Haha, naposledy jsem se podobné věci účastnila někde v prváku na výšce. Ale proč ne, že. Nominace mi tu přistála od Elwin, tak račte posoudit, jak jsem se s otázkami popasovala.
1. Pokud bys mohl/a vybrat nějakou superschopnost, jaká by to byla a proč?
Teleportace. Protože kdo by se v deset večer nechtěl teleportovat domů z hospody, když ho jinak čeká hodina cesty? Ne, teď vážně. Dojíždění nesnáším. Jakýkoliv, i když některý cesty autem si neskutečně užívám. Ale trmácet se každý den do práce busem je otrava. Navíc bych ušetřila denně asi hodinu času :)
2. Co je tvým největším snem?
Říct si na konci života, že to tady fakt stálo za to. Že jsem viděla, co jsem vidět chtěla, poznala, co jsem poznat chtěla, zažila, co jsem zažít chtěla. Že toho dobrého bylo víc, než toho zlého.
3. Na jaký film se nikdy nepodíváš podruhé? Proč?
Jako první mě napadl Antikrist od Triera /Lae a Klára vědí; na druhou stranu jeho Melancholii jsem vidět chtěla, zajímavé/. Do výčtu bych mohla přidat jakékoliv horory, ke kterým jsem se v pubertě omylem přichomýtla neboť a) se pak prostě děsně bojím /od dětství se bojím tmy, po těhle filmech to bývalo ještě horší/, b) přijdou mi strašně trapný.
4. Pokud bys lidstvo mohla na jeden jedný den něčeho zbavit/ něco mu dopřát, co by to bylo?
Aby mohli být znovu s těmi, co tu být prostě už nemůžou. Aby jim mohli říct, jak moc je měli a stále mají rádi, jak moc stále chybí. I když osobně si myslím, že to ti dotyční stejně vědí, prostože tu jsou někde kolem nás.
5. Čeho se nejvíc bojíš?
Že zůstanu sama. Jako úplně sama, samotinká, jediná. Jediná mezi ostatními lidmi, kteří o mě nejeví nejmenší zájem. Kterým jsem na obtíž. Že zmizí moje rodina, moji kamarádi a nebude už nikdo další. Protože cokoliv se dá snést, když je vedle vás někdo, komu na vás záleží...
6. Kde bereš inspiraci?
Ke psaní? I můj nudný život je nepřeberná studnice zajímavých okamžiků, které jsou hodné zvěčnění. Jinak když jsem ještě psávala příběhy, vyrabovávala jsem ty knížky, co jsem měla tou dobou přečtené...
Ke tvoření? To prostě přijde, nevím kde se to bere. Čekám až mi to zaťuká na rameno a pak po tom chmatnu a zkouším to nepustit :)
K šití? Tak u kostýmů se snažím držet co nejvíc nějakých pramenů. Teď, dříve to byla víc fantazie, a proto chci kostýmy výhledově předělat. Hledám obrázky na netu, čtu diskuze chytřejších lidí, mám nějaké knížky. Jinak u běžných věcí na netu - v ráda trávím spousty minut na Pinterestu a kochám se :) A pak taky v Burdě, u tý asi skončím, protože potřebuju nějaký už vytvořený, fungující střih. /Potřebuju přeci ty zelený šaty na irský ples!/
7. Co ti spraví náladu?
Maličkosti. Někdy déšť po několika dnech vedra. Někdy slunce a modrá obloha po týdnech pošmourna. Někdy měsíc a hvězdy. Anebo krásný západ slunce. Jindy to je hrnek čaje, chvíle klidu, kdy si můžu věci náležitě promyslet. A pak tu jsou i chvíle, kdy musím nutně něco vytvořit, abych měla radost. Před lety, když jsem měla svoji předvánoční a předzkouškovou krizi, mi náladu krásně spravilo to, když jsem v televizi ráno slyšela, že je zimní slunovrat a konečně se nám začne vracet sluníčko a prodlužovat den.
8. Čím jsi chtěl/a být jako malý/malá?
Bojovnice. Někdo kdo spasí svět. Klidně anonymně, ale kdo ho zachrání, aby se v něm už neděly žádný nepravosti. Ale jinak jsem chtěla být prodavačkou, květinářkou, historičkou, oftalmologem, biochemikem, fyzikem, ...
9. Pokud by ses měl/a stát zvířetem, jaké by to bylo a proč?
Asi kokčka. Elegantní, hravá, svá. Umí se vetřít, ale když nechce, sbalí se a odejde.
10. Kafe nebo čaj?
Čaj! Ty jo, to snad ani nepotřebuje odůvodnění, to musí být jasné :) No dobře, kafe je hořké, cukrem bych z toho asi udělala nějakou hnědou tekutinu a potlačila bych tu chuť. Čaj je prostě čaj. Tečka.
Tak to by bylo. A na koho to hodím dál?
Vivienne, to je jasné :) Štěpa. Klára.
Moje otázky:
1. Jaká knížka ti změnila život?
2. Čeho chceš dosáhnout v průběhu následujích 10 let?
3. Jak by měl vypadat tvoje vysněné bydlení?
4. Kdybys mohla, kam bys odcestovala strojem času? (Na návštěvu, řekněme na týden, max měsíc)
5. Jaké je tvoje nejoblíbenější vánoční cukroví?
6. Jaký vánoční dárek ti ve tvém životě udělal největší radost?
7. Jaké rozhodnutí ve tvém životě bylo to nejlepší?
8. Jsi ranní ptáče, nebo sova?
9. Jak ideálně strávit víkend?
10. Jak nejlépe strávit Silvestra?
Zobrazují se příspěvky se štítkemmyslím. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemmyslím. Zobrazit všechny příspěvky
sobota 2. prosince 2017
pátek 28. dubna 2017
mikrosvět_VIII_o přáních
chtěla bych se ti schoulit v náručí. choulit se a plakat, že se bojím, že to nezvládnu.
chtěla bych od tebe slyšet, že zvládnu. že všechno bude dobré.
chtěla bych, abys mi složil hlavu do klína a vyprávěl mi o všem možném. abychom spolu plánovali ohňovku a cesty po bitvách.
chtěla bych jet s tebou sama v autě. zaparkovat u vás před domem a zase váhat a nakonec si nechat miliontou příležitost protéct mezi prsty.
chtěla bych se s tebou přetahovat o jeden spacák nebo deku. nebo jeden polštář. ten ale dostaneš ty, to je jasné.
chtěla bych, abys mě do toho společného spacáku zachumlal až po uši, aby mi nebyla zima.
chtěla bych, abys mi znova vynadal, že všechno všem vykecám. jsem už taková - introvert, co jednou za čas vyklopí určitým osobám o sobě vše.
chtěla bych znovu slyšet: "Padáš!", balancovat na hraně nafukovačky a při tom vědět, že mě spadnou nenecháš.
chtěla bych ti dovolit věci, který bych nikomu jinému nepovolila...
chtěla bych tě na prvního máje zatáhnout pod rozkvetlý strom.
chtěla bych ti navěky rezervovat místo u mě ve stanu.
chtěla bych, abys mě chytil za ruku a nepustil.
chtěla bych to mít už všechno za sebou. všechno váhání a rozhodování. a škola. ta hlavně.
 |
| .silvestrovská |
chtěla bych dokonale umět všech 25x6 otázek.
chtěla bych mít schválenou diplomku.
chtěla bych vyjít ze školy s úžasným pocitem zvládnutých státnic. a o týden později s pocitem hotové obhajoby.
chtěla bych si jít pro diplom.
chtěla bych si zařídit vlastní byt.
chtěla bych cestovat s Lae.
chtěla bych mít v pokoji uklizeno.
chtěla bych vlastní auto.
chtěla bych práci, která mě bude bavit. a kolektiv, který se bude mít navzájem rád.
chtěla bych, aby na mě rodina byla hrdá.
chtěla bych, aby se na mě nikdy nezapomnělo...
pátek 6. ledna 2017
mikrosvět_VII_vesmíry
Pevně věřím, že v nějakém jiném vesmíru se už dávno vodíme za ručičku a máme naplánovaný společný život, bydlení, dítě, všechno...
A hned vedle toho může být vesmír, kde jsme se už dávno poslali do háje.
(Pak jsou taky Vesmíry, kde se neznáme, kde nestuduji tuhle školu, kde jsem vůbec nezačala se šermem, kde jsme si s bratránkem zatančila na maturťáku waltz, kde je všechno jinak... a taky ten, kde čtyřiadvacetiletá Olivka vůbec neexistuje, páč v osmi letech spadla na dovolené s mámou pod vlak. Nebo ji prostě někdy později přejelo auto.)
Zatímco v tomhle vesmíru se jen občas, jakoby náhodně chytneme za ruku pod stolem /i když nepochybuju, že všichni vidí účel v tom, že si sedám vedle něj... on tam taky je, ten účel/. V tomhle vesmíru už šest let nikdo nic nechápe. Nikdo, včetně nás.
V tomhle mém ne-vždy-úplně-přívětivém vesmíru mi umřel spolužák z výšky. Ne kamarád, spolužák. Známý. Rozhodně ne někdo, kdo mě neznal, naopak - s úsměvem jsme se zdravili a občas prohodili pár slov. Fascinoval mě jeho zápal pro školu už v prváku a přestože se mu zpočátku moc nedařilo, nedal se odradit a vzít si to nadšení, obdivovala jsem, jak umí francouzsky a skvěle anglicky /jasně, právě s ním jsem byla ve trojici v ústní části svojí UNICERTové zkoušky/, rozplývala jsem se nad obrázky jeho nového mazlíčka - fretky.
A teď umřel.
Je to takový divný pocit. Takový, že ještě čekáte, že ten člověk vás chytne za rameno a řekne, že to byl jen vtip a on tu je stále. Nebo vám to prostě napíše. Zatímco něco jiného ve vás ví, že je to pravda. Je to prostě divný. Smutný.
A hned vedle toho může být vesmír, kde jsme se už dávno poslali do háje.
(Pak jsou taky Vesmíry, kde se neznáme, kde nestuduji tuhle školu, kde jsem vůbec nezačala se šermem, kde jsme si s bratránkem zatančila na maturťáku waltz, kde je všechno jinak... a taky ten, kde čtyřiadvacetiletá Olivka vůbec neexistuje, páč v osmi letech spadla na dovolené s mámou pod vlak. Nebo ji prostě někdy později přejelo auto.)
 |
xXx
Jsou chvíle, kdy si člověk prostě musí začít připadat dost nepatřičně. Když se začnou vdávat vaše spolužačky, když ty samé mají dítě. Ještě horší to je, když s tím začnou lidi ještě mladší než jste vy sami. Nejpodivnější to začne být ve chvíli, kdy zjistíte, že lidi nežijí věčně a co smrt vlastně znamená. Když začnou umírat lidi vám blízcí, rodiče spolužáků, spolužáci...V tomhle mém ne-vždy-úplně-přívětivém vesmíru mi umřel spolužák z výšky. Ne kamarád, spolužák. Známý. Rozhodně ne někdo, kdo mě neznal, naopak - s úsměvem jsme se zdravili a občas prohodili pár slov. Fascinoval mě jeho zápal pro školu už v prváku a přestože se mu zpočátku moc nedařilo, nedal se odradit a vzít si to nadšení, obdivovala jsem, jak umí francouzsky a skvěle anglicky /jasně, právě s ním jsem byla ve trojici v ústní části svojí UNICERTové zkoušky/, rozplývala jsem se nad obrázky jeho nového mazlíčka - fretky.
A teď umřel.
Je to takový divný pocit. Takový, že ještě čekáte, že ten člověk vás chytne za rameno a řekne, že to byl jen vtip a on tu je stále. Nebo vám to prostě napíše. Zatímco něco jiného ve vás ví, že je to pravda. Je to prostě divný. Smutný.
úterý 24. května 2016
mikrosvět_VI_těšení
Těším se...
...na tréninky. zpravidla na každý, páč s klukama je prostě kotel srandy :)
...na prázniny /čtěte laskavě: až bude mít zkoušky hotové/. to je jasný.
...na Básníky, na houslistu.
...až naházím poslední hloupost do cestovní tašky, zamknu za sebou naposledy svůj kolejní pokoj a odevzdám uklízečce klíče.
...na nějakou vydařenou bitvu.
...na Pepínovu píšťalku, sezení u ohně a zpívání nestárnoucích písniček.
...na pobývání ve stanu s jednou zcela konkrétní osobou :)
...na letní déšť, který budu pozorovat ze dveří naší chaty /tam ten blízký les vždycky tak krásně zpívá/.
...až mámě k narozeninám upeču ten nejbáječnější čokoládový dort s fůrou nejčokoládovějšího krému na světě.
...až s mámou budu letos péct cukroví.
...na Vánoce, které nestrávím v pokojíčku nad učením, ale s rodiči, u pohádek. a s knížkou.
...až dopíšu diplomku.
...až vyjdu ze školy po hotových státnicích. soudím, že to bude stejně úžasně podivný a neuvěřitelný pocit jako letos po klinice.
...až v Karolinu řeknu svoje spongeo et polliceor.
...až poprvé otevřu dveře svého nového domova a dýchne na mě konečně závan dospělosti.
...až budu mít víc volného času na všechny ty svoje (staro)nové záliby.
...až budu tetičkou. přiznejme si, k tomu abych byla mámou, mi mnoho věcí schází, ale tohle by se mohlo /a mělo!/ vyplnit.
...až zase někdo vyloví z kapsy kapesní hodinky. ách!
...až si zase někde dám masalu.
...až zase budeme s mámou u nějakého hokeje stát u televize, protože prostě ten puk nevidíme.
...až zvednu jednou v noci hlavu a nad sebou budu mít celou Mléčnou dráhu jako na dlani.
...na východ slunce. nějaký ten nezapomenutelný, prosím!
...na západ slunce. hory, moře, pláž, nebo naše kopce, to je jedno. hlavně když tam bude to správné chvění v srdci /ehm, žádné palpitace a extrasystoly samozřejmě nemyslím!/
...na tréninky. zpravidla na každý, páč s klukama je prostě kotel srandy :)
...na prázniny /čtěte laskavě: až bude mít zkoušky hotové/. to je jasný.
...na Básníky, na houslistu.
...až naházím poslední hloupost do cestovní tašky, zamknu za sebou naposledy svůj kolejní pokoj a odevzdám uklízečce klíče.
...na nějakou vydařenou bitvu.
...na Pepínovu píšťalku, sezení u ohně a zpívání nestárnoucích písniček.
...na pobývání ve stanu s jednou zcela konkrétní osobou :)
...na letní déšť, který budu pozorovat ze dveří naší chaty /tam ten blízký les vždycky tak krásně zpívá/.
...až mámě k narozeninám upeču ten nejbáječnější čokoládový dort s fůrou nejčokoládovějšího krému na světě.
...až s mámou budu letos péct cukroví.
...na Vánoce, které nestrávím v pokojíčku nad učením, ale s rodiči, u pohádek. a s knížkou.
...až dopíšu diplomku.
...až vyjdu ze školy po hotových státnicích. soudím, že to bude stejně úžasně podivný a neuvěřitelný pocit jako letos po klinice.
...až v Karolinu řeknu svoje spongeo et polliceor.
...až poprvé otevřu dveře svého nového domova a dýchne na mě konečně závan dospělosti.
...až budu mít víc volného času na všechny ty svoje (staro)nové záliby.
...až budu tetičkou. přiznejme si, k tomu abych byla mámou, mi mnoho věcí schází, ale tohle by se mohlo /a mělo!/ vyplnit.
...až zase někdo vyloví z kapsy kapesní hodinky. ách!
...až si zase někde dám masalu.
...až zase budeme s mámou u nějakého hokeje stát u televize, protože prostě ten puk nevidíme.
...až zvednu jednou v noci hlavu a nad sebou budu mít celou Mléčnou dráhu jako na dlani.
...na východ slunce. nějaký ten nezapomenutelný, prosím!
...na západ slunce. hory, moře, pláž, nebo naše kopce, to je jedno. hlavně když tam bude to správné chvění v srdci /ehm, žádné palpitace a extrasystoly samozřejmě nemyslím!/
...
...na vášnivé a romantické obětí na prvního máje kdesi pod rozkvetlým stromem - jsem ráda, že to nemusí být třešeň /jednou to prostě vyjít musí!/
...
...až dorazí ten princ na bílém koni a vysvobodí mě z té mojí nedobytné pevnosti postavené ze směsi ostýchavosti, strachu, nekomunikativnosti a nedůvěry v lidi i samu sebe, místy omítnutou nesnesitelnou protivností. a vážně to bude princ? nestačil by jen On?
sobota 16. dubna 2016
mikrosvět_V_autocenzura
"Tak T., kdybys mohla, šla bys do toho znova?" /Další pokus mě rozmluvit u oběda./
"Stejní lidé, stejný studijní plány?" A stejná naivita a nevědomost?
"Třeba..."
"Ee... nevím."
...
"Taky tě tak zkazil život na koleji?"
"..." rozpačitý úsměv. Žiju čtvrtým rokem na koleji a život na koleji se mě netýká. Bydlím na konci chodby, ale tvářím se, že existují jen naše dveře. Naprosto stejně pro mě nejsou všechni ti milenci, co odpoledne přijdou na něčí pokoj a ráno s taškou na zádech odchází do školy. Závidím.
Zkazili se jen ti, co se chtěli nechat zkazit. Ale moje bariéry uvnitř mi to nedovolí.
David Koller - Gypsy Love
Střízlivim. Jen mě netrápila intoxikace alkoholem. /Kolikrát tu ještě tenhle pocit bude, než se to zase někam hne?/
"No tak ti tam najdeme chlapa!" Proč odmítá ty, co mě znají?
Umím si krásně protiřečit. Kdesi hluboko v sobě jsem pohřbila jeden Pocit. A teď se v mezičasech ozývá a volá o pomoc. O realizaci. Kušuj!
"To jsem takhle jednou po kámošce chtěl... ale ona se chtěla jít před tím projít a dát si vodnici, ale to já ne, já chtěl jen přijít a pak zase odejít."
Ne, tohle moje morální pravidla nedovolí. A navíc... když už, tak se nemíním s nikým dělit.
Kryštof - Ty a já
Celá zákeřnost je v tom, že se všichni tváří, jak nic nedělají. A Olivka tomu věří. Ve skutečnosti se po večerech drtí SPC. A já se podívám do materiálů a polovinu z toho mi hlava vyhodnotí jako pitomost nehodnou učení.
Co jsem se naučila včera, dneska, za minulý týden?
Panikař!
...
Jak začít psát diplomku?
...
Holky se nemění. Za to některé svoje spolužáky jsem nepoznala. Šestnáct let po první třídě. A osm od devítky.
Jo, Zuzi, nemusíš mi říkat jaké to je, když si tvoje pleť myslí, že ti je stále krásných čtrnáct let.
Stejně jediný. co vás na srazech zajímá, je, kdo je vdaný/ženatý, kdo už má děti, kde kdo žije, co dělá /a pod tím kolik vydělává, páč to bychom nebyli Češi, pokud by nás tohle nezajímalo/. Děti a svatby, co jiného.
Ghostfire - The Last Steampunk Waltz
Kde skončím? Tam kde najdu práci. Ale kde ji budu chtít hledat?
Od Jičína až po Frýdlant jsem prostě doma. Kopce, skály, lesy, hrady, města, zámky, vesnice a osady. Nerada bych to tu opouštěla. Ale kdo mi řekne, kam mám jít, když rodiče už to právo pomalu ale jistě ztrácí?
"Stejní lidé, stejný studijní plány?" A stejná naivita a nevědomost?
"Třeba..."
"Ee... nevím."
...
"Taky tě tak zkazil život na koleji?"
"..." rozpačitý úsměv. Žiju čtvrtým rokem na koleji a život na koleji se mě netýká. Bydlím na konci chodby, ale tvářím se, že existují jen naše dveře. Naprosto stejně pro mě nejsou všechni ti milenci, co odpoledne přijdou na něčí pokoj a ráno s taškou na zádech odchází do školy. Závidím.
Zkazili se jen ti, co se chtěli nechat zkazit. Ale moje bariéry uvnitř mi to nedovolí.
David Koller - Gypsy Love
Střízlivim. Jen mě netrápila intoxikace alkoholem. /Kolikrát tu ještě tenhle pocit bude, než se to zase někam hne?/
"No tak ti tam najdeme chlapa!" Proč odmítá ty, co mě znají?
Umím si krásně protiřečit. Kdesi hluboko v sobě jsem pohřbila jeden Pocit. A teď se v mezičasech ozývá a volá o pomoc. O realizaci. Kušuj!
"To jsem takhle jednou po kámošce chtěl... ale ona se chtěla jít před tím projít a dát si vodnici, ale to já ne, já chtěl jen přijít a pak zase odejít."
Ne, tohle moje morální pravidla nedovolí. A navíc... když už, tak se nemíním s nikým dělit.
Kryštof - Ty a já
Celá zákeřnost je v tom, že se všichni tváří, jak nic nedělají. A Olivka tomu věří. Ve skutečnosti se po večerech drtí SPC. A já se podívám do materiálů a polovinu z toho mi hlava vyhodnotí jako pitomost nehodnou učení.
Co jsem se naučila včera, dneska, za minulý týden?
Panikař!
...
Jak začít psát diplomku?
...
Holky se nemění. Za to některé svoje spolužáky jsem nepoznala. Šestnáct let po první třídě. A osm od devítky.
Jo, Zuzi, nemusíš mi říkat jaké to je, když si tvoje pleť myslí, že ti je stále krásných čtrnáct let.
Stejně jediný. co vás na srazech zajímá, je, kdo je vdaný/ženatý, kdo už má děti, kde kdo žije, co dělá /a pod tím kolik vydělává, páč to bychom nebyli Češi, pokud by nás tohle nezajímalo/. Děti a svatby, co jiného.
Ghostfire - The Last Steampunk Waltz
Kde skončím? Tam kde najdu práci. Ale kde ji budu chtít hledat?
Od Jičína až po Frýdlant jsem prostě doma. Kopce, skály, lesy, hrady, města, zámky, vesnice a osady. Nerada bych to tu opouštěla. Ale kdo mi řekne, kam mám jít, když rodiče už to právo pomalu ale jistě ztrácí?
pondělí 19. října 2015
mikrosvět_IV
ne, ideálně by ten text v učebnici neměl být delší jak deset řádků. jinak se v polovině textu ztratím a zjistím, že už po padesáté přejíždím očima tu samou větu, aniž bych pořádně věděla, co ta slova znamenají.
najít začátek věty a znovu. a nemysli na pitomosti, prosím tě...
co když... ne, jinak. co kdyby...
ve své dětské naivitě jsem ztracená kdesi v budoucnosti, co může být stejně tak pravda jako neskonalá lež.
co kdyby by byl... bychom byli... to bylo všechno jinak?
jako puberťák. jako kdybych to všechno už dávno neznala.
co když je to od mého druhého zlého já jen prachsprostá lež? výmysl, nesmysl, hloupost...
co když se mé první hodné a naivní já vrátilo do časů dávno před tím, než se všechno sesypalo jako domeček z karet?
co když pro to všechno neuvidím to, co bych vidět měla?
pozdě večer pod slunečníky. obklopeni spoustou lidí, a přesto sami. lapeni v léčce, kterou na nás přichystala ta dvě pometla. barevná světýlka rachejtlí jsme viděli jen v odrazu na malém okénku vysoko nad námi. "Co, Olivko, vlastně chceš?"
proč je to ten nejhezčí ohňostroj, na který jsem kdy s kým koukala?
dávka antipsychotik to jistí. neuroleptika, atypická antipsychotika, chlorpromazin, haloperidol, extrapyramidový synrom, klozapin, olanzapin, aripiprazol, sulpirid, neuroleptický syndorm, amisulpirid.
nerozumíte mi? to nevadí, já sobě taky ne.
hlavně abych zase neskončila v něčí náruči. v myšlenkách, aby mne netáhl za ruku, kam chce on. a já se ho nemusela ptát, o co mu to vlastně sakra jde.
najít začátek věty a znovu. a nemysli na pitomosti, prosím tě...
co když... ne, jinak. co kdyby...
ve své dětské naivitě jsem ztracená kdesi v budoucnosti, co může být stejně tak pravda jako neskonalá lež.
co kdyby by byl... bychom byli... to bylo všechno jinak?
jako puberťák. jako kdybych to všechno už dávno neznala.
co když je to od mého druhého zlého já jen prachsprostá lež? výmysl, nesmysl, hloupost...
co když se mé první hodné a naivní já vrátilo do časů dávno před tím, než se všechno sesypalo jako domeček z karet?
co když pro to všechno neuvidím to, co bych vidět měla?
pozdě večer pod slunečníky. obklopeni spoustou lidí, a přesto sami. lapeni v léčce, kterou na nás přichystala ta dvě pometla. barevná světýlka rachejtlí jsme viděli jen v odrazu na malém okénku vysoko nad námi. "Co, Olivko, vlastně chceš?"
proč je to ten nejhezčí ohňostroj, na který jsem kdy s kým koukala?
dávka antipsychotik to jistí. neuroleptika, atypická antipsychotika, chlorpromazin, haloperidol, extrapyramidový synrom, klozapin, olanzapin, aripiprazol, sulpirid, neuroleptický syndorm, amisulpirid.
nerozumíte mi? to nevadí, já sobě taky ne.
hlavně abych zase neskončila v něčí náruči. v myšlenkách, aby mne netáhl za ruku, kam chce on. a já se ho nemusela ptát, o co mu to vlastně sakra jde.
středa 10. července 2013
Jdi do boje vesele, neboť mrtví, kteří se nesmějí, jsou oškliví. (Jack London)
 |
| .na Valdštejně s mojí "rodinou" /jen koukám, že chudák Vaška není moc vidět/ (1) |
Inu, návrat z roku 1437 byl celkem tvrdý, ale popořadě...
Máca nám na konci června přivezla do města ukázat svého Toníka. Okukovat ho nás přišlo relativně málo, ale přišli ti správní lidé a bylo to fajn. Bylo to tak fajn, že jsme zůstala o pár hodin déle, než jsem chtěla a vypila 5 panáků /na hladový žaludek, umíte si představit, jak mi bylo/. Ten den se Horis rozešel s tou svojí.
Den před tím jsem svolala sraz s holkama, které jsem ten druhý den už vidět nemohla. To bylo taky vydařené :)
První týden v červenci byl přervaný událostmi od začátku do konce. Máma měla dovolenou, a tak naplánovala dva výlety i s dětma: projití druhé poloviny Scheybalovy stezky a Lbc. V Lbc jsem navštívila babičku, společně jsme pak prošli botanickou zahradu a obdivavali se rozkvetlým růžím. Domů jsme dorazily s mámou celkem dlouho, sbalila jsem si věci na druhý den na Valdštejn.
 |
| .z návštěvy botanické zahrady v Lbc (2) |
Ve čtvrtek jsme se skupinou vyrazili na hrad Valdštejn. Juch! Čekaly nás tři dny a tři noci strávené na hradě.
Rozložili jsme stany, s Hancul jsme se ubytovaly a pak se vlastně snad už jsem kecalo u našich krásných, nových stolů. Nad vínem, pivem a tak podobně. Zhruba do jedné do rána, pak jsem se chytla těch dvou /Kloboučníka a Hancul/, že jdu taky spát. Tak tu byla první noc.
Že ano, Pavle? /Tím jako myslel Pepíno mě./
Ráno, když jsme se tam sešli všichni, jsme si to všechno zkusili a pak už to všechno jelo jako na drátku. Až do neděle. Jistěže nejzajímavější byly volné chvilky a večerní posezení :)
To jsme teda v sobotu narazili sud a pili a hráli karty /a já prohrávala a vůbec mi to na náladě nepřidalo - cha, prej neštěstí ve hře, štěstí v lásce/ a povídali. Sžírala jsem se jaksi žárlivostí, až jsem šla k nim, ale povídat jsem si začala s Pepínem. A pak jsme šli hrát roztahovanou. To je tak, vezmete nůž /tupý nůž, hodně tupý, to s čím hrajeme my ani nůž není, je to kus železa ve tvaru kudly/ a prostě ho zabodnete do země a ten další člověk na to místo musí dát nohu. Zvedne nůž, přehodí/přendá do druhé ruky a hází. A tak pořád dokola až se vyřadí spoluhráči. Naše skvělá středověká hra. Ještě lepší v šatech a pánové víceméně ve zbroji. No jo, ale to nesmíte být tak šikovní, že si ten nůž pošlete na vlastní nohu. Dohrála jsem hru, nabrali jsme zásoby pití a šli si za tmy projít hrad. Jen jsem v půlce cesty zjistila, že mi teče krev. A tekla ještě ráno, skvělé /teď už tam je jen modřina a celkem už to ani nebolí, uf/.
Hancul zmizela, přemístila jsem se ke Kloboučníkovi /promiň/ a ještě jsem poslouchala jak se baví s Pepínem a Lukym. Šli jsme spát, Hancul nikde, ale pak se naštěstí vrátila.
Dobré ráno, Oliv! /Ravenova verze, Pepíno mě zdravil: Ahoj, Pavle!/
Ráno nás šla vzbudit Janinka a na potkání vykládala, že neví, co se tam /ve stanu/ v noci dělo, ale že Kloboučník spí mezi holkama. V sobotu přijela už i Péťa, ale vystupovala ten den jen jednou, protože pak zastupovala místo Kačky u hudby.
Navečer se hrad vylidnil - někteří odjeli přespat domů. S Hancul a Pepínem jsme zavřeli bránu Kloboučníkovi a Ravenovi, ale i tak se s cinkající taškou dostali dovnitř. Hrát jsme šli ještě za světla, pak jsme se sesedli u stolů a pili a kecali a zpívalo se a Vaška hrála na housle. Bylo to krásný.
Kloboučník nainstaloval světlo a šli jsme hrát. A hráli jsme dokud jsme nešli spát. Zmizela nám zase Hancul, tentokrát si pro ni museli dojít a já měla ještě horší a divnější pocit než den před tím. Ale spalo se pěkně :)
 |
| .lapili chudáčka Kloboučníka místo Pepína! (3) |
Pak už jsme to všechno jen sbalili, nastěhovali do aut a rozjeli se domů. Vezla mě Péťa, protože jsem se podle původních výpočtů k Hancul vejít neměla. Vzala ještě Kloboučníka, ale navzdory jejich ukecanosti to byla strašně tichá cesta.
Doma mi moje zvědavost nedala a já se dozvěděla PRAVDU, kterou jsem vědět nechtěla, nepotřebovala a já nevím co ještě. Ale je to tak. Prostě se dvě kamarádky zabouchly do jednoho kluka. Opět.
Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc je to zvláštní. Snad se možná dobře baví, snad mu to nikdy nedošlo. Moje pohádka odcházela s tóny Batalionu stejně, jako na Libušíně přišla. Možná to je konec, ale taky začátek něčeho nového. /Jo, to se mi to píše, když neřvu jako malá. Když jsem s tím smířená a vím, že už nic nezměním./
A nehledej za tím nic jinýho! /Že mi to tenkrát nedošlo.../
foto: (1) Kačka, (2) Olivka, (3) Hancul
čtvrtek 31. ledna 2013
Jedenáct kyselých citronů
No, chtěla jsem tu jásat, jak mi zbývá už jen jedna zkouška a ono nic. Pořád dvě :(
Ale konečně se dokopávám k řetězáku /existují ještě tyhle výrazy?/ od Vivienne..
Jedenáct věcí o Olivce:
Ale konečně se dokopávám k řetězáku /existují ještě tyhle výrazy?/ od Vivienne..
Jedenáct věcí o Olivce:
- Momentálně má pocit, že její život je jedna chyba za druhou, ale jiná možnost tu asi ani nikdy nebyla.
- Snaží se být optimista vždy a všude.
- Nerada se vzdává.
- Neumí projevovat pořádně radost.
- Často píše v záchvatu sebelítosti články na blog či do deníčku a zpětně zjišťuje, že to jsou ty nejhorší zápisy, které znovu už číst nehodlá :)
- Bývá jí nesmírně líto i největších drobností, které se jí rozbijí nebo je ztratí.
- Za jedno z nejlepších rozhodnutí svého života považuje začít chodit na šerm - přestože nešermuje :) /Jo, a snad jí to i vydrží.../
- De facto není vůbec upovídaná /vlastně vůbec nechápe, jak takový introvert může psát na blog :) /
- V jejím světě vládne chaos... ale když si uklidí, tak se jí to taky líbí /ale pak nic nemůže najít/.
- Byť mívá všechny svátky a narozeniny řádně vyznačené v diáři, den před nimi na ně stejně zapomene. /No, už jí to nemá kdo připomínat.../
- Hudba si doprovází snad všude; stejně jako její brýle :)
Určitě čaj. Zelený s jasmínem nebo Earl Grey.
2. Koncert, festival nebo domácí poslech?
To je těžké, ale přeci jen na živo je to lepší.
3. Město nebo vesnice?
Vesnice. Klid, minimum hlučných a na červenou jezdících aut. Nebo malý město, taky řešení.
4. Trpíte nějakou fóbií?
Necítím se příliš jistě ve tmě, ale lepším se.
5. Mít psa v malém bytě?
Těžká otázka pro někoho, kdo zvířata bere jako spoluobyvatele jedné planety a nic víc. Ale asi ne, každý potřebuje kus místa k životu.
6. Nejhorší spolucestující v autobuse/vlaku/ trolejbuse/...
Opilci, jednoznačně.
7. Bez čeho si neumíte život představit?
Rodina, kamarádi a známí, se kterými mi je dobře, hudba... asi by se toho našlo hodně :)
8. Svět snů nebo realita?
Sny, realita se mi ale vůbec nelíbí, mrcha mě pořád dohání a nelze se před ní bezpečně schovat.
9. Lze z nějakého důvodu omluvit vraždu?
Říká se, že vražda na tyranu není zločinem, takže jedině tak...
10. Moci si vybrat jakou fantasy bytostí byste chtěli být a proč?
Na pořádnou fantasy knížku /a pomalu na jakoukoliv jinou/ jsem tak dlouho nešáhla, že mě nic než staré konkrétní případy nenapadají. Ale v těch svých příbězích jsem se většinou stylizovala do odvážných bojovnic, ovšem tyhle postavy jsou skoro všude.
11. Elektronická čtečka knih nebo normální papírová?
Musím se přiznat, že oboje má něco do sebe, vůně čerstvě potisknutého papíru, ale i velké množství knih, které se vejdou do čtečky...
Jedenáct nových otázek:
Jedenáct nových otázek:
- Jaro nebo podzim?
- Nejoblíbenější zelenina?
- Kdybyste mohli, vrátili byste čas?
- Klidné posezení večer u knihy nebo divoká párty? :) /Aneb samota versus společnost.../
- A když už jsme u těch knih... zamilovaný román nebo detektivka?
- Snídáte?
- Nejšílenější sen? /Aby nedošlo k mýlce, myslím tím to, co se zdá v noci... zahrabaná vzpomínka na Narnii./
- Písnička co by mohla byť jen melodií charakterizovat momentální náladu.
- Ale tak nedá mi to, nejoblíbenější historický období?
- Dne nebo noc?
- Oheň, vzduch, země nebo voda?
Uff, no to jsem se pěkně zapotila :)
A komu to pošlu dál? No vzhledem k tomu, že si nemyslím, že mám moc čtenářů, kterým bych to adresovala, tak to "hodím" většinou na svoje drahé blízké osoby, takže Klára, Lae /aby měla co dát na svůj blog :) /, Hancul, Štěpa /chtěla-li by se takové pitomosti chytit/, Achája, Liliana von der Heide
sobota 22. prosince 2012
My tu Tichou noc zpíváme jako hokejový nároďák hymnu!..
 |
| .zasněžený Turnov |
Z hospody jsme se posilněné dobrým jídlem přesunuly do jiné hospody, kde na nás měly čekat jiné spolužačky z gymplu. To byl ovšem trik, aby Lenka dostala Áďu na utajenou oslavu jejích dvacátých narozenin; místo spolužaček tam čekal Horis a Nikča T. Bylo to krásné překvapení, příjemně strávený večer, jen co je pravda.
Den na to jsme k večeru s mámou vyrazily do města na trhy. Potkala jsem tam Lukáše a Standu, kteří se stejně jako já přišli podívat na naši konkurenci. Litovala jsem jak vystupující, tak i diváky - mrazy byly tou dobou třeskuté. Pohádka byla pěkná, s ohňovkou jsem se uklidnila, že tak zle na tom naše skupina není (aneb nejkrásnější ohňovky-choreografie umí stejně Štěpa).
(Půl desátý, opět?)
V HK dobrý, jistě, skoro žádná změna :) Napadl tam k překvapení všech sníh, který po deštích zase slezl. A ta tráva co byla pod ním je zelená jako na jaře.
Nejočekávanější předpověď počasí z celého roku nás opět zklamala - bílé Vánoce nebudou. Už takhle pomalu nevím, že mají být Vánoce, koledy nekoledy. Dárečky zabalené, jen jich je ve výsledku v koši nějak málo. Ale víte, na co se nejvíce těším? Na děti, Lukyho a Verču, už nějaké dva měsíce jsme je vůbec neviděla, občas telefonuju s Verunkou, ale to vám jsou rozhovory :)
V diáři se mi množí fialově zakroužkované dny, které značí něco (nepříjemně) důležitého - a ne, návštěvy zubaře to nejsou, ale i to mě ve zkouškovém čeká. Napsat tři zápočty v jeden den a ten čtvrtý den po tom? proč ne, šestá skupina to musí dát!
Co ještě musím zmínit (dřív než se půjdu zase rozčilovat s obrázkem z HK), jsou dva krásné kulturní zážitky s Hancul, jeden patřil našemu nočnímu narychlo výletu do Lbc a jednoho jeho multikina na Atlas mraků (u nás to dali jako filmový klub, zrádci, to je ve středu). Podruhé to bylo na dlouho očekávaný první díl Hobita. Ách, no já vám povím, takhle narvané kino jsem znala jenom z dob, kdy nás do toho kina dovedli ze školy :) Už se nesmírně těším, až mi dají všechny tři díly v těsné blízkosti, nejlépe jenom v rozmezí několika hodin (a je mi jedno kolik hodin bych v tom kině strávila, když kino je kino, rozměry plátna se s naší televizí srovnávat prostě nedá).
 |
| .vánoční výzdoba v HK; obávám se, že o ní moc neslyšeli... |
Zrovna v pondělí večer jsem si říkala, že jsme v HK čtyři z jedné třídy, ale vůbec se nevidíme, a co víc, El je na stejné koleji. No vidíte, cesty se nám zkřížily hned druhý den na obědě. A názor nezměnila, obor by na příští rok ráda změnila...
Mám nepříjemný pocit, že Olivka zmizela. Odešla, odešla někam, kde to nekončí, kde si stále povídám s Lemurem a Horisem o všem, o celém světě, vrtáme se v naší milované matice. Kde stále sedím s mou drahou Hilary a za námi je Kája s Janne. Kdy lítáme po celé škole, abychom se přemístili do správné učebny...
Teď je tu Neviditelná T., jak mě nazval Renda, a Oliva, jak mi říká Gazzy s Rajbym na trénincích. Nic víc nic míň. A pořád mám strach, že nikam nepatřím.
(A tohle jsem vážně chtěla?)
Svoji plesovou sezonu jsem zredukovala: na čtvrťáky se mi moc nechce (sedět tam jako trubka, ničit si sluch i hlasivky a možná se tam na pár okamžiků vidět s lidmi, kteří mi chybí... ne), raději bych je vyměnila za maškarák v Libuni, jen vymyslet, za co s Hancul půjdeme, navíc budu mít v pondělí po tom zkoušku; na absolventský se mi rovněž nechce, bude to dle mého ples se vším všudy a bez doprovodu hádám nemá nejmenší důvod tam chodit. Pak tedy špéra, podpořit mou drahou Hancul. A šermřský, už druhý, to to letí :) A všechno zahájím už 18. ledna na maturiťáku Hanculiné kámošky ze základky. Tak.
A princ na bílém koni se neobjeví. (Už jsi dospělá, tak se probuď!) Vlastně tuším, že se neobjeví vůbec nikdo. Že se vzdávám, znovu a znovu stále dokola? No jistě, že jste si ještě nezvykli.
Ale co je nejvtipnější - v HK jsem už přibrala 3 kila. A vůbec se mi to nelíbí. Musí to dolů, nehodlám být valící se koule, jen mi prosím pěkně řekněte, jak na to... ne, hladovky držet nebudu. A když mi dáte tak dvě hodiny denně navíc, tak budu i každý den cvičit! :)
Měla bych se učit, ale vůbec se mi nechce. Je toho moc, zápočty, zkoušky. Na co já jsem se to dala a proč vůbec? Za čím se to zase honím?
Zavřít oči a snít, Jít se svým vysněným princem vstříc nějakému úžasnému dobrodružství; žiju až moc usedle, obyčejně (a to říká člověk, co se pohybuje celkem pravidelně mezi šermíři), nesním, nečtu... nesnažím se šneka opít tak, aby netrefil domů. Půda vážně skvěle připravená na to, hupsnout rovnýma nohama do blbé nálady.
Ale to vem čert, jsem na týden doma. Jak naložím s posledním dnem roku, ještě netuším. Uvidíme, kam mě vítr zavane.
A princ na bílém koni se neobjeví. (Už jsi dospělá, tak se probuď!) Vlastně tuším, že se neobjeví vůbec nikdo. Že se vzdávám, znovu a znovu stále dokola? No jistě, že jste si ještě nezvykli.
Ale co je nejvtipnější - v HK jsem už přibrala 3 kila. A vůbec se mi to nelíbí. Musí to dolů, nehodlám být valící se koule, jen mi prosím pěkně řekněte, jak na to... ne, hladovky držet nebudu. A když mi dáte tak dvě hodiny denně navíc, tak budu i každý den cvičit! :)
Měla bych se učit, ale vůbec se mi nechce. Je toho moc, zápočty, zkoušky. Na co já jsem se to dala a proč vůbec? Za čím se to zase honím?Zavřít oči a snít, Jít se svým vysněným princem vstříc nějakému úžasnému dobrodružství; žiju až moc usedle, obyčejně (a to říká člověk, co se pohybuje celkem pravidelně mezi šermíři), nesním, nečtu... nesnažím se šneka opít tak, aby netrefil domů. Půda vážně skvěle připravená na to, hupsnout rovnýma nohama do blbé nálady.
Ale to vem čert, jsem na týden doma. Jak naložím s posledním dnem roku, ještě netuším. Uvidíme, kam mě vítr zavane.
.tak se tedy mějte krásně, moji milí, užívejte v klidu volna, Vánoc
.páá, vaše Neviditelná
středa 20. června 2012
Státní maturita - dobrá myšlenka vzatá za špatný konec
Jsem vzhůru od pěti a spát jsem šla v půl druhé. Jen abyste věděli. Od půlnoci se totiž mělo dát přihlásit na předměty, ale jaksi si nikdo z tvůrců webu nevšiml, že už je letošek, takže to v noci nešlo. Podařilo se nám (mně a jedné holčině ze Slovenska, se kterou jsem si už jednou psala) ráno v půl sedmé.
Proč to sem píšu? Řeším problémy, které mně přijdou, že jsou zásadní - zápis, který je v pátek, přihlášení na předměty... Ale pro některé to je nedosažitelné. Zatím, protože spravedlnost zvítězit musí. Ne protože je ještě nikam z přijímaček nevzali, ale proto že se někomu něco nelíbilo, špatně se vyspal a dal jim za pět z maturitního slohu.
Ve svém okolí mám 8 takových lidí, na které si osud ukázal prstem. 6 z toho jsou gymnazisté, jedno je dívčina z obchodní a hotelové školy. To jen abyste si případně nemysleli, že to jsou nějací hlupáci, co u maturity neměli co dělat. Což si velice často myslí dospělí, kteří píší příspěvky do diskuzí. Zamyslete se nad tím, než něco napíšete, ubližujete ostatním. Jak můžete tvrdit, že ti co propadli byli pitomci, co se to nedokázali naučit? Pokud vůbec maturitu máte (což byla také velice zajímavá otázka na člověka, co takhle nadával a jeho odpověď? Ne!), psali jste nejspíš nějakou úvahu, s přimhouřením všech ok vám to profesoři dali, protože věděli, jestli to byl jen zkrat nebo na to nemáte.
Jak se můžeme připravit na sloh? Nijak! pravidla pro psaní v hlavě snad máme, vyprávění nebo úvaha to jistí (a ejhle! měli jsme všichni psát ty pitomé palačinky, to by bylo jedniček).
Moje spolusedící neměla dostatečný počet bodů, aby prošla. Ve škole nepsala nic jiného než úvahy, nemívala horší známku než dvojku. V gramatice rozhodně neplavala. Je to inteligentní mladá dáma, která chce jít studovat práva a dělala pro to letos, co mohla. A hle, její slohová práce je prý banální a se slabou slovní zásobou. Za pět. Jiní, Janne nebo Lemur, nesplnili jste zadání (Janne psala to samé jako já, Lemur tuším také vyprávění), samé nuly - za pět!
Dáda, která je tou šestou gymnazistkou, psala to samé jako já. Vyprávění na základě výchozího citátu. Jak v takovém případě vám můžou ztrhnout body, že jste nesplnili zadání? Když napíšete vypravování, tak můžete psát o všem. Asi jsme nemohli. Na svém slohu to vidím také.
Dady spolužačka (o které je dle mého napsáno v dnešním vydání MF Dnes) se dostala na práva, její sestra vydává knížky, sama psala do časopisu. Ale maturita za pět. Co to jako je?
Spolužačka má ze slohu z angličtiny 100 %, z češtiny za pět. Přitom celé tři roky (přistoupila v druháku) byla jejím kamenem úrazu hlavně angličtina.
Chcete nám, naši drazí hodnotitelé, tvrdit, že nám celou dobu nadržovali? To se mi nechce věřit.
Napsali jsme slohy a Má drahá Lae byla celá špatná z toho, že se možná netrefila do zadání. O katastrofálním dopadu něčeho takového jsme samozřejmě věděli, ale i tak jsem jí dosti jistě tvrdila, že to určitě udělala. "Kdo jiný by měl ty slohy napsat než právě gympláci? Vždyť to musí být nastaveno tak, abychom to zvládli levou zadní. Co by jinak dělala taková integrovka, ti by se mohli jít rovnou odepsat."
"Olivko, tvrdila bys stále to samé?" ptala se mě, když jsme se v neúplném počtu sešli na předání maturitních vysvědčení. Ohromeně, smutně a zklamaně jsem jí odpověděla, že ne.
Vidím to na svém slohu. Mám 4 body z pravopisu a gramatiky, větší číslo tam už nenajdete. Nesplnila jsem pořádně zadání, nevím, jak vypadá vypravování, nedává to ve výsledku smysl. Vím že jsem mizerný vypravěč, chápu tedy pár stržených bodů za kohezi, ale i tak mi to přijde moc. A dostat první čtyřku ze slohu právě z toho maturitního jsem si tedy vážně nepředstavovala.
Hlavně se mi nelíbí, když všechny propadlé hází do jednoho pytle. Jak mohou srovnávat propadlého gympláka, jehož vyjadřování je na jistě dobré úrovni, s pětkou někoho, kdo nedá dohromady ani větu a u maturity pomalu nemá o dělat.
Docela těžko nesu představu toho, že někdo z oboru, který by měl mít správně jen výuční list, má ze slohu stejnou známku jako já.Co já, ale ostatní! Klára, jejíž vyjadřování se s tím mým nedá vůbec srovnávat, protože je prostě dokonalé, a má míň bodů než Olivka.
Nikdo z naší třídy nemá samé kvůli slohům. I když byli tací, kteří měli 100 % z ústních, 97 % z didaktických... a pokazí to špatně vyspalý hodnotitel slohů. Děkujeme!
Doufám, že zvítězí spravedlnost a zdravý rozum.
Není nad to na prahu dospělosti dostat takhle nakopáno do zadnice.
Držím pěsti všem, kteří to potřebují.
foto: Tenchi12
P.S. Ještě jedna věc z diskuzí mě mrzí. Ti lidé si myslí, že premianti jsou "vlezdoprdelkové", lemplové, co mají prostě štěstí. Nezávidíte trochu? Vím sama z vlastních zkušeností studenta, jež měl vždycky vyznamenání, že to tak není. Je hřích mít úctu ze vzdělání a nevysmívat se učitelům do očí?
středa 18. dubna 2012
Národ, který se ze svých dějin, zvláště z jejich tragických skutečností, nepoučí, musí je prožít znova.
Tak. Místo učení se biologie se tu nutím zaobírat politikou, o které neustále tvrdím, že mě vůbec nezajímá. Ale jedno Vám povím: je spojená s mojí budoucností stejně jako maturita.
Možná to chápu špatně, možná se mýlím, ale učený z nebe nespadl.
Nedávno vládou schválené změny vyvolaly pod článkem na iDnes diskuzi, která mě o půl hodiny zdržela večer u počítače déle. Cíleně jsem vyhledávala komentáře k té skutečnosti, že kromě daní odsouhlasili též zápisné na VŠ. Velice mě pobuřovaly názory, že je to tak správné, že přeci oni nebudou živit cizí spratky. Ale že to nikomu až do teď nevadilo! Že to tak má být, že "vzdělání má patřit pouze bohatým a nadaným!. Vskutku nechápu, co se na tom panu/paní třetí ze sedmi /či jak to bylo/ myslí. Pokud má pozvednout úroveň vysokoškolského vzdělání to, že se tam budou hlásit pitomci, kteří si to budou moct dovolit zaplatit, tak to vůbec dobré nebude.
Můj názor je vlastně neutrální. Krčím rameny a vím, že s tím nic neudělám. Možná jsem ráda, že to chytnu hned na začátku, kdyby se cena měla časem zvyšovat z předpokládaných 3 - 3,5 tisíc tak už nevím. Takhle jsem tuhle přemýšlela, jak to se svými úsporami zvládnu...
Nicméně více mi asi hnul žlučí dnešní článek o tom, jak by dopadly volby, kdyby se konaly nyní. (Viz Komunisté válcují ODS...) A snad ještě horší je k tomu připojená diskuze.
Ach, proč jsou ti lidé kam vítr, tam plášť. Jen co se někdo tváří, že jim nabídne více peněz, hned ho budou volit. Už zapomněli, že za minulého režimu bylo spousta zboží velmi nedostatková, že se nikam nesmělo, nic se pořádně nevědělo? (Ne, nemluvím z vlastních zkušeností, ale stačí mi vidět, jak žijí v KLDR, v Čínské lidové republice či na Kubě.)
A proto tvrdím, že KSČM nebo ČSSD volit nebudu a doufám, že mohu říct, že nikdy v životě. Ručičky by mi musely upadnout, kdybych tohle udělala.
Ohání se tím, že současná vláda je zkorumpovaná, rozkradla, co mohla. Ale neříkejte, že Vy byste se nechovali stejně... to je tou atmosférou, ne lidmi.
Říkají, že jen lidem peníze berou. Ale pokud je pravda, že je náš stát zadlužen, že nejsou peníze, tak kde se mají brát, než u lidí? A myslíte, že levicová vláda by to neudělala? Pokud ne, skončili bychom třeba jako Řecko a to vážně chcete?
Nejsem pravověrný zastánce demokracie. A v žádném případě ani socialismu. Nelíbí se mi téměř žádný model státu, protože všechny ty ideologie byly vytvářeny od stolu a bez lidí. Když do toho zapojíte lidi, vše ztroskotá. Ono totiž když se zamyslíte, tak téměř v každé myšlence těch špatných režimů, bylo něco pravdivého, krásného, jenomže nepoužitelného.
Vidět ve zprávách Breivika, jak se vysmívá pozůstalým a přeživším, jak pozvedá pravičku, je děsné. To je člověk, který si jde až moc za špatnou myšlenkou. Copak neonacisté nevidí, jakých zvěrstev byli lidé schopni za druhé světové války? Copak ve škole nedávali pozor?
A co mladí komunisté? Ti byli rovněž hluší?
Ach, někdy je to k uzoufání být z lidského plemene...
Možná to chápu špatně, možná se mýlím, ale učený z nebe nespadl.
Nedávno vládou schválené změny vyvolaly pod článkem na iDnes diskuzi, která mě o půl hodiny zdržela večer u počítače déle. Cíleně jsem vyhledávala komentáře k té skutečnosti, že kromě daní odsouhlasili též zápisné na VŠ. Velice mě pobuřovaly názory, že je to tak správné, že přeci oni nebudou živit cizí spratky. Ale že to nikomu až do teď nevadilo! Že to tak má být, že "vzdělání má patřit pouze bohatým a nadaným!. Vskutku nechápu, co se na tom panu/paní třetí ze sedmi /či jak to bylo/ myslí. Pokud má pozvednout úroveň vysokoškolského vzdělání to, že se tam budou hlásit pitomci, kteří si to budou moct dovolit zaplatit, tak to vůbec dobré nebude.
Můj názor je vlastně neutrální. Krčím rameny a vím, že s tím nic neudělám. Možná jsem ráda, že to chytnu hned na začátku, kdyby se cena měla časem zvyšovat z předpokládaných 3 - 3,5 tisíc tak už nevím. Takhle jsem tuhle přemýšlela, jak to se svými úsporami zvládnu...
Nicméně více mi asi hnul žlučí dnešní článek o tom, jak by dopadly volby, kdyby se konaly nyní. (Viz Komunisté válcují ODS...) A snad ještě horší je k tomu připojená diskuze.
Ach, proč jsou ti lidé kam vítr, tam plášť. Jen co se někdo tváří, že jim nabídne více peněz, hned ho budou volit. Už zapomněli, že za minulého režimu bylo spousta zboží velmi nedostatková, že se nikam nesmělo, nic se pořádně nevědělo? (Ne, nemluvím z vlastních zkušeností, ale stačí mi vidět, jak žijí v KLDR, v Čínské lidové republice či na Kubě.)
A proto tvrdím, že KSČM nebo ČSSD volit nebudu a doufám, že mohu říct, že nikdy v životě. Ručičky by mi musely upadnout, kdybych tohle udělala.
Ohání se tím, že současná vláda je zkorumpovaná, rozkradla, co mohla. Ale neříkejte, že Vy byste se nechovali stejně... to je tou atmosférou, ne lidmi.
Říkají, že jen lidem peníze berou. Ale pokud je pravda, že je náš stát zadlužen, že nejsou peníze, tak kde se mají brát, než u lidí? A myslíte, že levicová vláda by to neudělala? Pokud ne, skončili bychom třeba jako Řecko a to vážně chcete?
Nejsem pravověrný zastánce demokracie. A v žádném případě ani socialismu. Nelíbí se mi téměř žádný model státu, protože všechny ty ideologie byly vytvářeny od stolu a bez lidí. Když do toho zapojíte lidi, vše ztroskotá. Ono totiž když se zamyslíte, tak téměř v každé myšlence těch špatných režimů, bylo něco pravdivého, krásného, jenomže nepoužitelného.
Vidět ve zprávách Breivika, jak se vysmívá pozůstalým a přeživším, jak pozvedá pravičku, je děsné. To je člověk, který si jde až moc za špatnou myšlenkou. Copak neonacisté nevidí, jakých zvěrstev byli lidé schopni za druhé světové války? Copak ve škole nedávali pozor?
A co mladí komunisté? Ti byli rovněž hluší?
Ach, někdy je to k uzoufání být z lidského plemene...
středa 4. dubna 2012
Tvoje věty nedávají vůbec smysl...
Ne! Ale díky za podporu :) /Takže to nevyjde. Olivka čekala něco jiného? Naivka!/
Ruším svoji periodu. Možná že se dalšího zápisu dočkáte, až budu mít za sebou školu. Až bude květen a přede mnou bude už jen a pouze ústní maturita...
Stalo se toho mnoho, jistě, jako vždy. /Jen by si na to musela Olivka vzpomenout./
24. března jsme se po dlouhé předlouhé době vydali navštíviti naší oblíbenou hospůdku. To prostředí jsem osobně postrádala společně s těmi lidmi už mnoho měsíců. Nesešli jsme se všichni, ale aspoň z části jsme zavzpomínali na staré časy na základce. Další setkání bude po maturitě: oslava úspěchu, či zapíjení neúspěchu. To je jedno, vždy se najde důvod pít.
Začalo se řešit tablo, až se nakonec vyřešilo. Toto pondělí jsme ho nafotili a v nejbližších dnech by se už mohlo ukázat u nás ve městě. Jen se ho kvůli mojí maličkosti vyhledávat nesnažte: jako vždy tam vypadám jako pitomec. Když se nesměju, vypadám jako pitomec, když se usměju moc vypadám jako debil. Nejsem vlastně z obvyklých úhlů pohledu vůbec hezká :) Škoda že jsem nezdědila aspoň něco málo po mamince mého dědy, ta bývala moc hezká. Ale to nezdědil nikdo. Aspoň si nemůžeme závidět :)
Pokud se zmiňuji o dění v posledních dnech a týdnech, nesmím zapomenou na návštěvu kina minulý týden ve středu. S Klárou a Klárou jsme se vydaly do našeho maličkého, moderního stánku kultury zhlédnout novodobý němý černobílý film The Artist. Úvodní obrazovka, na které poskakovaly míčky všeho druhu, mi připomněla, jak dlouho jsem v kině dobrovolně nebyla. A The Artist rozhodně nebyla ztráta času. Mně se to líbilo, filmoví kritici a historici si můžou říkat, co chtějí /nejlepší lék na to, když se vám nějaký film moc líbí, je, když si přečtete nějaké recenze/.
Včera nám jen tak mimochodem zapomněli říct, že nemáme ZSV. Kdyby to bylo poprvé...
Svůj poslední test z fyzikálního semináře jsem napsala tak, že jsem tři příklady měla úplně dobře /ještě aby ne, když byly tak snadné/, ve dvou jsem měla chybu /jedna hloupější než druhá, ale v té jedné jsem se shodla ještě s jednou holkou ze semináře, zvláštní, sedíme od sebe docela daleko:) / a jeden měla kompletně špatně. Ale jsem spokojená. A asi mi to bude chybět.
Můj drahý bratránek měl včera narozeniny, dneska Ála. Taky že byl dneska první narozeninový zevling.
Jsem zvyklá, že tam moc lidí neznám. Jistě, že tam byli tací, které jsem viděla poprvé. Pak se tam ovšem objevili lidé, které bych tam nečekala - Skřet a Luky. Nicméně jejich přítomnost byla milá :)
Přiživovala jsem se na Vůdcovi, později jsme /Ála, Horis, Skřet, Luky, K. já a po cestě jsme pobrali T./ vyrazili do sokolovny na pivo. Což se musím přiznat, že mě dorazilo. A ještě víc ten panák, na který jsem pozvala Horise. Když jsme se vrátili, nějak se nám tam rozmnožili. S K. jsem pak velice brzy vyrazila na bus. Zvláštní, nelituji... a to se Olivce moc nestává. Zevlingy bývají takové, že s postupem doby se mi chce domů méně a méně, nehledě na to, jak moc potřebujete na záchod. Jen dneska to takové nebylo. A tak úplně nevím proč.
Tak jsem došla až k dnešku. Dnešku, který byl a je tečkou za mnohými věcmi. Nevrátí se, ne v obvyklé podobě, to je jasné. Neřekne si o rajskou a nebude chtít poradit s počítačem. A kdykoliv se o něm mluví, vzpomenu si na jeho smích. Protože to zapomenout nechci.
S nápisem NEZÁVISLÁ na čele budu putovat světem; teď, když jsem přišla na příčinu, ji měnit nechci. Vždycky jsem si myslela, že je v tom něco jiného, ale pokud je to víceméně jen tohle, nestojí to za změnu. K tomu co jsem, jsem se dopracovávala dlouho a kvůli momentálním potřebám to nepřekopu. A jistě se někdy najde někdo, komu to vadit nebude. Dum spiro, spero... jistě, to se ke mně hodí. Si vis amari, ama! to také, i když zrovna u Olivky to neplatí. Odi et amo, tak to všechno končí.
P.S.: Challenge accepted. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co říká. Ale nepřijede, nepřijel nikdo, nikdy. A pokud, tak bude první. A Olivce to zamotá hlavu. Ale to se nestane, tak proč přemýšlet tak moc napřed?
P.P.S.: Ještě si tě vzít nehodlám! Ta věta mě odzbrojila. Moji ctění gympláčtí kamarádi mě někdy dostávají. Ale co bych bez nich dělala? Mít 2/5 kluků z naší třídy za kamarády, bez nichž si svůj současný život nedokážu představit, je skvělé :) No, do budoucnosti přeci nevidím.
Ruším svoji periodu. Možná že se dalšího zápisu dočkáte, až budu mít za sebou školu. Až bude květen a přede mnou bude už jen a pouze ústní maturita...
Stalo se toho mnoho, jistě, jako vždy. /Jen by si na to musela Olivka vzpomenout./
24. března jsme se po dlouhé předlouhé době vydali navštíviti naší oblíbenou hospůdku. To prostředí jsem osobně postrádala společně s těmi lidmi už mnoho měsíců. Nesešli jsme se všichni, ale aspoň z části jsme zavzpomínali na staré časy na základce. Další setkání bude po maturitě: oslava úspěchu, či zapíjení neúspěchu. To je jedno, vždy se najde důvod pít.
Začalo se řešit tablo, až se nakonec vyřešilo. Toto pondělí jsme ho nafotili a v nejbližších dnech by se už mohlo ukázat u nás ve městě. Jen se ho kvůli mojí maličkosti vyhledávat nesnažte: jako vždy tam vypadám jako pitomec. Když se nesměju, vypadám jako pitomec, když se usměju moc vypadám jako debil. Nejsem vlastně z obvyklých úhlů pohledu vůbec hezká :) Škoda že jsem nezdědila aspoň něco málo po mamince mého dědy, ta bývala moc hezká. Ale to nezdědil nikdo. Aspoň si nemůžeme závidět :)
Pokud se zmiňuji o dění v posledních dnech a týdnech, nesmím zapomenou na návštěvu kina minulý týden ve středu. S Klárou a Klárou jsme se vydaly do našeho maličkého, moderního stánku kultury zhlédnout novodobý němý černobílý film The Artist. Úvodní obrazovka, na které poskakovaly míčky všeho druhu, mi připomněla, jak dlouho jsem v kině dobrovolně nebyla. A The Artist rozhodně nebyla ztráta času. Mně se to líbilo, filmoví kritici a historici si můžou říkat, co chtějí /nejlepší lék na to, když se vám nějaký film moc líbí, je, když si přečtete nějaké recenze/.
Včera nám jen tak mimochodem zapomněli říct, že nemáme ZSV. Kdyby to bylo poprvé...
Svůj poslední test z fyzikálního semináře jsem napsala tak, že jsem tři příklady měla úplně dobře /ještě aby ne, když byly tak snadné/, ve dvou jsem měla chybu /jedna hloupější než druhá, ale v té jedné jsem se shodla ještě s jednou holkou ze semináře, zvláštní, sedíme od sebe docela daleko:) / a jeden měla kompletně špatně. Ale jsem spokojená. A asi mi to bude chybět.
Můj drahý bratránek měl včera narozeniny, dneska Ála. Taky že byl dneska první narozeninový zevling.
Jsem zvyklá, že tam moc lidí neznám. Jistě, že tam byli tací, které jsem viděla poprvé. Pak se tam ovšem objevili lidé, které bych tam nečekala - Skřet a Luky. Nicméně jejich přítomnost byla milá :)
Přiživovala jsem se na Vůdcovi, později jsme /Ála, Horis, Skřet, Luky, K. já a po cestě jsme pobrali T./ vyrazili do sokolovny na pivo. Což se musím přiznat, že mě dorazilo. A ještě víc ten panák, na který jsem pozvala Horise. Když jsme se vrátili, nějak se nám tam rozmnožili. S K. jsem pak velice brzy vyrazila na bus. Zvláštní, nelituji... a to se Olivce moc nestává. Zevlingy bývají takové, že s postupem doby se mi chce domů méně a méně, nehledě na to, jak moc potřebujete na záchod. Jen dneska to takové nebylo. A tak úplně nevím proč.
Tak jsem došla až k dnešku. Dnešku, který byl a je tečkou za mnohými věcmi. Nevrátí se, ne v obvyklé podobě, to je jasné. Neřekne si o rajskou a nebude chtít poradit s počítačem. A kdykoliv se o něm mluví, vzpomenu si na jeho smích. Protože to zapomenout nechci.
S nápisem NEZÁVISLÁ na čele budu putovat světem; teď, když jsem přišla na příčinu, ji měnit nechci. Vždycky jsem si myslela, že je v tom něco jiného, ale pokud je to víceméně jen tohle, nestojí to za změnu. K tomu co jsem, jsem se dopracovávala dlouho a kvůli momentálním potřebám to nepřekopu. A jistě se někdy najde někdo, komu to vadit nebude. Dum spiro, spero... jistě, to se ke mně hodí. Si vis amari, ama! to také, i když zrovna u Olivky to neplatí. Odi et amo, tak to všechno končí.
.tak se mějte krásně. Přežijte Velikonoce a snad se tu ve zdraví sejdeme před mojí maturitou.
.páá
P.S.: Challenge accepted. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co říká. Ale nepřijede, nepřijel nikdo, nikdy. A pokud, tak bude první. A Olivce to zamotá hlavu. Ale to se nestane, tak proč přemýšlet tak moc napřed?
P.P.S.: Ještě si tě vzít nehodlám! Ta věta mě odzbrojila. Moji ctění gympláčtí kamarádi mě někdy dostávají. Ale co bych bez nich dělala? Mít 2/5 kluků z naší třídy za kamarády, bez nichž si svůj současný život nedokážu představit, je skvělé :) No, do budoucnosti přeci nevidím.
neděle 11. prosince 2011
Kdybych byla na Marsu Raye Bradburyho, přesně bych věděla, kdo mě tam uvítá...
/Za předpokladu, že tam ještě žijí původní obyvatelé./
Ne, vlastně vůbec nejsem v pohodě. Můj drahý veřejný temný koutku mojí duše, uvnitř mojí duše vyrostla pevnost, nutno podotknout že dosti nedobytná, v níž se skrývá naprosto všechno, co má být před ostatními skryto. Všechny stíny minulosti, celá nejasná budoucnost. Celá ta tíha...
Všechny události posledního měsíce vedly k několika myšlenkám. Předně jsem si usmyslela, že je naprosto zbytečné, aby mi máma k Vánocům koupila nový mobil, když starý ještě funguje, nenadálé vypínaní eliminoval na minimum a umí vše, co potřebuji /kromě focení, kdy chce Olivka sama/, protože je všechno tak nejisté - co když si ho ani neužiju? Poněvadž se mi život jevil/jeví jako něco neskonale nestálého a zbytečného. Nicméně u maminky to vedlo k naprosto opačnému závěru, tedy k Pravidlu číslo 2: Žít svůj život naplno, aby si člověk nemusel říct, až bude umírat, ať je to, kdy je to, že toho spoustu nestihl, že si svůj život neužil...
Mám chuť všechno vykřičet do světa. Stále. O tom, že je vše nefér, že to tak vůbec nemělo být, proč my /jenže to nejsme jen my, ale spousta lidí, které jsme před tím, jen nedokázali pochopit/ a že mi najednou strašně chybí...
13. července to bylo, když jsme jeli z Chrastavy. Vím to, protože jsem mu volala, že už může jet si nás /mě a Hancul/ vyzvednout. A protože jsem se bála, že nemá moje číslo. A dál, že nemá starou SIM kartu, tedy staré číslo, protože si ten den kupoval nový mobil...
Řekla bych: A už dost o tom, o něm! Tohle vás asi nebaví číst. Jenže člověk není stroj, aby se jen tak vypnul, restartoval, přeprogramoval na nové myšlenky.
Jenže život se nezastavil a pádí dál.
V pátek 25. 11. jsme měli stužkovací večírek ve stylu Pastelkové party. Převlíkli jsme se do jedné barvy, Olivka samozřejmě do olivové :) Bylo to vcelku hezké, program připravený Klárou a Lae skvělý, fotek fůra. Jen kdyby se Olivka tolik nebála alkoholu a jeho účinku na její slzné kanálky, i když výsledek byl téměř stejný. V jedenáct /tedy těsně před/ mi odešel Lemur a já se nějak neměla pomalu s kým bavit. Mamča si mě po půl dvanácté odvezla, asi v pravý čas. Nelituji, asi poprvé v životě, že jsem odešla před koncem.
Týden na to jsme odfrčeli do Pasek. Vezl nás /mě, Niki a Eli/ Horis, můj drahý, milovaný a jediný bratránek /tedy... s několika pra; a ne že bych už žádné neměla, ale ty dva, k nim nemám takový vztah... oni mě nepošťuchovali a netahali za nohu z gauče - ne že by tohle Horis někdy udělal/. Dorazili jsme jako druzí - první byl Lemur. Večer a noc jsme si krásně užili, Lemur, ten zapřísáhlý abstinent, měl dvě piva s klukama a nějakou tu skleničku vína. Jen doufám, že na VŠ nenarazí na nějaký voli, kteří by ho stáhli někam na scestí.
Druhý den se uklízelo a celé odpoledne nacvičovalo na maturiťák. Nebyly jsme všechny /protože všech 5 kluků tam bylo/ a podmínky vyklizené společenky přeci jen nedokázaly pojmout i náš snížený počet ideálně. Nicméně jsme se mnoho naučili a někteří z toho odpadli. Na hřišti jsem se "roztančila" se zapálenými vějíři, energie jsem měla stále na rozdávání. Večer, poté co mě P. naučila hrát pasiáns, jsme to na další asi dvě hodiny zakotvi u televize a bály se u filmu T. M. A. Někteří, jako třeba já, jsme se opravdu báli.
A v neděli jsme se rozutekli domů...
Posledním stěžejním bodem uplynulých tří týdnů byla včerejší návštěva vánočních trhů. Zamířila jsem tam vesměs po škole, počkala si hezky na Horise a jala se užívat polovánoční nálady. Napili jsme se Žihadla, později medoviny a ještě později, když nám ujel bus i piva. Jinak trhy nestály za nic...
Po zamávání zadním světlům našeho autobusu jsme se vydali na nádraží, odkud jel Horis pak vlakem do Lbc na hokej /měl jet původně tím busem/. Během cesty jsem mu vyprávěla všechno, co jsem mu od prázdnin nestihla říct, a užívala si, že jsem zase jednou jen já a on. Posledních několik metrů cesty a několik minut čekání na vlak jsme konverzovali v angličtině víceméně o tom samém, co jsem načala sama a on jen svým dotazem /"Proukouknul jsem tě tedy dobře? A jeho?"/ trochu posunul dál. A příjezdem vlaku vše skončilo... ještěže nám ten bus ujel :)
Život je podivný a někdy úplně špatně. Jako třeba poslední měsíc. Víte, že nám květinky z pohřbu vydržely ve váze celý ten měsíc? Zvláštní, viďte.
Domů se vrátily Jirkovy věci z Ukrajiny. A pracovní deník, kde je prý napsané, že tu neděli byli někde do 17:30 v práci.
Ale on uměl žít, aspoň se nám tak vždycky jevil.
P.S.: "Jak já to mám vědět! To bychom se tu bavili asi o něčem úplně jiném."
P.P.S.: Hlava zapomnětlivá! Samozřejmě že se stalo ještě něco. Tenhle týden jsem totiž jaksi odstartovala u Ály v novém pokojíku za přítomnosti její maličkosti, Lae, Kláry, Horise a později i Míly /chyběly: Jíťa a Štepa/. Lepší začátek týdne si nemůžete přát. Sice nezbylo moc času na učení, ale večer to byl nepromarněný, vydařený, přiopilý vínem a zakouřený vodnicí. Jak jsem celých devět let základky mohla žít bez těchto lidí? Jak jsem mohla přežít prvák?
Ne, vlastně vůbec nejsem v pohodě. Můj drahý veřejný temný koutku mojí duše, uvnitř mojí duše vyrostla pevnost, nutno podotknout že dosti nedobytná, v níž se skrývá naprosto všechno, co má být před ostatními skryto. Všechny stíny minulosti, celá nejasná budoucnost. Celá ta tíha...
Všechny události posledního měsíce vedly k několika myšlenkám. Předně jsem si usmyslela, že je naprosto zbytečné, aby mi máma k Vánocům koupila nový mobil, když starý ještě funguje, nenadálé vypínaní eliminoval na minimum a umí vše, co potřebuji /kromě focení, kdy chce Olivka sama/, protože je všechno tak nejisté - co když si ho ani neužiju? Poněvadž se mi život jevil/jeví jako něco neskonale nestálého a zbytečného. Nicméně u maminky to vedlo k naprosto opačnému závěru, tedy k Pravidlu číslo 2: Žít svůj život naplno, aby si člověk nemusel říct, až bude umírat, ať je to, kdy je to, že toho spoustu nestihl, že si svůj život neužil...
Mám chuť všechno vykřičet do světa. Stále. O tom, že je vše nefér, že to tak vůbec nemělo být, proč my /jenže to nejsme jen my, ale spousta lidí, které jsme před tím, jen nedokázali pochopit/ a že mi najednou strašně chybí...
 |
| .jedna optimistická fotka našeho Santy, když už se blíží ty Vánoce |
Řekla bych: A už dost o tom, o něm! Tohle vás asi nebaví číst. Jenže člověk není stroj, aby se jen tak vypnul, restartoval, přeprogramoval na nové myšlenky.
Jenže život se nezastavil a pádí dál.
V pátek 25. 11. jsme měli stužkovací večírek ve stylu Pastelkové party. Převlíkli jsme se do jedné barvy, Olivka samozřejmě do olivové :) Bylo to vcelku hezké, program připravený Klárou a Lae skvělý, fotek fůra. Jen kdyby se Olivka tolik nebála alkoholu a jeho účinku na její slzné kanálky, i když výsledek byl téměř stejný. V jedenáct /tedy těsně před/ mi odešel Lemur a já se nějak neměla pomalu s kým bavit. Mamča si mě po půl dvanácté odvezla, asi v pravý čas. Nelituji, asi poprvé v životě, že jsem odešla před koncem.
Týden na to jsme odfrčeli do Pasek. Vezl nás /mě, Niki a Eli/ Horis, můj drahý, milovaný a jediný bratránek /tedy... s několika pra; a ne že bych už žádné neměla, ale ty dva, k nim nemám takový vztah... oni mě nepošťuchovali a netahali za nohu z gauče - ne že by tohle Horis někdy udělal/. Dorazili jsme jako druzí - první byl Lemur. Večer a noc jsme si krásně užili, Lemur, ten zapřísáhlý abstinent, měl dvě piva s klukama a nějakou tu skleničku vína. Jen doufám, že na VŠ nenarazí na nějaký voli, kteří by ho stáhli někam na scestí.
Druhý den se uklízelo a celé odpoledne nacvičovalo na maturiťák. Nebyly jsme všechny /protože všech 5 kluků tam bylo/ a podmínky vyklizené společenky přeci jen nedokázaly pojmout i náš snížený počet ideálně. Nicméně jsme se mnoho naučili a někteří z toho odpadli. Na hřišti jsem se "roztančila" se zapálenými vějíři, energie jsem měla stále na rozdávání. Večer, poté co mě P. naučila hrát pasiáns, jsme to na další asi dvě hodiny zakotvi u televize a bály se u filmu T. M. A. Někteří, jako třeba já, jsme se opravdu báli.
A v neděli jsme se rozutekli domů...
Posledním stěžejním bodem uplynulých tří týdnů byla včerejší návštěva vánočních trhů. Zamířila jsem tam vesměs po škole, počkala si hezky na Horise a jala se užívat polovánoční nálady. Napili jsme se Žihadla, později medoviny a ještě později, když nám ujel bus i piva. Jinak trhy nestály za nic...
Po zamávání zadním světlům našeho autobusu jsme se vydali na nádraží, odkud jel Horis pak vlakem do Lbc na hokej /měl jet původně tím busem/. Během cesty jsem mu vyprávěla všechno, co jsem mu od prázdnin nestihla říct, a užívala si, že jsem zase jednou jen já a on. Posledních několik metrů cesty a několik minut čekání na vlak jsme konverzovali v angličtině víceméně o tom samém, co jsem načala sama a on jen svým dotazem /"Proukouknul jsem tě tedy dobře? A jeho?"/ trochu posunul dál. A příjezdem vlaku vše skončilo... ještěže nám ten bus ujel :)
Život je podivný a někdy úplně špatně. Jako třeba poslední měsíc. Víte, že nám květinky z pohřbu vydržely ve váze celý ten měsíc? Zvláštní, viďte.
Domů se vrátily Jirkovy věci z Ukrajiny. A pracovní deník, kde je prý napsané, že tu neděli byli někde do 17:30 v práci.
Ale on uměl žít, aspoň se nám tak vždycky jevil.
.mějte se krásně a žijte jak umíte; nikdy nevíte, kde na vás číhá anděl smrti
.páá
P.S.: "Jak já to mám vědět! To bychom se tu bavili asi o něčem úplně jiném."
P.P.S.: Hlava zapomnětlivá! Samozřejmě že se stalo ještě něco. Tenhle týden jsem totiž jaksi odstartovala u Ály v novém pokojíku za přítomnosti její maličkosti, Lae, Kláry, Horise a později i Míly /chyběly: Jíťa a Štepa/. Lepší začátek týdne si nemůžete přát. Sice nezbylo moc času na učení, ale večer to byl nepromarněný, vydařený, přiopilý vínem a zakouřený vodnicí. Jak jsem celých devět let základky mohla žít bez těchto lidí? Jak jsem mohla přežít prvák?
středa 16. listopadu 2011
Až když někoho ztratíte, zjistíte, jak moc pro vás znamenal...
Nerozčiluj se. Rupne ti cévka a budeš tahat nohu...
Myšlenky se točí v bludném kruhu. Koho by tohle kdy napadlo...?
Tenhle článek se měl původně jmenovat Vesmírný valčík s ohnivými pastelkami a vydaný měl být až někde druhý týden v prosinci. Jenže toho co mělo být a naopak být vůbec nikdy nemělo, je v současné době tolik, že datum a čas vydání článku a jeho název samotný je tak malicherný a nicotný problém, jako naše mizivá a pomíjivá existence v nekonečném, stále se rozpínajícím šestnácti dimenzionálním vesmíru.
Jak moc pozdě si člověk uvědomí, že měl někoho tak moc rád. Sama sebe jsem se vždycky považovala za trochu bezcitnou a cynickou osobu. A ono to zas až tolik neplatí...
Po čtrnácti proplakaných dnech přišel konečně klid. Ne ovšem smíření s osudem. Domů se poslední tři roky od jara do zimy vracel tak málo, že mi to stále jen přijde, že se už brzy musí vrátit. Vždyť byl doma naposledy před více než měsícem!
Jak moc pozdě si člověk uvědomí, že měl někoho tak moc rád. Sama sebe jsem se vždycky považovala za trochu bezcitnou a cynickou osobu. A ono to zas až tolik neplatí...
Po čtrnácti proplakaných dnech přišel konečně klid. Ne ovšem smíření s osudem. Domů se poslední tři roky od jara do zimy vracel tak málo, že mi to stále jen přijde, že se už brzy musí vrátit. Vždyť byl doma naposledy před více než měsícem!
"A včera bylo pozdě. A ještě než jsem to řekla, už to mělo bejt dávno hotový..." Aktivistky...
Petr Kolář – Proudy
A stačí jedna noc, jedna cesta a všechno je v háji. A ještě dál. Na tom místě, kde končí všechny nesmrtelné duše. A doufám, že taky někde poblíž nás...
Plánů do budoucna bylo moc. Asi se všechno plánovalo moc dopředu. "Co ty víš, co se může za půl roku stát." - "Co by se mohlo stát. Je to v lednu, to už nebude na Ukrajině, bude doma." A zůstal nám tam na věky.
Rozloučení bylo krásné. Uplakané, samozřejmě, smutné, ale jinak krásné. A neskutečné. To v té hnědé schránce přeci nemohl být můj bratranec!
Zjistila jsem, že jsem se tu o něm snad ani jednou nezmínila. Jsem tu až moc sebestředná a obvykle zapomínám na ostatní. To jsem celá já. Já a moje špatná stránka. A nejedna.A stačí jedna noc, jedna cesta a všechno je v háji. A ještě dál. Na tom místě, kde končí všechny nesmrtelné duše. A doufám, že taky někde poblíž nás...
Plánů do budoucna bylo moc. Asi se všechno plánovalo moc dopředu. "Co ty víš, co se může za půl roku stát." - "Co by se mohlo stát. Je to v lednu, to už nebude na Ukrajině, bude doma." A zůstal nám tam na věky.
Rozloučení bylo krásné. Uplakané, samozřejmě, smutné, ale jinak krásné. A neskutečné. To v té hnědé schránce přeci nemohl být můj bratranec!
Petr Spálený – Až mě andělé zavolají k sobě
Počkej chvíli, jdu si zkurvit plíci a hned jsem tady...
A dost už o tom všem. Zbyly jen vzpomínky. Mých necelých 19 let, co jsem ho znala. Škoda, že mi přišlo, že spolu dobře vycházíme až poslední roky. Celou tu dobu před tím mě tahal za nohu z gauče a všemožně zamykal. A chtěl se mnou hrát fotbal a to mě nikdy nebavilo. Možná jsem měla jít hrát...
A plány. Měl jít na můj maturiťák. Vlastně byli jen dva lidi, které jsem si tam moc přála mít: máma a on. Zbyla jen máma... Ani nevíte, jak moc bychom spolu ladili...
Spolužačky napadlo počítat, kolik lidí si budou brát na ples. Když jsem jednu tak poslouchala, lehce jsem upadala do depresí. Ona 10 z rodiny a dalších deset kamarádů. A já jen jednoho... /Možná ne, možná půjde teta se strejdou. A tak si tam tak spolu krásně pobrečíme.../
A dost už o tom všem. Zbyly jen vzpomínky. Mých necelých 19 let, co jsem ho znala. Škoda, že mi přišlo, že spolu dobře vycházíme až poslední roky. Celou tu dobu před tím mě tahal za nohu z gauče a všemožně zamykal. A chtěl se mnou hrát fotbal a to mě nikdy nebavilo. Možná jsem měla jít hrát...
A plány. Měl jít na můj maturiťák. Vlastně byli jen dva lidi, které jsem si tam moc přála mít: máma a on. Zbyla jen máma... Ani nevíte, jak moc bychom spolu ladili...
Spolužačky napadlo počítat, kolik lidí si budou brát na ples. Když jsem jednu tak poslouchala, lehce jsem upadala do depresí. Ona 10 z rodiny a dalších deset kamarádů. A já jen jednoho... /Možná ne, možná půjde teta se strejdou. A tak si tam tak spolu krásně pobrečíme.../
Michal David – Nesnáším loučení
Vždyť je to jen auto...
Jenže život jde dál. I když to tak první dny vůbec nevypadalo. Přestože mě čekaly vcelku důležité testy týkající se MO, víceméně jsem jejich studování probrečela, než se něco pořádně naučila. I přesto však dopadly dobře.
Do stužkáče zbývá jediný týden. Nepůjdu za černou, jak bylo původně v plánu, ale za khaki, či lépe olivovou:) Prostě jen černou nechci už ani vidět.
A maturiťák za dva měsíce. Je strašné, jak ten čas letí.
Konec dnešního fysu byl skutečně zajímavý. představit si jiný prostor než je 3D je zatraceně těžké; kam vrazíte ty další osy? Dostali jsme se do 3 min 40 s po Velkém třesku. Neskutečné. A opět jsme se nedozvěděli, co je to ta Shledonova teorie strun. Ještěže víme, co je to Dopplerův jev. Íííííju... :)
Jezdíš? Tak já si pro tebe přijedu a pojedem. Tak зaвтра /záftra/, ju?
Stalo se toho mnohem víc. Úžasný kulturní zážitek s částí zevlingové grupy v sobotu večer. A zbytek toho večera jsem strávila dokonale nesmyslnou konverzací...
Došla mi slova. Žiju strašlivou noční můru, ze které si strašně přeju se probudit. Probudit se třeba někde na Libušíně. V neděli ráno na Libušíně, když jsem na chvíli /asi hodinu/ zůstala ve stanu úplně sama a poslouchala cizí rozhovor venku. Ach ano, tam někdy by to mohlo být.
Jenže já a ani nikdo z naší rodiny se neprobudíme. A budeme dál stárnout a můj drahý bratránek bude na fotkách stále stejný, nejvýše třicetiletý.
Možná to tak mělo být. Nesmíme se v tom moc rýpat. Hlavně to nezměníme. Už nikdy.
Tak co, skřítku, jdem ven?
Tak vzhůru do časů, které nebudou tak temné.
foto: 1) náš krásný svícínek, dávno před tím vším...
2) & 3) k tomu se snad nemusí nic dodávat. Chybíš nám!
citáty /kurzívou na samostatném řádku/: můj drahý a milovaný bratránek
P.S.: Hodil by se víc spíš štítek nežiju...
P.P.S.: Pod návalem všeho, co jsem vám vlastně ani sdělit nechtěla, jsem nenapsala několik myšlenek. Předně to, že tyhle kopance /samozřejmě v mnohem menším měřítku/ vždy přicházely po kratším či delším období naprostého štěstí. Ale kde to štěstí bylo teď? Život se nám sype na hlavu už od předprázdnin, tak co jsme zatraceně komu provedli, Bože, ty Bože, v kterého nevěřím. Kde jsi byl, náš anděli strážný? Vždyť jsme byli jen tři vnoučata, tak proč sis, dědo, jednoho, tobě nejvíce podobného, musel vzít k sobě? A proč naše děti /sestřenčin syn a dcerka/ nemohou být rovnako zdravé jako převážná většina ostatních dětí? Za co platíme tak vysokou daň? Možná se právě rouhám, a zdráhám se říct, že už nic horšího přijít nemůže, vždyť když jsem tohle naposledy den po batránkově smrti prohlásila, naše malá Verunka den na to skončila s epileptickým záchvatem /tedy s nějakým jeho druhem/ v nemocnici. Je toho v poslední době nějak moc... až přespříliš.
Druhou věcí, která se z části stala den před tím v diáři začerněným dnem, je moje účast na historických tancích u nás ve skupině. Tahle skutečnost je ovšem z větší části pod nánosem smutku a prázdnoty. Co mám stála před očima je ovšem /vedle bratránka a jejich rozhadrovaného auta/ podoba mých barokních šatů, které musím dát dohromady do března. Aspoň kapka radosti v tomhle šedivém světě.
Jenže jestli tohle je to štěstí, jestli to šlo podle toho, co jsem tvrdívala, že když se do někoho šťastně zamiluju, musí to skončit jedině nějakou katastrofou, tak kde je pak ta šťastná láska? Jestli jsem /a celá rodina se mnou/ zaplatila mýto, abych se vůbec na tu cestu mohla vydat, tak to byla cena, která za to rozhodně nestála. Kdyby mi dal někdo vybrat mezi bratránkem a láskou, někým u koho se stále bojím, že jsme až moc rozdílní /což se ale asi budu bát u každého/, volba by byla jasná: bratránek. Raději být celý život nešťastná, ale se svým bratrancem a jeho milovanou rajskou omáčkou od mojí mámy a jeho smíchem a hláškami a podivnou chůzí a Mattoni s příchutí bílých hroznů a jeho chytrými knihami a návody pro blbé. Co jsme se nachodili u nás na skládku pro staré a vyhozené motory a jiné chytrosti, které pak doma rozebíral. V době kdy mě neustále pošťuchoval a já s ním vždycky ráda šla, přestože jsme se vraceli celí špinaví od oleje.
Jeho postel zůstane zastlaná a bude stále čekat, až se vrátí. A na jeho knížky a starou sbírku krabiček od sirek zatím bude usedat prach. A v šatní skříni bude čekat jeho skoro nový oblek až si ho oblékne a půjde s námi na maturiťák, kde si spolu možná naposledy zatančíme ten úžasný waltz...
Vždyť je to jen auto...
Jenže život jde dál. I když to tak první dny vůbec nevypadalo. Přestože mě čekaly vcelku důležité testy týkající se MO, víceméně jsem jejich studování probrečela, než se něco pořádně naučila. I přesto však dopadly dobře.
Do stužkáče zbývá jediný týden. Nepůjdu za černou, jak bylo původně v plánu, ale za khaki, či lépe olivovou:) Prostě jen černou nechci už ani vidět.A maturiťák za dva měsíce. Je strašné, jak ten čas letí.
Konec dnešního fysu byl skutečně zajímavý. představit si jiný prostor než je 3D je zatraceně těžké; kam vrazíte ty další osy? Dostali jsme se do 3 min 40 s po Velkém třesku. Neskutečné. A opět jsme se nedozvěděli, co je to ta Shledonova teorie strun. Ještěže víme, co je to Dopplerův jev. Íííííju... :)
Jezdíš? Tak já si pro tebe přijedu a pojedem. Tak зaвтра /záftra/, ju?
Stalo se toho mnohem víc. Úžasný kulturní zážitek s částí zevlingové grupy v sobotu večer. A zbytek toho večera jsem strávila dokonale nesmyslnou konverzací...
Došla mi slova. Žiju strašlivou noční můru, ze které si strašně přeju se probudit. Probudit se třeba někde na Libušíně. V neděli ráno na Libušíně, když jsem na chvíli /asi hodinu/ zůstala ve stanu úplně sama a poslouchala cizí rozhovor venku. Ach ano, tam někdy by to mohlo být.
Jenže já a ani nikdo z naší rodiny se neprobudíme. A budeme dál stárnout a můj drahý bratránek bude na fotkách stále stejný, nejvýše třicetiletý.
Možná to tak mělo být. Nesmíme se v tom moc rýpat. Hlavně to nezměníme. Už nikdy.
Tak co, skřítku, jdem ven?
Tak vzhůru do časů, které nebudou tak temné.
.mějte se krásně
.páá
foto: 1) náš krásný svícínek, dávno před tím vším...
2) & 3) k tomu se snad nemusí nic dodávat. Chybíš nám!
citáty /kurzívou na samostatném řádku/: můj drahý a milovaný bratránek
P.S.: Hodil by se víc spíš štítek nežiju...
P.P.S.: Pod návalem všeho, co jsem vám vlastně ani sdělit nechtěla, jsem nenapsala několik myšlenek. Předně to, že tyhle kopance /samozřejmě v mnohem menším měřítku/ vždy přicházely po kratším či delším období naprostého štěstí. Ale kde to štěstí bylo teď? Život se nám sype na hlavu už od předprázdnin, tak co jsme zatraceně komu provedli, Bože, ty Bože, v kterého nevěřím. Kde jsi byl, náš anděli strážný? Vždyť jsme byli jen tři vnoučata, tak proč sis, dědo, jednoho, tobě nejvíce podobného, musel vzít k sobě? A proč naše děti /sestřenčin syn a dcerka/ nemohou být rovnako zdravé jako převážná většina ostatních dětí? Za co platíme tak vysokou daň? Možná se právě rouhám, a zdráhám se říct, že už nic horšího přijít nemůže, vždyť když jsem tohle naposledy den po batránkově smrti prohlásila, naše malá Verunka den na to skončila s epileptickým záchvatem /tedy s nějakým jeho druhem/ v nemocnici. Je toho v poslední době nějak moc... až přespříliš.
Druhou věcí, která se z části stala den před tím v diáři začerněným dnem, je moje účast na historických tancích u nás ve skupině. Tahle skutečnost je ovšem z větší části pod nánosem smutku a prázdnoty. Co mám stála před očima je ovšem /vedle bratránka a jejich rozhadrovaného auta/ podoba mých barokních šatů, které musím dát dohromady do března. Aspoň kapka radosti v tomhle šedivém světě.
Jenže jestli tohle je to štěstí, jestli to šlo podle toho, co jsem tvrdívala, že když se do někoho šťastně zamiluju, musí to skončit jedině nějakou katastrofou, tak kde je pak ta šťastná láska? Jestli jsem /a celá rodina se mnou/ zaplatila mýto, abych se vůbec na tu cestu mohla vydat, tak to byla cena, která za to rozhodně nestála. Kdyby mi dal někdo vybrat mezi bratránkem a láskou, někým u koho se stále bojím, že jsme až moc rozdílní /což se ale asi budu bát u každého/, volba by byla jasná: bratránek. Raději být celý život nešťastná, ale se svým bratrancem a jeho milovanou rajskou omáčkou od mojí mámy a jeho smíchem a hláškami a podivnou chůzí a Mattoni s příchutí bílých hroznů a jeho chytrými knihami a návody pro blbé. Co jsme se nachodili u nás na skládku pro staré a vyhozené motory a jiné chytrosti, které pak doma rozebíral. V době kdy mě neustále pošťuchoval a já s ním vždycky ráda šla, přestože jsme se vraceli celí špinaví od oleje.
Jeho postel zůstane zastlaná a bude stále čekat, až se vrátí. A na jeho knížky a starou sbírku krabiček od sirek zatím bude usedat prach. A v šatní skříni bude čekat jeho skoro nový oblek až si ho oblékne a půjde s námi na maturiťák, kde si spolu možná naposledy zatančíme ten úžasný waltz...
sobota 27. srpna 2011
Kdyby blbci tlačili zeměkouli, tak se udřu k smrti...
No ano, nechval dne před večeří, jak pravila teta Kateřina v Saturninovi, ale i tak se mi zdá, že posledních několik málo dní těžko něco změní na jejich pochmurnosti, kterou nabraly za téměř celé dva měsíce. Nebýt nějakých čtyř pěti dnů, stály by za *** /zdvořilé hvězdičky nahrazují cenzurovanou část – ať žije Bartimaeus!/
V pátek /v ten velice horký pátek/ jsem si psala s kamarádkou /ovšem zde pravděpodobně to slovo ztrácí význam a stává se prázdným pojmenováním pro někoho, kdo si stále ještě nezaslouží být pojmenován bývalá kamarádka/ a postěžovala si, že mi je z toho příšerného vedra vcelku nedobře. Její odpověď byla vcelku prostá: já dělala podlahu. Samozřejmě chápu, že dělat podlahu v podkroví /předpokládám, že to bylo v jejím novém pokoji/ v tomhle počasí je skutečně úmorné, ale i tak... mi to prostě přišlo /a ne poprvé/, že jí zrovna moc nezajímám já, ale jen to, že si ji hezky pěkně vyposlechnu.
Což možná není jediná. Asi se slova bez definic rozšíří opět o pár lidí dál.
Ve středu jsem skončila v práci - na svojí brigádě. Broušení jsem se pro velký úspěch nezbavila až do posledního dne, ale pak už mi to přestalo vadit. Passametr mi téměř přirostl k ruce, jenže... Jedno pondělí se rozhodla přestat spolupracovat Velká matka bruska. V úterý dali do provozu pákovou brusku, na které se dlouho nepracovalo, protože odmítala držet míru. Mám za to, že ve středu se na ní přetrhl řemen a než jsem ten den odcházela, podávací kotouč se zastavil nadobro. Od té chvíle jsem měla strach přiblížit se k jakékoliv brusce, protože dvě rozbité za pár dní bylo moc. Ve čtvrtek už byla spravená, ale i tak se rozhodla už míru moc nedržet a v sobotu /při mimořádném nástupu/ jsme ji odepsali úplně. To už naštěstí byla v pořádku Velká matka bruska.
Prakticky každý si myslel, že končí Hancul, a tak jediným, kdo věděl, že ve čtvrtek už nenastoupím, byl zřejmě Hanculin děda.
Čekám a v hlavě zmatek, ač uklizeno. Zmatek? No to by tedy měl být zmatek, když... je někdo /ukažme si na něj – vlastně ni!/ tak pitomej. Čekám a že mi to čekání k něčemu je, viďte?
Kéž by se někdy plnily moje sny a neexistovalo nereálno...
Za týden budu ve Francii /opět/. Ano těším se, ale v současné době moc neumím projevovat pořádnou radost /a kdy umím?/
/To už vůbec nejsou ty články, které jsem dokázala psát dříve. Ach, jen se horším!/
Další školní rok přede mnou. Maturita. V očích děs, hrůza ale i rezignace. Copak se mohu bránit proti toku času? Čas je převelice zákeřný nepřítel a než se naděju pofrčím do Prahy na přijímací zkoušky na vysokou. Vše bude jak mrknutím oka. A mávnutím kouzelného proutku. Ovšem i tak tomu budou ještě předcházet hádky ohledně všeho, co se ve čtvrťáku děje za doprovodné akce. Neshodneme se na barvě stužek a šerp, na květinách, na videu; doufám, že bezproblémové bude půlnoční překvapení. Prostě musí. /A musím se jim připomenout./ A to bez debat.
Moje skupinové vějíře už vypadají jako vějíře. Jsou i namotané, ale pravděpodobně špatně; tak ať mi to zítra /jemně/ řeknou a já to změním. Moje vlastní vějíře snad možná rovněž budou – protáčecí! :) Minulý týden bych je téměř nedala z ruky, přestože nebyly ještě moje, ale Š. A zítra... doufám, že P. opět uspořádá rozcvičku a že mě zaměstná natolik, že už mi pohled nebude stíhat utíkat do jednoho pohyblivého bodu :) Chtěla bych s nimi jet zase jednou do hospody, jenže to by znamenalo "jít a vydat nějaký zvuk", což jak se dobře ví, já nedokážu. A jak říká K.: Líná huba, holý neštěstí.
Asi se načekám. Tak co, den dva, týden, měsíc, rok. Co je to v porovnání se stářím vesmíru! My věčně nespokojení tvorečkové z nepatrné planety, jak si můžeme myslet, že jednou vše pochopíme, když dříve nás zničí vlastní sobectví a zloba a ani věčná a nad vším prý vítězící láska nás nemůže zachránit.
foto: DeviantArt.com
edit (pondělí 29. 8. ráno):
Abyste věděli, tak včera večer po tréninku jsme si s Hancul mohly poprvé vyzkoušet zapálené poiky a tyče /a vějíře, ale to už nebylo poprvé/. Bylo to... neskutečně krásné :) Nejspíš mě to chytlo za srdíčko ještě o něco víc.
Vůbec trénink byl akční, hodně. Umím zas něco nového s tyčí, dělat slalom to kroužku a nenamlátit se při tom do nosu poikama bylo pro mě nemožné. Ale což, to se naučím.
/Jako svíčky na dortu se sfoukává kevlar. Ono jedna půlka tyče už skoro nehořela, tak jsem to měla sfouknuté rychle, ale ty druhé dvě bakule hořely ještě docela dost. Uhasit se mi podařilo vždy jen jednu, ale ta hned chytla od té druhé:) Až si to nakonec musel sfouknout sám J. :)/
O vtipné cestě domů ani nemluvě /a cestě na Hrad/.
Ale ano, stálo to za to, i když jsem se domů vrátila až po desáté /a to jsem pěkně prosím řídila!/ a po cestě jsem se děsila kočky jdoucí si to hezky po krajnici.
Když se daří...
V hlavě se mi hromadí věci, které nemohu jen tak říct. Jen tak vyfiltrovat do světa, ulehčit srdíčku. Prostě a jednoduše to nejde.V pátek /v ten velice horký pátek/ jsem si psala s kamarádkou /ovšem zde pravděpodobně to slovo ztrácí význam a stává se prázdným pojmenováním pro někoho, kdo si stále ještě nezaslouží být pojmenován bývalá kamarádka/ a postěžovala si, že mi je z toho příšerného vedra vcelku nedobře. Její odpověď byla vcelku prostá: já dělala podlahu. Samozřejmě chápu, že dělat podlahu v podkroví /předpokládám, že to bylo v jejím novém pokoji/ v tomhle počasí je skutečně úmorné, ale i tak... mi to prostě přišlo /a ne poprvé/, že jí zrovna moc nezajímám já, ale jen to, že si ji hezky pěkně vyposlechnu.
Což možná není jediná. Asi se slova bez definic rozšíří opět o pár lidí dál.
O budování kapitalismu
 |
| .float away |
Prakticky každý si myslel, že končí Hancul, a tak jediným, kdo věděl, že ve čtvrtek už nenastoupím, byl zřejmě Hanculin děda.
Čekám a v hlavě zmatek, ač uklizeno. Zmatek? No to by tedy měl být zmatek, když... je někdo /ukažme si na něj – vlastně ni!/ tak pitomej. Čekám a že mi to čekání k něčemu je, viďte?
Kéž by se někdy plnily moje sny a neexistovalo nereálno...
Za týden budu ve Francii /opět/. Ano těším se, ale v současné době moc neumím projevovat pořádnou radost /a kdy umím?/
/To už vůbec nejsou ty články, které jsem dokázala psát dříve. Ach, jen se horším!/
Další školní rok přede mnou. Maturita. V očích děs, hrůza ale i rezignace. Copak se mohu bránit proti toku času? Čas je převelice zákeřný nepřítel a než se naděju pofrčím do Prahy na přijímací zkoušky na vysokou. Vše bude jak mrknutím oka. A mávnutím kouzelného proutku. Ovšem i tak tomu budou ještě předcházet hádky ohledně všeho, co se ve čtvrťáku děje za doprovodné akce. Neshodneme se na barvě stužek a šerp, na květinách, na videu; doufám, že bezproblémové bude půlnoční překvapení. Prostě musí. /A musím se jim připomenout./ A to bez debat.
Moje skupinové vějíře už vypadají jako vějíře. Jsou i namotané, ale pravděpodobně špatně; tak ať mi to zítra /jemně/ řeknou a já to změním. Moje vlastní vějíře snad možná rovněž budou – protáčecí! :) Minulý týden bych je téměř nedala z ruky, přestože nebyly ještě moje, ale Š. A zítra... doufám, že P. opět uspořádá rozcvičku a že mě zaměstná natolik, že už mi pohled nebude stíhat utíkat do jednoho pohyblivého bodu :) Chtěla bych s nimi jet zase jednou do hospody, jenže to by znamenalo "jít a vydat nějaký zvuk", což jak se dobře ví, já nedokážu. A jak říká K.: Líná huba, holý neštěstí.
Asi se načekám. Tak co, den dva, týden, měsíc, rok. Co je to v porovnání se stářím vesmíru! My věčně nespokojení tvorečkové z nepatrné planety, jak si můžeme myslet, že jednou vše pochopíme, když dříve nás zničí vlastní sobectví a zloba a ani věčná a nad vším prý vítězící láska nás nemůže zachránit.
.v ruce svírá křížek z granátků od prababičky /dej jí Pán Bůh věčnou slávu/ – kruh jednoho života byl uzavřen. Ať je to, jak je to, vždy je moc brzy.
.mějte se krásně /a příště neposlouchejte-nečtěte ty moje strašný žvásty:) /
.páá
foto: DeviantArt.com
edit (pondělí 29. 8. ráno):
Jako svíčky na dortu...
Tak vějíře sice pořád jako vějíře vypadají, ale jako už vyhořelý. Dobře, tričko z úpletu na namotání nebyl zrovna nejlepší nápad, protože to naprosto celé na první pokus vyhořelo. Ale hořelo to prý hezky :)Abyste věděli, tak včera večer po tréninku jsme si s Hancul mohly poprvé vyzkoušet zapálené poiky a tyče /a vějíře, ale to už nebylo poprvé/. Bylo to... neskutečně krásné :) Nejspíš mě to chytlo za srdíčko ještě o něco víc.
Vůbec trénink byl akční, hodně. Umím zas něco nového s tyčí, dělat slalom to kroužku a nenamlátit se při tom do nosu poikama bylo pro mě nemožné. Ale což, to se naučím.
/Jako svíčky na dortu se sfoukává kevlar. Ono jedna půlka tyče už skoro nehořela, tak jsem to měla sfouknuté rychle, ale ty druhé dvě bakule hořely ještě docela dost. Uhasit se mi podařilo vždy jen jednu, ale ta hned chytla od té druhé:) Až si to nakonec musel sfouknout sám J. :)/
O vtipné cestě domů ani nemluvě /a cestě na Hrad/.
Ale ano, stálo to za to, i když jsem se domů vrátila až po desáté /a to jsem pěkně prosím řídila!/ a po cestě jsem se děsila kočky jdoucí si to hezky po krajnici.
čtvrtek 30. června 2011
Velkolepé plány, které stejně nevyjdou...
Přijde mi, že jsme se za ten rok docela změnili. Ale pořád to není ta změna, kterou člověk očekával. Vždy když jsem se jako mladší podívala na někoho staršího, považovala jsem ho za moudřejšího a zkušenějšího. A tak pořád čekám, kdy ta moudrost a zkušenost dorazí, protože sama sobě pořád přijdu jako nenapravitelný puberťák. /Ačkoliv na Agnes nemám, to je fakt. V porovnání s ní jsem vždy byla klidná jako beránek./ Jen ti /dva?/ vysokoškoláci, které znám, mi pořád připadají jinačí, než jsem já, a přijde mi, že jako oni nikdy nemůžu být. Taková inteligentní a tak dále...
Vzpomněla jsem si s přicházejícím létem, jak mě rodiče jednou chtěli vzít na Folkovou noc. Jenže tehdá to nějak nevyšlo a možná už ten následující rok Folkovku nepořádal náš známý, ale připadla do rukou toho samého člověka, který pořádá Benátskou noc
. Takže nic.
Přijde mi, že na festivaly nějak moje mysl není připravená. Přehršel lidí, špatná hygiena... no prostě ne. Přeju si jen vystoupení Emilie Autumn a pak možná tak konzert Evanescence, kdyby náhodou zavítali do naší vlasti /Amy dokáže mít dokonalé oblečení! A víte, že 4. října vyjde jejich nové CD?/, anebo Three Days Grace.
No takže nám skončil další školní rok. Konec.
Dva dny se sbírkou byly úmorné. Byla jsem ráda, že převážnou většinu jsem udala ještě ve škole a svých /tedy našich/ 80 prodaných placek/odznáčků považuji za zázrak, protože ne každý byl tak úspěšný a prodal vůbec těch 60 původních.
Špatně se mi v úterý dělalo, když jsme z lavic sundávali přilepené žvýkačky. Ještěže příští rok už tohle za nás bude dělat někdo jiný! /I tu sbírku!/
Úterní večer jsem opět zevlovala. Inu, bylo to fajn. Náš úžasný propletenec gympláků na matraci /a to nám řekli, že se odmítáme zapojit ke zbytku, ale on ten zbytek se až do té chvíle nezapojoval k nám/, neustálé pošťuchování od Vůdce /nepřestávám se podivovat nad těmi jmény, které si dáváme/ a výborný buřt /děkuji! A ten chleba byl taky moc dobrý:) /. A pak jsem musela jít. No v nejlepším se má přestat a Vůdce se dostával až moc do té provokovací nálady a já prostě neumím nikoho odbít.
Dnešní vysvědčení bylo rychle odbyté. Jsou 4 vyznamenaní, jedna holčina prolítla. A naše Teja se rozhodla zkusit udělat rozdílovky. Doufám, že je udělá, a moc jí to přeju.
Jinak plánů na prázdniny je asi fůra, ale co skutečně musím, je ušít si nějaký vhodný kostým na Bílou horu.
Vzpomněla jsem si s přicházejícím létem, jak mě rodiče jednou chtěli vzít na Folkovou noc. Jenže tehdá to nějak nevyšlo a možná už ten následující rok Folkovku nepořádal náš známý, ale připadla do rukou toho samého člověka, který pořádá Benátskou noc
. Takže nic.Přijde mi, že na festivaly nějak moje mysl není připravená. Přehršel lidí, špatná hygiena... no prostě ne. Přeju si jen vystoupení Emilie Autumn a pak možná tak konzert Evanescence, kdyby náhodou zavítali do naší vlasti /Amy dokáže mít dokonalé oblečení! A víte, že 4. října vyjde jejich nové CD?/, anebo Three Days Grace.
No takže nám skončil další školní rok. Konec.
Dva dny se sbírkou byly úmorné. Byla jsem ráda, že převážnou většinu jsem udala ještě ve škole a svých /tedy našich/ 80 prodaných placek/odznáčků považuji za zázrak, protože ne každý byl tak úspěšný a prodal vůbec těch 60 původních.
Špatně se mi v úterý dělalo, když jsme z lavic sundávali přilepené žvýkačky. Ještěže příští rok už tohle za nás bude dělat někdo jiný! /I tu sbírku!/
Úterní večer jsem opět zevlovala. Inu, bylo to fajn. Náš úžasný propletenec gympláků na matraci /a to nám řekli, že se odmítáme zapojit ke zbytku, ale on ten zbytek se až do té chvíle nezapojoval k nám/, neustálé pošťuchování od Vůdce /nepřestávám se podivovat nad těmi jmény, které si dáváme/ a výborný buřt /děkuji! A ten chleba byl taky moc dobrý:) /. A pak jsem musela jít. No v nejlepším se má přestat a Vůdce se dostával až moc do té provokovací nálady a já prostě neumím nikoho odbít.
Dnešní vysvědčení bylo rychle odbyté. Jsou 4 vyznamenaní, jedna holčina prolítla. A naše Teja se rozhodla zkusit udělat rozdílovky. Doufám, že je udělá, a moc jí to přeju.
Jinak plánů na prázdniny je asi fůra, ale co skutečně musím, je ušít si nějaký vhodný kostým na Bílou horu.
Tak se mějte krásně, užijte si volno, přežijte ho ve zdraví a nedělejte zbytečné tajnosti, abyste pak si třeba nemuseli jednou vyčítat, že jste to tomu člověku chtěli říct, ale... už to nešlo.
Se slzou v oku se s Vámi v poslední školní den loučí Olivka
sobota 28. května 2011
Pomocí dobrého slova a revolveru můžete dosáhnout podstatně více, než jen pomocí dobrého slova.
/Prý Radio Hey, ale pro mě je zrojem ten proklatý fejsbúk.//Očividně další člověk, co má zálibu v citátech... nu aspoň nebude těžké ty citáty vyhledávat:) /
Nestává se moc často, abych psala takhle často, nicméně na srdci mi leží tak milion věcí...Předně: skončilo nám volno a čekají nás poslední testy ve škole. Ach ne...
Za další jdu ve čtvrtek k zubaři, takže to je další velké mínus na následujícím týdnu.
Začínám mít opět tu nesnesitelnou náladu. Nemůžu se jí zbavit, ale musím...
Do kina nejdu. Jediný den, kdy by se to hodilo mě byl pátek a i tak jsem vstala s tím, že se mi vlastně nikam nechce. Navíc se vůbec neozvala Hancul, abychom se nějak dohodly, a tak jsem jí tedy napsala a ona obratem odpověděla, že se dohodli s bratrem a jeho A., že půjdou v sobotu. Takže nic. Jednou se rozhodnu jet k babičce...
A v obdobné lehce nasupené náladě jsem se ocitla i dneska ráno, když jsem si psala s Hancul. Měla mě totiž provést po špéře, ale ona nikde. Nakonec jsem jí napsala, že se jdu kouknout na chlapajdu na drahý kameny a ať se ozve, jestli se budou někde do tři čtvrtě na deset vracet do školy. Grr! Nakonec jsme na špéru dorazily, maturitní práce K. i P. jsem viděla /ta předmaturitní práce K. byla úžasná/ a jako bonus jsem viděla maturitní práci i Acháji. Když jsem odcházela, střídala jsem se tam zrovna s Klárou...
Vyrazila jsem do města trošku steammpunkově a lidé se dívali... divně. A já se v těch pohledech i divně cítila. /Mít svoje gotické šaty, přišla bych si možná víc normální :) /
Korzet jsem došila a byl jednou ze součástí mého dnešního oblečení. Je ze 14 dílů, protože jsem dva ještě musela přidat, aby mi nebyl tak moc malý...
A na Ručníkový den jsem zapomněla. Tedy vzpomněla jsem si na něj až v jednu odpoledne, kdy jsem se strašlivě nudila o matice... ale ve městě jsem vlastně, pokud vím, nikoho taky neviděla.
Tuhle jsem měla strašlivou chuť provokovat Horise na schodech, ale měla jsem strach, že by mě z nich mohl shodit. A tak mě tak napadlo, co si asi myslí lidé, kteří takhle padají omylem ze schodů nebo z okna a padají dlouho. Jestli si uvědomí, co se děje a co s nimi bude, až dopadnou...
Vůbec často a ráda pozoruji lidi. Co si asi myslí, jestli jsou šťastní... a čím bych je učinila, kdybych je zasadila do nějakého příběhu. Pravda, většina lidí je tak tuctová, že by se takhle použít nedala, ale někteří jsou skutečně zajímaví.
A pak si také snažím udělat pořádek v hlavě; ve svých myšlenkách. Což je asi ta nejtěžší věc na světě...
Jako vždy to není vše, co jsem chtěla, ale to je jedno...
Mějte se krásně a užijte si pěkně víkend.
Páá
foto: DeviantArt.com
úterý 10. května 2011
O době dávno minulé, minulé a lehce něco i o budoucí...
Kdo ví proč /napadá mě otázka, zda-li to skutečně nevím nebo to na vás jen hraju/ jsem se rozhodla najít si písničku Batalion a přehrávat si ji neustále dokola.Ach, co napsat?
Autoškolu mám dneškem počínaje za sebou. Závěrečky jsem prolezla s odřenýma ušima, ale prolezla. A je to :) Zítra ještě držet pěsti Kláře a pak někdy v budoucnu Horisovi a N.L...
Myšlenky se mi stále točí okolo Libušína. I když jsem tuhle v týdnu přemýšlela, co se mi tam vlastně tolik líbilo... skončila jsem u toho, že to musela být ta atmosféra, to co nemůžu nachytat do lahvičky a se štítkem "Libušín 2011" vystavit na poličce.
Mrzí mě, že mi nevyšly čarodějnice. Totiž... v pátek, když jsem se maminkou byla kulturně vzdělat na představení ochotníků, mi napsala Hancul, že je v nemocnici, že spadla z koně. Dlouho jsem přemýšlela, jestli se nemám na všechno vykašlat, ale rozhodla jsem se to v sobotu zkusit, Nicméně něco bylo špatně a já nakonec zůstala doma i přes naše plánování s Kepinkou. /Příští rok... to musím nazvat plánem na prvního máje, protože plány na čarodějnice mi prostě nevycházejí./
V neděli jsem si vyčlenila trošku času a ze šatů konečně dostala ty fleky. Skutečně netuším, co to mohlo být. Každopádně něco dost agresivně mastného /takže ne to skvělé kuře na paprice, ale asi nepochopitelně lampák nebo něco ještě jiného ze soboty/, protože to nepustilo jarem ale až trošku větší žíravinou. Každopádně jsou pryč. Teď to už jenom zašít a je to znovu schopné provozu :)
Klára mi minulý týden hlásila, jak je strašlivě IN nosit na malíčkách nebo prsteníčkách jinou barvu laku. Cha, a to na to přišli teprve teď? My už to přeci víme strašně dávno! /Viz tento článek./
K minulosti už snad nic, jen to že jsem konečně vyfotila svoje suvenýrky z Velikonoc. Ach! /Jak bych chtěla vrátit čas.../
Klára mi minulý týden hlásila, jak je strašlivě IN nosit na malíčkách nebo prsteníčkách jinou barvu laku. Cha, a to na to přišli teprve teď? My už to přeci víme strašně dávno! /Viz tento článek./
K minulosti už snad nic, jen to že jsem konečně vyfotila svoje suvenýrky z Velikonoc. Ach! /Jak bych chtěla vrátit čas.../
A teď ta budoucnost... příští týden razíme se třídou a paralerní třídou na sportovní kurz. Takže doufám, že se neutopíme, nepopadáme ze skal, nebudeme praštěný od tenisáků a neuženeme se na výletech /ať už cyklistickém nebo pěším/... Rovněž pevně věříme, že nám bude přát počasí, protože v opačném případě bychom buď ve stanech v noci zmrzli anebo by nás to vyplavilo případně obojí...
Týden na to jsou maturity. Řekla jsem si, že budu V. držet pěsti...
A co bude dál? Červen. Už!
Mějte se krásně, neutíkejte věčně do vzpomínek a sportujte! :)
Páá
P.S.: Svatému týdnu samozřejmě předchází poslední zvonění, které připadá na tento pátek. U nás je neodmyslitelně spjato i s volbou maturanta na příští rok, který dovede svoji třídu k maturitě. Kromě symbolického pasování je ovšem součástí vypití na ex půl litru piva a co nevypijete, to mu příjde na hlavu. Od loňska jsme s Horisem měli tajný tip a náš tajný tip si to asi uvědomuje... a právě proto v pátek říkal, že tak jako nadhodila, že já jsem taková zodpovědná... jen pro Peruna tohle ne! Isis chraň!
P.P.S.: Při debatě o flekách na N.L. tílku jsme se po sobě s Horisem tak podívali a já přesně věděla, na co ten prevít myslí. Jenže on i tak mluvil, a tak jsem se nejspíš opět červenala, nic neříkala, klopila hlavu. Ostatní nechápali, jen Lae se chytala, protože jsem jí něco říkala.
P.P.P.S.: Rozhodla jsem se založit si účet na fejsbůku. Ruší to sice to, co jsem kdysi dávno prohlásila, ale což... jen se mi právě moc nechce. Tedy jedné půlce mého já se chce /ta co v tom vidí jisté možnosti/, ale druhá si stají za svým dřívejším rozhodnutím. Kéž by to bylo jednodušší...
P.P.P.S.: Rozhodla jsem se založit si účet na fejsbůku. Ruší to sice to, co jsem kdysi dávno prohlásila, ale což... jen se mi právě moc nechce. Tedy jedné půlce mého já se chce /ta co v tom vidí jisté možnosti/, ale druhá si stají za svým dřívejším rozhodnutím. Kéž by to bylo jednodušší...
pátek 8. dubna 2011
Cos to natočila?! Vždyť v tom plave dřevo!
/Joo, když není nic jinýho, nepohrdnete ani dřevem./
Potřebuju se dokopat, abych napsala laborku na fys, sloh na angličtinu, přečetla zase kus autoškoly a šila. Myslím, že asi klidně zdrhnu k té poslední možnosti:)
Jsem nějaká nemocná. Alkohol v sobotu bacily jak vidno nevypálil, a tak kejchám a nemůžu mluvit. A doufám, že to velice rychle přejde, protože si teď vážně přijdu jako Sheldon Cooper, když má rýmu:) *umírá*
Potřebuju se dokopat, abych napsala laborku na fys, sloh na angličtinu, přečetla zase kus autoškoly a šila. Myslím, že asi klidně zdrhnu k té poslední možnosti:)Fáze výčitek už je fuč. Rozhovor s Dádou taky nepřišel, ani dobrý, ani zlý, takže jsem zatím docela v pohodě. Se Santou se uvidím až za týden, protože teď mají praxi. Mělo by to být v tu středu, co jedeme se třídou na exkurzi dějepisno-fyzikální.
Moje imunita očividně nepřežila tu středu, která se mi zdála naprosto úžasná. Ach jo...
/A co jsem to chtěla teď?/
Do Prahy s Hancul nejedu. Vzhledem k tomu jak mi je, potřebuju krapet klidu doma. Jen právě zjistila, že ji zradily i ostatní holky a že pojede sama... jak nemilé.
Jak jsem tak vybírala fotky, vzpomněla jsem si, jak mi Horis vrazil psychadelickou bábovku a hned v zápětí Hancul. Netvářila jsem se moc dobře jen kvůli tomu, že jsem chvilku před tím dopila pivo a měla jsem za to, že ta kombinace není zrovna ta nejlepší. Ovšem bábovka byla výborná :)
Žádné sklo rozbito nebylo, přestože tam byl D.B. 
/Tak jsem tak usoudila, že je naprosto jedno, když sem dám fotky ze skutečných akcí, skutečných lidí, které znám. Když si ty fotečky můžou dát na FB, tak proč bych je nemohla mrsknout sem, že?/
/Dochází mi Antiperle.../
Jak mě bolí v krku, mám tendenci neustále jíst, protože to mě tolik v tom krku pak nebolí. Včera jsem říkala, že se asi v pondělí do školy vrátím jako kulička:)
Je strašně osvobozující pocit nemuset si pořád dávat pozor, abych nešla po chodbě s Lemurem nebo Horisem nebo oběma a aby to nevypadalo nějak divně a aby se náhodou nekoukal Olivožrout. Je to fajn:)
A asi poslední věc co jsem chtěla... přišla jsem na to, že jsem se vážně přechodem na střední musela strašně moc změnit. Ze zakřiknuté holčičky, které fůra lidí nadávala za to, jak vypadá, na poměrně sebevědomou, do jisté míry samostatnou mladou slečnu. /Plus by se dalo říct ještě něco, ale... netroufnu si./
Tak se mějte krásně, nemaroďte a změny ať vedou vždy jen k lepšímu!
Páá
foto: Lae (ale je docela dobre možné, že to nefotila ona; i když to je ještě ze začátku, to asi fotila ona)
pondělí 4. dubna 2011
Hlavně nezávazně...
/Hláška jednoho mého spolužáka. Pravda, už trošku starší, ale stále trefná./ Žiju... no vlastně... žiju a to je asi vše.
Každopádně jediné, na co teď myslím, je pátek, sobota, neděle a dnešek. /Ostatní je krapet za hranicí mojí paměti./
Bolí mě v krku pravděpodobně z únavy. Cítím se... cítím...
V posledních dnech a týdnech jsem neměla dostatek chuti na psaní. Chuti a času. A taktéž nebylo o čem psát, protože můj život a moje problémy mi vlastně teď opět přijdou strašně trapné a ohrané. A malicherné. /Ovšem možná proto se taky tenhle blog jmenuje tak, jak se jmenuje./
A co se vlastně dělo?
Myslela/doufala jsem, že se historie bude opakovat. Aspoň trochu /trochu?/. Jediné co bylo stejné, že na pondělí /toto, tedy dnes/ byl sloh na angličtinu. Jenže letos jsem si podklady zapomněla ve škole, a tak jsem to musela dopisovat až ráno.
A jinak... téměř nic.
Minulý týden jsme psali téměř ze všech seminářů. A co jsem mohla, to jsem zvorala. Zároveň si nejsem jistá autoškolou. Prostě... se potvrdilo, že mám strašně zpomalený mozek a uvažování. Ale mám ještě pět jízd. To se prostě musí poddat.
Každopádně jediné, na co teď myslím, je pátek, sobota, neděle a dnešek. /Ostatní je krapet za hranicí mojí paměti./V pátek jsme odpoledne byly s hokama v parku. Z dřevených prolízaček jsme svojí přítomností vyhnali dvě děti a pak jsme si je na krásné dvě hodiny zabavili my. A diskutily jsme o všem možném a bylo krásně.
V sobotu byla ta dlouho očekávaná oslava Horise&Dády&V.H. /Jasně si pamatuji, jak mě Horis někde v lednu v dějepisu, když jsme ještě s Lemurem stáli u naší lavice, pozval. "Doufám, že přijdeš."-"Když mě pozveš..."-"Já nevím, jestli tě pozvu, ale doufám, že přijdeš."/ V osm jsme dorazily my z města, pak se to tam ještě dolezlo... a teda nerozjelo se to. Ne rychle. Rozjelo se to ani nevim jak :D
Pilo se, později tancovalo /to vyšel Santův plán? Nemožné!/. Dle některých zabitý čas, dle mě to tak zlé nebylo /i když v době psaní jsem ve fázi výčitek/. Fotky jsou u Lae, ale prý je všechny nefotila ona:) /Doufám, že až se na ně podívám, nezjistím, že mám výpadky. Nebo spíš nějaké katastrofálně velké výpadky./
V půl šestý jsme odcházeli a šli pěšky s Hancul a Santou domů. Chtěla jsem vraždit, ale byla jsem na to až moc unavená.
Byl tam. Ale já došla k názoru, že nechci být ta první. A tak šlo vlastně všechno za ty dva tři měsíce do kelu. Vtipné, co?:) Sice jsme jeli dneska spolu domů, ale já tak napůl spala a v uších sluchátka s hudbou. A pochybuju, že by se /po sobotě/ něco změnilo tím, že bych tu hudbu vypnula...
/A mrzet mě to vlastně pomalu začíná až dneska... no ale co, stejnak jsem prohlásila, že na věrnost moje mysl asi stejně postavená není; minimálně ne teď. A možná mě to mrzí, protože mi to přijde jako sen, který se nikdy nesplní.../
A taky doufám, že po nějakém oduševnělém rozhovoru s Dádou věnovaném této sobotě, neskončím opět u depresivních nadpisů a citátů.
Dneska jsme ve škole téměř nefalšovaně spali. Rovněž jsme vzpomínali.
Holky jsou někdy strašný mrchy; obzvláště když tou holkou jsem já...
Olivka opět změnila názory. Ale nakolik to je změna, když se pouze vrací k tomu, co si /o sobě/ myslela loni? Prostě vyráží klín klínem... je naprosto jiná... /jiná než si o sobě ještě loni myslela; jiná než si někteří ostatní myslili do teď./
foto: DeviantArt.com
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)