úterý 4. července 2017

mikrosvět_IX_vzpomínkování

Myslím, že je čas začít nostalgicky vzpomínat...
... na ten den, kdy jsme s gymplem byli na exkurzi v elektrárně v HK. Měli jsme rozchod, hledali jsme s holkama záchod a místo toho došly na nábřeží a prošli se ulicemi. A já si to město zamilovala a litovala, že jsem si vybrala Prahu. Bylo to ve třeťáku, dva dny před odjezdem na první /a odposud poslední/ Libušín.
... na den, kdy jsem měla schůzku s naší výchovnou poradkyní a odcházela jsem s lístečkem, kde mimo jiné byla i farmačka. Já a pracovat s lidmi? Nikdy! A navíc tam jsou přijímačky z fyziky, na to nemám /a to jsem fyziku měla ráda a šla mi/...
... na den, kdy mi přišel dopis, že jsem přijatá. Bylo vedro, mi psali písemnou část maturity. V přestávce mezi tím jsme vyrazily s holkama do parku. A tam jsem to zjistila.
... na zápis. Když jsem si sedla v koridoru a začala na té staré lavici kreslit kostým na ohňovku. A po chvíli přišla holčina, jestli nejsem náhodou Olivka. Že je Nika a jdou k posluchárně, tak jestli nechci jít s nimi. Aneb jak jsem se seznámila se svojí spolubydlící.
... na stěhování na kolej.
... na první patrovku. Když jsem vyšla z pokoje a nějaká čtvrťačka se ptala, jestli tam někdo není od Lbc. "No a odkud přesně jsi... to je tam, kde máte na návsi hospodu, že jo?"
... na imatrikulaci. Jak jsme si dělali srandu z přísahy. A jak jsme si slíbili, že se tam za 5 let setkáme znovu.
... na povinnou výpravu na Kuks. Jak to bylo kouzelné v tom počasí, prostě magické. A jak moc jsme se tenkrát nasmáli.
... na zasněženou zkoušku v zimáku, když jsem na druhý pokus dělala biolu.
... "Slečno, vy pipetujete, jako by to bylo vaše hobby!" aneb laborky z fyzikály, když jsem se konečně naučila ovládat ten pipetovací balonek.
... na procházky kolem Divadla Drak. V uších mi hrála Lucie v Opeře a v ruce jsem měla sešit s výpisky z botaniky.
... na poslední zkoušku v prváku. Dělala jsem ji s Klárou a ani jedna jsme tomu nemohly uvěřit.
...na svoji dětinskou radost, když jsem třením tyčinkou o dno kádinky vyráběla na orgáně krystalky už nevím čeho. Do té doby jsem si myslela, že si z nás s tímhle dělají všichni prču.
... na to, když jsem někde v květnu brečela, že nebudu mít praxi, protože z jedný laborky mi napsali, že to nejde a v T. v nemocnici se moje žádost někde ztratila.
... na to jak jsem se chodila učit biochemku do Malšovic.
... na laborky z gnozky. Vždyky jsem vzpomínala na tohle vyprávění.
... na zkoušku z ekonomky. Páč tam jsem fakt při pohledu na test věděla, že to dám.
... na to, jak jsem se vážně poctivě učila na farmchemu. Poctivě celý semestr - všechny ty knížky jsem přečetla asi 5x :)
... na exkurze. Do Zentivy, do Tevy, do Mediate a Semma.¨
... na Půlení.
...na to, jak jsem se do noci učila na poslední chvíli toxu a produkci. Vyplatilo se.
... na to, jak jsem byla celá vysmátá před farmchemou a jen si přála aby to už bylo za mnou /letos jsem nad tím přemýšlela: každý letňák jsem ujížděla na bylinkovém čaji namixovaném z meduňky, levandule, máty a dalších kytiček/
... na nadšení z kliniky. A na to jak opadlo po jedné veřejné besedě s několika kliniky.
... na všechno to přemýšlení, kam půjdu na praxi a co bude dál.
... na zklamání z praxe a jak jsem přemýšlela, že půjdu na doktorát.
... na to, jak jsem viděla na FB spolužákovo parte...
... na nervy před státnicemi.
... na kousíček poslední přednášky /víc jsem nestihla, než začátek jednoho přednesu - mělo to dost velký zpoždění a já potřebovala domů/
... na promoci. Na poslední focení se spolužáky. A pak pac a pusu a někdy dáme sraz. Určitě!

pondělí 26. června 2017

zapálená

Jo, kéž by jen pro věc...
Už téměř měsíc se můžu honosit titulem magistra /ne megera, prosím/. V pátek mám promoci. Čtu promoční řeč, musím ji někde najít a ještě natrénovat. Mám krásné nové růžovoučké šaty. A lodičky, co mě neskutečně tlačí /potřebuju useknout malíčky/.
A za týden nastupuju do práce. Upřímnou soustrast, máš to až do smrti...
Měla jsem v plánu to řádně oslavit a celý ten měsíc volna nebýt střízlivá. Myslím, že za ty nervy by to bylo zasloužené. Nakonec oslavy proběhla dvě: grilovačka s dojatou rodinou a romantika s Lae - vysoko na skále jsme popíjely šáňo a pojídaly jahody a bylo to strašně krásně, i když zrovna bylo pošmourno a západ slunce nebyl vidět.
Přípitek s Hancul a zbytkem šermířské rodiny broskvovou, kterou jsem dostala k dvacetinám, se zatím nekonal. Už dva termíny skupinové picí akce se musely zrušit, protože nám vybouchlo místo.
A po sobotním vystoupení jsem na zábavě nezůstala... protože jsem blbá a nepočítala jsem s tím.
Vyrazili jsme po letech na Nižbor. Jen v 6 lidech, Kloboučník měl za to, že bude ve škole a zbytek prostě nejel. Jela jsem s Pepou narvaným autem, v dalších dvou autech se místem také neplýtvalo. Řeknu vám, že to bylo náramně super. Hodovali jsme, pili /jakože ta oslava titulu/, smáli se, plavali v Berounce. V pátek večer nám určití jedinci ze skupiny naháčů vyskočivších z vody a ořívajících se u našeho ohně ukradli prapor. Všichni čtyři naši chlapi byli hned na nohou připraveni ho dostat zpět /pravda, Květák až poté co jsem ho vzbudila/, což se jim uprostřed jednoho nočního slejváku taky povedlo. Pašáci!
Tenhle víkend jsme měli mraky vystoupení. Jako fakt, oba dva dny jsme tancovali, šermovali, ohňovkovali. V tom vedru to byla vesměs lahůdka, to vám povím. I když jasně, Olivka si nemá na co stěžovat - turnajové souboje našich pánů v plechách jsem sledovala už jen v krátkých kalhotech a skupinovém triku. Pak jsme přejeli na druhou akci a pak jeli domů. Teda já a Hancul. Zbytek se opil a tropil hlouposti na úrovni legend :)
Dneska jsme opět byli v Jičíně. Cestu jsem trefila dokonce sama /šikovná!/. Jeli jsme opravdu všechno, co šlo: tance, třicítková scénka, turnaj, ohňovka. Všechno byla prča, dokonce i ohňovka, ale jen do té chvíle, kdy mi chytla sukně. Ne zrovna málo, díky duchapřítomné Pétě to ale ještě nebylo moc. Ve výsledku jsme byly s Petrou krásně vysmáté, když mě uhasila. Odnesla to logicky sukně /v sukni už točit nebudu!/ a ruka; noha jen velmi málo, neboť jsem pod sukní naštěstí měla ještě kraťasy. Mrzelo mě, že jsem jim pokazila vystoupení. Když jsme s Romčou sháněly panthenol a hrála hudba na děkovačku, bylo mi líto, že tam nemůžu být s nimi.
Teď už nás čeká jen Valdštejn, opět po roce.
Libušín ani Frýdlant neklapnul, na Nižbor jsem nechtěla /celý rok jsem chtěla na Rohozec/ a byl super. Plánujem a lanaříme lidi na piráty /potřebuju košili!/, možná se nechám ukecat na Mělník. Pak Přivory a Bílá hora, to je jasný. A bude podzim. Další sezona v tahu. A já oslavím čtvrtstoletí.

Došila jsem /konečně/ Květákovi tu druhou čepici. Teď mi tu visí nespočet dalších věcí. Stále nevím, jestli třicítku vyrobím z vlny, nebo lnu. Mám doma fůru bílých prostěradel, bavlněných, a to jsem zjistila, že prostě len je len, o tom žádná.
A čtu! Po letech a baví mě to. Teď se ten blbec, hlavní postava, potuloval i mým rodným krajem, což bylo neskutečně milé.
A chci se vrhnout na vyrábění a tvoření.
A teď se vrhnu pod peřinu.
Chtěla bych... chtěla bych tě mít u sebe.
.mějte se krásně
.páá

čtvrtek 25. května 2017

Bojuj!

Překvapí někoho, že jsem opět na Libušín nejela?
Lenny - Hell.o
Koupila jsem si krajkové růžové šaty. Za stovku na hrabáku, neberte to. Jsou nezvykle krátké /chápejte, tak dva až tři roky nazpět jsem nenosila nic kratšího než pod kolena; tohle končí někde v půlce stehen/, ale mě se prostě líbily. A prý v nich vypadám jako růžový dortík /Lae/ - ideální na rande, ne? :).
Že Velikonoce jdou mimo mě je stará známá věc. Celý svůj dosavadní život jsem je trávila u babičky a čekala, jak za mnou dorazí na kole nějací kamarádi. Nikdo nikdy nedorazil, pár let zpátky mě to místy mrzelo, že si nikdo nedal tu práci se za mnou vypravit, ale zase asi nebylo o co stát.
Mumford&Sons - Babel 
Letošek byl jiný. V telefonu mi přistála zpráva o picí akci u Pepína, nejprve jsme s klukama plánovali přijet v sobotu, ale nakonec jsme to odložili na neděli. Chopila jsem se role řidiče - ono mi vlastně bylo celkem mizerně, polykala jsem prášky a prostě jsem nepotřebovala pít. Měla jsem v plánu kolem jedenácté odjet, ale klasicky se mi to vymklo z rukou a jeli jsme až kolem jedné ráno. Pepa opět někde založil svoji už kdovíkolikátou novou píšťalku, Květák s Kloboučníkem vyhrávali písničky a s Pepou a Maru jsme je zpívali. Plánovali jsme Libušín. Kluci si upletli pomlázky - Kloboučník měl fakt parádní. A taky to sní náramně bolelo /pohrozila jsem mu, že ho tam nechám, až tak zlé to bylo/ - všichni tři je totiž museli vyzkoušet těsně po půlnoci na nás dvou - mně a Maru. Urputně a hystericky jsem se bránila a bylo to úplně zbytečné. Nebylo o co stát celý ty roky, už to vím.
.pinterest
James Arthur - Impossible
Místo mrznutí na Libušíně jsem šla mrznout na zahájení sezony. Ozkoušela jsem svoji novou kápi /dobře, v Čechách se nenosily, dobře, příště už to bude správně/, nový plášť, jen boty jsem nechala doma /musím je nakrémovat!/. Měla jsem kliku, že jsem byla hned na prvním stanovišti, byť s někým cizím, a když přišel déšť a kroupy, už dávno jsem měla volno a seděla jsem pod přístřeškem. Chtěla jsem si zalíst a učit se, ale moje vyhlídnuté místo mi zmoklo, a tak jsem se vydala za Hancul a Skřetem, kteří byli pro změnu jako poslední razítko. Před druhou jsme utekly do průvodu a pak domů. Hladoví a zmrzlí.
 Michalovi jsem to čepici stihla ušít tak, aby mi nezmrnul na Libušíně a aby tam mohl dělat parádu. Vzhledem k tomu, jak mě vychvaluje, nosí ji a že si dal zakázku na ještě jednu ale tentokrát bez kožešiny /díky bohům/, tak se mi nejspíš povedla a je spokojený.
Mezi tím mi přistála zakázka na kostým pro Pepu. To už je jiná výzva.
Začala jsem točit double stuff. Potřebuju něco novýho, přestože v poikách se můžu stále zlepšovat /když ty tyče jsou snazší/. Z nouze jsem s tím už i vystupovala - chyběl nám Kloboučník a asi minuta do konce písničky.
Milky Chance - Running
Řeknu vám, že ta diplomka byla boj. Od podzimu jsem si nadávala, že jsem nezačala dřív a prázdniny proflákala místo psaní. Pak jsem měla týden v čudu počítač /modrá obrazovka smrti uprostřed psaní eseje na praxi, super/. Dobře, dopsala jsem to - nejprve jsem si myslela, že to bude mít sotva sedmdesát stránek a nakonec se z toho vylouplo celých jednaosmdesát /jo, to je těch cca 13 stránek zdrojů/. I s přílohami z toho byla náramná bichle :) No jo, ale pak jsem to taky tři dny nahrávala do systému - nejdřív to nechtělo přijmout text, pak to mělo problém s přílohou. Pořád mi to hlásilo, že to není dostupné, nebo že mám špatný formát, neplatné číslo, chyba ve validaci a kdesi cosi. Věřte mi nebo ne, viděla jsem se vyražená po pěti celkem úspěšných letech z výšky - nestihla odevzdat DP, nechala si to na poslední chvíli a systém to prostě nevzal /i když formát byl samozřejmě správně a velikost byla desetkrát menší než maximální/.
A pak jsem měla poprvé v životě zaracha - 14 dní jsem teď nebyla na tréninku, neviděla Kloboučníka a Květáka, nenechala se od Pepína zlechtat. Trpím. Ale stálo to za to. Nelituju!
Seděla jsem u počítače a přemýšlela, jestli se neodhlásím - vždycky jsem si myslela, že na státnice to budu umět na 101 %. Ale prostě jsem to neudělala. 23. května byl den D, 5 let a jeden den po maturitě /ale taky úterý/. Necítila jsem se na to, ale snažila jsme si vnutit jedinou myšlenku - dáš to!
Olivka šla na řadu jako 7. z 9 lidí. Z některých členů komise jsem nebyla úplně nadšená, ale to si prostě nevyberete. Vytáhla jsme si 22 - na první pohled to úplně šťastná ruka nebyla. Na ten druhý, teď po státnicích, to asi nemohlo být lepší.
Necelou hodinu jsem ještě čekala na výsledky. I když jsem věděla, že jsem nikde výrazně nemlčela, začínal hlodat hlásek, že ta technola nebyla úplně ok. No gnozka taky ne. No a... jsem tak seděla na té lavici a říkala si, že ty nervy znovu zažít... ty jo, to bych fakt nechtěla. Ale co s tím teď jako udělám?
Před půl jednou si nás pan docent zavolal zpátky na vyhlášení. Celá naše dívčí parta napochodovala dovnitř, členové komise stáli u okna a mírně se usmívali. A pak pan předseda vyhlásil, že jsme všechny uspěly ne hůř než za 2. Byla jsem z toho celá na měkko, když nám s mírným úsměvem a upřímným stiskem všichni přítomní gratulovali.
Ještě to celé dotáhnout do konce a příští týden obhájit a budu spokojená.
O dalších plánech a snech vám budu vyprávět, až budu mít ukončené vysokoškolské vzdělání.
.mějte se krásně a nevzdávejte se, stojí to za to
.páá

pátek 28. dubna 2017

mikrosvět_VIII_o přáních


chtěla bych se ti schoulit v náručí. choulit se a plakat, že se bojím, že to nezvládnu. 
chtěla bych od tebe slyšet, že zvládnu. že všechno bude dobré.
chtěla bych, abys mi složil hlavu do klína a vyprávěl mi o všem možném. abychom spolu plánovali ohňovku a cesty po bitvách.
chtěla bych jet s tebou sama v autě. zaparkovat u vás před domem a zase váhat a nakonec si nechat miliontou příležitost protéct mezi prsty.
chtěla bych se s tebou přetahovat o jeden spacák nebo deku. nebo jeden polštář. ten ale dostaneš ty, to je jasné.
chtěla bych, abys mě do toho společného spacáku zachumlal až po uši, aby mi nebyla zima.
chtěla bych, abys mi znova vynadal, že všechno všem vykecám. jsem už taková - introvert, co jednou za čas vyklopí určitým osobám o sobě vše.
chtěla bych znovu slyšet: "Padáš!", balancovat na hraně nafukovačky a při tom vědět, že mě spadnou nenecháš.
chtěla bych ti dovolit věci, který bych nikomu jinému nepovolila...
chtěla bych tě na prvního máje zatáhnout pod rozkvetlý strom.
chtěla bych ti navěky rezervovat místo u mě ve stanu.
chtěla bych, abys mě chytil za ruku a nepustil.
chtěla bych to mít už všechno za sebou. všechno váhání a rozhodování. a škola. ta hlavně.

.silvestrovská
chtěla bych dokonale umět všech 25x6 otázek.
chtěla bych mít schválenou diplomku.
chtěla bych vyjít ze školy s úžasným pocitem zvládnutých státnic. a o týden později s pocitem hotové obhajoby.
chtěla bych si jít pro diplom.
chtěla bych si zařídit vlastní byt.
chtěla bych cestovat s Lae.
chtěla bych mít v pokoji uklizeno.
chtěla bych vlastní auto.
chtěla bych práci, která mě bude bavit. a kolektiv, který se bude mít navzájem rád.
chtěla bych, aby na mě rodina byla hrdá.
chtěla bych, aby se na mě nikdy nezapomnělo...


pondělí 27. března 2017

o jaru

The Lumineers - Stubborn Love It´s better to feel pain than nothing at all...
Pět let života řečených ve dvou hodinách. O čekání na happy-end.
Danča mi napsala, jestli se nepůjdu projít. Fajn, půjdu, kam?
Když jsme došly do cíle, přišla další otázka.
Jak daleko je M. S.?
Asi dost.
Půjdeme? Mně se ta diplomka tak nechce psát.
V sedm jsme se podívaly, jak rozsvěcí osvětlení Pantheonu. A došlo nám, že to nejhorší máme před sebou: vyškrábat se z údolí zpátky nahoru, k hradu a ještě o kus dál. A tak jsme začátkem jara začaly hezky zostra a ušly pomalu 20 km. Na jede zátah, za 4 hodiny. V osm večer jsme se usadily na Kovárně a daly si pivo. Zasloužené.
The Lumineers - Sleep On The Floor ´Cause if we don´t leave this town, we might never make it out...
Den na to jsme se viděly opět. První tradiční setkání /to loňské bylo netradiční/. Tradičně na Rohozci. Na to, že máme pomalu třetinu života za sebou, vypadáme pořád stejně. Stále se vypráví historky, u kterých se válíte po stole smíchy. A neuvěřitelné historky, které píše sám život. To nevymyslíš, fakt ne.
Vypili jsme si svoje tři řezané a šli domů.
Bylo to super. Tak nějak víc super než vloni.
The Lumineers - Angela But you held your course to some distant war in the corners of your mind...
A co bylo mezi tímhle a posledním zápiskem?
Konec praxe-poslední zkouška-pokus o dopsání diplomky.
Definitivní pocity z praxe jsou: ale jo, dobrý. Nevěřím si, i když s tím musím začít. Mám domluvené místo, ale všemu budu věřit až budu mít v ruce smlouvu /a diplom, bez něj to nejde/.
A o zbylých dvou pojmech si obrázek udělejte sami. Zkouška byla stejně mizerná jako spousta před tím. A diplomka je prostě diplomka.
A ples. Spousta příprav, nervů v kýblu kvůli pár hodinám slávy.
The Lumineers - Cleopatra ...late for this, late fot that, late for the love of my life...
Plesem nám jaksi začala opět sezona. V pátek míříme na Noc s Andersenem a pak si zatočit na základku /o mých vedlejších úmyslech pomlčím/.
Chci /do háje se skromností/ na Libušín, Úštěk, Přívory, Bílou horu. Frýdlant nechávám ve hvězdách, i když i tam moc chci /při čekání na další termín za dva roky si ukoušu prsty/.
Jen tam nebude nikdo známý...
Tak se seznámíte s někým novým.
Jak seznámíte, snad seznámíme?
Já a s někým se seznamovat? Ne...
Tě seznámím...
Chci si ušít nový kostým na třicítku - ten bitevní. Chtěla bych k tomu boty, ale Olivka a nakupování bot na šerm...
A ze všeho nejdřív ušiju tu čepici pro Květáka. Protože jsem to slíbila.
Držte mi pěsti, ať to vyjde.
.mějte se dokonale
.páá

pátek 6. ledna 2017

mikrosvět_VII_vesmíry

Pevně věřím, že v nějakém jiném vesmíru se už dávno vodíme za ručičku a máme naplánovaný společný život, bydlení, dítě, všechno...
A hned vedle toho může být vesmír, kde jsme se už dávno poslali do háje.
(Pak jsou taky Vesmíry, kde se neznáme, kde nestuduji tuhle školu, kde jsem vůbec nezačala se šermem, kde jsme si s bratránkem zatančila na maturťáku waltz, kde je všechno jinak... a taky ten, kde čtyřiadvacetiletá Olivka vůbec neexistuje, páč v osmi letech spadla na dovolené s mámou pod vlak. Nebo ji prostě někdy později přejelo auto.)
.pinterest
Zatímco v tomhle vesmíru se jen občas, jakoby náhodně chytneme za ruku pod stolem /i když nepochybuju, že všichni vidí účel v tom, že si sedám vedle něj... on tam taky je, ten účel/. V tomhle vesmíru už šest let nikdo nic nechápe. Nikdo, včetně nás.
xXx
Jsou chvíle, kdy si člověk prostě musí začít připadat dost nepatřičně. Když se začnou vdávat vaše spolužačky, když ty samé mají dítě. Ještě horší to je, když s tím začnou lidi ještě mladší než jste vy sami. Nejpodivnější to začne být ve chvíli, kdy zjistíte, že lidi nežijí věčně a co smrt vlastně znamená. Když začnou umírat lidi vám blízcí, rodiče spolužáků, spolužáci...
V tomhle mém ne-vždy-úplně-přívětivém vesmíru mi umřel spolužák z výšky. Ne kamarád, spolužák. Známý. Rozhodně ne někdo, kdo mě neznal, naopak - s úsměvem jsme se zdravili a občas prohodili pár slov. Fascinoval mě jeho zápal pro školu už v prváku a přestože se mu zpočátku moc nedařilo, nedal se odradit a vzít si to nadšení, obdivovala jsem, jak umí francouzsky a skvěle anglicky /jasně, právě s ním jsem byla ve trojici v ústní části svojí UNICERTové zkoušky/, rozplývala jsem se nad obrázky jeho nového mazlíčka - fretky.
A teď umřel.
Je to takový divný pocit. Takový, že ještě čekáte, že ten člověk vás chytne za rameno a řekne, že to byl jen vtip a on tu je stále. Nebo vám to prostě napíše. Zatímco něco jiného ve vás ví, že je to pravda. Je to prostě divný. Smutný.


neděle 11. prosince 2016

Bůh vidí boha v tobě!

Zase je tu období, kdy nám táhne do bytu zima mizernými okny a mě to nutí přemýšlet, čí náruč by mě zahřála nejlíp.
David Koller - Lehká
Rád bych totiž uskutečnil popohádkový tour de bear. Zakončený v R. na motorestu... prej teambuildingová akce. haha. prostě jsme nestavěli team, ale spíš si navzájem motali hlavu.
Měla bych světu vysvětlit pár omylů.
Ne, nic spolu nemáme.
.Petr Pan... protože nechci dospět
Ne, netrápím se. Celá ta záležitost mezi námi Dvěma mě už prostě jen baví. Po těch letech /6 let bez 21 měsíců/. Už dávno tu nejsou motýlci v břiše, ale když si můžu vybrat, tak raději tancuju s Ním. A když jsme měli spolu vějíře, taky jsem se tetelila blahem. Nebo když zkoušíme partner poi. A vážně se ráda dívám, jak šermuje. A v neděli, po prohraném Bang! /kdy mě-pomocníka zastřelil On-pomocník/, jsem se domů vracela na stříbrném obláčku.
Ne, není to celé jenom Jeho chyba. Já mu to bojkotuju v lehce podnapilém stavu, on mě za střízliva. Myslím, že jsme si kvit. 
David Koller - Čas nejde vzít zpátky
Zabředla jsem do neskutečnýho stereotypu, že kolikrát ani nevím, co za den v týdnu je.
S koncem roku čím dál více přemýšlím, co dál, co bude po státnicích. Touha po dalším studiu mě už zase přešla /to víte, zima/, a tak si házím korunou, kde chci pracovat: řetězec, soukromá nebo nemocniční? Já totiž vážně nevím.
S tím úzce souvisí moje chuť vylétnout z rodného hnízda a vytvořit vlastní. Kde to vůbec bude? Nestálo by za to zvednout kotvy a odplout někam dál než za humna, někam, kde nikoho neznám a nikdo nezná mne? Poslední dobou zjišťuji, že to jediné, co mě tady drží je otřepaná fráze, že to tady mám prostě ráda.
Už šestý rok děláme novou ohňovku, a je to jako každý rok stejný. Vlastně horší. Z kvarteta KaTePeHa tam pravidelně bývám jen já a to se pak vějíře dávají těžko dohromady. Na poiky tam sice mívám kluky, ale ti raději šermují /co se divím, že/. Asi se dám na samostudium tyčí /double staff/ a budu točit doma na posteli, jinde není dost prostoru /jen pozor na lustr!/.
David Koller - Žádný city
Měla jsem to nechat bez odpovědi, ale co už...
Měsíc se neuvidíme. Ideální čas to hodit za hlavu a zapomenout /jako bych se o to letos už několikrát nepokusila/. Nevíte, jak se vypíná u některých lidí mod "Ten Pravý"?

Jsem snůška svých vlastních morálních lží.
.páá