čtvrtek 28. dubna 2011

O tom jak bych zase jednou chtěla vrátit čas...

/To jsem si kdysi zakázala, protože jsem se chtěla vrátit moc dozadu, do doby kdy jsme ještě nechodila na šerm, což by byla škoda./

/Btw. pročítala jsem si minulý článek, kde jsem psala o tom, co se stalo. Neříká se náhoudou "...jako prase drbání"? Protože já tam mám kozu a to mi nehraje.../


Začíná tu bouřit; musím dodělat na zítra prezentaci. Achjo.

Očividně nebude v sobotu na náš výlet krásně. No protě bychom toho chtěli moc, hezky minulý týden, tenhle.

Chtěla bych napsat něco jiného, než tu bájit o Libušíně, ale moje myšlenky tam stále končí. Tak tedy...

Ještě před osmou jsme se sešli na nádraží. Nervozita byla stále /ale hlt ořechovice, či co to bylo... mňam!:) /, ale tak nějak menší, když už jsme byli pohromadě. Ve vlaku jsem se potkala se spolužačkama, které jeli na soustředění. Ve tři čtvrtě na devět jsme opouštěli naše město a jeli vstříct neznámému dobrodružství...

Po menším nedorozumnění se trasou jsme okolo půl druhé dorazili na místo. Postavili jsme stany na místech /dva stany/, které nám od předešlého dne držel Lumír a spol.

Čas si opět skákal, jak chtěl, a tak najednou byly čtyři a k nám se připojil Wolf, který se tu měl setkat s Hancul. Nu a od té doby jsem raději volila křenit Arianne a S., než jim dvěma. Ovšem na svoji volbu si stěžovat nemůžu, jejich společnost byla nanejvýš příjemná a doufám, že já jim taky moc nevadila:)

Při jedné z procházek táborem jsme narazili na zbytek naší skupiny. Jejich tábořiště /na opačnám konci tábora než to naše/ jsme s Arianne objevili o něco dýl, když jsme se vydaly za krásnou hudbou:) Při té samé obchůzce jsme rovněž narazili na tábořiště šermířů ze Starých Hradů, se kterými se Arianne zná.

Při cestě na rozestavující se trhy na kopci jsme se potkaly s Achájou Eressiel a její P. Notně dlouhou chvíli jsem uvažovala, jestli je to skutečně ona, ale nakonec jsem se přesvědčila, že je. /Máš pravdu, bylo to skutečně zvláštní mít tohle tajemství.../

Večer jsme s Arianne a těma dvěma hrdličkama šly opět navštívit starohradské... Najednou se přiřítila Arianne, že S. spadnul do nějaké díry a že teď neví, kde je. A tak jsme prolezly celý tábor, abychom ve výsledku zjistily, že spí u sebe ve stanu. A tak jsme se vrátily zpátky ke starohradským templářům... a spát jsem šla až kdesi po druhé ráno.
Vstala jsem po osmé. Někde okolo deváté byl další nácvik bitvy, ovšem stejně chaotický jako ten minulý večer /ale co, tak já to chápat nemusela, hlavně když to chápali jiní/. Na trhu jsem si vyhlídla spoknu do vlasů, ale než jsem se k ní dohrabala ji koupit, už tam nebyla. A tak jsem si koupila jinou, možná i lepší, protože na mých černých vlasech bude líp vidět:) Dále jsme si s Arianne koupili pohárek: já menší zelený, ona hnědý a větší. A oba krásné:)

Po obědě jsme tak bloudili /nejspíš/ až byly tři a my si šli najít vhodné místečko na sledování bitvy. Arianne se procpala až dopředu, zhruba uprostřed. Nicméně její foťák těsně před bitvou vypověděl službu, takže od ní fotodokumentace už po zbytek Libušína nevznikla:(

Bitva samotná byla pro mě nepřehledná a naprosto jsem se ztrácela, kdo vítězí. Nicméně podívaná to byla zajímavá... A navíc v tom vedru být navlečená ještě ve zbroji, brr!, když mně bylo vedro jen v mých šatech...
Co jsme dělali potom, zhruba okolo té páté? Možná že jsem si opět došla do Čajovny na masalu /ach ta mi také chybí/ do svého pohárečku. Při cestě zpátky do stanů jsme se zaposlouchali do krásné dobové hudby...

Na večer jsme s Arianne opět plánovaly obchůzku táborem. Ovšem naše čtyřčlenná partička ke starohradským už nedošla, protože jsme to tentokrát zakotvili u našich. Postupně ale ostatní odcházeli, až jsem tam s našima zůstala jen já. Drze jsem ochutnala jejich večeři /skutečně moc dobrou/. Chvíli se hrálo na flétny a kytaru, poprvé jsem naživo viděla zapálené poiky v podání K. a J. /kam se hrabou ty svítící.../.
Později jsme se vydali na návštěvu /oni na návštěvu, pro mě to bylo něco jako návrat, ale jen něco.../ do našeho tábořiště. Byla tam sranda /jak by taky mohla nebýt/, Lumír předvedl Critters na rybách. Nicméně jsme se pak /ano, já také, protože u nás se mi moc zůstávat nechtělo/ vraceli zase zpátky. Někdy později se na oplátku vrátili oni k nám.

Noc spíš než večer pokročil, K. se Z. odešli spát a u ohně jsme zůstali čtyři. Okolo u stanů stále hořely ohně, hrálo se a zpívalo.

Spát jsme šli okolo druhé...

Ráno jsem uvažovala, jestli Achája zůstala u ohně celou noc vzhůru, a když jsem se konečně vyhrabala ze stanu, zjistila jsem, že nejspíš ano, protože oheň stále plápolal a právě požíral "lavičky".

Okolo půl deváté se rozhodli jít se sbalit, a tak jsem se vydala do našeho tábořiště zkontrolovat, jestli je už někdo vzhůru.

Pobrali jsme věci, složili stany, rozloučili se a odešli na bus. Z Kladna do Prahy nás nakonec jelo asi devět lidí, kteří víkend strávili na Libušíně. Společně jsme tedy ještě absolvovali jízdu metrem na hlavní nádraží, kde jsme se definitivně rozloučili.

Doma jsem byla okolo čtvrté. Přestože jsem se těšila na teplou vodu, sprchu, svým způsobem mi přišlo líto, že už jsem zase doma, v té podivné realitě.


Zbytek tohoto týdne jsem žila z dobré nálady načerpané o víkendu. V úterý jsme byli v kině na The Runaways, středa stejně jako čtvrtek se dala hezky přežít. A navíc jsem docela spokojená se čtvrteční jízdou. A dneska jsme psali z chemie /přišla jsem, že ta biochemie mě skutečně baví/ a měla jsem prezentaci. Rovněž jsme se o konverzaci koukali půl hodiny na svatbu Williama a Kate...

A tak končím... článek jsem začala psát včera, ale pak jsem se musela jít věnovat prezentaci a chemii. Tak ho dokončuji dneska.


Mějte se krásně...

Páá


foto: trissino /fotky od Arianne budu mít nejspíš až o víkendu/


P.S. Když jsem si předevčírem večer prohlížela znovu fotky u Acháji na blogu, skutečně jsem se nasmála, když jsem se kromě obrázků zaměřila i na doprovodný text...

pondělí 18. dubna 2011

Šaty

Moje posedlost výtředními věcmi právě asi vrcholí, protože jsme se včera dozvěděla, že v pátek jedeme už v dobovym:) Jako ve městě by mi to nevadilo /jen budeme s Hancul trošku za exoty/, ale tady, doma kde mě všichni znají?? Kam já jsem se to dala?! :)


Spodní šaty. Z vlastního střihu a docela mi i vyšel /což je co říct/. Jen je to tak nějak pochybně sešité...

Něco na způsob surcotte /bezboký šat/. Jsou to vlastně první mnou ušité šaty nekde z října. Jsou křivé a ano, jsou to ty legendární šaty, kde se mi nevím jak povedlo udělat ty střihy krásně křivé:) Verze dámského peliçonu /je zajímavé, že poslední varianta peliçonu je vlastně plášť/. Střih jsem našla na stránce kostym.cz, ale protože jsem si to opět špatně naměřila, musela jsem to trošku poupravit. Jsou skutečně poměrně dost šikoré, a proto je vzadu /pravděpodobně proti všem historickým pravidlům/ šněrování. Nu, díky pachovitým rukávům si v nich připadám jako netopýr, ale mám z nich ohromnou radost.
foto: Olivka

šila za pomocí mamky /bez jejích rad bych to nedala/

Korale

Tohle je už trošičku starší výtvor. Je z korálků, které mi darovala Lae. Byla prý na jednom veletrhu /kde by se mi prý velice líbilo/ a podly jí do oka...

Moc děkuji...


Dárečky

Dneska ráno jsem stáhla fotky z foťáku. Po tak dlouhé době!


Jelikož moji kamarádi měli v nedávné době narozeniny, rozhodla jsme se vždy nějakou část dárku vyrobit /už jen proto že mě baví něco vyrábět/. A proto bych vám /ano, chlubím se/ ráda ukázala, co vzniklo...


Krabičky vyráběné pro Dádu, Horise a V.H.

Na Hilarynu osalvu jsem sice nešla /byla jsem právě na maturiťáku špéry/, ale rozhodla jsem se jí dát nějakou malou pozornost za to, že se mnou už dva a půl roku vydržela v jedný lavici, protože dokážu být někdy zatraceně nepříjemná. Kytičky jsou vyrobené z Twist-Artu.



foto: Olivka

neděle 17. dubna 2011

Tenhle ti za to nestojí...

/A který kdy stál? - Ach, Kepinko, jak málo toho o mně víš.../

Rýma boj vzdala, takže jsem vyhrála. Ale ty dva dny doma byly k nezaplacení. Normálně mi vadí, že zameškám a musím dopisoat, ale já to potřebovala jako koza drbání.

Přemejšlím, u kterých písniček jsem si říkala, že zase vzpomínám. Že mi připomínají minulý rok... ale vážně nevím. Mamka si u mě pustila písničky z muzíkálu Robin Hood, v empétrojce neposlouchám nic jiného než Three Days Grace, na mobilu si někdy před spaním pusím Breathe nebo She od Abney Park. Nějak se můj hudební obzor srvrkl.

Možná mám až moc štěstí, protože to co jsem myslela, že je naprosto pokažené, tak zlé nebylo. Z matimatického semináře jsme opět psali; deptalo mě, že jsem to měla asi za pět minut spočítané a kouknu po Horisovi a ten tam něco ještě píše, mrknu po Lemurovi a ten taky. Ach jo, no možná to mám i dobře:)

A jinak škola? Modulovka strašná, čtvrtletka z matiky v pohodě, konverzace strašný /a sakra! Mám na příští pátek prezentaci!/... o tělocviku velejbal proti septimě /no jasně že nemáme šanci/, ale odpadl nám fys, takže jsem byla ve tři doma. /A myslela si, že mi to ujede, a mluvila s V. Po tak dlouhé době!/

Nejlepší byl pátek ráno, když jsme se s hokama učily konverzaci a čím víc nás bylo, tím méně jsme se učili /to už tam byl i Horis, takže to "i" je na místě/.

Loni byly Velikonoce nějak brzy. Je to tedy už rok, o byl Santa v nemocnici. Doufám, že letos se tomu vyhne.

A loni o pouti... bylo krásně, bylo až moc krásně na to, aby to mohlo vydržet nějakou delší dobu. Save me from myself...

A letos se pouť i Velikonoce kryjí. A proto tu nebudu:)

Nebudu, protože jsem na Libušíně. Mám z toho divný pocit; nervozita a strach, co jiného.

A včera jsem dodělala šaty. /Už jsou vyfocené, jen ty fotky stáhnout do počítače - největší problém:) /Jsou poměrně dost široké, takže jsou vzadu trošku na šněrování. Ale jinak... jsem ráda, že jsem si je ušila. Ono bych o to teoreticky mohla poprosit mamku, ale to by zas nebylo podle mých představ, i když mi takhle radila.

A vlastně mě to šití děsně baví:) Takže jsem dneska neměla nějak moc co dělat, když už je došito... no ale měla bych si sbalit. Vyhrabat někde krosnu, naházet nějaký věci...


Včera jsem asi po půl roce byla... na Kopci /ne, vážně se to tam tak nejmenuje, ale řekla jsem si, že tu nebudu psát názvy míst... tedy ty skutečné/ A proč to sem píšu?

V poslední době mě napadají zláštní myšlenky. Nepochopitelné, když se to tak vezme. Takové typu: What would I do if I met "pan T.M."? /V češtině, ale v tý anglině to zní líp./ Poznal by mě, poznala bych ho já?

Právě v týdnu se má drahá Hancul odkázala na NĚCO pomocí "pana T.M." a já se tomu musela smát. "Pan T.M."... ale proč smát? Té ironii osudu? Tomu, že neumím prostě ani po víc jak roce zapomenout?

No na zastávce když jsem jela na Kopec jsem potkala známou/kámošku s jejíma kámoškama. Ptaly se, kam jedu, a smály se když jsem jim to řekla. Pak ovšem Cája /pokud to tedy byla ona/ nadhodila, že tam už fakt se dá jezdit jen k babičce... :)

Jako kdyby nestačilo, že po cestě jsem musela myslet na jedno... hmm, setkání /viz tenhle článek, úplně dole/, tak při bližším prohlédnutí svého příbuzného /kterého nevídám, kterého za příbuzného ani moc nepovažuji, který je dle mě trošku tou naší černou ovcí/ mi strašně "pana T.M." připomenul. A další hodinu dvě mi trvalo, že se mi moje rozvířené myšlenky usadily.


A tak se mějte krásně, zastavujte na Stopkách:), nezapoměňte ukazovat, že zastavujete a rozjíždíte se a nezamilovávejte se nešťastně.

Páá

pátek 8. dubna 2011

Cos to natočila?! Vždyť v tom plave dřevo!

/Joo, když není nic jinýho, nepohrdnete ani dřevem./
Jsem nějaká nemocná. Alkohol v sobotu bacily jak vidno nevypálil, a tak kejchám a nemůžu mluvit. A doufám, že to velice rychle přejde, protože si teď vážně přijdu jako Sheldon Cooper, když má rýmu:) *umírá*

psychadelická bábovkaPotřebuju se dokopat, abych napsala laborku na fys, sloh na angličtinu, přečetla zase kus autoškoly a šila. Myslím, že asi klidně zdrhnu k té poslední možnosti:)

Fáze výčitek už je fuč. Rozhovor s Dádou taky nepřišel, ani dobrý, ani zlý, takže jsem zatím docela v pohodě. Se Santou se uvidím až za týden, protože teď mají praxi. Mělo by to být v tu středu, co jedeme se třídou na exkurzi dějepisno-fyzikální.

Moje imunita očividně nepřežila tu středu, která se mi zdála naprosto úžasná. Ach jo...

/A co jsem to chtěla teď?/

Do Prahy s Hancul nejedu. Vzhledem k tomu jak mi je, potřebuju krapet klidu doma. Jen právě zjistila, že ji zradily i ostatní holky a že pojede sama... jak nemilé.

Jak jsem tak vybírala fotky, vzpomněla jsem si, jak mi Horis vrazil psychadelickou bábovku a hned v zápětí Hancul. Netvářila jsem se moc dobře jen kvůli tomu, že jsem chvilku před tím dopila pivo a měla jsem za to, že ta kombinace není zrovna ta nejlepší. Ovšem bábovka byla výborná :)
Žádné sklo rozbito nebylo, přestože tam byl D.B.
zábava v plném proudu

/Tak jsem tak usoudila, že je naprosto jedno, když sem dám fotky ze skutečných akcí, skutečných lidí, které znám. Když si ty fotečky můžou dát na FB, tak proč bych je nemohla mrsknout sem, že?/

/Dochází mi Antiperle.../

Jak mě bolí v krku, mám tendenci neustále jíst, protože to mě tolik v tom krku pak nebolí. Včera jsem říkala, že se asi v pondělí do školy vrátím jako kulička:)

Je strašně osvobozující pocit nemuset si pořád dávat pozor, abych nešla po chodbě s Lemurem nebo Horisem nebo oběma a aby to nevypadalo nějak divně a aby se náhodou nekoukal Olivožrout. Je to fajn:)

A asi poslední věc co jsem chtěla... přišla jsem na to, že jsem se vážně přechodem na střední musela strašně moc změnit. Ze zakřiknuté holčičky, které fůra lidí nadávala za to, jak vypadá, na poměrně sebevědomou, do jisté míry samostatnou mladou slečnu. /Plus by se dalo říct ještě něco, ale... netroufnu si./

Tak se mějte krásně, nemaroďte a změny ať vedou vždy jen k lepšímu!

Páá


foto: Lae (ale je docela dobre možné, že to nefotila ona; i když to je ještě ze začátku, to asi fotila ona)

pondělí 4. dubna 2011

Hlavně nezávazně...

/Hláška jednoho mého spolužáka. Pravda, už trošku starší, ale stále trefná./ Žiju... no vlastně... žiju a to je asi vše.
Bolí mě v krku pravděpodobně z únavy. Cítím se... cítím...

V posledních dnech a týdnech jsem neměla dostatek chuti na psaní. Chuti a času. A taktéž nebylo o čem psát, protože můj život a moje problémy mi vlastně teď opět přijdou strašně trapné a ohrané. A malicherné. /Ovšem možná proto se taky tenhle blog jmenuje tak, jak se jmenuje./

A co se vlastně dělo?

Myslela/doufala jsem, že se historie bude opakovat. Aspoň trochu /trochu?/. Jediné co bylo stejné, že na pondělí /toto, tedy dnes/ byl sloh na angličtinu. Jenže letos jsem si podklady zapomněla ve škole, a tak jsem to musela dopisovat až ráno.

A jinak... téměř nic.

Minulý týden jsme psali téměř ze všech seminářů. A co jsem mohla, to jsem zvorala. Zároveň si nejsem jistá autoškolou. Prostě... se potvrdilo, že mám strašně zpomalený mozek a uvažování. Ale mám ještě pět jízd. To se prostě musí poddat.

Každopádně jediné, na co teď myslím, je pátek, sobota, neděle a dnešek. /Ostatní je krapet za hranicí mojí paměti./

V pátek jsme odpoledne byly s hokama v parku. Z dřevených prolízaček jsme svojí přítomností vyhnali dvě děti a pak jsme si je na krásné dvě hodiny zabavili my. A diskutily jsme o všem možném a bylo krásně.

V sobotu byla ta dlouho očekávaná oslava Horise&Dády&V.H. /Jasně si pamatuji, jak mě Horis někde v lednu v dějepisu, když jsme ještě s Lemurem stáli u naší lavice, pozval. "Doufám, že přijdeš."-"Když mě pozveš..."-"Já nevím, jestli tě pozvu, ale doufám, že přijdeš."/ V osm jsme dorazily my z města, pak se to tam ještě dolezlo... a teda nerozjelo se to. Ne rychle. Rozjelo se to ani nevim jak :D

Pilo se, později tancovalo /to vyšel Santův plán? Nemožné!/. Dle některých zabitý čas, dle mě to tak zlé nebylo /i když v době psaní jsem ve fázi výčitek/. Fotky jsou u Lae, ale prý je všechny nefotila ona:) /Doufám, že až se na ně podívám, nezjistím, že mám výpadky. Nebo spíš nějaké katastrofálně velké výpadky./

V půl šestý jsme odcházeli a šli pěšky s Hancul a Santou domů. Chtěla jsem vraždit, ale byla jsem na to až moc unavená.

Byl tam. Ale já došla k názoru, že nechci být ta první. A tak šlo vlastně všechno za ty dva tři měsíce do kelu. Vtipné, co?:) Sice jsme jeli dneska spolu domů, ale já tak napůl spala a v uších sluchátka s hudbou. A pochybuju, že by se /po sobotě/ něco změnilo tím, že bych tu hudbu vypnula...

/A mrzet mě to vlastně pomalu začíná až dneska... no ale co, stejnak jsem prohlásila, že na věrnost moje mysl asi stejně postavená není; minimálně ne teď. A možná mě to mrzí, protože mi to přijde jako sen, který se nikdy nesplní.../

A taky doufám, že po nějakém oduševnělém rozhovoru s Dádou věnovaném této sobotě, neskončím opět u depresivních nadpisů a citátů.


Dneska jsme ve škole téměř nefalšovaně spali. Rovněž jsme vzpomínali.


Holky jsou někdy strašný mrchy; obzvláště když tou holkou jsem já...


Olivka opět změnila názory. Ale nakolik to je změna, když se pouze vrací k tomu, co si /o sobě/ myslela loni? Prostě vyráží klín klínem... je naprosto jiná... /jiná než si o sobě ještě loni myslela; jiná než si někteří ostatní myslili do teď./