středa 16. listopadu 2011

Až když někoho ztratíte, zjistíte, jak moc pro vás znamenal...

Nerozčiluj se. Rupne ti cévka a budeš tahat nohu...
Myšlenky se točí v bludném kruhu. Koho by tohle kdy napadlo...?
Tenhle článek se měl původně jmenovat Vesmírný valčík s ohnivými pastelkami a vydaný měl být až někde druhý týden v prosinci. Jenže toho co mělo být a naopak být vůbec nikdy nemělo, je v současné době tolik, že datum a čas vydání článku a jeho název samotný je tak malicherný a nicotný problém, jako naše mizivá a pomíjivá existence v nekonečném, stále se rozpínajícím šestnácti dimenzionálním vesmíru.
Jak moc pozdě si člověk uvědomí, že měl někoho tak moc rád. Sama sebe jsem se vždycky považovala za trochu bezcitnou a cynickou osobu. A ono to zas až tolik neplatí...
Po čtrnácti proplakaných dnech přišel konečně klid. Ne ovšem smíření s osudem. Domů se poslední tři roky od jara do zimy vracel tak málo, že mi to stále jen přijde, že se už brzy musí vrátit. Vždyť byl doma naposledy před více než měsícem!
"A včera bylo pozdě. A ještě než jsem to řekla, už to mělo bejt dávno hotový..." Aktivistky...
Petr Kolář – Proudy
A stačí jedna noc, jedna cesta a všechno je v háji. A ještě dál. Na tom místě, kde končí všechny nesmrtelné duše. A doufám, že taky někde poblíž nás...
Plánů do budoucna bylo moc. Asi se všechno plánovalo moc dopředu. "Co ty víš, co se může za půl roku stát." - "Co by se mohlo stát. Je to v lednu, to už nebude na Ukrajině, bude doma." A zůstal nám tam na věky.
Rozloučení bylo krásné. Uplakané, samozřejmě, smutné, ale jinak krásné. A neskutečné. To v té hnědé schránce přeci nemohl být můj bratranec!
Zjistila jsem, že jsem se tu o něm snad ani jednou nezmínila. Jsem tu až moc sebestředná a obvykle zapomínám na ostatní. To jsem celá já. Já a moje špatná stránka. A nejedna.
Petr Spálený – Až mě andělé zavolají k sobě
Počkej chvíli, jdu si zkurvit plíci a hned jsem tady...
A dost už o tom všem. Zbyly jen vzpomínky. Mých necelých 19 let, co jsem ho znala. Škoda, že mi přišlo, že spolu dobře vycházíme až poslední roky. Celou tu dobu před tím mě tahal za nohu z gauče a všemožně zamykal. A chtěl se mnou hrát fotbal a to mě nikdy nebavilo. Možná jsem měla jít hrát...
A plány. Měl jít na můj maturiťák. Vlastně byli jen dva lidi, které jsem si tam moc přála mít: máma a on. Zbyla jen máma... Ani nevíte, jak moc bychom spolu ladili...
Spolužačky napadlo počítat, kolik lidí si budou brát na ples. Když jsem jednu tak poslouchala, lehce jsem upadala do depresí. Ona 10 z rodiny a dalších deset kamarádů. A já jen jednoho... /Možná ne, možná půjde teta se strejdou. A tak si tam tak spolu krásně pobrečíme.../
Michal David – Nesnáším loučení
Vždyť je to jen auto...
Jenže život jde dál. I když to tak první dny vůbec nevypadalo. Přestože mě čekaly vcelku důležité testy týkající se MO, víceméně jsem jejich studování probrečela, než se něco pořádně naučila. I přesto však dopadly dobře.
Do stužkáče zbývá jediný týden. Nepůjdu za černou, jak bylo původně v plánu, ale za khaki, či lépe olivovou:) Prostě jen černou nechci už ani vidět.
A maturiťák za dva měsíce. Je strašné, jak ten čas letí.
Konec dnešního fysu byl skutečně zajímavý. představit si jiný prostor než je 3D je zatraceně těžké; kam vrazíte ty další osy? Dostali jsme se do 3 min 40 s po Velkém třesku. Neskutečné. A opět jsme se nedozvěděli, co je to ta Shledonova teorie strun. Ještěže víme, co je to Dopplerův jev. Íííííju... :)
Jezdíš? Tak já si pro tebe přijedu a pojedem. Tak зaвтра /záftra/, ju?
Stalo se toho mnohem víc. Úžasný kulturní zážitek s částí zevlingové grupy v sobotu večer. A zbytek toho večera jsem strávila dokonale nesmyslnou konverzací...
Došla mi slova. Žiju strašlivou noční můru, ze které si strašně přeju se probudit. Probudit se třeba někde na Libušíně. V neděli ráno na Libušíně, když jsem na chvíli /asi hodinu/ zůstala ve stanu úplně sama a poslouchala cizí rozhovor venku. Ach ano, tam někdy by to mohlo být.
Jenže já a ani nikdo z naší rodiny se neprobudíme. A budeme dál stárnout a můj drahý bratránek bude na fotkách stále stejný, nejvýše třicetiletý.
Možná to tak mělo být. Nesmíme se v tom moc rýpat. Hlavně to nezměníme. Už nikdy.
Tak co, skřítku, jdem ven?
Tak vzhůru do časů, které nebudou tak temné.
.mějte se krásně
.páá

foto: 1) náš krásný svícínek, dávno před tím vším...
        2) & 3) k tomu se snad nemusí nic dodávat. Chybíš nám!

citáty /kurzívou na samostatném řádku/: můj drahý a milovaný bratránek

P.S.: Hodil by se víc spíš štítek nežiju...
P.P.S.: Pod návalem všeho, co jsem vám vlastně ani sdělit nechtěla, jsem nenapsala několik myšlenek. Předně to, že tyhle kopance /samozřejmě v mnohem menším měřítku/ vždy přicházely po kratším či delším období naprostého štěstí. Ale kde to štěstí bylo teď? Život se nám sype na hlavu už od předprázdnin, tak co jsme zatraceně komu provedli, Bože, ty Bože, v kterého nevěřím. Kde jsi byl, náš anděli strážný? Vždyť jsme byli jen tři vnoučata, tak proč sis, dědo, jednoho, tobě nejvíce podobného, musel vzít k sobě? A proč naše děti /sestřenčin syn a dcerka/ nemohou být rovnako zdravé jako převážná většina ostatních dětí? Za co platíme tak vysokou daň? Možná se právě rouhám, a zdráhám se říct, že už nic horšího přijít nemůže, vždyť když jsem tohle naposledy den po batránkově smrti prohlásila, naše malá Verunka den na to skončila s epileptickým záchvatem /tedy s nějakým jeho druhem/ v nemocnici. Je toho v poslední době nějak moc... až přespříliš.
Druhou věcí, která se z části stala den před tím v diáři začerněným dnem, je moje účast na historických tancích u nás ve skupině. Tahle skutečnost je ovšem z větší části pod nánosem smutku a prázdnoty. Co mám stála před očima je ovšem /vedle bratránka a jejich rozhadrovaného auta/ podoba mých barokních šatů, které musím dát dohromady do března. Aspoň kapka radosti v tomhle šedivém světě.
Jenže jestli tohle je to štěstí, jestli to šlo podle toho, co jsem tvrdívala, že když se do někoho šťastně zamiluju, musí to skončit jedině nějakou katastrofou, tak kde je pak ta šťastná láska? Jestli jsem /a celá rodina se mnou/ zaplatila mýto, abych se vůbec na tu cestu mohla vydat, tak to byla cena, která za to rozhodně nestála. Kdyby mi dal někdo vybrat mezi bratránkem a láskou, někým u koho se stále bojím, že jsme až moc rozdílní /což se ale asi budu bát u každého/, volba by byla jasná: bratránek. Raději být celý život nešťastná, ale se svým bratrancem a jeho milovanou rajskou omáčkou od mojí mámy a jeho smíchem a hláškami a podivnou chůzí a Mattoni s příchutí bílých hroznů a jeho chytrými knihami a návody pro blbé. Co jsme se nachodili u nás na skládku pro staré a vyhozené motory a jiné chytrosti, které pak doma rozebíral. V době kdy mě neustále pošťuchoval a já s ním vždycky ráda šla, přestože jsme se vraceli celí špinaví od oleje.
Jeho postel zůstane zastlaná a bude stále čekat, až se vrátí. A na jeho knížky a starou sbírku krabiček od sirek zatím bude usedat prach. A v šatní skříni bude čekat jeho skoro nový oblek až si ho oblékne a půjde s námi na maturiťák, kde si spolu možná naposledy zatančíme ten úžasný waltz...

3 komentáře:

  1. Ach, bože, Olivko, to je mi líto, neměla jsem ani tušení, že se stalo něco tak hrozného...Obdivuji tvou sílu, vůbec to na tobě nebylo poznat (i když já jsem velmi nevnímavá k těmto věcem).
    Mám potřebu napsat ti něco povzbuzujícího, ale nevím co. A než bych ti napsala nějaké to klišé, že všechno jednou přebolí a že vím jak se cítíš (což můžu vědět jen těžko a vzdáleně, jelikož je to už nějakou tu dobu, co jsem zažila podobnou ztrátu), tak raději už nic víc nenapíšu.

    OdpovědětSmazat
  2. Je mi to tak líto, opravdu! Strašně ráda bych napsala něco povzbudivého, ale nevím co :-(

    OdpovědětSmazat
  3. Nádherné písničky...tuhle mám moc ráda a chci ji na svém pohřbu: Petr Spálený – Až mě andělé zavolají k sobě. Je mi to moc a moc líto. Upřímnou soustrast.
    Až když někoho ztratíte, zjistíte, jak moc pro vás znamenal...ten citát je moc pravdivý. Važme si lidí, dokud jsou naživu, někdy už může být pozdě...neříkejme zítra, za měsíc, za rok... Někdy už "zítra" nemusí být...
    Drž se.

    OdpovědětSmazat