čtvrtek 23. června 2016

Studovat Karlovku je jako jízda trabantem. Historická pecka. Z venku jsi za frajera, jakmile vlezeš dovnitř, tak zjistíš, že v podstatě nic nefunguje. Žádnej hit. Ať žije Karel a eduroam na kolejích obzvlášť. (Jíťa)

Moji milí, krásní, inteligentní a všeobecně dokonalí čtenáři, 
Olivka dneska skočila čtvrťák.
Mám znovu opakovat, jak povznášející pocit to je? I když v současné situaci mám spíš dojem, že je to ještě nějaký dozvuk nedělního tréninku /dvou malinovek a cesty domů s Kloboučníkem/. Nebo vyhlídka na sobotní vystoupení a nedělní trénink, týden na to dtto a přes svátky na Valdštejně.

Naivně jsem si myslela, že to půjde zařídit tak, aby vše vypadalo skoro stejně jako v prváku, jen to vše dopadlo tak nějak lépe. Nepovedlo se. Ne tak úplně.
  • Když jsem se tak jednou v průběhu semestru dívala z okna, najednou mi přišlo, že historie se opakuje. Přišla jsem se kdovíproč jako v prváku. Snad někde zavanula nějaká vůně, na nervy zadrnkal známý strach, či jsem prostě jen ucítila to známé chvění v srdci. Nevím, kde se to vzalo, každopádně tam někde vznikla ta myšlenka, že bych se mohla pokusit naklonit hvězdy na svoji stranu.
  • Celkem pracně jsem v HK sehnala naprosto umělé, ale bílé podkolenky. To bylo, když nám s Hancul hrozilo, že na nás navléknou černomodré a kyrysy a půjdeme do průvodu. Nakonec se na místě ukázalo, že Pepa nevyzvednul zbylé kostýmy, a tak jsme prostě jen dovezly ohňovku na námko a další nekonečné desítky minut jsme s holkama čekaly až ten andersenovský průvod zasadí nový strom Pohádkovník a dorazí za námi. Vystoupení se vydařilo a ve výsledku nás snad bavilo víc než to na základce, kam jsme již tradičně upláceni pizzou vyrazili.
Jo, život po (farmako)logii už nikdy nebude stejný.


Nezmaři - Bodláky ve vlasech /písnička loňského léta... oni ji totiž často pouštěli na CountryRadiu/
  • Celý rok si říkám, že pojedu na Libušín. Že to prostě nějak dám, dvě zkoušky, co to je, to musím dát. Nedala, nejela. Vymluvila jsem se na to, že ten víkend se mi určitě bude už konečně chtít učit /nechtělo, nechtělo se mi ani v době, kdy jsem fakt musela kvůli zápočtu z péče a technoly a blížícím se zkouškám/. A ve výsledku jsem zase tolik nelitovala - VŠICHNI rozhodně nejeli a pak taky bylo fakt ošklivo.
  • "A vy už jste ti loupežníci?" - "Ne, to jste nás nepoznali, vždyť to je obr Dárb!" Tak co, nechcete taky razítko? Jo, to vám byla sranda. Stanoviště pod námi byl Kloboučník, coby postilion, a na pomoc tam byla Hancul, nad námi na mostě Bílá paní. Když byl zavelen ústup do kempu a Kráca nás vyhodil u auta, zjistila má drahá Hancul, že klíče jsou zcela bezpečně zamčené v autě na sedačce. Prošli jsme se v průvodu a zcela mrtvé se odebraly domů. Loupežníci byli až předposlední postavičky na cestě pohádkovým lesem a zůstali tam ještě hodinu po nás - to jen tak mimochodem.
  • Zatímco po zahájení sezony jsem si myslela, že v noci orazítkuju i zeď a vůbec vše, co neuteče, na Boreckých skalách šlo o rozum. Letos jsme měli za úkol pro děti vytvořit Jasněnku a létajícího ševce. Do žádné role jsem se nehrnula a počkala si, co zbude - vyplatilo se. Tržiště, kde jsem prodávala svoje "šááátečky - kráááječky", bylo hned ze začátku trasy, celé to bylo náročné snad jen na hlasivky a rozum, protože věřte mi, že jsem po hodině nevěděla co říkám. Procházeli kolem strážní - naši kluci - a ptali se po Jasněnce a to bylo tak vše, co se tam dělo. V batohu jsem s sebou měla otázky na zápočet z technoly, ale samozřejmě že jsem je nevytáhla /jen na zastávce, když jsem čekala na odvoz TAM/; mnohem lepší zábavou bylo pletení. Ve čtyři jsme to zabalili, napakovali Krácovi do auta vydali jsme se do cíle za odměnou - buřtem a pivem. S Pepínem a Kloboučníkem jsme to vzali lesem, ale pohádky už byly dávno rozuteklé. Po dvou pivech jsme zahájili naši tour-de-pub /na konci jsme od Kloboučníka dostali za odměnu lízátko!/ - na další zastávce jsem odvolala svůj odvoz, protože bylo jasné, že se nic nenaučím /a domů se mi sakra nechtělo!/. Poslední úsek cesty byl taky zážitek sám pro sebe - nechali jsme se dovést v káře, co vozí balony, byli jsme všici v kostýmech. Prostě my.


  • Tréninky jsou akční, protože nic nemáme /jsme neměli/ a máme mít vystoupení. V mezičase točíme a zkoušíme partner poi a děsně mě to baví. A K a Kloboučníka zdá se taky a to je super /partner poi bez partnera je prostě na nic, že/. A taky se zase vracím s debilním úsměvem na rtech.
  • A pak už vlastně bylo zkouškový. Zase všechny ty DVĚ haluz zkoušky, kdy si vytáhnete, co vůbec nechcete a odcházíte s kredity v kapse. Tak jsem to pěkně prosím měla celý rok. A díky tomu mám taky nejlepší průměr za celé 4 roky studia na výšce /krásných 1,5, no jasně, pochlub se/.
  • Jednou z posledních možných podobností, jak napodobit prvák byly pivní slavnosti. Samosebou jsem tam chtěla jít: pivo, hudba /Odháněl, který tam stejně nebyl/ a pak ta Osoba, bez které tam jít nemělo smysl a která nešla, nestíhala. A tak jsem vysedávala nad technolou, v půl dvanácté při poslechu ohňostroje jsem si odříkala ty věty, co jsem chtěla použít na blog, a říkala jsem si, jak je to celý děsně směšný. Neděle mi to vynahradila, to jsem se vznášela na obláčku :)
  • A Polná mi taky nevyjde. Zase. Tak třeba za rok.

A teď tu sedím, datluji a klíží se mi už pár hodin oči. Jsem upečená. Se spolužáky jsme zašli na poslední oběd, na zmrzlinu a pak jsme se rozprchli. 
Zítra se zbavím ledničky /částečně, páč pořád ještě není prodaná/, možná odevzdám pokoj a pofrčím večerním vlakem domů. Nejásám. Když mně teta se strejdou odstěhovali nejobjemnější a nejtěžší věci domů autem, došlo mi, že je to definitivní. Není kam utéct.
Léto začíná nabírat na obrátkách. Počínaje dneškem. Zkusím zase irské tance, pojedem na piráty, obsadíme hrad. Bude to super. Dočkala jsem se prázdnin, hurá!

A víte vy co? Je to vlastně dobře, že to není stejné, jako v prváku. Byla by to nuda.
.mějte se krásně
.páá
foto: já vím, že tohle se nedělá a tak dále, sáhodlouhé povídání o autorských právech. prostě to na mě vyskočilo na facebooku. tak. a pak taky The Awkward Yeti.

středa 1. června 2016

tele-foto-graficky

"Tak co, ořechy nebo ryby?"
"No mák prostě!"

Mám za sebou jednu zkoušku, dva pohádkový lesy, jedny motýlky v břiše, které spolu s jistými pochybnostmi a lítostí stále trvají.
Jake Etheridge - You Found Me First
Venku je konečně léto. Slunce, teplo. sucho.
Užívám si poslední dny na kolejích. Spolubydla je už měsíc odstěhovaná, a tak si tu živořím po svém. Už ne na dlouho.
Čtyři roky v HK utekly jako voda. Stejně jako čtyři roky na střední.
Jsme staří mazáci, co za rok státnicují. /Už není nejmenších pochyb o tom, že to fakt bude za rok./ Pak roztáhnem křídla a poletíme.

Že prý nám to spolu sluší...

Teď technola a diplomka. To půjde. Musí.
.jeden deštivý den. a můj deštník.
.atmosféra posledního litERÁRního večera.