středa 5. října 2016

třicítkově

Jsem za poslední dobu přeplněná dokonalými a zcela jistě záviděníhodnými zážitky. Mrzutosti všedních dnů jsem zapomněla.
Počasí na Bílou horu bylo zlé. Sice se neochladilo, ale od našeho příjezdu v pátek večer pršelo, střídavě i lilo a to je prostě mrzuté. A to, abych vám pravdu řekla, jsme od nás odjížděli ještě za relativně hezkého počasí, kdy jsem se pomalu za svoje gumovky na nohách styděla. O dvě hodiny později jsem nelitovala a prakticky jsem je sundala jen na nejnutnější dobu v čase vystoupení.
.Bílá hora (Artus Bohemia)
Granadiers march /a kdybyste věděli, jaká to je pecka naživo!/
V sobotu ráno jsem svůj spacák znechuceně vytáhla z kaluže, co zabírala asi čtvrtinu stanu, odhodila stranou a rozhodla, že pod tím fakt spát už nebudu. Aneb jak snadno a bez výčitek rozhodnout, kam se bude směřovat večer, že...
Cestou na Mělník lilo. Jako hodně moc. Navíc nám odešel nejprve jeden stěrač, druhý se vzápětí nenechal zahanbit, a tak jsem se jen ze zadního sedadla modlila, aby se v cestě neobjevila nečekaná překážka a my v pořádku dorazili k nejbližší pumpě, kde bylo plánované opravení nedostatků.
Vyprávění o vinobraní nebude dlouhé: počasí se celkem vybralo, scénka i tance vyšly, fotky jsem na svůj foťák taky ukořistila, a tak jsme mohli snad kolem třetí být už na cestě zpět do Prahy. Jízda rychlostí pomalu připomínala let, ale na rozdíl od Kloboučníka jsem se v ohrožení života ani necítila. V Matičce stověžaté jsem se opět kochala, neb jsme to vzali přes centrum. Bitvu jsem už samozřejmě nestihli, a tak jsem si prošla stánky a čekali jsme na příjezd K+Z. K večeru opět začalo pršet a myslím, že lilo až do rána. Zabalila jsem to brzo a omluvila si to tak, že jsme toho na sobotu moc nenaspali /ve skutečnosti jsem jen litovala, že jsem nešla s Květákem a Pepínem k Němcům - za rok tam musím! to si opráším i němčinu a budu zase šprechtit, jak za starých časů - kapitolu Im Büro myslím s klidem vynechám, nezdá se to býti ideálním konverzačním tématem na bitevní podvečer/
 V neděli ráno chvíli svítilo i slunce. Dalo nám to jistou naději na lepší počasí - netrvalo ale dlouho, slunce se schovalo opět za mraky a na začátku bitvy nám dokonce pršelo. Velice vzácnou a milou návštěvou nám byl Kocour s Holubičkou. Pak už přišla Lída, odvelela si nás k Němcům a bylo. Celý den jsem nevěděla, jestli jít do bitvy, nejít, nakonec jsem šla - neměli by markytánku, vypadalo by to blbě, že.
Bitva byla úžasný zážitek. Poslouchat německý rozkazy, jít do rytmu píšťalky a bubnu... prostě to bylo kouzelné. Naši kluci padli těsně před diváky, dost daleko od své vodonošky, a tak jsem napojila jen naše německé bratry ve zbrani a pak už jen sledovala zbytek bitvy. A pak jsme odjeli a já zůstala plná dojmů a v uších mi hrála ta melodie na píšťalku.
.Historické taneční soiré
 Ed Sheeran - Autumn Leaves
Dostala jsem náhle chuť se vnutit a jít do hospody. A tak jsem se zeptala. Dostala jsem odpověď, o níž nemohu vyloženě říct, že bych ji čekala, i když mě nepřekvapila. Poslal mi toho svého oblíbeného nerozhodného zajíce. Byl to z mé strany blbý nápad.
Pepíno je už pár let velmi zaujatý historickými tanci, takže žádná novinka. Objevil taneční akci na hradě Houska, a tak jsme začali spřádat plány. Nakonec jsme jeli ve dvou párech - Pepa a jeho sestra /kterou jsme na tance využili už na Mělníku/, já a Květák. Cesta tam stála za to - Květák se mě snažil rozmluvit, vytkl mi, že jsem nebyla na motíku /o mém dotazu samozřejmě věděl, páč onen dotázaný je taky pěkná kecka/, trošku jsme bloudili, ale na pátou jsme přeci jen dorazili a o speciální prohlídku hradu jsme nepřišli. Některé taneční páry jsem poznávala ať už z loňskho plesu Alla Danza, nebo z fotek a vidět naživo třeba Páva Lučištníka, jehož fotkami se velice ráda přehrabuji, byl fakt zážitek. Z tanců mi byly známé jen bránly a to ještě pasivně, zbytek byl nový a to vůbec nebylo na škodu. Domů jsme se vraceli naprosto nadšení.
Historické taneční soiré na hradě Houska /hledejte!/
Dva měsíce praxe mám za sebou. Potkala jsem tam dvě čerstvé absolventky - od nich to vyprávění o státnicích nevypadalo jako brnkačka. Ale nic není nemožné. A navíc jinou možnost než to dát nemám :)
Dojíždím do našeho krajského města - nově, od pondělí. Čekám, kdy přijde ta radost, že se zase pohybuji ve velkém, civilizovaném městě. Zatím se jen kochám pohledem na radnici, když jdu z nemocnice dolů /to víte, žijem v kopcích/. Ale obávám se o svoje finance - asi jsem právě mentálně dospěla do toho věku, kdy je člověk schopný utratit celé svoje kapesné během jednoho dne za oblečení a boty.

Myslím, že už vím, jak to je - nemám ráda, když není dlouho světlo, nemám ráda zimu a /světe div se po těch letech/ ten sychravý podzim, který teď nastal. Ono když se v tom půl hodiny plahočíte domů od busu, není to nic příjemného.

někdy nevím, nakolik jsou moje představy jen zašoupnutými vzpomínkami a nakolik potenciální budoucností.
někdy /asi tak 3-4x do týdne/ bych potřebovala, aby mě někdo zvedl z gauče, vykoupal mě a uložil do postele. no tak, chlapi, kde vás mám?
.mějte se krásně
.páá