konečná

je mi pětadvacet. jsem stále dětinská, nerozhodná a bydlím u rodičů /důsledek nerozhodnosti asi/. stále žiju víc mimo realitu než v přítomnosti. co budu dělat za půl roku? kam se vrtnu, až nás vyšoupnou z naší lékárny? vím já?
Nebe - Než se rozední
narozeniny jsem oslavila. zapila jsem je horkou čokoládou a nějakým tím alkoholem.
čokoládou v pátek. s LK a Štěpou v Lodžii na Irish Session. i když původním doprovodem měla být Lae a ostatní jsem lanařila až následně, právě Lae ochořela a nikam nejela /dohnaly jsme to na trzích v T. medovinou/. bylo to krásné; v kavárně visí ze stropu lžičky a tak trochu si připadáte jako ve Velké síni v Bradavicích. vydržely jsme to do zhruba jedenácti, pak jsme se vypravily domů.
alkohol byl v sobotu. poprvé jsem na AllaDanze plesu pila alkohol. původní plán byl krásný - pojede nás 7, fůra, bude prča. Kloboučník píše diplomku, Maru je nemocná a Standa taky ochořel, takže jsme jeli ve čtyřech. jenže Pepa tam měl rande a já jsem byla jaksi navíc - nevím, kde se to v něm vzalo, ale domluvil mi tanečníka přes Mílu, kdysi dávno naši lektorku. ze společníka se vyklubal člověk od Corporalů, kteří s námi sousedili na Bílendě, doplňovali naši jednotku pikenýrů o svoje muškety a kteří v neděli ukořistili ten prapor, co Olivka s Luckou tak svědomitě bránila. nakonec ho vyměnili za svého velitele.
P s Květákem mě nakonec seřvali tak /ze srandy, samozřejmě/, že to musela slyšel půlka Prahy: jak jsem si mohla dovolit nevzít si číslo?! jak říkám, v těhle věcech prostě plavu...
přepis debaty při zpáteční cestě by se klidně mohla objevit v dámském časopise v rubrice sex&vztahy s názvem "co jste chtěli vždycky vědět, ale báli jste se svého protějšku zeptat".
a taky jsme měli poslední dvě ohňovky. jednu u P sestry, kde nám odměnou byl skvělý burger a vytuněný domácí pečený čaj. společnost nám dělala dcera majitelů. pak nás z hor P odvezla zase domů.
poslední byla prvního prosince na rozsvěcení vánočního stromečku v K. všichni stáli jak zařezaní /nikdy nevím, jestli to je dobře nebo špatně/, a nakonec nás odměnili potleskem. po hodně dlouhé sobě jsem viděla Kloboučníka - Květák ho ukecal, že si taky potřebuje chvilku dáchnout od psaní /a P mi v autě říkala, že je divné, že já jsem byla taková klidná vloni, ale on tak vyšiluje/. přijel, odtočil, odjel, zbytek by na nás. ale než odjel, podal dokonce i mně na rozloučenou ruku.
tréninky nejsou a budou až po Novém roce.
a aby toho letos nebylo málo, Malýmu Michlaovi se minulý týden zabil při autonehodě brácha.
Xindl X - Popelka
je předvánoční čas, máme ustrojený stromek a všude světýlka a svíčky. včera jsem si zapnula indie feed (December 2017) a cítila jsem neskutečnou pohodu. ještě v práci přežít jeden týden a budou Vánoce, čtyři dny volna. pak Silvestr, kdy mám zatím v plánu se někam vnutit - prostřednictvím Ravena jsem tuhle akci už rozjednala.

jsem teď prostě někdo jiný.

a dál už je to jen o snech. o budoucnosti.

čekáte na happy-end?
žádný není.

.pac a pusu

srdcebol

P!nk - What About Us
V jednu chvíli jsem měla pocit, že konečně zase někam patřím. Začalo to vlastně ještě před Bílou Horou, někde v půli září, když jsem se i s LK ocitla poprvé v MAGICu. Z všechno tenkrát mohl Kloboučník a když se jednou o něčem zmínil, nemohla jsem odmítnout. A tak chudák LK /na to, že tu jsi poprvé, tu znáš víc lidí než já/ vytrpěla večer s mými šermířskými kamarády. Šlo tenkrát vlastně o křest alba, byla fůra celkem dobrý hudby. Kluci mě vytáhli na parket, hezky do první řady, super, díky. A pak se pilo a kecalo. Kloboučník odvedl Ivu, jejich kámošku, domů a Květák to nezapomněl okomentovat. My se zdejchly v půl druhé, pánové pokračovali do klubu. Kloboučník se k nim už nepřipojil, zůstal u Ivy.
Co dál?
Kloboučník oslavil narozeniny. Slavil je pár dní v kuse /když je doma, může si to dovolit/. Výstup jednoho večera bylo to, že mu mám připomenout, že Macháčka hrát neumí a hrát ho prostě nemá :) O týden později se mu stejně nevyhnul a posledního panáka jsem za něj dopíjela já :)
Vnutila jsme se do pánské tour-de-pub v T. Teda nejdřív mě naštval - řekl čas a nedodržel ho a přijeli o hodinu později. Když jsem to zjistila, chtěla jsem odjet nejbližším busem domů, ale neudělala jsem to, a když jsem se neobjevila, i když už byli na místě, naháněl mě.
Byl to super večer, pár piv a tequila /co to je? já to nechci, nikdy jsem to nepila a bojím se toho/. Raven mě o půlnoci odvážel domů. Jak jsem byla rozjetá, vyprávěla jsem mu, jak bych chtěla oslavit narozky a že jsem zvědavá, jak dopadnu /vychází krásně na pátek/.
Další část oslav byla u něj doma. Seděli jsme v boudě, jedli, pili, smáli se. S Matesem jsme ujídali jednohubky, co jsem dělala, a Richard si z něj dělal srandu a vytvářel mu cestičku z oříšků k tácu. Strašně moc jsem se nasmála. Stavil se Miky, K se ségrou, pár jejich kámošů z vesnice. Večer zakončili Macháčkem. Nehrála jsem to, dobrovolně jsem konzumovala panáky zelený, ale nehrála jsem to. Upíjela jsem zelenou a vzpomínala na bratrance. Z Ravenovýho telefonu hrála hudba nápadně podobné té, co mu hrála na pohřbu.
Spala jsem u Kloboučníka. /Kdo by to čekal, že?/ 
Imagine Dragons
Vezl mě domů. U nás jsem zjistila, že jsem u něj nechala bundu. Horší bylo, že do kapes bund vždycky při odchodu narvu klíče. Nevím jaký ďas to byl, ale našla jsem je v tašce - na nejvíc nepravděpodobným místě.
Sobotní večer byla dopitná, stavit se měli ti, co tam nebyli v pátek. V osm jsem zjistila, že musím být tam. Prostě musím. A vymluvit se na zapomenutou bundu bylo to nejtrapnější, co mě mohlo napadnout. Hrál se Bang!, dvakrát jsem vyhrála /jednou jako šerif a jednou jako pomocník/. Měli jsme vodnici, Kloboučníkův spešl mix, a brzy se to rozuteklo domů. Spala jsem u Kloboučníka.
Ráno jsem v osm vypadla. Zanechala jsem Kloboučníka zachumlaného v posteli, s počítačem na židli, kde si zrovna četla zprávy o těžbě lithia.
Z vlaku jsem vystoupila ve městě a prošla jsem se na zámek, sedla do zahrady a četla knížku na telefonu. Svítilo sluníčko do barevného listí, bylo teplo a bylo to jedno z nejhezčích rán letoška.
Zrní - Igor Pelech
A pak tu byl filmový večer u Ravena. Jo, přijde nás moc!
Přivezl si mě, když jel z Lbc. Zaúkoloval mě krájením, zatímco jeho úkolovali ještě rodiče. Pak jsme jeli pro Květáka a jeho telku. No a to bylo všechno, víc se nás nesešlo. Díky tomu jsme měli každý pořádnou porci tataráku /od Květáka/ a v půlce druhého filmu jsme s Květákem usnuli - on na křesílku, já na gauči, kde mi druhou polovinu uvolnil Raven. Tak jsme to zabalili. Spala jsem v posteli, ve které jsem spávala před lety. Raven se taktně přesunul na podlahu.
Odvezl mě domů.
Viděli jsem se ještě večer. Zmínila jsem se o své návštěvě kina a po jeho reakci jsem nějak odtušila, že by chtěl jít taky. Tak jsme šli. Jen jsem už od rána sbírala vhodná slova, abych mu vysvětlila, že to není rande. Že nechci aby to tak bral. Chci, abychom byli jen kamarádi.
Nakonec jsem to na něj vybalila v poslední možnou chvíli - když jsem ho vykládala před domem. Když zavřel dveře auta, telefon začal hrát Listen to Your Heart.
Už vlastně chápu, proč lidi, co spolu chodili, nemůžou být zpátky jen kamarádi...
Ale žiju i jinak kulturně.
S Lae jsme vyrazily na Zrní do Jbc. Vykoupila jsem jim tam stánek - náušnice /chtěla jsem si je dát jako odměnu za státnice/ a tričko. Zahráli snad vše, co jsem chtěla. Vracely jsme se myslím obě spokojené.
Taky jsem mámu vytáhla na Asonanci tamtéž. Naživo slyšet Dva havrany byl silný zážitek. Navíc jsem tam potkala Filipa od Lužických a přímo vedle nás seděla Ája.
Den na to jsem opět šla do kina s Ravenem. O tom filmu se zmínil už prvně v kině, ale po tom, co jsem na něj vyklopila, jsem nevěděla, jestli bude chtít jít. Nakonec jsem se ozvala sama a hned jsme byli domluvení. A nová, moderní verze Vraždy v Orient expresu za to stála.
Asonance - Pomáhej nám svatý Jiří
Vrátila jsem se ze Zrní a Lae jsem se zapřísahala, že Kloboučníkovi psát nebudu. Napsal mi on sám. Že mají v plánu s Pepou jít do T. a tak o tom tak žvatlal, až jsem se musela zeptat, jestli mi to píše jenom proto, abych jim záviděla, nebo můžu jít taky. Tak klidně, proto to píšu. Domluvili jsme čas a šli spát.
Přišel čas, načinčala jsem se, vzala jsem si šaty, co jsem si kupovala vloni v Lbc v den, kdy jsme jeli do R. na večeři k pohádkovému lesu. Od té doby jsem je neměla na sobě, až na Zrní. Začala jsem se shánět, kde jsou a tu jsem zjistila, že ještě nevyrazili. Vyměnili jsme si s Kloboučníkem pár frází a já si lehla do postele a čekala, kdy mi napíše, kde jsou. Postupně přicházela únava a narůstala nechuť se někam trmácet. Venku byla futeř a hrozný nečas.
V deset jsem Kloboučníkovi napsala, že jdu spát. Obratem mi poslal přání na dobrou noc. Po tvářích mi tekly slzy.
Ani nevíš, o co jsi přišla...
Den nato nešel proud, vichřice se o to postarala. Dočítala jsem Husitskou trilogii od Sapkowského /má fakt divný konec/ a poslouchala do zblbnutí Lucku Vondráčkovou na 15 let starém walkmanu. Trénink pro výpadek nebyl. Když proud nahodili, vychrlila jsem na Kloboučníka všechny ty otázky, co jsem kladla už dříve, ale odpovědi jsem se nedočkala. Ten den ale přišly. A tak zatímco jsem dočítala poslední řádky knížky, Kloboučník se mi vyznal a poslal mě k šípku.

Píšu teď na řádky to, co roky schovávám mezi nimi. To že jsem do něj byla roky zamilovaná, že jsem si kdovíproč vysnila jak vedle sebe zestárnem. Že on je Ten pravý.

Nešířím se o tom, už vůbec ne na šermu. Bez tak bych neslyšela nic jinýho, než že mi to celou dobu říkali.

Nelituju. Mám za sebou krásné léto, spoustu krásných nocí a rán, kdy jsem se mu roztahovala už sama na nafukovačce. Není čeho litovat.

Je to taková malá-velká odvykčka. Musím se hlídat a neudělat chybu. 

.mějte se krásně

.páá

A jestli svoje narozeniny zapiju? Nevím. Pokud, tak ne ten den. To pojedeme s Lae do Lodžie. To bude krásná oslava :)

o životě po promoci

Není to vlastně vůbec taková sranda, jakou jsem si myslela, že bude...
Promoce /bohové, to je tak dávno/ byla jen taková formalitka. Nakráčeli jsme si pro diplomy, všichni svorně pro modré tubusy, i když jsme mezi sebou ve skupině měli i nejlepšího studenta z ročníku /shodou okolností to byl můj spolužák Vojta/. Pak jsme se nechali zvěčnit na pár fotografií a jeli domů.
První červencový den byl plný zážitků - viděla jsem se po dlouhé době s Lemurem, Kájou a Lae. Ze setkání jsem prchla, nasedla na vlak a jela na zábavu za svojí šermířskou rodinou. Tancovala jsem ploužáky s Kloboučníkem /to nás jaksi vyhnal zbytek/, s Gazzym, K. /to když Kloboučník zdrhnul s vysmátým Z. na pivo/, zbytek večera jsme propařila s P., Romanou a Maru. S Kloboučníkem jsme spali u Gazzyho a Romči. Po té noci jsem si přišla trochu jako idiot, ale nelitovala jsem - ono taky nebylo čeho.
Ten pocit mi vydržel do úterního rána.

Pamatuju si ten rozhovor v půl osmé ráno s Romanou. Na večerní telefonát s Ravenem, kdy mi říkal o sešlosti u Toníka. Na ještě pozdější chat s Kloboučníkem.

První Valdštejn nebyl. Ze všech plánů zůstala jen ohňovka na motorestu. Byla divná, chyběla K.
Nastalo podivné, smutné období. Bylo těžké vidět, jak se P. s Květákem trápí a při tom jsem věděla, že není jak pomoct - nic se nedalo vzít zpátky, i když jsme si to všichni moc přáli.

.pinterest

Srovnávala jsem a vzpomínala, čím jsem si před lety prošla já. Bylo to jiné a nesrovnatelné. Jen si pamatuju, že jsem si říkala, že už něco takového nechci nikdy zažít a už vůbec nechci, aby to zažil někdo kolem mě. Škoda, že mi bohové tohle přání nesplnili. Na konci všeho toho hloubání bylo, že jsem si musela přiznat, že mě to vzalo mnohem víc, než jsem si od začátku připouštěla.
Imagine Dragons - Not Today
S Kloboučníkem a Pepínem jsme odjeli na piráty. Květák nejel, já skoro taky ne - odpadla mi nečekaně kolegyně. Ale kluci trpělivě čekali a doma mě nenechali :)
Počasí stálo za prd, byla zima a pršelo. Vzpomínali jsme. A Pepíno se nám zamiloval :)

Pak tu byl Valdštejn, PAF /ten byl super! nejlepší z těch tří let/, Libuň. Spali jsme v kulisách /ve stanu samozřejmě/, snažila jsem se nedostat do problémů, opila jsem se medovinou. To bylo v pátek. V sobotu večer ohňovka a zábava - hrál Paša a my nadšenci stáli u pódia pod repráky. Kloboučník si cestu zpět do mého stanu našel - po hodině mého spánku mě probudil, zeptal se, jestli mi tam nevadí a šel spát. Romanťárna jak blázen.
V den odjezdu na Přívory lilo jak blázen, a tak jsme se na to vybodli. V sobotu ráno jsme se probudili a obloha byla modrá a svítila sluníčko. Trošku nás to nakrklo, ale co už.
Sezonu jsme tradičně uzavřeli na Bílé hoře. Letos to bylo nějaké zábavnější a lepší. Jela K. i Raven, spala jsem v Hanculiném stanu s podlážkou, kde jsme v sobotu v noci měli kaluž /opět/. Jeden den se nám v bitvě jednotka trochu rozpadla, ale velitel - Lumír- si to zpacifikoval, a tak druhý den to bylo úplně o něčem jiném. Ale úplně. Velitel mušketýrů, co patřili k nám, ukořistil cizí prapor a svěřil ho komu jinému než plonkové vodonošce Olivce. Aneb jak jsem se stala důležitou. Prapor jsme i s naší praporečnicí Luckou ubránily až do konce. Flaška za to nebyla, nebyla to naše kořist. Ale zábava to byla.
Teď jsou kostýmy vyprané, složené. A za půl roku je opět vytáhnu a hurá do akce. Že by ten Libušín letos konečně opět klapnul? /ehm, pokud budu mít do té zimy svoje kamínka do spacáku, tak proč ne?/
Awolnation - Sail
Pracuju. Odečítám hodiny do víkendu a roky do důchodu. Víc netřeba komentovat.
Koupila jsem si nový telefon. Dala jsem za něj nakonec o 4k víc, než jsem původně chtěla, ale za to mi baterka vydrží nespočet dnů /když nejsem každý den několik hodina na wifi tak i 10 dní/, mělo by to mít obstojný foťák a hlavně čtečku otisku prstů - to je vám prča!
Do seznamu budoucích útrat píšu látky na kostýmy /len, vlna/, boty, auto, možná někdy byt. A pak klidně hafo dalších věcí, mezi nimi foťák, boty na třicítku, nějaká věc na opasek, do které schovám to svoje nové pádlo a peněženku.

Za dva měsíce mi bude pětadvacet a já si budu muset chtě nechtě přiznat, že kromě slušných úspor na účtě a snad stálé a celkem slušně placené práce nic nemám. Nemám kde bydlet /bydlím u rodičů v bytě, co není náš/, nemám s kým bydlet /protože o ty náklady bych se celkem ráda s někým podělila/, nemám auto, do kterého by celkem ráda čas od času večer sedla a jela žadonit o přespání někde jinde. Jen prostě už pomalu začnu být stará.

Jdu to zabalit. Pro dnešek i pomalu tady. Mám plán všechny zápisy vytisknout a nechat svázat podobně jako diplomku /další výdaj!/. A za zoufalých, osamocených večerů si tím budu listovat stejně, jako si někdy listuji deníčkem.

.páá

Linkin Park - One More Light

P.S.: Aby byl výčet mých dospěláckých lumpáren úplný, musím ještě poznamenat, že se mi, ani nevím jak, podařilo vnutit se klukům na motorest. Byl to klasický večer se šermíři - probírali, kdy se čím válčilo a kdy ne. Byl tam Raven /mimojiné/ a navrhl, že bychom si mohli udělat nějaké odpoledne výlet na loďkách a sjet Jizeru ze Skaly do T. Z mého pohledu to byl šílený nápad - zkušenosti s podobnou činností jsme měla jenom ze sporťáku na gymplu a to jsem si tenkrát myslela, že musím bezpodmínečně skončit ve vodě. Ale tak co, jet jsem chtěla a pro tu srandu...

Vypadalo to nakonec jako takové trojité rande /Květák, Mates a Pepíno/ a já, Raven a Kloboučník /dle jistých jedovatých jazyků to síš vypadalo jako čtverné rande a Kloboučník jako křen/. Ve vodě jsme neskončili! Sjeli jsme jez na Skale, párkrát jsme uvízli na kamenech /jsem mizerný háček/, ale jinak jsme udávali tempo naší skupince. Byla to krásná projížďka a ráda si ji někdy zase zopakuji. Třeba s Lae. Nebo s klukama...

Bůh vidí boha v tobě!

Zase je tu období, kdy nám táhne do bytu zima mizernými okny a mě to nutí přemýšlet, čí náruč by mě zahřála nejlíp.
David Koller - Lehká
Rád bych totiž uskutečnil popohádkový tour de bear. Zakončený v R. na motorestu... prej teambuildingová akce. haha. prostě jsme nestavěli team, ale spíš si navzájem motali hlavu.

Měla bych světu vysvětlit pár omylů.
Ne, nic spolu nemáme.

.Petr Pan... protože nechci dospět

Ne, netrápím se. Celá ta záležitost mezi námi Dvěma mě už prostě jen baví. Po těch letech /6 let bez 21 měsíců/. Už dávno tu nejsou motýlci v břiše, ale když si můžu vybrat, tak raději tancuju s Ním. A když jsme měli spolu vějíře, taky jsem se tetelila blahem. Nebo když zkoušíme partner poi. A vážně se ráda dívám, jak šermuje. A v neděli, po prohraném Bang! /kdy mě-pomocníka zastřelil On-pomocník/, jsem se domů vracela na stříbrném obláčku.

Ne, není to celé jenom Jeho chyba. Já mu to bojkotuju v lehce podnapilém stavu, on mě za střízliva. Myslím, že jsme si kvit. 

David Koller - Čas nejde vzít zpátky
Zabředla jsem do neskutečnýho stereotypu, že kolikrát ani nevím, co za den v týdnu je.
S koncem roku čím dál více přemýšlím, co dál, co bude po státnicích. Touha po dalším studiu mě už zase přešla /to víte, zima/, a tak si házím korunou, kde chci pracovat: řetězec, soukromá nebo nemocniční? Já totiž vážně nevím.
S tím úzce souvisí moje chuť vylétnout z rodného hnízda a vytvořit vlastní. Kde to vůbec bude? Nestálo by za to zvednout kotvy a odplout někam dál než za humna, někam, kde nikoho neznám a nikdo nezná mne? Poslední dobou zjišťuji, že to jediné, co mě tady drží je otřepaná fráze, že to tady mám prostě ráda.
Už šestý rok děláme novou ohňovku, a je to jako každý rok stejný. Vlastně horší. Z kvarteta KaTePeHa tam pravidelně bývám jen já a to se pak vějíře dávají těžko dohromady. Na poiky tam sice mívám kluky, ale ti raději šermují /co se divím, že/. Asi se dám na samostudium tyčí /double staff/ a budu točit doma na posteli, jinde není dost prostoru /jen pozor na lustr!/.
David Koller - Žádný city
Měla jsem to nechat bez odpovědi, ale co už...
Měsíc se neuvidíme. Ideální čas to hodit za hlavu a zapomenout /jako bych se o to letos už několikrát nepokusila/. Nevíte, jak se vypíná u některých lidí mod "Ten Pravý"?

Jsem snůška svých vlastních morálních lží.

.páá

Že nedostanete vždy, co chcete, je někdy obrovské štěstí. (Dalajláma)

1. týden 7. semestru

... aneb týden, kdy jsem utratila nechutné množství peněz.

Všechna ta sranda začala už v neděli, kdy Kloboučník /prý na přímluvu z jiných míst/ odpískal trénink. Vyrazila jsem do HK tedy o celé dvě hodiny napřed. Hned na nádraží mne potěšili výlukou, i když zpětně jsem na sebe hrdá, že jsem to ustála a taška mne nevykopla ze schůdků do vlaku. Nicméně do už takhle dost plného vlaku ve Všestarech nastoupil Raven zřejmě se spolužačstvem. Můj sympatikus mi jasně naznačoval, že je připraven utéct, nicméně bych pravděpodobně dokázala vtrhnout jen ke strojvedoucímu, neboť jsem jela pozadu a byla jsem z toho celá zmatená. Nejspíš mě neviděl, stál za sloupkem, a od minule mám kratší a červenější vlasy.
Ed Sheeran - One
Pondělí po přednáškách jsem chtěla věnovat Štěpánce. Zapluly jsme do maličké a útulné kavárničky, kde jsme neodolaly 70% horké čokoládě. To bylo žrádlo, moji milí. Dotarabily jsme ledničku z úschovy na pokoj /no, vlastně se s tím táhla jen Štěpa/. Pak jsme ještě razily do města, tentokráte vlastně vůbec ne do hrabáků, ale doprovodila jsem ji na Náplavku. Po cestě jsem jí vyklopila vše, z čehož jsem si možná valnou většinu informací měla nechat pro sebe, achjo.Cestou zpět jsem se hezky prošla, 27 mi ujela prakticky před nosem, ale to nevadilo. Bylo teplo a já si zrovna chtěla zavzpomínat. Na druhák, když jsem v devět večer prchala po orgáně do města. Na procházky ruku v ruce. Na Mantichoru.
Úterý bylo opět přednáškové. Zašla jsem pro skripta, ale svým způsobem pozdě, neboť technola už na skladě nebyla. "Musíme ji objednat." No to by teda chtělo, začátkem semestru.
Odvážně jsme se po o ještě vrátili na logii a poté jsem už jen byla vděčná, že se už nehoním za kredity a nepotřebuji mít tunu zapsaných předmětů - tvrdnout do 6 ve škole bych vážně nechtěla. Na sedmou jsem zavelela odchod do čajovny. Jana R. vyprávěla historky z lékárny, o oslavě narozenin jejího bratra. Užili jsme si to.

.Orwald

Passenger - Let Her Go
Ve středu jsem se přimotala k pozvání do hospody náhodou. Vlastně ani tak úplně nevím, jestli jsem ho měla správně přijmout. Ale Olivce se tak moc chtělo s nimi někam jít, že nemohla nabídkou jen tak pohrdnout. Zapluli jsme do přítmí baru a uvelebili se na následujících několik hodin na lavici. Poprvé v životě jsem ochutnala mojito. Nic moc, na asi nejznámější drink jsem čekala něco víc. Holky probraly Erasmus, kluci pobavili historkami z prázdnin. Naťukli jsme zábavné téma diplomek. Čas utekl jako voda a my se pomalu šinuli nazpět ke kolejím. Zjistila jsem, že jsem se spolužákem měla přes prázdniny stejného zaměstnavatele. A ti noví studenti vypadají starší než my. Pac a pusu a v pondělí znovu. Dobrou.
Čtvrtek byl volný. Vyrazila jsem do města, prvoplánově sehnat skripta, která jsem v knihách viděla už před tím, že jsem věděla, že je budu chtít. Nakoupila jsem. A to bylo tak asi všechno. Zimní boty zatím nejsou a když se mi něco líbí, je to dvakrát dražší, než jsem ochotna dát. A hezké oblečení taky nebylo. Celou dobu krápalo a já se občas promotávala městem a davem i s roztaženým duhovým deštníkem nad hlavou. Před fildou bylo srocení lidu, ale já se jim vyhla /tu zelenou bych stejně asi nestihla/. A večer neodtékaly sprchy. To nechcete.
V pátek jsem po fyto utíkala na vlak. Máma měla dovolenou a já si ji chtěla užít doma. Výluku jsem zvládla, ve vlaku upletla další řadu a pak už jen čučela z okna a obdivovala nově vybarvenou Lodžii a všechny ty důvěrně známé scenérie mezi Městem pohádek a Srdcem Českého ráje. Teplo a vůně domova. Co víc si při pátku přát.

Ed Sheeran - Photograph
Sobotu jsem strávila na čerstvém podzimním vzduchu u nás v podhůří. Na houbách, no jo :) už rostou, konečně, celý košík jsme donesli domů, celý vrchovatý koš a mrazák máme přeplněný. To bude houbovníků! Po o jsem se chtěla učit, ale nějak se to zvrhlo. Bylo kafe, omyly jsme s mámou nádobí, teta nakrájela houby, oloupala jsem brambory na zítra a bylo šest a jely jsme s mámou vypůjčeným autem od sestřenky domů. Naše je v nemocnici, mrzáček náš milovaný.

No a abych doložila pravdivost podnadpisu, sepsala jsem týdenní výdaje:

• Nákup (jídla a podobných nezbytností na začátku semestru)... 270 Kč
• Rajz v pondělí......................................................................... 50 Kč
• Skripta (2x různá veterina, Kontrola) ...................................... 695 Kč
• Rajz v úterý............................................................................. 85 Kč
• Rajz ve středu ....................................................................... 150 Kč
• Skripta (Klinika I + II) ................................................. cca 1 000 Kč
• jo, jasně a cesta tam a zpět ....................................................106 Kč
• sečteno a podtrženo to vyjde na ....................................cca 2356 Kč
• (a to jsem tedy ještě střelila angličtinu za 200 Kč)

Ještě jednou sečteno a podtrženo jsem za jeden jediný týden utratila bez pár stovek celé svoje kapesné na měsíc. A to bych si pěkně prosím měla ještě obnovit platnost ISIC a nahrát na něj další prašule na obědy. /Ještěže městská karta a opuscard jsou napapané ze září./ Čas od času se najdou chytráci, kteří tvrdí, že si na VŠ máme vydělat prací na brigádách. To jako vážně? Svůj prázdninový výdělek bych měla během 4 měsíců v trapu a co pak zbylých 5?

. mějte se krásně a šetřete na budoucnost... svým zatím možná ještě neexistujícím dětem

.páá

P.S. Nejjednodušší by bylo, kdybychom s Marťou ve středu v noci byly bývaly proběhly patro a na náhodné dveře /samozřejmě ne ty naše/ nalepily cedulku LETOS JE PATROVKA NA TOBĚ. Takhle se jí klasicky dočkáme na konci listopadu.

Každý z nás dospěje ke ztrátě iluzí, které choval v mládí o svých bližních. (Sigmund Freud)

Kabát - Šaman

To si takhle tvrdnete v HK přes víkend. Samozřejmě se pilně učíte na zápočet, když tu náhle v poledne zaslechnete Kabáty, aniž byste museli zalézat do skříně. Víte vy, co z toho nakonec vylezlo? Jejich večerní koncert pod "lízátky". Kabáti z první ruky, jako bych tam byla. Super, lepší zpestření zkouškovýho být nemohlo.

Ale to už je pěkně dávno... /Nepoužívám já tuhle frázi nějak často?/

.pirátské lodě nějakou tu minutku před večerní bitvou

Nastoupila jsem na brigádu a... mám před sebou ještě 4 týdny /čti: půlku už mám za sebou/. Letos to frčí. Dokonce poslední dny končíme i brzo, ve dvě jsem doma /juhů, počkej si do prvního, to se změní/.

Ale taky mne zaplavila vlna pesimismu. To před sebou vidíte celý dva měsíce ztrávený tím, že píglujete od jednoho zapadákova k druhýmu a vozíte... blbosti. Kdyby to byly krásné čumkarty z blízka i daleka, rozkošné líbesbrífy, dobře balíky, každý si musí udělat radost, rekomanda, povinnosti jsou povinnosti. Časopisy. Ale letáky, katalogy oblečení snad každý měsíc, obálky, o kterých prostě víte že obsahují reklamu od zahradní techniky až po úžasné půjčky, mne prostě nebaví. Ale co naplat, něco "nás" živit musí.

Před sebou dva měsíce /dobře, osm týdnů/ vstávání před pátou, zatímco facebook /zdroj všeho zla/ vás začíná zaplavovat natěšenými statusy na společné dovolené. Kdesi. A hádejte, co závidím víc - stálého partnera nebo tu dovču? /Dokonce jsem tou dobou sepsala pár bodů, jak strávit ideální prázdniny. Poslední v životě./

My Mad Love Song Collection /tak na tomhle jsem, dámy a pánové, přežila zbytek zkouškovýho. That Man je stejně nejlepší!/

V jakési euforii či naivitě jsem zahlásila, že pojedu na Úštěk. Pepíno totiž dal na výběr pouze ANO x NE a Olivka tam potřebovala ASI JO. Ozval se mi, kvůli cestě, a já zjistila, že se počet účastníků z našich řad vlastně vůbec nerozšířil. Snažila jsem se najít logické, proč ne, přestože srdce, rozum a všechno bylo pro. A přesně v tomhle okamžiku Pepíno zjistil, že Pavel je vlastně holka. Nechápal. Já zpětně taky ne. V čase, kdy jsem měla už dávno naplánovaný spánek, mi volal ještě piclý Kloboučník, kvůli stanu, tyči a ohňovce, co se plánuje na konec srpna. Pojedu, zahlásila jsem nakonec ve čtvrtek a vylovila ze skříně kostým.

Bylo horko, v autě jsme se naštěstí ale neroztekli a dorazili na místo. Ani jsme nebloudili. Postavili jsme stany /pěkně daleko od sebe/, do stanu jsem si naparkovala Kloboučníka a byla jsem v tom vedru neskutečně líná se převléknout do dobového. Naprosto stěžejní bylo objevení stánku, kde točí Svijany. A to byl náš páteční plán. Spát jsme šli celkem dost veselí a celkem dost brzo /alespoň osazenstvo mého stanu/.

.dostala jsem kytku, pila naše pivo...
prostě nejlepší dovolená!

Probudilo mě světlo, v šest jsem se poprvé vyhrabala ze stanu a venku bylo božské ticho a klid. Hladina jezera Chmelař byla klidná a hladká jako zrcadlo a já neodolala jít si v něm vymáchat aspoň nohy. Bylo už zase náramné teplo - tou dobou jsem tam neviděna pobíhala jen ve spodničce a pletené vestě. Když jsem se vyhrabala ze stanu podruhé, byli už na místě Lužický a já se sháněla po někom od nás, neb se mi kluci zase někam rozutekli. Po písku i mezi stánky po asfaltu jsme pobíhali bosí a stan jsem měla plný písku. Dílem taky proto, že mě Kluboučník v pátek večer vyválel na pláži. Několikrát. V kapsách jsem měla fůru písku a peněženku a telefon, o který jsem pak přišla, páč mi ho můj drahý spoluobyvatel stanu někam schoval. Lovila jsem z kalhot hrsti písku a házela je po něm, všemu se smála... no prostě já. A zbytek jsem vyklepala na jeho půlku stanu /třeba peněženku/. Na protest. Nepovedený.

Bitvu jsem sledovala ze stínu a hledala naše kluky, jestli ještě žijí /obrazně i normálně/. A doufala, že to někdo nafotí :) Bitvy byly netradičně tři, čas mezitím jsme si zkracovali lelkováním, procházkami po rozžhaveném písku, jídlem, pitím malinovky, okukováním vystoupení Vlčka, Ambrósie a Jagabab, stavěním chrámu Svaté Nohy a samozřejmě taky roztahovákem /především, když klesla konečně teplota, asi tak o půl stupně/. Večerní bitva moc nevynikla, ale vem to čert. Pilo se, jedlo, hrálo na píšťalky /Pepíno se snažil naučit Kloboučníka Dva havrany/... Cipísek /ehm, Pepíno/ sháněl kilo cukru, ale pro hrášek už naštěstí nešel. Spát se šlo, ehm, až k ránu. To vás už vůbec nemůže překvapit.

.v neděli ve čtvrt na pět ráno

Probudil mne vedle mne balící se Kloboučník. Pak jsem si tedy taky sbalila, kluci mi složili stan, naložili jsme fáro a za paní doktorkou /v podání Míši, tedy Hrůzy, teda vlastně Petry/, Lídou, jsme se nechali dovést k jedné skvělé hospodě na oběd. A tam to všechno skončilo. Kluci mne vyložili doma, a jen co odjeli, chtěla jsem se vrátit. Písek mám v kabelce do teď.

Tréninky nemáme. Ale blíží se nám vystoupení, a tak jsme se včera slezli u K+Z. Vyzvedla jsem si Kloboučníka a ten se převtělil na navigaci a dovedl mne /vlastně nás/ na místo určení. Dělal krávoviny, ale vějíře jsme nějak nakonec vymysleli. Je to prča. Domů se mi nechtělo, co doma, že, když druhý den zase musím do práce, a tak jsem to ještě na "chvíli" zakempila s K+Z u Kloboučníka. Jako řidič jsem ucucávala kolu a na plné čáře prohrála v Carcassonne /prohry stále blbě nesu/. Ani se neptejte, v kolik jsem dorazila domů... bez zabijácké baterky, s plnýma rukama /čti: vějíře, batoh, vypadlé pití, klíče jedny i druhý, teplejší oblečení, které stejně bylo potřeba/.

Co já budu dělat v sobotu s načatým večerem? Vedle ve vesnici je zábava, ale jít tam sama... to není můj styl. Budu doma pravděpodobně sama. Že bych si uspořádala dýchánek? Třeba s Olivkou a jejím druhým /tím horším/ já? Obávám se, že ovšem budu muset pít za obě, a máme jen jedny játra. Půjdu si asi vysnít nějakou společnost.

 Co když se znovu zamiluju... do toho samého jako kdysi?

.mějte se krásně

.páá

Dejte muži volnou ruku - a najdete ji někde na sobě. (Mae West)

Lucie - Dotknu se ohně
 Abyste věděli, dneska jsem zakončila zdárně první ročník. Nemůžu tomu uvěřit /ostatně ani Klára nemohla/, ale je to tak. A hurá do druháku!
Balím, abyste si dokázali představit, jakou mám náladu a jak to kolem mě vypadá. A prší. Už zase.
Tak, letmý pohled do diáře mi napoví, co se dělo a co bych tu měla chtít zvěčnit /protože vážně kolosálně zapomínám, i když si o něčem myslím, že to byl zážitek na celý život/...

• Verči narozky jsme slavili pomalu o měsíc později, protože před tím byla znovu v lázních. Ale na ty marcipánový muchomůrky jsem náležitě pyšná! /Taky foto putovalo na FB!/
• Místo učení se na druhý pokus na zápočet z latiny jít do čajovny s holkama? Proč ne, že, jsme studenti a žít se musí :) Pro velký úspěch jsme akci zopakovali v květnu znovu, tentokrát jsme si zašli /už i s mužským doprovodem/ na pizzu, při návratu zmokli, vyrazili na pouť, ta ale zhasla, a tak jsme to na hodinu zakotvili na recepci. Velmi vydařený večer!

Teď kolem tebe projdu se zavřenýma očima...

.dort naší Verunce

• 18. května jsem holkám odřekla kino /Velkého Gatsbyho s úžasným a dokonalým Leonardem di Capriem, ach jo/ a vydala se místo toho na pohádkový les do Rovenska. Jistě, ráno jsem se koukla na učení a říkám si, že tak kolem tý šestý bych mohla být doma. Jistě. Stáda dětí se přehnala, prošly paní ze vstupu /až po Nočníkovi a většině ostatních/, že už máme padla, a tak jsme se s Hancul vypravily do cíle se občerstvit. Jedno pivo, druhý. to druhý jsem díky Nočníkovi /Kloboučníkovi/ asi ze třetiny vylila. V šest jsem si šla pro druhý, jen tak mimochodem. Po cestě v Borku třetí, na motorestu při čekání na Kloboučníka čtvrtý a se samotným Panem dokonalým pátý. Vtip je v tom, že jsem platila za celý den jen 27 Kč. A doma jsme byla o šest hodin později, než jsem plánovala. /Ale stálo to za to!/
• Zápočty jsem dala, z posledního Labtechu se stala jedna z nejlepších hodin, a botanika mojí blbosti taky ustoupila a měla jsem 3. Spokojenost největší.
• Na zkoušce z latiny začalo pršet... až tak, že byly povodně. Naše milá Jizera  sice neplechu nedělala, ale jinde takový štěstí neměli. Z polí mezi Jičínem a Ostroměří byly jezera, která už stihla dokonce obydlet vodní havěť .

Opustit zoufalců ráj... Lucie - Chci zas v tobě spát

• Hancul odmaturovala, Štěpa rovněž. Krása. S Hancul a Santou jsme to zašli zapít do naší oblíbený hospůdky. To jsme se zase dověděly s Hancul novinek od velmi dobře informovanýho Santy! :)
• Ano, orgána. Opravdu je milý číst si na FB, jak je to těžký. Bezva. Zamakala jsem, co to šlo, názvosloví si to určité míry osvojila, k efektům našla logický pomůcky a tak podobně a šla to zkusit. Pocity byly smíšený a čekání do čtvrtka odpoledne na výsledky strašný, ale vyšlo to, mojí milí, vyšlo :)
• Jenže to vlastně nebylo to hlavní, z celé středy. Nejhlavnější byl večer, naše /moje a Jičíňáků/ výprava na Zrní. Ach, to kouzlo, když jsem tam na ně čekala, obešla Divadlo Drak a slyšela jejich zkoušku. To se nedá popsat, to se musí zažít! Bylo to perfektní, skvělé, nádherná odměna za do té doby splněné zkoušky. /A ten houslista... ten je tak pěknej!/

.vytopená Ostroměř

/Já chtěla zamést pokoj, hmm, v jedenáct, no co se dá dělat./

•  Přišla výprava na Žandov, které jsem se původně zúčastnit vůbec nechtěla, ale měli jsme tam ohňovku a zkoušky se nakonec taky poskládaly celkem příhodně, tak jsem jela, v dobré víře, že to bude perfektní jako vždy. Jen jsem se v pátek před odjezdem cítila tak mizerně, že jsem si myslela, že nikam nepojedu. Ale Kačka by se nadšeně netvrářila, Hancul konečně asi taky ne, a tak jsem se zachovala jako téměř vždy, když jsem nemocná: ignorovala jsem to a věřila v brzké uzdravení. Cesta celkem ušla, ale byla nezvykle dlouhá. Co vám budu vyprávět... čas se trochu vlekl, ale dobré momenty byly. Oběd a následná výprava na pivo /dobrý, kvasnicový/. Zabíjeli jsme čas ohňovkou, pak tu byly Trosky na Žandově /ale na ty na Troskách to prostě nikdy mít nebude/ a de facto volno. Došli jsme si na večeři, na pivo, dělali si ze mě srandu, že jím tak pomalu. Nakonec jsme se usídlili před naší noclehárnou na trávě a vymýšleli blbosti. Kloboučník se Z. se houpali na houpačce a tak všemožně podobně :) Naše ohňovka.. nekomentovat :) Byla půlnoc, chtěla jsem jít spát, na druhou stranu jsem chtěla být s nima všema, a tak jsme nakonec do té hospody šla. Cucala jsem tam jedno pivo /ono mi po nich vůbec nebylo líp/, hráli jsme karty a bylo to hrozně fajn. Cestou zpátky jsem šla s Kloboučníkem a ve školce jsme nemohli najít tu šatnu, kde jsme měli spát. 

Přichází noc, ať je mi hrou...Luboš Odháněl - Píseň smutného havrana

• Právo byla noční můra. Chápejte, my ZSV nenávidíme, proto jsme šli na Faf, ale ne, my tu máme právo, ekonomiku... a zeptejte se ekonomů, jestli mají na VŠ základy přírodních věd. Svět je nefér, ale to už víme. Vedro bylo hrozné, můj vějíř se hodil. A právo jsem taky dala. Hurá.
• Rozhodli jsme se po pěti letech ze základky sejít. Musím konstatovat, že jsme všichni vlastně docela stejní. 
• V horku se špatně učí, zatraceně špatně. Ovšem ještě horší to je, když máte před vystoupením, kam zvete, koho potkáte. Když si vymyslíte něco, o čem vnitřně stejně víte, že se to asi nesplní. Celou sobotu jsem doma přetrpěla nad fyzikálou, s fůrou myšlenek na večer a jinak úplně sama. Konečně byl večer, stavila se pro mě Hancul a my vyrazily směr Rohozec. U Lukyho jsme počkaly na Kloboučníka, postavily /ano, jen děvčata/ stan a už s mírným zpožděním vyrazili za ostatními. Zdržení tu, zdržení tam, ale nakonec jsme se na plac přeci jen postavili a jelo se. V přední řadě jsem si všimla Kepu, na kterou jsem se zubila, seč to šlo. Po vystoupení jsme odnesli věci k Lukymu a bylo deset. Než jsme se najedli, bylo jedenáct, byl ohňostroj, který jsem opět viděla jen z části. Potkaly jsme tam s Hancul LK a Dádu s rodičema. Nakonec jsme se připojily k našim ze skupiny a šli "pařit". Skvělé. Kolem půl druhý nás vyhnali sekuriťáci, a tak jsme se rozpustili. Po třech pivech jsem se motala víc než po těch pěti, takže to byla velmi veselá cesta. Myslím, že Kloboučníkovi se povedlo hodit Hancul do pole. Už jsme byli téměř ve stanu, když začalo pršet. Mělo nás to rádo :) Spát jsme šli možná o pár minut dřív než týden před tím. Hancul musela ráno do práce, a tak nás tam ještě nechala vyspávat.

• 

  .příprava na orgánu

  Jenže po osmý už mě pak naháněla máma, a tak jsme vyskočili, pobalili si věci, sbalili stan a rozutekli se.

Luboš Odháněl - První, druhý

• A pondělní fyzikála. Zbylo nás přihlášená možná polivina, zbytek se lekl toho, jak to je údajně pomalu neudělatelný, a odhlásil se. Měla tam být Klára, těšila jsem se na ni, abych pravdu řekla. Tak nám pan inženýr rozdal otázky, já je tak projela a říkám si: "Holka, jsi v háji." Ale tak něco jsem tam vyplodila, netušila jestli je to vážně správně, nebo si vymýšlím, a na konci časového limitu odevzdala. Navzdory původnímu plánu jsem tam počkala s Klárou, pokecaly jsme. Přišli pak i Jíťa, která čekala na odpoledne na právo. Minuty se vlekly, hodina čekání na výsledek je vážně něco úmornýho. Pak prošla další spolužačka, co s náma dělala fyzikálu, netvářila se nijak extra, a tak jsme se odvážily jít zjistit, jak jsme teda dopadly. Do třetího patra jsme šly pěšky a zamířily k nástěnce. Koukáme, koukáme a nemůžeme ani jedna uvěřit vlastním očím. Obě za 2! Klára se mi tam štěstím pomalu rozbrečela /takovou radost jsem dlouho neviděla/ a přítomný pak inženýr nás ujišťoval, že nám může dát i horší známku. Nechaly jsme si to zapsat rovnou do indexu a šly jsme. Klára ještě čekala na zapsání práva, a tak jsme se s přáním krásných prázdnin a poprázdninového setkání rozloučily.

Teď sedím na recepci, pokoj mám už hodinu odevzdaný a čekám, až pojedu domů. Stěhuju se vlakem, doufám, že jím nepojede spousta lidí, jako obyčejně. /Nevíte, kde mám tu tvrdou housku?/
A domů...
Na čtvrtek jsme si dohodla posezení s Lae a Klárou a Hancul, v pátek budu dělat Lukymu dort a večer jdu na slučku s gymplem. První červencový víkend budeme se skupinou na Valdštejně tak se celkem těším :) snad nám bude přát počasí.

.tak se mějte krásně

.páá

Your ignorace, your loss

.vzpomínka na Štěpy maturiťák

The Gathering - You Promised Me a Symphony
/Je normální, že je ta paprika hořká? Ale jinou odpověď než že je slyšet nechci./
Inu, největším vrcholme letošního vaření na koleji asi bude těstovinový salát /ano, další stupeň, konečně jsem se hla z polívky z pytlíku :) /. Ono dělit se o kuchyňku s dalšími x lidmi fakt není na Olivku.
Byla jsem v únoru na Štěpánčině maturiťáku, to jsem se vám pochlubila? Už vůbec nevím, co jsme všechno stihla a nestihla zapsat.
/Cpu se tím salátem... hmm/
Jo, jistě. Takže šermířský ples. Sraz jsme měli o hodiny dýl než rok před tím a rovnou jsme se převlíkly do šatů. Výzdoba byla z části z minulýho tréninku, z části z týdne, protože školou povinní členové měli jaksi jarní prázdniny /a já tiše záviděla... nu Péťa určitě taky/. Taneček jsme si zkusily jednou, pak už se nám tam nastěhovala kapela a my měly utrum. Z druhého tance sešlo /naštěstí/, protože Standa byl nemocný.
Když teda poskočím, tak předtančení se nám celkem povedlo. Pak jsme se zahrabaly k tombole a vylezly až kolem půl jedenáctý, abychom se stihly s Hancul řádně připraviti na UV show.
Dámy převlečeny byly, ovšem náš drahý Kluboučník nikde. Při jeho hyperaktivitě ten den to vlastně bylo celkem normální. Před začátkem plesu pořád žongloval s těma pískacíma míčkama, Hancul několikrát nabídl opasek, který by jí prý stejně neslušel, a Olivka si dokonce myslí, že s ní prohodila nejvíce smysluplných slov možná od té coby, co se znají. Konečně se tedy přiřítil, jako vždy jsme mu vybrali oblečení /ano, vzpomínka na Hořice/ a čas se krátil.
Oproti Střelnici je sokolovna poněkud menší, a tak muselo dojít k několikerým změnám v sestavách, abychom se tam ve čtyřech vůbec vešli. Ale nakonec to snad dopadlo dobře :)
A po půlnoci, tedy po našem vystoupení, jsme měly s Hancul konečně volno /ovšem co bychom tam dělaly, kdybychom neměly práci, když tam nikdo z našeho okolí prostě nešel/, padla prohibice a my si mohly dát do nosu. Na Péti radu jsme si daly kolu s rumem...
Trochu jsme tancovaly /chvíli dokonce i s Kloboučníkem/, trochu poslouchaly, po třetí skleničce koly s rumem i povídaly :) Kapela to ve dvě zabalila a pak ani nevím jak byly čtyři hodiny ráno, sokolovna pouklizená a my se odporoučeli na kutě do tělocvičny. Tam jsme se ovšem ještě do půl páté za břicho smíchy popadali, až jsme nakonec usnuli...
Farmák style (půlící video 7. skupiny)

.přípitek

Následující týden byl ve znaení potkávání spolužáků. Začalo to pondělkem, kde jsme na terminálu ráno potkala Lemura :) Týden jsem překlepala, dokonce jsem jakž takž zvládla i středu a pak už jsem si to pádila v pátek poloprázdným busem domů. Ve městě jsem ještě potkala ještě Janne.
Doma byla honička, časový plán se mi vymkl opět z rukou a nic jsem nestíhala. Když už jsem se v půl sedmé vyhrabala s domu se třema taškama v rukou, v nezapnutém kabátě a v náramné vánici /přišla jsem si jako na konci světa pomalu/ , doma na stole jsme nechala holkám lístky na ples a chudák nemocná máma za mnou pádila k LK. Nic víc už jsme ale doma nenechala, a tak jsme nakonec s mírným zpožděním s holkama vyrazily, na zastávce vyzvedli Santu a na nádraží Štěpu.
A pak začalo potkávání na plese a obdivování se Jítěnčiným šatům a spoustě dalších věcí. Předtančení měly obě třídy hezké, béčko mělo i pěkné video. A pak se dlouze šerpovali...
V půl jedenáctý bylo vystoupení /povedený, podejď by ne, když jsme to měli tolikrát odzkoušený/ a pak už opět jen volná zábava, která zpočívala ve víceméně nekonečném trsání s Hancul a Štěpou. LK a její sestru si rozebrali nějací kluci, nás samozřejmě nikdo nechtěl, ale nám to nevadí. Dokonce se Štěpou jsem tancovaly dvakrát ploužák! :)
V půl druhé jsme jely domů, Santa šel pěšky. Se Štěpou jsme si pak ještě povídaly, a když se prodlevy mezi odpověďmi už dostatečně prodloužily, šly jsme spát.

.naše UV show

Ráno jsem ji dovezla na nádraží /se sedmiminutovým předstihem!/ a šla jsem ještě nakoupit ovoce a zeleninu domů. Jenže jsem tak pitomě zaparkovala, že to další auto mě tam už úplně zablokovalo, takže jsem měla cca dvacet čísel před sebou a deset za sebou. Nicméně všechna tři auta to přežila bez úhony a já s nákupem pak dorazila domů.
A v neděli na tréninku se nás tam zas klasicky moc nesešlo, ale i tak se pánové dokopali k činnosti, mě zase k činnosti dokopala Hancul a naučily jsme se mlejn ve dvou. Juchů, asi to s náma nebude tak zlý :)
/Ano, to je zase Olivka!/
The Gathering mi vydali další desku. A Zrní je dle akademiků objevem roku. Congrats! 
Tak. Víc nemám co říct. Jen to, že si dám zase dlouhou /cca tříměsíční/ pauzu. Ach, odloučení od mého temného koutku duše mi bude chybět. I když celkem nevylučuju, že konečně vyhodím na světlo světa fotky nastřádané za zimu nebo nějaký jiný poklad.
Why did I ever think Live is about to go on In a moment... The Gathering - Bad Movie Scene
Opět se zdá, že Olivka je jediná, kdo ne tak moc dobře snáší přechod do nového života v novém městě a novém prostředí. Je neviditelná, nikam nepatří. Čeká na šíleného steampunkera /ano, už ani nečeká na prince na bílém koni, ani na rytíře a ani na poikového mága, páč to by se evidentně načekala/, který jí pomůže spravit tu její podivně pochroumanou duši. S nímž její duše splyne v jednu... /utopie.../
Kdesi uvnitř cítí, že její dětství už vážně skončilo. Ne, není dospělá, ale není už ani dítě, které život chrání před zlými zprávami. Z části se tato proměna stala v devítce a dokonána byla loni /před rokem a půl/; teď už se na to všechno jen nabaluje. Zmizela místa z dětství, mizí i lidé, je to celkem na nic.
Ne, vlastně to není tak zlé. Nesmí být. Mám schované staré fotky, na spoustě z nich je děda a na některých jsou si tak podobní...
No vidíte, Ondra odlétá do Japonska. Obdivuju, já svoje rodné hnízdo na tak dlouho jako on neopustím, nemohla bych se na tak dlouho vzdálit od svého útulného skladiště :) Dělává mi to problém na týden... Šťastnou cestu a spoustu krásných zážitků!

.hele, ten duhovej kroužek v pravém poředí je Olivka!

Bad Movie Scene je pěkná písnička, jen škoda že mi připomíná to ráno, kdy jsem brečela u snídaně, když o tom mluvili ve zprávách, v buse, když jsem si na to vzpomněla, a vlastně celý den. Někdy mi přijde, že si u nás byl pro tu poslední rajskou celkem nedávno a že se někdy musí znova vrátit. Že to není možné. A cesta do Semil mi taky chybí. Mám vás ráda!
I´ve sent your name Up into the sky... The Gathering - My Electricity
A dost!
Musím přestat ignorovat to nádobí na stole :) a jít dospat včerejšek. To víte, takhle pozorně jsem nesledovala snad ani první řadu Superstar, jenže když tam je někdo, o kom můžete říct: "Toho znám ze zíkladky!" /ano, a odškrtnout si tuhle položku na seznamu/, tak vám to prostě nedá :)

.tak se mějte hezky, mějte se rádi, Olivka zase na chvíli odchází

.páá

tam a sem

Nedívat se do daleké budoucnosti. Brát to co dává přítomná chvíle. A žít...

Víc než předsevzetí, které jsem si dala, mě mrzí a štve skutečnost, že se vlastně o jeho naplnění snažit nemusí. Ono to tak dopadne tak jako tak.

Abyste věděli, chtěla jsem všechno rozdělit do dvou článků, ale přišla jsem na to, že bych o minulém víkendu nedala dohromady dostatečný počet slov, aby to stálo za to.

.vějíře.

Odjeli jsme, přijeli. Všichni víceméně celí, živí. Bylo to bezva, jistě: na bitvu se pěkně koukalo, ušní bubínky už tolik netrpí, zábava byla se šermířema jako vždy skvělá, hlava se po třetím pivu motala. A hlavně ohňovka byla relativně vydařená, přestože bylo málo lampáku a Péťa si popálila /docela ošklivě/ prsty. Umíme to hůř :)
Spát jsem šla k ráno, až když z nás alkohol už dávno vyprchal. /Komu,čemu to řekl prcku?/
Ráno jsme vstaly později než ostatní, jeden gotičák už byl rozebraný, pomohly jsme s druhým, naližili věci a jeli. Vezla nás zpátky Péťa, doprava až domů :)

.lampionová výzdoba těsně po zavěšení

Jak jsem v neděli po příjezdu byla ještě rozjetá, ulomila jsem otevírání od pračky, a tak jsem uspíšila mámino vybírání nové.
Život je podivný a má rád hříčky. Prababička loni  umřela ve stejný den jako děda, babička ve stejný den jako její manžel, můj děda. Zvláštní, viďte?
Přišel čtvrtek, den odjezdu. Nervozita byla, na tolik dní jsem ještě nikam takhle narychlo neodjížděla!
Před sedmou jsem se nalodila ve městě do dodávky a vyrazili jsme neúspěšně směr Bílý Kostel /tam jsme nedorazili/. "Normálně" jsme ale naštěstí na Grabštejn přeci jen dorazili. Pod vojáky na nás čekali Patrik s Bárou, naskočili k nám a jeli jsme. Vyložili jsme věci, něco ještě počudlali, se Štěpánkou jsme už za tmy obešly hrad. Natahovaly se lampiony. A bylo úžasně kouzelné když nádvoří ztichlo a uprostřed hrála holčina na hang. Byl to jeden z těch magických okamžiků.
V sobotu ráno jsme se sešli v kuchyňce nad hrnkem čaje. Poté jsme vyrazili do Chotyně pro nějaké čerstvé potraviny a nakonec jsme se nasnídali v parku na prolézačkách. V cukrárně jsme už byli přes Patrika sháněni Jirkou /kastelán jičínské Lodžie a jeden z pořadatelů Grabštejn worldfestu/, a tak jsme se vydali nazpět.
Program začínal až večer, ale vše se přehouplo strašně rychle. V modrých pořadatelských tričkách jsme zadržovaly nedočkavce na malém nádvoří. A pak tu byl první koncert - L´arrache Coeur. A pak už to jelo.
Lidé byli více a více opilí, přesto se celkem ochotně podřizovali našemu zákazu nošení pití do interiérů. U dua Tarafuki už byla vážně krize, očka se mi zavírala. Nicméně musím říct, že páteční hudba byla magická, podněcovala moji fantazii. Rasputin Band už jsem neslyšela, šla jsem spát.

.Praguematique

Sobota začínala už ve 12 a my se Štěpánkou a Petrou jsme už od jedenácti u vchodu vítaly sobotní návštěvníky. Ode dvou hráli Bezobtratři, což se mi moc líbilo /hráli na velkém nádvoří, které bylo hned vedle vchodu/. Ve tři šel Vojta na podruhé vyzkoušet Mechanický cirkus a vrátil se tak nadšený, že nás tam okamžitě na čtvrtou poslal taky. Mezitím tam znovu prošla organizátorka Štěpa a už vážně vypadala, že když nás tam uvidí u lístků znovu, prostě nás vyhodí :) A tak jsme se se Štěpánkou uklidily pod věž na představení Mechanický cirkus. Pak jsme se přestěhovaly na zahradu na Praguematique. Nakonec jsme to zakotvily na Zrní - a to byl ten nejlepší zážitek dne. Ti kluci byli dokonalí!
Vrátily jsme se k lístkům úplně ách! a znovu vystřídaly Radima a Péťu. Tam už jsme vlastně zůstaly až do konce. V jednu chvíli jsme se přemístily na schody na nádvoří, došly si pro zázvorový čaj za čajový lístek do čajovny, pak jsme se ale zase stáhly dovnitř.
Z kuchyně se o nás perfektně starali. Prošla kolem nás paní Marie a nabídla nám buchtu. Pak šel do kuchyně Vojta a opět nám donesl buchtu, na druhý pokus dokonce misku melounu.
Kolem desáté jsme už nemusely kontrolovat pásky, jen jsme si užívaly kapel.

.zaplněné malé nádvoří v neděli při poslechu Cirkus Cermaque

Postupně to odpadávalo, až jsme tam zůstali jen Petra, Jedla a já. Verča z infa to tam neskutečně roztáčela na Hadry z těla, ale pak hledala náušnici /a našla/ a purinu-lahvičku. Pařili jsme do čtyř - my šli spát, ale hudba hrála dál...
Ráno jsem se dopočítala toho, že nás v té hradní místnosti pro nocleh určené přespalo na neděli něco přes dvacet :)
Odnesli jsme lavičky, odvajglovali nádvoří a zahradu a šli skouknout Oblíkací pohádku. Udělali jsme čelem vzad a rozehrál se Cirkus Cermaque. A nakonec jsme se téměř váleli smíchy /kdybychom neseděli/ u HUSO Revivals Show.
Odnášely se věci do aut, rozebíraly se lavičky na zahradě, sundavala se plachta. Pozorovali jsme průvodce, jak tu plachtu, co byla pověšená nad pódiem, drhnou. Pak už bylo třeba snad jen rozebrat pódium samotné, ale k tomu by naše ženská síla asi moc nepomohla, a tak se zavelel odjezd. Rozloučili jsme se s Jirkou a jeli přes Bílý Kostel domů, kde jsem byla zhruba kolem páté.
A doma se na mě k večeru vrhly všechny chmury, které jsem tam nechala.

Nenapíše. To je téměř jisté. A já mu taky psát nebudu. Nenapsala bych, ani kdyby byl konec světa a on ten poslední.
A tak nejspíš končí pohádka... ještě dřív než začala. Jak neobvyklé.
Amen.

hanulkak (rajce.net)
jindraci (rajce.net)
moje Picasa

Prý ses vrátil...

/Podle našeho Lukyho./
Tak po očku jsem dneska sledovala státní pohřeb Václava Havla. Víte, co bylo zvláštní? Kdykoliv byl záběr na lidi, oni neplakali. Snad až na Ladislava Špačka. Nechápu to.

Rozloučení to bylo se vším všudy. Velkolepé, jak se nejspíš slušelo. Jen je škoda, že tak jak lidé smýšlí teď, několik málo dní po jeho smrti, nesmýšleli za jeho života. Těšilo by ho to mnohem, mnohem víc, tím i jsem jistá.

Za poslední týdny jsem nashromáždila spoustu poznatků. Tedy:

1. Mladší generace jsou vážně jiné. Třeťačky nám odmítly pomoc na našem maturiťáku a mladší se rovněž netváří třikrát nadšeně. Začínám se obávat, aby náš ples nebyl kvůli tomu jedním z nejhorších, co náš gympl zažil.
2. Nástup už umíme celý. Tedy umí ho ti, kdož pravidelně chodí na tělák a byli včera ve škole. Bau si s tím dala velkou práci a má to vymakané. Klobouky dolů, dámy a pánové!
3. Zapálení svíčky za našeho bývalého prezidenta je vlastně /navzdory tomu, co jsem napsala a zase smazala/ hezká věc. Jen my ji za něj nezapálíme. Zítra bude plamínek plápolat za našeho Jirku.
4. Temně modrý dyftýn je asi tak modrý, jako jsou modré moje modročerné vlasy /a Klára s Lae vědí, jak jsou modré :) /
5. Nejlepší pocit z natáčení jsem měla, když jsme kameramance alias Kláře nosila kabelku. 
6. Ruština zní krásně v písničkách. Vůbec je ruština úžasná a rozhodně její základy posbírané za ty tři roky nehodlám zahodit.
7. Čtyři sta zabrčkovaných lístků do tomboly není moc. Tedy v lahvi to rozhodně moc není. Označených jich už máme možná ke 200. A snad nás ještě dalších 400 čeká. 
8. Musím šít. Čas se krátí.
9. A učit se. To se taky krátí.
10. Těším se na ty nejdelší prázdniny ve svém životě. Snad se jich dočkám. Nikdy nevíte, co se může stát.
11. Svět je malý a nechápu, co to bohy napadlo, činit tolik lidí smutnými kvůli smrti mladých lidí v jedné vesnici. Ten mladík z Antolina byl prý od nás z vesnice. 
12. Ze tří drogerií v centru našeho městečka do dvou hodně dlouho nevkročím. Nechápu, jak se ty obchody mohou s takovým chováním prodavaček udržet. Asi jsou ty prodavačky protivné a zlé jenom na mě :)

Je toho mnoho, co se stalo. Bolí mě hlava, myšlenky chtějí pryč, ale neumím je správně pojmenovat.

Další rok se chýlí ke konci. Vánoce za dveřmi.

Nemíním se tu stavovat tak často. Není to v mých silách.

Letošní rok mi sice mnohé dal, ale ztráta to jednoznačně převáží. 

Přeji všem krásné a veselé Vánoce. Ať jsou šťastnější něž ty naše.

A do nového roku mnoho úspěchů, štěstí a zdraví. Ať se Vám štěstí neschovává za roh jako nám.

P.S. Nemohu prostě odolat. I když tenhle dodatek dopisuji až po Vánocích, jsou to všechno písničky připomínající Vánoce. Believe a When Christmas Comes to Town jsou písničky z Polárního expresu, pohádkového příběhu, který mi letos na Vánoce skutečně chyběl, protože vystihuje pravou podstatu Vánoc: víra. Když budete věřit, Ježíšek pro vás bude existovat v celé své kráse, právě tak jak mi vždycky říkala máma: Ježíšek je pro toho, kdo věří. I když do dneška přesně nevím, jak vypadá; jsem generace, která byla krmená Santou Clausem. Třeba mi to jednou nějaké dítě poví.

A Happy Christmas od Johna Lennona je písnička sama o sobě úžasná. Melodií mi připomíná dětství.

Chybí mi ta malá holčička, která brečela, že už je po Štědrém večeru; celá ta dětská naivita a bezstarostnost. 

A chybí toho mnohem víc, ale to už mi nikdo nevrátí a nedá...

Skutečnost není nikdy tak zlá, jak vypadá. Je vždy mnohem horší.

Několikeré včerejší nutkání napsat jsem přemohla.Raději jsem se vrhla na biologii.
Stala se spousta zajímavých věcí. Kde začít?

Konečně se vybarvíme

Byl to boj, ale máme téma na stužkáč. Dokonce máme už i zhotovené pozvánky, jen je po prázdninách roznést pánů profesorům a paním profesorkám. A doufat, že vůbec někdo přijde :)
Od všemožných nemožných nápadů jsme skončili u nejprostšího: barvičky. Tak trochu formou diktatury se to odhlasovalo. Zvítězilo to i nad Black&White Party, Návrat legend, Povolání, Dobro a Zlo, Svatbu, Karneval i Retro. Nebude to nic úchvatného, ale nemuselo by to býti úplné fau pax. Jen aby se nesešlo deset červených nebo tak nějak. Mými barvami zůstává černá, hnědá a modrá.
Stužky i šerpy by už mohly být doma, tedy u Bau.
Jinak jsme už mohli začít nacvičovat na maturiťák, jen kdyby to někteří nebojkotovali...

To se neodmítá

Přiznám se, že kolem plakátu na The Backwards jsem měsíc chodila, aniž bych mu věnovala větší pozornost. A dalo by se říct, že jsem téměř prohloupila!
Když Klárka roznesla zprávu o nabídce, která se neodmítá, přihlásila jsem se. Vědět pořádně, že je to nejlepší světová Beatles Revival, tak neváhám ani před tím.
Když nastal ten vytoužený pátek a ještě vytouženější večer, nasedla jsem do autíčka a frčela do našeho městečka, kde se měla konat ta veliká událost. Přišla jsem včas, udivená počtem studentů čekajících před divadlem. Umístili nás na 1. balkón, mezi nás se rozmístilo několik málo jedinců, kteří měli regulérní lístky /my šli totiž díky počtu zadarmo/. A pak to začalo...
...a skončilo strašně brzy :( Provedli jsme zatěžkávací zkoušku balkonu, zatleskali si, zazpívali, dvakrát je vytleskali a pak konec. Ach, to bylo krásné!
Byl to Ach! večer; byl dokonalý. Skvělí lidé, skvělá hudba, skvělá zábava. Příště si tu možnost ujít nenechám!

Ve znamení priorit

V pondělí se při pohledu na chemii obvykle hroutím: o víkendu ji stíhám obvykle jen přepsat a víc nic. Je to strašné, nejsem se sebou vůbec spokojená /tuhle známku vidět vážně asi nechci/.
Biologie je o něco lepší, nechápu to, tolik mě nezajímá.
Za to v semináři /kterýmžto je už od druháku matika/ jsme psali zatím jediný test a z toho mám za 1. Polepšila jsem si sebevědomí po té 3 z normální matiky... když někdo neumí číst...
ZSV je ovšem čím dál tím nudnější a míň a míň potřebnější. Píšu příběh, vygumovala jsem Milétskou školu a píšu příběh.

O životě ztrácejícím se v mlze

O tom je podle slov Jaroslava Rudiše komiks, jakožto i film a divadelní hra Alois Nebel. Film, kde se zbytečně moc nemluví a slova se nevybírají. Kde se vám před očima roztančí komiksové obrázky. Kde visí mnoho otazníků. A který možná nepochopíte, i to se může stát; byli jsme před upozorněni, že to není film pro blbé. Připravoval se pět let; mám pocit, že když jsem se v prváku na besedě setkala s Rudišem poprvé, ukazoval nám malou ukázku. To je už let...

Jiné dimenze

Přijde mi, a ne poprvé, že všechny příběhy, které se kdy zrodily v mé hlavě, si byly podobné. Jako kdybych pouze měnila dobu a postavy a ty životy byly stejné. Všude je válka, všude je zoufalství. Možná proto, že se války bojím a zoufalství mě děsí. Možná proto, že život je boj a každý den svádíme bitvy minimálně s naším vlastním svědomím.
Objevila jsem literární soutěž, ale nehledě na to, že na vymýšlení a sepisování kromě ZSV čas nemám, jsem to vzdala. Navíc můj vyprávěcí talent je prachbídný; kdykoliv někomu něco vyprávím, skáčou mi všichni do řeči. Nesnáším to.
Počítám s tím, že času nepřibude a učení neubude. Tedy se asi na delší dobu loučím s tímto už dávno ne vyloženě temný koutkem svojí duše, vyhledávat časy a doby, kdy svět nebude tak zblázněný a nebude nás nutit se hnát za kdovíčím.

Nechápu návštěvnický boom, ale mezi hesly stále vévodí "návrhy šatů".Tak tedy vítejte, zbloudilci! 
A vy ostatní se mějte krásně.

.páá

nadpis: http://aforismy.webnode.cz/

PS: Vždycky jsem chtěla vytvořit dadaistickou báseň.
PPS: Sny jsou nereálné - reálnými je tvoříme sami svými činy. A já nevím, jestli mohu konat.

Maximální stav opilosti je, když se motáte i v sedě.

/Pamatujem?/
Moje ranní nálada se dá nejlépe připodobnit písničkám od mé milované Khoiby (make no silence, pathetic, that reason, not as it seems, wash this out, a další) - melodiemi, zvláštním tónem hlasu zpěvačky. Po ránu si stále ještě připadám spící a neskutečně znechucená školou. Což jsem ovšem i odpoledne...
Myslím, že jsem moc žánr nezměnila, když jsme si dneska po příchodu ze školy pustila Massive Attack. Začala s Paradise Circus a dál pokračovala v albu Heligoland, protože se neodvažuji hrabat dál - zatím je to jistota :)
Když už jsme u té lehce depresivní hudby /i když na mě teď tak momentálně vůbec nepůsobí/, vzpomněla jsem si na New Age music uskupení či projekt Biosphere. Hlasitost musí být strašně zvláštní, aby to správně působilo a hlavně se nedívat na ty obrázky - v kombinaci s tou hudbou /prý meditační/ mi to přišlo dosti vražedné.
Co nového na mém blogu? /Ano, já mám blog!/ Pořád něco, vždy se najde vhodný moment a chuť utéct od učení, abych něco spatlala a vznikl nějaký nesrozumitelný kýčovatý článek. Třeba jako ty dva poslední...
Přijdu si chvílemi jako vyděděnec společnosti. Ale jenom chvílemi a o to víc to pak nechápu.
Can you explain me the basic difference between fantasy and sci-fi? Ach, ty konverzace budou vtipné! Vtipné, ale ne nejhorší. Navíc to je jen pár měsíců...
V pátek mě nazvali emem. No co naplat, skutečně jsem byla tak podivně ustrojená, jen jsem tohle od prváku neslyšela. Tehdá si mě s emem zaměňovali velice často.
Docela už chápu, proč mě v prváku máma varovala, abych nechodila sama parkem. Ono vidět tam taková individua :) A to se říká, že to je špérácký park; Santa si mi stěžoval, že to vůbec není pravda, že špéráků tam je skutečně jen a pouze minimum :)
Pozorovat ohňostroj ze hřbitova a podivovat se prodlevě mezi tím, co vidíme a zvukem je taky fajn. Ale UFO jsme tentokrát neviděli. Ani padat hvězdu. Když padaly Perseidy, tak jsem sice byla dlouho do noci venku, ale byli jsme pod tromy a navíc bylo i docela nepěkně. Tak jindy; třeba za rok.
Návrh na půlnoční překvapení předložen Bau /vypadá to, že naše hlavní organizátorka/. Ještě záleží na tom, zda-li mi to schválí celá třída a povolí ostatní /to jest povolí v původním stavu a návrhu vedení KC Střelnice/. Isis, prosím, ať to dopadne!
Můžu došít svoje šaty na maturiťák. Maminka koupila krásnou krajku, přesně takovou jako jsem si přála. Jen mít ještě ten čas. /Který nemám, právě se mám a musím učit 1. + 2. otázku z chemie./
Takže jdu.
Tedy stop! Nejdu!
Invitation, invitation!!
V sobotu 1. října se opět koná Libuňské pozdravení /tedy tuto sobotu/. Kdybyste náhodou měli cestu a chvíli volna, tak se v Libuni na faře určitě stavte a to nejlépe v odpoledních hodinách, kdy tam bude šermířské vystoupení. Budou se prý péct placky, což určitě stojí rovněž za zkoušku /a když už tak rovnou kombinace povidel a česneku - ale nechtějte, abych ten česnek tam na to dávala já :)  Vždycky to přeženu./ A nějaké další stánky. A doufám, že si užijeme aspoň trochu srandy :) Ale to už není pozvánka, to je moje osobní očekávání...
Ano, a včerejší trénink, na který nás vezla Hancul. Dojeli a dokonce se i vrátili, přestože J. s T. jí do toho řízení vcelku dost kecali. /"Já jsem sem vlezl pod nátlakem!" "A kdo tě nutil?"/ J. si usmyslel, že uspořádá rozcvičku i pro nás ohňovkáře, no kam se vlastně počítá i on, jenže se tam objevil ten druhý zbytek, a tak se je opět jal komandovat u kroků a tak dále. /"Tak my s Hancul můžeme odejít, když to tu vysvětluješ jenom..."  "Ne, to tady klidně zůstaňte." Zjevně jsem projevila větší zájem než ony dvě, nebo nevím, ale ráda bych věděla :)/ Toho že si vlastně vůbec nezatočil, si všiml při odjezdu. Prý ho mrzelo, že si neprocvičit to, co mu moc nejde /což je dle mého nemožné, aby jemu něco nešlo, stejně jako Š./

Tak se mějte krásně, mytí oken zdar a třeba se potkáme v Libuni! :) /Naivní přání, naprosto to vím, ale i zázraky se dějí, ne?/

Páá

foto: Pyromaniac

P.S.: "A příklad si spočítají maturanti /z matiky/ a Olivka!" Ano, proč ne, viďte :)
P.P.S.: Život by mohl být jednoduší a vtahy méně zamotanější a ženský menší svině. /Vzpomínám na jednu konverzaci s Hilary, kdy jsme se ji s Horisem snažili přesvědčit, že jak kluci tak holky jsou někdy svině. Chudáček, zrovna tohle nebylo to, co potřebovala slyšet./

Evanescence - What You Want

A je to tady! What You Want je na světe!
Na Facebook.com/Evanescence můžete zhlédnout i jejich živé vystoupení na MTV.
Nejsem soudce, abych rozsoudila, zda májí pravdu ti, kteří tvrdí, že to není zrovna ono, či ti, kterým se to líbí /a těch je většina/. Nejspíše se budu řadit k davu a hučet, že je to celkem povedené.
 Navíc vám ještě dlužím obal /určitě jste ho už někde zahlédli/ singlu.
/Ach, Perune, po tak dlouhé době, co jsem se zase vrhla na psaní zpráv z hudebního mikrosvěta, který tvoří ti interpreti, které mám ráda!/
A tak si užívejte hudby, já jdu zase doufat a marně snít, že by sem třeba omylem mohli zabloudit /a určitě bych nebyla jediná, koho by to potěšilo/.
Více informací jako obvykle pořídíte na Evanescence.cz, či jiných, poněkud mezinárodněji stavěných fanouškovských stránkách a oficiálním webu /koho by to nenapadlo, že?/

Dočasný nedostatek prázdninové nálady...

Jednotlivé první prázdninové dny mi protekly mezerami mezi prsty; je to neuchopitelné. Ve čtrnácti jsem si řekla, že bych se tedy konečně mohla začít chovat jako jakákoliv mladá slečna. Od patnácti čekám, že se stane něco zvláštního, neobvyklého. Ale stále jen čekám. Člověk by řekla, že když už mu je osmnáct, tak má právo na to něco pořádného zažít. Jenže se zdá, že nejlíp bylo loni... Asi jsem do prázdnin vběhla s příliš velkým očekáváním...
Jednou večer z nudy jsem hledala na YouTube.com písničky a vrátila jsem se k těm čtyřem, který znám od Xindla X. U Anděla jsem si zavzpomínala a zjistila, že jsem ho asi víc jak rok neslyšela, a zaujal mě klip k Dyskgrafikovi. Ale kdo nezná nebo neuznává Comeback, tak nepochopí...

 No vlastně jediné co se s osmnáctým rokem mého života změnilo je, že mám řidičák. A když si sebe představím loni... "Já a řidičák?! To jste se asi zbláznili, ne? Teď rozhodně ne, později určitě, ale ne teď hned. K čemu?" A tak jezdím. Několik jízd se strejdou mám za sebou a teď bude následovat ježdění s nějakým jiným doprovodem. Sama si to ještě netroufnu. /Ale proč?/ Včerejší výlet do Liberce byl dobrý, řízení mě docela baví a jsem vlastně strašně ráda, že už mám autoškolu za sebou a doufám, že se tam už nebudu muset nikdy vrátit.
Ve čtvrtek jsme s Hancul byly poprvé na naší brigádě u jejího dědečka. Kontrolovaly jsme součástky. Práce to není zas až tak namáhavá, ale je to stále to samé do zblbnutí. Dělat tohle pět dní v týdnu, nějakých čtyřicet osm týdnů do roka, třicet čtyřicet let tak to už člověk musí být naprosto zblbnutý. Jak ti lidé mohou pracovat celý život u pásu?!

V pátek jsem se vrhla na šití. Je neuvěřitelně zvláštní, že ačkoliv vždycky hodně přidávám, tak mi to pak je docela těsné :) Mám se toho prostě pořád ještě hodně učit. To že si na stroji nepřišiju ruce, že pár docela jednoduchých dílů sešiju k sobě ještě nic neznamená. Dneska jsem košili došila /tedy zbývá mi prošít ještě pár dírek na šněrování/. Ale ostatní látky musím ještě objednat. Jen jsem se k tomu ještě nedostala...
Zjistila jsem, že moje zelené gotické šaty /viz obrázek/ jsou  trošku z mojí strany podvrh. Ano, pevně věřím, že střih je skutečný a dal by se datovat do počátku 14. století, ale... Pro oděv zvaný peliçon bylo typické podšití kožešinou (ať už to byly šaty nebo třičtvrtěkolový plášť). Což já nemám a mít na těch šatech ani nikdy nebudu. Pokud se k tomu dokopu, vytvořím nějakou výšivku a tím to bude hasnout.
Našemu milovanému Lukymu bylo  7. Neuvěřitelné, jak ten čas letí. Mamka opět přemýšlela nad dortem a já si vzpomněla na jeho momentální posedlost kalkulačkami. Nu takže dortík byl ve tvaru kalkulačky :)
Dneska cestou na šerm jsme potkaly s Hancul Lae cestující na tance. Jenže vtip je v tom, že šerm vlastně nebyl a my to zjistily, až když jsme vzaly na kliku. Hancul v prvním návalu vzteku chtěla jít za Arianne a zabít ji; nakonec ale jen nadávala, lehce ji seřvala, ale nezabila, protože jsme k nim nedošly.

Háčkuji si kabelku. Všechno je lepší než číst tu nudnou povinnou četbu. Jenže musím. Achjo, já nechci maturovat! Barte, braň se! Křič, kopej, vysílej kouzla! Nechci být od tebe oddělená, ale už několik měsíců jsem. Musíme s tím něco provést.
Zítra mi vybyl čas, protože Hancul v pátek složila závěrečné zkoušky v autoškole a jde si zažádat o řidičák. Nu já si dojedu pro zámek na vrata, měla bych si objednat látku a možná si omyju svoje/naše čtyřkolové vozítko.
Čekat na něco OČEKÁVANÉHO  a PŘEDPOKLÁDANÉHO? A má to ještě vůbec smysl? V hlavě zmatek, tak prosím protřepat, ale nemíchat. Ach Isis, co to zase plácám?
Jdu doufat v lepší komunikaci pro příště. Doufat v příští víkend a ten následující též. I když třeba nic z toho nebude. Přeju si obvykle tolik věcí, že se všechny prostě stát nemohou. To je už prostě život. Tak to je.

Mějte se krásně.

Páá

foto: Olivka