonec jsme někde v půl dvanácté odjížděli po krásném víkendu domů. Jeden se na to půlku prázdnin těší a za chvíli je to pryč, to prostě není fér!
Zároveň o tomhle víkendu byl Grabštejn Worldfest, kde jsme tedy zákonitě chyběla, nicméně Štěpa mě zevrubně vylíčila, co se dělo. Muselo to tam být krásné!
V sobotu mají svatbu Gazzy s Romčou :)
.mějte se krásně
.páá

.ohňovka (4)
foto: Olivka (1, 2, 3). hanulkak (4)

čtvrtek 29. srpna 2013

Koho milujeme, toho nejsme nikdy pevně rozhodnuti opustit, i kdyby nám sebevíc ublížil. (Sidonie-Gabrielle Colette)

Je až pomalu neuvěřitelné, jak čas letí. Zítra končím pro tyhle prázdniny s prací.
Akční Hancul si usmyslela výlet. No, výlet nás měl dát dohromady, zakončený pěkně u Ivana, jenže tu neměli čas, tam se jim nechtělo, a tak jsme vyrazily pouze s Kepu. Nikterak nadšená jsem nebyla, ale snažila jsme se to přemoci. Po cestě jsme si vyzvedly Kepu, minuly na Malé Skále správnou cestu, ale neztratily jsme se. Smála jsem se holkám, že nemůžou do kopce, když chtějí na Kozákov a Sněžku /což razantně odmítám/. Vylouply jsme se u nás, trochu si odpočinuly a pokračovaly k vysněnému cíli. Fotek na samospoušť vznikla fůra a vlastně to byl nádherný den. A doma jsem vytuhla...
Řekla jsem si, že takhle to dál nejde, že si brigádou zkazit prázdniny a všechny kulturní zážitky nehodlám, a tak jsem s Hancul a klukama ze šermu vyrazila do kina. A stálo to sakra moc za to!
Další sobotu jsme vyrazili do Jbc na PAF /přehrada art fest/. Pořádala to FireshowJBC, jejich worksopy jsou vždycky úžasné, takže jsme moc neváhali. Martin Fábera nás něco nového s poikama naučil, přiučily jsme se i u obruče. Pak už jsme jen víceméně čekali na večerní ohňovou show. A to čekání se vyplatilo! Jablonečáci jsou snad možná ještě lepší, než jsem si kdy myslela, vypadalo to naprosto dokonale. Stejně dokonalý byl s tyčí i Peetik.
Tu noc jsem přespávala u Hancul se Štěpou. A ráno jsme se rozprchly domů.
Znovu do kina jsem zavítala s Klárou, Lae a Jítěnkou. Pěna dní... krásný snový svět, sen, který nekončil probuzením, ale smrtí...
Další výletění bylo trochu osekané: Kepu byla dopoledne ještě v práci. I tak jsme si to náramně užily, fotek je dost. A hlavně pozor, jedu na kole! :)
Nemáme tréninky, chybí mi to. Chybí mi Péťa, naše kecací kroužky, posezení na hradě. Proto se těším k Lumírovi na Přívory. Budeme tam víceméně všichni a po večerech sedět u ohně /ach, ta vůně spáleného dřeva!/ a povídat si, popíjet pivo a prostě si to užívat. Letos si vezmu foťák, mám chuť fotit. Snad letošek bude lepší než loňský rok.
V sobotu jdeme se Štěpánkou na Zrní. To budou zase jiskřičky nadšení v očích, až uvidíme, jak tam Honza Unger poskakuje a jak Honza Fišer nádherně hraje na housle. Ach, to je má úžasná slabost, Zrní, krásné vzpomínky na Grabštejn, na skvělé lidi tam.
A pak jsem natěšená na Bílou horu. Prostě proto, že na třicítkový bitvě jsem ještě nebyla. Prostě proto, že tam opět budeme víceméně všichni. A v neposlední řadě proto, že náš milý, ukecaný Pepíno tvrdí, že je to skvělé. Ale to vám ještě všechno připomenu. Času dost. Snad.
.tak se mějte krásně a nenechte si z tváře zmizet úsměv
.páá

pondělí 5. srpna 2013

Ženy jsou pouze objekty... objekty sexuální touhy. (VerTeDance/Zrní)

Tak jsem se včera vrátila z Valdštejna. Toto léto už podruhé /a králi žel, letos naposled/.
Už je tomu celkem dávno, co jsem měla naprosté volno, vstávala dlouho a tvářila se, že si fakt uklidím pokoj. Ta doba je pryč.
.poničené hřiště u nás. a to je vážně jen slabý
odvar ze škod, které ta bouřka napáchala
Před třemi týdny jsem si ráno napochodovala do lékárny s tím, že tam mám mít praxi. Všichni na to zapomněli. Ale byl to krásný týden, strávený v prostorách, které jsou běžnému člověku dokonale skryté.
Ten samý týden jsem chodila na irské tance. Prostě jsem si řekla, že to zkusím, máma mě v tom podporovala, Lae se tvářila, že bude jedině ráda. A tak jsme se s Kájou vrhly na kurz, i Lae dorazila /ona už tancuje delší dobu/ a je to další důvod, proč byl ten týden tak dobrý. Mě to tancování náramně chytlo! Sice se člověk neskutečně zapotí, ale je to ten pohyb, co mám ráda a celkově mi to přinášelo potěšení. Škoda, že to byl jen týdenní kurz...
A pak už jsem se vrhla na brigádu. Doručování.
Není to taková sranda, jak by si jeden mohl myslet. Je to vlastně docela fuška. Ale na druhou stranu mě to baví :)

Ve skupině došlo k menší až větší rozepři, až to velmi dlouho vypadalo dost bledě. Naštěstí se vše otočilo a dopadlo dobře :)
A na Valdštejně bylo hezky. Jenom bylo strašně horko, ta panující vedra nás vážně jednou umoří.
V sobotu večer jsme si odskočili na noční prohlídky na Humprechtu; při cestě zpátky nás děsila blížící se bouřka. Ale co, ta nás nakonec jen lehce pozlobila, ukázaly se hvězdy a opravdu to vypadalo, že je to nejhorší pryč. V obvyklé sestavě jsme se nastěhovali opět do gotičáku. Najednou jsem se probudila a měla jsme utkvělou představu, že nám kape do stanu. Nekapalo. Hancul zavázala vchod a mezi hromy a blesky jsme šly opět spát. Když jsme se probudily znovu, pořád vydatně pršelo. Když kamsi blízko udeřil blesk, probudil se i Klooučník. A pak jsme zjistili, že k nám zatéká. A dost. Ještě chvíli jsme to ignorovali, ovšem kapalo na nás i ze shora, a tak Hancul zavelela přesun na půdu za Péťou. Pod střechou jsem ještě chvíli přemýšlela a doufala, že tahle bouřka nebude mít tak katastrofické následky, jako ta v týdnu, která poničila silnice, strhala svahy a vyplavila domy /podotýkám, že to všechno byla voda jen a pouze z příkopů a steklá ze silnic, většinou žádná řeka/.
V neděli nebylo takové vedro, i když teplo stále bylo. O plánech kluků na derniéru jsme dobře věděly a Hancul se rozhodla, že se nenecháme zahanbit a taky je pozlobíme. A tak jsme záporáky, kteří ohrožovali našeho Gazzyho, skropily vodou z korbelů :)
Domů jsem se vrátila dlouho. Byla jsem unavená, hladová a bez nálady. Nepochodovala jsem po bytě naprosto zmatená. Nikdo se mi/nám totiž nesnažil tu hlavu poplést. A to opět nechápu /ne že bych v tomhle našem zamotanci něco chápala, ale na ledacos už jsem si zvykla/. Přes to všechno nepochopitelné to bylo skvělé. Jako vždy.
V září na Přívory. Juch! A pak Bílá hora a Libuň. A ještě před tím se Štěpou naší drahou na Zrní k nám.
.mějte se krásně
.páá
."kruhy" v obilí na poli kousek od nás - každý den kolem jezdím :)

středa 10. července 2013

Jdi do boje vesele, neboť mrtví, kteří se nesmějí, jsou oškliví. (Jack London)

.na Valdštejně s mojí "rodinou" /jen koukám, že chudák Vaška není moc vidět/ (1)

 Inu, návrat z roku 1437 byl celkem tvrdý, ale popořadě...
Máca nám na konci června přivezla do města ukázat svého Toníka. Okukovat ho nás přišlo relativně málo, ale přišli ti správní lidé a bylo to fajn. Bylo to tak fajn, že jsme zůstala o pár hodin déle, než jsem chtěla a vypila 5 panáků /na hladový žaludek, umíte si představit, jak mi bylo/. Ten den se Horis rozešel s tou svojí.
Den před tím jsem svolala sraz s holkama, které jsem ten druhý den už vidět nemohla. To bylo taky vydařené :)
První týden v červenci byl přervaný událostmi od začátku do konce. Máma měla dovolenou, a tak naplánovala dva výlety i s dětma: projití druhé poloviny Scheybalovy stezky a Lbc. V Lbc jsem navštívila babičku, společně jsme pak prošli botanickou zahradu a obdivavali se rozkvetlým růžím. Domů jsme dorazily s mámou celkem dlouho, sbalila jsem si věci na druhý den na Valdštejn.
.z návštěvy botanické zahrady v Lbc (2)
Žárlivost není projevem nedůvěry, ale strachem, že přijdeš o to, co máš velmi rád.
Ve čtvrtek jsme se skupinou vyrazili na hrad Valdštejn. Juch! Čekaly nás tři dny a tři noci strávené na hradě.
Rozložili jsme stany, s Hancul jsme se ubytovaly a pak se vlastně snad už jsem kecalo u našich krásných, nových stolů. Nad vínem, pivem a tak podobně. Zhruba do jedné do rána, pak jsem se chytla těch dvou /Kloboučníka a Hancul/, že jdu taky spát. Tak tu byla první noc.
Že ano, Pavle? /Tím jako myslel Pepíno mě./
Ráno, když jsme se tam sešli všichni, jsme si to všechno zkusili a pak už to všechno jelo jako na drátku. Až do neděle. Jistěže nejzajímavější byly volné chvilky a večerní posezení :)
To jsme teda v sobotu narazili sud a pili a hráli karty /a já prohrávala a vůbec mi to na náladě nepřidalo - cha, prej neštěstí ve hře, štěstí v lásce/ a povídali. Sžírala jsem se jaksi žárlivostí, až jsem šla k nim, ale povídat jsem si začala s Pepínem. A pak jsme šli hrát roztahovanou. To je tak, vezmete nůž /tupý nůž, hodně tupý, to s čím hrajeme my ani nůž není, je to kus železa ve tvaru kudly/ a prostě ho zabodnete do země a ten další člověk na to místo musí dát nohu. Zvedne nůž, přehodí/přendá do druhé ruky a hází. A tak pořád dokola až se vyřadí spoluhráči. Naše skvělá středověká hra. Ještě lepší v šatech a pánové víceméně ve zbroji. No jo, ale to nesmíte být tak šikovní, že si ten nůž pošlete na vlastní nohu. Dohrála jsem hru, nabrali jsme zásoby pití a šli si za tmy projít hrad. Jen jsem v půlce cesty zjistila, že mi teče krev. A tekla ještě ráno, skvělé /teď už tam je jen modřina a celkem už to ani nebolí, uf/.
Hancul zmizela, přemístila jsem se ke Kloboučníkovi /promiň/ a ještě jsem poslouchala jak se baví s Pepínem a Lukym. Šli jsme spát, Hancul nikde, ale pak se naštěstí vrátila.
Dobré ráno, Oliv! /Ravenova verze, Pepíno mě zdravil: Ahoj, Pavle!/
Ráno nás šla vzbudit Janinka a na potkání vykládala, že neví, co se tam /ve stanu/ v noci dělo, ale že Kloboučník spí mezi holkama. V sobotu přijela už i Péťa, ale vystupovala ten den jen jednou, protože pak zastupovala místo Kačky u hudby.
Navečer se hrad vylidnil - někteří odjeli přespat domů. S Hancul a Pepínem jsme zavřeli bránu Kloboučníkovi a Ravenovi, ale i tak se s cinkající taškou dostali dovnitř. Hrát jsme šli ještě za světla, pak jsme se sesedli u stolů a pili a kecali a zpívalo se a Vaška hrála na housle. Bylo to krásný.
Kloboučník nainstaloval světlo a šli jsme hrát. A hráli jsme dokud jsme nešli spát. Zmizela nám zase Hancul, tentokrát si pro ni museli dojít a já měla ještě horší a divnější pocit než den před tím. Ale spalo se pěkně :)
.lapili chudáčka Kloboučníka místo Pepína! (3)
Konečně si Péťa v neděli mohla užít vystupování, přetahování se s Vaškou-lapkou, co nás jde okrást. Jen jsme to při útěku jednou skoro schytaly mečem od Ravena a jednou od Zdendy. Ovšem to poslední vystoupení stálo za to. Hodím Vašce nůši, čekám na Péťu, najednou mě vyděsí Kloboučník a já zdrhám, za sebou mám vysmátou Péťu, která Kloboučníkovi dala facku, jak se ho lekla. To ale nebylo vše. Znovu jsme se smály, když toho chudáka chytili a odtáhli ho na mučidla místo Pepína /pánové se domluvili/.
Pak už jsme to všechno jen sbalili, nastěhovali do aut a rozjeli se domů. Vezla mě Péťa, protože jsem se podle původních výpočtů k Hancul vejít neměla. Vzala ještě Kloboučníka, ale navzdory jejich ukecanosti to byla strašně tichá cesta.
Doma mi moje zvědavost nedala a já se dozvěděla PRAVDU, kterou jsem vědět nechtěla, nepotřebovala a já nevím co ještě. Ale je to tak. Prostě se dvě kamarádky zabouchly do jednoho kluka. Opět.
Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc je to zvláštní. Snad se možná dobře baví, snad mu to nikdy nedošlo. Moje pohádka odcházela s tóny Batalionu stejně, jako na Libušíně přišla. Možná to je konec, ale taky začátek něčeho nového. /Jo, to se mi to píše, když neřvu jako malá. Když jsem s tím smířená a vím, že už nic nezměním./
A nehledej za tím nic jinýho! /Že mi to tenkrát nedošlo.../
foto: (1) Kačka, (2) Olivka, (3) Hancul

úterý 25. června 2013

Dejte muži volnou ruku - a najdete ji někde na sobě. (Mae West)

Lucie - Dotknu se ohně
 Abyste věděli, dneska jsem zakončila zdárně první ročník. Nemůžu tomu uvěřit /ostatně ani Klára nemohla/, ale je to tak. A hurá do druháku!
Balím, abyste si dokázali představit, jakou mám náladu a jak to kolem mě vypadá. A prší. Už zase.
Tak, letmý pohled do diáře mi napoví, co se dělo a co bych tu měla chtít zvěčnit /protože vážně kolosálně zapomínám, i když si o něčem myslím, že to byl zážitek na celý život/...

  • Verči narozky jsme slavili pomalu o měsíc později, protože před tím byla znovu v lázních. Ale na ty marcipánový muchomůrky jsem náležitě pyšná! /Taky foto putovalo na FB!/
  • Místo učení se na druhý pokus na zápočet z latiny jít do čajovny s holkama? Proč ne, že, jsme studenti a žít se musí :) Pro velký úspěch jsme akci zopakovali v květnu znovu, tentokrát jsme si zašli /už i s mužským doprovodem/ na pizzu, při návratu zmokli, vyrazili na pouť, ta ale zhasla, a tak jsme to na hodinu zakotvili na recepci. Velmi vydařený večer!
Teď kolem tebe projdu se zavřenýma očima...

    .dort naší Verunce
  • 18. května jsem holkám odřekla kino /Velkého Gatsbyho s úžasným a dokonalým Leonardem di Capriem, ach jo/ a vydala se místo toho na pohádkový les do Rovenska. Jistě, ráno jsem se koukla na učení a říkám si, že tak kolem tý šestý bych mohla být doma. Jistě. Stáda dětí se přehnala, prošly paní ze vstupu /až po Nočníkovi a většině ostatních/, že už máme padla, a tak jsme se s Hancul vypravily do cíle se občerstvit. Jedno pivo, druhý. to druhý jsem díky Nočníkovi /Kloboučníkovi/ asi ze třetiny vylila. V šest jsem si šla pro druhý, jen tak mimochodem. Po cestě v Borku třetí, na motorestu při čekání na Kloboučníka čtvrtý a se samotným Panem dokonalým pátý. Vtip je v tom, že jsem platila za celý den jen 27 Kč. A doma jsme byla o šest hodin později, než jsem plánovala. /Ale stálo to za to!/
  • Zápočty jsem dala, z posledního Labtechu se stala jedna z nejlepších hodin, a botanika mojí blbosti taky ustoupila a měla jsem 3. Spokojenost největší.
  • Na zkoušce z latiny začalo pršet... až tak, že byly povodně. Naše milá Jizera  sice neplechu nedělala, ale jinde takový štěstí neměli. Z polí mezi Jičínem a Ostroměří byly jezera, která už stihla dokonce obydlet vodní havěť .
Opustit zoufalců ráj... Lucie - Chci zas v tobě spát
  • Hancul odmaturovala, Štěpa rovněž. Krása. S Hancul a Santou jsme to zašli zapít do naší oblíbený hospůdky. To jsme se zase dověděly s Hancul novinek od velmi dobře informovanýho Santy! :)
  • Ano, orgána. Opravdu je milý číst si na FB, jak je to těžký. Bezva. Zamakala jsem, co to šlo, názvosloví si to určité míry osvojila, k efektům našla logický pomůcky a tak podobně a šla to zkusit. Pocity byly smíšený a čekání do čtvrtka odpoledne na výsledky strašný, ale vyšlo to, mojí milí, vyšlo :)
  • Jenže to vlastně nebylo to hlavní, z celé středy. Nejhlavnější byl večer, naše /moje a Jičíňáků/ výprava na Zrní. Ach, to kouzlo, když jsem tam na ně čekala, obešla Divadlo Drak a slyšela jejich zkoušku. To se nedá popsat, to se musí zažít! Bylo to perfektní, skvělé, nádherná odměna za do té doby splněné zkoušky. /A ten houslista... ten je tak pěknej!/
.vytopená Ostroměř
/Já chtěla zamést pokoj, hmm, v jedenáct, no co se dá dělat./

  •  Přišla výprava na Žandov, které jsem se původně zúčastnit vůbec nechtěla, ale měli jsme tam ohňovku a zkoušky se nakonec taky poskládaly celkem příhodně, tak jsem jela, v dobré víře, že to bude perfektní jako vždy. Jen jsem se v pátek před odjezdem cítila tak mizerně, že jsem si myslela, že nikam nepojedu. Ale Kačka by se nadšeně netvrářila, Hancul konečně asi taky ne, a tak jsem se zachovala jako téměř vždy, když jsem nemocná: ignorovala jsem to a věřila v brzké uzdravení. Cesta celkem ušla, ale byla nezvykle dlouhá. Co vám budu vyprávět... čas se trochu vlekl, ale dobré momenty byly. Oběd a následná výprava na pivo /dobrý, kvasnicový/. Zabíjeli jsme čas ohňovkou, pak tu byly Trosky na Žandově /ale na ty na Troskách to prostě nikdy mít nebude/ a de facto volno. Došli jsme si na večeři, na pivo, dělali si ze mě srandu, že jím tak pomalu. Nakonec jsme se usídlili před naší noclehárnou na trávě a vymýšleli blbosti. Kloboučník se Z. se houpali na houpačce a tak všemožně podobně :) Naše ohňovka.. nekomentovat :) Byla půlnoc, chtěla jsem jít spát, na druhou stranu jsem chtěla být s nima všema, a tak jsme nakonec do té hospody šla. Cucala jsem tam jedno pivo /ono mi po nich vůbec nebylo líp/, hráli jsme karty a bylo to hrozně fajn. Cestou zpátky jsem šla s Kloboučníkem a ve školce jsme nemohli najít tu šatnu, kde jsme měli spát. 
Přichází noc, ať je mi hrou...Luboš Odháněl - Píseň smutného havrana
  • Právo byla noční můra. Chápejte, my ZSV nenávidíme, proto jsme šli na Faf, ale ne, my tu máme právo, ekonomiku... a zeptejte se ekonomů, jestli mají na VŠ základy přírodních věd. Svět je nefér, ale to už víme. Vedro bylo hrozné, můj vějíř se hodil. A právo jsem taky dala. Hurá.
  • Rozhodli jsme se po pěti letech ze základky sejít. Musím konstatovat, že jsme všichni vlastně docela stejní. 
  • V horku se špatně učí, zatraceně špatně. Ovšem ještě horší to je, když máte před vystoupením, kam zvete, koho potkáte. Když si vymyslíte něco, o čem vnitřně stejně víte, že se to asi nesplní. Celou sobotu jsem doma přetrpěla nad fyzikálou, s fůrou myšlenek na večer a jinak úplně sama. Konečně byl večer, stavila se pro mě Hancul a my vyrazily směr Rohozec. U Lukyho jsme počkaly na Kloboučníka, postavily /ano, jen děvčata/ stan a už s mírným zpožděním vyrazili za ostatními. Zdržení tu, zdržení tam, ale nakonec jsme se na plac přeci jen postavili a jelo se. V přední řadě jsem si všimla Kepu, na kterou jsem se zubila, seč to šlo. Po vystoupení jsme odnesli věci k Lukymu a bylo deset. Než jsme se najedli, bylo jedenáct, byl ohňostroj, který jsem opět viděla jen z části. Potkaly jsme tam s Hancul LK a Dádu s rodičema. Nakonec jsme se připojily k našim ze skupiny a šli "pařit". Skvělé. Kolem půl druhý nás vyhnali sekuriťáci, a tak jsme se rozpustili. Po třech pivech jsem se motala víc než po těch pěti, takže to byla velmi veselá cesta. Myslím, že Kloboučníkovi se povedlo hodit Hancul do pole. Už jsme byli téměř ve stanu, když začalo pršet. Mělo nás to rádo :) Spát jsme šli možná o pár minut dřív než týden před tím. Hancul musela ráno do práce, a tak nás tam ještě nechala vyspávat.
  • .příprava na orgánu
    Jenže po osmý už mě pak naháněla máma, a tak jsme vyskočili, pobalili si věci, sbalili stan a rozutekli se.
  • A pondělní fyzikála. Zbylo nás přihlášená možná polivina, zbytek se lekl toho, jak to je údajně pomalu neudělatelný, a odhlásil se. Měla tam být Klára, těšila jsem se na ni, abych pravdu řekla. Tak nám pan inženýr rozdal otázky, já je tak projela a říkám si: "Holka, jsi v háji." Ale tak něco jsem tam vyplodila, netušila jestli je to vážně správně, nebo si vymýšlím, a na konci časového limitu odevzdala. Navzdory původnímu plánu jsem tam počkala s Klárou, pokecaly jsme. Přišli pak i Jíťa, která čekala na odpoledne na právo. Minuty se vlekly, hodina čekání na výsledek je vážně něco úmornýho. Pak prošla další spolužačka, co s náma dělala fyzikálu, netvářila se nijak extra, a tak jsme se odvážily jít zjistit, jak jsme teda dopadly. Do třetího patra jsme šly pěšky a zamířily k nástěnce. Koukáme, koukáme a nemůžeme ani jedna uvěřit vlastním očím. Obě za 2! Klára se mi tam štěstím pomalu rozbrečela /takovou radost jsem dlouho neviděla/ a přítomný pak inženýr nás ujišťoval, že nám může dát i horší známku. Nechaly jsme si to zapsat rovnou do indexu a šly jsme. Klára ještě čekala na zapsání práva, a tak jsme se s přáním krásných prázdnin a poprázdninového setkání rozloučily.

Teď sedím na recepci, pokoj mám už hodinu odevzdaný a čekám, až pojedu domů. Stěhuju se vlakem, doufám, že jím nepojede spousta lidí, jako obyčejně. /Nevíte, kde mám tu tvrdou housku?/
A domů...
Na čtvrtek jsme si dohodla posezení s Lae a Klárou a Hancul, v pátek budu dělat Lukymu dort a večer jdu na slučku s gymplem. První červencový víkend budeme se skupinou na Valdštejně tak se celkem těším :) snad nám bude přát počasí.
.tak se mějte krásně
    .páá


    čtvrtek 2. května 2013

    Usměj se, zítřek bude horší.

    Na druhý pokus se mi podařilo zdolat zápočet z latiny, z botaniky hned na poprvé. A v mikrobiologii jsem na nejlepší cestě ho mít v kapse taky. Bohůmžel, to je tak všechno.
    Udivuji se tomu, jak se venku všechno krásně zelená. I ten HK vypadá hned přívětivěji :) zítra nás čeká první seminář v zahradě léčivých rostlin, další pohlazení jara.
    /Včera večer na Hey! hráli teda líp./
    S hlavou plnou pitomostí se mám učit botaniku, jo? No to se lehko řekne!
    Tak co vám ještě povím? 
    Plánů spousta, ale nejdůležitější je udělat zkoušky v červnu a ne jindy. A pak bych se už eventuálně mohla naplno věnovat prázdninám /výpravě na Valdštejn, praxi, brigádě... a taky šití a žonglování!/
    Moji milí, vychutnejte si kýčovité obrázky květinek jara, které jsem zachytila asi před třemi týdny. /Ve foťáku se už sbírají další./
    Leucorum vernum, Amaryllidaceae (bledule jarní) 
    Hepatica nobilis, Ranunculaceae (jaterník podléška).
    a skleněné tyčky jako památka na slavnou jabloneckou bižuterii...

    Gagea lutea, Liliaceae (křivatec žlutý)

    Narcissus pseudonarcissus, Amaryllidaceae (narcis žlutý)

    Pulmonaria officinalis, Boraginaceae (plicník lékařský)

    Anemonoides nemorosa, Ranunculaceae (sasanka hajní)

    Galanthus nivalis, Amaryllidaceae (sněženka podsněžník)
    A protože Jára Smejkal už v Superstár není /ano, klesla jsem tak hluboko, že jsem na tu zhovadilost koukala a stále ještě ze zvědavosti koukám/, tak teď fandím Sabině /protože se mi líbí její hlas/ a Adamovi /protože ten kluk je prostě dokonalej/. A Járovi držím palce, aby měl před sebou tolik otevřených dveří, aby si mohl splnit svůj sen :)

    foto: olivka

    čtvrtek 11. dubna 2013

    Prosincové focení

    Konečně se zdá, že zima se vzdala své vlády a bude konečně jaro. Sluníčko, květinky... a málo času si tohle všechno užít.

    V neděli jsme s Hancul a Jedlou jeli zapomenout na všední shon do Jbc na workshop. Bylo to skvělé, přestože z obří výpravy jsme zbyli jen my tři. A před tím v pátek jsme měli vystoupení u nás ve městě :) a ten samý pátek, člověk si koupí lístek na vlak, cpe se houskou /páč už měl vážně hlad/ a kouká, pro lístek si jde jeho spolužačka z gymplu, co v HK studuje /dočasně/ medinu. Tak jdeme společně na nástupiště a tam se k nám přidala dokonce i Klára! Nečekané a velmi milé setkání :) 
    "Slečno, vy pipetujete, jako kdyby to bylo vaše hobby!"

    Vyhrabala jsem fotky z prosince. To byl sníh ještě povolený. 
    .první prosincové ráno bylo nádherné.

    .modrá obloha, trochu mráz, ale jinak naprosto pohádkově
    .foceno z vlaku při cestě domů, Jičín

    .a pro změnu za Libuní, na pozadí jsou vidět Trosky

    .myslím, si že tuhle fotku jsme sem už musela dávat. Nicméně jsem to vůbec nefotila kvůli kolejím, ale kvůli těm popelnicím, které se mi líbily :)
    .dárek pro Áďu

    .moje kvetoucí kaktusy na okně :)
    .předvánoční "Skálovka"

    .a silvestrovské focení. možná kdybych si s tím foťákem víc pohrála, tak ty fotky vypadají míň jako abstrakce...



    pondělí 18. března 2013

    Your ignorace, your loss

    .vzpomínka na Štěpy maturiťák
    The Gathering - You Promised Me a Symphony
    /Je normální, že je ta paprika hořká? Ale jinou odpověď než že je slyšet nechci./
    Inu, největším vrcholme letošního vaření na koleji asi bude těstovinový salát /ano, další stupeň, konečně jsem se hla z polívky z pytlíku :) /. Ono dělit se o kuchyňku s dalšími x lidmi fakt není na Olivku.
    Byla jsem v únoru na Štěpánčině maturiťáku, to jsem se vám pochlubila? Už vůbec nevím, co jsme všechno stihla a nestihla zapsat.
    /Cpu se tím salátem... hmm/
    Jo, jistě. Takže šermířský ples. Sraz jsme měli o hodiny dýl než rok před tím a rovnou jsme se převlíkly do šatů. Výzdoba byla z části z minulýho tréninku, z části z týdne, protože školou povinní členové měli jaksi jarní prázdniny /a já tiše záviděla... nu Péťa určitě taky/. Taneček jsme si zkusily jednou, pak už se nám tam nastěhovala kapela a my měly utrum. Z druhého tance sešlo /naštěstí/, protože Standa byl nemocný.
    Když teda poskočím, tak předtančení se nám celkem povedlo. Pak jsme se zahrabaly k tombole a vylezly až kolem půl jedenáctý, abychom se stihly s Hancul řádně připraviti na UV show.
    Dámy převlečeny byly, ovšem náš drahý Kluboučník nikde. Při jeho hyperaktivitě ten den to vlastně bylo celkem normální. Před začátkem plesu pořád žongloval s těma pískacíma míčkama, Hancul několikrát nabídl opasek, který by jí prý stejně neslušel, a Olivka si dokonce myslí, že s ní prohodila nejvíce smysluplných slov možná od té coby, co se znají. Konečně se tedy přiřítil, jako vždy jsme mu vybrali oblečení /ano, vzpomínka na Hořice/ a čas se krátil.
    Oproti Střelnici je sokolovna poněkud menší, a tak muselo dojít k několikerým změnám v sestavách, abychom se tam ve čtyřech vůbec vešli. Ale nakonec to snad dopadlo dobře :)
    A po půlnoci, tedy po našem vystoupení, jsme měly s Hancul konečně volno /ovšem co bychom tam dělaly, kdybychom neměly práci, když tam nikdo z našeho okolí prostě nešel/, padla prohibice a my si mohly dát do nosu. Na Péti radu jsme si daly kolu s rumem...
    Trochu jsme tancovaly /chvíli dokonce i s Kloboučníkem/, trochu poslouchaly, po třetí skleničce koly s rumem i povídaly :) Kapela to ve dvě zabalila a pak ani nevím jak byly čtyři hodiny ráno, sokolovna pouklizená a my se odporoučeli na kutě do tělocvičny. Tam jsme se ovšem ještě do půl páté za břicho smíchy popadali, až jsme nakonec usnuli...
    Farmák style (půlící video 7. skupiny)
    .přípitek
    Následující týden byl ve znaení potkávání spolužáků. Začalo to pondělkem, kde jsme na terminálu ráno potkala Lemura :) Týden jsem překlepala, dokonce jsem jakž takž zvládla i středu a pak už jsem si to pádila v pátek poloprázdným busem domů. Ve městě jsem ještě potkala ještě Janne.
    Doma byla honička, časový plán se mi vymkl opět z rukou a nic jsem nestíhala. Když už jsem se v půl sedmé vyhrabala s domu se třema taškama v rukou, v nezapnutém kabátě a v náramné vánici /přišla jsem si jako na konci světa pomalu/ , doma na stole jsme nechala holkám lístky na ples a chudák nemocná máma za mnou pádila k LK. Nic víc už jsme ale doma nenechala, a tak jsme nakonec s mírným zpožděním s holkama vyrazily, na zastávce vyzvedli Santu a na nádraží Štěpu.
    A pak začalo potkávání na plese a obdivování se Jítěnčiným šatům a spoustě dalších věcí. Předtančení měly obě třídy hezké, béčko mělo i pěkné video. A pak se dlouze šerpovali...
    V půl jedenáctý bylo vystoupení /povedený, podejď by ne, když jsme to měli tolikrát odzkoušený/ a pak už opět jen volná zábava, která zpočívala ve víceméně nekonečném trsání s Hancul a Štěpou. LK a její sestru si rozebrali nějací kluci, nás samozřejmě nikdo nechtěl, ale nám to nevadí. Dokonce se Štěpou jsem tancovaly dvakrát ploužák! :)
    V půl druhé jsme jely domů, Santa šel pěšky. Se Štěpou jsme si pak ještě povídaly, a když se prodlevy mezi odpověďmi už dostatečně prodloužily, šly jsme spát.
    .naše UV show
    Ráno jsem ji dovezla na nádraží /se sedmiminutovým předstihem!/ a šla jsem ještě nakoupit ovoce a zeleninu domů. Jenže jsem tak pitomě zaparkovala, že to další auto mě tam už úplně zablokovalo, takže jsem měla cca dvacet čísel před sebou a deset za sebou. Nicméně všechna tři auta to přežila bez úhony a já s nákupem pak dorazila domů.
    A v neděli na tréninku se nás tam zas klasicky moc nesešlo, ale i tak se pánové dokopali k činnosti, mě zase k činnosti dokopala Hancul a naučily jsme se mlejn ve dvou. Juchů, asi to s náma nebude tak zlý :)
    /Ano, to je zase Olivka!/
    The Gathering mi vydali další desku. A Zrní je dle akademiků objevem roku. Congrats! 
    Tak. Víc nemám co říct. Jen to, že si dám zase dlouhou /cca tříměsíční/ pauzu. Ach, odloučení od mého temného koutku duše mi bude chybět. I když celkem nevylučuju, že konečně vyhodím na světlo světa fotky nastřádané za zimu nebo nějaký jiný poklad.
    Why did I ever think Live is about to go on In a moment... The Gathering - Bad Movie Scene
    Opět se zdá, že Olivka je jediná, kdo ne tak moc dobře snáší přechod do nového života v novém městě a novém prostředí. Je neviditelná, nikam nepatří. Čeká na šíleného steampunkera /ano, už ani nečeká na prince na bílém koni, ani na rytíře a ani na poikového mága, páč to by se evidentně načekala/, který jí pomůže spravit tu její podivně pochroumanou duši. S nímž její duše splyne v jednu... /utopie.../
    Kdesi uvnitř cítí, že její dětství už vážně skončilo. Ne, není dospělá, ale není už ani dítě, které život chrání před zlými zprávami. Z části se tato proměna stala v devítce a dokonána byla loni /před rokem a půl/; teď už se na to všechno jen nabaluje. Zmizela místa z dětství, mizí i lidé, je to celkem na nic.
    Ne, vlastně to není tak zlé. Nesmí být. Mám schované staré fotky, na spoustě z nich je děda a na některých jsou si tak podobní...
    No vidíte, Ondra odlétá do Japonska. Obdivuju, já svoje rodné hnízdo na tak dlouho jako on neopustím, nemohla bych se na tak dlouho vzdálit od svého útulného skladiště :) Dělává mi to problém na týden... Šťastnou cestu a spoustu krásných zážitků!
    .hele, ten duhovej kroužek v pravém poředí je Olivka!
    Bad Movie Scene je pěkná písnička, jen škoda že mi připomíná to ráno, kdy jsem brečela u snídaně, když o tom mluvili ve zprávách, v buse, když jsem si na to vzpomněla, a vlastně celý den. Někdy mi přijde, že si u nás byl pro tu poslední rajskou celkem nedávno a že se někdy musí znova vrátit. Že to není možné. A cesta do Semil mi taky chybí. Mám vás ráda!
    I´ve sent your name Up into the sky... The Gathering - My Electricity
    A dost!
    Musím přestat ignorovat to nádobí na stole :) a jít dospat včerejšek. To víte, takhle pozorně jsem nesledovala snad ani první řadu Superstar, jenže když tam je někdo, o kom můžete říct: "Toho znám ze zíkladky!" /ano, a odškrtnout si tuhle položku na seznamu/, tak vám to prostě nedá :)
    .tak se mějte hezky, mějte se rádi, Olivka zase na chvíli odchází
    .páá