čtvrtek 29. listopadu 2012

Nyní vplouváme do klidných vod čistého šílenství

.tančící, z dušiček
 Áno, su tri jistoty: dane, smrt a Vongrej...
Opět cestuju domů.

Ne, Olivka to prostě nedává. Přijde ze školy, nají se, když má hlad, chvíli čučí do místa X umístěného v nekonečnu a pak se vrhne na učení. A učí se do půl jedenácté, mezitím prohodí pár vět s mámou a Hancul /výjimečně s někým jiným/ a jde spát. Toť vše, na blogování prostě není čas. /Jo, a to jsem si myslela ve čtvrťáku, že nemám čas, já pitomá./
Plášť na laborky se projede zase jednou domů. Byl už i na Kuksu, tak tohle už je maličkost.
Na Kuksu bylo krásně. Cestou tam ale hlavně zpět jsme si užili tolik srandy, že to pomalu víc už nejde. Co víc bych vám k tomu mohla říct? Asi nic, je to už pár týdnů a moje paměť je děravá.
A já budu pádlovat...
Taky jsem dala sbohem svému náctiletému věku, teď už jenom cet. A čím jsem starší, tím víc bych chtěla být dítě. Nemuset řešit spoustu věcí, mít spoustu času... Škoda, že to moc dobře nejde, i když trochu infantilnosti si hodlám ponechat stále - ono mezi šermířema to jinak ani nejde, nebýt tak trochu blázen.
To vám je ale hrozná trať, proč mi to tak nikdy v neděli večer nepřijde.
.jeden z prvních mrazíků v HK, krásné to bylo ráno
Ještě k mým narozeninám... Rozhodla jsem se upořádat malou oslavu, malou dámskou jízdu s holkama, které v posledních letech tvoří můj svět /jak to bude nadále, když jsme každá někde jinde?/. Jenže Kepu onemocněla, Štěpa nemohla, tak jsme byly jen čtyři. I tak jsme si to myslím krásně užily, hrály jsme Carcassonne, popíjely vínko, spoucaly chlebíčky /který jsme myslela, že už nebudu moct ani vidět, když jsem je připravovala odpoledne/. Klára s Lae kolem jednáctý odjížděly, s Hancul jsme doma osaměly, skoukly jsme náš milovaný A-team /vážně skvělý film, pokud ho neznáte, podle seriálu natočený/ a šly chrnět. S mámou jsem byla domluvená, že mi tam ráno hodí pár tašek s věcma, podívám se za dveře a tam tolik tašek! Tak jsem je odnosila, zjistila, že mi máma vyrabovala zbylý chlebíčky a buchtu, s Hancul jsme se nasnídaly a pak odjela.
Jako vždy jsem se přihlásila na ten neřád FB, abych mohla kontrolovat, jestli nám v průběhu neděle nezruší trénink, a tam mi popřál Kloboučník :) /Tak jasně, v sobotu mi tam popřála fůra spolužáků-kolegů a bývalých spolužáků a spolužáků z gymplu, ale tohle zahřálo tak trochu jinak... že si vůbec vzpomněl, jsem se divila :)/

.dortík a karafiáty k narozeninám.
že vypadají jako umělé? :)
/Tak já to jako pitomec píšu ve vlaku, zabíjím tím čas, a ono se mi to neuloží! :) vážně tu techniku miluju/
A v HK nic nového z mého úhlu pohledu není. Nedostanu se nikam jinam, nevybočím z tras kolej, fakulta, Zámostí, Futurum, nádraží...
Ale přeci něco... včera jsem si zase ráno šla pro čerstvý housky do sámošky, vracím se, jdu po schodech na našem bloku. V prvním patře se podívám na výtah a zjistím, že zůstal v přízemí, ale to já ne, abych si ho vzala, nemám je ráda. Ve druhém patře si řeknu, že ještě jedno patro a budu "doma". Vlezu do dveří, přečtu si cedule, co tam dřív nebyly a už tam mi to nějak nešlo dohromady. Kluci ze čtyřky, wtf? Jdu chodbou, je nějaká moc tmavá, na nástěnce málo papírů, Olivko, to je divný, musím se podívat na číslo dveří - 407. A, jsem o patro výš! :) No ale přísahala bych, že jsme v tom třetím prostě nebyla a rovnou se vyloupla na tom čtvrtém.
A teď už teda sedím doma, povídám si s mámou, která už peče na Vánoce. A já tu ujídám zázvorky, co je měla tak ráda babička...
... ať nikdo nechybí! (Janek Ledecký - Dopis Ježíškovi) Jo, kéž by to šlo.
Tak se půjdu konečně učit.
.mějte se krásně, krásné Svátky /protože pochybuju, že se sem během prosince dostanu - mám dva předtermíny, tak bych je chtěla dát/ a ať u Vašeho vánočního stolu nikdo nechybí...
.páá

foto: Olivka

čtvrtek 8. listopadu 2012

Sexuálně abstinující námořník

.nový domov. no nevypadá takhle poeticky?
Už zase přišel amok, že chci domů. Vyšlo slunce a je pryč.
Teď ještě na tři hodiny do školy, pak na tělák a přijdu na kolej úplně mrtvá. A zítra zase ve škole do večera... šmarjá, to je týden!
Nové srdíčko na krk se zamotalo do klíčů a spadlo na zem. Rozbilo se na dva kusy. Z očí se mi spustily slzy; no vážně, bývá mi věcí hrozně líto. A něco se zlomilo i ve mně, už na něj nemyslím. Láska je... pro mě nedosažitelná. Budu čekat co mi spadne do klína /a ono to nic nebude, já nevím, kam na to ty lidi choděj/.
x X x
Bezva, ještě hodinu a budu doma. Skoro.
Co se dělo minulý týden, si jaksi pořádně nepamatuju. V pondělí jsme měli do večera první pomoc, v úterý konečně zajímavá přednáška z biofyziky, středa obávané jazyky, čtvrtek laborky z biologie a útěk domů /ale je to stále ještě domov?/.
.vystoupení s Pyrilampem v Chotči. jsme to ale měly fešné oblečky, což?
Středa, ano. Florbal, kde se mi poprvé nechtělo brečet a po jehož skončení jsem měla vážně skvělou náladu. Večer jsem si naplánovala jít na Halloweenskou party navzdory... všemu. Navzdory tomu, že tenhle den jsem loni div nevyškrtala z diáře, navzdory tomu, že v tehle den bych se veselit neměla /ale on by to tak nechtěl, říkají/. Nahodila jsem na sebe část kostýmu na markytánku a pádila. No, bylo skoro půl devátý a téměř nikdo tam nebyl. Vše se slezlo až kolem devátý, to se zábava pořádně rozjížděla. Vojta tvrdil, že přestože to tak nevypadá, on masku má, je sexuálně abstinující námořník /ale že by se o tom dalo polemizovat, což?/, Símu, Evku a Martinu bych pomalu nepoznala, jak ďábelsky vypadaly. Bavili jsme se, tancovali, Juraj nám udělal společné foto...
To je to devča, čo si samo šilo kostým!
To vše zhruba do jedný, kdy to končilo. Všichni co zbyli, se slezli pod schody u ATP a rozhodovalo se co dál. Já jsem to měla jasný, byla jsem unavená, hladová, chtěla jsem jít spát. Vojta nevěděl, a když se zeptal, zavelela jsem spánek; souhlasil a s Danem jsme se odebrali pryč.
Jo, jenomže to není všechno, naše cesta výtahem do našeho třetího patra... to byl zážitek večera pomalu. Vojta přivolal výtah, ten ochotně sjel do přízemí, a než Vojta otevřel dveře, odjel do suterénu. Tak ho tedy zavolal znova a my konečně nastoupili. Zmáčklo se tlačítko trojky, a než jsme tam dojeli, Vojta se omylem dotknul dveří, čímž se výtah okamžitě zastavil pomalu v mezipatře. Fajn. Trojka zmáčknout kdovíproč nešla, a tak zmáčkli čtyřku, pak dvojku a pak se trojka konečně rozhodla, že bude poslouchat. Konečně jsme vystoupili u nás na patře. Pánové se ještě rozhodli, že zkontrolují spící Niku a pak "dobrou noc" a konec.
Otfotíš ma s tou drozofilou?
V sobotu bylo u Hancul vystoupení. No příště to musíme vymyslet líp, i když jsme prý sklidili samou chválu.
Zatímco jsem usilovně přemýšlela, jak umlčet Kloboučníka, Hancul ze dveří potichu pronesla upnutý tričko a já se začala strašně smát - Štěpa se smála už před tím. Upnutý tričko si toho možná všimlo, možná ne, to je jedno. Ten chlap je někdy tak na zabití! /A klidně mu to vzkaž!/
.ať žije Halloween!
Večer byl poklidný, nic extra zvláštního se nedělo; ráno jsme se rozprchli do svých domovů.
V neděli se mi tak extrémně nechtělo do HK, to bylo strašný. Ale nakonec jsem svůj odpor musela přemoct, s Hancul jsem jela na trénink, kde jsem daly dohromady poiky a vějíře /no spíš si vzpomněly/ na páteční /tedy zítřejší/ vystoupení v Lbc. Pánové zazimovávali zbroj, vyklízeli kumbálek, kvůli sobotní zábavě. Kloboučník s Pepínem si ze zbrojnice ukořistili obouručáky /které jsou mimochodem asi tak vysoké jako já/, ale hrát si s nimi začali až těsně před mým odchodem. Zanechala jsem svou drahou Hancul jako jedinou ženu na tréninku a odfrčela si do HK. Opět.
Druhý výukový týden je pro šestou skupinu vražedný, co si budeme povídat. Ale v pondělí ráno jsme se probudila s pocitem, že budu bojovat až do konce. Tahle myšlenka mě během úterý postupně opouštěla...
V úterý večer jsem tělo prohnala na teabo. To je mi panečku pohyb jak má být!
Začátek středy byl vtipný. Probrala jsem se opět s pocitem, že já se přeci nevzdávám, ovšem ranní konverzace s Nikou mě trochu rozhodila. Nejprve se mě ptala, zda náhodou v noci nemluvila se mnou ze spaní. Postupně jsem se rozpomínala, že vlastně jo, že bylo kolem půl druhý, ale když mi to nedávalo smysl, spala jsem dál /smály jsme se tomu ještě večer/. Druhou věcí bylo, když se vrátila z kuchyně, že tam asi máme šváby; že tam viděla něco velkýho tmavýho s tykadýlkama, jak se běží schovat. Můj výraz musel být dokonalý - příšerně mi vadila letní invaze škvorů u nás v bytě, natož něco takhle velkého. Ani nevíte s jakým odporem jsem se na tu kuchyň ráno dívala /jenom dívala, dovnitř jsem nevkročila/. Odešla jsem do školy. O anglině jsme se do řady vrátila jenom jednou, o latině jsme se dokonce neskutečně nasmáli! Na pokoj jsem se na oběd vrátila v tak skvělé a vysmáté náladě, že to bylo neskutečné. Definitivně jsem se na pokoj vrátila po šestý, to už tak skvělý nebylo.
A teď konečně čtvrtek. /Hele, Brod, měla bych pomalu prozvonit mámu, ať si pro mě dojede./ Čekaly mě jenom laborky z biofyziky, zrovna jen jedna úloha a zrovna taková celkem rychlá, bylo to fajn  :)
A teď si sedím ve vlaku, který už v HK po nějakých 20 km měl pětiminutový zpoždění.
Chtěla bych jít na předtermín z bioly, jenže to chce jít půlka skupiny, a jít může jen 6 lidí. Tak nevím, jak se to vyřeší. Mít tohle z krku už před Vánoci by bylo skvělé.
Stále uvažuji nad tím, že bych šla na koncert, na vánoční koncert Janka Ledeckého. Měl by být koncem měsíce v HK za celkem přijatelnou cenu, tak se ještě domluvím s mamčou. Škoda, že poblíž nás to nějak nevychází, abychom si vyrazily společně.
To bude nejspíš vše. Opouštíme Žel. Brod, blížím se k domovu.
.mějte se krásně
.páá

P.S. Nezapomněla jsem, nezapomenu nikdy. Tvůj smích mi zní stále v uších a tak to má být. A tak to bude, navždy. I tak tě mám stále ráda, bratranče.

foto: první a poslední Juraj V.; prostřední z Chotče Jiří Vích

P.P.S. Nešťastná láska neexistuje, jedná se pouze o velice rozšířený syndrom, nazývaný taktně "abnormální umění zamilovat se do kreténa". :)