neděle 1. října 2017

o životě po promoci

Není to vlastně vůbec taková sranda, jakou jsem si myslela, že bude...
Promoce /bohové, to je tak dávno/ byla jen taková formalitka. Nakráčeli jsme si pro diplomy, všichni svorně pro modré tubusy, i když jsme mezi sebou ve skupině měli i nejlepšího studenta z ročníku /shodou okolností to byl můj spolužák Vojta/. Pak jsme se nechali zvěčnit na pár fotografií a jeli domů.
První červencový den byl plný zážitků - viděla jsem se po dlouhé době s Lemurem, Kájou a Lae. Ze setkání jsem prchla, nasedla na vlak a jela na zábavu za svojí šermířskou rodinou. Tancovala jsem ploužáky s Kloboučníkem /to nás jaksi vyhnal zbytek/, s Gazzym, K. /to když Kloboučník zdrhnul s vysmátým Z. na pivo/, zbytek večera jsme propařila s P., Romanou a Maru. S Kloboučníkem jsme spali u Gazzyho a Romči. Po té noci jsem si přišla trochu jako idiot, ale nelitovala jsem - ono taky nebylo čeho.
Ten pocit mi vydržel do úterního rána.

Pamatuju si ten rozhovor v půl osmé ráno s Romanou. Na večerní telefonát s Ravenem, kdy mi říkal o sešlosti u Toníka. Na ještě pozdější chat s Kloboučníkem.

První Valdštejn nebyl. Ze všech plánů zůstala jen ohňovka na motorestu. Byla divná, chyběla K.
Nastalo podivné, smutné období. Bylo těžké vidět, jak se P. s Květákem trápí a při tom jsem věděla, že není jak pomoct - nic se nedalo vzít zpátky, i když jsme si to všichni moc přáli.
.pinterest
Srovnávala jsem a vzpomínala, čím jsem si před lety prošla já. Bylo to jiné a nesrovnatelné. Jen si pamatuju, že jsem si říkala, že už něco takového nechci nikdy zažít a už vůbec nechci, aby to zažil někdo kolem mě. Škoda, že mi bohové tohle přání nesplnili. Na konci všeho toho hloubání bylo, že jsem si musela přiznat, že mě to vzalo mnohem víc, než jsem si od začátku připouštěla.
Imagine Dragons - Not Today
S Kloboučníkem a Pepínem jsme odjeli na piráty. Květák nejel, já skoro taky ne - odpadla mi nečekaně kolegyně. Ale kluci trpělivě čekali a doma mě nenechali :)
Počasí stálo za prd, byla zima a pršelo. Vzpomínali jsme. A Pepíno se nám zamiloval :)

Pak tu byl Valdštejn, PAF /ten byl super! nejlepší z těch tří let/, Libuň. Spali jsme v kulisách /ve stanu samozřejmě/, snažila jsem se nedostat do problémů, opila jsem se medovinou. To bylo v pátek. V sobotu večer ohňovka a zábava - hrál Paša a my nadšenci stáli u pódia pod repráky. Kloboučník si cestu zpět do mého stanu našel - po hodině mého spánku mě probudil, zeptal se, jestli mi tam nevadí a šel spát. Romanťárna jak blázen.
V den odjezdu na Přívory lilo jak blázen, a tak jsme se na to vybodli. V sobotu ráno jsme se probudili a obloha byla modrá a svítila sluníčko. Trošku nás to nakrklo, ale co už.
Sezonu jsme tradičně uzavřeli na Bílé hoře. Letos to bylo nějaké zábavnější a lepší. Jela K. i Raven, spala jsem v Hanculiném stanu s podlážkou, kde jsme v sobotu v noci měli kaluž /opět/. Jeden den se nám v bitvě jednotka trochu rozpadla, ale velitel - Lumír- si to zpacifikoval, a tak druhý den to bylo úplně o něčem jiném. Ale úplně. Velitel mušketýrů, co patřili k nám, ukořistil cizí prapor a svěřil ho komu jinému než plonkové vodonošce Olivce. Aneb jak jsem se stala důležitou. Prapor jsme i s naší praporečnicí Luckou ubránily až do konce. Flaška za to nebyla, nebyla to naše kořist. Ale zábava to byla.
Teď jsou kostýmy vyprané, složené. A za půl roku je opět vytáhnu a hurá do akce. Že by ten Libušín letos konečně opět klapnul? /ehm, pokud budu mít do té zimy svoje kamínka do spacáku, tak proč ne?/
Awolnation - Sail
Pracuju. Odečítám hodiny do víkendu a roky do důchodu. Víc netřeba komentovat.
Koupila jsem si nový telefon. Dala jsem za něj nakonec o 4k víc, než jsem původně chtěla, ale za to mi baterka vydrží nespočet dnů /když nejsem každý den několik hodina na wifi tak i 10 dní/, mělo by to mít obstojný foťák a hlavně čtečku otisku prstů - to je vám prča!
Do seznamu budoucích útrat píšu látky na kostýmy /len, vlna/, boty, auto, možná někdy byt. A pak klidně hafo dalších věcí, mezi nimi foťák, boty na třicítku, nějaká věc na opasek, do které schovám to svoje nové pádlo a peněženku.

Za dva měsíce mi bude pětadvacet a já si budu muset chtě nechtě přiznat, že kromě slušných úspor na účtě a snad stálé a celkem slušně placené práce nic nemám. Nemám kde bydlet /bydlím u rodičů v bytě, co není náš/, nemám s kým bydlet /protože o ty náklady bych se celkem ráda s někým podělila/, nemám auto, do kterého by celkem ráda čas od času večer sedla a jela žadonit o přespání někde jinde. Jen prostě už pomalu začnu být stará.

Jdu to zabalit. Pro dnešek i pomalu tady. Mám plán všechny zápisy vytisknout a nechat svázat podobně jako diplomku /další výdaj!/. A za zoufalých, osamocených večerů si tím budu listovat stejně, jako si někdy listuji deníčkem.
.páá
P.S.: Aby byl výčet mých dospěláckých lumpáren úplný, musím ještě poznamenat, že se mi, ani nevím jak, podařilo vnutit se klukům na motorest. Byl to klasický večer se šermíři - probírali, kdy se čím válčilo a kdy ne. Byl tam Raven /mimojiné/ a navrhl, že bychom si mohli udělat nějaké odpoledne výlet na loďkách a sjet Jizeru ze Skaly do T. Z mého pohledu to byl šílený nápad - zkušenosti s podobnou činností jsme měla jenom ze sporťáku na gymplu a to jsem si tenkrát myslela, že musím bezpodmínečně skončit ve vodě. Ale tak co, jet jsem chtěla a pro tu srandu...
Vypadalo to nakonec jako takové trojité rande /Květák, Mates a Pepíno/ a já, Raven a Kloboučník /dle jistých jedovatých jazyků to síš vypadalo jako čtverné rande a Kloboučník jako křen/. Ve vodě jsme neskončili! Sjeli jsme jez na Skale, párkrát jsme uvízli na kamenech /jsem mizerný háček/, ale jinak jsme udávali tempo naší skupince. Byla to krásná projížďka a ráda si ji někdy zase zopakuji. Třeba s Lae. Nebo s klukama...