pondělí 26. června 2017

zapálená

Jo, kéž by jen pro věc...
Už téměř měsíc se můžu honosit titulem magistra /ne megera, prosím/. V pátek mám promoci. Čtu promoční řeč, musím ji někde najít a ještě natrénovat. Mám krásné nové růžovoučké šaty. A lodičky, co mě neskutečně tlačí /potřebuju useknout malíčky/.
A za týden nastupuju do práce. Upřímnou soustrast, máš to až do smrti...
Měla jsem v plánu to řádně oslavit a celý ten měsíc volna nebýt střízlivá. Myslím, že za ty nervy by to bylo zasloužené. Nakonec oslavy proběhla dvě: grilovačka s dojatou rodinou a romantika s Lae - vysoko na skále jsme popíjely šáňo a pojídaly jahody a bylo to strašně krásně, i když zrovna bylo pošmourno a západ slunce nebyl vidět.
Přípitek s Hancul a zbytkem šermířské rodiny broskvovou, kterou jsem dostala k dvacetinám, se zatím nekonal. Už dva termíny skupinové picí akce se musely zrušit, protože nám vybouchlo místo.
A po sobotním vystoupení jsem na zábavě nezůstala... protože jsem blbá a nepočítala jsem s tím.
Vyrazili jsme po letech na Nižbor. Jen v 6 lidech, Kloboučník měl za to, že bude ve škole a zbytek prostě nejel. Jela jsem s Pepou narvaným autem, v dalších dvou autech se místem také neplýtvalo. Řeknu vám, že to bylo náramně super. Hodovali jsme, pili /jakože ta oslava titulu/, smáli se, plavali v Berounce. V pátek večer nám určití jedinci ze skupiny naháčů vyskočivších z vody a ořívajících se u našeho ohně ukradli prapor. Všichni čtyři naši chlapi byli hned na nohou připraveni ho dostat zpět /pravda, Květák až poté co jsem ho vzbudila/, což se jim uprostřed jednoho nočního slejváku taky povedlo. Pašáci!
Tenhle víkend jsme měli mraky vystoupení. Jako fakt, oba dva dny jsme tancovali, šermovali, ohňovkovali. V tom vedru to byla vesměs lahůdka, to vám povím. I když jasně, Olivka si nemá na co stěžovat - turnajové souboje našich pánů v plechách jsem sledovala už jen v krátkých kalhotech a skupinovém triku. Pak jsme přejeli na druhou akci a pak jeli domů. Teda já a Hancul. Zbytek se opil a tropil hlouposti na úrovni legend :)
Dneska jsme opět byli v Jičíně. Cestu jsem trefila dokonce sama /šikovná!/. Jeli jsme opravdu všechno, co šlo: tance, třicítková scénka, turnaj, ohňovka. Všechno byla prča, dokonce i ohňovka, ale jen do té chvíle, kdy mi chytla sukně. Ne zrovna málo, díky duchapřítomné Pétě to ale ještě nebylo moc. Ve výsledku jsme byly s Petrou krásně vysmáté, když mě uhasila. Odnesla to logicky sukně /v sukni už točit nebudu!/ a ruka; noha jen velmi málo, neboť jsem pod sukní naštěstí měla ještě kraťasy. Mrzelo mě, že jsem jim pokazila vystoupení. Když jsme s Romčou sháněly panthenol a hrála hudba na děkovačku, bylo mi líto, že tam nemůžu být s nimi.
Teď už nás čeká jen Valdštejn, opět po roce.
Libušín ani Frýdlant neklapnul, na Nižbor jsem nechtěla /celý rok jsem chtěla na Rohozec/ a byl super. Plánujem a lanaříme lidi na piráty /potřebuju košili!/, možná se nechám ukecat na Mělník. Pak Přivory a Bílá hora, to je jasný. A bude podzim. Další sezona v tahu. A já oslavím čtvrtstoletí.

Došila jsem /konečně/ Květákovi tu druhou čepici. Teď mi tu visí nespočet dalších věcí. Stále nevím, jestli třicítku vyrobím z vlny, nebo lnu. Mám doma fůru bílých prostěradel, bavlněných, a to jsem zjistila, že prostě len je len, o tom žádná.
A čtu! Po letech a baví mě to. Teď se ten blbec, hlavní postava, potuloval i mým rodným krajem, což bylo neskutečně milé.
A chci se vrhnout na vyrábění a tvoření.
A teď se vrhnu pod peřinu.
Chtěla bych... chtěla bych tě mít u sebe.
.mějte se krásně
.páá