pátek 13. března 2015

Bez lásky nelze žít, bez bolesti nelze milovat. (Nino Salvaneschi)

Víte, tento týden mohl patřit k těm nejbáječnějším v životě /aspoň do té doby, co by si to zvládla moje paměť uchovat/. Ale není...

One Diraction - Best Song Ever
Zašli jsme si na kafe /kakao, čaj, oříšky, jeho oblíbený likér a myslím i zázvorový tonik/. Cestou zpět jsme náramně zmokli. A nějak nejspíš nemohl pochopit, že se mi ani trochu nelíbila jeho odpověď, že se teď asi moc neuvidíme /jako kdybychom se někdy vídali víc než je zdrávo/.
Z dalekého Japonska k Olivce docestovaly hůlky /od mojí Nikuš/. A z Litvy čokoláda, bonbony a náušnice :)
.loveErica
Půlící video jsme začali řešit 14 dní před dnem D. Proslýchalo se, že jsme v tomhle ohledu první. Verča měla vše krásně vymyšlené, s Marťou nás naučily taneček a ve čtvrtek jsme mohli natáčet. Vše se stihlo nad očekávání rychle a já mohla ještě ten den jet domů.
V sobotu sjme se vrhli v L na tombolu. Bylo jí hodně, vážně. Tašky, balíčky, krabičky. Čísla, čísla, čísla... S Hancul jsme celkem brzy odjížděly, kvůli tomu že se přestěhovala, má to do tohohle našeho dalšího domova poněkud daleko.
Ten další týden si mi podařilo konečně po spoustě let, co se podvědomě chystám na irský ples, sehnat zelené šaty. Jsou letní, kostičkované, v jistých partiích mi jsou dost natěsno, ale jinak jsou téměř přesně takové, jaké jsem sháněla. Objevila jsem je v obchodě, kam jsme se týden před tím se Štěpou nedostaly, protože měli zrovna polední pauzu.
Yvonne Přenosilová - Boty proti lásce
A pak tu byl náš ples.
Předtančení se snad povedlo, i když se nám zprvu pod nohy pletli lidi od nějakýho dokumentu. Dokonce jsem se snažila šklebit se na Kloboučníka /což pak společně s trémou mělo opět za následek nepříjemnou křeč v tváři, naštěstí ale až na konci/. S holkama jsme se pak ukryly u tomboly /bylo přes 300 cen/. A pak už jsem jen za zvuků výše zmíněné /oblíbené a dosti příhodné/ písničky vyhlížela pana T.M., kde to zase vězí. Za zvuků jediné polky, kterou jsem stihla zaregistrovat, jsem si uvědomovala, jak mi příležitost protéká mezi prsty, ale můj milý byl samozřejmě kdoví kde, kdoví s kým a o Olivce na balkoně, která tajně touží si zatancovat něco normálního, nevěděl.
Blížila se půlnoc, naše UV show a musím říct, že jsem jednou zase nebyla naštvaná, že jsme ji zvorali. Nebylo to dokonalé, ale my si to díky skvělé hudbě užili upe nejvíc a to bylo asi hlavní.
Pak jsem se převlékla do civilu, ve kterém jsem měla od léta naplánované, že vyrazím na absolvenťák. Jenže Adam&Adam ho o týden posunuli, a tak se mi nakrásno kryl s naším plesem. Tak zase nic.
Čas se doploužil do třetí hodiny ráno, hudba to zabalila a my začali balit s ní. V pět jsme se vypotáceli ze sokolovny a šli chrnět. Druhý den ráno bylo tak krásně... škoda, že jenom ráno.
Edward Sharpe & The Magnetic Zeros - Home
Snad nic jsem si tenhle týden nepřála v HK víc, než jet ve čtvrtek večer domů. Zavřít se v pokojíčku a brečet.
Ve středu jsme si odbyli první test z kontroly, sáhodlouhý laborky, kvůli kterým jsem /na rozdíl od zbytku/ nestihla dřívější anglinu, a tak jsem se ze školy vrátila na kolej, tupě zírala do počítače a až pak mi došlo, že začíná být pozdě a že bych se mohla začít připravovat na naše legendární Půlení. Vyrazila jsem tam s halkama, notně už posilněna alkoholem, s večeří v kapse. Dorazily jsme později, než jsme měli, ale na fotce nechybíme a o to mi šlo především. Celkově mi ten den bylo mizerně, bolelo mě v krku, byla jsem unavená a plánovala jsem brzy odejít a jít chrnět. Co čert nechtěl, bylo to skvělé, asi tři hodiny jsem trsala na hudbu, kterou vlastně nesnáším, ale ono to jinak nešlo; když se jednomu povedlo se svalit na židli, na kraji davu se obvykle našel nějaký spolužák/spolužačka a už jednoho zase táhli na parket. Když je o Olivku zájem, bránit se nebudu. Spát jsem šla v jednu.
Konečně jsem se dočkala cesty domů. Cestou MHD jsme míjeli zastávku, kde je celá mapa HK a pan T.M. mi tam jednou ukazoval, jak daleko to tam od sebe bydlíme. A o kus dál, no ano, tady se zabočí kolem bytovek a pak kolem sámošky a hospody a dojde se k jejich paneláku. Druhý vchod. A o kus dál, tam někde za těma jinýma bytovkama, tam tudy jsme se vraceli tenkrát, když jsem ho po měsíci konečně dokopala oslavit výročí. "Ty vážně nevíš, kde jsme?"

Nechápal, proč si neustále musím mazat pusu, nechápal, že deka, se kterou jsem přikrytá, musí být knoflíčkama dolů, a už vůbec nikdy nepochopil, že mi chyběl a že mi v žádném případě nestačilo se vidět jednou za týden, za 14 dní a mezi tím se téměř nezajímat o toho druhého.

Kdo z nás dvou ztratil víc?

.neplač, protože to skončilo; buď ráda, že se to stalo. ano, mám jednu úžasnou životní zkušenost
.páá /od teď už zase jenom Olivka/










2 komentáře: