pondělí 21. února 2011

A tohle na tom všem asi nejvíc miluji...

/No tak tedy bez obrázků./
Stále ještě si dokážu vybavit svoji nejistotu a strach z přestupu na novou školu. Jasně, nebyla jsem jediná úplně nová, ale strašně jsem se bála, že budu jediná nezkažená. No prostě, nepije, nekouří, sexuálně nežije. /Což rozhodně nebyly jediný strachy./
Vždycky jsem měla za to, že školy ve městě jsou "zkaženější". Že prostě každý musí zákonitě kouřit, pít a podobně. No a vážně jsem si to myslela. A taky jsem měla strach ze šikany, protože přece jenom naše maličká škola... tam se to tolik nerozvine, ale na městě ve škole se třmi sty lidičkama už asi jo.
A přes to všechno jsem si říkala, že bude fajn, jít na školu jako jediná ze třídy... /Omyl! Není nad to, když můžete se spolužačkou zavzpomínat na staré časy na základce, na bývalé učitele a spolužáky./
Měla jsem v několika ohledech štěstí. Za prvé jsem šla na gymnázium, kde se přeci jenom očekává jistá úroveň. Za druhé jsem kápla na ty správné lidi. A tak dále...
Tak si tak žiju třetí rok na střední. /A nic jinýho si právě představit neumím./
Prvák... no na nic výraznějšího, kdy bych si silněji uvědomila, že jsem někde jinde, si nepamatuji.
Loni už se všechno začalo měnit. /Vlastně to se všechno, jako úplně, začalo měnit. Loňský rok byl... zvláštní, jiný, nezvyklý, nepopsatelný... a v mnoha uhledech úžasný, to si prostě nemůžu pomoct./ To už jsem několikrát jela domů až v půl jedenácté, s kámošem si došla na jedno... a nebylo nic lepšího. Nic lepšího než ta atmosféra toho setkání.
A letos. Je mi osmnáct, piju už napsoto legálně. A co k tomu dodat? Perune, Isis, neumín si představit, že jednou nebudu takhle popíjet po hospůdkách a klubech u nás na městě, ale někde jinde... v Praze, Brně... Někde kde to už nebude domov, ale úplně cizé město. Někde bez Horise /jako jediný jmenovaný, protože to je ve skutečnosti vždycky on a jeho přitomnost, kteáý mě k tomu "donutí"/ a ostatních, kteří dotvářejí atmosféru přátelského setkání.
Dneska /a ne poprvé/ jsem si uvědomila jedinečnost a neopakovatelnost. Kdy víc budu takhle sedět s těmi lidmi a popíjet a... no to je jedno :) Kdo víc bude sdílet moje vzpomínky, jako moji kámoši tady? Kde to bude stejné?
Nikde... a to je škoda.
A proto říkám: ano, v šestnácti je nám dobře, ještě nedospělí, ale už ne děti, ale v osmnácti devatenácti nám svět otevře náruč ještě víc. A proto bychom si měli užívat a žít. Jak nejvíc můžeme dřív, než nás pohltí povinnosti a starosti dospělých...
Láska je asi tak neškodná jako kyselin na lačný žaludek. (Ch. Baudelaire)
Všechno, za čím si stojíš, není trapný... (Klárka&Lae&dramaťák)
A tak nějak vlastně můj život teď vypadá...

1 komentář:

  1. Moc hezký článek.... trochu hloubavý, ale zatraceně pravdivý...
    P.S:Včerejšek jsem si užila, i když do teď vykašlávám oblaka cigaretového kouře! :-D

    OdpovědětVymazat