III. týden 4. semestru

2. března 2014 (neděle)
to bude dlouhý. celý den na laborkách. a pak ještě jeden než se zase uvidíme.
naopak jsem si jistá, že do soboty to hergot uteče. ples. a šaty nejsou hotové. jsou doma. holka, to jsem na tebe zvědavá. já taky.
tak se čase předveď.
3. března 2014 (pondělí)
to nemá cenu, za půl roku stejně přijde povolávací rozkaz.
situace na Ukrajině je děsivá. modré nebe nad žlutými lány. kdybys tenkrát věděl. ale je dobře, že už tam nejsi, zatraceně dobře.
A takhle chceš jít na můj maturiťák?
bodnutí u srdce ve čtvrtek. napůl zhroucené plány. ale v hlavě řešení - nemožné. jeden článek chybí, už dva a půl roku tu chybí. a nikdo ho nevrátí zpět a jen těžko nahradí.
myšlenky rozutečené všemožně. není cesty zpět.
půjdu šít. když se mi nic nechce a nemůžu dýchat... jediný řešení.
4. března 2014 (úterý)
tak nic. dojdu si na tělák konečně, zítra si koupím jako správná žena na útěchu boty. a až na plese. stane se. /A to to jako stíhá? Školu a práci?/
učení? ne, spánek, jako vždy.
5. března 2014 (středa)
boty přijdou na řadu v pondělí. venku krásně, ale táhnout se až do města se mi nechce. to si dám raději večer další zničující hodinku těláku. svaly bolí, ale čárečky na zápočet potřebuju.
prokrastinace, hurá.
zkotrolovat na seznamu.cz jestli nám už nevypukla ta třetí světová. zatím nic. tak zpět k biochemce.
6. března 2014 (čtvrtek)
moc velká odchylka, nula bodů. tak jo no. takže tu diplomku nebudu dělat tady. heh, moment, ale tyhle metody budu potřebovat asi VŠUDE!
Na co jste chtěli jít do kina?
...ale pár uřezaných hlav.
To by mi nevadilo...
Olivko?!
Nevyžívám se v tom, ale nevadilo... to už asi není normální. není divu, že mě musí mít za šílence.
a zabít některý lidi málo. na co se snažit, že. chápu Hancul, tohle by mě taky neskutečně namíchlo.
7. března 2014 (pátek)
mrtvá. se vším všudy.
8. března 2014 (sobota)
nestíhám. vůbec. šaty došity až v sokolovně.
ukořistěná poslední žíněnka - pohodlné spaní.
trochu nesvá, ale jako vždy to bylo skvělé.
9. března 2014 (neděle)
trochu jídla, rozloučení s holkama a pak na chvíli na parket. pro pití. sednout si u stolu a kecat. do tří do rána.
trošilinku jsme uklidili a pak na kutě.
domů ráno vlakem. a busem.
a učení. a rok čekat na (snad) další ples. ach jo.

Dejte muži volnou ruku - a najdete ji někde na sobě. (Mae West)

Lucie - Dotknu se ohně
 Abyste věděli, dneska jsem zakončila zdárně první ročník. Nemůžu tomu uvěřit /ostatně ani Klára nemohla/, ale je to tak. A hurá do druháku!
Balím, abyste si dokázali představit, jakou mám náladu a jak to kolem mě vypadá. A prší. Už zase.
Tak, letmý pohled do diáře mi napoví, co se dělo a co bych tu měla chtít zvěčnit /protože vážně kolosálně zapomínám, i když si o něčem myslím, že to byl zážitek na celý život/...

• Verči narozky jsme slavili pomalu o měsíc později, protože před tím byla znovu v lázních. Ale na ty marcipánový muchomůrky jsem náležitě pyšná! /Taky foto putovalo na FB!/
• Místo učení se na druhý pokus na zápočet z latiny jít do čajovny s holkama? Proč ne, že, jsme studenti a žít se musí :) Pro velký úspěch jsme akci zopakovali v květnu znovu, tentokrát jsme si zašli /už i s mužským doprovodem/ na pizzu, při návratu zmokli, vyrazili na pouť, ta ale zhasla, a tak jsme to na hodinu zakotvili na recepci. Velmi vydařený večer!

Teď kolem tebe projdu se zavřenýma očima...

.dort naší Verunce

• 18. května jsem holkám odřekla kino /Velkého Gatsbyho s úžasným a dokonalým Leonardem di Capriem, ach jo/ a vydala se místo toho na pohádkový les do Rovenska. Jistě, ráno jsem se koukla na učení a říkám si, že tak kolem tý šestý bych mohla být doma. Jistě. Stáda dětí se přehnala, prošly paní ze vstupu /až po Nočníkovi a většině ostatních/, že už máme padla, a tak jsme se s Hancul vypravily do cíle se občerstvit. Jedno pivo, druhý. to druhý jsem díky Nočníkovi /Kloboučníkovi/ asi ze třetiny vylila. V šest jsem si šla pro druhý, jen tak mimochodem. Po cestě v Borku třetí, na motorestu při čekání na Kloboučníka čtvrtý a se samotným Panem dokonalým pátý. Vtip je v tom, že jsem platila za celý den jen 27 Kč. A doma jsme byla o šest hodin později, než jsem plánovala. /Ale stálo to za to!/
• Zápočty jsem dala, z posledního Labtechu se stala jedna z nejlepších hodin, a botanika mojí blbosti taky ustoupila a měla jsem 3. Spokojenost největší.
• Na zkoušce z latiny začalo pršet... až tak, že byly povodně. Naše milá Jizera  sice neplechu nedělala, ale jinde takový štěstí neměli. Z polí mezi Jičínem a Ostroměří byly jezera, která už stihla dokonce obydlet vodní havěť .

Opustit zoufalců ráj... Lucie - Chci zas v tobě spát

• Hancul odmaturovala, Štěpa rovněž. Krása. S Hancul a Santou jsme to zašli zapít do naší oblíbený hospůdky. To jsme se zase dověděly s Hancul novinek od velmi dobře informovanýho Santy! :)
• Ano, orgána. Opravdu je milý číst si na FB, jak je to těžký. Bezva. Zamakala jsem, co to šlo, názvosloví si to určité míry osvojila, k efektům našla logický pomůcky a tak podobně a šla to zkusit. Pocity byly smíšený a čekání do čtvrtka odpoledne na výsledky strašný, ale vyšlo to, mojí milí, vyšlo :)
• Jenže to vlastně nebylo to hlavní, z celé středy. Nejhlavnější byl večer, naše /moje a Jičíňáků/ výprava na Zrní. Ach, to kouzlo, když jsem tam na ně čekala, obešla Divadlo Drak a slyšela jejich zkoušku. To se nedá popsat, to se musí zažít! Bylo to perfektní, skvělé, nádherná odměna za do té doby splněné zkoušky. /A ten houslista... ten je tak pěknej!/

.vytopená Ostroměř

/Já chtěla zamést pokoj, hmm, v jedenáct, no co se dá dělat./

•  Přišla výprava na Žandov, které jsem se původně zúčastnit vůbec nechtěla, ale měli jsme tam ohňovku a zkoušky se nakonec taky poskládaly celkem příhodně, tak jsem jela, v dobré víře, že to bude perfektní jako vždy. Jen jsem se v pátek před odjezdem cítila tak mizerně, že jsem si myslela, že nikam nepojedu. Ale Kačka by se nadšeně netvrářila, Hancul konečně asi taky ne, a tak jsem se zachovala jako téměř vždy, když jsem nemocná: ignorovala jsem to a věřila v brzké uzdravení. Cesta celkem ušla, ale byla nezvykle dlouhá. Co vám budu vyprávět... čas se trochu vlekl, ale dobré momenty byly. Oběd a následná výprava na pivo /dobrý, kvasnicový/. Zabíjeli jsme čas ohňovkou, pak tu byly Trosky na Žandově /ale na ty na Troskách to prostě nikdy mít nebude/ a de facto volno. Došli jsme si na večeři, na pivo, dělali si ze mě srandu, že jím tak pomalu. Nakonec jsme se usídlili před naší noclehárnou na trávě a vymýšleli blbosti. Kloboučník se Z. se houpali na houpačce a tak všemožně podobně :) Naše ohňovka.. nekomentovat :) Byla půlnoc, chtěla jsem jít spát, na druhou stranu jsem chtěla být s nima všema, a tak jsme nakonec do té hospody šla. Cucala jsem tam jedno pivo /ono mi po nich vůbec nebylo líp/, hráli jsme karty a bylo to hrozně fajn. Cestou zpátky jsem šla s Kloboučníkem a ve školce jsme nemohli najít tu šatnu, kde jsme měli spát. 

Přichází noc, ať je mi hrou...Luboš Odháněl - Píseň smutného havrana

• Právo byla noční můra. Chápejte, my ZSV nenávidíme, proto jsme šli na Faf, ale ne, my tu máme právo, ekonomiku... a zeptejte se ekonomů, jestli mají na VŠ základy přírodních věd. Svět je nefér, ale to už víme. Vedro bylo hrozné, můj vějíř se hodil. A právo jsem taky dala. Hurá.
• Rozhodli jsme se po pěti letech ze základky sejít. Musím konstatovat, že jsme všichni vlastně docela stejní. 
• V horku se špatně učí, zatraceně špatně. Ovšem ještě horší to je, když máte před vystoupením, kam zvete, koho potkáte. Když si vymyslíte něco, o čem vnitřně stejně víte, že se to asi nesplní. Celou sobotu jsem doma přetrpěla nad fyzikálou, s fůrou myšlenek na večer a jinak úplně sama. Konečně byl večer, stavila se pro mě Hancul a my vyrazily směr Rohozec. U Lukyho jsme počkaly na Kloboučníka, postavily /ano, jen děvčata/ stan a už s mírným zpožděním vyrazili za ostatními. Zdržení tu, zdržení tam, ale nakonec jsme se na plac přeci jen postavili a jelo se. V přední řadě jsem si všimla Kepu, na kterou jsem se zubila, seč to šlo. Po vystoupení jsme odnesli věci k Lukymu a bylo deset. Než jsme se najedli, bylo jedenáct, byl ohňostroj, který jsem opět viděla jen z části. Potkaly jsme tam s Hancul LK a Dádu s rodičema. Nakonec jsme se připojily k našim ze skupiny a šli "pařit". Skvělé. Kolem půl druhý nás vyhnali sekuriťáci, a tak jsme se rozpustili. Po třech pivech jsem se motala víc než po těch pěti, takže to byla velmi veselá cesta. Myslím, že Kloboučníkovi se povedlo hodit Hancul do pole. Už jsme byli téměř ve stanu, když začalo pršet. Mělo nás to rádo :) Spát jsme šli možná o pár minut dřív než týden před tím. Hancul musela ráno do práce, a tak nás tam ještě nechala vyspávat.

• 

  .příprava na orgánu

  Jenže po osmý už mě pak naháněla máma, a tak jsme vyskočili, pobalili si věci, sbalili stan a rozutekli se.

Luboš Odháněl - První, druhý

• A pondělní fyzikála. Zbylo nás přihlášená možná polivina, zbytek se lekl toho, jak to je údajně pomalu neudělatelný, a odhlásil se. Měla tam být Klára, těšila jsem se na ni, abych pravdu řekla. Tak nám pan inženýr rozdal otázky, já je tak projela a říkám si: "Holka, jsi v háji." Ale tak něco jsem tam vyplodila, netušila jestli je to vážně správně, nebo si vymýšlím, a na konci časového limitu odevzdala. Navzdory původnímu plánu jsem tam počkala s Klárou, pokecaly jsme. Přišli pak i Jíťa, která čekala na odpoledne na právo. Minuty se vlekly, hodina čekání na výsledek je vážně něco úmornýho. Pak prošla další spolužačka, co s náma dělala fyzikálu, netvářila se nijak extra, a tak jsme se odvážily jít zjistit, jak jsme teda dopadly. Do třetího patra jsme šly pěšky a zamířily k nástěnce. Koukáme, koukáme a nemůžeme ani jedna uvěřit vlastním očím. Obě za 2! Klára se mi tam štěstím pomalu rozbrečela /takovou radost jsem dlouho neviděla/ a přítomný pak inženýr nás ujišťoval, že nám může dát i horší známku. Nechaly jsme si to zapsat rovnou do indexu a šly jsme. Klára ještě čekala na zapsání práva, a tak jsme se s přáním krásných prázdnin a poprázdninového setkání rozloučily.

Teď sedím na recepci, pokoj mám už hodinu odevzdaný a čekám, až pojedu domů. Stěhuju se vlakem, doufám, že jím nepojede spousta lidí, jako obyčejně. /Nevíte, kde mám tu tvrdou housku?/
A domů...
Na čtvrtek jsme si dohodla posezení s Lae a Klárou a Hancul, v pátek budu dělat Lukymu dort a večer jdu na slučku s gymplem. První červencový víkend budeme se skupinou na Valdštejně tak se celkem těším :) snad nám bude přát počasí.

.tak se mějte krásně

.páá

Sexuálně abstinující námořník

.nový domov. no nevypadá takhle poeticky?

Už zase přišel amok, že chci domů. Vyšlo slunce a je pryč.
Teď ještě na tři hodiny do školy, pak na tělák a přijdu na kolej úplně mrtvá. A zítra zase ve škole do večera... šmarjá, to je týden!
Nové srdíčko na krk se zamotalo do klíčů a spadlo na zem. Rozbilo se na dva kusy. Z očí se mi spustily slzy; no vážně, bývá mi věcí hrozně líto. A něco se zlomilo i ve mně, už na něj nemyslím. Láska je... pro mě nedosažitelná. Budu čekat co mi spadne do klína /a ono to nic nebude, já nevím, kam na to ty lidi choděj/.
x X x
Bezva, ještě hodinu a budu doma. Skoro.
Co se dělo minulý týden, si jaksi pořádně nepamatuju. V pondělí jsme měli do večera první pomoc, v úterý konečně zajímavá přednáška z biofyziky, středa obávané jazyky, čtvrtek laborky z biologie a útěk domů /ale je to stále ještě domov?/.

.vystoupení s Pyrilampem v Chotči. jsme to ale měly fešné oblečky, což?

Středa, ano. Florbal, kde se mi poprvé nechtělo brečet a po jehož skončení jsem měla vážně skvělou náladu. Večer jsem si naplánovala jít na Halloweenskou party navzdory... všemu. Navzdory tomu, že tenhle den jsem loni div nevyškrtala z diáře, navzdory tomu, že v tehle den bych se veselit neměla /ale on by to tak nechtěl, říkají/. Nahodila jsem na sebe část kostýmu na markytánku a pádila. No, bylo skoro půl devátý a téměř nikdo tam nebyl. Vše se slezlo až kolem devátý, to se zábava pořádně rozjížděla. Vojta tvrdil, že přestože to tak nevypadá, on masku má, je sexuálně abstinující námořník /ale že by se o tom dalo polemizovat, což?/, Símu, Evku a Martinu bych pomalu nepoznala, jak ďábelsky vypadaly. Bavili jsme se, tancovali, Juraj nám udělal společné foto...
To je to devča, čo si samo šilo kostým!
To vše zhruba do jedný, kdy to končilo. Všichni co zbyli, se slezli pod schody u ATP a rozhodovalo se co dál. Já jsem to měla jasný, byla jsem unavená, hladová, chtěla jsem jít spát. Vojta nevěděl, a když se zeptal, zavelela jsem spánek; souhlasil a s Danem jsme se odebrali pryč.
Jo, jenomže to není všechno, naše cesta výtahem do našeho třetího patra... to byl zážitek večera pomalu. Vojta přivolal výtah, ten ochotně sjel do přízemí, a než Vojta otevřel dveře, odjel do suterénu. Tak ho tedy zavolal znova a my konečně nastoupili. Zmáčklo se tlačítko trojky, a než jsme tam dojeli, Vojta se omylem dotknul dveří, čímž se výtah okamžitě zastavil pomalu v mezipatře. Fajn. Trojka zmáčknout kdovíproč nešla, a tak zmáčkli čtyřku, pak dvojku a pak se trojka konečně rozhodla, že bude poslouchat. Konečně jsme vystoupili u nás na patře. Pánové se ještě rozhodli, že zkontrolují spící Niku a pak "dobrou noc" a konec.
Otfotíš ma s tou drozofilou?
V sobotu bylo u Hancul vystoupení. No příště to musíme vymyslet líp, i když jsme prý sklidili samou chválu.
Zatímco jsem usilovně přemýšlela, jak umlčet Kloboučníka, Hancul ze dveří potichu pronesla upnutý tričko a já se začala strašně smát - Štěpa se smála už před tím. Upnutý tričko si toho možná všimlo, možná ne, to je jedno. Ten chlap je někdy tak na zabití! /A klidně mu to vzkaž!/

.ať žije Halloween!

Večer byl poklidný, nic extra zvláštního se nedělo; ráno jsme se rozprchli do svých domovů.
V neděli se mi tak extrémně nechtělo do HK, to bylo strašný. Ale nakonec jsem svůj odpor musela přemoct, s Hancul jsem jela na trénink, kde jsem daly dohromady poiky a vějíře /no spíš si vzpomněly/ na páteční /tedy zítřejší/ vystoupení v Lbc. Pánové zazimovávali zbroj, vyklízeli kumbálek, kvůli sobotní zábavě. Kloboučník s Pepínem si ze zbrojnice ukořistili obouručáky /které jsou mimochodem asi tak vysoké jako já/, ale hrát si s nimi začali až těsně před mým odchodem. Zanechala jsem svou drahou Hancul jako jedinou ženu na tréninku a odfrčela si do HK. Opět.
Druhý výukový týden je pro šestou skupinu vražedný, co si budeme povídat. Ale v pondělí ráno jsme se probudila s pocitem, že budu bojovat až do konce. Tahle myšlenka mě během úterý postupně opouštěla...
V úterý večer jsem tělo prohnala na teabo. To je mi panečku pohyb jak má být!
Začátek středy byl vtipný. Probrala jsem se opět s pocitem, že já se přeci nevzdávám, ovšem ranní konverzace s Nikou mě trochu rozhodila. Nejprve se mě ptala, zda náhodou v noci nemluvila se mnou ze spaní. Postupně jsem se rozpomínala, že vlastně jo, že bylo kolem půl druhý, ale když mi to nedávalo smysl, spala jsem dál /smály jsme se tomu ještě večer/. Druhou věcí bylo, když se vrátila z kuchyně, že tam asi máme šváby; že tam viděla něco velkýho tmavýho s tykadýlkama, jak se běží schovat. Můj výraz musel být dokonalý - příšerně mi vadila letní invaze škvorů u nás v bytě, natož něco takhle velkého. Ani nevíte s jakým odporem jsem se na tu kuchyň ráno dívala /jenom dívala, dovnitř jsem nevkročila/. Odešla jsem do školy. O anglině jsme se do řady vrátila jenom jednou, o latině jsme se dokonce neskutečně nasmáli! Na pokoj jsem se na oběd vrátila v tak skvělé a vysmáté náladě, že to bylo neskutečné. Definitivně jsem se na pokoj vrátila po šestý, to už tak skvělý nebylo.
A teď konečně čtvrtek. /Hele, Brod, měla bych pomalu prozvonit mámu, ať si pro mě dojede./ Čekaly mě jenom laborky z biofyziky, zrovna jen jedna úloha a zrovna taková celkem rychlá, bylo to fajn  :)
A teď si sedím ve vlaku, který už v HK po nějakých 20 km měl pětiminutový zpoždění.
Chtěla bych jít na předtermín z bioly, jenže to chce jít půlka skupiny, a jít může jen 6 lidí. Tak nevím, jak se to vyřeší. Mít tohle z krku už před Vánoci by bylo skvělé.
Stále uvažuji nad tím, že bych šla na koncert, na vánoční koncert Janka Ledeckého. Měl by být koncem měsíce v HK za celkem přijatelnou cenu, tak se ještě domluvím s mamčou. Škoda, že poblíž nás to nějak nevychází, abychom si vyrazily společně.
To bude nejspíš vše. Opouštíme Žel. Brod, blížím se k domovu.

.mějte se krásně

.páá

P.S. Nezapomněla jsem, nezapomenu nikdy. Tvůj smích mi zní stále v uších a tak to má být. A tak to bude, navždy. I tak tě mám stále ráda, bratranče.

foto: první a poslední Juraj V.; prostřední z Chotče Jiří Vích

P.P.S. Nešťastná láska neexistuje, jedná se pouze o velice rozšířený syndrom, nazývaný taktně "abnormální umění zamilovat se do kreténa". :)

Dopis

Moji milí, drazí přátelé ve Skotsku!
Děkuji za články; každý zhltnu ve chvíli.
Doufám, že se Vám tam líbí, že nelitujete té cesty za prací.
Tropických teplot si asi moc neužíváte to my zase naopak ano. I když o teplo tu nejde, je někde i stín, chládek, voda a tak, ale bouřky, které to obvykle k večeru přinese, jsou strašné. Nepamatuji takové bouře - stromy se ve větru klátí ze strany na stranu, obrovské deště, kroupy /vskutku doufám, že tenisáky tady kvůli našemu autu padat nebudou/ a spousty blesků, které nacházejí své oběti blízko našeho zapadákova. Co chvíli nějaký rozvodněný potok postraší lidi, bydlící v jeho blízkosti. Snad to brzy skončí...
Jinak se tu vlastně nic moc neděje. S mojí brigádou to vypadá bledě, jsem doma, ale nenudím se. Rozhodla jsem se si uspořádat pokojíček - už mám přerovnané dvě poličky, vyhozené asi 2 kg papíru, dva pytle nepotřebností. Našla jsem mimo jiné několik pravítek, spoustu podložek do sešitů, obaly na sešity, desky s rozvrhem od pondělí do soboty a hlavně matematiku z první třídy! :) Nechápu, proč jsem si ji schovávala; putovala Lukymu, aby viděl, co jsem se učila já.
 Pointou vyprávění o uklízení mého království rozloze 4x4 metry by mělo být to, že to uklizeně vlastně vůbec nevypadá, ba naopak. Ale musím to dotáhnout do konce, chci si kvůli počítači pozvat na odbornou konzultaci Lemura...
Když už jsem u něj, tak si prostě musím postěžovat, že svět, život a ani CERMAT nejsou fér. Mrzí mě, že to schytali moji kamarádi. Doufám, že nikdo z nich nevyvede nějakou nepřístojnost...
Ruce se snažím vykloubit při vymýšlení/učení se nových triků k vějířům. Taky si tím procvičuju ruštinu, protože zrovna stránky k vějířům jsou hlavně v ruštině. Poiky zanedbávám, i když jsem se rozhodla se naučit přes prázdniny něco skvělého a nového. Ale to si už říkám asi rok :)
Dělala jsem Lukáškovi dort k osmým narozeninám - počítač. Jinak z dárků u něj jednoznačně vyhrály foťák, knížka o dinosaurech a hasičské auto, které stříká vodu. To abyste věděli, co koupit vašemu synovi až mu bude osm :)
Fotky budou jindy.
Přeju Vám pěkné počasí, velkou úrodu a ať Vás nikdo neukradne při vašem stopování /já Vás obdivuju, do stopování bych vážně nešla/

.prostě se mějte krásně

.páá

P.S. Právě jsem viděla poslední díl třetí série Misfits, Kláro. Problém je, že mi pořád ještě asi 6 dílů schází...

Dosažené vzdělání: střední s maturitou

Je nejvyšší čas za zvuků hudby z filmu The Artist vám převyprávět dění dnů minulých.
Po skončení písemných maturit jsme najela na finální učení před maturitou. I když jsem se to spíš snažila brát víc jako systém opakování, protože jsem doufala, že mi něco v hlavě zůstalo z testů, které jsme psali v průběhu roku. Ovšem v porovnání se svými kamarády jsem moc pilnou studentkou nebyla: vstávala jsem kolem deváté, učit se šla okolo desáté, zhruba kolem dvanácté jsem měla přečtených požadovaných 5 otázek a do dvou jsem měla pauzu a pak už jsem jen dočetla zbytek. Večer jsem už nic nedělala, i když jsem si neustále říkala, že si musím projít i češtinu a angličtinu. Tak tedy vypadalo posledních 14 dní.
Postupně jsem přicházela na to, že bych nejraději půlku otázek z biologie a jen několik málo otázek z chemie chtěla vyškrtnout. Z biologie to byly především otázky z člověka a systém krytosemenných rostlin, z chemie pak anorganika, jistá jsem si nebyla ani analytikou.
O víkendech učení trošku šlo stranou, jely jsme s mámou za babičkou a pak jsem se s kočkou hádala, že mi teda vážně nebude ležet na češtině, kterou se chci zrovna učit. Ta naše potvor mě kvůli tomu třikrát kousla :)
Předminulý trénink se v naší skupině objevila po delší době opět nevídaná aktivita způsobená nejspíše tím, že na rozdíl od loňského roku, je toho na červen přichystáno poněkud více. Večer jsme s nimi na chvíli zašly do hospody, jistěže si Kloboučník sedící vedle mě neodpustil poznámku u mé "ukecanosti"... Minulý trénink aktivitou ovšem neoplýval. Ale tak už to bývá :) Musím dát s Kloboučníkem nějak dohromady ty poiky, jasně že se mi... nechce :)
Tak tu tedy byla neděle před naším týdnem maturit. Přišlo mi neskutečné, že to tak rychle uteklo, svaťák, čtvrťák, celé studium na gymplu.
V pondělí bylo zahájení. Sešli jsme se tam celá třída, třídní nás oficiálně uvedl. Byl to zvláštní pocit. Paní předsedkyně vypadala velice příjemně a mile. A v 7.15 už nastupoval na potítko Horis, jakožto první náš maturant. Večer jsem mu psala, od mi obratem volal; oslavoval s rodinou. Matika 1, zeměpis 2, čeština 9/9, anglina 38/39. Přišlo mi nemožné ho trumfnout. A byla jsem na něj hrdá, že mám tak chytrého bratránka. Ještě dýl večer jsem byla tak nervní, že jsem chtěla brečet, blekotala jsem nesmysly a snad ani nevěděla jak se jmenuji.
Autobus a vše jsem ráno stihla. Před školou jsem potkala Niki a Eli, Kája se k nám později přidala. A pak už to jelo jak na běžícím pásu. Chvíli jsme se bavily s oktávou, chvíli obdivovali maturitní práce z výtvarky. Nervozita tu byla, strach rovněž, ale bylo to jiné než před tím. V hlavě zmatek a chaos. Čeština: 10 - Na západní frontě klid. Trochu okno, ale to bych měla asi u všeho z češtiny, její učení na mě moc stop nezanechalo. Angličtina: 21 - Traveling. Bezva. Jen kdybych ve druhé části nemusela hovořit o svých sportovních aktivitách. Já! Já, která se sportu prakticky nevěnuje :) Biologie: 23 - rozmnožovací soustava. Heh, Tak zrovna tohle jsem si vytáhnout nechtěla. Ne že bych se to neučila, ale prostě se mi o tom mluvit nechtělo. V zádech jsem měla Horise (ale upřímně o tom vůbec nevím), chtěl si nějakou bižuli poslechnout. Chemie: 30 - analytická chemie. Poslední otázka, u některých opomíjená, mě ale docela sedla.
Krátce po mém posledním výkonu si nás zavolali zpátky a oznámili výsledky. Čeština 8/9, angličtina 39/39 /pokud jsem tedy slyšela správně/, biologie 1, chemie 1. A abych vám prozradila tajemství celého dne, nikdo z úterních maturantů čtvrtého ročníku neměl hůř než za 2.
Večer jsme se vrátily do města a i s Horisem šly zapíjet. Později se k nám připojil ještě Kuna z oktávy, také úterní maturant, a Niki, Nikčin kluk :) Sedli jsme si na chvíli do parku, jenže tam se k nám přifařil nějaký chudák, co nechápal, jak moc se mu smějeme. U všech ďasů, jak jsme ho nemohli vystát. Nakonec jsme odešli s tím, že musíme do školy /chápejte, v devět večer/. Usadili jsme se na busáku, s rostoucím počtem vypitých lahví jsme byla více a více ukecaná, navzdory tomu že tam s námi byli lidé, které jsem moc neznala :) Nakonec jsme se přesídlili do klubu, kde jsme potkali Janne a Káju. V jedenáct jsem odjížděla.

Přijde mi neuvěřitelné, že už to mám za sebou. Ale svět neposkočil, žádná očekávaná změna nepřišla.

A před sebou už jen ty nejdelší prázdniny v životě (přepočítáno - dává to 4 měsíce).

.tak se mějte krásně, držím pěsti, pokud ještě nemáte odmaturováno, a nepřehánějte to s oslavami ;)

.páá

p.s. Děkuji. Děkuji za vaši ochrannou roku, kterou jste nade mnou drželi.

Snad to není tak zlý, tak temná doba není...

Čaruj!

Jsem kulturně převzdělaná /asi to jediné, čeho mám dostatek/.

Po nedlouhém mozkovém hloubání a dloubání jsem se rozhodla, že se dokonale naučím na maturitu. Jen kdyby to neznamenalo si to muset stále číst, protože moje paměť je dokonale krátkodobá...

Naše výprava do Prahy se uskutečnila za relativně příznivého počasí - jen jeden nevěděl, kdy se rozprší. S mamkou jsme si opět prošly kousek té velice známé Prahy a pak jsme kroky začaly pomalu stáčet k divadlu Kalich. Bylo ještě trocha času, a tak jsme prošli ulicí dál, až jsme se vylouply na Karlově náměstí.

Seděly jsme ve 3. řadě, což bylo perfektní. Hudba úžasná, herci rovněž. Příběh překvapil, ale nemůžu říct, že příjemně. Bylo to trochu dloubnutí do ještě nezahojené rány, a tak se mamka rozbrečela a já se přemáhala. Naštěstí tento "zvrat" přišel až na konci. Byl to zase jednou nádherný zážitek.

Jen tak mimochodem, na konci května vyrážíme do Prahy znovu, tentokrát na činohru Miláček Anna. Je to komedie, prý pro méně náročné diváky, co hledají zábavu, tak by to mělo být naprosto ideální. Herecké obsazení dokonalé /třeba Saša Rašilov, i když se přiznám, že ho mám ráda víceméně proto, že dabuje Johnnyho Deppa/. Jsem zvědavá.

Přeerbováno

Poslední trénink před plesem jsme se sešli v prachbídném počtu /to se vůbec nepodobalo tomu předtím, když jsme připravovali stoly a byli jsme tam snad všichni/. Tak jsme si s Hancul a Štěpkou zkoušely vějíře, později už bez Hancul vymýšlely, co můžeme dát do poiek /vzhledem k tomu, že téměř nic neumím, to bylo těžké něco vymyslet/. Když odešla, Připojily jsme se ke zbytku, který pilně zdobil sokolovnu namalovanými erby. Na stěny, na balkon, na pódium. Nejtěžší oříšek bylo, umístit náš krásný namalovaný erb na oblouk opony a poslední erb nad dveře k baru.

Týden utekl moc rychle. Najednou jsem se probudila v pátek ráno, den před naším plesem. Páteční večer jsem věnovala maturitnímu plesu naší SUPŠ, mým dvěma bývalým spolužákům a kamarádům. Nicméně jsme s Hancul v půl desáté odcházely, přeci jen následující večer byl pro nás důležitější.

Ale my neříkáme, že jsi nešikovná...

A tak byla najednou sobota ráno. Vstávala jsem před devátou /to abyste si nemysleli, že jsem celý den prospala/; bylo zapotřebí udělat ještě tolik věcí. Na dvě hodiny jsem vyrazila ven - procvičit si poiky, přemotat vějíře, zašít další dírky na taštičce /mimořádně nepovedené, jen tak mimochodem/. Vrátila jsem se v jednu, najedla se a najednou bylo dvě, já vážně nevím jak. rychle jsem proběhla koupelnou, do tašky naházela oblečení, šaty, několik předůležitých věcí. Byly tři hodiny, nervozita vrcholila, rychle jsem se oblékla, do pásu prostříhala asi za tři minuty dírky. Na obličej jsem nahodila další obličej, řasenka putovala do tašky. Kopla jsem tam taštičku s nedošitými dvěma dírkami. Ještě mi deset minut zbylo na čistou nervozitu :)

Bylo půl čtvrté a Hancul nikde. Nakonec se objevila, já popadla tašku, hodila ji k ní do fávy do kufru, na klín dala králíka v krabici a připásala se. Vyjely jsme, nebylo cesty zpět.

Po cestě jsme ještě nabraly Lukáše a Skřeta a frčeli do Libuně. Nebyli jsme tam ve čtyři /to jsme byli možná někde v Sedmihorkách/, ale někde ve čtvrt. V sokolovně se čachrovalo s tombolou - vynosila se na balkon. Se Štěpkou jsme začaly vymýšlet naši ohňovku, začátek se nechal motýl. Postupně jsme to dotvářely, až z toho vznikl ten náš výsledek s miliony nejistých bodů. Pořád jsem se nejvíce obávala poiek, vějíře mi jako hrozba nepřišly a tance jsem nevnímala.

Čas míjel. Ve chvilce volna jsem došila předposlední dírku, o té další poslední. Pak už jsem provléknout tkanice a taška byla hotová. 

Možná okolo šestý jsme se šly převléknout. Tedy já a Hancul jsme byly hned oblečené, ale se Štěpkou byl problém - to její šněrování. Nicméně to byla ohromná zábava.

Přišla na řadu zkouška tanců. Jaruška se odběhla převléknout a přišít Lukášovi knoflík. Zastoupila ji tedy Hancul. Musím přiznat, že jsem tu zkoušku aspoň v jednom bodě zvorala, ale aspoň mě to poučilo, že si mám dávat sakra pozor. 

Začínalo býti toli, že přicházeli první hosté. My se na chvíli uchýlily do šatny. Vytasila jsem svoji řasenku, nejprve namalovala levé oko Štěpce a Hancul a pak až namalovala sebe /samozřejmě, že si ony rovněž domalovaly to oko pravé:) /. Romana mě krásně učesala, neboť se mi můj narychlo vytvořený drdol stihl za těch pár hodin rozpadnout. Její účes vydržel celý večer.

Bylo osm, sál se plnil, Hancul se Štěpkou se uchýlily k hlídání tomboly a věcí k ní připadajících. Na stolečku stál krásný dort s naším erbem patřící do hlavní tomboly. Čtvrt... měla jsem poměrně hezký výhled na naše stojící pod balkonem, Jaruška navíc seděla u nás, takže jsem se nemusela bát, že se opozdím. A v půl deváté to přišlo...

do místnosti odhadem 2x2 jsme se naštosovali nás 6 párů plus další tři lidé. Zapnout hudbu a jde se :)

Nebudu popisovat vše krok za krokem – myslím, že jsem nic nepokazila nějak výrazně /vyšla jsem špatnou nohou, ale pod šatama, na který jsem si asi třikrát šlápla to snad tolik vidět nebylo/. Menší zádrhely ovšem přišly těsně za sebou: nenabitá bambitka(?), kterou se měl ples zahájit, a následné opětovné puštění hudby, kdy se musela přetočit, protože se nezmáčklo pauze. 

Poté jsem odešla opět k tombole. K. se Z. a Gazzy s Romanou obešli stoly s lístkama na tombolu a brzy se před námi nakupila nekonečná řada lidí chtějících svoje ceny. Byl to šrumec, který zabral asi dvě a půl hodiny, kdy nám tam zbylo posledních asi šest cen, o něž už nikdo nejevil zájem.

Přišel čas na nervozitu kvůli ohňovce. Došly jsme se převléknout – s Hancul jsme to zvládly v šatně. Pomáhala mi z šatů /ono to je zvláštní proces se z nich vyvléknout/, když tam vtrhl Kloboučník. Nu... Ptal se, zda nechci pomoct /když jsem si zvolila nešťastnou cestu na oblečení toho našeho červeného bederního pásu/, což jsem odmítla s tím, že jsem přeci šikovná. Gazzy tomu přihlížel a podotkl, že přeci netvrdí, že jsem nešikovná :)

Vytahali jsme propriety ven, odháněli od lampáku už opilé kouřící osoby /ty střízlivé to pochopili rychle/. Namočili jsme vějíře, poiky, tyče; vycákali. Přišel Miky, jestli nás má už uvést a jak. A tak jsme s hořícími vějíři napochodovali do sálu a předvedli, co umíme. Pak nás vystřídal Kloboučník s Péťou, opět já a Štěpka, K. s Kloboučníkem a nakonec to nejlepší K. s Péťou a jejich vějíři. A bylo to. Prý to mělo úspěch, i když to dokonalé nebylo... /ty naše výrazy musely být dokonalé – naprostá ironie/

Šly jsme se tentokráte převléknout do školy. Jako vždy nám nejvíc zabralo šněrování. Ale tu srandu si neumíte představit :) Štěpka nás krmila piškotami, čas od času byla vyřčena hláška. Bylo to skvělé.

Konečně jsme si s Hancul došly pro pití. Nakonec jsme se nechaly unést hudbou a šly si zatancovat. Štěpka nám ovšem pořád mizela /vskutku ten hluk byl ohlušující/. Jeden tanec nám věnoval i Kloboučník :)

Jen co dohrála písnička, na kterou se k nám připojila i Štěpka, vyhlásili přestávku. Odklidily jsme se k našemu pití, chvíli ještě rozebíraly naše dojmy a nekonečně se smály /ano, Lukáši, jde se bavit i bez alkoholu/. Nakonec jsme odnesly sklenice a šly se rozloučit; odjížděly jsme asi okolo půl třetí a ve tři byly doma.

Ráno jsem mámě vše nadšeně vyprávěla. Jsem asi podivná, ale přestože mi už umíraly nohy u tomboly, bylo to něco, díky čemu se mi tam líbilo. Mám ráda, když jsem v jenom kole, když vím že jsem potřeba...

Ach, bylo to takové, že bych se tam hnedle vrátila. A možná, že se to i povede. Ano!

Život visí na vlásku

Byla jsem letos na třech plesech, valčík, polku ani waltz jsem si nezatancovala ani jednou. Tak to vidíš, je hloupé jít na ples bez doprovodu, sám. Byla bych se tě zeptala, jestli bys nešel, i když bys asi opravdu nešel. Ale zkusila bych to. Třeba by se ti to i líbilo.

Chvíli jsem si přála, abys tam byl. Jen tak.

Dívám se okolo sebe, do zelených fabií, a čekám, že v některé budeš sedět. Slyším, jak se směješ, když chci. Nezapomněla jsem a nezapomenu.

Díky příspěvku na FB jsem našla několik fotek z našeho plesu. Na rajčeti toho někdy nejdete...

/Olivka se hrbí a stojí mimo řadu... ale ty šaty nebyly nejhorší na to, že jsem si po nich šlapala/

Další fotky budou. Fotil nám tam nějaký fotograf. To teprve uvidíte ty obličeje, které jsme měly u ohňovky :) Pochlubím se, bude-li čím, když se mi dostanou do ruky.

A teď si ještě se mnou užijte ukázku z muzikálu Tajemství :)

P.S. Omlouvám se, ale bez jmen se to tentokrát neobešlo.

Přání k narozeninám

Vím, že ho nemusím psát. Protože si ho nepřečteš, protože na tebe stačí jen myslet a ty to budeš vědět /vidíš, jak idylicky si to maluji? Však ty víš, kde je pravda.../. Protože jsi vždycky tvrdil, že narozeniny nedržíš.

Bílé květiny nemohu ani vidět. Stejně jako černou... ještěže už je moc velká zima na ten šedivý kabátek. Ale proč ti to vnucuju?
K tvým dnešním jednatřicátým narozeninám ti přeju všechno nejlepší. Zdraví už nemá cenu přát, viď? A štěstí se chovalo za roh, tak ho chyť prosím a pořádně mu vynadej, že už se nemá nikdy schovávat. Ale čemu to pomůže, když už tu stejně nejsi.
Bojím se, že zapomenu tvůj hlas a všechno. Přeci nechci zapomenout na tebe!
Teď někdy by ses určitě vracel zase na pár dní domů, že? A mamka by ti uvařila tu naší dobrou rajskou. A zas by ti řekli, že nám nějak šedivíš. A že jsi zase nějak pohubl. A za pár dní bys jel zpátky. To ne že bych tě vyháněla, ale loni jsi tam byl taky strašně dlouho, ne? Ale do Vánoc bys byl zase doma a pod stromečkem by teta našla zase knížky od tebe. Ach, to by bylo krásné...
By bylo, ano...
Vím, že mi neodpovíš. Nemáš jak, snad jen nějakým tajným vzkazem, který stejně nepochopím. Ale mojí dušičce se ulevilo, že ti popřála.

Měj se krásně, ať jsi, kde jsi.

foto: Merielliott

/Omluvte, ano teď jste na řadě vy živí, tenhle výlev. Chce to jen čas a bude to lepší. Ale nikdy už to nebude dobré ba vynikající./