Zobrazují se příspěvky se štítkemcítím. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemcítím. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 17. prosince 2017

konečná

je mi pětadvacet. jsem stále dětinská, nerozhodná a bydlím u rodičů /důsledek nerozhodnosti asi/. stále žiju víc mimo realitu než v přítomnosti. co budu dělat za půl roku? kam se vrtnu, až nás vyšoupnou z naší lékárny? vím já?
Nebe - Než se rozední
narozeniny jsem oslavila. zapila jsem je horkou čokoládou a nějakým tím alkoholem.
čokoládou v pátek. s LK a Štěpou v Lodžii na Irish Session. i když původním doprovodem měla být Lae a ostatní jsem lanařila až následně, právě Lae ochořela a nikam nejela /dohnaly jsme to na trzích v T. medovinou/. bylo to krásné; v kavárně visí ze stropu lžičky a tak trochu si připadáte jako ve Velké síni v Bradavicích. vydržely jsme to do zhruba jedenácti, pak jsme se vypravily domů.
alkohol byl v sobotu. poprvé jsem na AllaDanze plesu pila alkohol. původní plán byl krásný - pojede nás 7, fůra, bude prča. Kloboučník píše diplomku, Maru je nemocná a Standa taky ochořel, takže jsme jeli ve čtyřech. jenže Pepa tam měl rande a já jsem byla jaksi navíc - nevím, kde se to v něm vzalo, ale domluvil mi tanečníka přes Mílu, kdysi dávno naši lektorku. ze společníka se vyklubal člověk od Corporalů, kteří s námi sousedili na Bílendě, doplňovali naši jednotku pikenýrů o svoje muškety a kteří v neděli ukořistili ten prapor, co Olivka s Luckou tak svědomitě bránila. nakonec ho vyměnili za svého velitele.
P s Květákem mě nakonec seřvali tak /ze srandy, samozřejmě/, že to musela slyšel půlka Prahy: jak jsem si mohla dovolit nevzít si číslo?! jak říkám, v těhle věcech prostě plavu...
přepis debaty při zpáteční cestě by se klidně mohla objevit v dámském časopise v rubrice sex&vztahy s názvem "co jste chtěli vždycky vědět, ale báli jste se svého protějšku zeptat".
a taky jsme měli poslední dvě ohňovky. jednu u P sestry, kde nám odměnou byl skvělý burger a vytuněný domácí pečený čaj. společnost nám dělala dcera majitelů. pak nás z hor P odvezla zase domů.
poslední byla prvního prosince na rozsvěcení vánočního stromečku v K. všichni stáli jak zařezaní /nikdy nevím, jestli to je dobře nebo špatně/, a nakonec nás odměnili potleskem. po hodně dlouhé sobě jsem viděla Kloboučníka - Květák ho ukecal, že si taky potřebuje chvilku dáchnout od psaní /a P mi v autě říkala, že je divné, že já jsem byla taková klidná vloni, ale on tak vyšiluje/. přijel, odtočil, odjel, zbytek by na nás. ale než odjel, podal dokonce i mně na rozloučenou ruku.
tréninky nejsou a budou až po Novém roce.
a aby toho letos nebylo málo, Malýmu Michlaovi se minulý týden zabil při autonehodě brácha.
Xindl X - Popelka
je předvánoční čas, máme ustrojený stromek a všude světýlka a svíčky. včera jsem si zapnula indie feed (December 2017) a cítila jsem neskutečnou pohodu. ještě v práci přežít jeden týden a budou Vánoce, čtyři dny volna. pak Silvestr, kdy mám zatím v plánu se někam vnutit - prostřednictvím Ravena jsem tuhle akci už rozjednala.

jsem teď prostě někdo jiný.

a dál už je to jen o snech. o budoucnosti.

čekáte na happy-end?
žádný není.
.pac a pusu

sobota 2. prosince 2017

Dotazník aneb Liebster Award

Haha, naposledy jsem se podobné věci účastnila někde v prváku na výšce. Ale proč ne, že. Nominace mi tu přistála od Elwin, tak račte posoudit, jak jsem se s otázkami popasovala.

1. Pokud bys mohl/a vybrat nějakou superschopnost, jaká by to byla a proč?
Teleportace. Protože kdo by se v deset večer nechtěl teleportovat domů z hospody, když ho jinak čeká hodina cesty? Ne, teď vážně. Dojíždění nesnáším. Jakýkoliv, i když některý cesty autem si neskutečně užívám. Ale trmácet se každý den do práce busem je otrava. Navíc bych ušetřila denně asi hodinu času :)

2. Co je tvým největším snem?
Říct si na konci života, že to tady fakt stálo za to. Že jsem viděla, co jsem vidět chtěla, poznala, co jsem poznat chtěla, zažila, co jsem zažít chtěla. Že toho dobrého bylo víc, než toho zlého.

3. Na jaký film se nikdy nepodíváš podruhé? Proč?
Jako první mě napadl Antikrist od Triera /Lae a Klára vědí; na druhou stranu jeho Melancholii jsem vidět chtěla, zajímavé/. Do výčtu bych mohla přidat jakékoliv horory, ke kterým jsem se v pubertě omylem přichomýtla neboť a) se pak prostě děsně bojím /od dětství se bojím tmy, po těhle filmech to bývalo ještě horší/, b) přijdou mi strašně trapný.

4. Pokud bys lidstvo mohla na jeden jedný den něčeho zbavit/ něco mu dopřát, co by to bylo?
Aby mohli být znovu s těmi, co tu být prostě už nemůžou. Aby jim mohli říct, jak moc je měli a stále mají rádi, jak moc stále chybí. I když osobně si myslím, že to ti dotyční stejně vědí, prostože tu jsou někde kolem nás.

5. Čeho se nejvíc bojíš?
Že zůstanu sama. Jako úplně sama, samotinká, jediná. Jediná mezi ostatními lidmi, kteří o mě nejeví nejmenší zájem. Kterým jsem na obtíž. Že zmizí moje rodina, moji kamarádi a nebude už nikdo další. Protože cokoliv se dá snést, když je vedle vás někdo, komu na vás záleží...

6. Kde bereš inspiraci?
Ke psaní? I můj nudný život je nepřeberná studnice zajímavých okamžiků, které jsou hodné zvěčnění. Jinak když jsem ještě psávala příběhy, vyrabovávala jsem ty knížky, co jsem měla tou dobou přečtené...
Ke tvoření? To prostě přijde, nevím kde se to bere. Čekám až mi to zaťuká na rameno a pak po tom chmatnu a zkouším to nepustit :)
K šití? Tak u kostýmů se snažím držet co nejvíc nějakých pramenů. Teď, dříve to byla víc fantazie, a proto chci kostýmy výhledově předělat. Hledám obrázky na netu, čtu diskuze chytřejších lidí, mám nějaké knížky. Jinak u běžných věcí na netu - v ráda trávím spousty minut na Pinterestu a kochám se :) A pak taky v Burdě, u tý asi skončím, protože potřebuju nějaký už vytvořený, fungující střih. /Potřebuju přeci ty zelený šaty na irský ples!/

7. Co ti spraví náladu?
Maličkosti. Někdy déšť po několika dnech vedra. Někdy slunce a modrá obloha po týdnech pošmourna. Někdy měsíc a hvězdy. Anebo krásný západ slunce. Jindy to je hrnek čaje, chvíle klidu, kdy si můžu věci náležitě promyslet. A pak tu jsou i chvíle, kdy musím nutně něco vytvořit, abych měla radost. Před lety, když jsem měla svoji předvánoční a předzkouškovou krizi, mi náladu krásně spravilo to, když jsem v televizi ráno slyšela, že je zimní slunovrat a konečně se nám začne vracet sluníčko a prodlužovat den.

8. Čím jsi chtěl/a být jako malý/malá?
Bojovnice. Někdo kdo spasí svět. Klidně anonymně, ale kdo ho zachrání, aby se v něm už neděly žádný nepravosti. Ale jinak jsem chtěla být prodavačkou, květinářkou, historičkou, oftalmologem, biochemikem, fyzikem, ...

9. Pokud by ses měl/a stát zvířetem, jaké by to bylo a proč?
Asi kokčka. Elegantní, hravá, svá. Umí se vetřít, ale když nechce, sbalí se a odejde.

10. Kafe nebo čaj?
Čaj! Ty jo, to snad ani nepotřebuje odůvodnění, to musí být jasné :) No dobře, kafe je hořké, cukrem bych z toho asi udělala nějakou hnědou tekutinu a potlačila bych tu chuť. Čaj je prostě čaj. Tečka.

Tak to by bylo. A na koho to hodím dál?
Vivienne, to je jasné :) Štěpa. Klára.

Moje otázky:
1. Jaká knížka ti změnila život?
2. Čeho chceš dosáhnout v průběhu následujích 10 let?
3. Jak by měl vypadat tvoje vysněné bydlení?
4. Kdybys mohla, kam bys odcestovala strojem času? (Na návštěvu, řekněme na týden, max měsíc)
5. Jaké je tvoje nejoblíbenější vánoční cukroví?
6. Jaký vánoční dárek ti ve tvém životě udělal největší radost?
7. Jaké rozhodnutí ve tvém životě bylo to nejlepší?
8. Jsi ranní ptáče, nebo sova?
9. Jak ideálně strávit víkend?
10. Jak nejlépe strávit Silvestra?

pátek 17. listopadu 2017

srdcebol

P!nk - What About Us
V jednu chvíli jsem měla pocit, že konečně zase někam patřím. Začalo to vlastně ještě před Bílou Horou, někde v půli září, když jsem se i s LK ocitla poprvé v MAGICu. Z všechno tenkrát mohl Kloboučník a když se jednou o něčem zmínil, nemohla jsem odmítnout. A tak chudák LK /na to, že tu jsi poprvé, tu znáš víc lidí než já/ vytrpěla večer s mými šermířskými kamarády. Šlo tenkrát vlastně o křest alba, byla fůra celkem dobrý hudby. Kluci mě vytáhli na parket, hezky do první řady, super, díky. A pak se pilo a kecalo. Kloboučník odvedl Ivu, jejich kámošku, domů a Květák to nezapomněl okomentovat. My se zdejchly v půl druhé, pánové pokračovali do klubu. Kloboučník se k nim už nepřipojil, zůstal u Ivy.
Co dál?
Kloboučník oslavil narozeniny. Slavil je pár dní v kuse /když je doma, může si to dovolit/. Výstup jednoho večera bylo to, že mu mám připomenout, že Macháčka hrát neumí a hrát ho prostě nemá :) O týden později se mu stejně nevyhnul a posledního panáka jsem za něj dopíjela já :)
Vnutila jsme se do pánské tour-de-pub v T. Teda nejdřív mě naštval - řekl čas a nedodržel ho a přijeli o hodinu později. Když jsem to zjistila, chtěla jsem odjet nejbližším busem domů, ale neudělala jsem to, a když jsem se neobjevila, i když už byli na místě, naháněl mě.
Byl to super večer, pár piv a tequila /co to je? já to nechci, nikdy jsem to nepila a bojím se toho/. Raven mě o půlnoci odvážel domů. Jak jsem byla rozjetá, vyprávěla jsem mu, jak bych chtěla oslavit narozky a že jsem zvědavá, jak dopadnu /vychází krásně na pátek/.
Další část oslav byla u něj doma. Seděli jsme v boudě, jedli, pili, smáli se. S Matesem jsme ujídali jednohubky, co jsem dělala, a Richard si z něj dělal srandu a vytvářel mu cestičku z oříšků k tácu. Strašně moc jsem se nasmála. Stavil se Miky, K se ségrou, pár jejich kámošů z vesnice. Večer zakončili Macháčkem. Nehrála jsem to, dobrovolně jsem konzumovala panáky zelený, ale nehrála jsem to. Upíjela jsem zelenou a vzpomínala na bratrance. Z Ravenovýho telefonu hrála hudba nápadně podobné té, co mu hrála na pohřbu.
Spala jsem u Kloboučníka. /Kdo by to čekal, že?/ 
Imagine Dragons
Vezl mě domů. U nás jsem zjistila, že jsem u něj nechala bundu. Horší bylo, že do kapes bund vždycky při odchodu narvu klíče. Nevím jaký ďas to byl, ale našla jsem je v tašce - na nejvíc nepravděpodobným místě.
Sobotní večer byla dopitná, stavit se měli ti, co tam nebyli v pátek. V osm jsem zjistila, že musím být tam. Prostě musím. A vymluvit se na zapomenutou bundu bylo to nejtrapnější, co mě mohlo napadnout. Hrál se Bang!, dvakrát jsem vyhrála /jednou jako šerif a jednou jako pomocník/. Měli jsme vodnici, Kloboučníkův spešl mix, a brzy se to rozuteklo domů. Spala jsem u Kloboučníka.
Ráno jsem v osm vypadla. Zanechala jsem Kloboučníka zachumlaného v posteli, s počítačem na židli, kde si zrovna četla zprávy o těžbě lithia.
Z vlaku jsem vystoupila ve městě a prošla jsem se na zámek, sedla do zahrady a četla knížku na telefonu. Svítilo sluníčko do barevného listí, bylo teplo a bylo to jedno z nejhezčích rán letoška.
Zrní - Igor Pelech
A pak tu byl filmový večer u Ravena. Jo, přijde nás moc!
Přivezl si mě, když jel z Lbc. Zaúkoloval mě krájením, zatímco jeho úkolovali ještě rodiče. Pak jsme jeli pro Květáka a jeho telku. No a to bylo všechno, víc se nás nesešlo. Díky tomu jsme měli každý pořádnou porci tataráku /od Květáka/ a v půlce druhého filmu jsme s Květákem usnuli - on na křesílku, já na gauči, kde mi druhou polovinu uvolnil Raven. Tak jsme to zabalili. Spala jsem v posteli, ve které jsem spávala před lety. Raven se taktně přesunul na podlahu.
Odvezl mě domů.
Viděli jsem se ještě večer. Zmínila jsem se o své návštěvě kina a po jeho reakci jsem nějak odtušila, že by chtěl jít taky. Tak jsme šli. Jen jsem už od rána sbírala vhodná slova, abych mu vysvětlila, že to není rande. Že nechci aby to tak bral. Chci, abychom byli jen kamarádi.
Nakonec jsem to na něj vybalila v poslední možnou chvíli - když jsem ho vykládala před domem. Když zavřel dveře auta, telefon začal hrát Listen to Your Heart.
Už vlastně chápu, proč lidi, co spolu chodili, nemůžou být zpátky jen kamarádi...
Ale žiju i jinak kulturně.
S Lae jsme vyrazily na Zrní do Jbc. Vykoupila jsem jim tam stánek - náušnice /chtěla jsem si je dát jako odměnu za státnice/ a tričko. Zahráli snad vše, co jsem chtěla. Vracely jsme se myslím obě spokojené.
Taky jsem mámu vytáhla na Asonanci tamtéž. Naživo slyšet Dva havrany byl silný zážitek. Navíc jsem tam potkala Filipa od Lužických a přímo vedle nás seděla Ája.
Den na to jsem opět šla do kina s Ravenem. O tom filmu se zmínil už prvně v kině, ale po tom, co jsem na něj vyklopila, jsem nevěděla, jestli bude chtít jít. Nakonec jsem se ozvala sama a hned jsme byli domluvení. A nová, moderní verze Vraždy v Orient expresu za to stála.
Asonance - Pomáhej nám svatý Jiří
Vrátila jsem se ze Zrní a Lae jsem se zapřísahala, že Kloboučníkovi psát nebudu. Napsal mi on sám. Že mají v plánu s Pepou jít do T. a tak o tom tak žvatlal, až jsem se musela zeptat, jestli mi to píše jenom proto, abych jim záviděla, nebo můžu jít taky. Tak klidně, proto to píšu. Domluvili jsme čas a šli spát.
Přišel čas, načinčala jsem se, vzala jsem si šaty, co jsem si kupovala vloni v Lbc v den, kdy jsme jeli do R. na večeři k pohádkovému lesu. Od té doby jsem je neměla na sobě, až na Zrní. Začala jsem se shánět, kde jsou a tu jsem zjistila, že ještě nevyrazili. Vyměnili jsme si s Kloboučníkem pár frází a já si lehla do postele a čekala, kdy mi napíše, kde jsou. Postupně přicházela únava a narůstala nechuť se někam trmácet. Venku byla futeř a hrozný nečas.
V deset jsem Kloboučníkovi napsala, že jdu spát. Obratem mi poslal přání na dobrou noc. Po tvářích mi tekly slzy.
Ani nevíš, o co jsi přišla...
Den nato nešel proud, vichřice se o to postarala. Dočítala jsem Husitskou trilogii od Sapkowského /má fakt divný konec/ a poslouchala do zblbnutí Lucku Vondráčkovou na 15 let starém walkmanu. Trénink pro výpadek nebyl. Když proud nahodili, vychrlila jsem na Kloboučníka všechny ty otázky, co jsem kladla už dříve, ale odpovědi jsem se nedočkala. Ten den ale přišly. A tak zatímco jsem dočítala poslední řádky knížky, Kloboučník se mi vyznal a poslal mě k šípku.

Píšu teď na řádky to, co roky schovávám mezi nimi. To že jsem do něj byla roky zamilovaná, že jsem si kdovíproč vysnila jak vedle sebe zestárnem. Že on je Ten pravý.

Nešířím se o tom, už vůbec ne na šermu. Bez tak bych neslyšela nic jinýho, než že mi to celou dobu říkali.

Nelituju. Mám za sebou krásné léto, spoustu krásných nocí a rán, kdy jsem se mu roztahovala už sama na nafukovačce. Není čeho litovat.

Je to taková malá-velká odvykčka. Musím se hlídat a neudělat chybu. 
.mějte se krásně
.páá
A jestli svoje narozeniny zapiju? Nevím. Pokud, tak ne ten den. To pojedeme s Lae do Lodžie. To bude krásná oslava :)

pondělí 13. listopadu 2017

mikrosvět_X_bolest

Všichni říkají, že to přebolí...
... ale málo kdo z nich ví, jak hrozně dlouho to trvá.

Bylo mi patnáct, byli jsme v devítce. Puberťáci.
Seděla jsem na kamnech v pokojíčku a brečela. Třídní si mě vzala ten den k sobě do kabinetu a řekla mi něco, co jsem sice viděla, ale neustále jsem si to nechtěla přiznat. LK, moje kamarádka, spolusedící má anorexii.
Pamatuju si to léto před tím, začaly nás zajímat kluci víc než jako kamarádi. A tam někde to prý začalo. Vyprávěla mi tu básničku (Pusť se, prosím) a mně nepřišlo nic divného - každý má nějaké záliby a my jsme byli praštění vždycky. Měla studený ruce, byla podrážděná a já se s ní čím dál tím míň ve škole bavila. Nešlo to, hned se vytočila. Sledovala jsem, jak ke svačině vylovila z tašky jedno jablko a sotva ho snědla. Obědy nejedl skoro nikdo, tam jsem se nepozastavila. Do toho všeho nám mizela před očima. A já si celou dobu říkala, že to vyběhá na procházkách se psem, že je to normální. Nebylo.
Na chvíli byla v naší malé nemocnici. Než jí pustili, proesemeskovaly jsme celou noc :) Jenže jí to nepomohlo. Hlídala jsem, jak jí, ale postupně jsem ztrácela chuť to dál dělat, když jsem viděla, jak se v tom všem zase strašně nimrá.
Začaly taneční, ale nedochodila je. Skončila na pár týdnů v Motole. Psala jsem jí každou chvíli dopisy a posílala je po její sestře.
Jednou mi volala. A loučila se se mnou. Složila jsem se z toho.
Na konci května jsme se za ní byli s Dádou a Santou podívat. Kvetly šeříky. A my měli někde týden do Věnečku.
Když jí pustili, nevěřila jsem jí, že se tam už nevrátí. Měla jsem strach, že k tomu všemu sklouzne znova. A ten strach tu byl, i když jsme už dávno chodily každá na jinou školu a vídaly jsme se jen ráno u busu. Když mi podkopávala nohy, že jsem šprtka. Bála jsem se o ní do té doby, než jsem si o tom jednou ve druháku cestou z O. nepopovídala se Santou. Vysvětlil mi, že už má svoje záliby a lidi a že je o za ní. Teprve tenkrát to ze mě spadlo. /A já jsem konečně na všechno pro ana blogy přestala psát, jak jsou hloupé a jak nejvíc ubližují svému okolí.../

Dalším expertem na trápení býval Santa. Ale v porovnání se zbytkem to nic nebylo...
V jednu ne úplně vhodnou chvíli si zlomil nohu v kyčli. Sešroubovali ho, dlouho chodil o berlích, zahojilo se to. Příchod bouřky věštil dost dlouho dopředu :)
O rok později, když měl naplánované, že si ty šrouby nechá vyndat, mu venku chytly kalhoty. Skončil na pár týdnů v Praze na popáleninovým. Dobré to nebylo, co vám budu povídat. Adéla nás za ním jednou vzala na návštěvu. Ta u něj totiž byla každou chvíli, byla myslím i u toho, když hořel.
A pak, už dost dlouho co byl doma, mi vyprávěl, že nebýt těch bot, těch levných kecek od Bati, na kterých se tenkrát jen roztavily tkaničky, ale jinak nevzplály, tak nebýt jich, o nohy by nejspíš přišel...

Hop a skok a byl konec třeťáku. Babička u nás tou dobou už víc jak rok bydlela.
Jednu neděli jsem se vrátila ze šermu a doma bylo divné ticho. Až po nějaké době jsem zjistila, že babiččina postel je zastlaná a hlavně bez ní.
Měla zástavu srdce a rychlá ji odvezla do nemocnice.
Proklínala jsem se, že jsem se nepochlubila vysvědčením hned, když jsem věděla, jaké bude. Myslela jsem si, že už k tomu žádná příležitost nebude. Po týdnu se probrala z bezvědomí, pár týdnů strávila v nemocnici a pak v domově se soc. službou. Domů už se nevrátila. A de facto nikdy nevěděla, co se stalo...

V den co jsem z brigády konečně donesla smlouvu, na doma na stole ležela výpověď mýho táty z pekárny. Nový majitel si prostě počkal, až udělá nějakou chybu a donutil ho odejít. Půl roku sháněl práci. To nejhorší mělo ale stále přijít...

Čtvrťák se zdál být od začátku náročný. Minimálně Olivka si ho náročný vytvořila.
Řešil se maturiťák, šerpy, stužkáč, stužky. Do toho jsme se rozhodli pořádat první šermířský ples. A já jsem byla pevně rozhodnutá, že na oba moje velké plesy sezony musí dorazit můj bratránek.
Měli jsme podzmní prázdniny, já šila. V neděli jsme byli na chatě, teta s mámou vyhazovaly staré dětské oblečky, ale tetě se dařilo sem tam něco ubránit.
To necháme, co kdyby měl Jirka děti?
Šla jsem hodně pozdě spát, ale to jsem chodila pořád. V pondělí jsme psali z matiky jak ze semináře, tak z té normální. A ráno mi všichni lezli na nervy, když chtěli něco vysvětlit.
Jela jsem domů ve tři. Zhltla jsem jogurt a v půl čtvrtý už jsem seděla doma zavřená v pokoji a učila se chemii na druhý den na velký test.
Kolem čtvrté zazvonil telefon. A přes zavřený dveře jsem jen slyšela, jak táta mámě říká, že tohle mi musí říct sama. Vyděsila jsem se. Vymyslela jsem spoustu věcí, co se mohlo stát včetně toho, co nakonec byla pravda. Zaplašila jsem to myšlenakmi na únos našeho Lukáše. Přišlo mi to reálnější.
Nevylezla jsem z pokoje dokud nepřijela a neřekla mi to. V životě jsme takhle nebrečela.
Můj bratranec měl autonehodu a zemřel. 
Ten bratranec, co jsem s ním měla velké plány. Chodit po muzeích, zábavách /ale musí to být big-beat, víš?/, plesech a snad i koncertech. Bylo jasné, že žádný waltz jako na Věnečku už nebude. Už nikdy.
Další středu byl pohřeb. Pamatuju se, jak jsem se na konci se sestřenkou objaly. To bylo poprvé, co jsme něco takovýho udělaly.
Koho by tohle kdy napadlo?
Pamatuju si, jak jsem na stužkáč vybírala nějakou dětskou fotku. Listovala jsem fotoalbem a narážela na fotky bratrance. Do toho se táta zeptal, proč to hledám, a já místo odpovědi jen otevřela pusu a rozbrečela se. Zahodila jsem fotky.
Dost dlouho jsem věřila, že je to jen blbý vtip. Že zavolá domů, že je celý. Že přijede k mámě pro rajskou omáčku. Nezavolal, nepřijel.
Je jen málo lidí, kterým jsem o tom řekla. Skoro nikdo ho z mého okolí neznal. Ale i tak jsem to chtěla vykřičet do světa, nalepit si to na čelo, ať to každý ví, co se přihodilo.
Trvalo roky, než jsem byla víceméně schopná říct, že je to za mnou.

A když konečně přestanete chtít mít viditelně tu ceduli a chtít to všem vykřičet do světa, přijdete domů a z fejsbuku na vás kouká parte vašeho spolužáka z výšky. A i když jsem věděla, jak moc byl  půl roku před tím nemocný, nešlo tomu uvěřit. Vždyť jsem ho viděla na zápise, dodělával si zkoušky z letňáku, dělal praxi, těšil se ze svojí fretky a hlavně zvládnul tu náročnou operaci. A najednou tu není a nebude. Nebude mezi prvními odstátnicovanými, nepotkáme se na promocích. už nikdy. A tenkrát v Karolinu jsem na něj i celkem dost myslela.
A pár dní po tom, co jsem do ruky konečně dostala diplom, umřel Z. Opět tu bylo několik podivně temných týdnů, přestože v tom okolním, vzdáleném světě bylo léto v plném proudu. Život se zastavil a svět běžel dál...
Ta sešlost u Toníka, co mi rvala srdce. Ta ohňovka v pátek, kde ty lidi věděli povětšinou co se stalo. Kde jsem ne poprvé nahrazovala K., ale kde poprvé to bylo nepatřičný. Chyběla tam. Nikdo z nás si to vystoupení neužil.
Víš, je to blbý, ale já ty dny čekala jen na to, až mě Michal obejme...
Je to pořád ještě svým způsobem živý.

Ponaučení? Žádný není.
A co jsem tím chtěla říct? Vlastně sama úplně nevím. Možná to, že za tím úsměvem je i fůra probrečených večerů a nocí. Spousta dní, kdy to vypadalo, že už nikdy nebude líp. Že mám v duši jizvy, kterých se nezbavím. A který stále bolí.

neděle 1. října 2017

o životě po promoci

Není to vlastně vůbec taková sranda, jakou jsem si myslela, že bude...
Promoce /bohové, to je tak dávno/ byla jen taková formalitka. Nakráčeli jsme si pro diplomy, všichni svorně pro modré tubusy, i když jsme mezi sebou ve skupině měli i nejlepšího studenta z ročníku /shodou okolností to byl můj spolužák Vojta/. Pak jsme se nechali zvěčnit na pár fotografií a jeli domů.
První červencový den byl plný zážitků - viděla jsem se po dlouhé době s Lemurem, Kájou a Lae. Ze setkání jsem prchla, nasedla na vlak a jela na zábavu za svojí šermířskou rodinou. Tancovala jsem ploužáky s Kloboučníkem /to nás jaksi vyhnal zbytek/, s Gazzym, K. /to když Kloboučník zdrhnul s vysmátým Z. na pivo/, zbytek večera jsme propařila s P., Romanou a Maru. S Kloboučníkem jsme spali u Gazzyho a Romči. Po té noci jsem si přišla trochu jako idiot, ale nelitovala jsem - ono taky nebylo čeho.
Ten pocit mi vydržel do úterního rána.

Pamatuju si ten rozhovor v půl osmé ráno s Romanou. Na večerní telefonát s Ravenem, kdy mi říkal o sešlosti u Toníka. Na ještě pozdější chat s Kloboučníkem.

První Valdštejn nebyl. Ze všech plánů zůstala jen ohňovka na motorestu. Byla divná, chyběla K.
Nastalo podivné, smutné období. Bylo těžké vidět, jak se P. s Květákem trápí a při tom jsem věděla, že není jak pomoct - nic se nedalo vzít zpátky, i když jsme si to všichni moc přáli.
.pinterest
Srovnávala jsem a vzpomínala, čím jsem si před lety prošla já. Bylo to jiné a nesrovnatelné. Jen si pamatuju, že jsem si říkala, že už něco takového nechci nikdy zažít a už vůbec nechci, aby to zažil někdo kolem mě. Škoda, že mi bohové tohle přání nesplnili. Na konci všeho toho hloubání bylo, že jsem si musela přiznat, že mě to vzalo mnohem víc, než jsem si od začátku připouštěla.
Imagine Dragons - Not Today
S Kloboučníkem a Pepínem jsme odjeli na piráty. Květák nejel, já skoro taky ne - odpadla mi nečekaně kolegyně. Ale kluci trpělivě čekali a doma mě nenechali :)
Počasí stálo za prd, byla zima a pršelo. Vzpomínali jsme. A Pepíno se nám zamiloval :)

Pak tu byl Valdštejn, PAF /ten byl super! nejlepší z těch tří let/, Libuň. Spali jsme v kulisách /ve stanu samozřejmě/, snažila jsem se nedostat do problémů, opila jsem se medovinou. To bylo v pátek. V sobotu večer ohňovka a zábava - hrál Paša a my nadšenci stáli u pódia pod repráky. Kloboučník si cestu zpět do mého stanu našel - po hodině mého spánku mě probudil, zeptal se, jestli mi tam nevadí a šel spát. Romanťárna jak blázen.
V den odjezdu na Přívory lilo jak blázen, a tak jsme se na to vybodli. V sobotu ráno jsme se probudili a obloha byla modrá a svítila sluníčko. Trošku nás to nakrklo, ale co už.
Sezonu jsme tradičně uzavřeli na Bílé hoře. Letos to bylo nějaké zábavnější a lepší. Jela K. i Raven, spala jsem v Hanculiném stanu s podlážkou, kde jsme v sobotu v noci měli kaluž /opět/. Jeden den se nám v bitvě jednotka trochu rozpadla, ale velitel - Lumír- si to zpacifikoval, a tak druhý den to bylo úplně o něčem jiném. Ale úplně. Velitel mušketýrů, co patřili k nám, ukořistil cizí prapor a svěřil ho komu jinému než plonkové vodonošce Olivce. Aneb jak jsem se stala důležitou. Prapor jsme i s naší praporečnicí Luckou ubránily až do konce. Flaška za to nebyla, nebyla to naše kořist. Ale zábava to byla.
Teď jsou kostýmy vyprané, složené. A za půl roku je opět vytáhnu a hurá do akce. Že by ten Libušín letos konečně opět klapnul? /ehm, pokud budu mít do té zimy svoje kamínka do spacáku, tak proč ne?/
Awolnation - Sail
Pracuju. Odečítám hodiny do víkendu a roky do důchodu. Víc netřeba komentovat.
Koupila jsem si nový telefon. Dala jsem za něj nakonec o 4k víc, než jsem původně chtěla, ale za to mi baterka vydrží nespočet dnů /když nejsem každý den několik hodina na wifi tak i 10 dní/, mělo by to mít obstojný foťák a hlavně čtečku otisku prstů - to je vám prča!
Do seznamu budoucích útrat píšu látky na kostýmy /len, vlna/, boty, auto, možná někdy byt. A pak klidně hafo dalších věcí, mezi nimi foťák, boty na třicítku, nějaká věc na opasek, do které schovám to svoje nové pádlo a peněženku.

Za dva měsíce mi bude pětadvacet a já si budu muset chtě nechtě přiznat, že kromě slušných úspor na účtě a snad stálé a celkem slušně placené práce nic nemám. Nemám kde bydlet /bydlím u rodičů v bytě, co není náš/, nemám s kým bydlet /protože o ty náklady bych se celkem ráda s někým podělila/, nemám auto, do kterého by celkem ráda čas od času večer sedla a jela žadonit o přespání někde jinde. Jen prostě už pomalu začnu být stará.

Jdu to zabalit. Pro dnešek i pomalu tady. Mám plán všechny zápisy vytisknout a nechat svázat podobně jako diplomku /další výdaj!/. A za zoufalých, osamocených večerů si tím budu listovat stejně, jako si někdy listuji deníčkem.
.páá
P.S.: Aby byl výčet mých dospěláckých lumpáren úplný, musím ještě poznamenat, že se mi, ani nevím jak, podařilo vnutit se klukům na motorest. Byl to klasický večer se šermíři - probírali, kdy se čím válčilo a kdy ne. Byl tam Raven /mimojiné/ a navrhl, že bychom si mohli udělat nějaké odpoledne výlet na loďkách a sjet Jizeru ze Skaly do T. Z mého pohledu to byl šílený nápad - zkušenosti s podobnou činností jsme měla jenom ze sporťáku na gymplu a to jsem si tenkrát myslela, že musím bezpodmínečně skončit ve vodě. Ale tak co, jet jsem chtěla a pro tu srandu...
Vypadalo to nakonec jako takové trojité rande /Květák, Mates a Pepíno/ a já, Raven a Kloboučník /dle jistých jedovatých jazyků to síš vypadalo jako čtverné rande a Kloboučník jako křen/. Ve vodě jsme neskončili! Sjeli jsme jez na Skale, párkrát jsme uvízli na kamenech /jsem mizerný háček/, ale jinak jsme udávali tempo naší skupince. Byla to krásná projížďka a ráda si ji někdy zase zopakuji. Třeba s Lae. Nebo s klukama...

pátek 28. dubna 2017

mikrosvět_VIII_o přáních


chtěla bych se ti schoulit v náručí. choulit se a plakat, že se bojím, že to nezvládnu. 
chtěla bych od tebe slyšet, že zvládnu. že všechno bude dobré.
chtěla bych, abys mi složil hlavu do klína a vyprávěl mi o všem možném. abychom spolu plánovali ohňovku a cesty po bitvách.
chtěla bych jet s tebou sama v autě. zaparkovat u vás před domem a zase váhat a nakonec si nechat miliontou příležitost protéct mezi prsty.
chtěla bych se s tebou přetahovat o jeden spacák nebo deku. nebo jeden polštář. ten ale dostaneš ty, to je jasné.
chtěla bych, abys mě do toho společného spacáku zachumlal až po uši, aby mi nebyla zima.
chtěla bych, abys mi znova vynadal, že všechno všem vykecám. jsem už taková - introvert, co jednou za čas vyklopí určitým osobám o sobě vše.
chtěla bych znovu slyšet: "Padáš!", balancovat na hraně nafukovačky a při tom vědět, že mě spadnou nenecháš.
chtěla bych ti dovolit věci, který bych nikomu jinému nepovolila...
chtěla bych tě na prvního máje zatáhnout pod rozkvetlý strom.
chtěla bych ti navěky rezervovat místo u mě ve stanu.
chtěla bych, abys mě chytil za ruku a nepustil.
chtěla bych to mít už všechno za sebou. všechno váhání a rozhodování. a škola. ta hlavně.

.silvestrovská
chtěla bych dokonale umět všech 25x6 otázek.
chtěla bych mít schválenou diplomku.
chtěla bych vyjít ze školy s úžasným pocitem zvládnutých státnic. a o týden později s pocitem hotové obhajoby.
chtěla bych si jít pro diplom.
chtěla bych si zařídit vlastní byt.
chtěla bych cestovat s Lae.
chtěla bych mít v pokoji uklizeno.
chtěla bych vlastní auto.
chtěla bych práci, která mě bude bavit. a kolektiv, který se bude mít navzájem rád.
chtěla bych, aby na mě rodina byla hrdá.
chtěla bych, aby se na mě nikdy nezapomnělo...


pátek 6. ledna 2017

mikrosvět_VII_vesmíry

Pevně věřím, že v nějakém jiném vesmíru se už dávno vodíme za ručičku a máme naplánovaný společný život, bydlení, dítě, všechno...
A hned vedle toho může být vesmír, kde jsme se už dávno poslali do háje.
(Pak jsou taky Vesmíry, kde se neznáme, kde nestuduji tuhle školu, kde jsem vůbec nezačala se šermem, kde jsme si s bratránkem zatančila na maturťáku waltz, kde je všechno jinak... a taky ten, kde čtyřiadvacetiletá Olivka vůbec neexistuje, páč v osmi letech spadla na dovolené s mámou pod vlak. Nebo ji prostě někdy později přejelo auto.)
.pinterest
Zatímco v tomhle vesmíru se jen občas, jakoby náhodně chytneme za ruku pod stolem /i když nepochybuju, že všichni vidí účel v tom, že si sedám vedle něj... on tam taky je, ten účel/. V tomhle vesmíru už šest let nikdo nic nechápe. Nikdo, včetně nás.
xXx
Jsou chvíle, kdy si člověk prostě musí začít připadat dost nepatřičně. Když se začnou vdávat vaše spolužačky, když ty samé mají dítě. Ještě horší to je, když s tím začnou lidi ještě mladší než jste vy sami. Nejpodivnější to začne být ve chvíli, kdy zjistíte, že lidi nežijí věčně a co smrt vlastně znamená. Když začnou umírat lidi vám blízcí, rodiče spolužáků, spolužáci...
V tomhle mém ne-vždy-úplně-přívětivém vesmíru mi umřel spolužák z výšky. Ne kamarád, spolužák. Známý. Rozhodně ne někdo, kdo mě neznal, naopak - s úsměvem jsme se zdravili a občas prohodili pár slov. Fascinoval mě jeho zápal pro školu už v prváku a přestože se mu zpočátku moc nedařilo, nedal se odradit a vzít si to nadšení, obdivovala jsem, jak umí francouzsky a skvěle anglicky /jasně, právě s ním jsem byla ve trojici v ústní části svojí UNICERTové zkoušky/, rozplývala jsem se nad obrázky jeho nového mazlíčka - fretky.
A teď umřel.
Je to takový divný pocit. Takový, že ještě čekáte, že ten člověk vás chytne za rameno a řekne, že to byl jen vtip a on tu je stále. Nebo vám to prostě napíše. Zatímco něco jiného ve vás ví, že je to pravda. Je to prostě divný. Smutný.


neděle 11. prosince 2016

Bůh vidí boha v tobě!

Zase je tu období, kdy nám táhne do bytu zima mizernými okny a mě to nutí přemýšlet, čí náruč by mě zahřála nejlíp.
David Koller - Lehká
Rád bych totiž uskutečnil popohádkový tour de bear. Zakončený v R. na motorestu... prej teambuildingová akce. haha. prostě jsme nestavěli team, ale spíš si navzájem motali hlavu.
Měla bych světu vysvětlit pár omylů.
Ne, nic spolu nemáme.
.Petr Pan... protože nechci dospět
Ne, netrápím se. Celá ta záležitost mezi námi Dvěma mě už prostě jen baví. Po těch letech /6 let bez 21 měsíců/. Už dávno tu nejsou motýlci v břiše, ale když si můžu vybrat, tak raději tancuju s Ním. A když jsme měli spolu vějíře, taky jsem se tetelila blahem. Nebo když zkoušíme partner poi. A vážně se ráda dívám, jak šermuje. A v neděli, po prohraném Bang! /kdy mě-pomocníka zastřelil On-pomocník/, jsem se domů vracela na stříbrném obláčku.
Ne, není to celé jenom Jeho chyba. Já mu to bojkotuju v lehce podnapilém stavu, on mě za střízliva. Myslím, že jsme si kvit. 
David Koller - Čas nejde vzít zpátky
Zabředla jsem do neskutečnýho stereotypu, že kolikrát ani nevím, co za den v týdnu je.
S koncem roku čím dál více přemýšlím, co dál, co bude po státnicích. Touha po dalším studiu mě už zase přešla /to víte, zima/, a tak si házím korunou, kde chci pracovat: řetězec, soukromá nebo nemocniční? Já totiž vážně nevím.
S tím úzce souvisí moje chuť vylétnout z rodného hnízda a vytvořit vlastní. Kde to vůbec bude? Nestálo by za to zvednout kotvy a odplout někam dál než za humna, někam, kde nikoho neznám a nikdo nezná mne? Poslední dobou zjišťuji, že to jediné, co mě tady drží je otřepaná fráze, že to tady mám prostě ráda.
Už šestý rok děláme novou ohňovku, a je to jako každý rok stejný. Vlastně horší. Z kvarteta KaTePeHa tam pravidelně bývám jen já a to se pak vějíře dávají těžko dohromady. Na poiky tam sice mívám kluky, ale ti raději šermují /co se divím, že/. Asi se dám na samostudium tyčí /double staff/ a budu točit doma na posteli, jinde není dost prostoru /jen pozor na lustr!/.
David Koller - Žádný city
Měla jsem to nechat bez odpovědi, ale co už...
Měsíc se neuvidíme. Ideální čas to hodit za hlavu a zapomenout /jako bych se o to letos už několikrát nepokusila/. Nevíte, jak se vypíná u některých lidí mod "Ten Pravý"?

Jsem snůška svých vlastních morálních lží.
.páá

středa 5. října 2016

třicítkově

Jsem za poslední dobu přeplněná dokonalými a zcela jistě záviděníhodnými zážitky. Mrzutosti všedních dnů jsem zapomněla.
Počasí na Bílou horu bylo zlé. Sice se neochladilo, ale od našeho příjezdu v pátek večer pršelo, střídavě i lilo a to je prostě mrzuté. A to, abych vám pravdu řekla, jsme od nás odjížděli ještě za relativně hezkého počasí, kdy jsem se pomalu za svoje gumovky na nohách styděla. O dvě hodiny později jsem nelitovala a prakticky jsem je sundala jen na nejnutnější dobu v čase vystoupení.
.Bílá hora (Artus Bohemia)
Granadiers march /a kdybyste věděli, jaká to je pecka naživo!/
V sobotu ráno jsem svůj spacák znechuceně vytáhla z kaluže, co zabírala asi čtvrtinu stanu, odhodila stranou a rozhodla, že pod tím fakt spát už nebudu. Aneb jak snadno a bez výčitek rozhodnout, kam se bude směřovat večer, že...
Cestou na Mělník lilo. Jako hodně moc. Navíc nám odešel nejprve jeden stěrač, druhý se vzápětí nenechal zahanbit, a tak jsem se jen ze zadního sedadla modlila, aby se v cestě neobjevila nečekaná překážka a my v pořádku dorazili k nejbližší pumpě, kde bylo plánované opravení nedostatků.
Vyprávění o vinobraní nebude dlouhé: počasí se celkem vybralo, scénka i tance vyšly, fotky jsem na svůj foťák taky ukořistila, a tak jsme mohli snad kolem třetí být už na cestě zpět do Prahy. Jízda rychlostí pomalu připomínala let, ale na rozdíl od Kloboučníka jsem se v ohrožení života ani necítila. V Matičce stověžaté jsem se opět kochala, neb jsme to vzali přes centrum. Bitvu jsem už samozřejmě nestihli, a tak jsem si prošla stánky a čekali jsme na příjezd K+Z. K večeru opět začalo pršet a myslím, že lilo až do rána. Zabalila jsem to brzo a omluvila si to tak, že jsme toho na sobotu moc nenaspali /ve skutečnosti jsem jen litovala, že jsem nešla s Květákem a Pepínem k Němcům - za rok tam musím! to si opráším i němčinu a budu zase šprechtit, jak za starých časů - kapitolu Im Büro myslím s klidem vynechám, nezdá se to býti ideálním konverzačním tématem na bitevní podvečer/
 V neděli ráno chvíli svítilo i slunce. Dalo nám to jistou naději na lepší počasí - netrvalo ale dlouho, slunce se schovalo opět za mraky a na začátku bitvy nám dokonce pršelo. Velice vzácnou a milou návštěvou nám byl Kocour s Holubičkou. Pak už přišla Lída, odvelela si nás k Němcům a bylo. Celý den jsem nevěděla, jestli jít do bitvy, nejít, nakonec jsem šla - neměli by markytánku, vypadalo by to blbě, že.
Bitva byla úžasný zážitek. Poslouchat německý rozkazy, jít do rytmu píšťalky a bubnu... prostě to bylo kouzelné. Naši kluci padli těsně před diváky, dost daleko od své vodonošky, a tak jsem napojila jen naše německé bratry ve zbrani a pak už jen sledovala zbytek bitvy. A pak jsme odjeli a já zůstala plná dojmů a v uších mi hrála ta melodie na píšťalku.
.Historické taneční soiré
 Ed Sheeran - Autumn Leaves
Dostala jsem náhle chuť se vnutit a jít do hospody. A tak jsem se zeptala. Dostala jsem odpověď, o níž nemohu vyloženě říct, že bych ji čekala, i když mě nepřekvapila. Poslal mi toho svého oblíbeného nerozhodného zajíce. Byl to z mé strany blbý nápad.
Pepíno je už pár let velmi zaujatý historickými tanci, takže žádná novinka. Objevil taneční akci na hradě Houska, a tak jsme začali spřádat plány. Nakonec jsme jeli ve dvou párech - Pepa a jeho sestra /kterou jsme na tance využili už na Mělníku/, já a Květák. Cesta tam stála za to - Květák se mě snažil rozmluvit, vytkl mi, že jsem nebyla na motíku /o mém dotazu samozřejmě věděl, páč onen dotázaný je taky pěkná kecka/, trošku jsme bloudili, ale na pátou jsme přeci jen dorazili a o speciální prohlídku hradu jsme nepřišli. Některé taneční páry jsem poznávala ať už z loňskho plesu Alla Danza, nebo z fotek a vidět naživo třeba Páva Lučištníka, jehož fotkami se velice ráda přehrabuji, byl fakt zážitek. Z tanců mi byly známé jen bránly a to ještě pasivně, zbytek byl nový a to vůbec nebylo na škodu. Domů jsme se vraceli naprosto nadšení.
Historické taneční soiré na hradě Houska /hledejte!/
Dva měsíce praxe mám za sebou. Potkala jsem tam dvě čerstvé absolventky - od nich to vyprávění o státnicích nevypadalo jako brnkačka. Ale nic není nemožné. A navíc jinou možnost než to dát nemám :)
Dojíždím do našeho krajského města - nově, od pondělí. Čekám, kdy přijde ta radost, že se zase pohybuji ve velkém, civilizovaném městě. Zatím se jen kochám pohledem na radnici, když jdu z nemocnice dolů /to víte, žijem v kopcích/. Ale obávám se o svoje finance - asi jsem právě mentálně dospěla do toho věku, kdy je člověk schopný utratit celé svoje kapesné během jednoho dne za oblečení a boty.

Myslím, že už vím, jak to je - nemám ráda, když není dlouho světlo, nemám ráda zimu a /světe div se po těch letech/ ten sychravý podzim, který teď nastal. Ono když se v tom půl hodiny plahočíte domů od busu, není to nic příjemného.

někdy nevím, nakolik jsou moje představy jen zašoupnutými vzpomínkami a nakolik potenciální budoucností.
někdy /asi tak 3-4x do týdne/ bych potřebovala, aby mě někdo zvedl z gauče, vykoupal mě a uložil do postele. no tak, chlapi, kde vás mám?
.mějte se krásně
.páá

sobota 16. dubna 2016

mikrosvět_V_autocenzura

"Tak T., kdybys mohla, šla bys do toho znova?" /Další pokus mě rozmluvit u oběda./
"Stejní lidé, stejný studijní plány?" A stejná naivita a nevědomost?
"Třeba..."
"Ee... nevím."
...
"Taky tě tak zkazil život na koleji?"
"..." rozpačitý úsměv. Žiju čtvrtým rokem na koleji a život na koleji se mě netýká. Bydlím na konci chodby, ale tvářím se, že existují jen naše dveře. Naprosto stejně pro mě nejsou všechni ti milenci, co odpoledne přijdou na něčí pokoj a ráno s taškou na zádech odchází do školy. Závidím.
Zkazili se jen ti, co se chtěli nechat zkazit. Ale moje bariéry uvnitř mi to nedovolí.
David Koller - Gypsy Love
Střízlivim. Jen mě netrápila intoxikace alkoholem. /Kolikrát tu ještě tenhle pocit bude, než se to zase někam hne?/
"No tak ti tam najdeme chlapa!" Proč odmítá ty, co mě znají?
Umím si krásně protiřečit. Kdesi hluboko v sobě jsem pohřbila jeden Pocit. A teď se v mezičasech ozývá a volá o pomoc. O realizaci. Kušuj!
"To jsem takhle jednou po kámošce chtěl... ale ona se chtěla jít před tím projít a dát si vodnici, ale to já ne, já chtěl jen přijít a pak zase odejít."
Ne, tohle moje morální pravidla nedovolí. A navíc... když už, tak se nemíním s nikým dělit.
Kryštof - Ty a já
Celá zákeřnost je v tom, že se všichni tváří, jak nic nedělají. A Olivka tomu věří. Ve skutečnosti se po večerech drtí SPC. A já se podívám do materiálů a polovinu z toho mi hlava vyhodnotí jako pitomost nehodnou učení.
Co jsem se naučila včera, dneska, za minulý týden?
Panikař!
...
Jak začít psát diplomku?
...
Holky se nemění. Za to některé svoje spolužáky jsem nepoznala. Šestnáct let po první třídě. A osm od devítky.
Jo, Zuzi, nemusíš mi říkat jaké to je, když si tvoje pleť myslí, že ti je stále krásných čtrnáct let.
Stejně jediný. co vás na srazech zajímá, je, kdo je vdaný/ženatý, kdo už má děti, kde kdo žije, co dělá /a pod tím kolik vydělává, páč to bychom nebyli Češi, pokud by nás tohle nezajímalo/. Děti a svatby, co jiného.
Ghostfire - The Last Steampunk Waltz
Kde skončím? Tam kde najdu práci. Ale kde ji budu chtít hledat?
Od Jičína až po Frýdlant jsem prostě doma. Kopce, skály, lesy, hrady, města, zámky, vesnice a osady. Nerada bych to tu opouštěla. Ale kdo mi řekne, kam mám jít, když rodiče už to právo pomalu ale jistě ztrácí?

neděle 16. srpna 2015

Ve městě se tomu říká krásné počasí. Na venkově sucho. (Valeriu Butulescu)

Je libo pečenou Olivku?

Konečně přišel déšť a smyl ten prach z cest, co mne už několik dní škrábal v krku.
Nesnáším vedra. Ideálně má být dle mého kolem pětadvaceti, ale přes třicet /či dokonce pětatřicet/ to jít vážně nemá. Tělo mi pak stávkuje, permanentně vysílá chybové hlášky hlášky v podobě JESTLI SE OKAMŽITĚ NEPOSADÍŠ A NEOCHLADÍŠ, ŠVIHNU S TEBOU NEMILOSRDNĚ NA ZEM. Což není vyhovující stav, když v době, kdy se na slunci vůbec člověk pohybovat nemá, pobíháte po rajoně nebo minimálně sedíte v autě a řítíte se do další vesnice. Kupodivu jsem se nějak aklimatizovala, nekolabovala a přetrpěla to. I s kůží se mi stalo něco podivného, neboť je opálená, ale už nevykazuje známky spálení, ani když jsem líná se namazat krémem. Nejspíš už to nemá cenu hlásit poškození.
.Craving-dealer
Čímž jsem asi vyčerpala to nejdůležitější z uplynulých několika týdnů.
Perseidy jsem jako každý rok neviděla, protože bylo zataženo a v období kolem nemám nikoho, s kým bych mohla po nocích bloumat /ha, ani bych nemohla, když potřebuji druhý den ráno vstát/. O krásné letní grilovačky u nás na chatě přicházím, neboť jsou pokaždé naplánované, když musím večer pryč. Naposledy kvůli vystoupení za Městem pohádek. Řídila jsem, abyste jako věděli. Bylo by to lepší, kdyby mi do toho K tolik nevěcně nekecala /P věcné poznámky byly fajn/. Ale vem to čert, cesta se zvládla, vystoupení bylo pěkné, lidi tleskali a to jako hodně /podobně jako u nás doma, a to je co říct/, jen domů jsem se přihasila kolem půl dvanácté. Žádná zábava ve vedlejší vesnici, žádný dýchánek, zalehla jsem do postele. Konec. Tečka.

O co všechno ještě přicházím?

Někdy za hlavu házím všechny svoje plány. Pak je ale zase vytahuji. A sním. Nic z toho se nestane.
Jsem samotář. Přesně takový, co mu budou vždycky skřípat zuby, když je moc dlouho sám. Co potřebuje přítomnost lidí, poslouchat jejich příběhy. Co potřebuje doteky. Co po večerech brečí, že po něm neštěkne ani pes. Vlastně nejsem tak úplně samotář. Ale co mi zbývá?

LK je tetičkou. Od mladší ségry /jinak to ani nejde, když je nejstarší ze tří sourozenců/.
Je mi třiadvacet /skoro/ a nemám nic. Někdy se to hodí, mít někoho, kdo vám pomůže se rozhodnout, kam dál, když vaše fantazie vás zavádějí tu tam, pak zase jinam. Chtěla jsem si přes prázdniny rozmyslet, kde budu dělat praxi za rok. Myslíte, že jsem došla k nějakému závěru?

Z otevřeného okna na mne dýchá studený noční vzduch, ochlazený deštěm a bouřkou. Dneska už by se zase to přídavné živočišné teplo hodilo, co myslíte?

P.S. Nepotřebuji číst žádná klišé, že na každého někde někdo čeká. Já vím, že je to pravda. Jen se taky nemusíme nikdy potkat, protože nevytáhnu paty z domu. Protože vysedávat po kavárnách samotná mne prostě nebaví. Sorry.

sobota 11. dubna 2015

Jednou tě zamrzí, že jsi promluvil, stokrát, že jsi nemlčel. (Lev Nikolajevič Tolstoj)

Mohla bych sepsat návod, jak efektivně zabít čas. V tom jsem skvělá. Bojím se, aby to nebyla časem moje jediná specializace.

Jsem to opět já. Olivka. Tak trochu cynik. Milující ironii, obzvláště tu jejího života /něco jako když se rozhodnete ke článku přidat letní fotku a pak se přižene pár dnů aprílového počasí a z Velikonoc jsou ideální Vánoce/. S budoucností otevřenou a volající. Zahrabanou do snů, do krásných snů, které se mohou a nemusí stát někdy realitou /ale v některém paralelním vesmíru určitě skutečné jsou/. Bez výčitek si představující svůj byt s čajovým koutkem plným polštářů, vůně skvělých čajů a svíček. A hrát tam bude retro rádio :)

Proč ty sluchátka sakra fungují jako stetoskop?!
.nějaká letní

Green Day - Stray Heart

K radosti svojí a snad i Lae jsem dorazila do města skla a bižuterie na Irský ples. Byl úžasný.
S holkama jsme vyrazily do čajovny, skončily jsme v té nové, hned vedle té staré :) Přesladila jsem se masalou z krásné cínové konvičky. Ach. Mně se to prostředí líbilo více než v té původní, ale na tom nesejde. Vytvořily jsme si plán na palačinkovou párty, tak snad to někdy klapne /a schválně, kdo má tu nejlepší marmeládu/.
S mámou jsme po letech opět navštívily divadelní představení ochotníků z P. Brečely jsme obě smíchy.
Ale větší kulturní zážitek mě čeká na konci května. Holky si na mě totiž vzpomněly a půjdeme spolu na Evžena Oněgina do Klicperova divadla! 
A za další kulturou jsem rozhodnutá jít k nám do města. Do kina. Po roce a půl, chápete to? Kód Enigmy. Ale je ve hvězdách, kdo mi bude dělat doprovod. Jestli to bude jen moje zlé dvojče uvnitř mne, nebo i někdo další.

Green Day - Boulevard of Broken Dreams

Jsem to zase já. Chci a nechci. Odi et amo. Jsem zase na rozcestí; jsem tam, kde jsem byla vždycky. Jednou si s Lae pobrečíme v mém čajovém koutku, že naše postpubertální rozhodnutí asi nebyla úplně správná. Anebo taky ne :)
Nechala jsem se ostříhat /hurá, těšila jsem se jak malá holka/. Nejspíš se tím nic nezmění, ale to je jedno. Nejdřív musíš milovat sama sebe, aby tě pak mohli milovat i ostatní.

Svůj kouteček jsem přejmenovala - chtěně. Trochu nedopatřením ovšem došlo ke změně pozadí - to si vymyslíte jiný obrázek, ale je moc velký a celkově to celé rozházíte, až vám nic jiného nezbude. Jen ještě po letech bych mohla předělat záhlaví a budu snad spokojená a připravená dál se šířit světem-netem :)
.mějte se krásně
.páá

pátek 13. března 2015

Bez lásky nelze žít, bez bolesti nelze milovat. (Nino Salvaneschi)

Víte, tento týden mohl patřit k těm nejbáječnějším v životě /aspoň do té doby, co by si to zvládla moje paměť uchovat/. Ale není...

One Diraction - Best Song Ever
Zašli jsme si na kafe /kakao, čaj, oříšky, jeho oblíbený likér a myslím i zázvorový tonik/. Cestou zpět jsme náramně zmokli. A nějak nejspíš nemohl pochopit, že se mi ani trochu nelíbila jeho odpověď, že se teď asi moc neuvidíme /jako kdybychom se někdy vídali víc než je zdrávo/.
Z dalekého Japonska k Olivce docestovaly hůlky /od mojí Nikuš/. A z Litvy čokoláda, bonbony a náušnice :)
.loveErica
Půlící video jsme začali řešit 14 dní před dnem D. Proslýchalo se, že jsme v tomhle ohledu první. Verča měla vše krásně vymyšlené, s Marťou nás naučily taneček a ve čtvrtek jsme mohli natáčet. Vše se stihlo nad očekávání rychle a já mohla ještě ten den jet domů.
V sobotu sjme se vrhli v L na tombolu. Bylo jí hodně, vážně. Tašky, balíčky, krabičky. Čísla, čísla, čísla... S Hancul jsme celkem brzy odjížděly, kvůli tomu že se přestěhovala, má to do tohohle našeho dalšího domova poněkud daleko.
Ten další týden si mi podařilo konečně po spoustě let, co se podvědomě chystám na irský ples, sehnat zelené šaty. Jsou letní, kostičkované, v jistých partiích mi jsou dost natěsno, ale jinak jsou téměř přesně takové, jaké jsem sháněla. Objevila jsem je v obchodě, kam jsme se týden před tím se Štěpou nedostaly, protože měli zrovna polední pauzu.
Yvonne Přenosilová - Boty proti lásce
A pak tu byl náš ples.
Předtančení se snad povedlo, i když se nám zprvu pod nohy pletli lidi od nějakýho dokumentu. Dokonce jsem se snažila šklebit se na Kloboučníka /což pak společně s trémou mělo opět za následek nepříjemnou křeč v tváři, naštěstí ale až na konci/. S holkama jsme se pak ukryly u tomboly /bylo přes 300 cen/. A pak už jsem jen za zvuků výše zmíněné /oblíbené a dosti příhodné/ písničky vyhlížela pana T.M., kde to zase vězí. Za zvuků jediné polky, kterou jsem stihla zaregistrovat, jsem si uvědomovala, jak mi příležitost protéká mezi prsty, ale můj milý byl samozřejmě kdoví kde, kdoví s kým a o Olivce na balkoně, která tajně touží si zatancovat něco normálního, nevěděl.
Blížila se půlnoc, naše UV show a musím říct, že jsem jednou zase nebyla naštvaná, že jsme ji zvorali. Nebylo to dokonalé, ale my si to díky skvělé hudbě užili upe nejvíc a to bylo asi hlavní.
Pak jsem se převlékla do civilu, ve kterém jsem měla od léta naplánované, že vyrazím na absolvenťák. Jenže Adam&Adam ho o týden posunuli, a tak se mi nakrásno kryl s naším plesem. Tak zase nic.
Čas se doploužil do třetí hodiny ráno, hudba to zabalila a my začali balit s ní. V pět jsme se vypotáceli ze sokolovny a šli chrnět. Druhý den ráno bylo tak krásně... škoda, že jenom ráno.
Edward Sharpe & The Magnetic Zeros - Home
Snad nic jsem si tenhle týden nepřála v HK víc, než jet ve čtvrtek večer domů. Zavřít se v pokojíčku a brečet.
Ve středu jsme si odbyli první test z kontroly, sáhodlouhý laborky, kvůli kterým jsem /na rozdíl od zbytku/ nestihla dřívější anglinu, a tak jsem se ze školy vrátila na kolej, tupě zírala do počítače a až pak mi došlo, že začíná být pozdě a že bych se mohla začít připravovat na naše legendární Půlení. Vyrazila jsem tam s halkama, notně už posilněna alkoholem, s večeří v kapse. Dorazily jsme později, než jsme měli, ale na fotce nechybíme a o to mi šlo především. Celkově mi ten den bylo mizerně, bolelo mě v krku, byla jsem unavená a plánovala jsem brzy odejít a jít chrnět. Co čert nechtěl, bylo to skvělé, asi tři hodiny jsem trsala na hudbu, kterou vlastně nesnáším, ale ono to jinak nešlo; když se jednomu povedlo se svalit na židli, na kraji davu se obvykle našel nějaký spolužák/spolužačka a už jednoho zase táhli na parket. Když je o Olivku zájem, bránit se nebudu. Spát jsem šla v jednu.
Konečně jsem se dočkala cesty domů. Cestou MHD jsme míjeli zastávku, kde je celá mapa HK a pan T.M. mi tam jednou ukazoval, jak daleko to tam od sebe bydlíme. A o kus dál, no ano, tady se zabočí kolem bytovek a pak kolem sámošky a hospody a dojde se k jejich paneláku. Druhý vchod. A o kus dál, tam někde za těma jinýma bytovkama, tam tudy jsme se vraceli tenkrát, když jsem ho po měsíci konečně dokopala oslavit výročí. "Ty vážně nevíš, kde jsme?"

Nechápal, proč si neustále musím mazat pusu, nechápal, že deka, se kterou jsem přikrytá, musí být knoflíčkama dolů, a už vůbec nikdy nepochopil, že mi chyběl a že mi v žádném případě nestačilo se vidět jednou za týden, za 14 dní a mezi tím se téměř nezajímat o toho druhého.

Kdo z nás dvou ztratil víc?

.neplač, protože to skončilo; buď ráda, že se to stalo. ano, mám jednu úžasnou životní zkušenost
.páá /od teď už zase jenom Olivka/










čtvrtek 19. února 2015

Láska, má-li vydržet, potřebuje překážky, odpor, dráždidlo, čekání, skrývačky. (Jean Dutourd)

Pojďte se mi zhluboka a od srdce zasmát...


překážky.. OK
odpor... hmm
dráždidlo.. noo
čekání - ano, ano, ano!!!
skrývačky, ehm, a co to je?

Nedočkala se


Asi jsem Vám tunu věcí zapomněla říct. Měla jsem se rozplývat nad dárky k Vánocům, protože byly boží! A tím zrovna nemyslím jen ten super ňuňací župan /co jsem si ho koupila po dlouhém obhlížení v HK a kvůli němu oželila tělák, páč jsem po té procházce do centra byla nějaká mrtvolná/, modrozelené kalhoty, co nemusím ani zkracovat /Víš, mami, ono se dneska večer přihlašuje na jeden předmět a já nevím, jestli ho chci... no, jsem ve městě, viděla jsem tu hezký kalhoty, ale já nevím. - Co, tys potkala kalhoty? A šly ti? - No, jo, zkoušela jsem si je, ale já nevím, ten předmět, tak zkouška, jestli to zvládnu... - Mazej si je koupit! Stejně bych ti k Vánocům dala peníze na oblečení a kalhoty potřebuješ. - Tak ok, mami./ a super návleky na ruce. Olivka byla jak malá holka, s nejvíce dárky a kupodivu o většině jsem vůbec netušila!
.Evanira
Pod stromečkem jsem našla kupu čajů, sypaných. A taky čajítka, jedno ve tvaru srdce, jedno s konvičkou a jedno s kačenkou, co plave v hrnečku /trošku se utápí, moc se do sítka nevejde, ale to neva; na koleje to stačí/. Me To You. Chápete, po letech slintání a jedněch samolepkách, co jsem si prostě koupit musela, jsem dostala růžovoučký polštářek s medvídkem, krása. A podložku pod myš s témže tématem /jen kam já ji teda dám, doleva, nebo doprava?/. Přívěšek od rodičů a náušnice s kamenem od milého. A sponku od Lae /pomrkává na mě tady na stole... ta sponka/.
A před silvestrem ještě dorazily poháry, takže Olivka má i svůj vlastní pohár /stejný jako má Hancul a moje drahá polovička/. A skupinový kalendář /pořád visím Hancul prachy/. A následně od táty hrneček se skupinovou fotkou.
A vůbec teď nějak hýřím navečer dobrou náladou. Místo přepisování. A pletení. A spaní, ale já už nechci, aby se mi opět zdála nějaká noční můra o našem plesu. Prostě ne.
Třeba je to jen vrchol zoufalství. A smutku. A stýskání.
Spokojená selfie-fotka spolužačky s svým přítelem z jejich cesty do zahraničí nepomůže /ale sekne jim to spolu, to jo/. Vlastně ani jakékoliv jiné fotky z cest a záběry v televizi ze zahraničí /pokud se nejedná o země zmítané válečnými konflikty/ Že bych nevěděla co chci?
Někam bych vyjela. Moje mysl už možná akceptovala i tu myšlenku, že bych mohla jednu výplatu vyhodit do povětří, ehm tedy ne, zaplatit si z ní cestu. Někam. Jenže není KDY /dva měsíce brigády + září nejspíš o víkendech rozcestované - ale na Grabštejn to asi zase nevydá/, není s KÝM /páč můj muž taky zrovna nemá moc kdy a za co/ a tím pádem řešit malicherné KAM je úplně zbytečné. Tak jindy. Kdy? Někdy.

Stýská se mi tolik, jako po nikom v životě. /Jasně, tak po mámě a po mojím pokojíku se mi chvílema, když jsem v HK taky dost stýská, ale prostě.. jinak./ Hlavou mi běhají myšlenky, které mě jindy před tím nenapadaly /vedle těch, jak už se vidím, jak se každý den po práci vracím do prázdného bytu/. Jen to evidentně nemá kdo docenit.
Ale to je vedlejší /vlastně není, je to hlavní, ale to je vedlejší/. Nebudu Vás tím zatěžovat, stačí, že tím pravidelně otravuji nejbližší okolí /pravda, ale je to pořád míň, než jsem, coby uzlíček nervů, otravovala s gnozkou/ a naposledy i svůj deníček /jistě, ať je jednou čemu se zasmát/.
Jsem Střelec. A já Věřím. Věřím, že jednou bude líp. nebo minimálně, že nebude hůř. A konečně taky věřím, že se ta osoba konečně podívá na telefon.

No, není to vrchol literatury. Ale kdo by to taky pořád četl. Prostě jsem chtěla jsem zabořit prsty do klávesnice a poslouchat její klapání /a vůbec se mi nechtělo dělat esej nebo report na anglinu - už to odkládám úspěšně týden/.

.věřte!
.páá

úterý 17. února 2015

Pravá láska je stav, ve kterém člověk cítí osudovou potřebu být neustále s milovanou bytostí. (Karel Čapek)

.první letošní krásky (16. 2. 2015)
 Harlej - Královna noci /Hergot, jak já bych si zašla na nějakou dobrou zábavu. Sakra, sakra, sakra!/
Tak na třetí pokus to snad klapne...
Jo, jak si Olivka užívá volna? No, neví, co má dělat, klasická pozkoušková krize, kdy je ještě pořád rozeběhlá a zvyklá se celý den učit a najednou nic. Volno. Klid. Jasně, anglina, už na tom pracuju a zapracuju a než začne nový semestr smetu to ze stolu.

Vánoce jsem z části trávila tím, že jsem něco dělala, když jsem nemusela, a nic se mi nechtělo, když jsem musela /jo, zápočet z gnozky volal/. Ale prvý týden jsem si vše odbyla, druhý přidala jedničku /s hvězdičkou/ z molekuláry a jala se mít nervy ze zkouškového a předně z gnozky. A na to jaká jsem, to byly nervy celkem nečekané, pojem nejím, nespím jsem si zažila na vlastní kůži. Jo, když už mi i čokoláda na stole smrděla, tak to už je co říct /pamatuju se, jak jsem pár dní před maturou sežrala celou takovou tabulku; jo, matura, to je už dávno/. Pravdu ovšem je, že na druhý pokus jsem to dala. Ne nějak extrémně úspěšně, vlastně jsem i pomalu cítila jak mám odřené uši, ale asi mě tam paní docentka nechtěla vidět znovu. To víte, moje nervozita táhnoucí se několik týdnů /ehm, tak tři, čtyři/ se jaksi vyrazila na kůži. Ale už se to spravilo :)
.jsem ty chudinky skoro zašlápla
S mým téměř dokonalým mužem to bylo horší. Jako s tím, jak jsme se vídali. Ne že by to poslední dobou, poslední měsíce bylo kdovíjak slavný, ale zkouškové byla jedna velká katastrofa. Učil se, chodil do práce, já se učila, takže bída. Vlastně jsme se naposledy viděli na Nový rok /jo, naše silvestrovské trampoty. To měl tak můj drahý plán, ze kterého jaksi sešlo, a tak jsme si udělali společně ještě s Kloboučníkem a dalším jejich kamarádem tour-de-closed-pub, prostě takovou hezkou procházku po okolí a nakonec skončili u pana T.M. doma. Po cestě jsme načali medovinu, kterou pan T.M. dostal k Vánocům a Kloboučník odpálil při zastávce rachejtli a bylo to s nimi krásně kouzelné. O půlnoci jsme se vydrápali po namrzlé cestě na silnici pozorovat ohňostroj, připít si a nakonec se i rozloučit./ a pak až na začátku února. Když jsem pořád brečela, že jsem nedala zkoušku /jako by to bylo poprvé/. No a možná taky proto, že mi tak neskutečně chyběl. Brzy ráno odjel do práce /pche, ani snídani to nechtělo, jako by se bál, že ho otrávím/ a pak jsme se viděli po mé zkoušce. Když jsem si za ním dojela do práce. A na tréninku v neděli. A v budoucnu, kdo ví?
Krucipüsk - Láska je kurva /Je to boj.../
 S Hancul jsme si daly sraz s LK. Probrat život, naše chlapy, jak nás štvou a pak nám dělají radost a zdrbnout ty, které známe. Neskutečně jsme se přecpaly pizzou, pobavily a bylo to moc fajn.
Den na to, na Valentýna, jsem si udělala výlet k mojí drahé Hancul. Kus od nich jsme si chtěly zastrašit a zalbnout, a tak jsem u nich zůstala na noc. Drze jsem vyspávala /ne, fakt, Olivku jen tak něco nevzbudí/ a pak mě Hancul zavalená povinnostmi se stěhováním Gamby hodila na vlak /ehm, téměř doslova; naskočila jsem a za chvilinku vlak vyjel/. A odpo jsem se pak nechala Lukym hodit na trénink. Příště mne nakopněte, až zase nebudu chtít jít na tři tréninky za sebou v takhle důležitou dobu jako je období před plesem. Nic nevím, tanec mi předělali /vlastně vůbec, tancovat, když jste tance nepotkali měsíc je fuška/ a vůbec to prostě není dobrý nápad. Asi tancuju zase s Kloboučníkem. Můžeme se na sebe krásně šklebit. Moje o pár let mladší já by jásalo, teď ani nevím. Ba jo, vím, hlavně že je s kým tancovat! :) /Mého muže to nechává nejspíš úplně chladného. Co jiného s tím taky může dělat?/

A co teď? Čekám. Čekám na houknutí telefonu, který bude signalizovat, že ví, že žiju. Ale zatím je moc brzo, přeci jen, naposledy jsme se viděli před dvěma dny.
A píšete si každý den? - Ne. - Ty jo, tak to je divný.
Kepu by řešení měla. A má vlastně pravdu, že to je jediný řešení, když se jeden nechce nebo prostě neumí změnit. Ale když... ono je lepší, když vás někdo obejme aspoň jednou za čas, než nikdy nikdo.
P!nk - Try /Sometimes I think that it´s better to never ask why/

Jdu spát. A nechat si zdát nějaký krsáný sen. A děsuplný noční můry schovat do šuplíku. A neotevírat, ne dřív než v dalším zkouškovém.

A víte vy co? Jsem v půlce! Pět semestrů za mnou, dalších pět přede mnou. Možná horších a náročnějších, ale taky konečně něco užitečnýho a praktickýho. Tak vzhůru k lepším zítřkům!
.mějte se krásně
.páá

úterý 23. prosince 2014

Domov jsou ruce, do kterých smíš plakat. (Miroslav Válek)

Miluju návraty.
Tahle věta mi většinou probleskne hlavou, když mi za oknem vlaku mizí nádražní budova našeho města. A vím, že jedu někam, kde nejsem doma. A že domů se vrátím až za pár dní a jen na pár dní. A pak zase zpátky. A sem tam, sem tam, do zblbnutí.
Udělali jsme si skupinovku. Holky s náma chtěly probrat cosi k půlení, k našemu půlícímu videu, tričkám a tak. Nic moc se asi nevyřešilo, vypila jsem pár piv a kolem půlnoci odcházela s Tomášem zpět na koleje. Ráno mi z hladu bylo poněkud nevolno a asi poprvé v životě mi přišlo velmi uklidňující slyšet jak ve vedlejší kabince protéká záchod /to víte, koleje.../.
A taky jsme měli patrovku. Na konci listopadu, stejně jako vloni. Nic moc to nepřineslo, nikdo ze zadních pokojů, kde bydlíme my tam nebyl, jen jsem se utvrdila, že na našem patře vážně bydlí Danča B. a že svijanský pivo je prostě nejlepší.
Toť vše k listopadu.
Jenže teď nám na dveře buší Vánoce.
Ptiteouch
Tak nějak v půlce adventu jsem si posteskla, že se těším, až mojím jediným předvánoční stresem bude, jestli mám napečené cukroví, nakoupené dárky a aspoň trochu uklizené bydlení /jo, holka, ještě pár let a dočkáš se stresů obyčejného pracujícího člověka/. Neúprosně se totiž blížil předtermín z ekonomky a zápočet z farmchemy a času na vánoční bloudění rozsvíceným městem bylo málo /respektive nebyl/.
První letošní sníh napadl, když jsem byla v HK. Věděla jsem to od rána, že to tak bude. Co jsem ovšem nevěděla bylo, jaká úžasná kalamita je na Moravě. Kvůli namrzlému vedení nejely vlaky, a tak spousta mých spolužáků vůbec nedorazilo na laborky a do HK dorazili mnohdy až po celém dni stráveném na cestě /odhaduji, že normálně jim to trvá tak 4 hodiny/. Z barvitého vyprávění Kači a Marti mne celkem jímala hrůza /spousta hodin strávených v nevytopeném vlaku kdesi uprostřed pole, bez možnosti dojít si na záchod/ a stejně jako ony doufám, že už se nic podobného v naší malé zemičce nestane.
Nijak zvlášť jsem po tom netoužila, ale shodou náhod jsem se dostala na předtermín z prostředků. A tak se stalo, že jsem poslední předvánoční týden, ty jediné tři dny, které jsem hodlala v HK strávit, nabušila naprosto na maximum. Ale věděla jsem, že poté bude následovat zasloužený vánoční klid.
Ještě před tím, než měl tenhle blázinec začít, jsem se chtěla trochu odvázat na naší "vánoční besídce" se šermem. Jenže myšlenkama jsem bloudila všemožně, snad možná jenom ne tam kde jsem měla, a tak to kýžený výsledek nepřineslo.
Týden jsem zahájila jak jinak než úspěšně. Jediná jednička, kterou jsem považovala za jistou a jediná zkouška, na kterou jsem se tak hrozně málo učila.
Druhý den nás čekala úloha "modely", což bylo ve výsledku před tím zápočtem něco nesnesitelně namáhavého. Zápočet jsme šli psát až ve druhé skupině a snad valná většina ho i napsala.
Ve středu mne čekala zkouška z ekonomie.To už taková sranda nebyla. Nicméně poctivá příprava se vyplatila a další jedničkou jsem si celkový průměr vylepšila na 2. Spokojenost největší, tři splněné povinnosti před Vánoci, co víc si přát.
V sobotu jsem si zaskočila na dvě tři Kofoly, na dvě tři hodinky /ve skutečnosti téměř 4/, do města za holkama z gymplu. Za přítomnosti Mácy jsme opět zabředly do debaty o porodech a dětech :) už to asi nebude lepší. Navzdory přítomnosti Jáji, na niž mám od gymplu vyhraněný názor, to bylo naprosto skvělé. Asi po letech začnu opět věřit v to dobré v lidech. /Než se zase zklamu.../
A teď nám v obýváku svítí stromeček, v kuchyni čekají brambory na salát a Olivka tak trochu přemáhá pocit smutku, neboť jí před pár hodinami odjel pan T. M. A pozítří budu přemáhat další smutek z toho, že Vánoce jsou na rok zase pryč. Víte, mám to období vlastně moc ráda. Různá světýlka, cukroví, vánoční trhy s horkou medovinou a ten zvláštní vánoční pocit. Tak.
.mějte se krásně
.páá

středa 29. října 2014

Láska není náchylnost jednoho k druhému, ale neschopnost žít jeden bez druhého. (Friedrich Dürrenmatt)

Takový ten palčivý, ale dobře známý pocit, že vám někde něco uniká a utíká...
Před už celkem hezkou řádkou let jsem si tu vytvořila nový, ne už tak temný veřejný koutek duše. Chtěla jsem si nějak pomoct od závislosti a hle ono se mi to zadařilo. Nejsem pomalu schopná sesmolit jediný mizerný článek za měsíc.
Začal nový rok a my opět obýváme s Nikuš nový pokoj. Téže patro, tentýž blok, ale úplně na samém konci chodby. Jasně, máme jen jednoho souseda /jenomže ten soused má od zimy do jara neustále kašel - ano, je to kuřák - a za dva roky, co to byl můj spolužák toho máte celkem dost; zvláštní je, že ho tu není moc slyšet, že by tu tolik nebýval, když má slečnu?/ a nejblíže k únikovému východu /jehož zneužití se trestá pokutou a vyloučením z kolejí/, ale pak je ten pokoj asi o centimetr menší /a tady se pan T.M. začal smát, neboť si vybavil ten díl Black Books, kde se Fren taky zmenšoval pokoj/. Ale jinak super, přežívám jako každý rok.
Isis, mě se tak tragicky nic nechce dělat...
Jo, mohla bych vás pobavit tím, jak nám tu minulý týden vypadnul na kolejích večer proud. V devět večer. Při pohledu z okna směrem na Malšovice se zdálo, že tam jsou na tom dost podobně, směrem k Futuru a za něj rovněž. Jen sídliště přes silnici a AC se nám vysmívalo a užívalo si elektřiny. Nicméně prý se to týkalo asi půlky města. Po hodině to zase nahodili a já byla asi poprvé za tu dobu, co tu přes týden dlím, ráda, že A3 naproti nám svítí.
.ahermin
Za tu dobu, co tu straším, se život obrátil na ruby spoustě lidem. Ono je to asi obvyklá vlastnost Čechů, stěžovat si na svůj život a Olivka v tomhle ohledu není jiná... ale pak se stačí zastavit a zamyslet a člověk zjistí, že vždycky může být hůř. Vždycky.
Téměř před třemi lety se život zastavil u nás. Je to jako když běžíte a najednou vrazíte do zdi, která tam ještě chvíli před tím nebyla. A za ní zůstaly všechny plány, všechno a vy na to už nikdy nedosáhnete. Jeden den teta říkala, že to dětský oblečení se vyhazovat nebude, co kdyby Jirka měl někdy děti. A další den tu nebyl.
Jenže život jde dál...
Na rozdíl od Hancul jsme první výročí neoslavili. Nebyl čas, můj miláček je neustále něčím zaměstnaný - trafika, škola, práce doma. Na rozdíl od Hancul v tomhle ohledu nemám nic, ale... Vše musí jít po pořádku, no ne?
Celý můj život je jedna velká výzva. Já prostě už od svojí povahy nemám daný, že bych se nutně musela vyjadřovat na veřejnosti, dávat najevo svoje city nebo hovořit s úplně cizími lidmi /a ještě v cizím jazyce!/. Kdybych se tomuhle všemu poddala, určitě bych nebyla tuna, nedělala bych šerm, nebyla bych na škole, byla bych nicka. Vrhla jsem se do další věci - chtěla bych si udělat certifikát na angličtinu. Zázrakem jsem napsala vstupní test na požadovaný počet bodů a jedu. Navzdory tomu, že ve skupině jsem lidi /a to ještě jen pár/ znala jen od vidění. Snažím se.
Green Day - 21 Guns /vzpomínka na to, když mi bylo, kolik? 16, Isis, to je tak dávno/
Mám v sobě stopy konce semestru a léta. Matně si vzpomínám na svoje dlouhé procházky do Malšovic, kdy jsem se řídila jen paneláky kousek za kolejemi, které byly vidět ze vskutku velké dálky. V horku, s biochemií v ruce. A taky na čarodějnice, které jsem nedobrovolně trávila v HK. Všude voněly táboráky ze zahrad, které jsem míjela. A Olivka, osamocená jako vždy.
A moje pokaždé chvatné opouštění kolejí po zkouškách, to je taky báječný pocit, na který se nezapomíná. Je podstatně lepší, než když se na ně stěhuje a víte, že v tom mrňavém kamrlíku strávíte nějakých 8 měsíců.
Příští léto bude lepší, já v to věřím. A taky věřím v sebe, že všechno zvládnu. Tak.

Má drahá a milovaná Isis, za celý rok jsem Ti nepoděkovala, žes mi do cesty přimotala mého pana T.M. Přestože je tuna věcí, které jsem nevyslovila nahlas, jsem Ti za to moc vděčná a doufám, že nad námi budeš ochrannou ruku držet ještě po nějaký čas.

.mějte se rádi a mějte se krásně. a zase někdy (snad, možná)
.páá

neděle 9. března 2014

III. týden 4. semestru

2. března 2014 (neděle)
to bude dlouhý. celý den na laborkách. a pak ještě jeden než se zase uvidíme.
naopak jsem si jistá, že do soboty to hergot uteče. ples. a šaty nejsou hotové. jsou doma. holka, to jsem na tebe zvědavá. já taky.
tak se čase předveď.
3. března 2014 (pondělí)
to nemá cenu, za půl roku stejně přijde povolávací rozkaz.
situace na Ukrajině je děsivá. modré nebe nad žlutými lány. kdybys tenkrát věděl. ale je dobře, že už tam nejsi, zatraceně dobře.
A takhle chceš jít na můj maturiťák?
bodnutí u srdce ve čtvrtek. napůl zhroucené plány. ale v hlavě řešení - nemožné. jeden článek chybí, už dva a půl roku tu chybí. a nikdo ho nevrátí zpět a jen těžko nahradí.
myšlenky rozutečené všemožně. není cesty zpět.
půjdu šít. když se mi nic nechce a nemůžu dýchat... jediný řešení.
4. března 2014 (úterý)
tak nic. dojdu si na tělák konečně, zítra si koupím jako správná žena na útěchu boty. a až na plese. stane se. /A to to jako stíhá? Školu a práci?/
učení? ne, spánek, jako vždy.
5. března 2014 (středa)
boty přijdou na řadu v pondělí. venku krásně, ale táhnout se až do města se mi nechce. to si dám raději večer další zničující hodinku těláku. svaly bolí, ale čárečky na zápočet potřebuju.
prokrastinace, hurá.
zkotrolovat na seznamu.cz jestli nám už nevypukla ta třetí světová. zatím nic. tak zpět k biochemce.
6. března 2014 (čtvrtek)
moc velká odchylka, nula bodů. tak jo no. takže tu diplomku nebudu dělat tady. heh, moment, ale tyhle metody budu potřebovat asi VŠUDE!
Na co jste chtěli jít do kina?
...ale pár uřezaných hlav.
To by mi nevadilo...
Olivko?!
Nevyžívám se v tom, ale nevadilo... to už asi není normální. není divu, že mě musí mít za šílence.
a zabít některý lidi málo. na co se snažit, že. chápu Hancul, tohle by mě taky neskutečně namíchlo.
7. března 2014 (pátek)
mrtvá. se vším všudy.
8. března 2014 (sobota)
nestíhám. vůbec. šaty došity až v sokolovně.
ukořistěná poslední žíněnka - pohodlné spaní.
trochu nesvá, ale jako vždy to bylo skvělé.
9. března 2014 (neděle)
trochu jídla, rozloučení s holkama a pak na chvíli na parket. pro pití. sednout si u stolu a kecat. do tří do rána.
trošilinku jsme uklidili a pak na kutě.
domů ráno vlakem. a busem.
a učení. a rok čekat na (snad) další ples. ach jo.

pondělí 23. prosince 2013

Měj s přítelem raději strpení, než abys ho ztratil. (Arabské přísloví)


Ten pocit, když si uvědomíte, že po vás časem z bývalé třídy neštěkne pomalu ani pes /až na drobné výjimky, Kepu, Lae, Kája/... a z té před tím už vůbec.
Zítra jsou Vánoce. Vážně? Kdo to řekl?!
Za oknem střídavě sluníčko, relativně teplo na prosinec. Sníh žádný, nebude vánoční obleva, páč prostě nemá co tát.
Trochu depresivní ladění, přestože jsem asi jedním z nejšťastnějších lidí na světě. Mám skvělé rodiče i zbytek rodiny, několik málo dobrých kamarádů, spoustu bezva známých, dělám školu, která mě baví, svým jediným koníčkem zcela a úplně žiju. A taky už konečně nemusím tiše závidět a trpět, že moje a půl roku mladší kamarádka opět někoho má, protože i na mě se v tomhle ohledu usmálo štěstí /a doufám, že ještě slouho smát bude/.
Ve škole se mi relativně daří, zápočet z imunologie mám nakonec taky, ještě získat ty poslední 3 body z morfy a hurá ke zkoušce. Všechny předtermíny mi utekly, tiše závidím těm, kteří už mají odbytou imunu.
Máme z posledních praktik z orgány skupinovou fotku i s docentkou Vávrovou naší milovanou. Je focená na mobil, trochu horší kvalita, ale což.
Před týdnem jsme si s holkama a Tomem a Jakubem sedli na patře a ochutnávali si cukroví a pili skvělé čaje od Jany P. a náramně se předvánočně bavili. Kosti ztuhlé, málo místa, hluk od toho čehosi na internet, ale bylo to bezva. Z okna jsme viděli vánoční Coca-Cola kamion. Po pár hodinách jsme to zabalili, holky se šly učit na páteční zkoušku z imuny /o ně jsem strach vážně neměla, že by to nedaly/.
/Před dvěma měsíci jsme touhle dobou seděli v Knihomolovi, popíjeli pivo; Olivka hrozně uřícená, přišla o půl minuty později na jejich první schůzku a navíc byla hrozně nervozní, oblečená jako na rande a netušila tak docela, jestli to tak myslí i on./
Ve středu jsme s mým milým vyrazili ještě v HK do kina na Hobita, kterého jsme měli vidět v sobotu před tím i s Hancul a jejím protějškem. Vlak domů nám pak ujel, jeli jsme busem a hodný pan řidič nám zastavil mimo zastávku /posílám mu vzdušnou pusu/. Přespala jsem u něj /ne u řidiče, samozřejmě!/, vstávali jsme předlouho, domů jsem dorazila ve čtvrtek večer.
A v pátek na bruslích s Hancul. Po dvou letech na bruslích, chápete, ti puberťáci tam ze mě museli mít hroznou srandu, jak mi to zase nešlo :)
Na stole dvě kupy materiálů ke dvěma zkouškám, tu třetí hodlám ještě pár týdnů ignorovat.

Něco je trochu jiné a něco je trochu stejné.
Napsala jsem Horisovi čistě proto. že mi tak nějak došlo, že sám mi nenapíše. A já jsem prostě jen chtěla vědět, jak se mu daří. "Jo, sestřenko, v Praze je blaze, Vendy je lepší než Lucka, s Hilary na bytě je sranda." Možná jsem mu nestála ani za to, aby si zprávu přečetl, možná byla moc dlouhá. Nebo jen zapomněl. Jinak bych na tom po těch pár letech na gymplu byla bídně, nestála bych mu ani za otrávené: "Už mi dej konečně pokoj!"
The Cranberries - Zombie /Jedna čísi oslava, Dáda&Dáda, kouzelný zážitek, na který se nezapomíná.../
Asi jsem jediná, kdo zapomněl udělat jednu velkou tlustou čáru za minulostí. Počkat, vážně? Nebo se jen valné většině povedlo udělat velkou tlustou čáru za Olivkou, tou nechutnou šprtkou, co byla stejně vždycky trochu jiná, trochu ve svém světě a zároveň úplně mimo?
Moje kamarádka z dětství se v létě vdávala. Vím to z FB. Možná už ani neví, že s nějakou Olivkou tu drandila na kole, že u ní jeden čas trávila každé ráno, i když Olivka ještě byla v pyžamu, že jsme tu spolu ovládaly moji lampu na tlesknutí /teď funguje jen na bouchnutí do ní/. Většina věcí už je dávno pryč, tak se prober!
Byla to krásná středeční odpoledne v prváku, trávená se Santou a Horisem. Santa... čím víc jsem mu o Horisovi vyprávěla, tím víc mi on vyprávěl o Adéle. Myslela jsem si, že žárlí. Nic jsem nevěděla a nic nevím do teď, přestože to je můj už velmi starý...známý /už od školky/.
Ach ano, ten bouřlivý sedmnáctý rok života. V hospodě každý pátek, pak ta "legendární" oslava. Kdo si na ni vzpomene? I já sama jsem o prázdninách přemýšlela, jak se sakra Tečka za devítkou vlastně jmenuje, když mi ho zmiňovala máma. Jak jsem mohla zapomenout na kluka, se kterým jsem se poprvé líbala?! Pan T.M., pak už jsem ho viděla jen párkrát...
Naštěstí jsme potom s Hancul provedly své životní rozhodnutí - šerm. My se našly, naši kamarádi si konečně mohli říct, že měli vždycky pravdu, že nejsme normální. A otočili se bokem... ne zády, já pevně věřím, že tu pro nás stále jsou, ale vědí, že máme s Hancul svůj svět, kde jsme si víc jisté. A který oni nikdy nepochopí.
Oasis - Wonderwall /To je krásně staré, mě ještě nebyly ani tři, mojí lásce šest./
Tak ráda vzpomínám. Mám se dobře, skvěle, jistě, ale... nemůžu mít všechno, jak mi vysvětlila máma, proč nemůžu chodit na irské tance. Prostě to nejde.

.krásné svátky a úžasný nový rok
.páá

foto: NurNurIch , kiiw