pátek 28. dubna 2017

mikrosvět_VIII_o přáních


chtěla bych se ti schoulit v náručí. choulit se a plakat, že se bojím, že to nezvládnu. 
chtěla bych od tebe slyšet, že zvládnu. že všechno bude dobré.
chtěla bych, abys mi složil hlavu do klína a vyprávěl mi o všem možném. abychom spolu plánovali ohňovku a cesty po bitvách.
chtěla bych jet s tebou sama v autě. zaparkovat u vás před domem a zase váhat a nakonec si nechat miliontou příležitost protéct mezi prsty.
chtěla bych se s tebou přetahovat o jeden spacák nebo deku. nebo jeden polštář. ten ale dostaneš ty, to je jasné.
chtěla bych, abys mě do toho společného spacáku zachumlal až po uši, aby mi nebyla zima.
chtěla bych, abys mi znova vynadal, že všechno všem vykecám. jsem už taková - introvert, co jednou za čas vyklopí určitým osobám o sobě vše.
chtěla bych znovu slyšet: "Padáš!", balancovat na hraně nafukovačky a při tom vědět, že mě spadnou nenecháš.
chtěla bych ti dovolit věci, který bych nikomu jinému nepovolila...
chtěla bych tě na prvního máje zatáhnout pod rozkvetlý strom.
chtěla bych ti navěky rezervovat místo u mě ve stanu.
chtěla bych, abys mě chytil za ruku a nepustil.
chtěla bych to mít už všechno za sebou. všechno váhání a rozhodování. a škola. ta hlavně.

.silvestrovská
chtěla bych dokonale umět všech 25x6 otázek.
chtěla bych mít schválenou diplomku.
chtěla bych vyjít ze školy s úžasným pocitem zvládnutých státnic. a o týden později s pocitem hotové obhajoby.
chtěla bych si jít pro diplom.
chtěla bych si zařídit vlastní byt.
chtěla bych cestovat s Lae.
chtěla bych mít v pokoji uklizeno.
chtěla bych vlastní auto.
chtěla bych práci, která mě bude bavit. a kolektiv, který se bude mít navzájem rád.
chtěla bych, aby na mě rodina byla hrdá.
chtěla bych, aby se na mě nikdy nezapomnělo...


pondělí 27. března 2017

o jaru

The Lumineers - Stubborn Love It´s better to feel pain than nothing at all...
Pět let života řečených ve dvou hodinách. O čekání na happy-end.
Danča mi napsala, jestli se nepůjdu projít. Fajn, půjdu, kam?
Když jsme došly do cíle, přišla další otázka.
Jak daleko je M. S.?
Asi dost.
Půjdeme? Mně se ta diplomka tak nechce psát.
V sedm jsme se podívaly, jak rozsvěcí osvětlení Pantheonu. A došlo nám, že to nejhorší máme před sebou: vyškrábat se z údolí zpátky nahoru, k hradu a ještě o kus dál. A tak jsme začátkem jara začaly hezky zostra a ušly pomalu 20 km. Na jede zátah, za 4 hodiny. V osm večer jsme se usadily na Kovárně a daly si pivo. Zasloužené.
The Lumineers - Sleep On The Floor ´Cause if we don´t leave this town, we might never make it out...
Den na to jsme se viděly opět. První tradiční setkání /to loňské bylo netradiční/. Tradičně na Rohozci. Na to, že máme pomalu třetinu života za sebou, vypadáme pořád stejně. Stále se vypráví historky, u kterých se válíte po stole smíchy. A neuvěřitelné historky, které píše sám život. To nevymyslíš, fakt ne.
Vypili jsme si svoje tři řezané a šli domů.
Bylo to super. Tak nějak víc super než vloni.
The Lumineers - Angela But you held your course to some distant war in the corners of your mind...
A co bylo mezi tímhle a posledním zápiskem?
Konec praxe-poslední zkouška-pokus o dopsání diplomky.
Definitivní pocity z praxe jsou: ale jo, dobrý. Nevěřím si, i když s tím musím začít. Mám domluvené místo, ale všemu budu věřit až budu mít v ruce smlouvu /a diplom, bez něj to nejde/.
A o zbylých dvou pojmech si obrázek udělejte sami. Zkouška byla stejně mizerná jako spousta před tím. A diplomka je prostě diplomka.
A ples. Spousta příprav, nervů v kýblu kvůli pár hodinám slávy.
The Lumineers - Cleopatra ...late for this, late fot that, late for the love of my life...
Plesem nám jaksi začala opět sezona. V pátek míříme na Noc s Andersenem a pak si zatočit na základku /o mých vedlejších úmyslech pomlčím/.
Chci /do háje se skromností/ na Libušín, Úštěk, Přívory, Bílou horu. Frýdlant nechávám ve hvězdách, i když i tam moc chci /při čekání na další termín za dva roky si ukoušu prsty/.
Jen tam nebude nikdo známý...
Tak se seznámíte s někým novým.
Jak seznámíte, snad seznámíme?
Já a s někým se seznamovat? Ne...
Tě seznámím...
Chci si ušít nový kostým na třicítku - ten bitevní. Chtěla bych k tomu boty, ale Olivka a nakupování bot na šerm...
A ze všeho nejdřív ušiju tu čepici pro Květáka. Protože jsem to slíbila.
Držte mi pěsti, ať to vyjde.
.mějte se dokonale
.páá

pátek 6. ledna 2017

mikrosvět_VII_vesmíry

Pevně věřím, že v nějakém jiném vesmíru se už dávno vodíme za ručičku a máme naplánovaný společný život, bydlení, dítě, všechno...
A hned vedle toho může být vesmír, kde jsme se už dávno poslali do háje.
(Pak jsou taky Vesmíry, kde se neznáme, kde nestuduji tuhle školu, kde jsem vůbec nezačala se šermem, kde jsme si s bratránkem zatančila na maturťáku waltz, kde je všechno jinak... a taky ten, kde čtyřiadvacetiletá Olivka vůbec neexistuje, páč v osmi letech spadla na dovolené s mámou pod vlak. Nebo ji prostě někdy později přejelo auto.)
.pinterest
Zatímco v tomhle vesmíru se jen občas, jakoby náhodně chytneme za ruku pod stolem /i když nepochybuju, že všichni vidí účel v tom, že si sedám vedle něj... on tam taky je, ten účel/. V tomhle vesmíru už šest let nikdo nic nechápe. Nikdo, včetně nás.
xXx
Jsou chvíle, kdy si člověk prostě musí začít připadat dost nepatřičně. Když se začnou vdávat vaše spolužačky, když ty samé mají dítě. Ještě horší to je, když s tím začnou lidi ještě mladší než jste vy sami. Nejpodivnější to začne být ve chvíli, kdy zjistíte, že lidi nežijí věčně a co smrt vlastně znamená. Když začnou umírat lidi vám blízcí, rodiče spolužáků, spolužáci...
V tomhle mém ne-vždy-úplně-přívětivém vesmíru mi umřel spolužák z výšky. Ne kamarád, spolužák. Známý. Rozhodně ne někdo, kdo mě neznal, naopak - s úsměvem jsme se zdravili a občas prohodili pár slov. Fascinoval mě jeho zápal pro školu už v prváku a přestože se mu zpočátku moc nedařilo, nedal se odradit a vzít si to nadšení, obdivovala jsem, jak umí francouzsky a skvěle anglicky /jasně, právě s ním jsem byla ve trojici v ústní části svojí UNICERTové zkoušky/, rozplývala jsem se nad obrázky jeho nového mazlíčka - fretky.
A teď umřel.
Je to takový divný pocit. Takový, že ještě čekáte, že ten člověk vás chytne za rameno a řekne, že to byl jen vtip a on tu je stále. Nebo vám to prostě napíše. Zatímco něco jiného ve vás ví, že je to pravda. Je to prostě divný. Smutný.


neděle 11. prosince 2016

Bůh vidí boha v tobě!

Zase je tu období, kdy nám táhne do bytu zima mizernými okny a mě to nutí přemýšlet, čí náruč by mě zahřála nejlíp.
David Koller - Lehká
Rád bych totiž uskutečnil popohádkový tour de bear. Zakončený v R. na motorestu... prej teambuildingová akce. haha. prostě jsme nestavěli team, ale spíš si navzájem motali hlavu.
Měla bych světu vysvětlit pár omylů.
Ne, nic spolu nemáme.
.Petr Pan... protože nechci dospět
Ne, netrápím se. Celá ta záležitost mezi námi Dvěma mě už prostě jen baví. Po těch letech /6 let bez 21 měsíců/. Už dávno tu nejsou motýlci v břiše, ale když si můžu vybrat, tak raději tancuju s Ním. A když jsme měli spolu vějíře, taky jsem se tetelila blahem. Nebo když zkoušíme partner poi. A vážně se ráda dívám, jak šermuje. A v neděli, po prohraném Bang! /kdy mě-pomocníka zastřelil On-pomocník/, jsem se domů vracela na stříbrném obláčku.
Ne, není to celé jenom Jeho chyba. Já mu to bojkotuju v lehce podnapilém stavu, on mě za střízliva. Myslím, že jsme si kvit. 
David Koller - Čas nejde vzít zpátky
Zabředla jsem do neskutečnýho stereotypu, že kolikrát ani nevím, co za den v týdnu je.
S koncem roku čím dál více přemýšlím, co dál, co bude po státnicích. Touha po dalším studiu mě už zase přešla /to víte, zima/, a tak si házím korunou, kde chci pracovat: řetězec, soukromá nebo nemocniční? Já totiž vážně nevím.
S tím úzce souvisí moje chuť vylétnout z rodného hnízda a vytvořit vlastní. Kde to vůbec bude? Nestálo by za to zvednout kotvy a odplout někam dál než za humna, někam, kde nikoho neznám a nikdo nezná mne? Poslední dobou zjišťuji, že to jediné, co mě tady drží je otřepaná fráze, že to tady mám prostě ráda.
Už šestý rok děláme novou ohňovku, a je to jako každý rok stejný. Vlastně horší. Z kvarteta KaTePeHa tam pravidelně bývám jen já a to se pak vějíře dávají těžko dohromady. Na poiky tam sice mívám kluky, ale ti raději šermují /co se divím, že/. Asi se dám na samostudium tyčí /double staff/ a budu točit doma na posteli, jinde není dost prostoru /jen pozor na lustr!/.
David Koller - Žádný city
Měla jsem to nechat bez odpovědi, ale co už...
Měsíc se neuvidíme. Ideální čas to hodit za hlavu a zapomenout /jako bych se o to letos už několikrát nepokusila/. Nevíte, jak se vypíná u některých lidí mod "Ten Pravý"?

Jsem snůška svých vlastních morálních lží.
.páá

středa 5. října 2016

třicítkově

Jsem za poslední dobu přeplněná dokonalými a zcela jistě záviděníhodnými zážitky. Mrzutosti všedních dnů jsem zapomněla.
Počasí na Bílou horu bylo zlé. Sice se neochladilo, ale od našeho příjezdu v pátek večer pršelo, střídavě i lilo a to je prostě mrzuté. A to, abych vám pravdu řekla, jsme od nás odjížděli ještě za relativně hezkého počasí, kdy jsem se pomalu za svoje gumovky na nohách styděla. O dvě hodiny později jsem nelitovala a prakticky jsem je sundala jen na nejnutnější dobu v čase vystoupení.
.Bílá hora (Artus Bohemia)
Granadiers march /a kdybyste věděli, jaká to je pecka naživo!/
V sobotu ráno jsem svůj spacák znechuceně vytáhla z kaluže, co zabírala asi čtvrtinu stanu, odhodila stranou a rozhodla, že pod tím fakt spát už nebudu. Aneb jak snadno a bez výčitek rozhodnout, kam se bude směřovat večer, že...
Cestou na Mělník lilo. Jako hodně moc. Navíc nám odešel nejprve jeden stěrač, druhý se vzápětí nenechal zahanbit, a tak jsem se jen ze zadního sedadla modlila, aby se v cestě neobjevila nečekaná překážka a my v pořádku dorazili k nejbližší pumpě, kde bylo plánované opravení nedostatků.
Vyprávění o vinobraní nebude dlouhé: počasí se celkem vybralo, scénka i tance vyšly, fotky jsem na svůj foťák taky ukořistila, a tak jsme mohli snad kolem třetí být už na cestě zpět do Prahy. Jízda rychlostí pomalu připomínala let, ale na rozdíl od Kloboučníka jsem se v ohrožení života ani necítila. V Matičce stověžaté jsem se opět kochala, neb jsme to vzali přes centrum. Bitvu jsem už samozřejmě nestihli, a tak jsem si prošla stánky a čekali jsme na příjezd K+Z. K večeru opět začalo pršet a myslím, že lilo až do rána. Zabalila jsem to brzo a omluvila si to tak, že jsme toho na sobotu moc nenaspali /ve skutečnosti jsem jen litovala, že jsem nešla s Květákem a Pepínem k Němcům - za rok tam musím! to si opráším i němčinu a budu zase šprechtit, jak za starých časů - kapitolu Im Büro myslím s klidem vynechám, nezdá se to býti ideálním konverzačním tématem na bitevní podvečer/
 V neděli ráno chvíli svítilo i slunce. Dalo nám to jistou naději na lepší počasí - netrvalo ale dlouho, slunce se schovalo opět za mraky a na začátku bitvy nám dokonce pršelo. Velice vzácnou a milou návštěvou nám byl Kocour s Holubičkou. Pak už přišla Lída, odvelela si nás k Němcům a bylo. Celý den jsem nevěděla, jestli jít do bitvy, nejít, nakonec jsem šla - neměli by markytánku, vypadalo by to blbě, že.
Bitva byla úžasný zážitek. Poslouchat německý rozkazy, jít do rytmu píšťalky a bubnu... prostě to bylo kouzelné. Naši kluci padli těsně před diváky, dost daleko od své vodonošky, a tak jsem napojila jen naše německé bratry ve zbrani a pak už jen sledovala zbytek bitvy. A pak jsme odjeli a já zůstala plná dojmů a v uších mi hrála ta melodie na píšťalku.
.Historické taneční soiré
 Ed Sheeran - Autumn Leaves
Dostala jsem náhle chuť se vnutit a jít do hospody. A tak jsem se zeptala. Dostala jsem odpověď, o níž nemohu vyloženě říct, že bych ji čekala, i když mě nepřekvapila. Poslal mi toho svého oblíbeného nerozhodného zajíce. Byl to z mé strany blbý nápad.
Pepíno je už pár let velmi zaujatý historickými tanci, takže žádná novinka. Objevil taneční akci na hradě Houska, a tak jsme začali spřádat plány. Nakonec jsme jeli ve dvou párech - Pepa a jeho sestra /kterou jsme na tance využili už na Mělníku/, já a Květák. Cesta tam stála za to - Květák se mě snažil rozmluvit, vytkl mi, že jsem nebyla na motíku /o mém dotazu samozřejmě věděl, páč onen dotázaný je taky pěkná kecka/, trošku jsme bloudili, ale na pátou jsme přeci jen dorazili a o speciální prohlídku hradu jsme nepřišli. Některé taneční páry jsem poznávala ať už z loňskho plesu Alla Danza, nebo z fotek a vidět naživo třeba Páva Lučištníka, jehož fotkami se velice ráda přehrabuji, byl fakt zážitek. Z tanců mi byly známé jen bránly a to ještě pasivně, zbytek byl nový a to vůbec nebylo na škodu. Domů jsme se vraceli naprosto nadšení.
Historické taneční soiré na hradě Houska /hledejte!/
Dva měsíce praxe mám za sebou. Potkala jsem tam dvě čerstvé absolventky - od nich to vyprávění o státnicích nevypadalo jako brnkačka. Ale nic není nemožné. A navíc jinou možnost než to dát nemám :)
Dojíždím do našeho krajského města - nově, od pondělí. Čekám, kdy přijde ta radost, že se zase pohybuji ve velkém, civilizovaném městě. Zatím se jen kochám pohledem na radnici, když jdu z nemocnice dolů /to víte, žijem v kopcích/. Ale obávám se o svoje finance - asi jsem právě mentálně dospěla do toho věku, kdy je člověk schopný utratit celé svoje kapesné během jednoho dne za oblečení a boty.

Myslím, že už vím, jak to je - nemám ráda, když není dlouho světlo, nemám ráda zimu a /světe div se po těch letech/ ten sychravý podzim, který teď nastal. Ono když se v tom půl hodiny plahočíte domů od busu, není to nic příjemného.

někdy nevím, nakolik jsou moje představy jen zašoupnutými vzpomínkami a nakolik potenciální budoucností.
někdy /asi tak 3-4x do týdne/ bych potřebovala, aby mě někdo zvedl z gauče, vykoupal mě a uložil do postele. no tak, chlapi, kde vás mám?
.mějte se krásně
.páá

pondělí 12. září 2016

Ještě jedno léto prosím!

Léto je v tahu. Zase.

Začal nový týden a já zase likviduji vše jedlé a chutné na mém stole. Super.
PAF byl super. Spousta inspirace, krásné ohňovky. A zamilovaná Štěpánka.
Pozdravení o týden později jsme si, pevně doufám, všichni užili. V pátek jsem se po dlouhé době spálila, místy věci nevyšly, jak jsme chtěli, ale efekt to udělalo.
Sobotní bitva měla být velkolepá. Kluci si dali dost záležet s kulisami, Pepíno vymyslel zajímavý scénář. Jen lidí přišlo málo.
.protože dámy na fotkách většinou chybí
Bylo vedro, já chtěla nějaké hezké fotky na net, a tak padl návrh jít se vycachtat do necek. Krásně jsme se všichni zúčastnění zmáchali a s holkama jsme pak hledaly oběti, které bychom mohly láskyplně obejmout. Zahráli jsme si roztahováka, pilo se, kecalo. Byly vidět krásně hvězdy a to Olivka neodolala a šla se po oba večery kochat.
A den na to jsme vyrazili na jez.
Na Přívory jsme neodjela. Šla jsem s Lae na Zrní.Byl to kouzelný zážitek jako vždy. Ti kluci se prostě neomrzí.
A tenhle víkend byl ve znamení svateb.

A teď hurá na Mělník a na Bílou horu. Po letech a s chutí, takže je naprosto jasné, že se nebude opakovat to nádherné počasí z loňska, ale že bude typicky "bílendově" - chladné noci, bláto, dešťové přeháňky.

Čekají mě poslední tři týdny v T. a pak se na 2 měsíce přemístím do našeho krajského města. Těším se na změnu /a taky na to, jak přijdu o další iluze o svém oboru/.

Většina článků končí ještě dřív, než vůbec začnu psát. Buď jsem zestárla a dospěla, nebo je ze mě ještě větší introvert. /hlasuji pro druhou možnost/
.mějte se krásně
.páá

foto: P. Hanyšová (nebo ten co měl zrovna volné ruce)

úterý 23. srpna 2016

_kolej


Že to není první /a ani poslední/ blogový článek na tohle téma? No a co?!
  1. nepoužívat kliku u dveří. chápu, že některé už bez třísknutí nezavřete, ale to vážně nervy drásající /hoší než ty houkačky pod okny, ale ty jinou možnost než dělat kravál, nemají/
  2. tahat židle po zemi. /a tahání kufru je taky lahůdka - naštěstí to není každý den několikrát jako ta židle/
  3. když se někdo koupe/sprchuje, je zcela normální nechat dokořán dveře na chodbu, že. 
  4. a větrat v koupelně, když je někdo ve sprše je taky ok. Obzvláště v zimě.
  5. vrazit do dveří. sice po zaklepání. bez vyzvání.
  6. kouřit z okna. nejlépe v jedenáct večer, když vaši sousedi chtějí si vyvětrat před spaním a v tom ČISTÉM a čerstvém vzduchu pěkně usnout a spát. fakt nevím, ve kterém vesmíru je tohle normální.
  7. nemýt po sobě nádobí. ta obložená kuchyňka neumytými hrnci a pánvičkami je fakt něco. /a ten smrádek.../
  8. na večerní session před vaším pokojem nejsou vaši sousedé zvědaví. obzvláště obtěžující to je v případě, že všechny zúčastněné mají pokoj samy pro sebe.
  9. mít na pokoji psa. klidně i víc. co na tom, že je to v kolejním řádu zakázané (přespávání cizích lidí je taky zakázané a řekněte, kdo si tam takhle někoho aspoň jednou nepropašoval). hlavně je tam nechávejte hodně samotné, ať kňučí, vyjí a štěkají. /edit: nakonec jsme vypátraly, že šlo o psy v soukromém bytu o dvě patra níž. moc to ovšem nemění na tom, že jsem pár holek s celkem velkými psisky viděly procházet přes recepci a nikdo jim v tom nebránil/
  10. dělat ve dvě ráno palačinky. bylo by to v pohodě do té doby, než svého kolegu pošlete nazpět do pokoje pro mouku a pak na celou chodbu za ním řvete: "Ještě mlíko!" (fotit se na ledničce asi taky není úplně v pohodě, ale nebylo to tolik hlučné)
  11. nemyslete si, že když neslyšíte svoje sousedy, že jsou stěny tak silné, že nejste slyšet ani vy. i opak může být pravdou /a povětšinou je/
Pointa toho je, že mi to vlastně chybí. I když jsem se nemohla dočkat na návrat domů, do našeho 2+1, byla spousta zdánlivých samozřejmostí, které byly fajn. 
  • předně tam v kuchyni tekla teplá voda hned /neznamenalo to odtočit 4 l studené vody a až pak v trubkách narazit na teplou/ - ono já bych neměla problém si po sobě mýt to nádobí, kdybych to tak měla i doma.
  • nákupy. je otrava vymyslet jídelníček na celý týden, ale zase člověk do toho obchodu ŠEL. doma nadiktuje, co by si přál a možná mu to někdo koupí (třeba sehnat sojové mléko jedné konkrétní značka v T. je dost obtížné) - chybí mi to přehrabování se v ovoci, abych si vybrala to nejlepší /z nejhoršího/.
  • hospodařila jsem si sama - měla jsem svůj rytmus, svoje zvyky, nikdo mi to toho nekecal /nikdo o nich krom spolubydly ani nevěděl/
  • ...
Sečteno a potvrzeno už chvílemi šílím z domácího prostředí.
Boha jeho, jak mohou někteří žít klidně do 40 se svými rodiči, to nepochopím! :)