úterý 23. prosince 2014

Domov jsou ruce, do kterých smíš plakat. (Miroslav Válek)

Miluju návraty.
Tahle věta mi většinou probleskne hlavou, když mi za oknem vlaku mizí nádražní budova našeho města. A vím, že jedu někam, kde nejsem doma. A že domů se vrátím až za pár dní a jen na pár dní. A pak zase zpátky. A sem tam, sem tam, do zblbnutí.
Udělali jsme si skupinovku. Holky s náma chtěly probrat cosi k půlení, k našemu půlícímu videu, tričkám a tak. Nic moc se asi nevyřešilo, vypila jsem pár piv a kolem půlnoci odcházela s Tomášem zpět na koleje. Ráno mi z hladu bylo poněkud nevolno a asi poprvé v životě mi přišlo velmi uklidňující slyšet jak ve vedlejší kabince protéká záchod /to víte, koleje.../.
A taky jsme měli patrovku. Na konci listopadu, stejně jako vloni. Nic moc to nepřineslo, nikdo ze zadních pokojů, kde bydlíme my tam nebyl, jen jsem se utvrdila, že na našem patře vážně bydlí Danča B. a že svijanský pivo je prostě nejlepší.
Toť vše k listopadu.
Jenže teď nám na dveře buší Vánoce.
Ptiteouch
Tak nějak v půlce adventu jsem si posteskla, že se těším, až mojím jediným předvánoční stresem bude, jestli mám napečené cukroví, nakoupené dárky a aspoň trochu uklizené bydlení /jo, holka, ještě pár let a dočkáš se stresů obyčejného pracujícího člověka/. Neúprosně se totiž blížil předtermín z ekonomky a zápočet z farmchemy a času na vánoční bloudění rozsvíceným městem bylo málo /respektive nebyl/.
První letošní sníh napadl, když jsem byla v HK. Věděla jsem to od rána, že to tak bude. Co jsem ovšem nevěděla bylo, jaká úžasná kalamita je na Moravě. Kvůli namrzlému vedení nejely vlaky, a tak spousta mých spolužáků vůbec nedorazilo na laborky a do HK dorazili mnohdy až po celém dni stráveném na cestě /odhaduji, že normálně jim to trvá tak 4 hodiny/. Z barvitého vyprávění Kači a Marti mne celkem jímala hrůza /spousta hodin strávených v nevytopeném vlaku kdesi uprostřed pole, bez možnosti dojít si na záchod/ a stejně jako ony doufám, že už se nic podobného v naší malé zemičce nestane.
Nijak zvlášť jsem po tom netoužila, ale shodou náhod jsem se dostala na předtermín z prostředků. A tak se stalo, že jsem poslední předvánoční týden, ty jediné tři dny, které jsem hodlala v HK strávit, nabušila naprosto na maximum. Ale věděla jsem, že poté bude následovat zasloužený vánoční klid.
Ještě před tím, než měl tenhle blázinec začít, jsem se chtěla trochu odvázat na naší "vánoční besídce" se šermem. Jenže myšlenkama jsem bloudila všemožně, snad možná jenom ne tam kde jsem měla, a tak to kýžený výsledek nepřineslo.
Týden jsem zahájila jak jinak než úspěšně. Jediná jednička, kterou jsem považovala za jistou a jediná zkouška, na kterou jsem se tak hrozně málo učila.
Druhý den nás čekala úloha "modely", což bylo ve výsledku před tím zápočtem něco nesnesitelně namáhavého. Zápočet jsme šli psát až ve druhé skupině a snad valná většina ho i napsala.
Ve středu mne čekala zkouška z ekonomie.To už taková sranda nebyla. Nicméně poctivá příprava se vyplatila a další jedničkou jsem si celkový průměr vylepšila na 2. Spokojenost největší, tři splněné povinnosti před Vánoci, co víc si přát.
V sobotu jsem si zaskočila na dvě tři Kofoly, na dvě tři hodinky /ve skutečnosti téměř 4/, do města za holkama z gymplu. Za přítomnosti Mácy jsme opět zabředly do debaty o porodech a dětech :) už to asi nebude lepší. Navzdory přítomnosti Jáji, na niž mám od gymplu vyhraněný názor, to bylo naprosto skvělé. Asi po letech začnu opět věřit v to dobré v lidech. /Než se zase zklamu.../
A teď nám v obýváku svítí stromeček, v kuchyni čekají brambory na salát a Olivka tak trochu přemáhá pocit smutku, neboť jí před pár hodinami odjel pan T. M. A pozítří budu přemáhat další smutek z toho, že Vánoce jsou na rok zase pryč. Víte, mám to období vlastně moc ráda. Různá světýlka, cukroví, vánoční trhy s horkou medovinou a ten zvláštní vánoční pocit. Tak.
.mějte se krásně
.páá

neděle 30. listopadu 2014

Žena nalézá jistě rozkoš v tom, trpí-li pro toho, koho miluje! (Honoré de Balzac)

Bohové, Olivko, od kdy se TY snažíš být průměrná?! Tobě muselo přeskočit...
/Že mi to došlo po až po jedné debatě s mou milou Kepu, po roce srovnávání, porovnávání a podobně. Tupče!/
Můj milý internetový deníčku,
rok se s rokem sešel a já "oslavila" další narozeniny. Mám od svým milých bližních zásobu sladkého /kterou si doufám uchovám na horší dobu zkouškového období/ a jinak jde život dál. Beru jako kompliment, že mi nepopřál nikdo víc než těch pár lidí z rodiny /od kterých se to na jednu stranu víceméně očekává, že si na vás vzpomenou/; zbytek mých přátel mi zalichotilo tím, že mi nepřipomněli ten smutný fakt, že jsem zase o rok starší :) Děkuju.
S rodičema jsme vyrazili na večeři do Kovárny. Hlavu jsme s mámou měly zamotanou z rozporuplných recenzí nalezených na internetu, ale my jsme byli asi ti šťastnější. Milá slečna nás nasměrovala k našemu stolu a já už si pak ze své židle nenápadně prohlížela smaltované nádobí na poličkách a ostatní velice střídmou výzdobu světnice, kde jsme večeřeli. Byl to krásný večer, výborné jídlo a naprosto pohádkové prostředí. /Jo, na pohádkovou svatbu jako vyšitý.../
/Mám velmi nepříjemný pocit, že mi v tý eseji na anglinu chybí asi milion čárek./
Oslavu výročí jsme o pár týdnů později provedli. Nacpali jsme se pizzou a prošli se večerním liduprázdným městem, u paneláků za kolejemi jsme se jako malí zatočili na kolotoči a šli jsme domů.
Jako správná naivka neustále vymýšlím, nějaká překvapení, pohoštění a různé jiné pitomosti. Faktem je, že puding po zkoušce stejně nešel vyklopit ze silikonových forem, to samé s buchtou. Na překvapení jsem dost ostýchavá a u lecčeho bych se asi i cítila trapně. Ale úplně ze všeho nejvíc to ztroskotává na tom, že se vlastně pomalu ani nevidíme. Tak si můžu fantazírovat dál, těžko se něco z toho někdy uskuteční. /Ale tu pomazánku bych udělat mohla. Někdy./
Mám doma zásobu krásných dopisních papírů, tak mu budu psát dopisy. Tak. /Samozřejmě že mě k tomu musí chytit ta správná psavá nálada, ale to se poddá./
Láska se nikdy nechodí dívat do matriky. Nikdo nemiluje ženu proto, že je tak a tak stará, proto, že je krásná nebo ošklivá, hloupá nebo duchaplná. Miluje, protože miluje. (Honoré de Balzac)p
Je první advent, Olivka má v pokoji bordel jako v tanku a blížící se Vánoce zatím připomínají jen světýlka dnes pracně omotaná kolem lustru /páč hliníkové hvězdičky jsem loni ani nesundávala/. A župan schovaný ve skříni, který si rozbalím pod stromečkem. Zatím mě moc netrápí, že nemám dárky pro rodiče /pro tátu vlastně už jo/, času je dost a já se nestresuju. Vánoce jsou takový, jaké si je uděláme sami a když se někdo chce stresovat, ať to dělá. Na vánoční výzdobu obchodních domů už od půlky listopadu jsem velmi imunní a až do Vánoc a povánočních slev mi je ukradená. Mám ráda výzdobu ve městech, v HK rozvěsí světýlka i na listnaté stromy na náměstích a to je teprve kouzelné. Jako na obrázcích z Champs Elysées, jen bez Vítězného oblouku a Eiffelovy věže někde v pozadí. /A já se tam jednou stejně vrátím!/
Jdu. Jdu si sbalit, uklidit /co se dá/, učit se, truchlit /že zase odjíždím a vrátím se v pátek někde pozdě večer/ a prostě tak.
.mějte se rádi
.a taky se mějte krásně
.páá

středa 29. října 2014

Láska není náchylnost jednoho k druhému, ale neschopnost žít jeden bez druhého. (Friedrich Dürrenmatt)

Takový ten palčivý, ale dobře známý pocit, že vám někde něco uniká a utíká...
Před už celkem hezkou řádkou let jsem si tu vytvořila nový, ne už tak temný veřejný koutek duše. Chtěla jsem si nějak pomoct od závislosti a hle ono se mi to zadařilo. Nejsem pomalu schopná sesmolit jediný mizerný článek za měsíc.
Začal nový rok a my opět obýváme s Nikuš nový pokoj. Téže patro, tentýž blok, ale úplně na samém konci chodby. Jasně, máme jen jednoho souseda /jenomže ten soused má od zimy do jara neustále kašel - ano, je to kuřák - a za dva roky, co to byl můj spolužák toho máte celkem dost; zvláštní je, že ho tu není moc slyšet, že by tu tolik nebýval, když má slečnu?/ a nejblíže k únikovému východu /jehož zneužití se trestá pokutou a vyloučením z kolejí/, ale pak je ten pokoj asi o centimetr menší /a tady se pan T.M. začal smát, neboť si vybavil ten díl Black Books, kde se Fren taky zmenšoval pokoj/. Ale jinak super, přežívám jako každý rok.
Isis, mě se tak tragicky nic nechce dělat...
Jo, mohla bych vás pobavit tím, jak nám tu minulý týden vypadnul na kolejích večer proud. V devět večer. Při pohledu z okna směrem na Malšovice se zdálo, že tam jsou na tom dost podobně, směrem k Futuru a za něj rovněž. Jen sídliště přes silnici a AC se nám vysmívalo a užívalo si elektřiny. Nicméně prý se to týkalo asi půlky města. Po hodině to zase nahodili a já byla asi poprvé za tu dobu, co tu přes týden dlím, ráda, že A3 naproti nám svítí.
.ahermin
Za tu dobu, co tu straším, se život obrátil na ruby spoustě lidem. Ono je to asi obvyklá vlastnost Čechů, stěžovat si na svůj život a Olivka v tomhle ohledu není jiná... ale pak se stačí zastavit a zamyslet a člověk zjistí, že vždycky může být hůř. Vždycky.
Téměř před třemi lety se život zastavil u nás. Je to jako když běžíte a najednou vrazíte do zdi, která tam ještě chvíli před tím nebyla. A za ní zůstaly všechny plány, všechno a vy na to už nikdy nedosáhnete. Jeden den teta říkala, že to dětský oblečení se vyhazovat nebude, co kdyby Jirka měl někdy děti. A další den tu nebyl.
Jenže život jde dál...
Na rozdíl od Hancul jsme první výročí neoslavili. Nebyl čas, můj miláček je neustále něčím zaměstnaný - trafika, škola, práce doma. Na rozdíl od Hancul v tomhle ohledu nemám nic, ale... Vše musí jít po pořádku, no ne?
Celý můj život je jedna velká výzva. Já prostě už od svojí povahy nemám daný, že bych se nutně musela vyjadřovat na veřejnosti, dávat najevo svoje city nebo hovořit s úplně cizími lidmi /a ještě v cizím jazyce!/. Kdybych se tomuhle všemu poddala, určitě bych nebyla tuna, nedělala bych šerm, nebyla bych na škole, byla bych nicka. Vrhla jsem se do další věci - chtěla bych si udělat certifikát na angličtinu. Zázrakem jsem napsala vstupní test na požadovaný počet bodů a jedu. Navzdory tomu, že ve skupině jsem lidi /a to ještě jen pár/ znala jen od vidění. Snažím se.
Green Day - 21 Guns /vzpomínka na to, když mi bylo, kolik? 16, Isis, to je tak dávno/
Mám v sobě stopy konce semestru a léta. Matně si vzpomínám na svoje dlouhé procházky do Malšovic, kdy jsem se řídila jen paneláky kousek za kolejemi, které byly vidět ze vskutku velké dálky. V horku, s biochemií v ruce. A taky na čarodějnice, které jsem nedobrovolně trávila v HK. Všude voněly táboráky ze zahrad, které jsem míjela. A Olivka, osamocená jako vždy.
A moje pokaždé chvatné opouštění kolejí po zkouškách, to je taky báječný pocit, na který se nezapomíná. Je podstatně lepší, než když se na ně stěhuje a víte, že v tom mrňavém kamrlíku strávíte nějakých 8 měsíců.
Příští léto bude lepší, já v to věřím. A taky věřím v sebe, že všechno zvládnu. Tak.

Má drahá a milovaná Isis, za celý rok jsem Ti nepoděkovala, žes mi do cesty přimotala mého pana T.M. Přestože je tuna věcí, které jsem nevyslovila nahlas, jsem Ti za to moc vděčná a doufám, že nad námi budeš ochrannou ruku držet ještě po nějaký čas.

.mějte se rádi a mějte se krásně. a zase někdy (snad, možná)
.páá

pondělí 22. září 2014

Život je to, co se děje, když se zabýváme jinými věcmi. (John Lennon)

 Prázdniny utekly jako voda. Což není nic nového pod sluncem, neboť tuhle skutečnost vědí už děti na základce. Ovšem každý rok od nás prchají stále rychleji. To je ještě smutnější fakt než jejich samotný konec.
Ksichtokniha mě zásobila fotečkama a informacema, kterak jedna XX je se svým XY kdesi v tramtárii. Anebo jenom s jinými XX, nebo s vícero XY nebo prostě tak. Olivka jen tiše záviděla a na uklidnění si říkala, že se jí za dovolenou utrácet stejně vůbec nechce. Je trochu skrblík. Naštěstí se v tomto ohledu kdysi s panem T.M. shodli. Ale jeden víkend strávený spolu by neuškodil. I kdybychom byli jen doma.
Přestože si ze mě v práci dělali srandu, že bych určitě klidně chodila ještě měsíc navrch, pravda byla taková, že jsem toho měla možná už po dvou týdnech plný zuby. Přišlo mi, že se mi nedaří. Naštěstí se to vybralo na poslední týdny /ta "smůla", energie stále ubývala/. I tak jsem byla smírně ráda, že jsem minulý pátek skončila. Konečně jsem se mohla v klidu vyspat!
Ještě než jsem skončila, jsme se s naší "bandou" propadli do 15. století k husitům. Statečně jsme se s holkama bily na vozech a nakonec prchly. Jednou jsme neměly ve scénáři smrt /děkuji, Pepíno!/. Vrátila jsem se domů lehce rozčarovaná, s dozvuky nedorozumění z pátka. Vůbec ne tak spokojená, jak jsem si přála.
O týden později jsme se s panem T.M. nalodili k babičce s dědou /babička si mimochodem koupila stejnou kabelku jen v jiné barvě jako já začátkem léta - přeci jen, ta naše "příbuznost" je prostě vidět/ a vyrazili na Přívory. Na přesně určeném místě jsme si postavili stany a K+Z dorazili jako vždy až po stavění gotičáku. Tomu už se vážně nemůže nikdo divit. Byla jsem nakřápaná, týden před tím jsem se nervovala kvůli přihlašování na předměty, které bylo v pátek /výjimečně nabušený pátek/, a tak jsem chytila bacil, který pravděpodobně po nás prksla kolegyně. Doufala jsem, že to vyléčím alkoholem, ale trvalo to ve výsledku oba dva dny. Ten první večer jsme s panem T.M. strávili v taverně s Keltem a jeho bandou. Hrál tam jeden pán na kytaru, k tomu se přidala Domča coby houslistka a bylo to kouzelné.
V sobotu ráno nás probudil ruch kolem stanu, ale ven nás nevyhnal. Kdyby vyhnal, zjistili bychom, že nám téměř před vchodem umístili ohniště. Naši libuňstší prarodičové ale naštěstí vyjednali jeho přesunutí do bezpečné vzdálenosti od našich příbytků.
Už ráno se ukázalo, že přes den bude teplo a krásně, a tak jsem tam převážnou část dne pobíhala jen ve spodních šatech. Pár hodin před bitvou jsme si sedly s holkama ke vstupu a když už jsme konečně mohli odejít, skončila bitva. Nic jsem z ní neměla, ale snad byla pěkná /vesničku měli teda sakra moc pěknou, to se musí nechat/.Na chvíli jsem se svalila do stanu, jen jsem si chtěla na chvíli zavřít oči, něco podobného měl možná v plánu můj drahý spolubydlící, a když jsme tedy oči znovu otevřeli bylo před pátou. Po návratu ze slušně vypadající toalety /můj věčný problém, já a toitoiky/, jsem na sebe jenom hodila druhou vrstvu a pádili jsme se podívat na obřad - svatbu, abyste věděli. Po valnou většinu přítomných byl právě toto vrchol dne /co bitva, že/. Vypadalo to krásně, projít špalírem musí být něco /přesto se to v představách o mojí případný svatbě nevyskytuje, vůbec žádné dobové kostýmy, nic/. Když zábava maličko ustala na mrtvém bodě, odebrali jsme se opět do taverny, kde jsme vyřvávali až do půlnoci a možná i dýl.
Ráno jsme sbalili velký stan, naše vlastní, naložili jsme a po menších zmatcích odjeli. Při skládání našeho stanu jsem zachytila pohrdavý pohled K, která říkala, že ji zajímá, jak dlouho mě tohle bude bavit. Dlouho, má drahá K. Jinak se mi to v našem přebytečným volným místem nepříliš oplívajícím bytě nikam nevejde.
Už ve svém volnu jsem skočila do HK na zápis. Nuda. Dvakrát projít frontou a pak v jedenáct odejít. V menze jsme se s holkama skvěle nadlábly. Fakt, ta kvalita u nás jde strmě nahoru. Cestou na bus jsem se jen tak stavila v jednom sekáči a naprosto jsem se tam zamilovala do šatů. Plesových. Černých se stříbrnou výšivkou. Ke smůle mojí peněženky mi sedí, a tak jsem s nimi šťastně odkráčela na bus domů. Cestou jsem spala s hlavou na okénku a do dneška mě z toho bolí hlava.
Teď se mi nic nechce. Chtěla bych být déle doma, válet se ve svojí posteli sama ale i se svým drahým a užívat si volna. Příští rok si to musím lépe zorganizovat.
.mějte se krásně a kdyby něco...
.tak páá

neděle 24. srpna 2014

Zapomeňme na dospělost a hrajme si. (Halina Pawlovská)

Škwor - Síla starejch vín
Teda, takový pracovní bordel jsem na stole neměla už dlouho. dva krejčovský metry, sgumičkované vidličky, balíčky gumiček, náramky z nich, do toho psací potřeby, kdysi pod tou modrou čabrakou pro Hancul schovaný můj nový puntíkatý penál a další pytlík s bavlkama na další dvě čabraky. No, na jednu stranu je dobře, že pan T.M. z HK tenhle týden asi těžko dorazí. Na všechny ostatní strany to je samozřejmě špatně.
Ne poprvé v mém životě a určitě ne naposledy zjišťuju, že nestíhám. Potřebuju delší víkendy, je to můj jediný čas na žití se vším všude. Abych mohla být víc s rodinou, panem T.M., kamarády. Vůbec z kamarádů jsme viděla jen zlomek, kámošky z gymplu, když nás svolala Bára, když tu byla na dovolený. Byl to dobrý večer, bezvadný.
Plány vyšuměly do ztracena. Pohybuju se mezi Městem pohádek a jakousi osadou na samém okraji našeho rajonu. Žádné moře, žádné hory, skály. Nic. Ani letos.
Sobotní a nedělní rána lenoším v posteli sama, přestože bych se raději tulila k někomu /určitému/ než k rohu mojí peřiny z ovčí vlny. Krčím rameny. Co s tím nadělám?
Nevyrostla jsem v prostředí, kde bychom se na uvítanou a rozloučenou objímali. Neobjímám se ani s Hancul, jen vyjímečně s některou jinou kamarádkou. Pravidelně se ale takhle zdravím se Štěpou. To jen tak na okraj.
AStoKo
No ano, Štěpa zítra odjíždí na 4 měsíce pryč. Žádné tour-the-secondhand v HK začátkem semestru, žádné klábosení a bloumání městem. Stejně tak mi týden na to odjede Kepu. Tak jim přejme krásně prožité chvíle :)
Šermířských akcí jsem se počas prázdniny neúčasnila. Vůbec. Včera jsme připravovali tvrz a vozy na Pozdravení. A večer trochu popili. Toť vše. Snad nám to příští víkend a ten víkend po té vyjde. Krásně, skvěle, vyskvěle!
Když na to tak koukám, asi se nemůžu moc radovat z toho, jak mi jde práce na čabrace od ruky. V porovnání s tou modrou je jakási malá. Přitom příze mi přijde stejně tlustá. Ach ne, ale řešit to budu až zítra. Nebo někdy. Zítra.
Žádný veselý článek plný dokonalých zážitků z prázdnin, z dovolené kdesi s kýmsi. Nic. Mýlili jste se, pokud jste něco takového čekali, a já ve své dětské naivitě také. Snad za rok to vyjde.
.mějte se
.páá

pátek 4. července 2014

Lépe je být smutný s láskou než být veselý bez ní. (Johann Wolfgang Goethe)

Don McLean - American Pie This will be the day that I´ll die... 
Tak jsem dnes skončila s praxí. Abych pravdu řekla, je mi to líto, líbilo se mi tam, milý kolektiv, práce fajn.
A nic se mi nechce. Ostatně tak to je celou dobu, co jsem doma. Co mi skončila škola.
Stejně jako vloni jsme si s Nikou musely najít nový pokoj. Jenže letos nedobrovolně, ředitelství se totiž rozhodlo, že z naší poloviny patra (a stejně tak na všech blocích) vybuduje jednolůžkové pokoje. Naštěstí mám šikovnou a zodpovědnou spolubydlící, co věci nenechává na poslední chvíli, a tak nám to všechno domluvila. Budeme bydlet na konci patra, vedle mého spolužáka, co je tak trochu blázen /a kdo u nás není?/, metloš a jehož vysvětlení na úplně všechno je "Já jsem z Hlinska". Super, aspoň to nebudeme mít daleko, když budeme chtít něco přestěhovat.
Na vytoužený předtermín z biochemky jsem se dostala. Se Simčou jsme si jednoho odpoledne došly pro dvojku.
Zkouškové stejně jako vloni nezlobilo, zkoušky v kapse, průměr 2,1 se mi líbí. Mám z letňáku 3 jedničky a jen jednu trojku, co víc si přát?
Skončila jsem 17. 6. Myslím si, že to je ještě o pár dní dřív než vloni. Po zkoušce jsem nepočkala na svého kolegu Toma, ale pádila se spolužačkou na kolej, rychle dobalit /což moc dobře nešlo/ - nakonec jsem se táhla s velkou cestovní taškou, nacpanou krosnou, notebookem v ruce, florbalovou hokejkou a ještě dalšíma dvěma malýma taškama. Budoucí soused mi pomohl odstěhovat lednici, odevzdala jsem pokoj, popřála uklízečkám pěkné léto a snažila se dopravit na nádro. Horor to byl, potřebovala jsem víc rukou. Byla jsem odhodlaná vytipovat si člověka čekajícího na stejný vlak, abych ho požádala o pomoc. Jenomže když jsem vyvlekla na nástupiště tašky, akorát přijel vlak a já skočila do prvních dveří. Ha, a domů...
Toť jsou moje kroky k budoucí kariéře. A pak taky ještě žiju. Občas.
.zdroj: C-91
Ve výsledku jsem byla ráda, že jsem odmítla účast na pohádkovém lese. Celý den lilo.
...anebo mu odinstaluješ tanky! 
Měli jsme jedno dlouho dopředu domlouvané vystoupení v Libuni. Myslím, že se to povedlo, starostce se to líbilo a to je asi hlavní :) Po ohňovce byl na pořadu ohňostroj a musím vám říct, moji milí, že to byl ten nejkrásnější ohňostroj, co jsem v životě viděla. Fakt. Pak jsem si zatancovala s Hancul, Pepínem i Kloboučníkem /být tam pan T.M. tak i s sním, ale tou dobou se tam již nevyskytoval/, s každým zvlášť a pak taky všichni dohromady. Byla to sranda.
Dlouhé měsíce dopředu jsme se dohodli, že pojedeme na Nižbor. Sice nám pak ještě dlouho trvalo, než jsme se přihlásili, ale nakonec jsme jeli. Pepíno po matuře, já po zkouškách, Lukáš s výučákem a Kačena rovněž. Ideální načasování. Cesta tam dlouhá, stavění stanů zmatečné, ale za drobnou výpomoc tu či támhle mi kluci stan postavili. Můj, hurá, ovšem tam jsem ho sdílela jen se svými rozkrámošenými věcmi, neboť pan T.M. /stejně jako třeba Kloboučník/ kvůli škole nejel. Přesně slyším, co by mi na tohle vysvětlení jeho nepřítomnosti Kloboučník řekl: "A ty tomu věříš?" /Miláčku?/
Do bitvy jsme z lenosti nakonec nešly. Místo toho jsem si koupila měděný prstýnek. A taky jsme si vařili, ráno vajíčka, k obědu gulášovka, k véče maso. Jen to všechno bylo o 2-3 hodiny posunuté :) ale to nevadí, i tak to chutnalo.
Těšili jsme se na večerní ohňovku v podání SHŠ Artego, ovšem ta nás těžce zklamala. Někdo, honosící se titulem "mistři", by na to měl taky vypadat, a tak to nebylo. Čekala jsem nadupanou ohňovku, našlápnutou, hezké kostýmy. Bohužel, jsem žádnou inspiraci načerpat nemohla, pouze konstatovat, že zase o tolik lepší než my teda nejsou.
A pak tedy praxe, sobota u pana T.M., praxe. Sendvič.

A teď už jenom 14 dní volna, 8 týdnů brigády, nějaké to volno v září a škola. Zase.
.mějte se krásně
.páá

čtvrtek 24. dubna 2014

Miluji život, protože mi dal tebe. Miluji tebe, protože ty jsi můj život. (John Lennon)

Tak trochu bezruká, tak trochu bezhlavá. Prostě bez internetu.

Doufám, že všechny špatnosti jsem si pro tenhle týden už vybrala. Včera jsem cestou z oběda ve městě s panem T.M. a Tadeášem trochu zmokla, na kolejích se pak nepřipojím k internetu a jako třešnička na dortu špatně objednaný oběd /ale i tak jsem se dobře nadlábla J/. Vlastně potřebuji, aby zítřkem počínaje začaly trochu lepší časy, neboť mi tentokrát už celkem dost záleží na tom, aby průběžný test z biochemky dopadl dobře. Čistě proto, že mi praxe leze do zkouškového. Nic na plat, jsem ráda, že jsem ji vůbec sehnala, chvíli jsem se vážně bála, že budu první a poslední lůzr v historii fakulty, co by neměl hotovou povinnou praxi.
/Můžu věštit z čajových lístků. I když nevím, nevím, vypadají nic moc oproti tomu zelenýmu čaji, co mám doma./
Vypadá to tak, že svoje pracně naplánované volno /rozuměj, být doma, ve svém pokojíčku, v našem obýváku, kdekoliv tam u nás v tom zapadákově na severu naší krásný vlasti, a ne v HK, v tom našem kamrlíku s hnusnýma tapetami/ na čarodějnice a prvního máje přes všechny snahy stejně strávím v HK, neboť 30. máme neplánovaně naplánovanou náhradu laborek. Achjo. /Mohly bychom někam vyrazit s holkama, do čajovny, na pizzu, kamkoliv, dlouho jsme nikde nebyly a naposled z toho krásně sešlo; teď za sebou aspoň nebudeme mít celý den na intrumentále, ale jen půlden na biochemce./
Kde budeš na čarodějnice? – V HK, máme laborky a mně se jaksi nevyplatí jet odpo domů a prvního večer se zase vracet… - Škoda, chtěl jsem tě vzít Pod Jezevčí skálu… (Věčná škoda, já vím, však jsem taky chtěla být s tebou.)
A romantický polibek pod rozkvetlou třešní na prvního máje taky nebude. Páč prostě jsou třešně v HK už 14 dní odkvetlé a tam doma k tomu nemají daleko. A já budu přeci v HK. A pan T.M. doma.
Semestr to není tak úžasně náročný jako ten minulý, nicméně i tak si nemůžu moc dovolit jen tak zabíjet čas. Proto letos obligátně nejedu na Libušín. A až z toho udělají 99,9% LH akci tak už se tam vůbec nepodívám. Uvidím, jestli mi libušínské ostružiní ještě někdy podrápe kotníky.
Tohle období mám svým způsobem celkem ráda /navzdory tomu učení/ a to i přes to, že jsem v HK. Slunce, příjemně teplo, rozkvetlé kytky. Říkala jsem si to včera cestou do školy a na námko /a cestou zpátky jsem zmokla, klasika, to už nebylo moje milované počasí, déšť mám ráda jen za okny pokoje/.
Odhodlala jsem se a napsala svému bratránkovi Horisovi, přestože jsem chtěla jít spát. Odpověděl a byla z toho půlhodinová konverzace, která mi sice kdovíkolik novinek nepřinesla, ale i tak byla skvělá. O den později na mě v Jbc bafla Lae /smích jsem identifikovala správně, ale mozek to odmítl přiřadit, protože mi hlásil chybu – co by tam Lae dělala?/, a tak jsme cestou zpět domů konverzovaly o všem možném a nemožném. A v sobotu si tak uklízím neuklízím, učím se neučím, když se mi rozezvoní telefon, on to Horis, zda-li pak jsem doma. Prý když jsem si stěžovala, že jsme se dlouho neviděli. Měli bychom někdy zajít k Ivanovi. – Určitě, musíme.
O letošních Velikonocích jsem zjistila, že jako sníst perníčky po osmé večer není dvakrát moudré, neboť se s tím můj žaludek strašně špatně vypořádával. A tak úplně neuschnu, i když možná o něco málo víc než kdy jindy. Nemám Velikonoce ráda. A letos mě snad poprvé vůbec nemrzelo, že nikde nikdo. Nevisela jsem celý den na mobilu. Nic. Moje drahá polovička byla daleko a věděla, že i já jsem daleko, a ani se o to nepokoušela. I když je fakt, že mě vymrskal v neděli, zatímco jsem chodila po bytě a tvářila se důležitě a vařila jsem jeden z těch asi 4 obědů, co zvládnu, tak on si pletl pomlázky a pak zkoušel, jak fungují. Inu, jsem ráda, že jsme se nepotkali v pondělí, nepotřebuju ho podporovat v násilí na ženách J
Čímžto vám musím říct, že je to rozhodně nejdelší pokus o sepsání tohohle článku. Předchozí měly tak dva tři odstavce a nápady došly. No jo, jak se mám učit, tak jde to psaní hned líp J
.tak se mějte krásně
.páá
(Pokusím se to uveřejnit, jakmile se dostanu na internet. Sepsáno 23. 4. 14 21:35)

/Půl roku, neskutečné./


foto: olivka

neděle 23. března 2014

Jaro, co přišlo nebývale brzy

Včera se Olivka chopila příležitosti, využila krásného jarního dne a odjela experimentovat s foťákem. Aspoň nějaké jarní fotky :) i když jsem si původně myslela, že většinu budu moct rovnou smazat, nakonec to tak zle nevypadá (vůbec s menším rozměru).
.první pokusy...

...se mi snažil překazit vítr

.buk z mojí dětské zahrádky

.trochu prošmejděná zahrádka u domu

.nějaký ten rybíz

.a angrešt. i s odrazem foťáku

.a vděčné téma sasanek


O první jarní zevling jsme přišla. Vsugerovala jsem si, že je až o týden dýl. Místo toho jsem si "zazevlila" se Štěpou a Ascariáckým kufrem plným žonglovátek v Šimkáčích. Krásný park, musím tam někdy znovu. /Eh, majáles.../
foto: Olivka

pondělí 17. března 2014

Jestliže jde vše podle plánu, stala se někde chyba. (Murphyho zákon)

... aneb jak jsem přizpůsobila svůj život dávno vybranému nadpisu.

Tři plesy? Heh... ale začněme pěkně od začátku, od začátku letního semestru.

Do nového semestru jsem se vrhla doslova po hlavě. Zakopla jsem totiž hned první den na přechodu. Potvrdila jsem si tak velice důležitou úlohu rukou - bez nich bych měla nádhernou silniční lišej i v obličeji a ne jenom na koleni. Ve čtvrtek na to jsem se Štěpou vyrazila na divadelní představení Poslední trik G. M. Dokonalé. Musím to vidět ještě jednou.
Přede mnou byl první z plánovaných plesů. Fajn, fajn, fajn. Jen Hancul pár dní před tím skončila na nemocenské a mně se v pátek ještě přitížilo /nějaká mrcha mrškovatá prolomila moji imunitu/, takže to bylo jasné. Nikam nejedu. Budu šít. Stejně bych to nestihla.
Nastarýkolena - Svět je zlej 
Z našeho plesu jsem určitě byla drobet nervozní. Výzdoba byla hotová, tance naučené, hromadka připravená... ale stejně, taky ještě nemusí přijít lidi, že.
Ale přišli. Přišlo jich prý celých 134, což je krásné. Tombola zmizela prakticky hned, co jsme s ní vyrazili mezi lidi. Ale asi bylo moc zmatků...
Předtančení dobré. Jako šlo to. Pocit dobrý.
Přijely holky: Kája sbalila do auta Lae a Kláru a přišly se podívat, jak to u nás vypadá. Ale teda musím říct, že se lidi hodili do gala - těch krásných šatů :)
Hromadka se mi moc líbila. Samozřejmě to nebylo proto, že mi hned na začátku zastřelili Ravena :) prostě to mělo dobrý nápad. Jistě, z pohledu člověka, co se scénikou zabývá víc, to muselo mít nějaké mouchy, ale nám to bohatě stačilo. Ano, byla by škoda, kdyby to kluci zahodili.
Byla půlnoc a my vběhli do UV světel a zatočili, co jsme uměli. Libuňští jsou úžasné publikum, to se musí nechat.
A pak volná, převážně kecací zábava /i když je pravda, že jsme si i zatancovali/ až do tří do rána, maličko úklidu a jít chrnět do tělocvičny. Na žíněnku, hurá :)
Ráno jsem utekla brzo, dalšímu úklidu jsem se vyhnula. Ale moc jsem se neučila, po pár hodinách spánku jsem byla taková zpomalená čím dál tím víc... až jsem šla spát.
Dva - Nanuk
Celou dobu jsem byla přesvědčená, že na irský ples půjdu. Jenže v úterý se Mikimu narodila dcera a ve vzduchu viselo, že by přijel v sobotu a že by se to řádně oslavilo. Pochybnosti ve mě hlodaly a hlodaly až v pátek jsem svůj měsíce promýšlený plán zahodila a rozhodla se strávit další noc mimo domov a ne spořádaně na plese.
A tak se tedy stalo, že moje plány vůbec nevyšly tak, jak jsem si původně myslela. Ne že by všechny náhradní řešení byla špatně, to ne. Když si to tak řeknu, tak vlastně co v mojím životě bylo podle plánu? Podle původního plánu... možná tahle škola, to byl jeden z prapůvodních plánů.
Luboš Odháněl - Kejklíř
Před námi sezona a plány, jak ji využijeme. Přede mnou 10 týdnů školy a pak 5 týdnů zkouškového a po něm snad tři měsíce prázdnin /z toho dva měsíce brigáda, dva týdny praxe/. A třeťák, pomalu polovina studia. Paráda.

/Při pohledu na ty fotky od Káji si říkám, že bych se měla někdy postavit před zrcadlo a nacvičit si úsměv./

Další zlomené srdce Kloboučníkem. Nedobytná pevnost, tak je to.
Že mně až po těch měsících došlo, že se krásně stanu předmětem řečí, když si začnu s někým ze skupiny... ale tak ať je koho drbat, že.
.mějte se krásně a k jaru hrdě vstříc

.páá


foto: andysek93

neděle 9. března 2014

III. týden 4. semestru

2. března 2014 (neděle)
to bude dlouhý. celý den na laborkách. a pak ještě jeden než se zase uvidíme.
naopak jsem si jistá, že do soboty to hergot uteče. ples. a šaty nejsou hotové. jsou doma. holka, to jsem na tebe zvědavá. já taky.
tak se čase předveď.
3. března 2014 (pondělí)
to nemá cenu, za půl roku stejně přijde povolávací rozkaz.
situace na Ukrajině je děsivá. modré nebe nad žlutými lány. kdybys tenkrát věděl. ale je dobře, že už tam nejsi, zatraceně dobře.
A takhle chceš jít na můj maturiťák?
bodnutí u srdce ve čtvrtek. napůl zhroucené plány. ale v hlavě řešení - nemožné. jeden článek chybí, už dva a půl roku tu chybí. a nikdo ho nevrátí zpět a jen těžko nahradí.
myšlenky rozutečené všemožně. není cesty zpět.
půjdu šít. když se mi nic nechce a nemůžu dýchat... jediný řešení.
4. března 2014 (úterý)
tak nic. dojdu si na tělák konečně, zítra si koupím jako správná žena na útěchu boty. a až na plese. stane se. /A to to jako stíhá? Školu a práci?/
učení? ne, spánek, jako vždy.
5. března 2014 (středa)
boty přijdou na řadu v pondělí. venku krásně, ale táhnout se až do města se mi nechce. to si dám raději večer další zničující hodinku těláku. svaly bolí, ale čárečky na zápočet potřebuju.
prokrastinace, hurá.
zkotrolovat na seznamu.cz jestli nám už nevypukla ta třetí světová. zatím nic. tak zpět k biochemce.
6. března 2014 (čtvrtek)
moc velká odchylka, nula bodů. tak jo no. takže tu diplomku nebudu dělat tady. heh, moment, ale tyhle metody budu potřebovat asi VŠUDE!
Na co jste chtěli jít do kina?
...ale pár uřezaných hlav.
To by mi nevadilo...
Olivko?!
Nevyžívám se v tom, ale nevadilo... to už asi není normální. není divu, že mě musí mít za šílence.
a zabít některý lidi málo. na co se snažit, že. chápu Hancul, tohle by mě taky neskutečně namíchlo.
7. března 2014 (pátek)
mrtvá. se vším všudy.
8. března 2014 (sobota)
nestíhám. vůbec. šaty došity až v sokolovně.
ukořistěná poslední žíněnka - pohodlné spaní.
trochu nesvá, ale jako vždy to bylo skvělé.
9. března 2014 (neděle)
trochu jídla, rozloučení s holkama a pak na chvíli na parket. pro pití. sednout si u stolu a kecat. do tří do rána.
trošilinku jsme uklidili a pak na kutě.
domů ráno vlakem. a busem.
a učení. a rok čekat na (snad) další ples. ach jo.

středa 12. února 2014

Únor bílý, pole sílí!

...ale to není letošní případ.
Konečně stahuju fotky z Vánoc. To jsem si zase dala na čas, viďte? :)
Žádný tichý hlásek  hlavě, abych se šla učit. Nic. Ticho. Konečně.
Vánoce stejně nevánoční jako loni. A učení. Morfa, tuna morfy.
Pátek po Vánocích strávený v T. Vlastně dvě mouchy zabité jednou ranou. Krásné odpoledne s jedním člověkem a úžasný večer s irskými tanci. A Kájou a Lae :)
A silvestr strávený v garáži. S bývalým skoro milencem a tím svým současným. A několika dalšíma vesměs neznámýma lidma. Bylo to skvělé. /Ostatně jako každý rok, kdybyste se ptali, tak špatný, vyloženě špatný silvestr jsem nezažila. I u babičky v jedné relativně malé místnosti s 5 dalšími lidmi to mělo svoje kouzlo./
Zápočty sice byly v kapse... ale to už jsem vám psala.
Morfa mi první týden zkouškového ukázala vztyčený prostředníček a já pochopila, že to nebude taková sranda, jako jsem si myslela. No nic.
Na zamilované schůzky nebyl čas, stačit musely většinou jen dvě hodiny tulení ve vlaku domů. Aneb jak vám může krásně vzniknout vztah na dálku, přestože doma od sebe nebydlíte dál než 10 km a v HK tak možná 2. Bezva.
Orgánou jsem si vylepšila reputaci, za tři, ale bylo to v indexu. Nervy jsem měla na pochodu, chtělo se mi brečet. Přešlo to, ale ne tak brzy.
Rozvolněný večer u Hancul. S vínem, sušenkami a brambůrky. A zjištění, že ani podle vás ta největší kecka nevykecá hned všechno.
Budoár staré dámy - Slunce má stále barvu lišky
Imunou jsem si chtěla vylepšit průměr, ale nevyšlo to, i když s panem docentem jsem si krásně popovídala. Za tři.
V pátek na to jsem měla volný byt. Ano, udělala jsem to, jen to nebylo ani v nejmenším rebelské, protože o tom všichni věděli. A v sobotu na to jsem dělala řidiče. Po dlouhé době. A nestíhala učení.
Cestou do HK jsem zahlédla krásný západ slunce a řekla si, že to je znamení, že ta zkouška druhý den dopadne dobře. Později jsem si tak jistá už nebyla, ale musela jsem věřit. Do školy mě ráno doprovázelo vycházející slunce, lodičky ani index jsem si tentokrát nezapomněla. A stálo při mě štěstí, na jednu otázku jsme se koukala těsně před tím, než jsem šla na zkoušku, druhá byla relativně snadná. Takže na druhý pokus za jedna!
Bloumání po městě. Sama. Bez Štěpy na nákupech. Bez pana T.M. A v podvečer domů, tmou tmoucí.
Mám rozdělané střihy na šaty. A budu zadržovat dech, aby to vyšlo. Nápad je skvělý, jistě, ale realizace většinou trochu pokulhává. Mám pár dní. Snad to nejhlavnější stihnu.
V březnu půjdu na tři plesy. Jeden je teda ten náš, tak to se nedá počítat, tak dva. Šermířský a irský. Myslím si, že na oba půjdu sama, opět. Ale nevadí. Proč by mělo?

.mějte se.páá.

středa 29. ledna 2014

Všechny slasti toho to světa jsou buď nelegální, nemorální nebo se po nich tloustne!

13. ledna 2014
Směju se všemu. To jinak nejde. Až do dnešního rána jsem se trápila, že neumím cca 20 otázek z 78. Když jsem si ovšem dopoledne přečetla úspěšnost u testu, který předchází ústní zkoušce, byla jsem rázem v klidu: evidentně nemám šanci projít :) ale nikdy neříkej nikdy, vštěpovala mi už od dětství máma, a tak si na druhou stranu říkám, že už jednu neudělatelnou zkoušku udělala... a při nejhorším mám vyhlídnutý termín na konci zkouškového.
Místo radosti nad zápočty jsem upadla do depresí. Ze zkoušek, z článku u CP /no řekněte, je víc chyba u mě nebo u ní?/, z toho že Hancul měla být ve čtvrtek večer u M., že jsem se právě učila fyziologii těhotenství... a že mi vůbec neodepisovala má drahá polovička. Napsal mi až druhý den před polednem, ještě v mizerné náladě jsem mu napsala, že jsem si pomalu myslela, kdoví s kým se kde toulá, ale snažil se mě ujistit, že je to kolosální blbost a ať na to rychle zapomenu. Ráda! Druhý den už bylo vše v pohodě, asi 5 hodin bez učení mi udělalo čáru přes rozpočet, ale ty dvě nesmírně rychle utečené hodiny ve vlaku s panem T.M. a můj blažený výraz, ze kterého jsem dostávala křeče do tváří, za to prostě stály :)
Jdu se učit. A zítra do HK, zkusit ve středu zkoušku. Zkouška od slova zkusit, jistě. Však ono to vyjde, jednou určitě :)
15. ledna 2014
Ale nebylo to tak zlý. Jednu odpověď jsem změnila na špatnou a hematokrit popletla se sedimentací /ke svojí smůle jsem tam měla oboje/, což jsou přesně ty tři body, co mi chyběli, abych mohla k ústní. Olivko, Olivko, ty to vedeš, takhle si těžko ušiješ šaty, žádných luxusních deset dní volna, snad necelý týden, když to na podruhé klapne. /Co si dám hergot k obědu?/
21. ledna 2014
Porovnávat neporovnatelné.
28. ledna 2014
Nervy krapet na pochodu. Hlava vymletá /ale doufám, že jen zdánlivě/. Nemůžu mít všechno, jasně, ale já chci! Chci mít hotový zkoušky v zimáku a už se tím netrápit v letňáku /tam se trápit jinýma/, chci si dělat co chci a žít a nevěnovat se jen škole /což je pravda, že dělám, učím se asi polovinu doby, co tvrdím, že se učím/.
Tak se snažím přesvědčit, že to dám. Dám, já v to věřím, musím v to věřit!
29. ledna 2014
Zvedám si za dnešek palec nahoru. Zkouška za mnou, se zápisem v indexu s trojkou dle mého odřenou ze všech stran ve všech dimenzích, ale je tam a to už mi nikdo neodpáře. Skvělé.
Za odměnu dopíšu tenhle článek nečlánek, možná po několika měsících si zapíšu do deníčku, který lehce opomínám v tomto semestru, večer se rozvalím u televize, kde nic nedávají, ale aspoň uvidím jeden díl TBBT.
Imuna, morfa. Ta morfa mě zatraceně štve, ale co nadělám. za týden se ukáže, jak moc jsem blbá.
Aby to nebylo jen o škole, snažím se vymyslet cosi na ples /jako správná šéfová/, hudbu zítra doladím s Hancul a bude to. Pokud rozluštím největší záhadu všech dob - z čeho ušít honosáky a hlavně kde tu látku sehnat - tak si třeba ušiju i ten svůj největší výtvor dosavadní tvorby. Doufám. Je pravda, že pořád ještě nejsem tak šikovná.

.tak se mějte krásně, Olivka se časem zase ozve
.páá