pátek 17. listopadu 2017

srdcebol

P!nk - What About Us
V jednu chvíli jsem měla pocit, že konečně zase někam patřím. Začalo to vlastně ještě před Bílou Horou, někde v půli září, když jsem se i s LK ocitla poprvé v MAGICu. Z všechno tenkrát mohl Kloboučník a když se jednou o něčem zmínil, nemohla jsem odmítnout. A tak chudák LK /na to, že tu jsi poprvé, tu znáš víc lidí než já/ vytrpěla večer s mými šermířskými kamarády. Šlo tenkrát vlastně o křest alba, byla fůra celkem dobrý hudby. Kluci mě vytáhli na parket, hezky do první řady, super, díky. A pak se pilo a kecalo. Kloboučník odvedl Ivu, jejich kámošku, domů a Květák to nezapomněl okomentovat. My se zdejchly v půl druhé, pánové pokračovali do klubu. Kloboučník se k nim už nepřipojil, zůstal u Ivy.
Co dál?
Kloboučník oslavil narozeniny. Slavil je pár dní v kuse /když je doma, může si to dovolit/. Výstup jednoho večera bylo to, že mu mám připomenout, že Macháčka hrát neumí a hrát ho prostě nemá :) O týden později se mu stejně nevyhnul a posledního panáka jsem za něj dopíjela já :)
Vnutila jsme se do pánské tour-de-pub v T. Teda nejdřív mě naštval - řekl čas a nedodržel ho a přijeli o hodinu později. Když jsem to zjistila, chtěla jsem odjet nejbližším busem domů, ale neudělala jsem to, a když jsem se neobjevila, i když už byli na místě, naháněl mě.
Byl to super večer, pár piv a tequila /co to je? já to nechci, nikdy jsem to nepila a bojím se toho/. Raven mě o půlnoci odvážel domů. Jak jsem byla rozjetá, vyprávěla jsem mu, jak bych chtěla oslavit narozky a že jsem zvědavá, jak dopadnu /vychází krásně na pátek/.
Další část oslav byla u něj doma. Seděli jsme v boudě, jedli, pili, smáli se. S Matesem jsme ujídali jednohubky, co jsem dělala, a Richard si z něj dělal srandu a vytvářel mu cestičku z oříšků k tácu. Strašně moc jsem se nasmála. Stavil se Miky, K se ségrou, pár jejich kámošů z vesnice. Večer zakončili Macháčkem. Nehrála jsem to, dobrovolně jsem konzumovala panáky zelený, ale nehrála jsem to. Upíjela jsem zelenou a vzpomínala na bratrance. Z Ravenovýho telefonu hrála hudba nápadně podobné té, co mu hrála na pohřbu.
Spala jsem u Kloboučníka. /Kdo by to čekal, že?/ 
Imagine Dragons
Vezl mě domů. U nás jsem zjistila, že jsem u něj nechala bundu. Horší bylo, že do kapes bund vždycky při odchodu narvu klíče. Nevím jaký ďas to byl, ale našla jsem je v tašce - na nejvíc nepravděpodobným místě.
Sobotní večer byla dopitná, stavit se měli ti, co tam nebyli v pátek. V osm jsem zjistila, že musím být tam. Prostě musím. A vymluvit se na zapomenutou bundu bylo to nejtrapnější, co mě mohlo napadnout. Hrál se Bang!, dvakrát jsem vyhrála /jednou jako šerif a jednou jako pomocník/. Měli jsme vodnici, Kloboučníkův spešl mix, a brzy se to rozuteklo domů. Spala jsem u Kloboučníka.
Ráno jsem v osm vypadla. Zanechala jsem Kloboučníka zachumlaného v posteli, s počítačem na židli, kde si zrovna četla zprávy o těžbě lithia.
Z vlaku jsem vystoupila ve městě a prošla jsem se na zámek, sedla do zahrady a četla knížku na telefonu. Svítilo sluníčko do barevného listí, bylo teplo a bylo to jedno z nejhezčích rán letoška.
Zrní - Igor Pelech
A pak tu byl filmový večer u Ravena. Jo, přijde nás moc!
Přivezl si mě, když jel z Lbc. Zaúkoloval mě krájením, zatímco jeho úkolovali ještě rodiče. Pak jsme jeli pro Květáka a jeho telku. No a to bylo všechno, víc se nás nesešlo. Díky tomu jsme měli každý pořádnou porci tataráku /od Květáka/ a v půlce druhého filmu jsme s Květákem usnuli - on na křesílku, já na gauči, kde mi druhou polovinu uvolnil Raven. Tak jsme to zabalili. Spala jsem v posteli, ve které jsem spávala před lety. Raven se taktně přesunul na podlahu.
Odvezl mě domů.
Viděli jsem se ještě večer. Zmínila jsem se o své návštěvě kina a po jeho reakci jsem nějak odtušila, že by chtěl jít taky. Tak jsme šli. Jen jsem už od rána sbírala vhodná slova, abych mu vysvětlila, že to není rande. Že nechci aby to tak bral. Chci, abychom byli jen kamarádi.
Nakonec jsem to na něj vybalila v poslední možnou chvíli - když jsem ho vykládala před domem. Když zavřel dveře auta, telefon začal hrát Listen to Your Heart.
Už vlastně chápu, proč lidi, co spolu chodili, nemůžou být zpátky jen kamarádi...
Ale žiju i jinak kulturně.
S Lae jsme vyrazily na Zrní do Jbc. Vykoupila jsem jim tam stánek - náušnice /chtěla jsem si je dát jako odměnu za státnice/ a tričko. Zahráli snad vše, co jsem chtěla. Vracely jsme se myslím obě spokojené.
Taky jsem mámu vytáhla na Asonanci tamtéž. Naživo slyšet Dva havrany byl silný zážitek. Navíc jsem tam potkala Filipa od Lužických a přímo vedle nás seděla Ája.
Den na to jsem opět šla do kina s Ravenem. O tom filmu se zmínil už prvně v kině, ale po tom, co jsem na něj vyklopila, jsem nevěděla, jestli bude chtít jít. Nakonec jsem se ozvala sama a hned jsme byli domluvení. A nová, moderní verze Vraždy v Orient expresu za to stála.
Asonance - Pomáhej nám svatý Jiří
Vrátila jsem se ze Zrní a Lae jsem se zapřísahala, že Kloboučníkovi psát nebudu. Napsal mi on sám. Že mají v plánu s Pepou jít do T. a tak o tom tak žvatlal, až jsem se musela zeptat, jestli mi to píše jenom proto, abych jim záviděla, nebo můžu jít taky. Tak klidně, proto to píšu. Domluvili jsme čas a šli spát.
Přišel čas, načinčala jsem se, vzala jsem si šaty, co jsem si kupovala vloni v Lbc v den, kdy jsme jeli do R. na večeři k pohádkovému lesu. Od té doby jsem je neměla na sobě, až na Zrní. Začala jsem se shánět, kde jsou a tu jsem zjistila, že ještě nevyrazili. Vyměnili jsme si s Kloboučníkem pár frází a já si lehla do postele a čekala, kdy mi napíše, kde jsou. Postupně přicházela únava a narůstala nechuť se někam trmácet. Venku byla futeř a hrozný nečas.
V deset jsem Kloboučníkovi napsala, že jdu spát. Obratem mi poslal přání na dobrou noc. Po tvářích mi tekly slzy.
Ani nevíš, o co jsi přišla...
Den nato nešel proud, vichřice se o to postarala. Dočítala jsem Husitskou trilogii od Sapkowského /má fakt divný konec/ a poslouchala do zblbnutí Lucku Vondráčkovou na 15 let starém walkmanu. Trénink pro výpadek nebyl. Když proud nahodili, vychrlila jsem na Kloboučníka všechny ty otázky, co jsem kladla už dříve, ale odpovědi jsem se nedočkala. Ten den ale přišly. A tak zatímco jsem dočítala poslední řádky knížky, Kloboučník se mi vyznal a poslal mě k šípku.

Píšu teď na řádky to, co roky schovávám mezi nimi. To že jsem do něj byla roky zamilovaná, že jsem si kdovíproč vysnila jak vedle sebe zestárnem. Že on je Ten pravý.

Nešířím se o tom, už vůbec ne na šermu. Bez tak bych neslyšela nic jinýho, než že mi to celou dobu říkali.

Nelituju. Mám za sebou krásné léto, spoustu krásných nocí a rán, kdy jsem se mu roztahovala už sama na nafukovačce. Není čeho litovat.

Je to taková malá-velká odvykčka. Musím se hlídat a neudělat chybu. 
.mějte se krásně
.páá
A jestli svoje narozeniny zapiju? Nevím. Pokud, tak ne ten den. To pojedeme s Lae do Lodžie. To bude krásná oslava :)

3 komentáře:

  1. Jsem ráda, že ses tu zase ozvala, že vím, že žiješ. A žiješ aktivně.. To je něco co já nedokážu. Máš kolem sebe kupu přátel. A něco někdy prostě nevyjde...
    Asonance na živo opravdu závidím, když jsou u nás tak je to hned vyprodané :(

    OdpovědětVymazat
  2. Olivko :/ tohle mě mrzí... a jenom doufám, doufám moc, že bude líp. Srdcebol přejde, ale ta díra nějakou dobu nemizí...

    Olivko... kdybys měla čas a chuť, tak u mě na blogu... najdeš 10 otázek, protože jsem si tě trapně dovolila nominovat na Liebster Award.

    Olivko, dávej na sebe pozor a opatruj se. Olivko, Olivko... posílám jedno pevné obejmutí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono to nevypadá, ale jsem na tom ve skutečnosti líp :) Prostě jsem si za hlavně za poslední rok vysnila něco, na co jsem neměla nárok. Musím si vymyslet novou pohádku, se kterou budu usínat :)

      Vymazat