Jdi do boje vesele, neboť mrtví, kteří se nesmějí, jsou oškliví. (Jack London)

.na Valdštejně s mojí "rodinou" /jen koukám, že chudák Vaška není moc vidět/ (1)

 Inu, návrat z roku 1437 byl celkem tvrdý, ale popořadě...
Máca nám na konci června přivezla do města ukázat svého Toníka. Okukovat ho nás přišlo relativně málo, ale přišli ti správní lidé a bylo to fajn. Bylo to tak fajn, že jsme zůstala o pár hodin déle, než jsem chtěla a vypila 5 panáků /na hladový žaludek, umíte si představit, jak mi bylo/. Ten den se Horis rozešel s tou svojí.
Den před tím jsem svolala sraz s holkama, které jsem ten druhý den už vidět nemohla. To bylo taky vydařené :)
První týden v červenci byl přervaný událostmi od začátku do konce. Máma měla dovolenou, a tak naplánovala dva výlety i s dětma: projití druhé poloviny Scheybalovy stezky a Lbc. V Lbc jsem navštívila babičku, společně jsme pak prošli botanickou zahradu a obdivavali se rozkvetlým růžím. Domů jsme dorazily s mámou celkem dlouho, sbalila jsem si věci na druhý den na Valdštejn.

.z návštěvy botanické zahrady v Lbc (2)

Žárlivost není projevem nedůvěry, ale strachem, že přijdeš o to, co máš velmi rád.
Ve čtvrtek jsme se skupinou vyrazili na hrad Valdštejn. Juch! Čekaly nás tři dny a tři noci strávené na hradě.
Rozložili jsme stany, s Hancul jsme se ubytovaly a pak se vlastně snad už jsem kecalo u našich krásných, nových stolů. Nad vínem, pivem a tak podobně. Zhruba do jedné do rána, pak jsem se chytla těch dvou /Kloboučníka a Hancul/, že jdu taky spát. Tak tu byla první noc.
Že ano, Pavle? /Tím jako myslel Pepíno mě./
Ráno, když jsme se tam sešli všichni, jsme si to všechno zkusili a pak už to všechno jelo jako na drátku. Až do neděle. Jistěže nejzajímavější byly volné chvilky a večerní posezení :)
To jsme teda v sobotu narazili sud a pili a hráli karty /a já prohrávala a vůbec mi to na náladě nepřidalo - cha, prej neštěstí ve hře, štěstí v lásce/ a povídali. Sžírala jsem se jaksi žárlivostí, až jsem šla k nim, ale povídat jsem si začala s Pepínem. A pak jsme šli hrát roztahovanou. To je tak, vezmete nůž /tupý nůž, hodně tupý, to s čím hrajeme my ani nůž není, je to kus železa ve tvaru kudly/ a prostě ho zabodnete do země a ten další člověk na to místo musí dát nohu. Zvedne nůž, přehodí/přendá do druhé ruky a hází. A tak pořád dokola až se vyřadí spoluhráči. Naše skvělá středověká hra. Ještě lepší v šatech a pánové víceméně ve zbroji. No jo, ale to nesmíte být tak šikovní, že si ten nůž pošlete na vlastní nohu. Dohrála jsem hru, nabrali jsme zásoby pití a šli si za tmy projít hrad. Jen jsem v půlce cesty zjistila, že mi teče krev. A tekla ještě ráno, skvělé /teď už tam je jen modřina a celkem už to ani nebolí, uf/.
Hancul zmizela, přemístila jsem se ke Kloboučníkovi /promiň/ a ještě jsem poslouchala jak se baví s Pepínem a Lukym. Šli jsme spát, Hancul nikde, ale pak se naštěstí vrátila.
Dobré ráno, Oliv! /Ravenova verze, Pepíno mě zdravil: Ahoj, Pavle!/
Ráno nás šla vzbudit Janinka a na potkání vykládala, že neví, co se tam /ve stanu/ v noci dělo, ale že Kloboučník spí mezi holkama. V sobotu přijela už i Péťa, ale vystupovala ten den jen jednou, protože pak zastupovala místo Kačky u hudby.
Navečer se hrad vylidnil - někteří odjeli přespat domů. S Hancul a Pepínem jsme zavřeli bránu Kloboučníkovi a Ravenovi, ale i tak se s cinkající taškou dostali dovnitř. Hrát jsme šli ještě za světla, pak jsme se sesedli u stolů a pili a kecali a zpívalo se a Vaška hrála na housle. Bylo to krásný.
Kloboučník nainstaloval světlo a šli jsme hrát. A hráli jsme dokud jsme nešli spát. Zmizela nám zase Hancul, tentokrát si pro ni museli dojít a já měla ještě horší a divnější pocit než den před tím. Ale spalo se pěkně :)

.lapili chudáčka Kloboučníka místo Pepína! (3)

Konečně si Péťa v neděli mohla užít vystupování, přetahování se s Vaškou-lapkou, co nás jde okrást. Jen jsme to při útěku jednou skoro schytaly mečem od Ravena a jednou od Zdendy. Ovšem to poslední vystoupení stálo za to. Hodím Vašce nůši, čekám na Péťu, najednou mě vyděsí Kloboučník a já zdrhám, za sebou mám vysmátou Péťu, která Kloboučníkovi dala facku, jak se ho lekla. To ale nebylo vše. Znovu jsme se smály, když toho chudáka chytili a odtáhli ho na mučidla místo Pepína /pánové se domluvili/.
Pak už jsme to všechno jen sbalili, nastěhovali do aut a rozjeli se domů. Vezla mě Péťa, protože jsem se podle původních výpočtů k Hancul vejít neměla. Vzala ještě Kloboučníka, ale navzdory jejich ukecanosti to byla strašně tichá cesta.
Doma mi moje zvědavost nedala a já se dozvěděla PRAVDU, kterou jsem vědět nechtěla, nepotřebovala a já nevím co ještě. Ale je to tak. Prostě se dvě kamarádky zabouchly do jednoho kluka. Opět.
Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc je to zvláštní. Snad se možná dobře baví, snad mu to nikdy nedošlo. Moje pohádka odcházela s tóny Batalionu stejně, jako na Libušíně přišla. Možná to je konec, ale taky začátek něčeho nového. /Jo, to se mi to píše, když neřvu jako malá. Když jsem s tím smířená a vím, že už nic nezměním./
A nehledej za tím nic jinýho! /Že mi to tenkrát nedošlo.../
foto: (1) Kačka, (2) Olivka, (3) Hancul