Snad to není tak zlý, tak temná doba není...

Čaruj!

Jsem kulturně převzdělaná /asi to jediné, čeho mám dostatek/.

Po nedlouhém mozkovém hloubání a dloubání jsem se rozhodla, že se dokonale naučím na maturitu. Jen kdyby to neznamenalo si to muset stále číst, protože moje paměť je dokonale krátkodobá...

Naše výprava do Prahy se uskutečnila za relativně příznivého počasí - jen jeden nevěděl, kdy se rozprší. S mamkou jsme si opět prošly kousek té velice známé Prahy a pak jsme kroky začaly pomalu stáčet k divadlu Kalich. Bylo ještě trocha času, a tak jsme prošli ulicí dál, až jsme se vylouply na Karlově náměstí.

Seděly jsme ve 3. řadě, což bylo perfektní. Hudba úžasná, herci rovněž. Příběh překvapil, ale nemůžu říct, že příjemně. Bylo to trochu dloubnutí do ještě nezahojené rány, a tak se mamka rozbrečela a já se přemáhala. Naštěstí tento "zvrat" přišel až na konci. Byl to zase jednou nádherný zážitek.

Jen tak mimochodem, na konci května vyrážíme do Prahy znovu, tentokrát na činohru Miláček Anna. Je to komedie, prý pro méně náročné diváky, co hledají zábavu, tak by to mělo být naprosto ideální. Herecké obsazení dokonalé /třeba Saša Rašilov, i když se přiznám, že ho mám ráda víceméně proto, že dabuje Johnnyho Deppa/. Jsem zvědavá.

Přeerbováno

Poslední trénink před plesem jsme se sešli v prachbídném počtu /to se vůbec nepodobalo tomu předtím, když jsme připravovali stoly a byli jsme tam snad všichni/. Tak jsme si s Hancul a Štěpkou zkoušely vějíře, později už bez Hancul vymýšlely, co můžeme dát do poiek /vzhledem k tomu, že téměř nic neumím, to bylo těžké něco vymyslet/. Když odešla, Připojily jsme se ke zbytku, který pilně zdobil sokolovnu namalovanými erby. Na stěny, na balkon, na pódium. Nejtěžší oříšek bylo, umístit náš krásný namalovaný erb na oblouk opony a poslední erb nad dveře k baru.

Týden utekl moc rychle. Najednou jsem se probudila v pátek ráno, den před naším plesem. Páteční večer jsem věnovala maturitnímu plesu naší SUPŠ, mým dvěma bývalým spolužákům a kamarádům. Nicméně jsme s Hancul v půl desáté odcházely, přeci jen následující večer byl pro nás důležitější.

Ale my neříkáme, že jsi nešikovná...

A tak byla najednou sobota ráno. Vstávala jsem před devátou /to abyste si nemysleli, že jsem celý den prospala/; bylo zapotřebí udělat ještě tolik věcí. Na dvě hodiny jsem vyrazila ven - procvičit si poiky, přemotat vějíře, zašít další dírky na taštičce /mimořádně nepovedené, jen tak mimochodem/. Vrátila jsem se v jednu, najedla se a najednou bylo dvě, já vážně nevím jak. rychle jsem proběhla koupelnou, do tašky naházela oblečení, šaty, několik předůležitých věcí. Byly tři hodiny, nervozita vrcholila, rychle jsem se oblékla, do pásu prostříhala asi za tři minuty dírky. Na obličej jsem nahodila další obličej, řasenka putovala do tašky. Kopla jsem tam taštičku s nedošitými dvěma dírkami. Ještě mi deset minut zbylo na čistou nervozitu :)

Bylo půl čtvrté a Hancul nikde. Nakonec se objevila, já popadla tašku, hodila ji k ní do fávy do kufru, na klín dala králíka v krabici a připásala se. Vyjely jsme, nebylo cesty zpět.

Po cestě jsme ještě nabraly Lukáše a Skřeta a frčeli do Libuně. Nebyli jsme tam ve čtyři /to jsme byli možná někde v Sedmihorkách/, ale někde ve čtvrt. V sokolovně se čachrovalo s tombolou - vynosila se na balkon. Se Štěpkou jsme začaly vymýšlet naši ohňovku, začátek se nechal motýl. Postupně jsme to dotvářely, až z toho vznikl ten náš výsledek s miliony nejistých bodů. Pořád jsem se nejvíce obávala poiek, vějíře mi jako hrozba nepřišly a tance jsem nevnímala.

Čas míjel. Ve chvilce volna jsem došila předposlední dírku, o té další poslední. Pak už jsem provléknout tkanice a taška byla hotová. 

Možná okolo šestý jsme se šly převléknout. Tedy já a Hancul jsme byly hned oblečené, ale se Štěpkou byl problém - to její šněrování. Nicméně to byla ohromná zábava.

Přišla na řadu zkouška tanců. Jaruška se odběhla převléknout a přišít Lukášovi knoflík. Zastoupila ji tedy Hancul. Musím přiznat, že jsem tu zkoušku aspoň v jednom bodě zvorala, ale aspoň mě to poučilo, že si mám dávat sakra pozor. 

Začínalo býti toli, že přicházeli první hosté. My se na chvíli uchýlily do šatny. Vytasila jsem svoji řasenku, nejprve namalovala levé oko Štěpce a Hancul a pak až namalovala sebe /samozřejmě, že si ony rovněž domalovaly to oko pravé:) /. Romana mě krásně učesala, neboť se mi můj narychlo vytvořený drdol stihl za těch pár hodin rozpadnout. Její účes vydržel celý večer.

Bylo osm, sál se plnil, Hancul se Štěpkou se uchýlily k hlídání tomboly a věcí k ní připadajících. Na stolečku stál krásný dort s naším erbem patřící do hlavní tomboly. Čtvrt... měla jsem poměrně hezký výhled na naše stojící pod balkonem, Jaruška navíc seděla u nás, takže jsem se nemusela bát, že se opozdím. A v půl deváté to přišlo...

do místnosti odhadem 2x2 jsme se naštosovali nás 6 párů plus další tři lidé. Zapnout hudbu a jde se :)

Nebudu popisovat vše krok za krokem – myslím, že jsem nic nepokazila nějak výrazně /vyšla jsem špatnou nohou, ale pod šatama, na který jsem si asi třikrát šlápla to snad tolik vidět nebylo/. Menší zádrhely ovšem přišly těsně za sebou: nenabitá bambitka(?), kterou se měl ples zahájit, a následné opětovné puštění hudby, kdy se musela přetočit, protože se nezmáčklo pauze. 

Poté jsem odešla opět k tombole. K. se Z. a Gazzy s Romanou obešli stoly s lístkama na tombolu a brzy se před námi nakupila nekonečná řada lidí chtějících svoje ceny. Byl to šrumec, který zabral asi dvě a půl hodiny, kdy nám tam zbylo posledních asi šest cen, o něž už nikdo nejevil zájem.

Přišel čas na nervozitu kvůli ohňovce. Došly jsme se převléknout – s Hancul jsme to zvládly v šatně. Pomáhala mi z šatů /ono to je zvláštní proces se z nich vyvléknout/, když tam vtrhl Kloboučník. Nu... Ptal se, zda nechci pomoct /když jsem si zvolila nešťastnou cestu na oblečení toho našeho červeného bederního pásu/, což jsem odmítla s tím, že jsem přeci šikovná. Gazzy tomu přihlížel a podotkl, že přeci netvrdí, že jsem nešikovná :)

Vytahali jsme propriety ven, odháněli od lampáku už opilé kouřící osoby /ty střízlivé to pochopili rychle/. Namočili jsme vějíře, poiky, tyče; vycákali. Přišel Miky, jestli nás má už uvést a jak. A tak jsme s hořícími vějíři napochodovali do sálu a předvedli, co umíme. Pak nás vystřídal Kloboučník s Péťou, opět já a Štěpka, K. s Kloboučníkem a nakonec to nejlepší K. s Péťou a jejich vějíři. A bylo to. Prý to mělo úspěch, i když to dokonalé nebylo... /ty naše výrazy musely být dokonalé – naprostá ironie/

Šly jsme se tentokráte převléknout do školy. Jako vždy nám nejvíc zabralo šněrování. Ale tu srandu si neumíte představit :) Štěpka nás krmila piškotami, čas od času byla vyřčena hláška. Bylo to skvělé.

Konečně jsme si s Hancul došly pro pití. Nakonec jsme se nechaly unést hudbou a šly si zatancovat. Štěpka nám ovšem pořád mizela /vskutku ten hluk byl ohlušující/. Jeden tanec nám věnoval i Kloboučník :)

Jen co dohrála písnička, na kterou se k nám připojila i Štěpka, vyhlásili přestávku. Odklidily jsme se k našemu pití, chvíli ještě rozebíraly naše dojmy a nekonečně se smály /ano, Lukáši, jde se bavit i bez alkoholu/. Nakonec jsme odnesly sklenice a šly se rozloučit; odjížděly jsme asi okolo půl třetí a ve tři byly doma.

Ráno jsem mámě vše nadšeně vyprávěla. Jsem asi podivná, ale přestože mi už umíraly nohy u tomboly, bylo to něco, díky čemu se mi tam líbilo. Mám ráda, když jsem v jenom kole, když vím že jsem potřeba...

Ach, bylo to takové, že bych se tam hnedle vrátila. A možná, že se to i povede. Ano!

Život visí na vlásku

Byla jsem letos na třech plesech, valčík, polku ani waltz jsem si nezatancovala ani jednou. Tak to vidíš, je hloupé jít na ples bez doprovodu, sám. Byla bych se tě zeptala, jestli bys nešel, i když bys asi opravdu nešel. Ale zkusila bych to. Třeba by se ti to i líbilo.

Chvíli jsem si přála, abys tam byl. Jen tak.

Dívám se okolo sebe, do zelených fabií, a čekám, že v některé budeš sedět. Slyším, jak se směješ, když chci. Nezapomněla jsem a nezapomenu.

Díky příspěvku na FB jsem našla několik fotek z našeho plesu. Na rajčeti toho někdy nejdete...

/Olivka se hrbí a stojí mimo řadu... ale ty šaty nebyly nejhorší na to, že jsem si po nich šlapala/

Další fotky budou. Fotil nám tam nějaký fotograf. To teprve uvidíte ty obličeje, které jsme měly u ohňovky :) Pochlubím se, bude-li čím, když se mi dostanou do ruky.

A teď si ještě se mnou užijte ukázku z muzikálu Tajemství :)

P.S. Omlouvám se, ale bez jmen se to tentokrát neobešlo.