pátek 31. prosince 2010

První návrhy šatů

Některé návrhy jsme měla v hlavě uložené už dlouho, ale vím, že je nikdy nesvedu ušít. Nemám na to dostatek vůle /přiznejme si to/ a pro tuto chvíli zkušenosti. A navíc... kdo a kam by to taky nosil, že?
Možná je sem částečně dávám, abych se jimi pochlubila /ale malovat vážně moc neumím/, možná pro inspiraci druhých. A více to druhé.
Nechci bazírovat na hloupostech, ale pokud by se vám něco líbilo, a chtěli se inspirovat, prosím napište mi vzkaz do komentářů. Jen tak. Abych třeba věděla, že se to někomu líbilo:)
/If you want to get some inspiration from my drawings, please leave a comment. I only wonder if there is someone who like it./
U dvou jsou napsané poznámky, ale nevěřím tomu, že by to někdo přečetl. Za jedno, nevím v jakém rozlišení se na to budete dívat, za druhé strašně škrábu. Informace kdyžtak klidně poskytnu a nemusíte tím pádem luštit to moje klikyháky.
Fialový korzet v těch fialových návrzích je skutečný. Jen jsem k němu chtěla vymyslet nějakou padnoucí sukni.





... a vyhrála to tato. Teď doufám, že ji stihnu ušít a že se mi povede.


Tyhle šaty jsou něco jako můj sen. Ale k ničemu by mi nebyly. Rozhodně sem i líbí nejvíc z těch návrhů a dokonce se líbí i mojí mámě:)



čtvrtek 30. prosince 2010

Protože na Titanicu byli všichni zdraví ...

Měla bych se nejspíš učit, protože po neděli zase naklušu do toho šíleného vzdělávacího ústavu, kde to po nás vyžadují. No valstně ně, ještě před tím navštívím zubaře a v důsledku toho možná do té školy ten den ani nedorazím.
Měla bych spatlávat dohromady prezentaci na konverzaci.
Měla bych šít, protože mě to strašlivě baví.
Měla bych si tu asi zase pouklidit.
Měla bych toho strašně moc.


Vánoce přišly, odešly a já si toho srkoro nevšimla. Letos byly vážně zvláštní, když mi to vánočně vůbec nepřišlo. Jasně, den před Vánoci začalo tradičně tát, ale hned 25. začalo znovu mrznout.
Kdyby vás zajímaly dárky /což pochybuji, co je vám taky do toho/, tak kromě krásné keramické misky na jídlo, nějaké té drobnější kosmetiky, hezkého oblečení /stále jsem se ještě nerozhodla, komu se v něm mám líbit/ jsem dostala autolékárničku /abych si tu autoškolu fakt udělala/, společenskou hru Carcassonne /což bylo obrovský překvapení/ a The Ring of Solomon, o němž jsme se tu už zmiňovala. Ale v té části nečekaných dárků se objevil proto, že při prolistování a delším zkoumání jsem zjistila, že na přední stránce je podpis samotného Jonathana Strouda. Jak to? Jak to že se dostal až do mých rukou, to je mi vážně záhada, ale Stroud měl 500 výtisků podepisovat. Což je skvělé, že jsem jedna z 500, co takovou vzácnost vlastní. Tak, to je to nejdůležitější ze Štědrého dne.


Tak, co dál?

Já ostuda, zapomněla jsem na svoje/naše poiky. Takže to je taky bezvadný dárek. Navíc si je bereme s Hancul v neděli na trénink. No budeme potřebovat něco na rozpohybování, protože tam bude zima:)

Je tu asi půl metru sněhu, pod sněhem povětšinou led. A je zima. Ale co bychom také jiného čekali, když je zima, což?

Včera jsem se vrhla na malování. Navrhovala jsem nějaké šaty. Jenže nemám dost zkušeností na jejich ušití, takže je pravděpodobně poskytnu sem, ať si je někdo šikovnější ušije.

Na Silvestra jsem opět doma. Můžu se s rodičema opíjet růžovými bublinkami, psát si s Hancul, hrát s mámou Carcassonne. Bezva.
Správně z toho cítíte smíšené pocity. Ono bych se ráda bavila někde jinde, ale já nejsem člověk, který by se vnucoval. Pak bych si tam přišla trošku nechtěná. A na druhou stranu se asi stejně takhle bavit neumím. Něco mi prostě ke spokojenosti chybí. Obvykle si vpomenu /no anebo někdo jiný/ na jinou slavu a to je všecko tak dávno pryč, že by se vzpomínat pořád nemělo. Stačilo by mi být někde s kámoši, bavit se a já nevím co ještě.


Tak tedy ve zdraví přežijte oslavy nového roku. A do něho samotného hodně zdraví, štěstí, lásky a úspěchů.

středa 22. prosince 2010

Prostě pesimistická ...

Řekli, že jsem pesimista. A já to i přiznávám.. I když jen v některých ohledech. Snad za všech okolností věřím v dobrý konec a tvrdím, že lidé musí vždycky věřit. Ale sama v jedné záležitosti nevěřím. A to se právě teď ukazuje, že jsem příšerný pesimista, protože toho je okolo mě nějak moc. Láska...
Ale kuš, mohla bych sice vzpomínat na... něco, jeden večer, noc nebo ráno, ale proč vzpomínat? Nikoho mi to nezhmotní, nijak si nepomůžu. Za o něco málo víc jak týden si řeknu, že končí jeden z těch úžasných roků mého života. Možná že i doposavad nejlepší. Mohla jsem padat na úplné dno a plácat se tam v blátíčku výčitek, ale i shlížet na všechno z nejvyšších výšin a problémy házet za hlavu. Viděla jsme štěstí i neštěstí druhých. A co víc než to štěstí druhých si člověk může přát...

Ve škole jsme pro letošek skončili. Včerejšek byl skvělý. I když jsme psali dva testy /a zjistila jsem, že naučit se biologii a chemii na maturitu bude problém, ale nemůžu přeci do nekonečna hledat jen ty nejsnažší cesty/, ale na ten jeden jsem měla opět možnost se krásně připravit o hodině čistého času volna s kámoši a spolužáky. Hledala jsem souvislosti mezi přípravou a reakcemi /a našla:) / a snažila se narvat do hlavy využití. A snad i úspěšně. Tedy doufám.

Nechápu, jak jsem mohla napsat, že se mi nechce na šerm. That´s absolute rubbish! Ta sranda a atmosféra. Tuhle neděli jsem konečně do hlavy asi narvala tu naši základní sestavu s vějířema. Bezva. S poikama jsem na tom skoro stejně, ale už se zvládám otáčet na obě strany se mlejnem. Budu muset trošku cvičit. Zkoušeli jsme tance, naštěstí se nedostalo na hrášek /Péťa musela do práce a ono to stejnak bylo někde jinde/. To co jsme tancovali už umím:)
Z dálky to vypadá jako blbec a z blízka to je pravda!
Co víc?
Nic a nic víc /Báseň jednoho našeho loňského oktavána. Omlouvám se, jeméno si nepamatuji/
Ještě něco k šermu. Bylo nám řečeno, že bychom mohly příští září jet s nima na Bílou horu. A ještě dřív, o prázdninách, mají naši šermíři vystupovat někde, a Kačka naznačovala nějako jako, že by s náma počítala. Páni! Je toho nějak moc, ale jsem ráda, že jsem začala chodit. Neznala bych některý lidi, neměla zážitky. A velice zajímavé výhledy. Nejbližší jsou čarodějnice, naše malá skupinka, možná Ariannina kámoška z Prahy, která s nima už byla, Alistair od Hancul, možná Lumír. Zní to jako jistota nezapomenutelné zábavy. Ale už teď mám obavy, jak to s nimi zvládnu...

Pořád mluvím o všem, jen ne o Vánocích. To proto že letos nemám vůbec žádnou vánoční náladu. Utekla a nechce se vrátit. Chtěla bych být na Vánoce zase tou maličkou holčičkou a těšit se, co mi Ježíšek přinese. Vyhlížet ho z okna, pálit prskavky a všechno tohle. Přála bych si, aby si máma zase pustila koledy /takové ty netradiční, dětské, country a tak/, když pekla cukroví a abych jí mohla zase pomáhat. Jít na vánoční koncert Vrabčáků do kostela, nevědět aspoň nějaký dárek, jít před štědrovečerní večeří zapálit svíčku na hřbitov; začít jíst s první hvězdou...
Vše potkopává vědomí, že to jsou jedny z posledních Vánoc tady doma, s touhle sestavou lidí. Přijde mi to strašně smutné.

Potřebovala bych se vypovídat někomu cizímu. Ale ne blogu, světu. A tak čekám, že se ozve Sam. Povídám si s mámou, ale ona nemá pro všechno pochopení. Mohla bych jít za Horisem, ale nechci ho obtěžovat svejma nesmyslnýma těžkostma. A Hancul... no to je už vůbec vyloučeno. Takhle to zní, že spolu nevycházíme, vycházíme, ale je v tom něco úplně jiného.
Nedokážu věřit lidem. Myslela jsem si, že jsem se té nedůvěry zbavila, ale opak je pravdou. Otočil se jenom jiným směrem. To bude ten důvod, proč jsem nikdy nikomu neřekla, kdo se mi líbí a málokdy se svěřím s něčím jiným. Ti co se ptali, se neptali dostatečně vtíravě, a tak jsem je odbyla. Kdyby se ptali víc a dál, tak časem povolim.
Navzdory tomu jsem kámošce poslala jeden kousek zápisu z minulého blogu. Pochopila. Říkala, že na něj úplně zapomněla, ale já tak úplně ne, i když jsme jí tvrdila, že to už není pravda. Ale vážně není? Když se podívám na začátek článku, tak to vážně není pravda?

Navdory mé nevánoční náladě, abych vám, kteří se sem úplnou náhodou nebo naprosto cíleně zamíříte, ráda popřála krásné prožití vánočních svátků, hodně pohody a klidu do domova a mnoho krásných dárečků pod stromečkem.

sobota 11. prosince 2010

Something I can never have ...

/Something I can never have - Flyleaf/
Utekla jsem sem, abych přestala do éteru vypouštět ty svoje nudný pesimistický a depresivní výpovědi o svém životě. A vidíte? Opět jsem k tomu sklouzla.
Ač jsem v týdnu psala, že neůspěchy beru s klidem, není to tak úplně pravda. Na ruštinu se nemůžu kouknout, přestože bych zatraceně měla. Vůbec na jakýkoliv učení. Už mě to neba.
Přes víkend jsou u nás trhy. V pátek jsme tam zavítali o volné. Chtěli jsme si užít trchu srandy s heliem z balónku, a tak do nás Klárka investovala peníze a koupila nám balónek. Tu chvíli jsme stále oddalovali, až jsme došli do školy a chtěli jít na oběd. Lae uvázala balónek v šatně a šli jsme. Jenže když jsem si ho chtěla vyzvednout, tak jsem zjistila, že si s nim stihli užít prváci. Byli jsme rozčarovaní, smutní a já nevím co ještě. Řekli jsme si, že to řešit nesmíme, nic na tom nezměníme, ale štvalo to. Tady nešlo už pak tolik o zábavu z hlasu poznamenaného heliem, ale o princip. Před nějakou dobou ukradli spolužačce ze šatny na tělocvik iPod. Co když to byli prváci? /A s takovými lidmi já sdílím ústav...smutné/
Na trhách jsem si dělala malé radosti, nakoupila pár dárečků. Potkala se se Standou, dali si dobroučký "pití". A jela dom. Zrovna se rozchumelilo.
Dneska jsem byla na trhách znovu, tentokrát s rodiči. Opět jsem tam potkala Standu tentokrát i s Hobitem. Bylo tam představení jedněch šermířů; pár /doslova/ jsem znala z jedné akce.

Ale co? Snažím se učit, ale rozhodně mě to nebaví. Přála bych si jeden týden, kdy by se nic nepsalo. Prostě si jen ve škole zapisovat, nestresovat se. /Všichni říkají, že si testy odbudem teď, ať toho v lednu nemáme moc. Ale proč to říkají skoro všichni?! To že toho teď už pár měsíců máme moc je jedno.../
Today I saw my hero fall apart...
Jo jenže já žádného nemám. Jen ty postavičky, které jsem si kdysi vytvořila v hlavě. Které jsou moje ideální já. A čím jsem starší, tím jsou průhlednější. A já nechci, aby úplně zmizeli. Koho tu pak budu mít? Ke komu bych utíkala?
Mám náladu všechno hodit za hlavu. Tedy ne za hlavu. Prostě se spíš zahrabat. A zaspat všechno počínaje...zítřkem. Už ani na ten pitomý šerm se kloudně netěším. A to už je zlé.
Ne, já se takhle mám každou chvíli. Třeba mi něco chybí... /A už to zase začíná. Pryč! Jsem přeci spokojená takhle. Takhle nezávislá a svobodná.../
Chtěla bych se uzavřít do nějakého nemožného snu, ale to mi taky nejde. Takže jsem uvězněná někde mezi tím vším, protože realitu odmítám. Protože nebývá moc dobrá.
I don´t wanna feel like this tomorrow...I don´t wanna live like this today.
Možná prázdniny nebudou tak fajn, jak se mi před týdnem zdálo. Možná se ještě něco změní. Znám lidi, co mají talent dělat čáru přes rozpočet měsíc dva před prázdninami. A to že razantní čáru. /Chtěla bych zpátky do Troskovic. Zpátky nevědět, že pijeme špatnou vodu. Zpátky jíst ten výborný guláš z konzervy, který vařila Dáda. A v devět se už za tmy rozhodnout, že budeme opékat buřty a ve stodole hledat cihly. A dívat se na "soukromé gripeny". A zjišťovat jestli je už anebo ještě tma.../
Moc změnit prostředí. Na chvíli zapomenout. Zmizet na Noční stranu, setkat se s Bartimaem, bojovat po boku Gwydiona a Eilonwy, se Soledad se plavit pod pirátskou vlajkou po mořích, s Jantarou, Safírou a Nerfitou bojovat ozáchranu světa. A ještě mnohem víc. /Nejsem si jistá správností těch jmen.../Co udělat pro to, aby to byla pravda? Vrátit se k nim do knih. Vrátit čas do doby, kdy na to byl čas a nálada.
And never surrender...
/Jak se dřívejc lidi mohli poznat a zblížit, když nebyly mobily, facebook, maily, icq, skype, nic z toho maximálně pevná linka a to ji ještě neměl každý? Jak? Mohl by mi to někdo vysvětlit, proč se od toho lidi odvrátili? Tak může někdo?/
Anglické texty v článku z písniček Do or Die od Papa Roach a Never Surrender od Skillet; foto od Lae, ale není tak úplně jisté, jestli to opravdu fotila ona - z Pasek letos.

středa 8. prosince 2010

Vždycky tam a nikdy zpátky

Opět jsem se dokopala k tomu, abych napsala. Nevím, jestli je to víc pro vás, moji milí imaginární přátelé, nebo pro sebe.
Zítra nejdu do školy. Protože mi přijde na nic tam být na nějaké dvě tři hodiny. Prostě se ten ranní seminář nějak budu muset naučit sama anebo od Horise a Káji. /No co, jednou se ulejt můžu. A navíc je to zcela legální, protože jdu k zubaři./
Jsem ospalá, spát chodím okolo půlnoci, protože obvykle vůbec nic nestíhám. Je toho moc, všechno je pořád dokola to samé. Vstát, najíst se, oblíknout se, jet do školy, být pár hodin ve škole, čekat na bus, jet domů, převlíknout se, najíst se, dát si krátký oddych, naučit se, navštívit koupelnu, jíst spát. A tohle si aplikujte na pět dní v týdnu. /Vím, že bude jenom hůř, ale já bych mezi to ráda ještě vměstnala nějaké svoje koníčky a zájmy. Dříve jsem aspoň někdy něco vyráběla, ale na tyhlety věcičky jsem od prázdnin neměla možnost sáhnout./
Nic není ideální /už to zase začíná/, ale nějak mi nejde nad tím dlouho tesknit. Prostě mi něco /nemůžu říct někdo, protože by to nebyla pravda/ nedovoluje klesnout na dno, jako jsem pravidelně klesala loni. Fuj, to bylo příšerné období života.
A dnešek byl víc než kdy jindy na dvě věci. Z ruštiny jsem byla opět zkoušená a jestli jsem dostala trojec tak můžu být ráda /a to jsem se vážně učila. Jenže jsem byla zkoušená z toho, co jsme už dávno - loni - brali, ale mně se to pletlo. A pak mě mrzí, když se nám řekne, že se neučíme./. Ale tak co, stane se. O víkendu se na to musím pořádně podívat. A doufat, co jiného. Jdu do třídy na ZSV a tam spolužák, že ve třídě nikdo není. Což tak za minutu osm, možná i po osmé, je dost divné. A tak jsme je hledali. Byli v F1. Přišla jsem si jako idiot, ale copak můžu za to, že se protstě rozhodli jít někam jinam? Ale zase ta praktikantka byla fajn. Tuhle bych zvládla mít podstatně dýl; vůbec nebyla jako ta první, kterou nesnášel skorem každý. A ze čtvrtletky z matiky mám sice jedničku, ale divím se, že ji mám. Taková ta spodní hranice. /Asi se divíte, proč to sem píšu. Třeba čase můj vztah k matice pochopíte./ Ale ty chyby... jako při opisu jedné poloviny napíšu jedna pětina. A podobně. No strašný.
Naštěstí se to pak začalo stáčet k lepšímu. Literaturu jsme si přesunuli na pondělí. Anglická konverzace v pátek nám odpadá, takže mám dvě hodiny, mezi nimi dvě hodiny volna, o kterým půjdu s holkama na trhy. Ta naše radost:) O anglině jsme obhajovali legalizaci měkkých(?) drog /já jako zástupce pro, protože si myslím, že kdo chce, tak si je sežene vždycky, ať je to legální nebo ne/. A o těláku... no to byste nevěřili, co jsme dělaly /holky/. My (počkej si) jsme (počkej si) hráli (počkej si) florbal! No skutečně. A ještě jsem byla v družstvu s holkama, který skutečně hrály, a tak jsem si nádherně taky zahrála. Jak já tuhle hru miluju! Ale ... po skončení se mi dost motala hlava. Nevím proč. Fyzikální seminář taky dobrý. Počítali jsme příklady. U dvou jsem se zasekla někde v půlce, protože jsem si říkala, že tudy cesta nevede. Kdybych pokračovala, tak by vedla. A vedla by třeba k malé jedničce. Do kuš s tím! :)
Co víc? Chtěla bych něco přeskočit, přejít rychle a utýct o toho. A zároveň zastavit čas. jsem tak někde mezi tím a vlastně mi ani moc nevadí, že se nemůže stát ani jedno.
Nesnažím se uvažovat moc dopředu. To nejde. S tím vším co se děje je budouctnost neurčitě určená.
Doufám, že mi skutečně přijde The Ring of Solomon od Jonathana Strouda. Strašně moc si to přeju. Taky mají přijít poiky a ty už hodně brzy.
Tak...
Mějte se

čtvrtek 2. prosince 2010

Utíkám ...

Pokouším se utéct z mého předchozího blogu. Ne že bych ho neměla ráda, já ho miluju. A v tom vidím ten problém. Jsem na něm tak trochu závislá.
Potřebuju začít někde, kde to blogování nebude tak snadné, abych tu nemusela sedět každý den. /Ha, vidíte? Jeden z důvodů, proč nemůžu mít účet na Facebook.com. Byla bych tam každý den a to hned několik hodin. Potřebuju žít taky trošku jinak./
Budu určitě provádět změny v nastavení; není to konečná podoba. /Ale co, ono si to teď asi stejně nikdo nepřečte, protože to tu nikdo neobjeví./
Je tu docela dost sněhu. A zima.
No ano, ta zima. Stěžovala jsem si, že mám rozbitá kamna /akumulační kamna, elektrika, topná tělesa .../, protože skoro vůbec netopí a to jsou naplno. Tak se do nich máma podívala a řekla, že jsou v pořádku. No takže to mi tak strašně táhnou okna. Je to tu vážně docela sranda.
Díky spolužákům jsem objevila krásné písničky od Eluveitie. Taková příjemná keltská hudba protkaná metalem /jak jsem se právě dočetla jsou celtic metalová skupina ze Švýcarska/.
Je zvláštní, jak někdy dokážeme házet za hlavu školu. A pravidla. /A Češi nejsou vesničtí burani a Francouzi nejsou nejlepší – jsou strašně arogantní, zdá se mi./
Mějte se prozatím krásně
Páá