čtvrtek 19. února 2015

Láska, má-li vydržet, potřebuje překážky, odpor, dráždidlo, čekání, skrývačky. (Jean Dutourd)

Pojďte se mi zhluboka a od srdce zasmát...


překážky.. OK
odpor... hmm
dráždidlo.. noo
čekání - ano, ano, ano!!!
skrývačky, ehm, a co to je?

Nedočkala se


Asi jsem Vám tunu věcí zapomněla říct. Měla jsem se rozplývat nad dárky k Vánocům, protože byly boží! A tím zrovna nemyslím jen ten super ňuňací župan /co jsem si ho koupila po dlouhém obhlížení v HK a kvůli němu oželila tělák, páč jsem po té procházce do centra byla nějaká mrtvolná/, modrozelené kalhoty, co nemusím ani zkracovat /Víš, mami, ono se dneska večer přihlašuje na jeden předmět a já nevím, jestli ho chci... no, jsem ve městě, viděla jsem tu hezký kalhoty, ale já nevím. - Co, tys potkala kalhoty? A šly ti? - No, jo, zkoušela jsem si je, ale já nevím, ten předmět, tak zkouška, jestli to zvládnu... - Mazej si je koupit! Stejně bych ti k Vánocům dala peníze na oblečení a kalhoty potřebuješ. - Tak ok, mami./ a super návleky na ruce. Olivka byla jak malá holka, s nejvíce dárky a kupodivu o většině jsem vůbec netušila!
.Evanira
Pod stromečkem jsem našla kupu čajů, sypaných. A taky čajítka, jedno ve tvaru srdce, jedno s konvičkou a jedno s kačenkou, co plave v hrnečku /trošku se utápí, moc se do sítka nevejde, ale to neva; na koleje to stačí/. Me To You. Chápete, po letech slintání a jedněch samolepkách, co jsem si prostě koupit musela, jsem dostala růžovoučký polštářek s medvídkem, krása. A podložku pod myš s témže tématem /jen kam já ji teda dám, doleva, nebo doprava?/. Přívěšek od rodičů a náušnice s kamenem od milého. A sponku od Lae /pomrkává na mě tady na stole... ta sponka/.
A před silvestrem ještě dorazily poháry, takže Olivka má i svůj vlastní pohár /stejný jako má Hancul a moje drahá polovička/. A skupinový kalendář /pořád visím Hancul prachy/. A následně od táty hrneček se skupinovou fotkou.
A vůbec teď nějak hýřím navečer dobrou náladou. Místo přepisování. A pletení. A spaní, ale já už nechci, aby se mi opět zdála nějaká noční můra o našem plesu. Prostě ne.
Třeba je to jen vrchol zoufalství. A smutku. A stýskání.
Spokojená selfie-fotka spolužačky s svým přítelem z jejich cesty do zahraničí nepomůže /ale sekne jim to spolu, to jo/. Vlastně ani jakékoliv jiné fotky z cest a záběry v televizi ze zahraničí /pokud se nejedná o země zmítané válečnými konflikty/ Že bych nevěděla co chci?
Někam bych vyjela. Moje mysl už možná akceptovala i tu myšlenku, že bych mohla jednu výplatu vyhodit do povětří, ehm tedy ne, zaplatit si z ní cestu. Někam. Jenže není KDY /dva měsíce brigády + září nejspíš o víkendech rozcestované - ale na Grabštejn to asi zase nevydá/, není s KÝM /páč můj muž taky zrovna nemá moc kdy a za co/ a tím pádem řešit malicherné KAM je úplně zbytečné. Tak jindy. Kdy? Někdy.

Stýská se mi tolik, jako po nikom v životě. /Jasně, tak po mámě a po mojím pokojíku se mi chvílema, když jsem v HK taky dost stýská, ale prostě.. jinak./ Hlavou mi běhají myšlenky, které mě jindy před tím nenapadaly /vedle těch, jak už se vidím, jak se každý den po práci vracím do prázdného bytu/. Jen to evidentně nemá kdo docenit.
Ale to je vedlejší /vlastně není, je to hlavní, ale to je vedlejší/. Nebudu Vás tím zatěžovat, stačí, že tím pravidelně otravuji nejbližší okolí /pravda, ale je to pořád míň, než jsem, coby uzlíček nervů, otravovala s gnozkou/ a naposledy i svůj deníček /jistě, ať je jednou čemu se zasmát/.
Jsem Střelec. A já Věřím. Věřím, že jednou bude líp. nebo minimálně, že nebude hůř. A konečně taky věřím, že se ta osoba konečně podívá na telefon.

No, není to vrchol literatury. Ale kdo by to taky pořád četl. Prostě jsem chtěla jsem zabořit prsty do klávesnice a poslouchat její klapání /a vůbec se mi nechtělo dělat esej nebo report na anglinu - už to odkládám úspěšně týden/.

.věřte!
.páá

úterý 17. února 2015

Pravá láska je stav, ve kterém člověk cítí osudovou potřebu být neustále s milovanou bytostí. (Karel Čapek)

.první letošní krásky (16. 2. 2015)
 Harlej - Královna noci /Hergot, jak já bych si zašla na nějakou dobrou zábavu. Sakra, sakra, sakra!/
Tak na třetí pokus to snad klapne...
Jo, jak si Olivka užívá volna? No, neví, co má dělat, klasická pozkoušková krize, kdy je ještě pořád rozeběhlá a zvyklá se celý den učit a najednou nic. Volno. Klid. Jasně, anglina, už na tom pracuju a zapracuju a než začne nový semestr smetu to ze stolu.

Vánoce jsem z části trávila tím, že jsem něco dělala, když jsem nemusela, a nic se mi nechtělo, když jsem musela /jo, zápočet z gnozky volal/. Ale prvý týden jsem si vše odbyla, druhý přidala jedničku /s hvězdičkou/ z molekuláry a jala se mít nervy ze zkouškového a předně z gnozky. A na to jaká jsem, to byly nervy celkem nečekané, pojem nejím, nespím jsem si zažila na vlastní kůži. Jo, když už mi i čokoláda na stole smrděla, tak to už je co říct /pamatuju se, jak jsem pár dní před maturou sežrala celou takovou tabulku; jo, matura, to je už dávno/. Pravdu ovšem je, že na druhý pokus jsem to dala. Ne nějak extrémně úspěšně, vlastně jsem i pomalu cítila jak mám odřené uši, ale asi mě tam paní docentka nechtěla vidět znovu. To víte, moje nervozita táhnoucí se několik týdnů /ehm, tak tři, čtyři/ se jaksi vyrazila na kůži. Ale už se to spravilo :)
.jsem ty chudinky skoro zašlápla
S mým téměř dokonalým mužem to bylo horší. Jako s tím, jak jsme se vídali. Ne že by to poslední dobou, poslední měsíce bylo kdovíjak slavný, ale zkouškové byla jedna velká katastrofa. Učil se, chodil do práce, já se učila, takže bída. Vlastně jsme se naposledy viděli na Nový rok /jo, naše silvestrovské trampoty. To měl tak můj drahý plán, ze kterého jaksi sešlo, a tak jsme si udělali společně ještě s Kloboučníkem a dalším jejich kamarádem tour-de-closed-pub, prostě takovou hezkou procházku po okolí a nakonec skončili u pana T.M. doma. Po cestě jsme načali medovinu, kterou pan T.M. dostal k Vánocům a Kloboučník odpálil při zastávce rachejtli a bylo to s nimi krásně kouzelné. O půlnoci jsme se vydrápali po namrzlé cestě na silnici pozorovat ohňostroj, připít si a nakonec se i rozloučit./ a pak až na začátku února. Když jsem pořád brečela, že jsem nedala zkoušku /jako by to bylo poprvé/. No a možná taky proto, že mi tak neskutečně chyběl. Brzy ráno odjel do práce /pche, ani snídani to nechtělo, jako by se bál, že ho otrávím/ a pak jsme se viděli po mé zkoušce. Když jsem si za ním dojela do práce. A na tréninku v neděli. A v budoucnu, kdo ví?
Krucipüsk - Láska je kurva /Je to boj.../
 S Hancul jsme si daly sraz s LK. Probrat život, naše chlapy, jak nás štvou a pak nám dělají radost a zdrbnout ty, které známe. Neskutečně jsme se přecpaly pizzou, pobavily a bylo to moc fajn.
Den na to, na Valentýna, jsem si udělala výlet k mojí drahé Hancul. Kus od nich jsme si chtěly zastrašit a zalbnout, a tak jsem u nich zůstala na noc. Drze jsem vyspávala /ne, fakt, Olivku jen tak něco nevzbudí/ a pak mě Hancul zavalená povinnostmi se stěhováním Gamby hodila na vlak /ehm, téměř doslova; naskočila jsem a za chvilinku vlak vyjel/. A odpo jsem se pak nechala Lukym hodit na trénink. Příště mne nakopněte, až zase nebudu chtít jít na tři tréninky za sebou v takhle důležitou dobu jako je období před plesem. Nic nevím, tanec mi předělali /vlastně vůbec, tancovat, když jste tance nepotkali měsíc je fuška/ a vůbec to prostě není dobrý nápad. Asi tancuju zase s Kloboučníkem. Můžeme se na sebe krásně šklebit. Moje o pár let mladší já by jásalo, teď ani nevím. Ba jo, vím, hlavně že je s kým tancovat! :) /Mého muže to nechává nejspíš úplně chladného. Co jiného s tím taky může dělat?/

A co teď? Čekám. Čekám na houknutí telefonu, který bude signalizovat, že ví, že žiju. Ale zatím je moc brzo, přeci jen, naposledy jsme se viděli před dvěma dny.
A píšete si každý den? - Ne. - Ty jo, tak to je divný.
Kepu by řešení měla. A má vlastně pravdu, že to je jediný řešení, když se jeden nechce nebo prostě neumí změnit. Ale když... ono je lepší, když vás někdo obejme aspoň jednou za čas, než nikdy nikdo.
P!nk - Try /Sometimes I think that it´s better to never ask why/

Jdu spát. A nechat si zdát nějaký krsáný sen. A děsuplný noční můry schovat do šuplíku. A neotevírat, ne dřív než v dalším zkouškovém.

A víte vy co? Jsem v půlce! Pět semestrů za mnou, dalších pět přede mnou. Možná horších a náročnějších, ale taky konečně něco užitečnýho a praktickýho. Tak vzhůru k lepším zítřkům!
.mějte se krásně
.páá