sobota 29. října 2011

Modro-bílo-červené knoflíčkované

/Nadávej si, pokud to bylo kvůli tobě. Sama moc dobře víš, že ti nikdo jiný tyhle problémy nepřidělává. Téměř./

Právě si můžete prohlédnout důvod, proč jsem ani o setinu palce nehnula se šaty a proč jsem obaly na vějíře dělala až dneska.
Při rozkreslování obalů mi totiž přišlo nesmírně líto zlikvidovat na košili, kterou jsem se hodlala použít coby obyčejnou látku, i ty obrovské kapsy. Takže jsem kapsičky odpárala a sešila. Nutno podotknout, že jsem to šila celé /kromě těch už zašitých lemů/ ručně, takže je to celé dokonale vymazlené :)

Rozměry těžko říct. Zhruba 18x20 cm, dvě kapsy na knoflíky.

Ucho je nesmírně dlouhé, trošku ho zkrátím. Ale to už má čas.

Pohled zezadu. Jsou tam dva knoflíky na zadělání klapky, kdybych chtěla mít taštičku otevřenou.

A detail knoflíků. To jsem si prostě nemohla odpustit. Chtěla jsme tam ještě nějaké knoflíky přikreslit fixou na textil, jenže mi potvora při úklidu někam odběhla, takže to asi nechám tak, jak to je.

Toť vše, co jsem vám chtěla sdělit.

P.S.: Mluvím sama se sebou o sobě ve třetí osobě. No a pak mi netvrďte, že to má Olivka v hlavě úplně v pořádku :)

pátek 21. října 2011

Skutečnost není nikdy tak zlá, jak vypadá. Je vždy mnohem horší.

Několikeré včerejší nutkání napsat jsem přemohla.Raději jsem se vrhla na biologii.
Stala se spousta zajímavých věcí. Kde začít?
Konečně se vybarvíme
Byl to boj, ale máme téma na stužkáč. Dokonce máme už i zhotovené pozvánky, jen je po prázdninách roznést pánů profesorům a paním profesorkám. A doufat, že vůbec někdo přijde :)
Od všemožných nemožných nápadů jsme skončili u nejprostšího: barvičky. Tak trochu formou diktatury se to odhlasovalo. Zvítězilo to i nad Black&White Party, Návrat legend, Povolání, Dobro a Zlo, Svatbu, Karneval i Retro. Nebude to nic úchvatného, ale nemuselo by to býti úplné fau pax. Jen aby se nesešlo deset červených nebo tak nějak. Mými barvami zůstává černá, hnědá a modrá.
Stužky i šerpy by už mohly být doma, tedy u Bau.
Jinak jsme už mohli začít nacvičovat na maturiťák, jen kdyby to někteří nebojkotovali...
To se neodmítá
Přiznám se, že kolem plakátu na The Backwards jsem měsíc chodila, aniž bych mu věnovala větší pozornost. A dalo by se říct, že jsem téměř prohloupila!
Když Klárka roznesla zprávu o nabídce, která se neodmítá, přihlásila jsem se. Vědět pořádně, že je to nejlepší světová Beatles Revival, tak neváhám ani před tím.
Když nastal ten vytoužený pátek a ještě vytouženější večer, nasedla jsem do autíčka a frčela do našeho městečka, kde se měla konat ta veliká událost. Přišla jsem včas, udivená počtem studentů čekajících před divadlem. Umístili nás na 1. balkón, mezi nás se rozmístilo několik málo jedinců, kteří měli regulérní lístky /my šli totiž díky počtu zadarmo/. A pak to začalo...
...a skončilo strašně brzy :( Provedli jsme zatěžkávací zkoušku balkonu, zatleskali si, zazpívali, dvakrát je vytleskali a pak konec. Ach, to bylo krásné!
Byl to Ach! večer; byl dokonalý. Skvělí lidé, skvělá hudba, skvělá zábava. Příště si tu možnost ujít nenechám!
Ve znamení priorit
V pondělí se při pohledu na chemii obvykle hroutím: o víkendu ji stíhám obvykle jen přepsat a víc nic. Je to strašné, nejsem se sebou vůbec spokojená /tuhle známku vidět vážně asi nechci/.
Biologie je o něco lepší, nechápu to, tolik mě nezajímá.
Za to v semináři /kterýmžto je už od druháku matika/ jsme psali zatím jediný test a z toho mám za 1. Polepšila jsem si sebevědomí po té 3 z normální matiky... když někdo neumí číst...
ZSV je ovšem čím dál tím nudnější a míň a míň potřebnější. Píšu příběh, vygumovala jsem Milétskou školu a píšu příběh.
O životě ztrácejícím se v mlze
O tom je podle slov Jaroslava Rudiše komiks, jakožto i film a divadelní hra Alois Nebel. Film, kde se zbytečně moc nemluví a slova se nevybírají. Kde se vám před očima roztančí komiksové obrázky. Kde visí mnoho otazníků. A který možná nepochopíte, i to se může stát; byli jsme před upozorněni, že to není film pro blbé. Připravoval se pět let; mám pocit, že když jsem se v prváku na besedě setkala s Rudišem poprvé, ukazoval nám malou ukázku. To je už let...
Jiné dimenze
Přijde mi, a ne poprvé, že všechny příběhy, které se kdy zrodily v mé hlavě, si byly podobné. Jako kdybych pouze měnila dobu a postavy a ty životy byly stejné. Všude je válka, všude je zoufalství. Možná proto, že se války bojím a zoufalství mě děsí. Možná proto, že život je boj a každý den svádíme bitvy minimálně s naším vlastním svědomím.
Objevila jsem literární soutěž, ale nehledě na to, že na vymýšlení a sepisování kromě ZSV čas nemám, jsem to vzdala. Navíc můj vyprávěcí talent je prachbídný; kdykoliv někomu něco vyprávím, skáčou mi všichni do řeči. Nesnáším to.
Počítám s tím, že času nepřibude a učení neubude. Tedy se asi na delší dobu loučím s tímto už dávno ne vyloženě temný koutkem svojí duše, vyhledávat časy a doby, kdy svět nebude tak zblázněný a nebude nás nutit se hnát za kdovíčím.

Nechápu návštěvnický boom, ale mezi hesly stále vévodí "návrhy šatů".Tak tedy vítejte, zbloudilci! 
A vy ostatní se mějte krásně.
.páá

nadpishttp://aforismy.webnode.cz/

PS: Vždycky jsem chtěla vytvořit dadaistickou báseň.
PPS: Sny jsou nereálné - reálnými je tvoříme sami svými činy. A já nevím, jestli mohu konat.

pátek 7. října 2011

My se staráme, aby nám ji neodnesl vítr, a oni ji tak bezostyšně zboří!

.troufám si tvrdit, že jsem ten flek vpravo; to vlevo by měla být K. a za námi V.
/edit: Kdyžtak to nečtěte a jen si prohlédněte fotky. Já se zase rozepsala:) / 
Olivce jde hlava kolem, ale to už dávno předávno říkala a ona se nechce opakovat a unavovat vás naprosto nepodstatnými informacemi, i když zas až tak moc nepodstatné také nejsou. Žere to čas a to je nejhorší.
Jsem tu, abych vám poreferovala o naší školní návštěvě kina, o ohni a minulém víkendu /zda v průběhu něco nepřidám, nevím/.
V úterý 27. 9. nám v našem novém /pravda menším, ale i tak naprosto krásném/ kině Sféra promítli český film Lidice. Tento snímek se rozhodně objevoval na mém sáhodlouhém seznamu filmů, které chci jednou, až bude více času, shlédnout, a tak jsem to velice uvítala. Jen jsem nepočítala s tím, že se u něj téměř rozbrečím a to hned několikrát. I když musím říct, že samotný film mě k slzám dohnal snad jen jednou; zbytek byl způsobený tím, že jsem si říkala, kolik v té době bylo babičce, že vlastně byla ve věku těch zabitých dětí. Myslím si, že to byl docela povedený film /v porovnání s Klíčkem rozhodně/, přestože na ČSFD.cz nejsou nijak extra s to sjednotit svoje názory, i když ve výsledku to má myslím přes 70 %. Někdy si říkám, že uživatelé ČSFD.cz neví, co chtějí. Neuvědomují si, že taky existují lidé, kteří se na filmy nedívají proto, aby u nich přemýšleli a hledali skrytý význam. Že jim prostě stačí, že to na ně mluví, ukazuje v rychlém sledu obrázky až to splyne v plynulý pohyb. Toť vše, víc nepotřebují.
.na výrazu S. je skutečně vidět,
jak si to užívají
Minulý týden byl fajn, protože byl rozpůlen volnem. Volnem, které moc volno nebylo a zdaleka jsem nestihla vše, co jsme chtěla. Nicméně okna umyta, to je hlavní :)
Do seznamu katastrof se asi nic nezapsalo, což je jedině dobře /perlíme až teď/. V chemickém semináři jsme najela na linii dvojek, tak snad se to nebude horšit /zlepšit by se mohlo, ale to nevidím tak moc nadějně/.
Tak tedy byl konečně pátek. S sebou do školy jsme měla oblečení na převlečení, protože jsem okamžitě po vyučování vyrážela na nádraží, kde si mě a S. měla vyzvednout Hancul. Přesný čas odjezdu jsme zapomněla, i tak jsem tam se zacházkou přes město dorazila včas. Hancul si nás vyzvedla a odfrčeli jsme směr Libuň, kde už z předchozích dní stála tvrz a dva domky, z nichž jeden byl bez střechy. Společnými silami jsem postavili gotičák, zastřešili domek, postavili ještě s dalšími silami jeden přístřešek. Chvíli jsme tam ještě okouněli, ale někde okolo sedmé jsme jeli domů.
.zvláštní byla reakce mých uší:
totiž vůbec žádná. že by si už zvykly?
V důsledku trošku zbrklého ranního balení jsem spoustu relativně důležitých věcí zapomněla doma, jako třeba ešusek a lžíci anebo velice důležité ponožky na večer. Ve městě jsme pobrali lidi a opět frčeli směr naše milovaná Libuň.
Tam už se to pomalu ale jistě scházelo a pomaličku připravovalo. Stoly na placky, ohniště, kotel na polívku, polívka samotná, později i povidla, těsto a tak dále. V devět zazněl výstřel z děla, za něž myslím že dostali muži řádně vyčiněno :)
Úplně plně jsme se tam všici slezli myslím že až okolo jedenácté. Gulášovka klokotala v kotlíku pod obrovskou dřevěnou poklicí, na plátech se jistě už pekly placky, ale nebyl o ně takový zájem jako na Troskách. Přeci jen jsme od hlavního dění byli trošku odšoupnuti a lidí k nám dozadu tolik nepřišlo.
Kolem poledne jsme zasedli k obědu jedeného stylově z plastových misek :) Co naplat, nám to bohatě stačilo. Několikrát se naběračka zavěšená nad kotlíkem utopila v polévce. Nicméně své porce jsem se dočkala a ještě tři dny poté jsem cítila, jak mi spálila jazyk :)
Možná že po obědě se šlo konečně nacvičovat. Tedy přesněji řečeno se sešli chlapi u tvrze a debatili, aspoň tak to z dálky vypadalo. Pravda, pro nás z Trosek to byl profláklý příběh, i když zasazený do naprosto jiného prostředí. My se nikam nehrnuly, ostatně vesnice byla maličká a roli ženských pracujících na poli v klidu zastaly dámy od Lužických /nemýlím-li se/.
Bylo vedro, jedno z posledních v tomto roce zdá se, a my se krásně pekly u ohnišť. Vskutku příjemné :)
Ve tři odpoledne začala bitva, dá-li se tomu tak říkat. Zařadila jsem se do řad diváků /a úplně zapomněla na tu obrovskou placku, za čež se skutečně stydím/ a snažila se to užívat. Mysl se ale rozhodla neustále srovnávat s témže příběhem odehrávaným na skutečném místě hradu Trosky a musím říct, že se to srovnat nedá. Zde to bylo jinak pojaté, s podstatně více lidmi /na hradě to bylo asi pět na pět, tady tak možná deset na deset, plus vesnice, plus palné zbraně/, ale méně vtipem. Ty nezapomenutelné hlášky znovu nepadly.
Ti barbaři lapkové zbourali naši střechu, když tam hledali poklad. To jim neodpustím ;) A to jsem jim tak fandila /to nemá dočinění s mojí zvráceností a oblibou mít v lásce postavy, z nichž se nakonec vyklubou zloduši; jsou, tedy spíše byly v tom prozaičtější důvody/. Pobili mi je v boji, chudáky.
/Z. umístil na FB video z boje, ale nejspíš vám to k ničemu není.../
Nu co bylo pak? Doudávaly se placky /pak už jen mezi námi/, válelo se ve stínu a kecalo. J. nás učil něco nového s poiemi, sám se procvičoval se dvěma tyčemi.
Čas líně plynul a pomalu přicházel večer. Někteří nás opouštěli, naše řady prořídly. K. si přemotávala vějíře /no aspoň že ty kleštičky a nůžky ve výsledku k něčemu byly/, my se vyhřívali u ohně - skutečně se dost ochladilo.
.ječeli byste, kdyby se na vás nějaká
 podobná banda vrhla?
Ohňovka byla nakonec stanovena na devátou. Naše stará sestava ve čtyřech - asi poprvé a zároveň naposledy. Nejraději bych s ní už neměla nic společného, s Hancul si přes zimu vymyslíme novou s novými vějíři nejlíp :). Nicméně byla podařenější než naposledy, nejspíš už jsme s ohněm více srostly. /Ohnivé znamení už se asi nebojí ohně.../ To podávání tyče přes záda druhého mi přišlo jako šílenost, uvážíme-li, že jsem to poprvé viděla a zkusila si s P. tu neděli před tím. I tak jsme přežily. K. s P. předvedly jejich sestavu s vějíři. Poté jsme naklusaly s posledním překvapení a tím byly poiky. Až na to, že se mi řetízky asi třikrát zamotaly, jednou jsem to strhla krásně na sebe, stála jako přikovaná a  postupně jsem tam zůstala sama s panikou v očích to šlo :) Tak poprvé jsem takhle vědomky točila před lidmi. Prý to bylo moc krásné.
Hned poté si J. posbíral svoje tašky, batohy, tyče, poie a kdovíco ještě měl a s S. nás opustili. Škoda, nu.
Od Gazzyho jsme měli propůjčený klíček od sokolovny, nástup v neděli stanoven na desátou. Pak už se jen pilo, kecalo a někdy i smálo. Bylo chladněji a chladněji, ale aspoň ze strany ohně bylo krásně teplo. Hancul se nechala Ravenem ukecat, aby rovněž zůstala, což bylo fajn.
Okolo půl druhé jsme opustili teplo ohniště a vydali se spát. A po pár krocích nám zuby jektaly tak strašně, že jsem nebyla s to normálně mluvit. V naší noclehárně bylo naštěstí tepleji, a tak jsem si ustlali a po chvíli jsme zmlkla i já /ano, ten prototyp introverta/ a šli jsme spát.
Vstávali jsme v deset. Rozsekl to Raven, když se zeptal, kolik je. Deset, skoro. Na uklízení toho mnoho nebylo: stany musely oschnout a tvrz se bude rozebírat tuhle neděli. Před dvanáctou jsme s Hancul odjely domů.
.to skutečně nehoříme já s P.,
to je vážně jen od těch tyčí :)
Tenhle týden je šílený. Na testy jsem chodila historicky nejméně připravená - obvykle jsem si tu látku přečetla pouze jednou, nejvýše dvakrát. Což je zatraceně málo i na moji paměť. A navíc na tři maturitní otázky jeden večer nestačí...
Nicméně jsme pokročili v přípravách na maturiťák - už máme aspoň to téma. Nápad na video a podobné hlouposti se už také naštěstí rodí v hlavách nejvýše povolaných lidí, což je jedině dobře - pomalu už je na čase. Ach, jak ten čas letí!
Stužkáč se vlastně poslední čtvrthodinku řešit taky, ale nevím, jaký byl výsledek, Zanikl do zvonění a odchodu.
Ovšem pro moji maličkost velice důležitým bodem toho všeho bylo rozhodnutí o ohňovce - určitě ano, i když ne jako překvapení. Nevadí, aspoň že tak. Jen ještě dojednat ten zbytek, který je prý ale nejspíš ztracený... nicméně jsme šikovní, nějak si poradíme ;)
Příští týden je také hrozný - obzvláště úterý. Asi se půjdu někam zhroutit - bude to bez práce :) Ale ne, to se nějak zvládnout musí. Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř, že.
.mějte se krásně
.páá

foto: P. Prokeš - Libuň 2011 


P.S. : A přeci neodolala :)
P.P.S. : A budou nové vějíře, budou nové vějíře, budou nové vějíře, tralala :) Moc se na ně těším.