středa 27. července 2011

Všechny debaty končí u toho jednoho... u filmů!

Tak... /Tohle slůvko mi přišlo jako nejlepší substituent všech vět a myšlenek, které mě včera napadly./ /Slovo SUBSTITUENT neexistuje nebo ho jen nezná slovník na Google Chromu?/
Pracuji. A docela mě to baví, i když první hodinu, hodinu a půl mívám pocit, že mi hlava klesne na vrstvičku druckpilzů ležících přede mnou obvykle na stole /no ale blíže bývá to udělátko na kontrolu výšky a to už by tak dobré poleženíčko nebylo - má to moc ostré hrany/.
Minulý týden, když se na několik dní rozpršelo, jsme s Hancul po cestě z Chrastavy do Liberce s hrůzou pozorovaly rozvodněnou Nisu a děkovaly bohům, že od vodních toků bydlíme v uctivé vzdálenosti.
Trosky se nekonaly. Promiň Achájo, doufám, že ses tam zbytečně netarabila, ale vše se odvolalo až v pátek a přesunulo na 13. - 14. srpna. Do čehož už mi snad nic nevletí a budu si to moci pořádně užít.
Místo historie jsem se tedy vypravila do Liberce za babičkou. Z vyprávění vyšlo najevo, že svět je opět strašně malý a všichni se mezi sebou znají.
A včera zevling /ano, už zase/. Černou tečku od lihovky ve Vůdcově ruce jsem z tváře smyla až dneska ráno, protože včera jsem na ni úplně zapomněla, jak moc jsem se soustředila, abych se dohrabala rozumně do postele. Bylo mi s těmi lidmi opět krásně, splnilo to moje očekávání. Načerpala jsem novou energii, viděla se s lidmi, které jsem vidět moc chtěla, a neskutečně se nasmála.
Vrátila se mi moje záliba v poslechu lidí. Jen poslouchat, o čem se baví /je to neslušné, uvědomuji si to/, a snažit se je pochopit. Přimělo mě k tomu pondělní setkání se starou známou, bývalou snad i nejlepší kamarádkou, která se odstěhovala, když jsme byly v páté třídě, a pak už jsme se pramálo viděly. Zjistila jsem, jak moc mi chyběla; ačkoliv jsem se snažila najít si jiné kamarády, její místo nemohl prostě zaplnit nikdo. Ale uvědomila jsem si to až teď.
Jak už kdysi někdo moudrý řekl: Chceš-li mě hodnotit, nebuď se mnou, ale ve mně...

Šiju. Jen se ty šaty tak pomalu vzdalují původní představě. Ale což, hlavně když to bude nositelné.
Rozčilování nad látkami už je za mnou. Byla to přeci jen a jen moje chyba, že jsem si pořádně nepřečetla složení... Pravidlo číslo 1Chyba nebývá v davech, ale v jedinci, v nás samotných.
Inu, mějte se krásně.
Páá

foto: Alena Novotná

P.S.: Kam se poděla ta Olivka, která když nebyla alespoň jednou měsíčně v kině, byla nesvá, nechápu. Mrzí mě dnešní neúčast, nicméně nic se nedá dělat. Snad to vyjde zítra, Harry Potter. A snad nepůjdu jen já a Hancul:) Ostatní totiž nás podle zradili - ještě zbývá L.K.

neděle 17. července 2011

Stroje vyrábějí stroje?! Jak perverzní!

/Star Wars - Epizoda II: Klony útočí/
Jednou výjimečně jsem se i dočkala okamžiku, kdy mohu psát o něčem skutečně... výjimečném. O něčem co je jen jednou za život /protože to co je poprvé, už znovu poprvé býti nemůže/. Ale než k tomu dojdu...
Objednala jsem si látky, takže netrpělivě čekám na pondělí, kdy už by mi mohly přijít. A pak se hurá! vrhnu na šití. Střihy jsem vypracovávala v týdnu; zavedla jsem si zvláštní šanon na jejich archivaci.
Snažím se jezdit v doprovodu mámy. Spíš víc než technická podpora je mou psychickou oporou, protože jet sama... no to ještě zatím odložím. /Taky co chtít, když jezdím někde 14 dní, že? :)/
Povinné četbě se stále vyhýbám. Ačkoliv čtu Romeo, Julie a tma, což není zas až tak zlé, nemá to příliš dlouhé kapitoly a celkově to má něco málo přes 100 stránek, je to prostě povinná četba a to je konec. Jak já stihnu těch deset knížek dočíst s touhle nechutí, to skutečně nechápu.
Těším se, až dorazíme s Hancul a snad možná i Santou a jinými do kina na Harryho Pottera. Tak a všechno bude u konce. Těch několik let... /ale ono si toho z těch knížek moc nepamatuju, ale nebýt jich, tak jsem možná nikdy nečetla nebo ne tolik a ne to, co jsme četla/.
K. plivající oheň
Proč knížky, které přečetla skoro každý, nemohou být v povinné četbě? Kdo sakra řekne, zda to či ono je kvalitní či není? Vždyť až na biografie si spisovatelé vymýšlí vždycky! Tak PROČ se o jedněch učíme, přestože jejich díla se pro složitost jazyka a skrývání myšlenek téměř nedají číst, a druhé zatracujeme, přestože jsou stejně jako ti první světově známí? V tomhle souhlasím naprosto s V., nemá to žádnou logiku.
Rozhodla jsem se trošku změnit svoje spodní šaty. Jen nevím, kdy se do té změny pustím, zda to během tohohle týdne stihnu. No asi bych měla... nebo spíš mohla. S tím souvisí vyrábění malých látkových knoflíčků /víceméně podle toho, jak se vyráběly dříve - viz kostým.cz/, které jsou světlé /z odstřižků/ a bez prošívání, ale jinak vypadají asi jako tady. Jen je ještě přišít a prošít těch asi 24 - 26 dírek...
A že by teď už konečně...?
Doufání se tedy včera proměnilo ve skutečnost. Bylo dohodnuté, že na osmou dorazíme do *L*. Tam nás vezla A. jejíž fotky zde drze zneužívám.
Náš souboj s ohněm...
Poskočíme někam dál. Našly jsme si s Hancul P., vyzkoušely si sestavu bez vějířů. V pohodě.
Pak přifrčela K. se Z. a že musí brzy zase odjet. To nás neohrozilo. Horší byl nedostatek lampáku, který se ale brzy vyřešil.
Pak už jsme si šly užívat jejich vystoupení. Až na to, že kalíšek jim trošku asi sfoukl vítr to měly hezké :) Neskutečně úžasně vypadalo P. tancování (?) s orbem (?), K. umění s poikami jsme přeci jen už viděla na Libušíně. A jejich sestava s vějířema je krásná.
Za hodinu jsme přišly na řadu my. Poprvé v ruce zapálené vějíře, ale jinak dobrý /ironie, nebylo to vůbec dobrý/. Od P. jsme měli půjčené sukně /protože TO nás skutečně nenapadlo/. Na uklidnění nás pozvala na panáka a přála štěstí, jak my jsme si s tím štěstím poradily, byla věc naprosto jiná.
Tak tedy... /Já, ohnivé znamení, a bálo se ohně. Neuvěřitelné./ 
Přestože nás K. varovala, jak moc velký plamen může vzniknout, přišlo mi to ve skutečnosti horší :) Horší protože se k tomu přidal ještě ten žár. Nicméně... klidně bych do toho šla znovu.
Hůř už být dle mého nemůže, víc zvorat to taky nemůžeme. Což je na jednu stranu uklidňující. Už se skutečně těším, až nám vyčiní K., která to naštěstí neviděla. Ale příště už snad budeme lepší.
Na druhou stanu... člověk to bere z toho hlediska, že ví, jak ta sestava má vypadat, co tam má dělat, ale myslím si, že těm obyčejným lidem, kteří se na to koukali, to třeba tak zlé nepřišlo.
Nicméně kritika moji náladu nepokazí /o to víc, když to je oprávněná kritika/. Dobrou náladu jsem totiž včera čerpala ze zjištění, že se smíme ukázat příští víkend na Troskách. Že prý bude každá ruka dobrá. Takže si ještě musíme počkat na podrobnosti od P. a pak hurá! na hrad :)
Jediné co není moc dobře je, že ten víkend máme jet k babičce. Jsem zvědavá, jak se to pořeší.

P. tancující s orbem
Tak jdu tedy šít, dokoukat Hvězdné války a aspoň trochu se těšit na příští týden.

Mějte se krásně

foto: anyz (Nevím, jestli jste si toho někdy všimli sami, ale když kliknete na ten obrázek, tak by se měl zvětšit...)

neděle 10. července 2011

Dočasný nedostatek prázdninové nálady...

Jednotlivé první prázdninové dny mi protekly mezerami mezi prsty; je to neuchopitelné. Ve čtrnácti jsem si řekla, že bych se tedy konečně mohla začít chovat jako jakákoliv mladá slečna. Od patnácti čekám, že se stane něco zvláštního, neobvyklého. Ale stále jen čekám. Člověk by řekla, že když už mu je osmnáct, tak má právo na to něco pořádného zažít. Jenže se zdá, že nejlíp bylo loni... Asi jsem do prázdnin vběhla s příliš velkým očekáváním...
Jednou večer z nudy jsem hledala na YouTube.com písničky a vrátila jsem se k těm čtyřem, který znám od Xindla X. U Anděla jsem si zavzpomínala a zjistila, že jsem ho asi víc jak rok neslyšela, a zaujal mě klip k Dyskgrafikovi. Ale kdo nezná nebo neuznává Comeback, tak nepochopí...
 No vlastně jediné co se s osmnáctým rokem mého života změnilo je, že mám řidičák. A když si sebe představím loni... "Já a řidičák?! To jste se asi zbláznili, ne? Teď rozhodně ne, později určitě, ale ne teď hned. K čemu?" A tak jezdím. Několik jízd se strejdou mám za sebou a teď bude následovat ježdění s nějakým jiným doprovodem. Sama si to ještě netroufnu. /Ale proč?/ Včerejší výlet do Liberce byl dobrý, řízení mě docela baví a jsem vlastně strašně ráda, že už mám autoškolu za sebou a doufám, že se tam už nebudu muset nikdy vrátit.
Ve čtvrtek jsme s Hancul byly poprvé na naší brigádě u jejího dědečka. Kontrolovaly jsme součástky. Práce to není zas až tak namáhavá, ale je to stále to samé do zblbnutí. Dělat tohle pět dní v týdnu, nějakých čtyřicet osm týdnů do roka, třicet čtyřicet let tak to už člověk musí být naprosto zblbnutý. Jak ti lidé mohou pracovat celý život u pásu?!
V pátek jsem se vrhla na šití. Je neuvěřitelně zvláštní, že ačkoliv vždycky hodně přidávám, tak mi to pak je docela těsné :) Mám se toho prostě pořád ještě hodně učit. To že si na stroji nepřišiju ruce, že pár docela jednoduchých dílů sešiju k sobě ještě nic neznamená. Dneska jsem košili došila /tedy zbývá mi prošít ještě pár dírek na šněrování/. Ale ostatní látky musím ještě objednat. Jen jsem se k tomu ještě nedostala...
Zjistila jsem, že moje zelené gotické šaty /viz obrázek/ jsou  trošku z mojí strany podvrh. Ano, pevně věřím, že střih je skutečný a dal by se datovat do počátku 14. století, ale... Pro oděv zvaný peliçon bylo typické podšití kožešinou (ať už to byly šaty nebo třičtvrtěkolový plášť). Což já nemám a mít na těch šatech ani nikdy nebudu. Pokud se k tomu dokopu, vytvořím nějakou výšivku a tím to bude hasnout.
Našemu milovanému Lukymu bylo  7. Neuvěřitelné, jak ten čas letí. Mamka opět přemýšlela nad dortem a já si vzpomněla na jeho momentální posedlost kalkulačkami. Nu takže dortík byl ve tvaru kalkulačky :)
Dneska cestou na šerm jsme potkaly s Hancul Lae cestující na tance. Jenže vtip je v tom, že šerm vlastně nebyl a my to zjistily, až když jsme vzaly na kliku. Hancul v prvním návalu vzteku chtěla jít za Arianne a zabít ji; nakonec ale jen nadávala, lehce ji seřvala, ale nezabila, protože jsme k nim nedošly.
Háčkuji si kabelku. Všechno je lepší než číst tu nudnou povinnou četbu. Jenže musím. Achjo, já nechci maturovat! Barte, braň se! Křič, kopej, vysílej kouzla! Nechci být od tebe oddělená, ale už několik měsíců jsem. Musíme s tím něco provést.
Zítra mi vybyl čas, protože Hancul v pátek složila závěrečné zkoušky v autoškole a jde si zažádat o řidičák. Nu já si dojedu pro zámek na vrata, měla bych si objednat látku a možná si omyju svoje/naše čtyřkolové vozítko.
Čekat na něco OČEKÁVANÉHO  a PŘEDPOKLÁDANÉHO? A má to ještě vůbec smysl? V hlavě zmatek, tak prosím protřepat, ale nemíchat. Ach Isis, co to zase plácám?
Jdu doufat v lepší komunikaci pro příště. Doufat v příští víkend a ten následující též. I když třeba nic z toho nebude. Přeju si obvykle tolik věcí, že se všechny prostě stát nemohou. To je už prostě život. Tak to je.
Mějte se krásně.
Páá

foto: Olivka

pondělí 4. července 2011

Další návrhy

Je to už hodně dávno, co jsme sem přidávala nějaké svoje obrázky, a tak je na čase, abych to napravila. Opět nejsou nijak úchvatné, ale což... 
První dva jsem načmárala ještě ve škole /znát to, ty dlouhé nudné hodiny, čekání kdy konečně zazvoní.../

Takhle bych si představovala to, co si chci ušít na markytánku. Těžko říct jak to dopadne, ale doufám, že dobře. Nedělala jsem to podle předlohy, takže moc LH (=living history) /ležící hadice:) / to nebude.

Tohle je moje představa steampunkového oblečku. Opět to asi moc věrné nebude a navíc tomu chybí barvy, ale nedokážu si představit, že bych to vybarvovala... /A druhou nohu má, jen je šikovně schovaná./

A už přichází na řadu moje modely z prvních prázdninových dnů. 
Mělo by to být jakž takž historicky věrné, ale pochybuji:) nicméně ty šaty (je to podle předlohy) se mi moc líbí a chtěla bych si je ušít. Na menším obrázku jsou i s tunikou, kterou plánuji už delší dobu.

A poslední. Ráda bych si je ušila jako společenské šaty a zároveň i jako tokové lepší letní šaty, ale nevím jestli mi to projde :) Moc se mi líbí jejich relativně volná předloha a už dlouho jsem si je přála /přesněji zhruba od doby před třemi lety, kdy jsem se nechala pobláznit lolita módou/.

Nicméně na to, abych si navrhla nějaké šaty na maturiťák, už fantazii prostě nemám...