pátek 27. září 2013

Zprávy z bitevního pole se poněkud rozcházejí: podle jedné jsme padli na hlavu, podle druhé jsme dostali na prdel.

Tak se nám Gazzy oženil.
V týdnu před svatbou jsme se na FB snažili domluvit na nějaké lumpárně, ale demokracie je nejhorší způsob vlády. Chytila jsem se Hanculinýho nápadu a daly jsme hlavy dohromady a vymyslely smlouvu pro novomanžele a koupily jsme takové hrozné hlouposti. V pátek to rozsekl Kloboučník a o překvapení se postaral raději sám.
Ten pátek jsme byli v hospůdce. S Vaškem, bez George. Danča se s ním totiž po 5 letech rozešla. A tak skončil další vztah na celý život.
.naši, mávající Pepíno u škarky, vyzývavá kanonýrka (1)
V sobotu jsem si lehce přivstala, abych to všechno stihla. Na dárky jsem přidělala cedulky, tužkou jsem si načrtla psaní do přáníčka /které jsem malovala/, když mi volá Hancul, že nestíhá a že mám napsat tu smlouvu. Bezva. Nadšená jsem nebyla, ale vybodnout se mi na to taky nechtělo, a tak jsem se toho úkolu musela zhostit.
Konečně jsme byli na cestě, ani jsme nepřijeli pozdě a poslední. Kloboučník s Pepínem a Ravenem už vyráběli první "sudičky", a tak jsem jim šla pomoct. Hancul jsem do ruky vtiskla přáníčko, ať ho ostatní taky podepíšou. Byla jedna, rychle jsme popadli věci a mastili k Humprechtu. Svatebčané ale nikde. Naše smlouva stihla prokolovat, modlila jsem se, aby tam nenašli nějakou chybu, aby nám to nezkritizovali. Nakonec se rozhodli, že bychom to měly přečíst nahlas, ale my to s Hancul s radostí přenechaly Mikymu.
Konečně dorazili, byl obřad a po obřadu jsme na ně počkali před zámečkem. Tam je uvítal svým zvučným hlasem Miky a jal se předčítat smlouvu, které se ke konci už všichni smáli. Uff. S Hancul jsme předaly dárky: zvoneček pro Gazzyho na Romču, váleček pro Romču na Gazzyho. Pak se mluvení ujal Kloboučník a dal jim za úkol společně se chopit sekery a rozseknout dýni. Poslední věc, co jsme měli připravenou, bylo vybrat si sudičku. To byla lahev alkoholu zabalená do bílého krepáku s hlavičkou a kartičkou s přáním. Romča si vybrala "hodně trpělivosti", Kloboučník přinesl půllitry a opravdu, vidět ten Romči výraz, když je viděla :) V půllitrech se ovšem ukrývaly panáky, a tak si tedy naši drazí novomanželé připili vínem. Pánové jim vystřelili salvu z palných a pak se to už trochu rozuteklo. My jsme ještě možná hodinu kecali na parkovišti, Kloboučník nám pochválil naši smlouvu. A pak jsme jeli domů.
.děti jako bubeníci. nejenže to znělo nádherně,
ale bylo to i tak roztomilý! (2)
V neděli jsme stavěli tvrz na Libuň. To bylo taky fajn, pršelo nám až asi poslední necelou hodinu, tak to už jsme nějak přežili. Pak jsme zajeli na hrad k Pétě, seděli jsme u dvou stolů a my s Hancul nakonec emigrovaly k té lepší společnosti.
V týdnu jsem opět šila. Konečně jsme se dostala k pásku, taštičce na něj a taky jsem si našla čas na tu maličkou kabelku, kterou jsem našla na jiném blogu.
V pátek jsem naházela věci do přiměřeného množství tašek, odjela do T. a tam si nás vyzvedla Hancul. frčeli jsme si to krásně po dálnici do Prahy. Ovšem v Phe nás navigace hnala přes zasekané centrum, což už bylo o nervy nás všech, Hancul zejména. Nakonec se ale ta pláň před námi zjevila a my přeci jen na tu Bílou horu dorazili.
Postavili jsme si bydlení, navštívili supermarket /pro příště jídlo opravdu řešit nebudu/. S Hancul jsme to zabalily velice brzo, při naší mlčenlivosti jsme se neměly s kým bavit, zbytek tlupy dorazil až v sobotu. Spaly jsme v autě.
Ach ano, obléct se v autě do kostýmů, ve kterých jsme ještě nikdy nebyly, jo tak to nám trvalo pomalu hodinu. Nasnídaly jsme se, později si i prošly stánky. No, nic moc mě nenadchlo, i když jsem chvíli uvažovala na náramkem od Woodyho, ale nakonec jsem se na to úplně vybodla.
Oběd v autě. Dva buřty, ať žije zdravá výživa. Bylo kolem jedné, když jsem zahlédla auto Zdendy a Kačky. Jako vždy podstatně dýl než co mi pravděpodobně Kloboučník v noci tvrdil, že přijedou. Ale hlavně, že tam byli.
Ode tří byla bitva. Já chtěla fotit, Hancul se ke mě jako divák přidala a Kamča se taky nenechala zlákat na roli markytánky. Tak jsme tam poslali za ženy jen Vašku a Lídu.
.nástup našich do bitvy, Káča s praporem (3)
Bitva byla jaksi pro nás jako diváky poněkud nudná. Prostě po sobě chvíli stříleli, pak se přetlačovali, naše pak převálcovali a pozabíjeli /náš drahý praporečník - Kačka - hrdě padl/ a byl konec. A hurá na pivo!
Znovu jsme se pokusili společně si projít stánky, ale naši to na dobu neurčitou zakempili u Hada. Později jsme objevili kouzlo nevyzrálých jedlých kaštanů a snažili se najít někoho, kdo si je zabodne do ruky. Kloboučník se Zdendou a Pepínem tam s nimi zkoušeli jakousi hru, ale když jsme je po sobě později večer házeli, tak to bylo určitě lepší.
S Hancul jsme vypily víno. Jednou pro změnu moje :) Vypadalo to, že tu noc bylo tepleji než předchozí. Ale to asi není podstatné. Přetahovali jsme se na lavičkách, občas jsem se z ní sesunula na zem, ale úplně nakonec jsme skončili u zbytku v přístřešku. Trochu jsem usínala /celá já/, ale rozsekla to až Hancul, která zavelela, že jde spát. Došla jsem si k ní do auta pro věci a něž jsem se vrátila, v přístřešku bylo zhasnuto a před ním poslední dva opozdilci. A já :)
Chladnou noc jsem /jsme?/ ve stanu přežili vlastně docela dobře. Asi. Vstávali jsme v devět, ale už dlouho před tím jsem venku slyšela hlasy.
Sbalili jsme si, připraveni po bitvě hned odjet. Čas se čile /ani ne líně, ale opravdu čile/ dohrabal téměř k bitvě. Z nudy, která před ní nastala, šel Kloboučník s Lumírem hrát šachy, ale podle středověkých pravidel. S Hancul jsme se nakonec rozhodly doprovodit naše do bitvy jako markytánky. Mrtvola - Kloboučník - mě poslal pryč, a tak jsem šla oplakávat Zdeněčka - a přesně tak jsem na videu /a hledejte!/.
Rychle jsme se rozloučili a s velmi špatným pocitem, že jsme nepomohli, jsme odjížděli domů.
Rozhodně to byl vynikající víkend, když to shrnu. Ale musím se přiznat, že nebýt Kačky, Zdendy a Kloboučníka, bylo by tam minimálně o polovinu srandy míň.
.pohoda před nedělní bitvou (4)
Ve středu jsem naposledy zaskakovala v práci. A zrovna jsme jeli starým pickupem, protože odpoledne si jely pošťačky pro auta úplně nová. Modrá, se znakem :) Jen jsem si v té staré herce málem zapomněla kabelku. "A není zamilovaná?" ptala se šéfová, když mě slyšela, jak to hlásím mámě.
Ve čtvrtek jsem se stěhovala na kolej. Po třech měsících opět zpátky. Máme trochu jiný pokoj, stejné patro i budova. Trochu zabydlené to mám, ale ještě ten večer jsme odjížděla domů. Nějak se mi tam moc nechtělo zůstávat.
Doma je pro mě všude tam, kde se cítím dobře. A dobře se cítím mezi skvělými lidmi, kteří vytváří skvělou atmosféru. Jsem doma snad na každé bitvě, na každém vystoupení. Ale proč nejsem doma v HK, kde skvělé lidi mám taky?
Zítra jdu na čaj s Klárou a Lae. V neděli trénink. V pondělí do HK a v úterý začátek semestru. Začátek blázince, který snad zvládnu. Já v to věřím!

.tak se mějte jako vždy krásně
.páá

P.S.: Pořád jsem tvrdila, že nechci pracovat s lidmi, nejraději někde sama, nikoho nepotkat. Vidíte, a teď si nepřeju nic jinýho, než moci někomu popřát krásný den.

pondělí 9. září 2013

Je to bláznivá vlastnost mužů, že se stávají chladnými, když je ženy příliš milují. (Bettina von Arnimová)

Můj poslední týden v práci vypadal podobně, jako ostatní: bylo pěkně, rozumně pošty. I když balíci se sešli, tři balíky na pouť na Sychrov. Nu, ale zvládlo se to, poslední den to bylo asi nejvtipnější. Nevím, jak jsem toho dosáhla, ale za celých šest týdnů mi nepropršel jediný den /evidentně si to ve středu doženu/. Tak, to by bylo.
.ti praví oři pro rytíře! (1)
V sobotu nastal ten velmi dlouho očekávaný den: do našeho malého města zavítalo ve večerních hodinách famózní Zrní!
Se Štěpou jsme na místo dorazily na začátek programu. Užít jsme si tak mohly nářez v podobě Budoáru staré dámy /ten bubeník.../. Pravda, málo co pak bylo lepší, a tak jsme kecaly za celkem příjemného hudebního doprovodu a čekaly na zlatý hřeb večera.
A pak to přišlo... teda přijelo. Za branami letňáku se objevila velká bílá dodávka a vezla Zrní. Pánové si vyložili náčiní a pak se ještě rozptýlili do davu. Pak ale přišla konečně jejich chvíle. Ách, oni jsou tak dokonalí! Celá doba vyhrazená jim utekla jako voda a oni skončili, aby uvolnili místo dalším. Štěpa jela brzy na to domů, já zůstala s Lukášem u zvukaře ještě asi půl hodiny, pak ale začalo poprchávat, a tak jsem využila příležitosti a odešla. Auto mě ještě potrápilo se zamykáním, vůbec nejvíc doma, kdy jsem ho v té tmě tmoucí zamkla, už zavírám bránu a on si na mě prostě bliknul, tak jsem nevěděla, jestli se neotevřelo, ale naštěstí ne, tak jsem polomrtvá strachy dorazila do úplně prázdného bytu a šla spát.
.kam to tak asi ta Olivka kráčela? /dobytí tvrze/ (2)
Konečně jsem se mohla vrhnout na šití. V zimě jsem v hrabáku ulovila zelený ubrus a hned jsme se rozhodla, že z něj udělám parádní táborové šaty se šněrováním na boku. Jako vždy jsem moc nestíhala, poslední dírky jsem obšívala snad ještě v pátek. Časem bych k tomu chtěla přidat ještě kápi, ale na tu už opravdu nebyl čas /ani materiál, moje představa je červeno-černá, ale červenou barvu na textil prostě v drogerii v HK neměli/.
Jako malá jsem se těšila na Přívory. Fakt. S Péťou jsme konstatovaly, že jsme letos takhle ještě nikde nebyly /ano, začít v září je skvělé/. Počasí hlásili výborné, tak co víc si přát.
V pátek odpoledne jsme naložili /4 ženy a 2 muži, aby bylo jasno/ ze "stojedničky" stoly, stany, zbroj a vyrazili na cestu. Už v autě jsme si život o nějaký ten rok prodloužili, protože Pepíno byl ukecaný a prostě to byla sranda. Na místě jsme vyložili věci, postavili stan a až pak si přijel zbytek, za což dostali vynadáno, ale pochybuju, že se z toho poučí. A pak už jsme si začali jen úžívat táborovou pohodu. Ohniště jsme sice vykopali, ale moc neudržovali, ale asi to moc nevadilo. Na nějakou dobu jsme to s Hancul zakotvili v hospodě, pak jsme se zase vrátili k našim stanům. Spát jsem šla jako obvykle k ránu.
Nácvik měl být v devět, před devátou jsme se tedy vyhrabali ze spacáků. No ano, měl, konal se vlastně o něco později. Hancul byla své role Marušky zproštěna, akční jsme zůstali jen já a Káča s našimi zeleno-bílými šaty, protože jsme si původně myslely, že budeme rusalky, ale nakonec jsme byly ohnivé ženy. Ale tak co. Hancul s Péťou přivezly na večer něco k jídlu, naobědvaly jsem se, šli povzbudit Pepína do turnaje /chudák nám hned vypadl/ a už jsme se mohly jít strojit. Na to že jsme si myslela, že jsem z těch šatů vyrostla už před deseti lety, ale oni mi šly až na malý kousek dokonce i zapnout, jako, to jsem nečekala. Kluci si samozřejmě dělali srandu, že se mi ty sichry, co nahrazovaly zip, rozdělají a šaty spadnou, ale to bylo technicky nemožný. A pak tu byla třetí hodina a bitva. Když to tak řeknu, byla jsme na straně, kde bojovali naši, ale zároveň to byla strana, co prohrála. Ale to nevadí!
.dobově nedobové odpolední stolování (3)
Bylo horko, na stůl nám pražilo slnko, zpět do gotičáků se mi nechtělo, s holkama jsme to zakepily na dece za stanem. A tak jsme tak čekali, občas šli něco hrát - roztahováka, házet si s víkem od kyblíku - a čekali, dokud nebude ten pravý čas na ohňovku. Na ohňovku, která by mohla být i možná pěkná, kdyby se nepokazila hudba.
Večer jsme se opět hodně smáli, povídali. Byla větší zima, než noc před tím, to je pravda. Poprvé v životě jsme se chtěla nechat okamžitě přejmenovat, přestože svoje jméno mám hrozně moc ráda :)
Ráno vstávala Kačka dřív než my, což nás překvapilo. Olivce samozřejmě trvalo, než naskládala všechny vykrámošené věci zpátky do krosny, pak už se konečně začal rozebírat přístřešek a "Eliška", stěhovat věci do aut a nakonec jsme někde v půl dvanácté odjížděli po krásném víkendu domů. Jeden se na to půlku prázdnin těší a za chvíli je to pryč, to prostě není fér!
Zároveň o tomhle víkendu byl Grabštejn Worldfest, kde jsme tedy zákonitě chyběla, nicméně Štěpa mě zevrubně vylíčila, co se dělo. Muselo to tam být krásné!
V sobotu mají svatbu Gazzy s Romčou :)
.mějte se krásně
.páá

.ohňovka (4)
foto: Olivka (1, 2, 3). hanulkak (4)