Koho milujeme, toho nejsme nikdy pevně rozhodnuti opustit, i kdyby nám sebevíc ublížil. (Sidonie-Gabrielle Colette)

Je až pomalu neuvěřitelné, jak čas letí. Zítra končím pro tyhle prázdniny s prací.
Akční Hancul si usmyslela výlet. No, výlet nás měl dát dohromady, zakončený pěkně u Ivana, jenže tu neměli čas, tam se jim nechtělo, a tak jsme vyrazily pouze s Kepu. Nikterak nadšená jsem nebyla, ale snažila jsme se to přemoci. Po cestě jsme si vyzvedly Kepu, minuly na Malé Skále správnou cestu, ale neztratily jsme se. Smála jsem se holkám, že nemůžou do kopce, když chtějí na Kozákov a Sněžku /což razantně odmítám/. Vylouply jsme se u nás, trochu si odpočinuly a pokračovaly k vysněnému cíli. Fotek na samospoušť vznikla fůra a vlastně to byl nádherný den. A doma jsem vytuhla...
Řekla jsem si, že takhle to dál nejde, že si brigádou zkazit prázdniny a všechny kulturní zážitky nehodlám, a tak jsem s Hancul a klukama ze šermu vyrazila do kina. A stálo to sakra moc za to!
Další sobotu jsme vyrazili do Jbc na PAF /přehrada art fest/. Pořádala to FireshowJBC, jejich worksopy jsou vždycky úžasné, takže jsme moc neváhali. Martin Fábera nás něco nového s poikama naučil, přiučily jsme se i u obruče. Pak už jsme jen víceméně čekali na večerní ohňovou show. A to čekání se vyplatilo! Jablonečáci jsou snad možná ještě lepší, než jsem si kdy myslela, vypadalo to naprosto dokonale. Stejně dokonalý byl s tyčí i Peetik.
Tu noc jsem přespávala u Hancul se Štěpou. A ráno jsme se rozprchly domů.
Znovu do kina jsem zavítala s Klárou, Lae a Jítěnkou. Pěna dní... krásný snový svět, sen, který nekončil probuzením, ale smrtí...
Další výletění bylo trochu osekané: Kepu byla dopoledne ještě v práci. I tak jsme si to náramně užily, fotek je dost. A hlavně pozor, jedu na kole! :)
Nemáme tréninky, chybí mi to. Chybí mi Péťa, naše kecací kroužky, posezení na hradě. Proto se těším k Lumírovi na Přívory. Budeme tam víceméně všichni a po večerech sedět u ohně /ach, ta vůně spáleného dřeva!/ a povídat si, popíjet pivo a prostě si to užívat. Letos si vezmu foťák, mám chuť fotit. Snad letošek bude lepší než loňský rok.
V sobotu jdeme se Štěpánkou na Zrní. To budou zase jiskřičky nadšení v očích, až uvidíme, jak tam Honza Unger poskakuje a jak Honza Fišer nádherně hraje na housle. Ach, to je má úžasná slabost, Zrní, krásné vzpomínky na Grabštejn, na skvělé lidi tam.
A pak jsem natěšená na Bílou horu. Prostě proto, že na třicítkový bitvě jsem ještě nebyla. Prostě proto, že tam opět budeme víceméně všichni. A v neposlední řadě proto, že náš milý, ukecaný Pepíno tvrdí, že je to skvělé. Ale to vám ještě všechno připomenu. Času dost. Snad.

.tak se mějte krásně a nenechte si z tváře zmizet úsměv

.páá

Ženy jsou pouze objekty... objekty sexuální touhy. (VerTeDance/Zrní)

Tak jsem se včera vrátila z Valdštejna. Toto léto už podruhé /a králi žel, letos naposled/.
Už je tomu celkem dávno, co jsem měla naprosté volno, vstávala dlouho a tvářila se, že si fakt uklidím pokoj. Ta doba je pryč.

.poničené hřiště u nás. a to je vážně jen slabý
odvar ze škod, které ta bouřka napáchala

Před třemi týdny jsem si ráno napochodovala do lékárny s tím, že tam mám mít praxi. Všichni na to zapomněli. Ale byl to krásný týden, strávený v prostorách, které jsou běžnému člověku dokonale skryté.
Ten samý týden jsem chodila na irské tance. Prostě jsem si řekla, že to zkusím, máma mě v tom podporovala, Lae se tvářila, že bude jedině ráda. A tak jsme se s Kájou vrhly na kurz, i Lae dorazila /ona už tancuje delší dobu/ a je to další důvod, proč byl ten týden tak dobrý. Mě to tancování náramně chytlo! Sice se člověk neskutečně zapotí, ale je to ten pohyb, co mám ráda a celkově mi to přinášelo potěšení. Škoda, že to byl jen týdenní kurz...
A pak už jsem se vrhla na brigádu. Doručování.
Není to taková sranda, jak by si jeden mohl myslet. Je to vlastně docela fuška. Ale na druhou stranu mě to baví :)

Ve skupině došlo k menší až větší rozepři, až to velmi dlouho vypadalo dost bledě. Naštěstí se vše otočilo a dopadlo dobře :)
A na Valdštejně bylo hezky. Jenom bylo strašně horko, ta panující vedra nás vážně jednou umoří.
V sobotu večer jsme si odskočili na noční prohlídky na Humprechtu; při cestě zpátky nás děsila blížící se bouřka. Ale co, ta nás nakonec jen lehce pozlobila, ukázaly se hvězdy a opravdu to vypadalo, že je to nejhorší pryč. V obvyklé sestavě jsme se nastěhovali opět do gotičáku. Najednou jsem se probudila a měla jsme utkvělou představu, že nám kape do stanu. Nekapalo. Hancul zavázala vchod a mezi hromy a blesky jsme šly opět spát. Když jsme se probudily znovu, pořád vydatně pršelo. Když kamsi blízko udeřil blesk, probudil se i Klooučník. A pak jsme zjistili, že k nám zatéká. A dost. Ještě chvíli jsme to ignorovali, ovšem kapalo na nás i ze shora, a tak Hancul zavelela přesun na půdu za Péťou. Pod střechou jsem ještě chvíli přemýšlela a doufala, že tahle bouřka nebude mít tak katastrofické následky, jako ta v týdnu, která poničila silnice, strhala svahy a vyplavila domy /podotýkám, že to všechno byla voda jen a pouze z příkopů a steklá ze silnic, většinou žádná řeka/.
V neděli nebylo takové vedro, i když teplo stále bylo. O plánech kluků na derniéru jsme dobře věděly a Hancul se rozhodla, že se nenecháme zahanbit a taky je pozlobíme. A tak jsme záporáky, kteří ohrožovali našeho Gazzyho, skropily vodou z korbelů :)
Domů jsem se vrátila dlouho. Byla jsem unavená, hladová a bez nálady. Nepochodovala jsem po bytě naprosto zmatená. Nikdo se mi/nám totiž nesnažil tu hlavu poplést. A to opět nechápu /ne že bych v tomhle našem zamotanci něco chápala, ale na ledacos už jsem si zvykla/. Přes to všechno nepochopitelné to bylo skvělé. Jako vždy.
V září na Přívory. Juch! A pak Bílá hora a Libuň. A ještě před tím se Štěpou naší drahou na Zrní k nám.

.mějte se krásně

.páá

."kruhy" v obilí na poli kousek od nás - každý den kolem jezdím :)