Bolí mě v krku pravděpodobně z únavy. Cítím se... cítím...
V posledních dnech a týdnech jsem neměla dostatek chuti na psaní. Chuti a času. A taktéž nebylo o čem psát, protože můj život a moje problémy mi vlastně teď opět přijdou strašně trapné a ohrané. A malicherné. /Ovšem možná proto se taky tenhle blog jmenuje tak, jak se jmenuje./
A co se vlastně dělo?
Myslela/doufala jsem, že se historie bude opakovat. Aspoň trochu /trochu?/. Jediné co bylo stejné, že na pondělí /toto, tedy dnes/ byl sloh na angličtinu. Jenže letos jsem si podklady zapomněla ve škole, a tak jsem to musela dopisovat až ráno.
A jinak... téměř nic.
Minulý týden jsme psali téměř ze všech seminářů. A co jsem mohla, to jsem zvorala. Zároveň si nejsem jistá autoškolou. Prostě... se potvrdilo, že mám strašně zpomalený mozek a uvažování. Ale mám ještě pět jízd. To se prostě musí poddat.
Každopádně jediné, na co teď myslím, je pátek, sobota, neděle a dnešek. /Ostatní je krapet za hranicí mojí paměti./V pátek jsme odpoledne byly s hokama v parku. Z dřevených prolízaček jsme svojí přítomností vyhnali dvě děti a pak jsme si je na krásné dvě hodiny zabavili my. A diskutily jsme o všem možném a bylo krásně.
V sobotu byla ta dlouho očekávaná oslava Horise&Dády&V.H. /Jasně si pamatuji, jak mě Horis někde v lednu v dějepisu, když jsme ještě s Lemurem stáli u naší lavice, pozval. "Doufám, že přijdeš."-"Když mě pozveš..."-"Já nevím, jestli tě pozvu, ale doufám, že přijdeš."/ V osm jsme dorazily my z města, pak se to tam ještě dolezlo... a teda nerozjelo se to. Ne rychle. Rozjelo se to ani nevim jak :D
Pilo se, později tancovalo /to vyšel Santův plán? Nemožné!/. Dle některých zabitý čas, dle mě to tak zlé nebylo /i když v době psaní jsem ve fázi výčitek/. Fotky jsou u Lae, ale prý je všechny nefotila ona:) /Doufám, že až se na ně podívám, nezjistím, že mám výpadky. Nebo spíš nějaké katastrofálně velké výpadky./
V půl šestý jsme odcházeli a šli pěšky s Hancul a Santou domů. Chtěla jsem vraždit, ale byla jsem na to až moc unavená.
Byl tam. Ale já došla k názoru, že nechci být ta první. A tak šlo vlastně všechno za ty dva tři měsíce do kelu. Vtipné, co?:) Sice jsme jeli dneska spolu domů, ale já tak napůl spala a v uších sluchátka s hudbou. A pochybuju, že by se /po sobotě/ něco změnilo tím, že bych tu hudbu vypnula...
/A mrzet mě to vlastně pomalu začíná až dneska... no ale co, stejnak jsem prohlásila, že na věrnost moje mysl asi stejně postavená není; minimálně ne teď. A možná mě to mrzí, protože mi to přijde jako sen, který se nikdy nesplní.../
A taky doufám, že po nějakém oduševnělém rozhovoru s Dádou věnovaném této sobotě, neskončím opět u depresivních nadpisů a citátů.
Dneska jsme ve škole téměř nefalšovaně spali. Rovněž jsme vzpomínali.
Holky jsou někdy strašný mrchy; obzvláště když tou holkou jsem já...
Olivka opět změnila názory. Ale nakolik to je změna, když se pouze vrací k tomu, co si /o sobě/ myslela loni? Prostě vyráží klín klínem... je naprosto jiná... /jiná než si o sobě ještě loni myslela; jiná než si někteří ostatní myslili do teď./
foto: DeviantArt.com
Žádné komentáře:
Okomentovat