Tak trochu
bezruká, tak trochu bezhlavá. Prostě bez internetu.
Doufám, že
všechny špatnosti jsem si pro tenhle týden už vybrala. Včera jsem cestou
z oběda ve městě s panem T.M. a Tadeášem trochu zmokla, na kolejích
se pak nepřipojím k internetu a jako třešnička na dortu špatně objednaný
oběd /ale i tak jsem se dobře nadlábla J/.
Vlastně potřebuji,
aby zítřkem počínaje začaly trochu lepší časy, neboť mi tentokrát už celkem
dost záleží na tom, aby průběžný test z biochemky dopadl dobře. Čistě
proto, že mi praxe leze do zkouškového. Nic na plat, jsem ráda, že jsem ji
vůbec sehnala, chvíli jsem se vážně bála, že budu první a poslední lůzr
v historii fakulty, co by neměl hotovou povinnou praxi.
/Můžu věštit z čajových lístků.
I když nevím, nevím, vypadají nic moc oproti tomu zelenýmu čaji, co mám doma./
Vypadá to
tak, že svoje pracně naplánované volno /rozuměj,
být doma, ve svém pokojíčku, v našem obýváku, kdekoliv tam u nás
v tom zapadákově na severu naší krásný vlasti, a ne v HK, v tom
našem kamrlíku s hnusnýma tapetami/ na čarodějnice a prvního máje přes
všechny snahy stejně strávím v HK, neboť 30. máme neplánovaně naplánovanou
náhradu laborek. Achjo. /Mohly bychom
někam vyrazit s holkama, do čajovny, na pizzu, kamkoliv, dlouho jsme nikde
nebyly a naposled z toho krásně sešlo; teď za sebou aspoň nebudeme mít
celý den na intrumentále, ale jen půlden na biochemce./
Kde budeš
na čarodějnice? – V HK, máme laborky a mně se jaksi nevyplatí jet odpo
domů a prvního večer se zase vracet… - Škoda, chtěl jsem tě vzít Pod Jezevčí
skálu… (Věčná škoda, já vím, však jsem taky chtěla být s tebou.)
A
romantický polibek pod rozkvetlou třešní na prvního máje taky nebude. Páč
prostě jsou třešně v HK už 14 dní odkvetlé a tam doma k tomu nemají
daleko. A já budu přeci v HK. A pan T.M. doma.
Semestr to
není tak úžasně náročný jako ten minulý, nicméně i tak si nemůžu moc dovolit
jen tak zabíjet čas. Proto letos obligátně nejedu na Libušín. A až z toho
udělají 99,9% LH akci tak už se tam vůbec nepodívám. Uvidím, jestli mi libušínské
ostružiní ještě někdy podrápe kotníky.
Tohle
období mám svým způsobem celkem ráda /navzdory tomu učení/ a to i přes to, že
jsem v HK. Slunce, příjemně teplo, rozkvetlé kytky. Říkala jsem si to
včera cestou do školy a na námko /a
cestou zpátky jsem zmokla, klasika, to už nebylo moje milované počasí, déšť mám
ráda jen za okny pokoje/.
Odhodlala
jsem se a napsala svému bratránkovi Horisovi, přestože jsem chtěla jít spát.
Odpověděl a byla z toho půlhodinová konverzace, která mi sice kdovíkolik
novinek nepřinesla, ale i tak byla skvělá. O den později na mě v Jbc bafla
Lae /smích jsem identifikovala správně,
ale mozek to odmítl přiřadit, protože mi hlásil chybu – co by tam Lae dělala?/,
a tak jsme cestou zpět domů konverzovaly o všem možném a nemožném. A
v sobotu si tak uklízím neuklízím, učím se neučím, když se mi rozezvoní
telefon, on to Horis, zda-li pak jsem doma. Prý když jsem si stěžovala, že jsme
se dlouho neviděli. Měli bychom někdy zajít k Ivanovi. – Určitě, musíme.
O letošních
Velikonocích jsem zjistila, že jako sníst perníčky po osmé večer není dvakrát
moudré, neboť se s tím můj žaludek strašně špatně vypořádával. A tak úplně
neuschnu, i když možná o něco málo víc než kdy jindy. Nemám Velikonoce ráda. A
letos mě snad poprvé vůbec nemrzelo, že nikde nikdo. Nevisela jsem celý den na
mobilu. Nic. Moje drahá polovička byla daleko a věděla, že i já jsem daleko, a
ani se o to nepokoušela. I když je fakt, že mě vymrskal v neděli, zatímco
jsem chodila po bytě a tvářila se důležitě a vařila jsem jeden z těch asi
4 obědů, co zvládnu, tak on si pletl pomlázky a pak zkoušel, jak fungují. Inu,
jsem ráda, že jsme se nepotkali v pondělí, nepotřebuju ho podporovat
v násilí na ženách J
Čímžto vám
musím říct, že je to rozhodně nejdelší pokus o sepsání tohohle článku.
Předchozí měly tak dva tři odstavce a nápady došly. No jo, jak se mám učit, tak
jde to psaní hned líp J
.tak se mějte krásně
.páá
(Pokusím se
to uveřejnit, jakmile se dostanu na internet. Sepsáno 23. 4. 14 21:35)
/Půl roku, neskutečné./
foto: olivka