pátek 17. listopadu 2017

srdcebol

P!nk - What About Us
V jednu chvíli jsem měla pocit, že konečně zase někam patřím. Začalo to vlastně ještě před Bílou Horou, někde v půli září, když jsem se i s LK ocitla poprvé v MAGICu. Z všechno tenkrát mohl Kloboučník a když se jednou o něčem zmínil, nemohla jsem odmítnout. A tak chudák LK /na to, že tu jsi poprvé, tu znáš víc lidí než já/ vytrpěla večer s mými šermířskými kamarády. Šlo tenkrát vlastně o křest alba, byla fůra celkem dobrý hudby. Kluci mě vytáhli na parket, hezky do první řady, super, díky. A pak se pilo a kecalo. Kloboučník odvedl Ivu, jejich kámošku, domů a Květák to nezapomněl okomentovat. My se zdejchly v půl druhé, pánové pokračovali do klubu. Kloboučník se k nim už nepřipojil, zůstal u Ivy.
Co dál?
Kloboučník oslavil narozeniny. Slavil je pár dní v kuse /když je doma, může si to dovolit/. Výstup jednoho večera bylo to, že mu mám připomenout, že Macháčka hrát neumí a hrát ho prostě nemá :) O týden později se mu stejně nevyhnul a posledního panáka jsem za něj dopíjela já :)
Vnutila jsme se do pánské tour-de-pub v T. Teda nejdřív mě naštval - řekl čas a nedodržel ho a přijeli o hodinu později. Když jsem to zjistila, chtěla jsem odjet nejbližším busem domů, ale neudělala jsem to, a když jsem se neobjevila, i když už byli na místě, naháněl mě.
Byl to super večer, pár piv a tequila /co to je? já to nechci, nikdy jsem to nepila a bojím se toho/. Raven mě o půlnoci odvážel domů. Jak jsem byla rozjetá, vyprávěla jsem mu, jak bych chtěla oslavit narozky a že jsem zvědavá, jak dopadnu /vychází krásně na pátek/.
Další část oslav byla u něj doma. Seděli jsme v boudě, jedli, pili, smáli se. S Matesem jsme ujídali jednohubky, co jsem dělala, a Richard si z něj dělal srandu a vytvářel mu cestičku z oříšků k tácu. Strašně moc jsem se nasmála. Stavil se Miky, K se ségrou, pár jejich kámošů z vesnice. Večer zakončili Macháčkem. Nehrála jsem to, dobrovolně jsem konzumovala panáky zelený, ale nehrála jsem to. Upíjela jsem zelenou a vzpomínala na bratrance. Z Ravenovýho telefonu hrála hudba nápadně podobné té, co mu hrála na pohřbu.
Spala jsem u Kloboučníka. /Kdo by to čekal, že?/ 
Imagine Dragons
Vezl mě domů. U nás jsem zjistila, že jsem u něj nechala bundu. Horší bylo, že do kapes bund vždycky při odchodu narvu klíče. Nevím jaký ďas to byl, ale našla jsem je v tašce - na nejvíc nepravděpodobným místě.
Sobotní večer byla dopitná, stavit se měli ti, co tam nebyli v pátek. V osm jsem zjistila, že musím být tam. Prostě musím. A vymluvit se na zapomenutou bundu bylo to nejtrapnější, co mě mohlo napadnout. Hrál se Bang!, dvakrát jsem vyhrála /jednou jako šerif a jednou jako pomocník/. Měli jsme vodnici, Kloboučníkův spešl mix, a brzy se to rozuteklo domů. Spala jsem u Kloboučníka.
Ráno jsem v osm vypadla. Zanechala jsem Kloboučníka zachumlaného v posteli, s počítačem na židli, kde si zrovna četla zprávy o těžbě lithia.
Z vlaku jsem vystoupila ve městě a prošla jsem se na zámek, sedla do zahrady a četla knížku na telefonu. Svítilo sluníčko do barevného listí, bylo teplo a bylo to jedno z nejhezčích rán letoška.
Zrní - Igor Pelech
A pak tu byl filmový večer u Ravena. Jo, přijde nás moc!
Přivezl si mě, když jel z Lbc. Zaúkoloval mě krájením, zatímco jeho úkolovali ještě rodiče. Pak jsme jeli pro Květáka a jeho telku. No a to bylo všechno, víc se nás nesešlo. Díky tomu jsme měli každý pořádnou porci tataráku /od Květáka/ a v půlce druhého filmu jsme s Květákem usnuli - on na křesílku, já na gauči, kde mi druhou polovinu uvolnil Raven. Tak jsme to zabalili. Spala jsem v posteli, ve které jsem spávala před lety. Raven se taktně přesunul na podlahu.
Odvezl mě domů.
Viděli jsem se ještě večer. Zmínila jsem se o své návštěvě kina a po jeho reakci jsem nějak odtušila, že by chtěl jít taky. Tak jsme šli. Jen jsem už od rána sbírala vhodná slova, abych mu vysvětlila, že to není rande. Že nechci aby to tak bral. Chci, abychom byli jen kamarádi.
Nakonec jsem to na něj vybalila v poslední možnou chvíli - když jsem ho vykládala před domem. Když zavřel dveře auta, telefon začal hrát Listen to Your Heart.
Už vlastně chápu, proč lidi, co spolu chodili, nemůžou být zpátky jen kamarádi...
Ale žiju i jinak kulturně.
S Lae jsme vyrazily na Zrní do Jbc. Vykoupila jsem jim tam stánek - náušnice /chtěla jsem si je dát jako odměnu za státnice/ a tričko. Zahráli snad vše, co jsem chtěla. Vracely jsme se myslím obě spokojené.
Taky jsem mámu vytáhla na Asonanci tamtéž. Naživo slyšet Dva havrany byl silný zážitek. Navíc jsem tam potkala Filipa od Lužických a přímo vedle nás seděla Ája.
Den na to jsem opět šla do kina s Ravenem. O tom filmu se zmínil už prvně v kině, ale po tom, co jsem na něj vyklopila, jsem nevěděla, jestli bude chtít jít. Nakonec jsem se ozvala sama a hned jsme byli domluvení. A nová, moderní verze Vraždy v Orient expresu za to stála.
Asonance - Pomáhej nám svatý Jiří
Vrátila jsem se ze Zrní a Lae jsem se zapřísahala, že Kloboučníkovi psát nebudu. Napsal mi on sám. Že mají v plánu s Pepou jít do T. a tak o tom tak žvatlal, až jsem se musela zeptat, jestli mi to píše jenom proto, abych jim záviděla, nebo můžu jít taky. Tak klidně, proto to píšu. Domluvili jsme čas a šli spát.
Přišel čas, načinčala jsem se, vzala jsem si šaty, co jsem si kupovala vloni v Lbc v den, kdy jsme jeli do R. na večeři k pohádkovému lesu. Od té doby jsem je neměla na sobě, až na Zrní. Začala jsem se shánět, kde jsou a tu jsem zjistila, že ještě nevyrazili. Vyměnili jsme si s Kloboučníkem pár frází a já si lehla do postele a čekala, kdy mi napíše, kde jsou. Postupně přicházela únava a narůstala nechuť se někam trmácet. Venku byla futeř a hrozný nečas.
V deset jsem Kloboučníkovi napsala, že jdu spát. Obratem mi poslal přání na dobrou noc. Po tvářích mi tekly slzy.
Ani nevíš, o co jsi přišla...
Den nato nešel proud, vichřice se o to postarala. Dočítala jsem Husitskou trilogii od Sapkowského /má fakt divný konec/ a poslouchala do zblbnutí Lucku Vondráčkovou na 15 let starém walkmanu. Trénink pro výpadek nebyl. Když proud nahodili, vychrlila jsem na Kloboučníka všechny ty otázky, co jsem kladla už dříve, ale odpovědi jsem se nedočkala. Ten den ale přišly. A tak zatímco jsem dočítala poslední řádky knížky, Kloboučník se mi vyznal a poslal mě k šípku.

Píšu teď na řádky to, co roky schovávám mezi nimi. To že jsem do něj byla roky zamilovaná, že jsem si kdovíproč vysnila jak vedle sebe zestárnem. Že on je Ten pravý.

Nešířím se o tom, už vůbec ne na šermu. Bez tak bych neslyšela nic jinýho, než že mi to celou dobu říkali.

Nelituju. Mám za sebou krásné léto, spoustu krásných nocí a rán, kdy jsem se mu roztahovala už sama na nafukovačce. Není čeho litovat.

Je to taková malá-velká odvykčka. Musím se hlídat a neudělat chybu. 
.mějte se krásně
.páá
A jestli svoje narozeniny zapiju? Nevím. Pokud, tak ne ten den. To pojedeme s Lae do Lodžie. To bude krásná oslava :)

pondělí 13. listopadu 2017

mikrosvět_X_bolest

Všichni říkají, že to přebolí...
... ale málo kdo z nich ví, jak hrozně dlouho to trvá.

Bylo mi patnáct, byli jsme v devítce. Puberťáci.
Seděla jsem na kamnech v pokojíčku a brečela. Třídní si mě vzala ten den k sobě do kabinetu a řekla mi něco, co jsem sice viděla, ale neustále jsem si to nechtěla přiznat. LK, moje kamarádka, spolusedící má anorexii.
Pamatuju si to léto před tím, začaly nás zajímat kluci víc než jako kamarádi. A tam někde to prý začalo. Vyprávěla mi tu básničku (Pusť se, prosím) a mně nepřišlo nic divného - každý má nějaké záliby a my jsme byli praštění vždycky. Měla studený ruce, byla podrážděná a já se s ní čím dál tím míň ve škole bavila. Nešlo to, hned se vytočila. Sledovala jsem, jak ke svačině vylovila z tašky jedno jablko a sotva ho snědla. Obědy nejedl skoro nikdo, tam jsem se nepozastavila. Do toho všeho nám mizela před očima. A já si celou dobu říkala, že to vyběhá na procházkách se psem, že je to normální. Nebylo.
Na chvíli byla v naší malé nemocnici. Než jí pustili, proesemeskovaly jsme celou noc :) Jenže jí to nepomohlo. Hlídala jsem, jak jí, ale postupně jsem ztrácela chuť to dál dělat, když jsem viděla, jak se v tom všem zase strašně nimrá.
Začaly taneční, ale nedochodila je. Skončila na pár týdnů v Motole. Psala jsem jí každou chvíli dopisy a posílala je po její sestře.
Jednou mi volala. A loučila se se mnou. Složila jsem se z toho.
Na konci května jsme se za ní byli s Dádou a Santou podívat. Kvetly šeříky. A my měli někde týden do Věnečku.
Když jí pustili, nevěřila jsem jí, že se tam už nevrátí. Měla jsem strach, že k tomu všemu sklouzne znova. A ten strach tu byl, i když jsme už dávno chodily každá na jinou školu a vídaly jsme se jen ráno u busu. Když mi podkopávala nohy, že jsem šprtka. Bála jsem se o ní do té doby, než jsem si o tom jednou ve druháku cestou z O. nepopovídala se Santou. Vysvětlil mi, že už má svoje záliby a lidi a že je o za ní. Teprve tenkrát to ze mě spadlo. /A já jsem konečně na všechno pro ana blogy přestala psát, jak jsou hloupé a jak nejvíc ubližují svému okolí.../

Dalším expertem na trápení býval Santa. Ale v porovnání se zbytkem to nic nebylo...
V jednu ne úplně vhodnou chvíli si zlomil nohu v kyčli. Sešroubovali ho, dlouho chodil o berlích, zahojilo se to. Příchod bouřky věštil dost dlouho dopředu :)
O rok později, když měl naplánované, že si ty šrouby nechá vyndat, mu venku chytly kalhoty. Skončil na pár týdnů v Praze na popáleninovým. Dobré to nebylo, co vám budu povídat. Adéla nás za ním jednou vzala na návštěvu. Ta u něj totiž byla každou chvíli, byla myslím i u toho, když hořel.
A pak, už dost dlouho co byl doma, mi vyprávěl, že nebýt těch bot, těch levných kecek od Bati, na kterých se tenkrát jen roztavily tkaničky, ale jinak nevzplály, tak nebýt jich, o nohy by nejspíš přišel...

Hop a skok a byl konec třeťáku. Babička u nás tou dobou už víc jak rok bydlela.
Jednu neděli jsem se vrátila ze šermu a doma bylo divné ticho. Až po nějaké době jsem zjistila, že babiččina postel je zastlaná a hlavně bez ní.
Měla zástavu srdce a rychlá ji odvezla do nemocnice.
Proklínala jsem se, že jsem se nepochlubila vysvědčením hned, když jsem věděla, jaké bude. Myslela jsem si, že už k tomu žádná příležitost nebude. Po týdnu se probrala z bezvědomí, pár týdnů strávila v nemocnici a pak v domově se soc. službou. Domů už se nevrátila. A de facto nikdy nevěděla, co se stalo...

V den co jsem z brigády konečně donesla smlouvu, na doma na stole ležela výpověď mýho táty z pekárny. Nový majitel si prostě počkal, až udělá nějakou chybu a donutil ho odejít. Půl roku sháněl práci. To nejhorší mělo ale stále přijít...

Čtvrťák se zdál být od začátku náročný. Minimálně Olivka si ho náročný vytvořila.
Řešil se maturiťák, šerpy, stužkáč, stužky. Do toho jsme se rozhodli pořádat první šermířský ples. A já jsem byla pevně rozhodnutá, že na oba moje velké plesy sezony musí dorazit můj bratránek.
Měli jsme podzmní prázdniny, já šila. V neděli jsme byli na chatě, teta s mámou vyhazovaly staré dětské oblečky, ale tetě se dařilo sem tam něco ubránit.
To necháme, co kdyby měl Jirka děti?
Šla jsem hodně pozdě spát, ale to jsem chodila pořád. V pondělí jsme psali z matiky jak ze semináře, tak z té normální. A ráno mi všichni lezli na nervy, když chtěli něco vysvětlit.
Jela jsem domů ve tři. Zhltla jsem jogurt a v půl čtvrtý už jsem seděla doma zavřená v pokoji a učila se chemii na druhý den na velký test.
Kolem čtvrté zazvonil telefon. A přes zavřený dveře jsem jen slyšela, jak táta mámě říká, že tohle mi musí říct sama. Vyděsila jsem se. Vymyslela jsem spoustu věcí, co se mohlo stát včetně toho, co nakonec byla pravda. Zaplašila jsem to myšlenakmi na únos našeho Lukáše. Přišlo mi to reálnější.
Nevylezla jsem z pokoje dokud nepřijela a neřekla mi to. V životě jsme takhle nebrečela.
Můj bratranec měl autonehodu a zemřel. 
Ten bratranec, co jsem s ním měla velké plány. Chodit po muzeích, zábavách /ale musí to být big-beat, víš?/, plesech a snad i koncertech. Bylo jasné, že žádný waltz jako na Věnečku už nebude. Už nikdy.
Další středu byl pohřeb. Pamatuju se, jak jsem se na konci se sestřenkou objaly. To bylo poprvé, co jsme něco takovýho udělaly.
Koho by tohle kdy napadlo?
Pamatuju si, jak jsem na stužkáč vybírala nějakou dětskou fotku. Listovala jsem fotoalbem a narážela na fotky bratrance. Do toho se táta zeptal, proč to hledám, a já místo odpovědi jen otevřela pusu a rozbrečela se. Zahodila jsem fotky.
Dost dlouho jsem věřila, že je to jen blbý vtip. Že zavolá domů, že je celý. Že přijede k mámě pro rajskou omáčku. Nezavolal, nepřijel.
Je jen málo lidí, kterým jsem o tom řekla. Skoro nikdo ho z mého okolí neznal. Ale i tak jsem to chtěla vykřičet do světa, nalepit si to na čelo, ať to každý ví, co se přihodilo.
Trvalo roky, než jsem byla víceméně schopná říct, že je to za mnou.

A když konečně přestanete chtít mít viditelně tu ceduli a chtít to všem vykřičet do světa, přijdete domů a z fejsbuku na vás kouká parte vašeho spolužáka z výšky. A i když jsem věděla, jak moc byl  půl roku před tím nemocný, nešlo tomu uvěřit. Vždyť jsem ho viděla na zápise, dodělával si zkoušky z letňáku, dělal praxi, těšil se ze svojí fretky a hlavně zvládnul tu náročnou operaci. A najednou tu není a nebude. Nebude mezi prvními odstátnicovanými, nepotkáme se na promocích. už nikdy. A tenkrát v Karolinu jsem na něj i celkem dost myslela.
A pár dní po tom, co jsem do ruky konečně dostala diplom, umřel Z. Opět tu bylo několik podivně temných týdnů, přestože v tom okolním, vzdáleném světě bylo léto v plném proudu. Život se zastavil a svět běžel dál...
Ta sešlost u Toníka, co mi rvala srdce. Ta ohňovka v pátek, kde ty lidi věděli povětšinou co se stalo. Kde jsem ne poprvé nahrazovala K., ale kde poprvé to bylo nepatřičný. Chyběla tam. Nikdo z nás si to vystoupení neužil.
Víš, je to blbý, ale já ty dny čekala jen na to, až mě Michal obejme...
Je to pořád ještě svým způsobem živý.

Ponaučení? Žádný není.
A co jsem tím chtěla říct? Vlastně sama úplně nevím. Možná to, že za tím úsměvem je i fůra probrečených večerů a nocí. Spousta dní, kdy to vypadalo, že už nikdy nebude líp. Že mám v duši jizvy, kterých se nezbavím. A který stále bolí.