sobota 5. prosince 2015

Nikdy jsem nedopustil, aby škola stála v cestě mému vzdělání. (Mark Twain)

I must be crazy, ´cause I´m still in love…

Sfoukla jsem svých třiadvacet svíček na dortu. Pomyslných. Na dortu bez dortu, jestli mne chápete…
Sešly jsme se s holkama ze střední. Zašly jsme ke Kočkám, pak do Hendrix Café na námku a sdělily si vše podstatné: žádná se nevdává, dítě nemá a ani těhotná není. Vycucala jsem skvělý svařák lžičkou a vypadala jsem pak jako naspídovaná veverka. Nevadí.
Abych vám pravdu řekla, nenašla jsem pořádnou výmluvu, a tak jsem vyrazila s Pepínem na ples. Olivce se ve skutečnosti vlastně hrozně moc chtělo.
Rychlíky do naší matičky Prahy jsou složené z přesně těch souprav, o kterých jsem si myslela, že je ČD už dávno prodalo Slovensku. Dveře mají na kliku, a to se bojím pěkně prosím u nás těch starých motoráčků, kde se dveře jen odtáhnou /jestli víte, co tím myslím/. Ale zvládla jsem to /o tom, že mi to klidně mohlo z HK ujet vám, moji drazí, raději vyprávět nebudu/. Mělo to mírné zpoždění, narvané to bylo k prasknutí, ale po čtvrté hodině odpolední jsem přeci jen stanula na nejposlednějším nástupišti /proč všechny moje vlaky z Prahy staví tam?/ hlavního nádraží.
Z kabelky jsme vylovila telefon a cestou na tramvaj jsem podala denní hlášení domů na ten den zasněžený sever. Poněkud mne zarazilo to množství lidí toulajících se v centru takhle navečer…
Tenhle spoj mě vyhodil na vltavském nábřeží u Tančícího domu. Měla jsem tam přestupovat na bus na Strahov. Při čekání jsem se vyloženě kochala, jako spousta dalších turistů, výhledem na osvětlené Hradčany. A Petřín. A tím vším kolem.
Ten večer byl vůbec kochací. Překrásné šaty, nádherné tance. Náramná atmosféra.
Sedli jsme si pak po půlnoci ještě na pivo a velmi pozdní večeři. Oba jsme se shodli na tom, že nás nemírně moc bolí nohy. Protančila jsem jedny punčochy J
Nutně musím zvěčnit to, že Praha byla nádherná. Světýlka pozdě v noci, ta cesta MHD v sobotu i v neděli ráno. To snad nestačí zažít jen jednou za život.
Sepsala jsem Štěpánce dopis a než jsem ho odeslala, přišla nabídka, že bychom se mohly vidět. Tedy zajít do AC na takový menší koncert. Prostě zapařit, zatrsat si. A mně se opět hrozně moc chtělo vypadnout od logie a tím pádem mi vůbec nevadilo, že vůbec netuším, jak se na SKA tancuje. Rychlokurz přímo na parketu, proč ne.
Začalo se o hodinu později tou „horší“ kapelou. Klára mi natočila pivo /co na tom, že jsem se před tím dušovala, že si ho nedám/, kopla jsem ho do sebe a šly jsme na to rozjet na parket. Víceméně jsme byly jediné ženy, kolem poskakovali povětšinou jen XYni, včetně našeho bývalého asistenta /asistenta?/ z technoly. Po poslední písničce Interpreta neznámého jsme si prostě musely polohluché na záchodě plácnout, že jsme jako fakt dobrý J
A tréninky jsou stejně super, jako byli vždy. Ten poslední ze 2/3 opět prokecali a prodebatili, aby ve výsledku zjistili, že mají zoufale málo turnajových soubojů. A pak jim ještě déle trvalo dát na papír svá přání, jak by chtěli, aby to vypadalo. A chudák Olivka-zapisovatelka byla už celá zmrzlá. Ovšem zcela se zahřála, když jí opět do ruky vrazili kord. A tak jsem si opět naprosto užívala plné pozornosti Kloboučníka. A v hospodě po svém druhém pivu, jeho čtvrtém, kdy jsme seděli zase jednou vedle sebe, obzvlášť…
Za okny je jaro. Tráva se krásně zelená, občas prší. Ve čtvrtek bylo slunečno a venku to vypadalo jako na Velikonoce.
Za dveřmi napečené cukroví, u televize složený betlém, zítra se zapálí už druhá svíčka…
Prostě v sobě neumím uhasit ten nejposlednější plamínek naděje. Nezvládnu to všechno takhle vzdát. A právě proto někde v té nejhlubší hlubině svojí iracionality větřím, že se jednou vrátíš…
.mějte se předvánočně krásně

.páá