Láska, má-li vydržet, potřebuje překážky, odpor, dráždidlo, čekání, skrývačky. (Jean Dutourd)

Pojďte se mi zhluboka a od srdce zasmát...

překážky.. OK

odpor... hmm

dráždidlo.. noo

čekání - ano, ano, ano!!!

skrývačky, ehm, a co to je?

Nedočkala se

Asi jsem Vám tunu věcí zapomněla říct. Měla jsem se rozplývat nad dárky k Vánocům, protože byly boží! A tím zrovna nemyslím jen ten super ňuňací župan /co jsem si ho koupila po dlouhém obhlížení v HK a kvůli němu oželila tělák, páč jsem po té procházce do centra byla nějaká mrtvolná/, modrozelené kalhoty, co nemusím ani zkracovat /Víš, mami, ono se dneska večer přihlašuje na jeden předmět a já nevím, jestli ho chci... no, jsem ve městě, viděla jsem tu hezký kalhoty, ale já nevím. - Co, tys potkala kalhoty? A šly ti? - No, jo, zkoušela jsem si je, ale já nevím, ten předmět, tak zkouška, jestli to zvládnu... - Mazej si je koupit! Stejně bych ti k Vánocům dala peníze na oblečení a kalhoty potřebuješ. - Tak ok, mami./ a super návleky na ruce. Olivka byla jak malá holka, s nejvíce dárky a kupodivu o většině jsem vůbec netušila!

.Evanira

Pod stromečkem jsem našla kupu čajů, sypaných. A taky čajítka, jedno ve tvaru srdce, jedno s konvičkou a jedno s kačenkou, co plave v hrnečku /trošku se utápí, moc se do sítka nevejde, ale to neva; na koleje to stačí/. Me To You. Chápete, po letech slintání a jedněch samolepkách, co jsem si prostě koupit musela, jsem dostala růžovoučký polštářek s medvídkem, krása. A podložku pod myš s témže tématem /jen kam já ji teda dám, doleva, nebo doprava?/. Přívěšek od rodičů a náušnice s kamenem od milého. A sponku od Lae /pomrkává na mě tady na stole... ta sponka/.
A před silvestrem ještě dorazily poháry, takže Olivka má i svůj vlastní pohár /stejný jako má Hancul a moje drahá polovička/. A skupinový kalendář /pořád visím Hancul prachy/. A následně od táty hrneček se skupinovou fotkou.
A vůbec teď nějak hýřím navečer dobrou náladou. Místo přepisování. A pletení. A spaní, ale já už nechci, aby se mi opět zdála nějaká noční můra o našem plesu. Prostě ne.
Třeba je to jen vrchol zoufalství. A smutku. A stýskání.
Spokojená selfie-fotka spolužačky s svým přítelem z jejich cesty do zahraničí nepomůže /ale sekne jim to spolu, to jo/. Vlastně ani jakékoliv jiné fotky z cest a záběry v televizi ze zahraničí /pokud se nejedná o země zmítané válečnými konflikty/ Že bych nevěděla co chci?
Někam bych vyjela. Moje mysl už možná akceptovala i tu myšlenku, že bych mohla jednu výplatu vyhodit do povětří, ehm tedy ne, zaplatit si z ní cestu. Někam. Jenže není KDY /dva měsíce brigády + září nejspíš o víkendech rozcestované - ale na Grabštejn to asi zase nevydá/, není s KÝM /páč můj muž taky zrovna nemá moc kdy a za co/ a tím pádem řešit malicherné KAM je úplně zbytečné. Tak jindy. Kdy? Někdy.

Stýská se mi tolik, jako po nikom v životě. /Jasně, tak po mámě a po mojím pokojíku se mi chvílema, když jsem v HK taky dost stýská, ale prostě.. jinak./ Hlavou mi běhají myšlenky, které mě jindy před tím nenapadaly /vedle těch, jak už se vidím, jak se každý den po práci vracím do prázdného bytu/. Jen to evidentně nemá kdo docenit.
Ale to je vedlejší /vlastně není, je to hlavní, ale to je vedlejší/. Nebudu Vás tím zatěžovat, stačí, že tím pravidelně otravuji nejbližší okolí /pravda, ale je to pořád míň, než jsem, coby uzlíček nervů, otravovala s gnozkou/ a naposledy i svůj deníček /jistě, ať je jednou čemu se zasmát/.
Jsem Střelec. A já Věřím. Věřím, že jednou bude líp. nebo minimálně, že nebude hůř. A konečně taky věřím, že se ta osoba konečně podívá na telefon.

No, není to vrchol literatury. Ale kdo by to taky pořád četl. Prostě jsem chtěla jsem zabořit prsty do klávesnice a poslouchat její klapání /a vůbec se mi nechtělo dělat esej nebo report na anglinu - už to odkládám úspěšně týden/.

.věřte!

.páá