Koho milujeme, toho nejsme nikdy pevně rozhodnuti opustit, i kdyby nám sebevíc ublížil. (Sidonie-Gabrielle Colette)

Je až pomalu neuvěřitelné, jak čas letí. Zítra končím pro tyhle prázdniny s prací.
Akční Hancul si usmyslela výlet. No, výlet nás měl dát dohromady, zakončený pěkně u Ivana, jenže tu neměli čas, tam se jim nechtělo, a tak jsme vyrazily pouze s Kepu. Nikterak nadšená jsem nebyla, ale snažila jsme se to přemoci. Po cestě jsme si vyzvedly Kepu, minuly na Malé Skále správnou cestu, ale neztratily jsme se. Smála jsem se holkám, že nemůžou do kopce, když chtějí na Kozákov a Sněžku /což razantně odmítám/. Vylouply jsme se u nás, trochu si odpočinuly a pokračovaly k vysněnému cíli. Fotek na samospoušť vznikla fůra a vlastně to byl nádherný den. A doma jsem vytuhla...
Řekla jsem si, že takhle to dál nejde, že si brigádou zkazit prázdniny a všechny kulturní zážitky nehodlám, a tak jsem s Hancul a klukama ze šermu vyrazila do kina. A stálo to sakra moc za to!
Další sobotu jsme vyrazili do Jbc na PAF /přehrada art fest/. Pořádala to FireshowJBC, jejich worksopy jsou vždycky úžasné, takže jsme moc neváhali. Martin Fábera nás něco nového s poikama naučil, přiučily jsme se i u obruče. Pak už jsme jen víceméně čekali na večerní ohňovou show. A to čekání se vyplatilo! Jablonečáci jsou snad možná ještě lepší, než jsem si kdy myslela, vypadalo to naprosto dokonale. Stejně dokonalý byl s tyčí i Peetik.
Tu noc jsem přespávala u Hancul se Štěpou. A ráno jsme se rozprchly domů.
Znovu do kina jsem zavítala s Klárou, Lae a Jítěnkou. Pěna dní... krásný snový svět, sen, který nekončil probuzením, ale smrtí...
Další výletění bylo trochu osekané: Kepu byla dopoledne ještě v práci. I tak jsme si to náramně užily, fotek je dost. A hlavně pozor, jedu na kole! :)
Nemáme tréninky, chybí mi to. Chybí mi Péťa, naše kecací kroužky, posezení na hradě. Proto se těším k Lumírovi na Přívory. Budeme tam víceméně všichni a po večerech sedět u ohně /ach, ta vůně spáleného dřeva!/ a povídat si, popíjet pivo a prostě si to užívat. Letos si vezmu foťák, mám chuť fotit. Snad letošek bude lepší než loňský rok.
V sobotu jdeme se Štěpánkou na Zrní. To budou zase jiskřičky nadšení v očích, až uvidíme, jak tam Honza Unger poskakuje a jak Honza Fišer nádherně hraje na housle. Ach, to je má úžasná slabost, Zrní, krásné vzpomínky na Grabštejn, na skvělé lidi tam.
A pak jsem natěšená na Bílou horu. Prostě proto, že na třicítkový bitvě jsem ještě nebyla. Prostě proto, že tam opět budeme víceméně všichni. A v neposlední řadě proto, že náš milý, ukecaný Pepíno tvrdí, že je to skvělé. Ale to vám ještě všechno připomenu. Času dost. Snad.

.tak se mějte krásně a nenechte si z tváře zmizet úsměv

.páá