Velkolepé plány, které stejně nevyjdou...

Přijde mi, že jsme se za ten rok docela změnili. Ale pořád to není ta změna, kterou člověk očekával. Vždy když jsem se jako mladší podívala na někoho staršího, považovala jsem ho za moudřejšího a zkušenějšího. A tak pořád čekám, kdy ta moudrost a zkušenost dorazí, protože sama sobě pořád přijdu jako nenapravitelný puberťák. /Ačkoliv na Agnes nemám, to je fakt. V porovnání s ní jsem vždy byla klidná jako beránek./ Jen ti /dva?/ vysokoškoláci, které znám, mi pořád připadají jinačí, než jsem já, a přijde mi, že jako oni nikdy nemůžu být. Taková inteligentní a tak dále...
Vzpomněla jsem si s přicházejícím létem, jak mě rodiče jednou chtěli vzít na Folkovou noc. Jenže tehdá to nějak nevyšlo a možná už ten následující rok Folkovku nepořádal náš známý, ale připadla do rukou toho samého člověka, který pořádá Benátskou noc. Takže nic.
Přijde mi, že na festivaly nějak moje mysl není připravená. Přehršel lidí, špatná hygiena... no prostě ne. Přeju si jen vystoupení Emilie Autumn a pak možná tak konzert Evanescence, kdyby náhodou zavítali do naší vlasti /Amy dokáže mít dokonalé oblečení! A víte, že 4. října vyjde jejich nové CD?/, anebo Three Days Grace.
No takže nám skončil další školní rok. Konec.
Dva dny se sbírkou byly úmorné. Byla jsem ráda, že převážnou většinu jsem udala ještě ve škole a svých /tedy našich/ 80 prodaných placek/odznáčků považuji za zázrak, protože ne každý byl tak úspěšný a prodal vůbec těch 60 původních.
Špatně se mi v úterý dělalo, když jsme z lavic sundávali přilepené žvýkačky. Ještěže příští rok už tohle za nás bude dělat někdo jiný! /I tu sbírku!/
Úterní večer jsem opět zevlovala. Inu, bylo to fajn. Náš úžasný propletenec gympláků na matraci /a to nám řekli, že se odmítáme zapojit ke zbytku, ale on ten zbytek se až do té chvíle nezapojoval k nám/, neustálé pošťuchování od Vůdce /nepřestávám se podivovat nad těmi jmény, které si dáváme/ a výborný buřt /děkuji! A ten chleba byl taky moc dobrý:) /. A pak jsem musela jít. No v nejlepším se má přestat a Vůdce se dostával až moc do té provokovací nálady a já prostě neumím nikoho odbít.
Dnešní vysvědčení bylo rychle odbyté. Jsou 4 vyznamenaní, jedna holčina prolítla. A naše Teja se rozhodla zkusit udělat rozdílovky. Doufám, že je udělá, a moc jí to přeju.
Jinak plánů na prázdniny je asi fůra, ale co skutečně musím, je ušít si nějaký vhodný kostým na Bílou horu.

Tak se mějte krásně, užijte si volno, přežijte ho ve zdraví a nedělejte zbytečné tajnosti, abyste pak si třeba nemuseli jednou vyčítat, že jste to tomu člověku chtěli říct, ale... už to nešlo.

Se slzou v oku se s Vámi v poslední školní den loučí Olivka

Vstaň a jdi! A zkus to rovně...

Mým sluchům v poslední době lahodí Värqtimmen od Gnomus a jiné písně snažící se připomínat středověkou hudbu. I tak je právě na okamžik nahradil Portsall (Departure Song) od Flowing Tears. A s jeho melodií se mi ve vzpomínkách zjevily obrazy a pocity ze zimy. Ach ouvej...
Olivce samotné přijde nezvyklé, že tak dlouho nepsala, jenže ona se opět dostala do období, kdy čeká, až se stane něco zlomového a přelomového, co bude stát za povšimnutí. Nicméně tuto sobotu měla již delší dobu vyhlédnout na psaní, a tak se snaží dodžet slib, který si dala, a zasedla k tomu zrádnému stroji.
Známky uzavřeny, už je nezmění nic. Školní rok téměř za námi. Přede mnou už pouze ten děsivý čtvrtý ročník. I tak bude jeho začátek ještě jistým dozvukem léta a volný - minimálně si to od toho slibuji.
Ačkoliv jsem si od posledních dní maličko slibovala /pozor! promluví alkoholik!/ udržování jisté hladiny alkoholu v krvi, nestalo se tak. A vlastně mi to ani nevadí.
Ten minulý týden byl dobrý. A víc než jen obyčejně dobrý. Ve středu zevling, v pátek posezení v hospůdce s Hancul a Santou a v sobotu krátká návštěva pivovarských slavností, kde jsem se potkala ještě s několika lidmi.
Ale zpět k zevlingu. Díky němu jsem pochopila, že můj svět se dělí na gympláky, špéraky, jiné a ostatní. Dle mého osobního a osobitého názoru to byla sešlost vydařená protkaná humorem, akcí /když jsme čekali na velký déšť anebo se bránili maniakům s lihovkou/, ale i pohodou tvořená dobrými lidmi. Pak se tedy nemůžete divit, že se mi moc večer odcházet nechtělo...
Naše brigáda v *P* letos byla podivná. Náladu mi pošramotil výpočet, že se prostě na pokoje nemůžeme vejít, a i když se mě všichni snažili přesvědčit o opaku, moje slova se při našem příjezdu potvrdila. A tak se nakonec stalo to, co jsem proklamovala, tedy že přespím u kluků /nicméně tam ještě spaly Eli s Niki/. Čtvrtek nezačal špatně, ale ne zrovna dobře se vyvíjel. Postupně mě totiž začalo zrazovat tělo, a přestože jsem se to vše snažila nějakým způsobem elegantně přejít, ten můj problém se se mnou očividně rozloučit nechtěl. I tak jsem si ale skvěle užila čtyřhru líného tenisu se dvěma míčky. Navečer se začala chata pomalu vylidňovat, ale povětšinou to nevadilo, protože jsme očekávali příjezd někoho jiného: Teji. Klárka jí na přivítanou připravila plakát s nápisem "Vítej doma" a pověsila ho u nás ve společence.
A tak se nám po téměř roce vrátila spolužačka z výměného pobytu v Americe. A některým z nás to přišlo, jako kdyby nikdy neodešla, jako kdyby žádný rok neutekl...
Na obvyklé poměry na chatě se šlo spát znovu poměrně brzy. A brzy jsme i odjížděli. I když bylo poměrně nepříjemné, když Horis hledal v jízdním řádu, zda ten autobus skutečně jede, a v prvních pěti nebo kolika nic nenašel. Nakonec autobus přijel a my si to nasměřovali domů...
Při vzpomínce na naši školní chatu jsem si vzpomněla na naše natáčení. Díky naší Kláře se s tím konečně pohlo a v *P* jsme tedy dotáčeli poslední záběry. Užili jsme si mnoho srandy a doufám, že to vtipné bude připadat i ostatním a nejenom nám.
Kvůli stávce mého těla, z níž jsem se dneska pomalu vzpamatovávala /díky mému postoji k jídlu jsem si přišla jako anorektička nebo bulimička/, se tedy nejlepším zážitkem minulých týdnů stal zevling. Ale nesmím se nechat ukolébat. V úterý jdu zevlit nejspíše znovu a nemohu očekávat, že to bude stejné. Protože nikdy nic není dvakrát stejné.

A tak se mějte krásně, dotáhněte zdárně do konce ten školní rok a věřte českému sportu - orientačnímu běhu v současné době obzvlášť /a naší P. a jejímu bratrovi ještě víc/.

Páá

foto: Ála N.

Uprostřed spěchu za doháněním posledních známek...

Opět se nějaká nemoc rozhodla pozlobit moji imunitu. Anebo to je prostě jen nějaká alergie /ale vzhledem k tomu, že v krku mě už téměř nebolí a zůstala ze včera jen ta rýma, tak to spíš bude nějaké to nechlazení./
Z tohoto týdne se mi chce trošku... zvracet. Ty nejhorší testy, každý den aspoň jeden /největší extrém je čtvrtek, kdy budeme psát tři/. Uchvacuje mě hrůza ze zítřka: fyzikální seminář, nejspíš bych se měla naučit i na ZSV, prostože ať dostanu jakoukoliv známku, tak to bude asi mezi, a k tomu ještě má drahá ruština.
Ale dost stěžování. Vypadá to, že o tomhle víkendu nebo o tom dalším už budu mít v čem jezdit. Jen jsem trošku ten měsíc neřídila no...
Víkend byl jednou zase úžasný. S Arianne jsme se rozhodly jít oxidovat na vystoupení našich /smím to tak říct?/ RTM. Nechala jsem na ní veškeré možné dohadování a skončilo to tak, že si nás /mě, Arianne a S./v jednu ve městě vyzvedli K. se Z. a jeli jsme. Byl náramný pařák, takže jsme si s Arianne libovaly, že se nebudeme muset pařit v kostýmech jako oni, ale ono bylo vedro prakticky ve všem.
V sokolovně byla velká převlíkárna a ještě si tam zkoušeli tance. Upřímně jsem byla ohromená, že se nikdo nezapomněl a tak podobně. Pak už se vyrazilo do sousední vesnice na místo, kde měli vystupovat. Neuvěřitelně na nervy drnakjící bylo zaseknuté CD, které znemožnilo na první pokus z nástupu plynule přejít do prvního tance. Druhý pokus už byl ovšem nepřerušen a já skrytá ve stínu u brány a podpírající mušketu jsem se zatajeným dechem pozorovala, jak jim to krásně vychází. Po odtancování přišly na řadu palné zbraně /konečně jsem se zbavila muškety/, ovšem bez nehody se to neobešlo. Další byly samozřejmě souboje.
Z jedněch kostýmů se rychle převlékli do jiných. Tedy do prošívanic, kroužkovek, plechů a tak. V tom horku snad ještě horší. Nicméně těsně před začátkem další /a poslední části/ jejich vystoupení se zdálo, že začne pršet. A taky že ano. Lidé prchli pod stan, my s Arianne a chvíli i P. jsme se choulily pod mým deštníkem /a to jsem si ho brát nechtěla/. A pak bylo odbojováno, RTM se s diváky rozloučili a... pršet přestalo a už jen mírně hřmělo. Následovalo převlíknutí do civilu a prchnutí na fotbal do *L*. Nu a tam jsme zůstali asi další dvě hodiny :)
Odvoz jsme měli slíbený opět od K. a Z. Nejdřív jsem si myslela, že stihnu v pohodě bus domů, ale s postupně ubíhajícím časem to bylo méně a méně pravděpodobné. Arianne s Gazzym si z toho dělali srandu, a Z. slíbil, že mě hodí domů. Takže bylo po starostech.
Arianne po celou dobu nadšeně fotila. Je vtipné, že i na fotkách je vidět ten déšť, který se spustil.
Chtěla jsem se učit ZSV, ale nějak na to už nezbyl čas...
Učení jsem doháněla v neděli dopoledne a odpoledne ve vlaku. S Hancul jsme se smály, protože bylo skutečně nemožné nevšimnout si Deyla /nebo jak se to píše/. Kolik jiných chlapů se zrzavou bratkou a mečem /když S. jel na kole/ se může v půl čtvrté potloukat na nádraží?
Vlak byl přecpaný turisty, bylo dusno, horko a vzduch se nehnul, ačkoliv byla otevřená všechna okna. Bylo příjemné v *L* vystoupit. Tam už na nás čekala Š., což slibovalo, že se můžeme naučit něco neuvěřitelně "jednoduchého" s poikama. Pracovní morálka byla stejná jako vždy /a bylo tomu tak i před naším příchodem?/; po půl hodině kecání /a asi čtvrthodině fascinovaného pozorování J., jak to dělá, že mu ta tyč nespadne - tedy spadla za tu dobu jen jednou/ jsme se odhodlaly vyšplhat se na pódium a jít se trochu pomlátit. Š. nám předvedla skutečně něco jednoduchého, plus nás ještě naučila jako z motýlka vytvořit mlejn, což je rovněž neocenitelné /ještě se to naučit obráceně:) /. Po chvíli se k nám připojil J., abychom ho něco naučily. A tak ho Š. učila 5-beat-weave /fascinující, že tohle neuměl a já jo, ale myslím, že tenhle stav nebude trvat dlouho nebo už je zrušen/. K. myslím docela správně definovala, že naučit se s poikama není těžké /jak neustále tvrdí Š. a J./, ale podstatně těžší je vykoumat, kterou ruku kam kdy dát.
A pak se všichni rozprchli dohodnout poslední detaily na tento víkend, kdy jedou k Lužickým.
Snažím se pobrat pádné argumenty, proč by se tak/jak? na co? - půlnoční překvapení/ měli /kdo? - třída/ rozhodnout. Je to těžké, nejspíš jsem ještě nikdy nikoho o ničem nepřesvědčila, ale doufám, že na tohle přistoupí. /Takže Klárko, Lae těšte se do *P*:) / Jen bych se třeba mohla ještě zeptat Š. a K. ...
No popádim pomalu do školy napsat si test z chemie na sacharidy. Poslední test z chemie jako takové na gymplu.

Mějte se krásně, neupečte se a mějte rádi historii...

Páá