pondělí 23. prosince 2013

Měj s přítelem raději strpení, než abys ho ztratil. (Arabské přísloví)


Ten pocit, když si uvědomíte, že po vás časem z bývalé třídy neštěkne pomalu ani pes /až na drobné výjimky, Kepu, Lae, Kája/... a z té před tím už vůbec.
Zítra jsou Vánoce. Vážně? Kdo to řekl?!
Za oknem střídavě sluníčko, relativně teplo na prosinec. Sníh žádný, nebude vánoční obleva, páč prostě nemá co tát.
Trochu depresivní ladění, přestože jsem asi jedním z nejšťastnějších lidí na světě. Mám skvělé rodiče i zbytek rodiny, několik málo dobrých kamarádů, spoustu bezva známých, dělám školu, která mě baví, svým jediným koníčkem zcela a úplně žiju. A taky už konečně nemusím tiše závidět a trpět, že moje a půl roku mladší kamarádka opět někoho má, protože i na mě se v tomhle ohledu usmálo štěstí /a doufám, že ještě slouho smát bude/.
Ve škole se mi relativně daří, zápočet z imunologie mám nakonec taky, ještě získat ty poslední 3 body z morfy a hurá ke zkoušce. Všechny předtermíny mi utekly, tiše závidím těm, kteří už mají odbytou imunu.
Máme z posledních praktik z orgány skupinovou fotku i s docentkou Vávrovou naší milovanou. Je focená na mobil, trochu horší kvalita, ale což.
Před týdnem jsme si s holkama a Tomem a Jakubem sedli na patře a ochutnávali si cukroví a pili skvělé čaje od Jany P. a náramně se předvánočně bavili. Kosti ztuhlé, málo místa, hluk od toho čehosi na internet, ale bylo to bezva. Z okna jsme viděli vánoční Coca-Cola kamion. Po pár hodinách jsme to zabalili, holky se šly učit na páteční zkoušku z imuny /o ně jsem strach vážně neměla, že by to nedaly/.
/Před dvěma měsíci jsme touhle dobou seděli v Knihomolovi, popíjeli pivo; Olivka hrozně uřícená, přišla o půl minuty později na jejich první schůzku a navíc byla hrozně nervozní, oblečená jako na rande a netušila tak docela, jestli to tak myslí i on./
Ve středu jsme s mým milým vyrazili ještě v HK do kina na Hobita, kterého jsme měli vidět v sobotu před tím i s Hancul a jejím protějškem. Vlak domů nám pak ujel, jeli jsme busem a hodný pan řidič nám zastavil mimo zastávku /posílám mu vzdušnou pusu/. Přespala jsem u něj /ne u řidiče, samozřejmě!/, vstávali jsme předlouho, domů jsem dorazila ve čtvrtek večer.
A v pátek na bruslích s Hancul. Po dvou letech na bruslích, chápete, ti puberťáci tam ze mě museli mít hroznou srandu, jak mi to zase nešlo :)
Na stole dvě kupy materiálů ke dvěma zkouškám, tu třetí hodlám ještě pár týdnů ignorovat.

Něco je trochu jiné a něco je trochu stejné.
Napsala jsem Horisovi čistě proto. že mi tak nějak došlo, že sám mi nenapíše. A já jsem prostě jen chtěla vědět, jak se mu daří. "Jo, sestřenko, v Praze je blaze, Vendy je lepší než Lucka, s Hilary na bytě je sranda." Možná jsem mu nestála ani za to, aby si zprávu přečetl, možná byla moc dlouhá. Nebo jen zapomněl. Jinak bych na tom po těch pár letech na gymplu byla bídně, nestála bych mu ani za otrávené: "Už mi dej konečně pokoj!"
The Cranberries - Zombie /Jedna čísi oslava, Dáda&Dáda, kouzelný zážitek, na který se nezapomíná.../
Asi jsem jediná, kdo zapomněl udělat jednu velkou tlustou čáru za minulostí. Počkat, vážně? Nebo se jen valné většině povedlo udělat velkou tlustou čáru za Olivkou, tou nechutnou šprtkou, co byla stejně vždycky trochu jiná, trochu ve svém světě a zároveň úplně mimo?
Moje kamarádka z dětství se v létě vdávala. Vím to z FB. Možná už ani neví, že s nějakou Olivkou tu drandila na kole, že u ní jeden čas trávila každé ráno, i když Olivka ještě byla v pyžamu, že jsme tu spolu ovládaly moji lampu na tlesknutí /teď funguje jen na bouchnutí do ní/. Většina věcí už je dávno pryč, tak se prober!
Byla to krásná středeční odpoledne v prváku, trávená se Santou a Horisem. Santa... čím víc jsem mu o Horisovi vyprávěla, tím víc mi on vyprávěl o Adéle. Myslela jsem si, že žárlí. Nic jsem nevěděla a nic nevím do teď, přestože to je můj už velmi starý...známý /už od školky/.
Ach ano, ten bouřlivý sedmnáctý rok života. V hospodě každý pátek, pak ta "legendární" oslava. Kdo si na ni vzpomene? I já sama jsem o prázdninách přemýšlela, jak se sakra Tečka za devítkou vlastně jmenuje, když mi ho zmiňovala máma. Jak jsem mohla zapomenout na kluka, se kterým jsem se poprvé líbala?! Pan T.M., pak už jsem ho viděla jen párkrát...
Naštěstí jsme potom s Hancul provedly své životní rozhodnutí - šerm. My se našly, naši kamarádi si konečně mohli říct, že měli vždycky pravdu, že nejsme normální. A otočili se bokem... ne zády, já pevně věřím, že tu pro nás stále jsou, ale vědí, že máme s Hancul svůj svět, kde jsme si víc jisté. A který oni nikdy nepochopí.
Oasis - Wonderwall /To je krásně staré, mě ještě nebyly ani tři, mojí lásce šest./
Tak ráda vzpomínám. Mám se dobře, skvěle, jistě, ale... nemůžu mít všechno, jak mi vysvětlila máma, proč nemůžu chodit na irské tance. Prostě to nejde.

.krásné svátky a úžasný nový rok
.páá

foto: NurNurIch , kiiw