pondělí 22. září 2014

Život je to, co se děje, když se zabýváme jinými věcmi. (John Lennon)

 Prázdniny utekly jako voda. Což není nic nového pod sluncem, neboť tuhle skutečnost vědí už děti na základce. Ovšem každý rok od nás prchají stále rychleji. To je ještě smutnější fakt než jejich samotný konec.
Ksichtokniha mě zásobila fotečkama a informacema, kterak jedna XX je se svým XY kdesi v tramtárii. Anebo jenom s jinými XX, nebo s vícero XY nebo prostě tak. Olivka jen tiše záviděla a na uklidnění si říkala, že se jí za dovolenou utrácet stejně vůbec nechce. Je trochu skrblík. Naštěstí se v tomto ohledu kdysi s panem T.M. shodli. Ale jeden víkend strávený spolu by neuškodil. I kdybychom byli jen doma.
Přestože si ze mě v práci dělali srandu, že bych určitě klidně chodila ještě měsíc navrch, pravda byla taková, že jsem toho měla možná už po dvou týdnech plný zuby. Přišlo mi, že se mi nedaří. Naštěstí se to vybralo na poslední týdny /ta "smůla", energie stále ubývala/. I tak jsem byla smírně ráda, že jsem minulý pátek skončila. Konečně jsem se mohla v klidu vyspat!
Ještě než jsem skončila, jsme se s naší "bandou" propadli do 15. století k husitům. Statečně jsme se s holkama bily na vozech a nakonec prchly. Jednou jsme neměly ve scénáři smrt /děkuji, Pepíno!/. Vrátila jsem se domů lehce rozčarovaná, s dozvuky nedorozumění z pátka. Vůbec ne tak spokojená, jak jsem si přála.
O týden později jsme se s panem T.M. nalodili k babičce s dědou /babička si mimochodem koupila stejnou kabelku jen v jiné barvě jako já začátkem léta - přeci jen, ta naše "příbuznost" je prostě vidět/ a vyrazili na Přívory. Na přesně určeném místě jsme si postavili stany a K+Z dorazili jako vždy až po stavění gotičáku. Tomu už se vážně nemůže nikdo divit. Byla jsem nakřápaná, týden před tím jsem se nervovala kvůli přihlašování na předměty, které bylo v pátek /výjimečně nabušený pátek/, a tak jsem chytila bacil, který pravděpodobně po nás prksla kolegyně. Doufala jsem, že to vyléčím alkoholem, ale trvalo to ve výsledku oba dva dny. Ten první večer jsme s panem T.M. strávili v taverně s Keltem a jeho bandou. Hrál tam jeden pán na kytaru, k tomu se přidala Domča coby houslistka a bylo to kouzelné.
V sobotu ráno nás probudil ruch kolem stanu, ale ven nás nevyhnal. Kdyby vyhnal, zjistili bychom, že nám téměř před vchodem umístili ohniště. Naši libuňstší prarodičové ale naštěstí vyjednali jeho přesunutí do bezpečné vzdálenosti od našich příbytků.
Už ráno se ukázalo, že přes den bude teplo a krásně, a tak jsem tam převážnou část dne pobíhala jen ve spodních šatech. Pár hodin před bitvou jsme si sedly s holkama ke vstupu a když už jsme konečně mohli odejít, skončila bitva. Nic jsem z ní neměla, ale snad byla pěkná /vesničku měli teda sakra moc pěknou, to se musí nechat/.Na chvíli jsem se svalila do stanu, jen jsem si chtěla na chvíli zavřít oči, něco podobného měl možná v plánu můj drahý spolubydlící, a když jsme tedy oči znovu otevřeli bylo před pátou. Po návratu ze slušně vypadající toalety /můj věčný problém, já a toitoiky/, jsem na sebe jenom hodila druhou vrstvu a pádili jsme se podívat na obřad - svatbu, abyste věděli. Po valnou většinu přítomných byl právě toto vrchol dne /co bitva, že/. Vypadalo to krásně, projít špalírem musí být něco /přesto se to v představách o mojí případný svatbě nevyskytuje, vůbec žádné dobové kostýmy, nic/. Když zábava maličko ustala na mrtvém bodě, odebrali jsme se opět do taverny, kde jsme vyřvávali až do půlnoci a možná i dýl.
Ráno jsme sbalili velký stan, naše vlastní, naložili jsme a po menších zmatcích odjeli. Při skládání našeho stanu jsem zachytila pohrdavý pohled K, která říkala, že ji zajímá, jak dlouho mě tohle bude bavit. Dlouho, má drahá K. Jinak se mi to v našem přebytečným volným místem nepříliš oplívajícím bytě nikam nevejde.
Už ve svém volnu jsem skočila do HK na zápis. Nuda. Dvakrát projít frontou a pak v jedenáct odejít. V menze jsme se s holkama skvěle nadlábly. Fakt, ta kvalita u nás jde strmě nahoru. Cestou na bus jsem se jen tak stavila v jednom sekáči a naprosto jsem se tam zamilovala do šatů. Plesových. Černých se stříbrnou výšivkou. Ke smůle mojí peněženky mi sedí, a tak jsem s nimi šťastně odkráčela na bus domů. Cestou jsem spala s hlavou na okénku a do dneška mě z toho bolí hlava.
Teď se mi nic nechce. Chtěla bych být déle doma, válet se ve svojí posteli sama ale i se svým drahým a užívat si volna. Příští rok si to musím lépe zorganizovat.
.mějte se krásně a kdyby něco...
.tak páá