čtvrtek 25. června 2015

Neodvážit se je osudné. (René Crevel)

Doby, kdy jsem zvládala matiku mrknutím oka jsou prostě pryč. Ale kdybyste chtěli nástřel nějaké vyhlášky ze zákona o léčivech, to prosím, to můžu sloužit. /Ale jak dlouho?/

 Znáte ten pocit, kdy vám jen těžko a pomalu dochází, že ten největší blázinec je za vámi? 
Právě se probouzím. Z noční můry jménem zkouškový. Je /skoro/ hotový. Uděluji si, stejně jako spolužák, titul ImgBc., protože na Mgr si ještě chvíli počkám. Ale fakt jen chvíli.

Splňuji tímto sama sobě svůj dluh.

(A tenhle článek si nutně potřebuji přečíst. Večer, nebo po večerech, to je jedno.)

.já si prostě nemůžu pomoct, budou mojí každoroční obětí, zdá se

.cosi v parku. to jsem si tak naivně myslela, že v Šimkáčích se bude učit líp. nebylo tomu tak úplně.
.jo, a taky jsem žila. kino a pouť.

.a pomněnková náladu. ještě před zkouškovým, 
kdy jsem se chystala na předtermín z toxy


čtvrtek 11. června 2015

Lékař je člověk, kterého platíme, aby vyprávěl hlouposti v pokoji nemocného, než ho příroda vyléčí, nebo než ho léky zabijí. (Molière)

Nějaký tip jak znovu u učení neusnout?
Větrám na kolejním pokoji s otevřenými dveřmi /páč ty škvíry, jak nedoléhají k futrům, nestačí/, jsem tu sama a tu volnost využívám jen k tomu, že se mi nic nechce. Vlastně chce. Spát. Mám strach, že za tohle půjdu do pekla.
Poučena z minulého zkouškového, kdy jsem nemohla vůbec spát, jsem si nakoupila zásobu čajů na nervy a spánek. Zbytečně. Jsem už asi dva tři týdny v kuse ospalá /jasně, spím 6 - 7 hodin denně/ a nervy? Co to je? Před zkouškou z farmchemy jsem si přišla pomalu jako sjetá /ještě kdybych ten pocit znala/. Nevím, jestli to bylo tohle, ale každopádně nejtěžší zkoušku v tomhle ročníku jsem dala napoprvé /a doufám, že sociála mi to nevynahradí/.
Když jsem ve vzduchu pomalu cítila, že se blíží čas, kdy se to na FB začne hemžit rozjásanými statusy o tom, jak je kdo bakalář /ve skutečnosti vím zatím jen o velmi málo lidech/, začala jsem si představovat samu sebe, tak za ty dva tři /spíš dva, určitě dva :) / roky. Jak do světa vytroubím, že je ze mě konečně taky něco - Magister Pharmaciae -, jak budu oslavovat a dohánět ta léta, kdy jsem jaksi nevysedávala po hospodách. Nenechám si ujít jednu z těch prvních grilovaček. A nebudu zkuhrat, že se musím domů učit. Bude krásně, svítit sluníčko dlouho do večera, bude teplo a všechno bude fajn a starosti pro malou chvíli zmizí kdesi v propasti minulosti. A pak se objeví nové, nikdy neřešené... ale proč si připouštět, že by to mohlo být celé jiné než fajn. A na promoci znovu do Karolina, do Prahy, a zase jednou se budu dmout pýchou, že jsem vystudovala tuhle školu.

A pak zjistím, že mi hrozně moc bude chybět HK.

A teď zpět k farmakologii. Bez té se ten sen neuskuteční.