pátek 23. prosince 2011

Prý ses vrátil...

/Podle našeho Lukyho./
Tak po očku jsem dneska sledovala státní pohřeb Václava Havla. Víte, co bylo zvláštní? Kdykoliv byl záběr na lidi, oni neplakali. Snad až na Ladislava Špačka. Nechápu to.
Rozloučení to bylo se vším všudy. Velkolepé, jak se nejspíš slušelo. Jen je škoda, že tak jak lidé smýšlí teď, několik málo dní po jeho smrti, nesmýšleli za jeho života. Těšilo by ho to mnohem, mnohem víc, tím i jsem jistá.
Za poslední týdny jsem nashromáždila spoustu poznatků. Tedy:
  1. Mladší generace jsou vážně jiné. Třeťačky nám odmítly pomoc na našem maturiťáku a mladší se rovněž netváří třikrát nadšeně. Začínám se obávat, aby náš ples nebyl kvůli tomu jedním z nejhorších, co náš gympl zažil.
  2. Nástup už umíme celý. Tedy umí ho ti, kdož pravidelně chodí na tělák a byli včera ve škole. Bau si s tím dala velkou práci a má to vymakané. Klobouky dolů, dámy a pánové!
  3. Zapálení svíčky za našeho bývalého prezidenta je vlastně /navzdory tomu, co jsem napsala a zase smazala/ hezká věc. Jen my ji za něj nezapálíme. Zítra bude plamínek plápolat za našeho Jirku.
  4. Temně modrý dyftýn je asi tak modrý, jako jsou modré moje modročerné vlasy /a Klára s Lae vědí, jak jsou modré :) /
  5. Nejlepší pocit z natáčení jsem měla, když jsme kameramance alias Kláře nosila kabelku. 
  6. Ruština zní krásně v písničkách. Vůbec je ruština úžasná a rozhodně její základy posbírané za ty tři roky nehodlám zahodit.
  7. Čtyři sta zabrčkovaných lístků do tomboly není moc. Tedy v lahvi to rozhodně moc není. Označených jich už máme možná ke 200. A snad nás ještě dalších 400 čeká. 
  8. Musím šít. Čas se krátí.
  9. A učit se. To se taky krátí.
  10. Těším se na ty nejdelší prázdniny ve svém životě. Snad se jich dočkám. Nikdy nevíte, co se může stát.
  11. Svět je malý a nechápu, co to bohy napadlo, činit tolik lidí smutnými kvůli smrti mladých lidí v jedné vesnici. Ten mladík z Antolina byl prý od nás z vesnice. 
  12. Ze tří drogerií v centru našeho městečka do dvou hodně dlouho nevkročím. Nechápu, jak se ty obchody mohou s takovým chováním prodavaček udržet. Asi jsou ty prodavačky protivné a zlé jenom na mě :)
Je toho mnoho, co se stalo. Bolí mě hlava, myšlenky chtějí pryč, ale neumím je správně pojmenovat.
Další rok se chýlí ke konci. Vánoce za dveřmi.
Nemíním se tu stavovat tak často. Není to v mých silách.

Letošní rok mi sice mnohé dal, ale ztráta to jednoznačně převáží. 

Přeji všem krásné a veselé Vánoce. Ať jsou šťastnější něž ty naše.
A do nového roku mnoho úspěchů, štěstí a zdraví. Ať se Vám štěstí neschovává za roh jako nám.


P.S. Nemohu prostě odolat. I když tenhle dodatek dopisuji až po Vánocích, jsou to všechno písničky připomínající Vánoce. Believe a When Christmas Comes to Town jsou písničky z Polárního expresu, pohádkového příběhu, který mi letos na Vánoce skutečně chyběl, protože vystihuje pravou podstatu Vánoc: víra. Když budete věřit, Ježíšek pro vás bude existovat v celé své kráse, právě tak jak mi vždycky říkala máma: Ježíšek je pro toho, kdo věří. I když do dneška přesně nevím, jak vypadá; jsem generace, která byla krmená Santou Clausem. Třeba mi to jednou nějaké dítě poví.
A Happy Christmas od Johna Lennona je písnička sama o sobě úžasná. Melodií mi připomíná dětství.
Chybí mi ta malá holčička, která brečela, že už je po Štědrém večeru; celá ta dětská naivita a bezstarostnost. 
A chybí toho mnohem víc, ale to už mi nikdo nevrátí a nedá...

pondělí 12. prosince 2011

Poslední prosluněné podzimní dny...

..., kdy jsem proklínala bohy, duchy i anděly za všechna trápení.  Snad možná poprvé, co mě procházka přírodou nenaladila tak, jak měla. I když byla nádherná...
Ta břízka už musí něco pamatovat, protože vypadala víceméně stejně, už když jsem chodila do školky. Byl to náš "autobus" a do té škvíry mezi kmeny se vešly až tři děti :) Jen bylo strašně těžké si to místo vybojovat.

Téhož dne u kostela.

A už náš legendární stužkovací večírek. Abych tu fotku vysvětlila, tak M. si právě fotila tabuli s našimi fotkami, když jsme byli malí. 

Výzdoba na sále s ukázkou našich "převleků". /Dívčiny si právě prohlíží onu zmiňovanou tabuli./

Naše stužky ještě před rozdáním.

A moje stužka už připnutá na tašce. Poměrně brzy jsem ji poprvé ztratila; naštěstí Horis zaspal a právě se šel do té učebny, kde jsem ji opustila, domluvit náhradní test, a tak mi ji donesl. Nicméně asi po týdnu mi přehršel růžové začal lést na nervy, přestože se mi zpočátku líbila ta kombinace barev. Holt jsme holčičí třída, tak ta růžová chybět nesmí.

Naše zlatíčko. Pravda, po těch práškách, co teď musí brát, je trošku větší čírtě, ale o se dá dělat...

Páteční pohoda v Pasekách. Jen sedět a povídat. Bude mi to tam chybět, ty zážitky, ty lidi. Jen prvák to nepřekoná. Když jsme se s Horisem stěhovali z jedněch kamen na druhý, až jsme svoji nerozlučností pro tento večer v některých vzbudili nejapné myšlenky. To byla doba. Nádherná. Co teď bych za ni dala...

A moje předvádění před spolužáky. Jen nechápu, proč na těch fotkách vypadám jak chodící pochodeň :)

¨Kdyby teď mohla Olivka vrátit čas, bylo by to do té soboty, kdy jsem Jirku viděla naposledy. Nevěřím /přestože bych si to hrozně moc přála/, že by se to dalo nějak zvrátit. Jen bych se s ním chtěla rozloučit. Pořádně. Ten den jsme se s tátou vypařili trochu narychlo: přijela jsem snad možná kvůli dětem /Jirka se u nás stavil ještě v týdnu pro rajskou, jedl ji z hrnce, hádal se s námi, že ten kvas alkoholický není a že nejlepší je s vodkou/, ale oni jeli po obědě za babičkou. Strejda, bratránek a táta káceli stromy, já se učila, protože jsme toho měla ten týden moc. A kvůli učení jsem taky chtěla brzo odjet. Copak jsem věděla, že tohle loučení uspěchat nemám?

foto: Olivka

neděle 11. prosince 2011

Kdybych byla na Marsu Raye Bradburyho, přesně bych věděla, kdo mě tam uvítá...

/Za předpokladu, že tam ještě žijí původní obyvatelé./
Ne, vlastně vůbec nejsem v pohodě. Můj drahý veřejný temný koutku mojí duše, uvnitř mojí duše vyrostla pevnost, nutno podotknout že dosti nedobytná, v níž se skrývá naprosto všechno, co má být před ostatními skryto. Všechny stíny minulosti, celá nejasná budoucnost. Celá ta tíha...
Všechny události posledního měsíce vedly k několika myšlenkám. Předně jsem si usmyslela, že je naprosto zbytečné, aby mi máma k Vánocům koupila nový mobil, když starý ještě funguje, nenadálé vypínaní eliminoval na minimum a umí vše, co potřebuji /kromě focení, kdy chce Olivka sama/, protože je všechno tak nejisté - co když si ho ani neužiju? Poněvadž se mi život jevil/jeví jako něco neskonale nestálého a zbytečného. Nicméně u maminky to vedlo k naprosto opačnému závěru, tedy k Pravidlu číslo 2: Žít svůj život naplno, aby si člověk nemusel říct, až bude umírat, ať je to, kdy je to, že toho spoustu nestihl, že si svůj život neužil...
Mám chuť všechno vykřičet do světa. Stále. O tom, že je vše nefér, že to tak vůbec nemělo být, proč my /jenže to nejsme jen my, ale spousta lidí, které jsme před tím, jen nedokázali pochopit/ a že mi najednou strašně chybí...
.jedna optimistická fotka našeho Santy,
když už se blíží ty Vánoce
13. července to bylo, když jsme jeli z Chrastavy. Vím to, protože jsem mu volala, že už může jet si nás /mě a Hancul/ vyzvednout. A protože jsem se bála, že nemá moje číslo. A dál, že nemá starou SIM kartu, tedy staré číslo, protože si ten den kupoval nový mobil...
Řekla bych: A už dost o tom, o něm! Tohle vás asi nebaví číst. Jenže člověk není stroj, aby se jen tak vypnul, restartoval, přeprogramoval na nové myšlenky.
Jenže život se nezastavil a pádí dál.
V pátek 25. 11. jsme měli stužkovací večírek ve stylu Pastelkové party. Převlíkli jsme se do jedné barvy, Olivka samozřejmě do olivové :) Bylo to vcelku hezké, program připravený Klárou a Lae skvělý, fotek fůra. Jen kdyby se Olivka tolik nebála alkoholu a jeho účinku na její slzné kanálky, i když výsledek byl téměř stejný. V jedenáct /tedy těsně před/ mi odešel Lemur a já se nějak neměla pomalu s kým bavit. Mamča si mě po půl dvanácté odvezla, asi v pravý čas. Nelituji, asi poprvé v životě, že jsem odešla před koncem.
Týden na to jsme odfrčeli do Pasek. Vezl nás /mě, Niki a Eli/ Horis, můj drahý, milovaný a jediný bratránek /tedy... s několika pra; a ne že bych už žádné neměla, ale ty dva, k nim nemám takový vztah... oni mě nepošťuchovali a netahali za nohu z gauče - ne že by tohle Horis někdy udělal/. Dorazili jsme jako druzí - první byl Lemur. Večer a noc jsme si krásně užili, Lemur, ten zapřísáhlý abstinent, měl dvě piva s klukama a nějakou tu skleničku vína.  Jen doufám, že na VŠ nenarazí na nějaký voli, kteří by ho stáhli někam na scestí.
Druhý den se uklízelo a celé odpoledne nacvičovalo na maturiťák. Nebyly jsme všechny /protože všech 5 kluků tam bylo/  a podmínky vyklizené společenky přeci jen nedokázaly pojmout i náš snížený počet ideálně. Nicméně jsme se mnoho naučili a někteří z toho odpadli. Na hřišti jsem se "roztančila" se zapálenými vějíři, energie jsem měla stále na rozdávání. Večer, poté co mě P. naučila hrát pasiáns, jsme to na další asi dvě hodiny zakotvi u televize a bály se u filmu T. M. A. Někteří, jako třeba já, jsme se opravdu báli.
A v neděli jsme se rozutekli domů...
Posledním stěžejním bodem uplynulých tří týdnů byla včerejší návštěva vánočních trhů. Zamířila jsem tam vesměs po škole, počkala si hezky na Horise a jala se užívat polovánoční nálady. Napili jsme se Žihadla, později medoviny a ještě později, když nám ujel bus i piva. Jinak trhy nestály za nic...
Po zamávání zadním světlům našeho autobusu jsme se vydali na nádraží, odkud jel Horis pak vlakem do Lbc na hokej /měl jet původně tím busem/. Během cesty jsem mu vyprávěla všechno, co jsem mu od prázdnin nestihla říct, a užívala si, že jsem zase jednou jen já a on. Posledních několik metrů cesty a několik minut čekání na vlak jsme konverzovali v angličtině víceméně o tom samém, co jsem načala sama a on jen svým dotazem /"Proukouknul jsem tě tedy dobře? A jeho?"/ trochu posunul dál. A příjezdem vlaku vše skončilo... ještěže nám ten bus ujel :)
Život je podivný a někdy úplně špatně. Jako třeba poslední měsíc. Víte, že nám květinky z pohřbu vydržely ve váze celý ten měsíc? Zvláštní, viďte.
Domů se vrátily Jirkovy věci z Ukrajiny. A pracovní deník, kde je prý napsané, že tu neděli byli někde do 17:30 v práci.
Ale on uměl žít, aspoň se nám tak vždycky jevil.
.mějte se krásně a žijte jak umíte; nikdy nevíte, kde na vás číhá anděl smrti
.páá

P.S.: "Jak já to mám vědět! To bychom se tu bavili asi o něčem úplně jiném."
P.P.S.: Hlava zapomnětlivá! Samozřejmě že se stalo ještě něco. Tenhle týden jsem totiž jaksi odstartovala u Ály v novém pokojíku za přítomnosti její maličkosti, Lae, Kláry, Horise a později i Míly /chyběly: Jíťa a Štepa/. Lepší začátek týdne si nemůžete přát. Sice nezbylo moc času na učení, ale večer to byl nepromarněný, vydařený, přiopilý vínem a zakouřený vodnicí. Jak jsem celých devět let základky mohla žít bez těchto lidí? Jak jsem mohla přežít prvák?