sobota 28. května 2011

Pomocí dobrého slova a revolveru můžete dosáhnout podstatně více, než jen pomocí dobrého slova.




/Prý Radio Hey, ale pro mě je zrojem ten proklatý fejsbúk.//Očividně další člověk, co má zálibu v citátech... nu aspoň nebude těžké ty citáty vyhledávat:) /
Nestává se moc často, abych psala takhle často, nicméně na srdci mi leží tak milion věcí...
Předně: skončilo nám volno a čekají nás poslední testy ve škole. Ach ne...
Za další jdu ve čtvrtek k zubaři, takže to je další velké mínus na následujícím týdnu.
Začínám mít opět tu nesnesitelnou náladu. Nemůžu se jí zbavit, ale musím...
Do kina nejdu. Jediný den, kdy by se to hodilo mě byl pátek a i tak jsem vstala s tím, že se mi vlastně nikam nechce. Navíc se vůbec neozvala Hancul, abychom se nějak dohodly, a tak jsem jí tedy napsala a ona obratem odpověděla, že se dohodli s bratrem a jeho A., že půjdou v sobotu. Takže nic. Jednou se rozhodnu jet k babičce...
A v obdobné lehce nasupené náladě jsem se ocitla i dneska ráno, když jsem si psala s Hancul. Měla mě totiž provést po špéře, ale ona nikde. Nakonec jsem jí napsala, že se jdu kouknout na chlapajdu na drahý kameny a ať se ozve, jestli se budou někde do tři čtvrtě na deset vracet do školy. Grr! Nakonec jsme na špéru dorazily, maturitní práce K. i P. jsem viděla /ta předmaturitní práce K. byla úžasná/ a jako bonus jsem viděla maturitní práci i Acháji. Když jsem odcházela, střídala jsem se tam zrovna s Klárou...
Vyrazila jsem do města trošku steammpunkově a lidé se dívali... divně. A já se v těch pohledech i divně cítila. /Mít svoje gotické šaty, přišla bych si možná víc normální :) /
Korzet jsem došila a byl jednou ze součástí mého dnešního oblečení. Je ze 14 dílů, protože jsem dva ještě musela přidat, aby mi nebyl tak moc malý...
A na Ručníkový den jsem zapomněla. Tedy vzpomněla jsem si na něj až v jednu odpoledne, kdy jsem se strašlivě nudila o matice... ale ve městě jsem vlastně, pokud vím, nikoho taky neviděla.
Tuhle jsem měla strašlivou chuť provokovat Horise na schodech, ale měla jsem strach, že by mě z nich mohl shodit. A tak mě tak napadlo, co si asi myslí lidé, kteří takhle padají omylem ze schodů nebo z okna a padají dlouho. Jestli si uvědomí, co se děje a co s nimi bude, až dopadnou...
Vůbec často a ráda pozoruji lidi. Co si asi myslí, jestli jsou šťastní... a čím bych je učinila, kdybych je zasadila do nějakého příběhu. Pravda, většina lidí je tak tuctová, že by se takhle použít nedala, ale někteří jsou skutečně zajímaví.
A pak si také snažím udělat pořádek v hlavě; ve svých myšlenkách. Což je asi ta nejtěžší věc na světě...

Jako vždy to není vše, co jsem chtěla, ale to je jedno...

Mějte se krásně a užijte si pěkně víkend.

Páá
foto: DeviantArt.com

středa 25. května 2011

Who am I?

Facebook samozřejmě zatím nesplnil, co jsem si myslela, že splní, nicméně /zatracená angličtina!/ zklamaná nejsem. Je to drbárna, ale na to mě už předem upozornila Lae...
No vidíte, dlouho jsem nezmínila žádnou hudbu...
Jedna z hodně hraných písniček na letošním posledním zvonění bylo Feel Good, ale zazněla i stará známá Známka Punku. Ale to je už dávno...
Na sporťku se mě Kepinka snažila naučit Citron Song, leč marně.
A písnička, která mě dlouhodobě dostává do kolen, je Full Moon ze soundtracku ke Twilight. Vzpomenu si při ní... na ten večer, kdy jsme na to šli do kina /s Horisem ještě trošku s chřipkou/, na následující týden, kdy jsem měla být na lyžáku, ale díky nemoci jsme se mu vyhla a uklízela tři dny studovnu... prvák... to byly časy...
Není co psát. Tenhle týden se maturuje; dneska jsem byla okouknout, jak to bude příští rok asi vypadat. Děsím se, ale je to nevyhnutelné. /Vzpomínám si na rozhovor v pátek... "no to je jako když děláš maturitu každý půlrok..." Tím byly myšleny zkoušky na vysoké./
Zítra máme ještě den volna takže snad došiju ten svůj rozešitý korzet /je trochu menší, protože jsem tam s něčím trošku nepočítala/.
Včera jsem si poprvé zkoušela šaty na maturiťák. Mám vyhlídnuté jedny fialové. Jsou krásné...
Přestože jsem před několika měsíci písničku Love od Abney Park naprosto nesnášela, teď se jí nemůžu nabažit:)
Ve kerých písničkách to bylo? Někde, myšlenky, pocity, které znám...


I'm tired guilt, I'm tired of crying.I'm tired of work, and finished trying.I'm tired of living, and scared of dying.But there is nothing elseI've been beat, I've been brokenI asked for a place, the world has spokenI was asleep, but now that I've woken, I preferred my dream. /Downtrodden od Abney Park/


It´s never too late to live your live. /Papa Roach/

A...

...půjdu šít.

Mějte se. Páá


P.S.: Má drahá Hancul mě zničí. I když v poslední době tvrdím, že nastala její éra a převzala štafetu po Santovi, tak je toho nějak moc. Před dvěma dny se propadla ve stodole, dneska jí její miláček /čti kobyla/ opět trošku přišlápl. Jestli ona se dožije prázdnin a našeho výletu do Francie /a týden na to Bílé hory/, tak už snad přežije vše. Čí éra přijde po ní, netuším... Každý, Hancul i Santa, ty úrazy berou po svém: Santa dva vážnější, rozložené do dvou let po sobě /nesmím nic zakřiknout!/, a Hancul raději víc v kratší době, ale ne tak moc zlé /i když nepamatovat si cestu zpátky na jízdárnu, či jak to nazvat, je dost zlé/.

P.P.S.: Najednou mi vrtá hlavou, jakto že jsem si nevšimla, že Kitty chodí s bratrem mého bývalého spolužáka, jejím vlastním bývalým spolužákem! Jak jsem to mohla jenom přehlídnout?

P.P.P.S.: A v sobotu se jdu stejně jako loni podívat na DOD na SUPŠ Turnov. V ten samý den jsou ve městě i stročeské trhy, ale na ty se platí vstup, takže tam asi nezamířim. Nicméně se ještě chytám zaútočit na "dívčajdu" kde budou opět drahé kameny...

P.P.P.P.S.: ...

pátek 13. května 2011

Máme času dost, ne?

/Článek se původně jmenoval Poslední zvonění 2011, čemuž odpovídají i fotky, ale není to hlavní náplň, protože se mi v onen pátek psát nic nechtělo.../
Začněme tedy pátkem 13. května, kdy se u nás na škole konalo poslední zvonění. Nevím, co přesně k němu dodat. Byl klidnější a co se mé maličkosti týká tak i schovaný pod nánosem představ, jak to asi bude vypadat, až se toho za rok ujmeme my. Jako maturant z našich řad byla vybrána vlastně budoucí maturantka Eli. /A pivo z lahve se špatně pije.../ Odpoledne se tu stavila Dáda, a tak jsem měla po měsíci možnost s ní opět prabrat tu její drahou polovičku, to jak ji štvou spolužáci a podobně... Rovněž jsme hráli předůležitý hokejový zápas, který jsme ovšem prahráli... /určitě za to můžu já, že jsem nemohla značnou část fandit, když tu byla Dáda./
V neděli na šermu /kde jsem si mimochodem chvilinku přišla trošku nechtěně a nepatřičně a mimo a prostě tak/ jsme napjatě čekali a poslouchali, jak dopadne hokej... a máme bronz!
A naší novou modlou se stal brankář Ondřej Pavelec... :)
V pondělí jsme se vypravili na Malou Skálu do kempu na sportovní kurz. Nejprve to vypadalo, že nám počasí příliž přát nebude, ale pak se to najednou vybralo a nás čekal horký závěr kurzu.
V pondělí na moji skupinku čekaly skály. Z mého pohledu to byl zážitek jistě zajímavý, nicméně ho v budoucnu opakovat nehodlám... Naši kluci jeli se septimánama na vodu a nikdo z našich se necvaknul. Večer kluci pobrali na ostrově dřevo a zapálili jsme si oheň. Později mě Horis chtěl hodit do Jizery /a kdyby opravdu chtěl, tak podle mě mě tam hodil/, ale já se statečně bránila a ubránila.
V úterý nás vyhnali na výlet na Kozákov, z něhož jsme se vrátily naprosto zničené. I večer byl takový... podivný, ale spát jsem kvůli bratránkovi a svému strachu, že o něco přijdu, šla až vlastně ve středu.
Na středu byla připravená voda, ze které se nakonec vyklubal nejkrásnější zážitek týdne. Pověst třídě jsme nekazily a necvakly jsme se:) Kluci přinesli opět dřevo, a tak jsme večer opět mohli zapálit ohýnek. Tentokrát se k nám přestěhovala i část septimy včetně Kuny s Brůnou, kteří hráli na kytary. Krásné... Rozehnáni do stanů jsme byli o půlnoci, ale spát jsem šla až později. Horise jsem zanechala venku /nakonec, když mi došlo, že na ty hvězdy beztak neuvidim a že ta lampa sedle mě vážně štve/ a vrátila se do stanu k holkám.
Vymotat se ráno ze stanu byla sranda:) Pak už nás čekal jen tenis na kurtech rozpálených od sluníčka. Po návratu do tábora jsme si sbalili, složili stany, odklidili se do stínu a pozorovali, jak nám odjíždějí spolužáci po těch čtyřech dnech domů...
Zítra nás čeká připravování tříd na maturitu. Večer pak má Kepinka oslavu narozenin. Doufám, že to bude stát za to, protože mě osobně se tam moc nechce...
Příští týden bude fůra volného času díky maturitám...
Toť pomalu vše...
Mějte se krásně...
Páá

foto: GyTu

P.S. V neděli moje skraty došly tak daleko, že jsem si po třech týdnech /přesně/ založila účet na FB. V pondělí jsem za to dostala vynadáno od mnohých, nicméně i oni jsou rádi, že už kvůli mě nebudou muset na ICQ. A za ty tři dny mi ta hloupost zaspamovala e-mail...

úterý 10. května 2011

O době dávno minulé, minulé a lehce něco i o budoucí...

Kdo ví proč /napadá mě otázka, zda-li to skutečně nevím nebo to na vás jen hraju/ jsem se rozhodla najít si písničku Batalion a přehrávat si ji neustále dokola.
Ach, co napsat?

Autoškolu mám dneškem počínaje za sebou. Závěrečky jsem prolezla s odřenýma ušima, ale prolezla. A je to :) Zítra ještě držet pěsti Kláře a pak někdy v budoucnu Horisovi a N.L...

Myšlenky se mi stále točí okolo Libušína. I když jsem tuhle v týdnu přemýšlela, co se mi tam vlastně tolik líbilo... skončila jsem u toho, že to musela být ta atmosféra, to co nemůžu nachytat do lahvičky a se štítkem "Libušín 2011" vystavit na poličce.

Mrzí mě, že mi nevyšly čarodějnice. Totiž... v pátek, když jsem se maminkou byla kulturně vzdělat na představení ochotníků, mi napsala Hancul, že je v nemocnici, že spadla z koně. Dlouho jsem přemýšlela, jestli se nemám na všechno vykašlat, ale rozhodla jsem se to v sobotu zkusit, Nicméně něco bylo špatně a já nakonec zůstala doma i přes naše plánování s Kepinkou. /Příští rok... to musím nazvat plánem na prvního máje, protože plány na čarodějnice mi prostě nevycházejí./

V neděli jsem si vyčlenila trošku času a ze šatů konečně dostala ty fleky. Skutečně netuším, co to mohlo být. Každopádně něco dost agresivně mastného /takže ne to skvělé kuře na paprice, ale asi nepochopitelně lampák nebo něco ještě jiného ze soboty/, protože to nepustilo jarem ale až trošku větší žíravinou. Každopádně jsou pryč. Teď to už jenom zašít a je to znovu schopné provozu :)
Klára mi minulý týden hlásila, jak je strašlivě IN nosit na malíčkách nebo prsteníčkách jinou barvu laku. Cha, a to na to přišli teprve teď? My už to přeci víme strašně dávno! /Viz tento článek./
K minulosti už snad nic, jen to že jsem konečně vyfotila svoje suvenýrky z Velikonoc. Ach! /Jak bych chtěla vrátit čas.../

A teď ta budoucnost... příští týden razíme se třídou a paralerní třídou na sportovní kurz. Takže doufám, že se neutopíme, nepopadáme ze skal, nebudeme praštěný od tenisáků a neuženeme se na výletech /ať už cyklistickém nebo pěším/... Rovněž pevně věříme, že nám bude přát počasí, protože v opačném případě bychom buď ve stanech v noci zmrzli anebo by nás to vyplavilo případně obojí...

Týden na to jsou maturity. Řekla jsem si, že budu V. držet pěsti...

A co bude dál? Červen. Už!


Mějte se krásně, neutíkejte věčně do vzpomínek a sportujte! :)

Páá


P.S.: Svatému týdnu samozřejmě předchází poslední zvonění, které připadá na tento pátek. U nás je neodmyslitelně spjato i s volbou maturanta na příští rok, který dovede svoji třídu k maturitě. Kromě symbolického pasování je ovšem součástí vypití na ex půl litru piva a co nevypijete, to mu příjde na hlavu. Od loňska jsme s Horisem měli tajný tip a náš tajný tip si to asi uvědomuje... a právě proto v pátek říkal, že tak jako nadhodila, že já jsem taková zodpovědná... jen pro Peruna tohle ne! Isis chraň!

P.P.S.: Při debatě o flekách na N.L. tílku jsme se po sobě s Horisem tak podívali a já přesně věděla, na co ten prevít myslí. Jenže on i tak mluvil, a tak jsem se nejspíš opět červenala, nic neříkala, klopila hlavu. Ostatní nechápali, jen Lae se chytala, protože jsem jí něco říkala.
P.P.P.S.: Rozhodla jsem se založit si účet na fejsbůku. Ruší to sice to, co jsem kdysi dávno prohlásila, ale což... jen se mi právě moc nechce. Tedy jedné půlce mého já se chce /ta co v tom vidí jisté možnosti/, ale druhá si stají za svým dřívejším rozhodnutím. Kéž by to bylo jednodušší...