sobota 22. prosince 2012

My tu Tichou noc zpíváme jako hokejový nároďák hymnu!..


.zasněžený Turnov
Sešly jsme se s holkama z gymplu, zašly do restaurace, pokecat si o tom, jak o sobě skoro vůbec nevíme, ale i tak se většina má dobře. Na škole si zvykáme, všechno v cajku... jenom už máme každá jiný svět, jiné známé...
Z hospody jsme se posilněné dobrým jídlem přesunuly do jiné hospody, kde na nás měly čekat jiné spolužačky z gymplu. To byl ovšem trik, aby Lenka dostala Áďu na utajenou oslavu jejích dvacátých narozenin; místo spolužaček tam čekal Horis a Nikča T. Bylo to krásné překvapení, příjemně strávený večer, jen co je pravda.
Den na to jsme k večeru s mámou vyrazily do města na trhy. Potkala jsem tam Lukáše a Standu, kteří se stejně jako já přišli podívat na naši konkurenci. Litovala jsem jak vystupující, tak i diváky - mrazy byly tou dobou třeskuté. Pohádka byla pěkná, s ohňovkou jsem se uklidnila, že tak zle na tom naše skupina není (aneb nejkrásnější ohňovky-choreografie umí stejně Štěpa).
(Půl desátý, opět?)
V HK dobrý, jistě, skoro žádná změna :) Napadl tam k překvapení všech sníh, který po deštích zase slezl. A ta tráva co byla pod ním je zelená jako na jaře.
Nejočekávanější předpověď počasí z celého roku nás opět zklamala - bílé Vánoce nebudou. Už takhle pomalu nevím, že mají být Vánoce, koledy nekoledy. Dárečky zabalené, jen jich je ve výsledku v koši nějak málo. Ale víte, na co se nejvíce těším? Na děti, Lukyho a Verču, už nějaké dva měsíce jsme je vůbec neviděla, občas telefonuju s Verunkou, ale to vám jsou rozhovory :)
V diáři se mi množí fialově zakroužkované dny, které značí něco (nepříjemně) důležitého - a ne, návštěvy zubaře to nejsou, ale i to mě ve zkouškovém čeká. Napsat tři zápočty v jeden den a ten čtvrtý den po tom? proč ne, šestá skupina to musí dát!
Co ještě musím zmínit (dřív než se půjdu zase rozčilovat s obrázkem z HK), jsou dva krásné kulturní zážitky s Hancul, jeden patřil našemu nočnímu narychlo výletu do Lbc a jednoho jeho multikina na Atlas mraků (u nás to dali jako filmový klub, zrádci, to je ve středu). Podruhé to bylo na dlouho očekávaný první díl Hobita. Ách, no já vám povím, takhle narvané kino jsem znala jenom z dob, kdy nás do toho kina dovedli ze školy :)  Už se nesmírně těším, až mi dají všechny tři díly v těsné blízkosti, nejlépe jenom v rozmezí několika hodin (a je mi jedno kolik hodin bych v tom kině strávila, když kino je kino, rozměry plátna se s naší televizí srovnávat prostě nedá).
.vánoční výzdoba v HK; obávám se, že o ní
moc neslyšeli...
Zrovna v pondělí večer jsem si říkala, že jsme v HK čtyři z jedné třídy, ale vůbec se nevidíme, a co víc, El je na stejné koleji. No vidíte, cesty se nám zkřížily hned druhý den na obědě. A názor nezměnila, obor by na příští rok ráda změnila...
Mám nepříjemný pocit, že Olivka zmizela. Odešla, odešla někam, kde to nekončí, kde si stále povídám s Lemurem a Horisem o všem, o celém světě, vrtáme se v naší milované matice. Kde stále sedím s mou drahou Hilary a za námi je Kája s Janne. Kdy lítáme po celé škole, abychom se přemístili do správné učebny...
Teď je tu Neviditelná T., jak mě nazval Renda, a Oliva, jak mi říká Gazzy s Rajbym na trénincích. Nic víc nic míň. A pořád mám strach, že nikam nepatřím.
(A tohle jsem vážně chtěla?)
Svoji plesovou sezonu jsem zredukovala: na čtvrťáky se mi moc nechce (sedět tam jako trubka, ničit si sluch i hlasivky a možná se tam na pár okamžiků vidět s lidmi, kteří mi chybí... ne), raději bych je vyměnila za maškarák v Libuni, jen vymyslet, za co s Hancul půjdeme, navíc budu mít v pondělí po tom zkoušku; na absolventský se mi rovněž nechce, bude to dle mého ples se vším všudy a bez doprovodu hádám nemá nejmenší důvod tam chodit. Pak tedy špéra, podpořit mou drahou Hancul. A šermřský, už druhý, to to letí :) A všechno zahájím už 18. ledna na maturiťáku Hanculiné kámošky ze základky. Tak.
A princ na bílém koni se neobjeví. (Už jsi dospělá, tak se probuď!) Vlastně tuším, že se neobjeví vůbec nikdo. Že se vzdávám, znovu a znovu stále dokola? No jistě, že jste si ještě nezvykli.
Ale co je nejvtipnější - v HK jsem už přibrala 3 kila. A vůbec se mi to nelíbí. Musí to dolů, nehodlám být valící se koule, jen mi prosím pěkně řekněte, jak na to... ne, hladovky držet nebudu. A když mi dáte tak dvě hodiny denně navíc, tak budu i každý den cvičit! :)
Měla bych se učit, ale vůbec se mi nechce. Je toho moc, zápočty, zkoušky. Na co já jsem se to dala a proč vůbec? Za čím se to zase honím?
Zavřít oči a snít, Jít se svým vysněným princem vstříc nějakému úžasnému dobrodružství; žiju až moc usedle, obyčejně (a to říká člověk, co se pohybuje celkem pravidelně mezi šermíři), nesním, nečtu... nesnažím se šneka opít tak, aby netrefil domů. Půda vážně skvěle připravená na to, hupsnout rovnýma nohama do blbé nálady.
Ale to vem čert, jsem na týden doma. Jak naložím s posledním dnem roku, ještě netuším. Uvidíme, kam mě vítr zavane.
.tak se tedy mějte krásně, moji milí, užívejte v klidu volna, Vánoc
.páá, vaše Neviditelná






čtvrtek 29. listopadu 2012

Nyní vplouváme do klidných vod čistého šílenství

.tančící, z dušiček
 Áno, su tri jistoty: dane, smrt a Vongrej...
Opět cestuju domů.

Ne, Olivka to prostě nedává. Přijde ze školy, nají se, když má hlad, chvíli čučí do místa X umístěného v nekonečnu a pak se vrhne na učení. A učí se do půl jedenácté, mezitím prohodí pár vět s mámou a Hancul /výjimečně s někým jiným/ a jde spát. Toť vše, na blogování prostě není čas. /Jo, a to jsem si myslela ve čtvrťáku, že nemám čas, já pitomá./
Plášť na laborky se projede zase jednou domů. Byl už i na Kuksu, tak tohle už je maličkost.
Na Kuksu bylo krásně. Cestou tam ale hlavně zpět jsme si užili tolik srandy, že to pomalu víc už nejde. Co víc bych vám k tomu mohla říct? Asi nic, je to už pár týdnů a moje paměť je děravá.
A já budu pádlovat...
Taky jsem dala sbohem svému náctiletému věku, teď už jenom cet. A čím jsem starší, tím víc bych chtěla být dítě. Nemuset řešit spoustu věcí, mít spoustu času... Škoda, že to moc dobře nejde, i když trochu infantilnosti si hodlám ponechat stále - ono mezi šermířema to jinak ani nejde, nebýt tak trochu blázen.
To vám je ale hrozná trať, proč mi to tak nikdy v neděli večer nepřijde.
.jeden z prvních mrazíků v HK, krásné to bylo ráno
Ještě k mým narozeninám... Rozhodla jsem se upořádat malou oslavu, malou dámskou jízdu s holkama, které v posledních letech tvoří můj svět /jak to bude nadále, když jsme každá někde jinde?/. Jenže Kepu onemocněla, Štěpa nemohla, tak jsme byly jen čtyři. I tak jsme si to myslím krásně užily, hrály jsme Carcassonne, popíjely vínko, spoucaly chlebíčky /který jsme myslela, že už nebudu moct ani vidět, když jsem je připravovala odpoledne/. Klára s Lae kolem jednáctý odjížděly, s Hancul jsme doma osaměly, skoukly jsme náš milovaný A-team /vážně skvělý film, pokud ho neznáte, podle seriálu natočený/ a šly chrnět. S mámou jsem byla domluvená, že mi tam ráno hodí pár tašek s věcma, podívám se za dveře a tam tolik tašek! Tak jsem je odnosila, zjistila, že mi máma vyrabovala zbylý chlebíčky a buchtu, s Hancul jsme se nasnídaly a pak odjela.
Jako vždy jsem se přihlásila na ten neřád FB, abych mohla kontrolovat, jestli nám v průběhu neděle nezruší trénink, a tam mi popřál Kloboučník :) /Tak jasně, v sobotu mi tam popřála fůra spolužáků-kolegů a bývalých spolužáků a spolužáků z gymplu, ale tohle zahřálo tak trochu jinak... že si vůbec vzpomněl, jsem se divila :)/

.dortík a karafiáty k narozeninám.
že vypadají jako umělé? :)
/Tak já to jako pitomec píšu ve vlaku, zabíjím tím čas, a ono se mi to neuloží! :) vážně tu techniku miluju/
A v HK nic nového z mého úhlu pohledu není. Nedostanu se nikam jinam, nevybočím z tras kolej, fakulta, Zámostí, Futurum, nádraží...
Ale přeci něco... včera jsem si zase ráno šla pro čerstvý housky do sámošky, vracím se, jdu po schodech na našem bloku. V prvním patře se podívám na výtah a zjistím, že zůstal v přízemí, ale to já ne, abych si ho vzala, nemám je ráda. Ve druhém patře si řeknu, že ještě jedno patro a budu "doma". Vlezu do dveří, přečtu si cedule, co tam dřív nebyly a už tam mi to nějak nešlo dohromady. Kluci ze čtyřky, wtf? Jdu chodbou, je nějaká moc tmavá, na nástěnce málo papírů, Olivko, to je divný, musím se podívat na číslo dveří - 407. A, jsem o patro výš! :) No ale přísahala bych, že jsme v tom třetím prostě nebyla a rovnou se vyloupla na tom čtvrtém.
A teď už teda sedím doma, povídám si s mámou, která už peče na Vánoce. A já tu ujídám zázvorky, co je měla tak ráda babička...
... ať nikdo nechybí! (Janek Ledecký - Dopis Ježíškovi) Jo, kéž by to šlo.
Tak se půjdu konečně učit.
.mějte se krásně, krásné Svátky /protože pochybuju, že se sem během prosince dostanu - mám dva předtermíny, tak bych je chtěla dát/ a ať u Vašeho vánočního stolu nikdo nechybí...
.páá

foto: Olivka

čtvrtek 8. listopadu 2012

Sexuálně abstinující námořník

.nový domov. no nevypadá takhle poeticky?
Už zase přišel amok, že chci domů. Vyšlo slunce a je pryč.
Teď ještě na tři hodiny do školy, pak na tělák a přijdu na kolej úplně mrtvá. A zítra zase ve škole do večera... šmarjá, to je týden!
Nové srdíčko na krk se zamotalo do klíčů a spadlo na zem. Rozbilo se na dva kusy. Z očí se mi spustily slzy; no vážně, bývá mi věcí hrozně líto. A něco se zlomilo i ve mně, už na něj nemyslím. Láska je... pro mě nedosažitelná. Budu čekat co mi spadne do klína /a ono to nic nebude, já nevím, kam na to ty lidi choděj/.
x X x
Bezva, ještě hodinu a budu doma. Skoro.
Co se dělo minulý týden, si jaksi pořádně nepamatuju. V pondělí jsme měli do večera první pomoc, v úterý konečně zajímavá přednáška z biofyziky, středa obávané jazyky, čtvrtek laborky z biologie a útěk domů /ale je to stále ještě domov?/.
.vystoupení s Pyrilampem v Chotči. jsme to ale měly fešné oblečky, což?
Středa, ano. Florbal, kde se mi poprvé nechtělo brečet a po jehož skončení jsem měla vážně skvělou náladu. Večer jsem si naplánovala jít na Halloweenskou party navzdory... všemu. Navzdory tomu, že tenhle den jsem loni div nevyškrtala z diáře, navzdory tomu, že v tehle den bych se veselit neměla /ale on by to tak nechtěl, říkají/. Nahodila jsem na sebe část kostýmu na markytánku a pádila. No, bylo skoro půl devátý a téměř nikdo tam nebyl. Vše se slezlo až kolem devátý, to se zábava pořádně rozjížděla. Vojta tvrdil, že přestože to tak nevypadá, on masku má, je sexuálně abstinující námořník /ale že by se o tom dalo polemizovat, což?/, Símu, Evku a Martinu bych pomalu nepoznala, jak ďábelsky vypadaly. Bavili jsme se, tancovali, Juraj nám udělal společné foto...
To je to devča, čo si samo šilo kostým!
To vše zhruba do jedný, kdy to končilo. Všichni co zbyli, se slezli pod schody u ATP a rozhodovalo se co dál. Já jsem to měla jasný, byla jsem unavená, hladová, chtěla jsem jít spát. Vojta nevěděl, a když se zeptal, zavelela jsem spánek; souhlasil a s Danem jsme se odebrali pryč.
Jo, jenomže to není všechno, naše cesta výtahem do našeho třetího patra... to byl zážitek večera pomalu. Vojta přivolal výtah, ten ochotně sjel do přízemí, a než Vojta otevřel dveře, odjel do suterénu. Tak ho tedy zavolal znova a my konečně nastoupili. Zmáčklo se tlačítko trojky, a než jsme tam dojeli, Vojta se omylem dotknul dveří, čímž se výtah okamžitě zastavil pomalu v mezipatře. Fajn. Trojka zmáčknout kdovíproč nešla, a tak zmáčkli čtyřku, pak dvojku a pak se trojka konečně rozhodla, že bude poslouchat. Konečně jsme vystoupili u nás na patře. Pánové se ještě rozhodli, že zkontrolují spící Niku a pak "dobrou noc" a konec.
Otfotíš ma s tou drozofilou?
V sobotu bylo u Hancul vystoupení. No příště to musíme vymyslet líp, i když jsme prý sklidili samou chválu.
Zatímco jsem usilovně přemýšlela, jak umlčet Kloboučníka, Hancul ze dveří potichu pronesla upnutý tričko a já se začala strašně smát - Štěpa se smála už před tím. Upnutý tričko si toho možná všimlo, možná ne, to je jedno. Ten chlap je někdy tak na zabití! /A klidně mu to vzkaž!/
.ať žije Halloween!
Večer byl poklidný, nic extra zvláštního se nedělo; ráno jsme se rozprchli do svých domovů.
V neděli se mi tak extrémně nechtělo do HK, to bylo strašný. Ale nakonec jsem svůj odpor musela přemoct, s Hancul jsem jela na trénink, kde jsem daly dohromady poiky a vějíře /no spíš si vzpomněly/ na páteční /tedy zítřejší/ vystoupení v Lbc. Pánové zazimovávali zbroj, vyklízeli kumbálek, kvůli sobotní zábavě. Kloboučník s Pepínem si ze zbrojnice ukořistili obouručáky /které jsou mimochodem asi tak vysoké jako já/, ale hrát si s nimi začali až těsně před mým odchodem. Zanechala jsem svou drahou Hancul jako jedinou ženu na tréninku a odfrčela si do HK. Opět.
Druhý výukový týden je pro šestou skupinu vražedný, co si budeme povídat. Ale v pondělí ráno jsme se probudila s pocitem, že budu bojovat až do konce. Tahle myšlenka mě během úterý postupně opouštěla...
V úterý večer jsem tělo prohnala na teabo. To je mi panečku pohyb jak má být!
Začátek středy byl vtipný. Probrala jsem se opět s pocitem, že já se přeci nevzdávám, ovšem ranní konverzace s Nikou mě trochu rozhodila. Nejprve se mě ptala, zda náhodou v noci nemluvila se mnou ze spaní. Postupně jsem se rozpomínala, že vlastně jo, že bylo kolem půl druhý, ale když mi to nedávalo smysl, spala jsem dál /smály jsme se tomu ještě večer/. Druhou věcí bylo, když se vrátila z kuchyně, že tam asi máme šváby; že tam viděla něco velkýho tmavýho s tykadýlkama, jak se běží schovat. Můj výraz musel být dokonalý - příšerně mi vadila letní invaze škvorů u nás v bytě, natož něco takhle velkého. Ani nevíte s jakým odporem jsem se na tu kuchyň ráno dívala /jenom dívala, dovnitř jsem nevkročila/. Odešla jsem do školy. O anglině jsme se do řady vrátila jenom jednou, o latině jsme se dokonce neskutečně nasmáli! Na pokoj jsem se na oběd vrátila v tak skvělé a vysmáté náladě, že to bylo neskutečné. Definitivně jsem se na pokoj vrátila po šestý, to už tak skvělý nebylo.
A teď konečně čtvrtek. /Hele, Brod, měla bych pomalu prozvonit mámu, ať si pro mě dojede./ Čekaly mě jenom laborky z biofyziky, zrovna jen jedna úloha a zrovna taková celkem rychlá, bylo to fajn  :)
A teď si sedím ve vlaku, který už v HK po nějakých 20 km měl pětiminutový zpoždění.
Chtěla bych jít na předtermín z bioly, jenže to chce jít půlka skupiny, a jít může jen 6 lidí. Tak nevím, jak se to vyřeší. Mít tohle z krku už před Vánoci by bylo skvělé.
Stále uvažuji nad tím, že bych šla na koncert, na vánoční koncert Janka Ledeckého. Měl by být koncem měsíce v HK za celkem přijatelnou cenu, tak se ještě domluvím s mamčou. Škoda, že poblíž nás to nějak nevychází, abychom si vyrazily společně.
To bude nejspíš vše. Opouštíme Žel. Brod, blížím se k domovu.
.mějte se krásně
.páá

P.S. Nezapomněla jsem, nezapomenu nikdy. Tvůj smích mi zní stále v uších a tak to má být. A tak to bude, navždy. I tak tě mám stále ráda, bratranče.

foto: první a poslední Juraj V.; prostřední z Chotče Jiří Vích

P.P.S. Nešťastná láska neexistuje, jedná se pouze o velice rozšířený syndrom, nazývaný taktně "abnormální umění zamilovat se do kreténa". :)

sobota 27. října 2012

Teorie pračky, naše první chodovice a další :)

.noční kolej - blok A1, pohled z našeho 
Tři piva a dva panáky... To je celkem dost na to, že prakticky vůbec nepiju :)
Je ráno /trochu mi dochází, že jsem se po včerejším návratu domů neodmalovala, achjo/, zavírají se mi oči, a přesto se dívám na 101 dalmatinů :) No jo, jenže se taky musím učit.
Podzim v Hradci byl krásný. Barevné stromy na Orlickém nábřeží byly nádherné. A u nás bylo ještě líp. Protože to je doma, to je jasný :)
Zlatí, jdem prát... Hele, asi ne, já už jsem to přemáh v ruce...
V úterý byla chdbovice. "Budu tam tak do devíti," říkala jsem si, "pak se půjdu ještě učit." Houby s octem, pánové a dámy, byla jsem tam pomalu do půl jedný :) Bylo to fajn, na patře máme čtyři kluky, dva jsou spolužáci, dva zadaní /ne, množiny nemají žádné společné body/. Kluci z jiných pater hráli na kytaru, harmoniku, zpívalo se... bylo to krásné.
Aleši, tohle se nauč, na to holky letí! /Lae, slyšela jsem dvakrát naživo melodii z Amélie!/
Zbytek tohoto týdne jsem jaksi dožila, domů dorazila ve čtvrtek večer.
Šel jsem se vykoupat, ráno hledám ručník a byl v koupelně... já šel asi nahý!
Včera - v pátek - byla naše imatrikulace. S rodičema jsme ráno odjeli do Prahy, našli si naše Karolinum. Tam jsem se pak vrátila, přifařila se ke skupince našich lidí /Juraj, Petr a hlavně Klára/ a smáli se tomu, co by se mohlo stát. No a pak skončila skupina před námi a my přišli na řadu...
Když to zkrátím, bylo to pěkné. Zvláštní slavnostní chvíle... tak se tam sejdeme za pět let, ne? :)
No a večer jsem byla s Hancul domluvená, že půjdeme do města pít s Lukášem, Standou a (hlavně) Kloboučníkem /který má, ale to by neměl vědět, momentálně už strašně moc přezdívek z mojí strany/. Jo no, byl to skvělý večer, Kloboučník občas na zabití, ale kdy on není :)
.ze sobotní procházky
Celý pátek byl ve znamení potkávání známých. Kaskádu odstartoval u vlaku Ondra, pokračovalo to Vůdcem, Áďou a Lenkou v buse domů až ke Káje večer v klubu. Jak ráda jsem je zase všechny viděla...
Trénink zítra není, škoda :) Příští týden máme vystoupení, za týden máme vystoupení jen s Hancul... musíme do dovymyslet :)
No vidíte, vystoupení u Štěpánky! Lidi, to bylo krásné, být se Štěpánkou je vždycky fajn :) naše dámská jízda, kdy jsme o půlnoci večeřeli a pak šli hrát hru, u níž jsme se váleli na zemi smíchy /pomalu doslova/ a ve čtyři někde zalehli, abychom v sedm zase vstali...
No další dámská jízda bude moje oslava, holky už jsme pozvala, teď ještě vše připravit, aby to stálo za to :)
.mějte se krásně, važte si svých přátel a žijte, protože život je krásný :)
.páá

pondělí 22. října 2012

Podzimní nálada

 Myslím, že ten krásný podzim je pryč. To období, kdy do barevného listí svítí ještě stále trochu hřející sluníčko. Kdy pohled na krajinu zahřeje u srdce. 
Přijdou první mrazy a sníh. Bude zima, lidé vytáhnou zimní kabáty (a světe div se, já se k nim letos přidám taky takhle brzo), svět zešedne.
Nevím jestli je to tím kouskem pyromana uvnitř mě, tím že jsem ohnivé znamení nebo prostě a jednoduše těmi barvami, ale podzim je pro mě tím nejkrásnějším obdobím.

.Malé náměstí

.ano, taky Hradec. tahle zákoutí historického jádra jsou překrásná

.náš les. šla jsem, kam mě nohy táhly; až večer jsem zjistila, že se nám
ve vesnici opět rozmnožili úchylové, takže se tam zase dlouho nepodívám

.barevné listí. i když buky dokáží i lepší barvy :)

.u babičky v lese.

.nádherné sobotní odpoledne.
.u babičky v lese. tamta malá postavička, je mamka :)
.u nás krásně, v údolích mlha. 

.nedělní ráno. kvůli nemoci jsem nemohla dospat...
.ovšem v takovémto světle jsem fotila možná tak ve Francii, když mě ráno Kepu vytáhla na mušle.
ale doma je doma.
.a boty úplně promáchné :)

.krásný východ slunce u nás na poli
.a věřili byste, že tak krásné ráno se během pár hodin změní v tohle?
tak takový podzim už ráda nemám...
Tak, a teď už žádné krásné vycházky, teď jen studium, studium, studium. 
Avšak jednou bude zase líp. Já v to věřím...

čtvrtek 11. října 2012

první dojmy

Jsem zmatená, v devět už ospalá, trochu rozhořčená, neznámá, maličko smutná, se zkamenělým srdcem, a na druhou stranu i odhodlaná jít do všeho naplno. Jsem všechno, jen ne taková, jaká bych si přála být.
x X x
Flyleaf - So I Thought
Šla jsem do supermarketu pro housky a něco málo k tomu na následující dny, na naší hlavní křižovatce téměř po okny byla tři nabouchnutá (v různé míře) auta. Semafor se rozhodl, že nás bude popohánět a nedovolí jít normálně (vážně tam ta zelená jenom problikla). A naše dnešní sprinty na oběd byly dovedeny téměř k dokonalosti (díky Lukášovi) - i tak jsme s Nikou P. už čekaly v mezipatře.
http://spetkafoti.rajce.idnes.cz/Paraplicka_a_drak/#PA127352.jpg
Víkend jsem z poloviny probrečela (ano, přiznávám svou slabost) - strhla jsem na sebe škatuli se vzpomínkama na ty, které už nikdy neuvidím, celá ZÁLEŽITOST mi přišla nedořešená, jsem strašně závislá na mámě (ale děsně, fakt).
Vystoupení bylo zrušeno, nikdo se nám neuráčil dát pořádně vědět. Na tréninku nás bylo málo a už v šest jsem musela na vlak, což teď bude asi pořád. Škoda, seance na hradě mi budou sakra chybět.
Hancul si usmyslela, že uděláme úžasnou a skvělou velkou ohňovku jedné paní k narozeninám, hudbu máme, vize taky, ještě ta realizace :)
Vlak byl narvaný študáky, bus následně taky. U mých kolejí většina vystoupila, proběhli jsme podchodem a hurá domů...

Ze školy se pravidelně hroutím - je toho dost. Poslouchat na přednáškách se to dá, ale naučit ke zkouškám v lednu (v prosinci na předtermíny) ? No zvládli to jiní, dáme to snad taky:)
x X x
Dvě hodiny jsem běhala po městě, abych našla nějakou malou sámošku, protože jsem téměř od počátku výpravy svačině navzdory měla hlad. Znenadání jsem se objevila na jakémsi náměstí, kde sice potraviny byly, ale rozhodla jsem se, že najdu nějaké blíž kolejí. Žádné jsem opět nenašla. Ach jo, to tesco mě vytáčí: deset minut tam, deset minut, než něco najdete, deset minut zpátky. Ach, pane Roubíčku, váš obchod u nás je tak skvělý!
Jinak jsem napsala úspěšně první zápočtový test z biofyziky. Fajn, sice ne na maximum, ale napsala a ani ne nejhůř.
Celý den poslouchám na netu Radio Hey!, dělám si výpisky z bioly, což mě kupodivu baví a půjdu v tom pokračovat.
Zítra domů, v sobotu do Jičína za Štěpkou na vystoupení a v neděli zpět domů a pak do Hradce.
.mějte se krásně
.páá

neděle 30. září 2012

Včera mě chytlo ostružiní za ramena...

.dva světy
 /Ukázku z toho úžasného zrní jsem vám sem nedávala, tak se to pokusím napravit :) Zrní - Skoč/
...včera se touhy z hloubi vyplnily, ale já se bál a otočil se zády
Ve městě u nás jsem navštívila zubaře, pokusila si vše zařídit /jistě že jsem toho spoustu zapomněla/  a odpoledne si sedla s Kepu na horkou čokoládu. Bylo krásně /venku i uvnitř/ a tak jsem se šla ještě naposledy projít podél náhona. Bude mi to chybět, vážně.
Máma dostala na pondělí volno, a tak jsme sehnaly zbytek potřebností a oběhly tím půlku města :)
Věci sbalené do spousty tašek. Skutečně. Oblečení, skripta, konvice, nádobí, sešity, boty... nechápu, jak se moji kolegové můžou stěhovat ze Slovenska.
V úterý ráno si pro mě přijel strejda s tetou, aby mě odvezli na kolej. Cesta byla pohodová, na místo jsme dorazili s předstihem. Dostala jsem klíče a šla obhlédnout situaci /tedy podívat se na Niku a zároveň ji upozornit na svoji přítomnost, aby se nevyděsila, až bych tam vpadla s těmi věcmi/. Z ledničky jsem si udělala noční stolek a odkládací centrum na všechny kabely :)
Pokoj je maličký, má vestavěnou skříň, dva stolky s poličkami a jednu skříňku. A dvě postele samozřejmě. Nicméně po pár dnech jsem si zvykla na ten prostor - na učení to stačí :)
.krok do neznáma... no dejme tomu :)
Na Úvodě nás řádně vyděsili - že prý až třetina studentů opakuje. Na druhou stranu z prezentací spolku a Buddy Systemu vám vyjde, že studentský život je samá party a tak. Co ovšem bylo zřejmé ze všeho, tak to bylo to, že si člověk musí umět naplánovat svůj čas. Asi se vážně konečně vrhnu na time management!
x X x
Dobrá, není v mých silách napsat najednou celý článek. Budu-li tedy psát, bude to v následující době pouze nesourodé blábolení ze školního prostředí. Převážně.
Ve čtvrtek jsem přeplněným busem jela domů - to byla cesta ušitá na mě! Když jsem se rozpomínala, co jsem zapomněla ve svém třetím domově (kolej), tak se mi udělalo až vážně špatně. Ale v Hořicích spousta lidí vystoupila, pak už to šlo.
/Tady je navečer nějaký šrumec na chodbě./
V pátek jsme v Libuni (druhý domov) postavili les, dodělali naší exkluzivní vesničce střechy, připravili si dřevo na topení na sobotu. Padlo několik hlášek :)
"Velký taťka jede!"..."Tak co, děti?"
Večer jsem musela uznat, že Santovi to hrozně sekne, ale co naplat, nu... :)
Sobotní ráno bylo hektické, jistěže jsem spoustu věcí zapomněla, ale maminka mi je dovezla do Libuně, protože nakonec neodolali a přijeli i s dětma :)
. a přece žijí!
Pekly se placky, byla zábava, všechno fajn. Nácvik proběhl tak, že jsme zjistili (5 žen a jeden muž), že po chvíli umřeme a tím naše úloha v bitvě končí :) Tak zhruba se to dohodlo a konec. Čekali jsme na polévku - bramboračku - a nakonec jsme se i dočkali /kdy já přestanu zapomínat ten ešus?/. Byla dobrá, kotlíková bramboračka... co to soli sežralo, těch, kolik?, 20 litrů?
Ode dvou byla bitva, naše rodinka přišla těsně před tím. Hancul mi do ruky vrazila cep a šly jsme. No a o pár okamžiků později jsme poprvé umřely, až se z toho naše Verča prý rozbrečela :) Výstřelů bylo více, než loni, za stodolou to docela šlo poslouchat. A pak děkovačka :)
Zůstala jsem s našima dost dlouho, strejdovi se tam líbilo, pěkně hráli /ty důvody byly vlastně jiné/. Kloboučník si pokecal s naší Verunkou, ostatně já také, ale nic s tyčí se nenaučila. Pak mi odjeli a já se s mamkou za celý víkend viděla asi jen tři hodiny. Pěkné.
Trochu se rozpršelo, ale nebylo to tak zlé. Oheň se rozhořel, čas plynul. Kloboučník utekl /někdy ho hlava prostě nebere, už jsem si zvykla/, ohňovka se stala tréninkem.
Naklopila jsem do sebe tři piva a medovinu od Gazzyho /jelikož jsme šermíři/. Večer a noc byla skvělá. Prostě jsme s Hancul nešláply vedle, když jsme se k nim přidaly. Ani náhodou.
Péťa nás ubytovala u sebe, pěkně jsme se vyspali a ráno jsem trochu pomohli s úklidem.

...nechce je tvořit zpět ze stínů, když už padli...
Příští týden vystoupení na Hrubé Skále, týden na to se Štěpou. Plánů je spousta, snad vyjdou.
.mějte se pěkně, hezky studujte :)
.páá, moji milí



úterý 25. září 2012

Školní výzdoba (během maturit)

Tak jsem si tak při prohlídce svého telefonu uvědomila, že jsem vám neukázala fotky z maturit. Během čekání jsem oběhla celou výstavu maturitních prací (byly tři) a co šlo, to nafotila.

.životní etapy, autorkou je Barbora Kabeláčová

.dlouho očekávaná mapa světa, autorkou je Klára Víchová

.Evropa zblízka, Klára Víchová
 
.pohled na schodiště, kde jsou vyvěšené mapy (jejich část) a masky doprovázející maturitní práci Aleny Novotné na téma Osvětim-Březinka, její výstava byla v Muzeu Českého ráje
.a už současná výzdoba (i když Klářiny mapy tam zůstaly). 

sobota 22. září 2012

Kláře k dvacetinám

Kláry narozeniny jsou dávno pryč, a já jsem sem stále ještě nedala obrázky....
Tak tedy...
Bylo to někdy na začátku mých čtyřměsíčních prázdnin, když na Fleru vyšel článek a já přesně veděla: "Tohle musím vytvořit Kláře!" Bylo mi jedno, že jsem se s touhle technikou ještě nikdy nesetkala, i když jsem se i trochu bále, že výsledek nebude přesně podle mých představ.
V Jablonci jsem nakoupila korálky, honba za vhodnou nití skončila po měsíci u obyčejné bavlněné nitě, protože semnat něco jiného byť v Jablonci bylo nad moje síly. Vylovila jsem rán na vyšívání a dala se do práce.
.náramek s broží
 Má to svoje nedostatky, jistě. Víc se mi líbí brož než náramek, ale nedopadlo to katastrofálně, což je jedině dobře.
.krabička s přáním
 Krabičku jsem udělala jinak, než jsem původně chtěla, ale to asi nevadí. Nad přáníčkem jsem si dlouho lámala hlavu, ale nakonec jsem byla osvícena a vzniklo tohle.
.náramek

Ze včera mám světe div se spálený pramen vlasů. Vůbec netuším, který nástroj za to mohl. Hancul měla slušivý obtisk na čele. Ale jinak se to obešlo bez větších problémů. 
A Hancul se ve čtvrťáku natolik nudí, že si dupla a udělala si tyče, což je pro mě tak fascinující artikl... 

pondělí 10. září 2012

tam a sem

Nedívat se do daleké budoucnosti. Brát to co dává přítomná chvíle. A žít...
Víc než předsevzetí, které jsem si dala, mě mrzí a štve skutečnost, že se vlastně o jeho naplnění snažit nemusí. Ono to tak dopadne tak jako tak.
Abyste věděli, chtěla jsem všechno rozdělit do dvou článků, ale přišla jsem na to, že bych o minulém víkendu nedala dohromady dostatečný počet slov, aby to stálo za to.
.vějíře.
Odjeli jsme, přijeli. Všichni víceméně celí, živí. Bylo to bezva, jistě: na bitvu se pěkně koukalo, ušní bubínky už tolik netrpí, zábava byla se šermířema jako vždy skvělá, hlava se po třetím pivu motala. A hlavně ohňovka byla relativně vydařená, přestože bylo málo lampáku a Péťa si popálila /docela ošklivě/ prsty. Umíme to hůř :)
Spát jsem šla k ráno, až když z nás alkohol už dávno vyprchal. /Komu,čemu to řekl prcku?/
Ráno jsme vstaly později než ostatní, jeden gotičák už byl rozebraný, pomohly jsme s druhým, naližili věci a jeli. Vezla nás zpátky Péťa, doprava až domů :)
.lampionová výzdoba těsně po zavěšení
Jak jsem v neděli po příjezdu byla ještě rozjetá, ulomila jsem otevírání od pračky, a tak jsem uspíšila mámino vybírání nové.
Život je podivný a má rád hříčky. Prababička loni  umřela ve stejný den jako děda, babička ve stejný den jako její manžel, můj děda. Zvláštní, viďte?
Přišel čtvrtek, den odjezdu. Nervozita byla, na tolik dní jsem ještě nikam takhle narychlo neodjížděla!
Před sedmou jsem se nalodila ve městě do dodávky a vyrazili jsme neúspěšně směr Bílý Kostel /tam jsme nedorazili/. "Normálně" jsme ale naštěstí na Grabštejn přeci jen dorazili. Pod vojáky na nás čekali Patrik s Bárou, naskočili k nám a jeli jsme. Vyložili jsme věci, něco ještě počudlali, se Štěpánkou jsme už za tmy obešly hrad. Natahovaly se lampiony. A bylo úžasně kouzelné když nádvoří ztichlo a uprostřed hrála holčina na hang. Byl to jeden z těch magických okamžiků.
V sobotu ráno jsme se sešli v kuchyňce nad hrnkem čaje. Poté jsme vyrazili do Chotyně pro nějaké čerstvé potraviny a nakonec jsme se nasnídali v parku na prolézačkách. V cukrárně jsme už byli přes Patrika sháněni Jirkou /kastelán jičínské Lodžie a jeden z pořadatelů Grabštejn worldfestu/, a tak jsme se vydali nazpět.
Program začínal až večer, ale vše se přehouplo strašně rychle. V modrých pořadatelských tričkách jsme zadržovaly nedočkavce na malém nádvoří. A pak tu byl první koncert - L´arrache Coeur. A pak už to jelo.
Lidé byli více a více opilí, přesto se celkem ochotně podřizovali našemu zákazu nošení pití do interiérů. U dua Tarafuki už byla vážně krize, očka se mi zavírala. Nicméně musím říct, že páteční hudba byla magická, podněcovala moji fantazii. Rasputin Band už jsem neslyšela, šla jsem spát.
.Praguematique
Sobota začínala už ve 12 a my se Štěpánkou a Petrou jsme už od jedenácti u vchodu vítaly sobotní návštěvníky. Ode dvou hráli Bezobtratři, což se mi moc líbilo /hráli na velkém nádvoří, které bylo hned vedle vchodu/. Ve tři šel Vojta na podruhé vyzkoušet Mechanický cirkus a vrátil se tak nadšený, že nás tam okamžitě na čtvrtou poslal taky. Mezitím tam znovu prošla organizátorka Štěpa a už vážně vypadala, že když nás tam uvidí u lístků znovu, prostě nás vyhodí :) A tak jsme se se Štěpánkou uklidily pod věž na představení Mechanický cirkus. Pak jsme se přestěhovaly na zahradu na Praguematique. Nakonec jsme to zakotvily na Zrní - a to byl ten nejlepší zážitek dne. Ti kluci byli dokonalí!
Vrátily jsme se k lístkům úplně ách! a znovu vystřídaly Radima a Péťu. Tam už jsme vlastně zůstaly až do konce. V jednu chvíli jsme se přemístily na schody na nádvoří, došly si pro zázvorový čaj za čajový lístek do čajovny, pak jsme se ale zase stáhly dovnitř.
Z kuchyně se o nás perfektně starali. Prošla kolem nás paní Marie a nabídla nám buchtu. Pak šel do kuchyně Vojta a opět nám donesl buchtu, na druhý pokus dokonce misku melounu.
Kolem desáté jsme už nemusely kontrolovat pásky, jen jsme si užívaly kapel.
.zaplněné malé nádvoří v neděli při poslechu Cirkus Cermaque
Postupně to odpadávalo, až jsme tam zůstali jen Petra, Jedla a já. Verča z infa to tam neskutečně roztáčela na Hadry z těla, ale pak hledala náušnici /a našla/ a purinu-lahvičku. Pařili jsme do čtyř - my šli spát, ale hudba hrála dál...
Ráno jsem se dopočítala toho, že nás v té hradní místnosti pro nocleh určené přespalo na neděli něco přes dvacet :)
Odnesli jsme lavičky, odvajglovali nádvoří a zahradu a šli skouknout Oblíkací pohádku. Udělali jsme čelem vzad a rozehrál se Cirkus Cermaque. A nakonec jsme se téměř váleli smíchy /kdybychom neseděli/ u HUSO Revivals Show.
Odnášely se věci do aut, rozebíraly se lavičky na zahradě, sundavala se plachta. Pozorovali jsme průvodce, jak tu plachtu, co byla pověšená nad pódiem, drhnou. Pak už bylo třeba snad jen rozebrat pódium samotné, ale k tomu by naše ženská síla asi moc nepomohla, a tak se zavelel odjezd. Rozloučili jsme se s Jirkou a jeli přes Bílý Kostel domů, kde jsem byla zhruba kolem páté.
A doma se na mě k večeru vrhly všechny chmury, které jsem tam nechala.

Nenapíše. To je téměř jisté. A já mu taky psát nebudu. Nenapsala bych, ani kdyby byl konec světa a on ten poslední.
A tak nejspíš končí pohádka... ještě dřív než začala. Jak neobvyklé.
Amen.

hanulkak (rajce.net)
jindraci (rajce.net)
moje Picasa

pondělí 27. srpna 2012

Žít do posledního dechu

 /No, fotek je víc než dost./
Napadla mě /nutno podotknout, že ne poprvé/ taková dosti vražedná myšlenka. Prostě žít tak, jako by ten den byl poslední. Prostě se smát naprosto šíleně a užívat si krás života. Nestresovat se zítřky a mít se fajn.
Čímž nechci tvrdit, že na budoucnost nemyslím. Myslím a to dost intenzivně.
.Hancul s Lůcou a housenkou :)
Mám kolej, už vím i číslo pokoje, mám spolubydlící /i když to jsem možná psala minule/. V koši /na prádlo/ momentálně sídlí skripta, jeden sešit, plášť na laborky, fleecová deka a manikúra :) to jsou přípravy, viďte. Ne, musím si tam dát i nějaké to prádlo, hrnce, hrníčky, příbory, botky a všechny ty věci ze svého skvělého seznamu.
Napadlo mě, že bych si aspoň část času vedla deníček - jako doslova denní záznamy. Ale nevím, zda Život vysokýho školáka dovedu do nějakýho zdárnýho konce; čas od času ráda něco sepíšu jak sem tak do papírovýho deníčku /s úžasně barevnými nadpisy, které bohužel asi nikdy neuvidíte/, ale každý den... no nevím, byla by to ale určitě zajímavá sonda do života. Třeba jednou námět na How I Met Your Father :)
.a kachničky odplouvají... pryč od nás!
 Jo, a jak žiju? No dobře, jistě, vlastně výborně. Pořád vysmátá...
Že by to bylo 17. srpna, když jsme se s Hancul a Lůcou vydaly na výlet? Nejspíš. To byla zase akce, smály jsme se od začátku do konce. Nejvíc horolezcům a cizincům, co nebyli cizinci.
Ovšem naší akci na rybárně jsem /abych se Vám, moji milí čtenáři, přiznala/ v deníčku věnovala plné tři stránky! Protože to bylo luxusní. Přestože jsem nejela na raftu /za což jsem dostala tak trochu vynadáno, že jsem zmizela/, piva vypila jen dvě a vůbec hladina alkoholu nebyla děsivě vysoká, aby mi měla Hancul zase dlouhá léta co připomínat. Naopak pro mě a Péťu bude nezapomenutelné to, jak se Hancul zamkla v u nich v koupelně a nemohla ven. Část masa se spoucala a byla dobrá /ano, to K. kuře jsme jedli dokonce ve čtyřech a ne jen já a Kloboučník, jak bylo původně plánováno/. Hudba celkem dobrá, i když Ravenovi se moc chvílemi nelíbila.No a zábava skvělá. Raven si postěžoval, jak jsou gympláci nepraktičtí, opět jsem všechny utvrdila, že slušňáci my gympláci nejsme /vlastně se pohybujeme spíš na tom druhém konci seznamu slušných studentíků/, Kloboučník probral s Hancul seriály. Táhli jsme ne za davem, ale za reprákem do rybárny, kde bylo na můj vkus moc zakouříno. Ještě jsem se odešla nadýchat čerstvého vzduchu, ale pak už jsem to vevnitř zakotvila u Kloboučníka a Skřeta, kam za námi pak dorazila i Hancul a společně s Kloboučníkem mě zlechtali. Ve čtyři jsme šly chrnět do auta, zábava vevnitř /jak vyprávěl ráno Kloboučník/ stejnak pohasla. No a ráno jsme uklidili, zkusily si se ženskými tance a zrušili odpolední trénink, a tak jsme pádily s Hancul domů, do postele jsme naložily Kloboučníka, Ravena a Lukyho a frčeli. /Sakra jsem tu v konci s i/y!/
.ano, a druhý mužský člen naší skupinky
Na úterý 21. srpna jsme se konečně dohodli na akci Písečák. Sice jsme ještě hodinu čekali na Dádu, ale pak už jsme v plné sestavě šesti lidí vyrazili.
Inu, voda byla příjemná, kamínky na dně se mně a Dádě moc nelíbily. Nicméně jsme se do ní vrhli a přeplavali k ostrovu. Tamodtud nás vyhnala blížící se bouřka a až po dost dlouhé době na břehu jsme zjistili, že nás jenom vyhnala z vody a zase odešla.
/Barvím sukni, to vám je vzrůšo!/
Vylovily jsme s Hancul poiky a šly vymýšlet a přemýšlet a sestavovat. Nakonec nám je zabavili a my je učily co a jak. A úplně nakonec jsme jeli domů.
V neděli se mi vrátili ze Skotska a s Péťou /tou závodnicí :) / jsme se dohodly, že se s Klárkou a Lae sejdeme. Ovšem člověk se ve středu ráno probudí a venku konec světa. Klára náš piknik zachránila tím, že jsme se nastěhovaly k nim do altánu. A tak nám holky vyprávěly svoje zážitky a bylo to fajn. Dovezly nám přívěsky na klíče /doufám, že to neorvu, to by mě hergot mrzelo/, pohled došel až ve čtvrtek.
/Ať žijí polyesterové nitě a podšívky!/
A byla to sobota 25. Ráno mě napadl ďábelský plán, který za pomoci mého drahého bratránka Horise vyšel.
Dotrmáceli jsme se do Činěvsi, předvedli, co předvedli a silně nespokojeni se svým výkonem zase odjeli. Doma mě nabral Horis se svojí drahou polovičkou a jeli jsme za Klárou na Vrchovinu. Moje navigování silně připomínalo Pepína z odpolední cesty na vystoupení, ale na rozdíl od něj jsem to trefila napoprvé. Klára nás uvítala, zábava už byla tou dobou v plném proudu. A tak jsem si přisedla a bavila se taky...
.chvíle překvapení
 Co jsem věnovala Kláře, uvidíte, jen co se dokopu k tomu to zmenšit, popsat a tak. Ale dočkáte se. /Už se nemůžete dočkat, co? Vidím vám to na očích./
Pak dorazila Hancul, abychom předvedli svoje umění, které... se nám víceméně povedlo - pochvalme se! :) Prostě nás to baví.
Brzy poté jsme odjížděly ještě na jednu oslavu, do Rychnova, kde to bylo ještě lepší! :)
Na nedělní trénink jsme dorazili brzo. Navíc jsme ještě hodinu potom čekali na Kloboučníka a K. a ze začátku jsme asi trochu vypadaly /Péťa, Hancul a já/, že je za jejich zdržení sežereme. Nicméně jsme se dokopali k aktivitě, s holkama jsme kupodivu daly dohromady vějíře do Přívor. Juch! K. mě nazvala vícerukou T. /to díky jednomu triku, kde stojím jako úplně nejmenší úplně vpředu/ a Kloboučník z toho udělal chobotnici a děsně se tomu smál a přitom to je skvělej trik :)
Příští sobotu odjíždíme ráno do Přívor. To bude cesta, zase poznám kus světa :)
A víkend na to možná strávím na Grabštejně.
A to bude další zápis.

.mějte se krásně a mějte na paměti, že život je krásný :)

.páá



foto: první tři moje /jsou podepsaný/, zbytek jsem Kláře vyrabovala FB

středa 15. srpna 2012

Oni to nacvičují asi dýl než my, co?

.Gamba
Jo, moji milí, tak takhle to vypadá, když si Olivka zadá nějaký úkol, nějaké předsevzetí. Ovšem ukazuje se to pomalu jako neřešitelné, a tak opět ruším, co jsem si v duchu stanovila, a píšu článek!
Děje se pořád něco a přišli jste o hodně bezprostředních emocí :) /No a taky čí vinou to bylo, že?/
Moje chuť vydělat si aspoň na jedno zaplacení koleje šla trochu mimo vzhledem k tomu, že brigáda prostě letos nevyšla. A tak se snažím neutrácet, což jde těžko.
A ptáte-li se, jak dopadla ta háčkovaná čabraka, tak si ji i s tím mazlem Gambuškou můžete prohlédnout na pravoboku.

Výprava do Jičína

Slovo dalo slovo a se Štěpkou jsme se domluvily, že 20. července za ní s Hancul dorazíme do Jičína a dáme si super-extra-žonglérský kurz.
.naše vějíře. ta změť tyček je fascinující :)
Štěpka nás provedla městem /a můj orientační smysl šel úplně někam do háje, prostě nefungoval/, na čas jsme se zastavily tuším v Zámeckém parku. Byl překrásný. K obědu jsme si daly kousek pizzy, jako dezert holkám posloužila zmrzlina /já zmrzliny nejím, a tak jsem spoucala ovoce/. Z náměstí, které okupovali cirkusáci, jsme se vydaly ke hřbitovu, kde jsme to nakonec zakotvily. Právě tam vznikaly fotky a videa, většinu z toho pořídila Štěpka. Podle hesla WE CAN DO IT! jsem to sestříhala a nahrála na YouTube.com. Naší tečkou na závěr byl pokus, kdo má nejlepší rovnováhu a vydrží se nejdéle točit stále dokola i s poikami. Vyhrála Štěpka, tuším, ale to si můžete prohlídnout v tom videu.
Z našeho stanoviště nás vyhnal déšť a utíkající čas. Zamířily jsme si to zpět na nádraží a tím končil jeden z těch úžasných dnů prázdnin.


 Vystoupení na Kacandě

... aneb druhá výprava do Jičína

To takhle v pátek koukáte na FB a najednou tam zpráva od Štěpky, jestli bychom s Hancul náhodou v sobotu nemohly vypomoct s vystoupení, protože jim onemocněla holčina. 
A tak jsem 4. srpna v 15.41 čekala na odjezd vlaku do Jičína. Tam si mě vyzvedl na nádraží Štěpánky kamarád z ohňovky s dodávkou. Naložili jsme ještě jednoho ohňovkáře, věci a jeli za Štěpkou. /Ano, já mezi cizími lidmi, já a konverzace s cizími lidmi. Kupodivu jsme to všichni přežili. A to zdaleka nevládlo po celou cestu ticho!/
.naše skvělá ohňová show u jejich skvělé
nové dodávky
Sjelo se nás šest /jak je patrné z fotky/. Štěpánka nám vyložila svoji představu a za cca dvě hodiny jsme to měli nacvičené. 
Na hřišti nám řekli, že bychom mohli jít už někde za čtvrt hodiny. A tak jsme si to tam s Hancul odmáchaly vějířema, chvilku i s poikama a to bylo celé. Ale vystupovat s Pirilampem! /a) oni mají změněnou grafiku! tahle je úžasná, b) najděte si sekci "Spolupráce" a hledejte :) / 
Hancul brzy poté odjížděla, já zůstala se Štěpánkou a zbytkem její bandy a večer/noc si plně užívala. Naše vystoupení bylo vlastně součástí noční hasičské soutěže, které skončila ne zrovna slavně. Po prvotních problémech s časomírou se kolem půlnoci přidal i terč, a tak se rozhodlo, že soutěž anulují. Smutky se zapíjely až do rána, a my s heslem "v nejlepším se má přestat" jsme kolem páté hřiště opustili. A v pět, když už začínalo svítat, jsme zalehli a dopřáli si tak zasloužený odpočinek. /Po dvou makarénách a vůbec několika hodinách na nohách./ 

Bude to ... šokující!

Miki? Tak ten je někde u Mongolska, prej...

Po čtrnácti dnech jsme měli opět trénink.
S Hancul jsme přijely před třetí, před sokolovnou už čekal Lukáš s Vaškou. Padla třetí, nikde nikdo víc. Notně po třetí se přiřítil na kole Pepíno, že ostatní dorazí dýl a že dojede pro klíče. Brzy byl zpátky, odmknul a moji drahou Hancul popadla hyperaktivní nálada a šly jsme okamžitě točit. 
Kolem půl čtvrté dorazil Gazzy s Reibym, a tak jsme všeho nechaly a šly ven zapojit se do debatního kroužku. Později dorazil i zbytek tvořený K., Z. a Kloboučníkem. Dořešili jsme detaily sobotní "picí akce na rybárně" /i když časem příjezdu si stejně nejsem jistá/.
K nějaké činnosti jsme se dostali až někde před pátou. To si šli dolaďovat souboje a Kloboučník se rozhodl pro /momentálně/ nešermující připravit rozcvičku, které jsme se na naléhání Vašky protentokráte s Hancul už nevyhnuly. Zhruba v půlce cesty /běhu/ jsem zjistila, že moje plíce asi zůstaly někde poblíž sokolovny a se mnou se prostě nevydali. Zpáteční cesta už na ně naštěstí nebyla tak namáhavá, to jsem si jenom myslela, že druhý den nepohnu rukama /pohnula!/. Než jsme se dostali zpět, bylo pět a zbývala už jen hodina tréninku.
K. se nás ptala, jestli máme 1. září čas, že už jsme jaksi napsaní na plakátech na ohňovku. Takže jsem si zaflákla i další víkend /třetí po sobě/. A tak jsme začaly ve třech skládat sestavu pro čtyři a naším motem se stalo šokovat!
Šest bylo, ani jsme nemrkli, a všichni se balili. Poskládali jsme se do aut a vyrazili na nádraží na pivo. Obsluhovala nás Péťa /vcelku chápu, proč ta holka by prostě tlustá být nemohla/, v televizi jela moderní gymnastika /a my čerpaly inspiraci na vějíře/. Sedíme, kecáme, pijeme, když v tom najednou do hospody vleze takový zarostlý člověk... a on to Miki! Nejzmatenější se jevil Gazzy, přestože o jeho návratu prý věděl jen Z. Takže ta prvotní Lukášova informace byla mylná, ne Mongolsko, ale už pěkných pár dní Čechy!
Stálo to za to se tam s nimi stavit. Miki vyprávěl, my se smáli a bylo to zase jednou fajn. Nakonec ho Hancul vezla do zpátky do města, takže jsem ho mohla ještě vyzpovídat. No, ze své cesty na východ jsem na jeho radu vyškrtla Moskvu, prý to vlastně moc nestojí za to.

Dňové budoucí

... děsím se vás

18. je tedy ta avizovaná picí akce. Inu, trochu se bojím, jsem nervózní. Ale snad to dobře dopadne a nikdo se při pirátské bitvě neutopí :)
25. 8. máme vystoupení, pokud jsem dobře viděla na Pepínově plakátu, v Činěvsi. Což je zatroleně daleko /takže si myslím, že jsem to blbě viděla/. Ve stejný den má Klára oslavu, tak nevím, nevím, zda se zúčasním.
A začátek září strávím v Přívorech.
Na tréninku se dohodlo, že se zjistí, co a jak k našim stránkám, které trochu víc nežijí, abychom tam mohli aspoň napsat, že žijí jeho členové a dokonce stále něco dělají. Jsem zvědavá, jak to dopadne; o správcovství jsem se tak trochu přihlásila :)
 
.náš pozdrav z Jičína

Jinak mám přidělenou kolej, "zarezervovanou" spolubydlící /zní to divně, vím/. Je to Slovenka, bavily jsme se spolu na zápise, tak to snad bude pohodové soužití :) Mám už i skripta, i když mi stále 3-4 učebnice chybí /hlavně angličtina/
Mám z toho vítr, trochu se bojím, že to nezvládnu, ale na svůj zvolený obor se strašně moc těším. Je to to, co moje podvědomí chtělo dělat vždycky.

.tak se mějte krásně, užívejte zbytku prázdnin, nedávejte si nesplnitelná předsevzetí a v září pěkně do školy! /já až v říjnu, víte?/
.páá