sobota 7. listopadu 2015

Snažme se žít tak, aby naší smrti litoval i majitel pohřební služby. (Mark Twain)

Ed Sheeran - Afire Love
Semestr se rozeběhl, řekla bych jako každý rok, ale je to ohrané a naprosto lživé klišé. Letí to rychleji. V prváku než jsme se dokodrcali přes první hodiny /celkem děsivé/ latiny, první mikroskopické laborky /chápejte, s binokulárními přístroji, co se ovládá mikro šroubem a makro šroubem a hromadou páček, na které sahat nesmíme/ a než jsme pochopili, že jako chodit na všechny přednášky je pitomost /i když mne tohle přesvědčení drželo dost dlouho/, vypadalo to, že muselo přejít podstatně více času. A teď ani nemrknem a je tu půlka semestru.
Tak se mi tak konečně zdá, že žiju. Jakože po studentsku.
Nevypadalo to kdovíjak nadějně. Ale vlastně jo, vypadalo :)
Jednoho rána jsem ze skříně vylovila ponožky. Což o to, lovím je tam každé ráno a dokonce se zatajeným dechem, zda-li nebudou děravé na palci, neboť jsem neskonale pohodlná, abych si je zašila. Nicméně od prvé chvíle mi bylo jasné, že je na nich cosi zvláštního. Když jsem si je natáhla, bylo mi to jasné: nebyly moje. Vlastně si jsem jistá, že nejsou nikoho z domova. Pro tuto záhadou je jen jedno možné vysvětlení: někomu jsem s nimi odpochodovala. A protože jsem žena v těchto ohledech silně podprůměrná, moc velký výběr nemáme. Jen dva.
A jeden z těch dvou se do mojí ponožkové teorie přimotal hned druhý den. Totiž Raven. Jestli bychom se nemohli sejít v HK. Neviděla jsem žádné proti, a tak jsem souhlasila. "Tak zítra. Kam půjdeme, nechám na tobě."
Vyparádila jsem se, jak jsem to z mých omezených kolejních možností svedla, na hlavu narazila nový klobouk /dva super úžasné úlovky z předchozího dne/, do ruky popadla véču a šla. Hodně rychle. Šla jsem už zase pozdě. Pod schody jsem slyšela odbíjet celou a vzpomínala jsem na dobu před dvěma lety, kdy jsem na svoje první rande v životě dorazila o půl minuty později. Nad Bonem Publicem jsem se tomu zasmála, rychle se vydýchala a pak už jsem zamířila pod věž k Ravenovi, který byl vzorně přesný. Zamířili jsme do čajovny a velice příjemně si popovídali. Dozvěděla jsem se spoustu nových věcí, popili jsme skvělé čaje a slupli mističku oříšků. Když mě vyprovázel městem na koleje, nabídl mi rámě, jako tehdá, a já se raději nezmiňovala o tom, že to byla jedna z těch věcí, na které mne sbalil. 
Ed Sheeran - Tenerife Sea
Překlepala jsem další týden. A tentokrát jsem měla sakra velký důvod ho přežít. 
Na konci letňáku, tehdá když jsem dělala sociálu a TePř, když byl v HK divadelňák, jsem na jedné zastávce zahlédla plakát na The Backwards. Snažím se podchytit jejich vystoupení už od doby, když jsem na ně neplánovaně šla na gymplu k nám do divadla. Byli suproví a já to chtěla zažít znovu. A tak jsem to nadhodila Štěpánce a slovo dalo slovo a my měly lístky do Adalbertina na jejich koncert. 
Se Štěpou jsem měla sraz až na místě, kam jsem se z důvodu pohodlnosti /tedy hlavně nepohodlnosti mých bot/ rozhodla dopravit se busem /tedy trolejbusem/. Jenže plánovaný spoj mi ujel před nosem, když jsem se vracela pro svetr, který jsem stejně vůbec nepotřebovala. Tak jsem čekala na něco dalšího, blížil se bus, Olivka narychlo koukla do jízdního řádu, moc se v tom nevyznala, daná zastávka tam byla, a tak na poslední chvíli naskočila. A když jsem se rozkoukala, koukám, jak na mě mává ze sedačky Štěpánka, která jela z práce.
Koncert byl suprácký, i když jsme nezapařily, neboť bylo málo místa a přední řady by nás asi ukamenovaly, kdybychom jim překážely ve výhledu. A tak jsme si trsly aspoň na židli.
Začátkem listopadu jsme obnovili tréninky. Po měsíci. Přijela jsem pozdě, i tak jsme byli první, v závěsu za námi Kloboučník a Raven (!). Když došly klíče, vydali jsme se krámošit na stojedničku, revidovat, čistit a olejovat. Něco podobného bylo v plánu i potom v sokolovně, ale to už pány chuť přešla, a tak šli šlapat školu. Kloboučník si může zase jednou připadat jako pán, když může předávat moudra.
V HK to i pátý týden vypadlo dost podobně, ráno všude bílo od námrazy a odpoledne celkem teplo. Na technole jsme přesívaly s holkama granulát a na kontrole jsme s Klárou opět končily jako poslední. Chtěla jsem si jít lehnout a spát. Domů.
Blogerská krize přešla v krizi hradeckou, kdy jsem chtěla zmizet a jet domů. Chápejte, máme přednášky o víkendu /to nepochopíte, povinný seminář v neděli večer před zkouškovým už vůbec ne/, a tak jsem se rozhodla poprvé od prváku v HK zůstat přes víkend v kuse. Moje nálada vypadalo jako křivka EKG, ale chmury byly zažehnány a já zůstala. Když už jsem si sem natahala věci na 14 dní, že...
Lucie - Chci zas v tobě spát /až jednou budu někomu vyprávět, jak jsem na těhle písničkách přežila výšku, bude se mi smát./
Nejdůležitější kulturní akcí tohohle týdne ale byl LitErární večer, který pořádá Klára v AC. Byl již v pořadí třetí, na žádný z předchozích jsem se nedostavila, ale tentokrát jsem usoudila, že a) téma Sex v literatuře se nesmí promeškat, b) v kombinaci se Štěpánkou B. to prostě musí být něco. Bylo.
Už dávno jsem zapomněla, jak úžasné proslovy Klára dokáže vymyslet /ta zašouplá vzpomínka na náš maturiťák/, ukázky ať už v podobě předčítání nebo scénky byly zajímavé a i hudební tampónky stály za to. Sečteno a podtrženo jsme se spolužačkami vydržely až do konce, nasmály jsme se a poprvé po asi milionu let mi přišlo škoda, že jdu domů spát tak brzo /o půlnoci, ehm/. Prostě v nejlepším se má přestat, a navíc jsme měli druhý den laborky.

Tak to by bylo. Jdu sbírat vědomosti a zážitky, spíš vědomosti, hodně vědomostí. 
.mějte se krásně
.páá