konečná

je mi pětadvacet. jsem stále dětinská, nerozhodná a bydlím u rodičů /důsledek nerozhodnosti asi/. stále žiju víc mimo realitu než v přítomnosti. co budu dělat za půl roku? kam se vrtnu, až nás vyšoupnou z naší lékárny? vím já?
Nebe - Než se rozední
narozeniny jsem oslavila. zapila jsem je horkou čokoládou a nějakým tím alkoholem.
čokoládou v pátek. s LK a Štěpou v Lodžii na Irish Session. i když původním doprovodem měla být Lae a ostatní jsem lanařila až následně, právě Lae ochořela a nikam nejela /dohnaly jsme to na trzích v T. medovinou/. bylo to krásné; v kavárně visí ze stropu lžičky a tak trochu si připadáte jako ve Velké síni v Bradavicích. vydržely jsme to do zhruba jedenácti, pak jsme se vypravily domů.
alkohol byl v sobotu. poprvé jsem na AllaDanze plesu pila alkohol. původní plán byl krásný - pojede nás 7, fůra, bude prča. Kloboučník píše diplomku, Maru je nemocná a Standa taky ochořel, takže jsme jeli ve čtyřech. jenže Pepa tam měl rande a já jsem byla jaksi navíc - nevím, kde se to v něm vzalo, ale domluvil mi tanečníka přes Mílu, kdysi dávno naši lektorku. ze společníka se vyklubal člověk od Corporalů, kteří s námi sousedili na Bílendě, doplňovali naši jednotku pikenýrů o svoje muškety a kteří v neděli ukořistili ten prapor, co Olivka s Luckou tak svědomitě bránila. nakonec ho vyměnili za svého velitele.
P s Květákem mě nakonec seřvali tak /ze srandy, samozřejmě/, že to musela slyšel půlka Prahy: jak jsem si mohla dovolit nevzít si číslo?! jak říkám, v těhle věcech prostě plavu...
přepis debaty při zpáteční cestě by se klidně mohla objevit v dámském časopise v rubrice sex&vztahy s názvem "co jste chtěli vždycky vědět, ale báli jste se svého protějšku zeptat".
a taky jsme měli poslední dvě ohňovky. jednu u P sestry, kde nám odměnou byl skvělý burger a vytuněný domácí pečený čaj. společnost nám dělala dcera majitelů. pak nás z hor P odvezla zase domů.
poslední byla prvního prosince na rozsvěcení vánočního stromečku v K. všichni stáli jak zařezaní /nikdy nevím, jestli to je dobře nebo špatně/, a nakonec nás odměnili potleskem. po hodně dlouhé sobě jsem viděla Kloboučníka - Květák ho ukecal, že si taky potřebuje chvilku dáchnout od psaní /a P mi v autě říkala, že je divné, že já jsem byla taková klidná vloni, ale on tak vyšiluje/. přijel, odtočil, odjel, zbytek by na nás. ale než odjel, podal dokonce i mně na rozloučenou ruku.
tréninky nejsou a budou až po Novém roce.
a aby toho letos nebylo málo, Malýmu Michlaovi se minulý týden zabil při autonehodě brácha.
Xindl X - Popelka
je předvánoční čas, máme ustrojený stromek a všude světýlka a svíčky. včera jsem si zapnula indie feed (December 2017) a cítila jsem neskutečnou pohodu. ještě v práci přežít jeden týden a budou Vánoce, čtyři dny volna. pak Silvestr, kdy mám zatím v plánu se někam vnutit - prostřednictvím Ravena jsem tuhle akci už rozjednala.

jsem teď prostě někdo jiný.

a dál už je to jen o snech. o budoucnosti.

čekáte na happy-end?
žádný není.

.pac a pusu

srdcebol

P!nk - What About Us
V jednu chvíli jsem měla pocit, že konečně zase někam patřím. Začalo to vlastně ještě před Bílou Horou, někde v půli září, když jsem se i s LK ocitla poprvé v MAGICu. Z všechno tenkrát mohl Kloboučník a když se jednou o něčem zmínil, nemohla jsem odmítnout. A tak chudák LK /na to, že tu jsi poprvé, tu znáš víc lidí než já/ vytrpěla večer s mými šermířskými kamarády. Šlo tenkrát vlastně o křest alba, byla fůra celkem dobrý hudby. Kluci mě vytáhli na parket, hezky do první řady, super, díky. A pak se pilo a kecalo. Kloboučník odvedl Ivu, jejich kámošku, domů a Květák to nezapomněl okomentovat. My se zdejchly v půl druhé, pánové pokračovali do klubu. Kloboučník se k nim už nepřipojil, zůstal u Ivy.
Co dál?
Kloboučník oslavil narozeniny. Slavil je pár dní v kuse /když je doma, může si to dovolit/. Výstup jednoho večera bylo to, že mu mám připomenout, že Macháčka hrát neumí a hrát ho prostě nemá :) O týden později se mu stejně nevyhnul a posledního panáka jsem za něj dopíjela já :)
Vnutila jsme se do pánské tour-de-pub v T. Teda nejdřív mě naštval - řekl čas a nedodržel ho a přijeli o hodinu později. Když jsem to zjistila, chtěla jsem odjet nejbližším busem domů, ale neudělala jsem to, a když jsem se neobjevila, i když už byli na místě, naháněl mě.
Byl to super večer, pár piv a tequila /co to je? já to nechci, nikdy jsem to nepila a bojím se toho/. Raven mě o půlnoci odvážel domů. Jak jsem byla rozjetá, vyprávěla jsem mu, jak bych chtěla oslavit narozky a že jsem zvědavá, jak dopadnu /vychází krásně na pátek/.
Další část oslav byla u něj doma. Seděli jsme v boudě, jedli, pili, smáli se. S Matesem jsme ujídali jednohubky, co jsem dělala, a Richard si z něj dělal srandu a vytvářel mu cestičku z oříšků k tácu. Strašně moc jsem se nasmála. Stavil se Miky, K se ségrou, pár jejich kámošů z vesnice. Večer zakončili Macháčkem. Nehrála jsem to, dobrovolně jsem konzumovala panáky zelený, ale nehrála jsem to. Upíjela jsem zelenou a vzpomínala na bratrance. Z Ravenovýho telefonu hrála hudba nápadně podobné té, co mu hrála na pohřbu.
Spala jsem u Kloboučníka. /Kdo by to čekal, že?/ 
Imagine Dragons
Vezl mě domů. U nás jsem zjistila, že jsem u něj nechala bundu. Horší bylo, že do kapes bund vždycky při odchodu narvu klíče. Nevím jaký ďas to byl, ale našla jsem je v tašce - na nejvíc nepravděpodobným místě.
Sobotní večer byla dopitná, stavit se měli ti, co tam nebyli v pátek. V osm jsem zjistila, že musím být tam. Prostě musím. A vymluvit se na zapomenutou bundu bylo to nejtrapnější, co mě mohlo napadnout. Hrál se Bang!, dvakrát jsem vyhrála /jednou jako šerif a jednou jako pomocník/. Měli jsme vodnici, Kloboučníkův spešl mix, a brzy se to rozuteklo domů. Spala jsem u Kloboučníka.
Ráno jsem v osm vypadla. Zanechala jsem Kloboučníka zachumlaného v posteli, s počítačem na židli, kde si zrovna četla zprávy o těžbě lithia.
Z vlaku jsem vystoupila ve městě a prošla jsem se na zámek, sedla do zahrady a četla knížku na telefonu. Svítilo sluníčko do barevného listí, bylo teplo a bylo to jedno z nejhezčích rán letoška.
Zrní - Igor Pelech
A pak tu byl filmový večer u Ravena. Jo, přijde nás moc!
Přivezl si mě, když jel z Lbc. Zaúkoloval mě krájením, zatímco jeho úkolovali ještě rodiče. Pak jsme jeli pro Květáka a jeho telku. No a to bylo všechno, víc se nás nesešlo. Díky tomu jsme měli každý pořádnou porci tataráku /od Květáka/ a v půlce druhého filmu jsme s Květákem usnuli - on na křesílku, já na gauči, kde mi druhou polovinu uvolnil Raven. Tak jsme to zabalili. Spala jsem v posteli, ve které jsem spávala před lety. Raven se taktně přesunul na podlahu.
Odvezl mě domů.
Viděli jsem se ještě večer. Zmínila jsem se o své návštěvě kina a po jeho reakci jsem nějak odtušila, že by chtěl jít taky. Tak jsme šli. Jen jsem už od rána sbírala vhodná slova, abych mu vysvětlila, že to není rande. Že nechci aby to tak bral. Chci, abychom byli jen kamarádi.
Nakonec jsem to na něj vybalila v poslední možnou chvíli - když jsem ho vykládala před domem. Když zavřel dveře auta, telefon začal hrát Listen to Your Heart.
Už vlastně chápu, proč lidi, co spolu chodili, nemůžou být zpátky jen kamarádi...
Ale žiju i jinak kulturně.
S Lae jsme vyrazily na Zrní do Jbc. Vykoupila jsem jim tam stánek - náušnice /chtěla jsem si je dát jako odměnu za státnice/ a tričko. Zahráli snad vše, co jsem chtěla. Vracely jsme se myslím obě spokojené.
Taky jsem mámu vytáhla na Asonanci tamtéž. Naživo slyšet Dva havrany byl silný zážitek. Navíc jsem tam potkala Filipa od Lužických a přímo vedle nás seděla Ája.
Den na to jsem opět šla do kina s Ravenem. O tom filmu se zmínil už prvně v kině, ale po tom, co jsem na něj vyklopila, jsem nevěděla, jestli bude chtít jít. Nakonec jsem se ozvala sama a hned jsme byli domluvení. A nová, moderní verze Vraždy v Orient expresu za to stála.
Asonance - Pomáhej nám svatý Jiří
Vrátila jsem se ze Zrní a Lae jsem se zapřísahala, že Kloboučníkovi psát nebudu. Napsal mi on sám. Že mají v plánu s Pepou jít do T. a tak o tom tak žvatlal, až jsem se musela zeptat, jestli mi to píše jenom proto, abych jim záviděla, nebo můžu jít taky. Tak klidně, proto to píšu. Domluvili jsme čas a šli spát.
Přišel čas, načinčala jsem se, vzala jsem si šaty, co jsem si kupovala vloni v Lbc v den, kdy jsme jeli do R. na večeři k pohádkovému lesu. Od té doby jsem je neměla na sobě, až na Zrní. Začala jsem se shánět, kde jsou a tu jsem zjistila, že ještě nevyrazili. Vyměnili jsme si s Kloboučníkem pár frází a já si lehla do postele a čekala, kdy mi napíše, kde jsou. Postupně přicházela únava a narůstala nechuť se někam trmácet. Venku byla futeř a hrozný nečas.
V deset jsem Kloboučníkovi napsala, že jdu spát. Obratem mi poslal přání na dobrou noc. Po tvářích mi tekly slzy.
Ani nevíš, o co jsi přišla...
Den nato nešel proud, vichřice se o to postarala. Dočítala jsem Husitskou trilogii od Sapkowského /má fakt divný konec/ a poslouchala do zblbnutí Lucku Vondráčkovou na 15 let starém walkmanu. Trénink pro výpadek nebyl. Když proud nahodili, vychrlila jsem na Kloboučníka všechny ty otázky, co jsem kladla už dříve, ale odpovědi jsem se nedočkala. Ten den ale přišly. A tak zatímco jsem dočítala poslední řádky knížky, Kloboučník se mi vyznal a poslal mě k šípku.

Píšu teď na řádky to, co roky schovávám mezi nimi. To že jsem do něj byla roky zamilovaná, že jsem si kdovíproč vysnila jak vedle sebe zestárnem. Že on je Ten pravý.

Nešířím se o tom, už vůbec ne na šermu. Bez tak bych neslyšela nic jinýho, než že mi to celou dobu říkali.

Nelituju. Mám za sebou krásné léto, spoustu krásných nocí a rán, kdy jsem se mu roztahovala už sama na nafukovačce. Není čeho litovat.

Je to taková malá-velká odvykčka. Musím se hlídat a neudělat chybu. 

.mějte se krásně

.páá

A jestli svoje narozeniny zapiju? Nevím. Pokud, tak ne ten den. To pojedeme s Lae do Lodžie. To bude krásná oslava :)

o životě po promoci

Není to vlastně vůbec taková sranda, jakou jsem si myslela, že bude...
Promoce /bohové, to je tak dávno/ byla jen taková formalitka. Nakráčeli jsme si pro diplomy, všichni svorně pro modré tubusy, i když jsme mezi sebou ve skupině měli i nejlepšího studenta z ročníku /shodou okolností to byl můj spolužák Vojta/. Pak jsme se nechali zvěčnit na pár fotografií a jeli domů.
První červencový den byl plný zážitků - viděla jsem se po dlouhé době s Lemurem, Kájou a Lae. Ze setkání jsem prchla, nasedla na vlak a jela na zábavu za svojí šermířskou rodinou. Tancovala jsem ploužáky s Kloboučníkem /to nás jaksi vyhnal zbytek/, s Gazzym, K. /to když Kloboučník zdrhnul s vysmátým Z. na pivo/, zbytek večera jsme propařila s P., Romanou a Maru. S Kloboučníkem jsme spali u Gazzyho a Romči. Po té noci jsem si přišla trochu jako idiot, ale nelitovala jsem - ono taky nebylo čeho.
Ten pocit mi vydržel do úterního rána.

Pamatuju si ten rozhovor v půl osmé ráno s Romanou. Na večerní telefonát s Ravenem, kdy mi říkal o sešlosti u Toníka. Na ještě pozdější chat s Kloboučníkem.

První Valdštejn nebyl. Ze všech plánů zůstala jen ohňovka na motorestu. Byla divná, chyběla K.
Nastalo podivné, smutné období. Bylo těžké vidět, jak se P. s Květákem trápí a při tom jsem věděla, že není jak pomoct - nic se nedalo vzít zpátky, i když jsme si to všichni moc přáli.

.pinterest

Srovnávala jsem a vzpomínala, čím jsem si před lety prošla já. Bylo to jiné a nesrovnatelné. Jen si pamatuju, že jsem si říkala, že už něco takového nechci nikdy zažít a už vůbec nechci, aby to zažil někdo kolem mě. Škoda, že mi bohové tohle přání nesplnili. Na konci všeho toho hloubání bylo, že jsem si musela přiznat, že mě to vzalo mnohem víc, než jsem si od začátku připouštěla.
Imagine Dragons - Not Today
S Kloboučníkem a Pepínem jsme odjeli na piráty. Květák nejel, já skoro taky ne - odpadla mi nečekaně kolegyně. Ale kluci trpělivě čekali a doma mě nenechali :)
Počasí stálo za prd, byla zima a pršelo. Vzpomínali jsme. A Pepíno se nám zamiloval :)

Pak tu byl Valdštejn, PAF /ten byl super! nejlepší z těch tří let/, Libuň. Spali jsme v kulisách /ve stanu samozřejmě/, snažila jsem se nedostat do problémů, opila jsem se medovinou. To bylo v pátek. V sobotu večer ohňovka a zábava - hrál Paša a my nadšenci stáli u pódia pod repráky. Kloboučník si cestu zpět do mého stanu našel - po hodině mého spánku mě probudil, zeptal se, jestli mi tam nevadí a šel spát. Romanťárna jak blázen.
V den odjezdu na Přívory lilo jak blázen, a tak jsme se na to vybodli. V sobotu ráno jsme se probudili a obloha byla modrá a svítila sluníčko. Trošku nás to nakrklo, ale co už.
Sezonu jsme tradičně uzavřeli na Bílé hoře. Letos to bylo nějaké zábavnější a lepší. Jela K. i Raven, spala jsem v Hanculiném stanu s podlážkou, kde jsme v sobotu v noci měli kaluž /opět/. Jeden den se nám v bitvě jednotka trochu rozpadla, ale velitel - Lumír- si to zpacifikoval, a tak druhý den to bylo úplně o něčem jiném. Ale úplně. Velitel mušketýrů, co patřili k nám, ukořistil cizí prapor a svěřil ho komu jinému než plonkové vodonošce Olivce. Aneb jak jsem se stala důležitou. Prapor jsme i s naší praporečnicí Luckou ubránily až do konce. Flaška za to nebyla, nebyla to naše kořist. Ale zábava to byla.
Teď jsou kostýmy vyprané, složené. A za půl roku je opět vytáhnu a hurá do akce. Že by ten Libušín letos konečně opět klapnul? /ehm, pokud budu mít do té zimy svoje kamínka do spacáku, tak proč ne?/
Awolnation - Sail
Pracuju. Odečítám hodiny do víkendu a roky do důchodu. Víc netřeba komentovat.
Koupila jsem si nový telefon. Dala jsem za něj nakonec o 4k víc, než jsem původně chtěla, ale za to mi baterka vydrží nespočet dnů /když nejsem každý den několik hodina na wifi tak i 10 dní/, mělo by to mít obstojný foťák a hlavně čtečku otisku prstů - to je vám prča!
Do seznamu budoucích útrat píšu látky na kostýmy /len, vlna/, boty, auto, možná někdy byt. A pak klidně hafo dalších věcí, mezi nimi foťák, boty na třicítku, nějaká věc na opasek, do které schovám to svoje nové pádlo a peněženku.

Za dva měsíce mi bude pětadvacet a já si budu muset chtě nechtě přiznat, že kromě slušných úspor na účtě a snad stálé a celkem slušně placené práce nic nemám. Nemám kde bydlet /bydlím u rodičů v bytě, co není náš/, nemám s kým bydlet /protože o ty náklady bych se celkem ráda s někým podělila/, nemám auto, do kterého by celkem ráda čas od času večer sedla a jela žadonit o přespání někde jinde. Jen prostě už pomalu začnu být stará.

Jdu to zabalit. Pro dnešek i pomalu tady. Mám plán všechny zápisy vytisknout a nechat svázat podobně jako diplomku /další výdaj!/. A za zoufalých, osamocených večerů si tím budu listovat stejně, jako si někdy listuji deníčkem.

.páá

Linkin Park - One More Light

P.S.: Aby byl výčet mých dospěláckých lumpáren úplný, musím ještě poznamenat, že se mi, ani nevím jak, podařilo vnutit se klukům na motorest. Byl to klasický večer se šermíři - probírali, kdy se čím válčilo a kdy ne. Byl tam Raven /mimojiné/ a navrhl, že bychom si mohli udělat nějaké odpoledne výlet na loďkách a sjet Jizeru ze Skaly do T. Z mého pohledu to byl šílený nápad - zkušenosti s podobnou činností jsme měla jenom ze sporťáku na gymplu a to jsem si tenkrát myslela, že musím bezpodmínečně skončit ve vodě. Ale tak co, jet jsem chtěla a pro tu srandu...

Vypadalo to nakonec jako takové trojité rande /Květák, Mates a Pepíno/ a já, Raven a Kloboučník /dle jistých jedovatých jazyků to síš vypadalo jako čtverné rande a Kloboučník jako křen/. Ve vodě jsme neskončili! Sjeli jsme jez na Skale, párkrát jsme uvízli na kamenech /jsem mizerný háček/, ale jinak jsme udávali tempo naší skupince. Byla to krásná projížďka a ráda si ji někdy zase zopakuji. Třeba s Lae. Nebo s klukama...

mikrosvět_IX_vzpomínkování

Myslím, že je čas začít nostalgicky vzpomínat...
... na ten den, kdy jsme s gymplem byli na exkurzi v elektrárně v HK. Měli jsme rozchod, hledali jsme s holkama záchod a místo toho došly na nábřeží a prošli se ulicemi. A já si to město zamilovala a litovala, že jsem si vybrala Prahu. Bylo to ve třeťáku, dva dny před odjezdem na první /a odposud poslední/ Libušín.
... na den, kdy jsem měla schůzku s naší výchovnou poradkyní a odcházela jsem s lístečkem, kde mimo jiné byla i farmačka. Já a pracovat s lidmi? Nikdy! A navíc tam jsou přijímačky z fyziky, na to nemám /a to jsem fyziku měla ráda a šla mi/...
... na den, kdy mi přišel dopis, že jsem přijatá. Bylo vedro, mi psali písemnou část maturity. V přestávce mezi tím jsme vyrazily s holkama do parku. A tam jsem to zjistila.
... na zápis. Když jsem si sedla v koridoru a začala na té staré lavici kreslit kostým na ohňovku. A po chvíli přišla holčina, jestli nejsem náhodou Olivka. Že je Nika a jdou k posluchárně, tak jestli nechci jít s nimi. Aneb jak jsem se seznámila se svojí spolubydlící.
... na stěhování na kolej.
... na první patrovku. Když jsem vyšla z pokoje a nějaká čtvrťačka se ptala, jestli tam někdo není od Lbc. "No a odkud přesně jsi... to je tam, kde máte na návsi hospodu, že jo?"
... na imatrikulaci. Jak jsme si dělali srandu z přísahy. A jak jsme si slíbili, že se tam za 5 let setkáme znovu.
... na povinnou výpravu na Kuks. Jak to bylo kouzelné v tom počasí, prostě magické. A jak moc jsme se tenkrát nasmáli.
... na zasněženou zkoušku v zimáku, když jsem na druhý pokus dělala biolu.
... "Slečno, vy pipetujete, jako by to bylo vaše hobby!" aneb laborky z fyzikály, když jsem se konečně naučila ovládat ten pipetovací balonek.
... na procházky kolem Divadla Drak. V uších mi hrála Lucie v Opeře a v ruce jsem měla sešit s výpisky z botaniky.
... na poslední zkoušku v prváku. Dělala jsem ji s Klárou a ani jedna jsme tomu nemohly uvěřit.
...na svoji dětinskou radost, když jsem třením tyčinkou o dno kádinky vyráběla na orgáně krystalky už nevím čeho. Do té doby jsem si myslela, že si z nás s tímhle dělají všichni prču.
... na to, když jsem někde v květnu brečela, že nebudu mít praxi, protože z jedný laborky mi napsali, že to nejde a v T. v nemocnici se moje žádost někde ztratila.
... na to jak jsem se chodila učit biochemku do Malšovic.
... na laborky z gnozky. Vždyky jsem vzpomínala na tohle vyprávění.
... na zkoušku z ekonomky. Páč tam jsem fakt při pohledu na test věděla, že to dám.
... na to, jak jsem se vážně poctivě učila na farmchemu. Poctivě celý semestr - všechny ty knížky jsem přečetla asi 5x :)
... na exkurze. Do Zentivy, do Tevy, do Mediate a Semma.¨
... na Půlení.
...na to, jak jsem se do noci učila na poslední chvíli toxu a produkci. Vyplatilo se.
... na to, jak jsem byla celá vysmátá před farmchemou a jen si přála aby to už bylo za mnou /letos jsem nad tím přemýšlela: každý letňák jsem ujížděla na bylinkovém čaji namixovaném z meduňky, levandule, máty a dalších kytiček/
... na nadšení z kliniky. A na to jak opadlo po jedné veřejné besedě s několika kliniky.
... na všechno to přemýšlení, kam půjdu na praxi a co bude dál.
... na zklamání z praxe a jak jsem přemýšlela, že půjdu na doktorát.
... na to, jak jsem viděla na FB spolužákovo parte...
... na nervy před státnicemi.
... na kousíček poslední přednášky /víc jsem nestihla, než začátek jednoho přednesu - mělo to dost velký zpoždění a já potřebovala domů/
... na promoci. Na poslední focení se spolužáky. A pak pac a pusu a někdy dáme sraz. Určitě!

zapálená

Jo, kéž by jen pro věc...
Už téměř měsíc se můžu honosit titulem magistra /ne megera, prosím/. V pátek mám promoci. Čtu promoční řeč, musím ji někde najít a ještě natrénovat. Mám krásné nové růžovoučké šaty. A lodičky, co mě neskutečně tlačí /potřebuju useknout malíčky/.
A za týden nastupuju do práce. Upřímnou soustrast, máš to až do smrti...
Měla jsem v plánu to řádně oslavit a celý ten měsíc volna nebýt střízlivá. Myslím, že za ty nervy by to bylo zasloužené. Nakonec oslavy proběhla dvě: grilovačka s dojatou rodinou a romantika s Lae - vysoko na skále jsme popíjely šáňo a pojídaly jahody a bylo to strašně krásně, i když zrovna bylo pošmourno a západ slunce nebyl vidět.
Přípitek s Hancul a zbytkem šermířské rodiny broskvovou, kterou jsem dostala k dvacetinám, se zatím nekonal. Už dva termíny skupinové picí akce se musely zrušit, protože nám vybouchlo místo.
A po sobotním vystoupení jsem na zábavě nezůstala... protože jsem blbá a nepočítala jsem s tím.
Vyrazili jsme po letech na Nižbor. Jen v 6 lidech, Kloboučník měl za to, že bude ve škole a zbytek prostě nejel. Jela jsem s Pepou narvaným autem, v dalších dvou autech se místem také neplýtvalo. Řeknu vám, že to bylo náramně super. Hodovali jsme, pili /jakože ta oslava titulu/, smáli se, plavali v Berounce. V pátek večer nám určití jedinci ze skupiny naháčů vyskočivších z vody a ořívajících se u našeho ohně ukradli prapor. Všichni čtyři naši chlapi byli hned na nohou připraveni ho dostat zpět /pravda, Květák až poté co jsem ho vzbudila/, což se jim uprostřed jednoho nočního slejváku taky povedlo. Pašáci!
Tenhle víkend jsme měli mraky vystoupení. Jako fakt, oba dva dny jsme tancovali, šermovali, ohňovkovali. V tom vedru to byla vesměs lahůdka, to vám povím. I když jasně, Olivka si nemá na co stěžovat - turnajové souboje našich pánů v plechách jsem sledovala už jen v krátkých kalhotech a skupinovém triku. Pak jsme přejeli na druhou akci a pak jeli domů. Teda já a Hancul. Zbytek se opil a tropil hlouposti na úrovni legend :)
Dneska jsme opět byli v Jičíně. Cestu jsem trefila dokonce sama /šikovná!/. Jeli jsme opravdu všechno, co šlo: tance, třicítková scénka, turnaj, ohňovka. Všechno byla prča, dokonce i ohňovka, ale jen do té chvíle, kdy mi chytla sukně. Ne zrovna málo, díky duchapřítomné Pétě to ale ještě nebylo moc. Ve výsledku jsme byly s Petrou krásně vysmáté, když mě uhasila. Odnesla to logicky sukně /v sukni už točit nebudu!/ a ruka; noha jen velmi málo, neboť jsem pod sukní naštěstí měla ještě kraťasy. Mrzelo mě, že jsem jim pokazila vystoupení. Když jsme s Romčou sháněly panthenol a hrála hudba na děkovačku, bylo mi líto, že tam nemůžu být s nimi.
Teď už nás čeká jen Valdštejn, opět po roce.
Libušín ani Frýdlant neklapnul, na Nižbor jsem nechtěla /celý rok jsem chtěla na Rohozec/ a byl super. Plánujem a lanaříme lidi na piráty /potřebuju košili!/, možná se nechám ukecat na Mělník. Pak Přivory a Bílá hora, to je jasný. A bude podzim. Další sezona v tahu. A já oslavím čtvrtstoletí.

Došila jsem /konečně/ Květákovi tu druhou čepici. Teď mi tu visí nespočet dalších věcí. Stále nevím, jestli třicítku vyrobím z vlny, nebo lnu. Mám doma fůru bílých prostěradel, bavlněných, a to jsem zjistila, že prostě len je len, o tom žádná.
A čtu! Po letech a baví mě to. Teď se ten blbec, hlavní postava, potuloval i mým rodným krajem, což bylo neskutečně milé.
A chci se vrhnout na vyrábění a tvoření.
A teď se vrhnu pod peřinu.
Chtěla bych... chtěla bych tě mít u sebe.

.mějte se krásně

.páá

Bojuj!

Překvapí někoho, že jsem opět na Libušín nejela?
Lenny - Hell.o
Koupila jsem si krajkové růžové šaty. Za stovku na hrabáku, neberte to. Jsou nezvykle krátké /chápejte, tak dva až tři roky nazpět jsem nenosila nic kratšího než pod kolena; tohle končí někde v půlce stehen/, ale mě se prostě líbily. A prý v nich vypadám jako růžový dortík /Lae/ - ideální na rande, ne? :).
Že Velikonoce jdou mimo mě je stará známá věc. Celý svůj dosavadní život jsem je trávila u babičky a čekala, jak za mnou dorazí na kole nějací kamarádi. Nikdo nikdy nedorazil, pár let zpátky mě to místy mrzelo, že si nikdo nedal tu práci se za mnou vypravit, ale zase asi nebylo o co stát.
Mumford&Sons - Babel 
Letošek byl jiný. V telefonu mi přistála zpráva o picí akci u Pepína, nejprve jsme s klukama plánovali přijet v sobotu, ale nakonec jsme to odložili na neděli. Chopila jsem se role řidiče - ono mi vlastně bylo celkem mizerně, polykala jsem prášky a prostě jsem nepotřebovala pít. Měla jsem v plánu kolem jedenácté odjet, ale klasicky se mi to vymklo z rukou a jeli jsme až kolem jedné ráno. Pepa opět někde založil svoji už kdovíkolikátou novou píšťalku, Květák s Kloboučníkem vyhrávali písničky a s Pepou a Maru jsme je zpívali. Plánovali jsme Libušín. Kluci si upletli pomlázky - Kloboučník měl fakt parádní. A taky to sní náramně bolelo /pohrozila jsem mu, že ho tam nechám, až tak zlé to bylo/ - všichni tři je totiž museli vyzkoušet těsně po půlnoci na nás dvou - mně a Maru. Urputně a hystericky jsem se bránila a bylo to úplně zbytečné. Nebylo o co stát celý ty roky, už to vím.

.pinterest

James Arthur - Impossible
Místo mrznutí na Libušíně jsem šla mrznout na zahájení sezony. Ozkoušela jsem svoji novou kápi /dobře, v Čechách se nenosily, dobře, příště už to bude správně/, nový plášť, jen boty jsem nechala doma /musím je nakrémovat!/. Měla jsem kliku, že jsem byla hned na prvním stanovišti, byť s někým cizím, a když přišel déšť a kroupy, už dávno jsem měla volno a seděla jsem pod přístřeškem. Chtěla jsem si zalíst a učit se, ale moje vyhlídnuté místo mi zmoklo, a tak jsem se vydala za Hancul a Skřetem, kteří byli pro změnu jako poslední razítko. Před druhou jsme utekly do průvodu a pak domů. Hladoví a zmrzlí.
 Michalovi jsem to čepici stihla ušít tak, aby mi nezmrnul na Libušíně a aby tam mohl dělat parádu. Vzhledem k tomu, jak mě vychvaluje, nosí ji a že si dal zakázku na ještě jednu ale tentokrát bez kožešiny /díky bohům/, tak se mi nejspíš povedla a je spokojený.
Mezi tím mi přistála zakázka na kostým pro Pepu. To už je jiná výzva.
Začala jsem točit double stuff. Potřebuju něco novýho, přestože v poikách se můžu stále zlepšovat /když ty tyče jsou snazší/. Z nouze jsem s tím už i vystupovala - chyběl nám Kloboučník a asi minuta do konce písničky.
Milky Chance - Running
Řeknu vám, že ta diplomka byla boj. Od podzimu jsem si nadávala, že jsem nezačala dřív a prázdniny proflákala místo psaní. Pak jsem měla týden v čudu počítač /modrá obrazovka smrti uprostřed psaní eseje na praxi, super/. Dobře, dopsala jsem to - nejprve jsem si myslela, že to bude mít sotva sedmdesát stránek a nakonec se z toho vylouplo celých jednaosmdesát /jo, to je těch cca 13 stránek zdrojů/. I s přílohami z toho byla náramná bichle :) No jo, ale pak jsem to taky tři dny nahrávala do systému - nejdřív to nechtělo přijmout text, pak to mělo problém s přílohou. Pořád mi to hlásilo, že to není dostupné, nebo že mám špatný formát, neplatné číslo, chyba ve validaci a kdesi cosi. Věřte mi nebo ne, viděla jsem se vyražená po pěti celkem úspěšných letech z výšky - nestihla odevzdat DP, nechala si to na poslední chvíli a systém to prostě nevzal /i když formát byl samozřejmě správně a velikost byla desetkrát menší než maximální/.
A pak jsem měla poprvé v životě zaracha - 14 dní jsem teď nebyla na tréninku, neviděla Kloboučníka a Květáka, nenechala se od Pepína zlechtat. Trpím. Ale stálo to za to. Nelituju!
Seděla jsem u počítače a přemýšlela, jestli se neodhlásím - vždycky jsem si myslela, že na státnice to budu umět na 101 %. Ale prostě jsem to neudělala. 23. května byl den D, 5 let a jeden den po maturitě /ale taky úterý/. Necítila jsem se na to, ale snažila jsme si vnutit jedinou myšlenku - dáš to!
Olivka šla na řadu jako 7. z 9 lidí. Z některých členů komise jsem nebyla úplně nadšená, ale to si prostě nevyberete. Vytáhla jsme si 22 - na první pohled to úplně šťastná ruka nebyla. Na ten druhý, teď po státnicích, to asi nemohlo být lepší.
Necelou hodinu jsem ještě čekala na výsledky. I když jsem věděla, že jsem nikde výrazně nemlčela, začínal hlodat hlásek, že ta technola nebyla úplně ok. No gnozka taky ne. No a... jsem tak seděla na té lavici a říkala si, že ty nervy znovu zažít... ty jo, to bych fakt nechtěla. Ale co s tím teď jako udělám?
Před půl jednou si nás pan docent zavolal zpátky na vyhlášení. Celá naše dívčí parta napochodovala dovnitř, členové komise stáli u okna a mírně se usmívali. A pak pan předseda vyhlásil, že jsme všechny uspěly ne hůř než za 2. Byla jsem z toho celá na měkko, když nám s mírným úsměvem a upřímným stiskem všichni přítomní gratulovali.
Ještě to celé dotáhnout do konce a příští týden obhájit a budu spokojená.
O dalších plánech a snech vám budu vyprávět, až budu mít ukončené vysokoškolské vzdělání.

.mějte se krásně a nevzdávejte se, stojí to za to

.páá

mikrosvět_VIII_o přáních

chtěla bych se ti schoulit v náručí. choulit se a plakat, že se bojím, že to nezvládnu. 

chtěla bych od tebe slyšet, že zvládnu. že všechno bude dobré.

chtěla bych, abys mi složil hlavu do klína a vyprávěl mi o všem možném. abychom spolu plánovali ohňovku a cesty po bitvách.

chtěla bych jet s tebou sama v autě. zaparkovat u vás před domem a zase váhat a nakonec si nechat miliontou příležitost protéct mezi prsty.

chtěla bych se s tebou přetahovat o jeden spacák nebo deku. nebo jeden polštář. ten ale dostaneš ty, to je jasné.

chtěla bych, abys mě do toho společného spacáku zachumlal až po uši, aby mi nebyla zima.

chtěla bych, abys mi znova vynadal, že všechno všem vykecám. jsem už taková - introvert, co jednou za čas vyklopí určitým osobám o sobě vše.

chtěla bych znovu slyšet: "Padáš!", balancovat na hraně nafukovačky a při tom vědět, že mě spadnou nenecháš.

chtěla bych ti dovolit věci, který bych nikomu jinému nepovolila...

chtěla bych tě na prvního máje zatáhnout pod rozkvetlý strom.

chtěla bych ti navěky rezervovat místo u mě ve stanu.

chtěla bych, abys mě chytil za ruku a nepustil.

chtěla bych to mít už všechno za sebou. všechno váhání a rozhodování. a škola. ta hlavně.

.silvestrovská

chtěla bych dokonale umět všech 25x6 otázek.

chtěla bych mít schválenou diplomku.

chtěla bych vyjít ze školy s úžasným pocitem zvládnutých státnic. a o týden později s pocitem hotové obhajoby.

chtěla bych si jít pro diplom.

chtěla bych si zařídit vlastní byt.

chtěla bych cestovat s Lae.

chtěla bych mít v pokoji uklizeno.

chtěla bych vlastní auto.

chtěla bych práci, která mě bude bavit. a kolektiv, který se bude mít navzájem rád.

chtěla bych, aby na mě rodina byla hrdá.

chtěla bych, aby se na mě nikdy nezapomnělo...

o jaru

The Lumineers - Stubborn Love It´s better to feel pain than nothing at all...
Pět let života řečených ve dvou hodinách. O čekání na happy-end.
Danča mi napsala, jestli se nepůjdu projít. Fajn, půjdu, kam?
Když jsme došly do cíle, přišla další otázka.
Jak daleko je M. S.?
Asi dost.
Půjdeme? Mně se ta diplomka tak nechce psát.
V sedm jsme se podívaly, jak rozsvěcí osvětlení Pantheonu. A došlo nám, že to nejhorší máme před sebou: vyškrábat se z údolí zpátky nahoru, k hradu a ještě o kus dál. A tak jsme začátkem jara začaly hezky zostra a ušly pomalu 20 km. Na jede zátah, za 4 hodiny. V osm večer jsme se usadily na Kovárně a daly si pivo. Zasloužené.
The Lumineers - Sleep On The Floor ´Cause if we don´t leave this town, we might never make it out...
Den na to jsme se viděly opět. První tradiční setkání /to loňské bylo netradiční/. Tradičně na Rohozci. Na to, že máme pomalu třetinu života za sebou, vypadáme pořád stejně. Stále se vypráví historky, u kterých se válíte po stole smíchy. A neuvěřitelné historky, které píše sám život. To nevymyslíš, fakt ne.
Vypili jsme si svoje tři řezané a šli domů.
Bylo to super. Tak nějak víc super než vloni.
The Lumineers - Angela But you held your course to some distant war in the corners of your mind...
A co bylo mezi tímhle a posledním zápiskem?
Konec praxe-poslední zkouška-pokus o dopsání diplomky.
Definitivní pocity z praxe jsou: ale jo, dobrý. Nevěřím si, i když s tím musím začít. Mám domluvené místo, ale všemu budu věřit až budu mít v ruce smlouvu /a diplom, bez něj to nejde/.
A o zbylých dvou pojmech si obrázek udělejte sami. Zkouška byla stejně mizerná jako spousta před tím. A diplomka je prostě diplomka.
A ples. Spousta příprav, nervů v kýblu kvůli pár hodinám slávy.
The Lumineers - Cleopatra ...late for this, late fot that, late for the love of my life...
Plesem nám jaksi začala opět sezona. V pátek míříme na Noc s Andersenem a pak si zatočit na základku /o mých vedlejších úmyslech pomlčím/.
Chci /do háje se skromností/ na Libušín, Úštěk, Přívory, Bílou horu. Frýdlant nechávám ve hvězdách, i když i tam moc chci /při čekání na další termín za dva roky si ukoušu prsty/.
Jen tam nebude nikdo známý...
Tak se seznámíte s někým novým.
Jak seznámíte, snad seznámíme?
Já a s někým se seznamovat? Ne...
Tě seznámím...
Chci si ušít nový kostým na třicítku - ten bitevní. Chtěla bych k tomu boty, ale Olivka a nakupování bot na šerm...
A ze všeho nejdřív ušiju tu čepici pro Květáka. Protože jsem to slíbila.
Držte mi pěsti, ať to vyjde.

.mějte se dokonale

.páá

třicítkově

Jsem za poslední dobu přeplněná dokonalými a zcela jistě záviděníhodnými zážitky. Mrzutosti všedních dnů jsem zapomněla.

Počasí na Bílou horu bylo zlé. Sice se neochladilo, ale od našeho příjezdu v pátek večer pršelo, střídavě i lilo a to je prostě mrzuté. A to, abych vám pravdu řekla, jsme od nás odjížděli ještě za relativně hezkého počasí, kdy jsem se pomalu za svoje gumovky na nohách styděla. O dvě hodiny později jsem nelitovala a prakticky jsem je sundala jen na nejnutnější dobu v čase vystoupení.

.Bílá hora (Artus Bohemia)

Granadiers march /a kdybyste věděli, jaká to je pecka naživo!/

V sobotu ráno jsem svůj spacák znechuceně vytáhla z kaluže, co zabírala asi čtvrtinu stanu, odhodila stranou a rozhodla, že pod tím fakt spát už nebudu. Aneb jak snadno a bez výčitek rozhodnout, kam se bude směřovat večer, že...

Cestou na Mělník lilo. Jako hodně moc. Navíc nám odešel nejprve jeden stěrač, druhý se vzápětí nenechal zahanbit, a tak jsem se jen ze zadního sedadla modlila, aby se v cestě neobjevila nečekaná překážka a my v pořádku dorazili k nejbližší pumpě, kde bylo plánované opravení nedostatků.
Vyprávění o vinobraní nebude dlouhé: počasí se celkem vybralo, scénka i tance vyšly, fotky jsem na svůj foťák taky ukořistila, a tak jsme mohli snad kolem třetí být už na cestě zpět do Prahy. Jízda rychlostí pomalu připomínala let, ale na rozdíl od Kloboučníka jsem se v ohrožení života ani necítila. V Matičce stověžaté jsem se opět kochala, neb jsme to vzali přes centrum. Bitvu jsem už samozřejmě nestihli, a tak jsem si prošla stánky a čekali jsme na příjezd K+Z. K večeru opět začalo pršet a myslím, že lilo až do rána. Zabalila jsem to brzo a omluvila si to tak, že jsme toho na sobotu moc nenaspali /ve skutečnosti jsem jen litovala, že jsem nešla s Květákem a Pepínem k Němcům - za rok tam musím! to si opráším i němčinu a budu zase šprechtit, jak za starých časů - kapitolu Im Büro myslím s klidem vynechám, nezdá se to býti ideálním konverzačním tématem na bitevní podvečer/
 V neděli ráno chvíli svítilo i slunce. Dalo nám to jistou naději na lepší počasí - netrvalo ale dlouho, slunce se schovalo opět za mraky a na začátku bitvy nám dokonce pršelo. Velice vzácnou a milou návštěvou nám byl Kocour s Holubičkou. Pak už přišla Lída, odvelela si nás k Němcům a bylo. Celý den jsem nevěděla, jestli jít do bitvy, nejít, nakonec jsem šla - neměli by markytánku, vypadalo by to blbě, že.
Bitva byla úžasný zážitek. Poslouchat německý rozkazy, jít do rytmu píšťalky a bubnu... prostě to bylo kouzelné. Naši kluci padli těsně před diváky, dost daleko od své vodonošky, a tak jsem napojila jen naše německé bratry ve zbrani a pak už jen sledovala zbytek bitvy. A pak jsme odjeli a já zůstala plná dojmů a v uších mi hrála ta melodie na píšťalku.

.Historické taneční soiré

 Ed Sheeran - Autumn Leaves
Dostala jsem náhle chuť se vnutit a jít do hospody. A tak jsem se zeptala. Dostala jsem odpověď, o níž nemohu vyloženě říct, že bych ji čekala, i když mě nepřekvapila. Poslal mi toho svého oblíbeného nerozhodného zajíce. Byl to z mé strany blbý nápad.
Pepíno je už pár let velmi zaujatý historickými tanci, takže žádná novinka. Objevil taneční akci na hradě Houska, a tak jsme začali spřádat plány. Nakonec jsme jeli ve dvou párech - Pepa a jeho sestra /kterou jsme na tance využili už na Mělníku/, já a Květák. Cesta tam stála za to - Květák se mě snažil rozmluvit, vytkl mi, že jsem nebyla na motíku /o mém dotazu samozřejmě věděl, páč onen dotázaný je taky pěkná kecka/, trošku jsme bloudili, ale na pátou jsme přeci jen dorazili a o speciální prohlídku hradu jsme nepřišli. Některé taneční páry jsem poznávala ať už z loňskho plesu Alla Danza, nebo z fotek a vidět naživo třeba Páva Lučištníka, jehož fotkami se velice ráda přehrabuji, byl fakt zážitek. Z tanců mi byly známé jen bránly a to ještě pasivně, zbytek byl nový a to vůbec nebylo na škodu. Domů jsme se vraceli naprosto nadšení.
Historické taneční soiré na hradě Houska /hledejte!/
Dva měsíce praxe mám za sebou. Potkala jsem tam dvě čerstvé absolventky - od nich to vyprávění o státnicích nevypadalo jako brnkačka. Ale nic není nemožné. A navíc jinou možnost než to dát nemám :)
Dojíždím do našeho krajského města - nově, od pondělí. Čekám, kdy přijde ta radost, že se zase pohybuji ve velkém, civilizovaném městě. Zatím se jen kochám pohledem na radnici, když jdu z nemocnice dolů /to víte, žijem v kopcích/. Ale obávám se o svoje finance - asi jsem právě mentálně dospěla do toho věku, kdy je člověk schopný utratit celé svoje kapesné během jednoho dne za oblečení a boty.

Myslím, že už vím, jak to je - nemám ráda, když není dlouho světlo, nemám ráda zimu a /světe div se po těch letech/ ten sychravý podzim, který teď nastal. Ono když se v tom půl hodiny plahočíte domů od busu, není to nic příjemného.

někdy nevím, nakolik jsou moje představy jen zašoupnutými vzpomínkami a nakolik potenciální budoucností.
někdy /asi tak 3-4x do týdne/ bych potřebovala, aby mě někdo zvedl z gauče, vykoupal mě a uložil do postele. no tak, chlapi, kde vás mám?

.mějte se krásně

.páá

Ještě jedno léto prosím!

Léto je v tahu. Zase.

Začal nový týden a já zase likviduji vše jedlé a chutné na mém stole. Super.

PAF byl super. Spousta inspirace, krásné ohňovky. A zamilovaná Štěpánka.
Pozdravení o týden později jsme si, pevně doufám, všichni užili. V pátek jsem se po dlouhé době spálila, místy věci nevyšly, jak jsme chtěli, ale efekt to udělalo.
Sobotní bitva měla být velkolepá. Kluci si dali dost záležet s kulisami, Pepíno vymyslel zajímavý scénář. Jen lidí přišlo málo.

.protože dámy na fotkách většinou chybí

Bylo vedro, já chtěla nějaké hezké fotky na net, a tak padl návrh jít se vycachtat do necek. Krásně jsme se všichni zúčastnění zmáchali a s holkama jsme pak hledaly oběti, které bychom mohly láskyplně obejmout. Zahráli jsme si roztahováka, pilo se, kecalo. Byly vidět krásně hvězdy a to Olivka neodolala a šla se po oba večery kochat.
A den na to jsme vyrazili na jez.
Na Přívory jsme neodjela. Šla jsem s Lae na Zrní.Byl to kouzelný zážitek jako vždy. Ti kluci se prostě neomrzí.
A tenhle víkend byl ve znamení svateb.

A teď hurá na Mělník a na Bílou horu. Po letech a s chutí, takže je naprosto jasné, že se nebude opakovat to nádherné počasí z loňska, ale že bude typicky "bílendově" - chladné noci, bláto, dešťové přeháňky.

Čekají mě poslední tři týdny v T. a pak se na 2 měsíce přemístím do našeho krajského města. Těším se na změnu /a taky na to, jak přijdu o další iluze o svém oboru/.

Většina článků končí ještě dřív, než vůbec začnu psát. Buď jsem zestárla a dospěla, nebo je ze mě ještě větší introvert. /hlasuji pro druhou možnost/

.mějte se krásně

.páá

foto: P. Hanyšová (nebo ten co měl zrovna volné ruce)

Milovat znamená promíjet. (Lev Nikolajevič Tolstoj)

Indie folk - February 2016 /jo, to jsem si ještě naivně myslela, že věci se budou mít jinak/
Ne, já nejsem poloplná ani poloprázdná. Jsem přeplněná tisícem slov, které měly být vyřčeny při sto a jedné příležitosti.
Léto, přesně dle očekávání, ubírá se úplně jiným, nečekaným směrem.
Z Úštěku sešlo, když odpadly oba dva odvozy /je to hezké, že mám řidičák, ale bez toho auta mi to tehdá bylo na nic/. Co hůř, pár hodin na to jsem zjistila, že náhradní plán mi taky nevyjde /ačkoliv Lae v pátek nakonec i mohla, ale to už Olivka jaksi nestíhala nezbytné přípravy pro pobyt mezi lidmi/, a tak jsem začala podezřívat nebesa, že se mi snaží cosi nehezkého naznačit. O co jim šlo, dodnes nechápu.
Nejhorší na tom všem vlastně bylo to, že nakonec nevyšel ani nouzový náhradní plán náhradního plánu /pivovarské slavnosti/. Nakonec jsem skončila s Kepu na dvou pivech v nejbližší přijatelné hospodě. Bylo krásně a nechtělo se nám sedět doma.
Zuzana Navarová - Čert ví proč /ty boty, co má lucifer na začátku!/
Ó vy valdštejnské noci!
V jednu ráno jsme při světle dvou pochodniček hráli roztahováka. O palec nikdo nepřišel. A Richard je nepřekonatelný.
Ve tři jsme to s Hancul zabalily. O nějakou tu čtvrthodinu později jsme byly probrány, když se k nám do stanu /a mezi nás dvě/ vmáčkli kluci. prý že holky hezky hřejou...
Dny byly dost podobné těm, co už jsme tam zažili. okukovali jsme dvě svatby, obsluhovala jsem jak hudbu, tak mluvené slovo, pekly se placky. V sobotu navečer naši ve velkém odjeli a SHŠ RTM zůstalo na hradě snad ani ne v reprezentativním vzorku. učili jsme kestřanské naši oblíbenou hru a myslím, že jsme si to užili. Před půlnocí už mnoho bdělých nezůstalo, a tak Olivka vyrazila na rozjímací pochůzku. Dřepla jsem si na schody na terase, civěla na kapli a na hvězdy a přemýšlela. Bylo mi strašně krásně, přestože Ten jeden se sebral a odjel /ačkoliv ještě na chvíli vzplála naděje na Jeho návrat/. A tak jsem zase jednou dospěla ke změně názorů.
Po návratu ke klukům jsem si lehla na lavici a jen je poslouchala, o čem se baví. Richard mi půjčil pod hlavu polštář... a o hodinu později mě budil, abych šla spát do stanu.
Šárka Rezková - Borůvková
Zcela zásadní je ovšem to, že jsem už druhý týden na svojí půlroční praxi. Je to zcela logické vyústění mých studií, nicméně před těmi několika lety, když jsem neužitečně proflákala svoje nejdelší prázdniny v životě, by mě prostě nenapadlo, že se tu octnu. Víte jak, jdete na školu, cizí lidi, cizí prostředí, jiný systém. Všichni straší a vy si stále myslíte, že to nemůže být tak zlé. de facto bylo. A najednou si to kráčíte do lékárny: "Tak já jsem tady na tu praxi."
Zahájila jsem proces ztrácení iluzí o svém budoucím povolání. Iluzi toho, že něco umím jsem zahodila už dávno.

Navzdory věčně pesimistickému nádechu mých článků se mám skvěle. I kdybych se skvěle neměla, tak bych se tak měla. Jsem introvert, dokáži v sobě spoustu věcí krásně uzamknout. A nezapomenout. a někdy se trochu ztrácím v tom, které pocity jsou ty skutečné...
Na Valdštejn jsem upekla svůj první koláč. Měl mraky drobenky, přišel mi děsně rozmáčený od těch švestek, ale mě chutnal. A snědl se. A teta chválila, takže jsem spokojená.

Že plány jsou jedna věc a realita úplně jiná, jsem pochopila, když jsme neodjeli na piráty. Vlastně to celé začalo, když jsem odřekla Libušín. Někde to hlodalo a prokousalo se to až tak daleko, že jsem ochotná zříct se koncertu Zrní ve prospěch Přívor. Prostě to srdce táhne někam jinam.
a Frýdlant, zdá se, bude víkend před mými státnicemi. to se mi taky nelíbí.

.páá

foto: Valdštejn 2016

Zatímco ztrácíme svůj čas váháním a odkládáním, život utíká. (Seneca)

Nejdůležitější je mít náhradní plán...
Bran - Trois matelots du port de Brest
Tak si tak chvílemi hraju na superženu.
První týden volna jsem celkem proflákala - jestli zaslouženě, nechám na laskavém posudku čtenáře. Odpoledne jsme se vždycky sbalila a odjela do T. na tance. Bylo to super jako všechny předešlé roky, opět se objevila i teta Jarča, která vůbec nebyla o rok napřed, neb co jsem vyrozumněla, vloni byla tou dobou taky mimo T. Lae mi opět dělala krásného pána, vše jsem si zopakovala a potvrdila si, že jsem vážně celkem pohybově nenadaná. Ale to mě nemůže připravit o radost z pohybu!
Na další červnové vystoupení bylo podobné počasí, jako týden před tím, ovšem nálada mezi lidmi byla trochu jinde. Ale navzdory jistým nemilým nedorozuměním a dešti, který provázel šermířskou a střeleckou část programu, bylo obecenstvo prý spokojeno a to nás jistě těší. S jistými výčitkami svědomí vůči neúčasti Hancul jsem se vydala poté ještě šaškovat na jakýsi statek na svatbu. Nějakou chvíli poté jsme ještě seděli s pivem u garáží na témže místě a naprosto chápala, jak se cítí Péťa, jakožto řidič. Cestou zpět téměř půlnoční tmou tmoucí jsem jela připoutaná jedním pásem s Kloboučníkem /jeho nápad, ne můj/.
Bran - Le corsaire
V pondělí jsem upekla /ano, Olivka umí i něco málo upéct!/ a posekala zahradu /neb mě to prostě baví... víc než hrabání/. Pak už jsem jen prosila hvězdy, co ještě spaly, aby měla Hancul aspoň čtvrt hodiny zpoždění. K mojí radosti se opozdila o celou hodinu, a tak jsem stihla vše, co jsem chtěla, a i tak jsme na hrad dorazili dobrou hodinu před ostatními.
A noční procházky potemnělým hradem na vyhlídku jsou prostě nej...
V úterý ráno nás návštěvou poctila Štěpa. Shlédla první vystoupení a pak pokračovala se svým doprovodem dál.
Pekly se placky, třikrát jsem četla text /na vypravěče mě před nějakou tou dobou pasovali kluci a nedbali při tom mých protestů, že neumím vyslovovat správně hlásku ř/ a celé to nějak uteklo. Podivovali jsme se tomu množství lidí, kteří přišli. Nejlepší ovšem bylo, když se po večerním koncertu Tucteta brány hradu zavřely a my zůstali sami. Jedlo se a pilo, poslouchali jsme Mansona a bylo to fajn. Kloboučník si přinesl práci a dodělával věci z kroužků; po ostatních chtěl, aby mu je nastříhali /zvládla jsem jednu pružinu, pak mě to přestalo bavit/. Olivka po něm pro změnu chtěla, aby jí věnoval trošku své pozornosti, abychom se mohli naučit něco nového s poikami. A dočkala se!
Když jsme se po hodině, možná dvou /možná i více? ne, to zase ne/ a procházce nočním hradem vrátili ke zbytku, zapnul znovu počítač a další část noci jsme si zpívali písničky od Kryla a Nohavici. Vypili jsme společně víno a lambrusco /jasně, taky tomu předcházelo pivo u nás obou, u mě to jedno, na které jsme se nechala pozvat, když jsem mu šla pro to jeho do stánku/. V jednu jsme šli spát.
Popravdě řečeno nemám ráda ta rána, kdy se vybatolím z jiného stanu, než bych měla /než jak já cítím, že bych měla/. No nic.
Ochladilo se. Lidí už nepřišlo tolik jako den před tím. Třikrát Pražská zemská hotovost vyhnala lapky z hradu a pak už jsme šli balit. Šlo nám to mimořádně rychle od ruky, a tak jsme už v pět mohly s Hancul odjet.  Řeknu vám, že mi to přišlo, jako by vůbec žádné dva dny nebyly; uteklo to moc rychle.
Ale ještě tu je jedna šance letošní léto zažít Valdštejn!
Bran - L´artilleur
Lae onehdá nadhodila, že bychom mohly někdy zajet do Lodžie na nějaký ten koncert. Nadšeně jsem se toho chytila, neb to byl jeden z mých dávných snů. Příležitost na sebe nenechala dlouho čekat a my hned v pátek vyrazily. Výběr jsem nechala na Lae a její ruka nezklamala. Počasí vydrželo do té doby, než jsme za sebou zabouchly dveře od auta a pak nám část zpáteční cesty lilo. Nevadí, i tak to bylo super.
A teď si musím dořešit víkend. Protože je sice super, že po nedělní cestě z tréninku domů mám spoluobyvatele stanu /hádejte koho, to neuhodnete/, ale pořád se nemám jak dostat tam a eventuálně zpět.
A náhradní plán? Tarafuki v Lodžii. A pak jedna velká sebelítost /a žárlivost, ale o tom jindy/. Ale to nebude co? no potřeba :)

Ztratilo to kouzlo, když to vědí všichni. A co jsem čekala?

.mějte se krásně, moji mílí

.páá

.bez obrázku v textu bych to nebyla já

Studovat Karlovku je jako jízda trabantem. Historická pecka. Z venku jsi za frajera, jakmile vlezeš dovnitř, tak zjistíš, že v podstatě nic nefunguje. Žádnej hit. Ať žije Karel a eduroam na kolejích obzvlášť. (Jíťa)

Moji milí, krásní, inteligentní a všeobecně dokonalí čtenáři, 

Olivka dneska skočila čtvrťák.

Jelen, Jana Kirschner - Co bylo dál?

Mám znovu opakovat, jak povznášející pocit to je? I když v současné situaci mám spíš dojem, že je to ještě nějaký dozvuk nedělního tréninku /dvou malinovek a cesty domů s Kloboučníkem/. Nebo vyhlídka na sobotní vystoupení a nedělní trénink, týden na to dtto a přes svátky na Valdštejně.

Naivně jsem si myslela, že to půjde zařídit tak, aby vše vypadalo skoro stejně jako v prváku, jen to vše dopadlo tak nějak lépe. Nepovedlo se. Ne tak úplně.

• Když jsem se tak jednou v průběhu semestru dívala z okna, najednou mi přišlo, že historie se opakuje. Přišla jsem se kdovíproč jako v prváku. Snad někde zavanula nějaká vůně, na nervy zadrnkal známý strach, či jsem prostě jen ucítila to známé chvění v srdci. Nevím, kde se to vzalo, každopádně tam někde vznikla ta myšlenka, že bych se mohla pokusit naklonit hvězdy na svoji stranu.
• Celkem pracně jsem v HK sehnala naprosto umělé, ale bílé podkolenky. To bylo, když nám s Hancul hrozilo, že na nás navléknou černomodré a kyrysy a půjdeme do průvodu. Nakonec se na místě ukázalo, že Pepa nevyzvednul zbylé kostýmy, a tak jsme prostě jen dovezly ohňovku na námko a další nekonečné desítky minut jsme s holkama čekaly až ten andersenovský průvod zasadí nový strom Pohádkovník a dorazí za námi. Vystoupení se vydařilo a ve výsledku nás snad bavilo víc než to na základce, kam jsme již tradičně upláceni pizzou vyrazili.

Jo, život po (farmako)logii už nikdy nebude stejný.

Nezmaři - Bodláky ve vlasech /písnička loňského léta... oni ji totiž často pouštěli na CountryRadiu/

• Celý rok si říkám, že pojedu na Libušín. Že to prostě nějak dám, dvě zkoušky, co to je, to musím dát. Nedala, nejela. Vymluvila jsem se na to, že ten víkend se mi určitě bude už konečně chtít učit /nechtělo, nechtělo se mi ani v době, kdy jsem fakt musela kvůli zápočtu z péče a technoly a blížícím se zkouškám/. A ve výsledku jsem zase tolik nelitovala - VŠICHNI rozhodně nejeli a pak taky bylo fakt ošklivo.
• "A vy už jste ti loupežníci?" - "Ne, to jste nás nepoznali, vždyť to je obr Dárb!" Tak co, nechcete taky razítko? Jo, to vám byla sranda. Stanoviště pod námi byl Kloboučník, coby postilion, a na pomoc tam byla Hancul, nad námi na mostě Bílá paní. Když byl zavelen ústup do kempu a Kráca nás vyhodil u auta, zjistila má drahá Hancul, že klíče jsou zcela bezpečně zamčené v autě na sedačce. Prošli jsme se v průvodu a zcela mrtvé se odebraly domů. Loupežníci byli až předposlední postavičky na cestě pohádkovým lesem a zůstali tam ještě hodinu po nás - to jen tak mimochodem.
• Zatímco po zahájení sezony jsem si myslela, že v noci orazítkuju i zeď a vůbec vše, co neuteče, na Boreckých skalách šlo o rozum. Letos jsme měli za úkol pro děti vytvořit Jasněnku a létajícího ševce. Do žádné role jsem se nehrnula a počkala si, co zbude - vyplatilo se. Tržiště, kde jsem prodávala svoje "šááátečky - kráááječky", bylo hned ze začátku trasy, celé to bylo náročné snad jen na hlasivky a rozum, protože věřte mi, že jsem po hodině nevěděla co říkám. Procházeli kolem strážní - naši kluci - a ptali se po Jasněnce a to bylo tak vše, co se tam dělo. V batohu jsem s sebou měla otázky na zápočet z technoly, ale samozřejmě že jsem je nevytáhla /jen na zastávce, když jsem čekala na odvoz TAM/; mnohem lepší zábavou bylo pletení. Ve čtyři jsme to zabalili, napakovali Krácovi do auta vydali jsme se do cíle za odměnou - buřtem a pivem. S Pepínem a Kloboučníkem jsme to vzali lesem, ale pohádky už byly dávno rozuteklé. Po dvou pivech jsme zahájili naši tour-de-pub /na konci jsme od Kloboučníka dostali za odměnu lízátko!/ - na další zastávce jsem odvolala svůj odvoz, protože bylo jasné, že se nic nenaučím /a domů se mi sakra nechtělo!/. Poslední úsek cesty byl taky zážitek sám pro sebe - nechali jsme se dovést v káře, co vozí balony, byli jsme všici v kostýmech. Prostě my.

Wild Rivers - Already Gone

• Tréninky jsou akční, protože nic nemáme /jsme neměli/ a máme mít vystoupení. V mezičase točíme a zkoušíme partner poi a děsně mě to baví. A K a Kloboučníka zdá se taky a to je super /partner poi bez partnera je prostě na nic, že/. A taky se zase vracím s debilním úsměvem na rtech.
• A pak už vlastně bylo zkouškový. Zase všechny ty DVĚ haluz zkoušky, kdy si vytáhnete, co vůbec nechcete a odcházíte s kredity v kapse. Tak jsem to pěkně prosím měla celý rok. A díky tomu mám taky nejlepší průměr za celé 4 roky studia na výšce /krásných 1,5, no jasně, pochlub se/.
• Jednou z posledních možných podobností, jak napodobit prvák byly pivní slavnosti. Samosebou jsem tam chtěla jít: pivo, hudba /Odháněl, který tam stejně nebyl/ a pak ta Osoba, bez které tam jít nemělo smysl a která nešla, nestíhala. A tak jsem vysedávala nad technolou, v půl dvanácté při poslechu ohňostroje jsem si odříkala ty věty, co jsem chtěla použít na blog, a říkala jsem si, jak je to celý děsně směšný. Neděle mi to vynahradila, to jsem se vznášela na obláčku :)
• A Polná mi taky nevyjde. Zase. Tak třeba za rok.

A teď tu sedím, datluji a klíží se mi už pár hodin oči. Jsem upečená. Se spolužáky jsme zašli na poslední oběd, na zmrzlinu a pak jsme se rozprchli. 

Zítra se zbavím ledničky /částečně, páč pořád ještě není prodaná/, možná odevzdám pokoj a pofrčím večerním vlakem domů. Nejásám. Když mně teta se strejdou odstěhovali nejobjemnější a nejtěžší věci domů autem, došlo mi, že je to definitivní. Není kam utéct.

Léto začíná nabírat na obrátkách. Počínaje dneškem. Zkusím zase irské tance, pojedem na piráty, obsadíme hrad. Bude to super. Dočkala jsem se prázdnin, hurá!

A víte vy co? Je to vlastně dobře, že to není stejné, jako v prváku. Byla by to nuda.

.mějte se krásně

.páá

foto: já vím, že tohle se nedělá a tak dále, sáhodlouhé povídání o autorských právech. prostě to na mě vyskočilo na facebooku. tak. a pak taky The Awkward Yeti.

tele-foto-graficky

"Tak co, ořechy nebo ryby?"

"No mák prostě!"

Mám za sebou jednu zkoušku, dva pohádkový lesy, jedny motýlky v břiše, které spolu s jistými pochybnostmi a lítostí stále trvají.
Jake Etheridge - You Found Me First
Venku je konečně léto. Slunce, teplo. sucho.
Užívám si poslední dny na kolejích. Spolubydla je už měsíc odstěhovaná, a tak si tu živořím po svém. Už ne na dlouho.
Čtyři roky v HK utekly jako voda. Stejně jako čtyři roky na střední.
Jsme staří mazáci, co za rok státnicují. /Už není nejmenších pochyb o tom, že to fakt bude za rok./ Pak roztáhnem křídla a poletíme.

Že prý nám to spolu sluší...

Teď technola a diplomka. To půjde. Musí.

.jeden deštivý den. a můj deštník.

.atmosféra posledního litERÁRního večera.

Slušné vychování ženy spočívá v tom, že bude raději trpět, než aby se vnucovala. (Richard Dehmel)

To jsem celá já, pěkně prosím, ten nadpis...
A nebyli jste tu už vloni? Mně to přijde, že jsem některé z vás už viděla... /Prostě vypadáme všichni stejně, po třech a půl letech na téhle škole stejně sežvýkaní./
Hlásím, že jsem zkouškové přežila. Jen mi protentokrát skončilo až první den letňáku. Za to úspěšně, s nejlepším průměrem, co jsem za zimák kdy měla. Jen ta pitomá kontrola mi to pokazila /sis to pokazila sama, netvař se ukřivděně.../
S Lae a Klárou jsme zašly na naše čtvrťáky. Chtě nechtě na mně a násladně i holky skočila nostalgická nálady, kdy jsme vzpomínaly, jak jsme tam před 4 lety křepčily se svojí třídou. Potkaly jsme tam pár našich spolužáků, či spíše spolužaček. Pozdravily jsme našeho bývalého třídního a konstatovaly, že naši učitelé vypadají více méně úplně stejně. Dobře, samozřejmě.
Jo, a taky jsem vyhrála 30 kg mouky v hlavní tombole. Máma zajásala.
Den na to jsme zašli na Rohozec. Jako všichni. Jako já, Hancul, LK, Santa /který to mmch dal dohromady/ a DK. Srandy kopec. Měla jsem strach, že všichni budeme tak trochu někde jinde, ale plynule jsme navázali konverzaci, jakobychom nikdy ani nepřestali. A za okny padal sníh. Hodně sněhu.
The Stranglers - Golden Brown
S Nikuš jsme konečně vyrazily po těch letech na víno. Foto nevzniklo. Tedy vzniklo, konstatovaly jsme, že tam vypadáme fakt strašně a že se to nedá publikovat. Jo jo, po pěti týdnech nervů se nám nemůže nikdo divit. Ale ji hřeje láska :)
Povím vám, že lepší spolubydlící jsem si nikdy nemohla přát.
Chtěla jsem na začátek semestru narvat setkání se Štěpou a Ravenem, což se mi povedlo. Oboje bylo příjemné. Oběma jsem si postěžovala, co všechno mě... irituje. /V zásadě to byla tatáž věc./
Měli jsme skupinovku. Byla fajn do té doby, než se nás tam sešla kupa a zcela klasicky a dle odhadů jsme se rozdělili do přesně očekávaných skupinek. Nicméně návštěvou nás poctily naše spolužačky, co přerušovaly a jsou teď o rok níž. Už jsem chtěla o půlnoci odcházet, lehce znuděná a nevýznamně opilá, když šla ta partička lidí, ve které se spíše pohybuji, hrát šipky. A tak jsem v jedné ze tří her naprosto překvapivě na celé čáře vyhrála a hned tu násladující naprosto projela. Štěstí začátečníka, i to se stává.
A musím se pochlubit, že jsem spolubydlu česala na medický ples. A vydrželo jí to na hlavě i druhý den. Byl to příjemný relax od toho mého nicnedělání, dobře zaplacený skvělou čokoládou, kterou jsem už stihla skoro celou zlikvidovat. Aspoň mě nebude tak dlouho lákat :)
Sto zvířat - Nikdy nic nebylo 
Poslední Literární večer jsem si nemohla nechat ujít. Už jen proto, že bylo avizované, že dorazí i Lae. Dorazila, i když o dost později, než sama plánovala. Nevadí. Opít jsme se stihly i tak :) Všude kolem spousta pěkných kluků, s jedním z nich jsem po zavíračce měla společnou cestu na kolej. Během těch deseti minut jsme zjistila, že je to krajan a že studuje na UHK. Víc jsme nestihli. Dokonce ani jménem jsem si nebyla jistá. Ale co už.
To je ale zajímavé, jakmile se dostane do jeho blízkosti, začnou se jí podlamovat kolena! /Jistě, Pepíno uhodil hřebík na hlavičku!/
A tak se čas dokodrcal až k nejvýznamnější kulturní události jara. Po celých dlouhých podzimních týdnech radostného očekávání a velice krátkých zimních týdnech plné "už aby to bylo za mnou" to bylo přede dveřmi. Opět jsem byla nařčena, že se příšerně stěhuju /svůj malý spacák mám v HK, moje šaty jsou prostě děsně objemné a táhla jsem s sebou několik variant kostýmu na uv, páč jsme nebyli 100% domluvení, asi tak/, nabraly jsme Kloboučníka a hurá do skolovny. Všechno jsme si šlápli /opravdu jsme vše stihli/, s klukama jsme si v tělocvičně stihli i zaházet mičudama... jen jsem se převlékala zase celkem na poslední chvíli. Neva, vše se stihlo, lidi přišli, tleskali a to je hlavní. Viditelné fiasko to nebylo.
S Ravenem jsme si zatančili o celý jeden tanec víc než vloni, koníčka jsme křepčila se Skřetem. Jako vzorné děvče jsem moc nepila - pivo mi nějak nechutnalo. S Kloboučníkem a jeho lidmi, včetně jeho bratránka, který se mi líbil v tanečních, jsem si dala medovinu. Btw. ten jeho bratránek vypadá stejně jako před těmi 8 lety v tanečních. Ostatně já taky - mám mastnou pleť /se všemi následky/ a červené vlasy. No a pak jsem místo Káči skončila v šatně. Nejprve s Kloboučníkem, který zcela logicky využil příležitosti a odešel se bavit s lidmi, pak s Ravenem, který mi dělal společnost až do konce. Předposlední kabát, který jsem vydala, patřil výše zmíněnému bratránkovi, prohodili jsme pár zdvořilostních frází a já si konečně mohla jít uklízet. Kdyby bylo co pořádně. V pět jsme došli do naší obvyklé noclehárny a do půl šesté jsem kecala s Pepínem. /V jednom má ten hoch pravdu - já se s nikým moc nebavím./
Marilyn Manson - If I Was Your Vampire /I love you.. so much you must kill me now.../
S Ravenem máme v plánu jít do divadla na Tři mušketýry. V dubnu.
A začátkem září vyměním už dost stereotypní zážitek z Přívor za Básníky ticha. Zrní si totiž ujít znovu nenechám! /protože 2. dubna prostě nemůžu, škoda no/
Na losech jsem o Vánocích vyhrála nejméně z nás tří doma. To musí něco znamenat, to jinak prostě nejde...
Pohrávám si s myšlenkou Libušína /protože když vidím spolužáky, jak se ještě stíhají trápit s nehotovými zkouškami, tak si říkám, že jsem vlastně děsně v pohodě a vše stíhám... ehm, no jasně, diplomka/... jenže... lešení, komín. Asi to nebude tak úplně dobrý nápad.
Ale Bílou si vymluvit nenechám. Přes léto začnu pracovat na novém kostýmu a bude /pokud stihnu v krátkém čase udělat tu literární rešerši k tomu, abych si mohla být na 90 % jistá správností svého konání/.
A pak chci taky číst. A péct, A vyrábět. A cvičit a plavat. A někam jet. Na pár dní zvednout kotvy.
Dělej si menší cíle... nejprve ty 4 kredity z Rizik.

.mějte se jarně krásně.

.páá

Chceš-li mnoho získat musíš se umět mnohého vzdát. (Ladislav Rusek)

Silné a sebevědomé osobnosti prý nelpí tolik na minulosti. 

Schovanky - Hříbě s rolničkou

Během toho týdne, kdy přišla opravdová zima a sníh /pamatuju den, kdy jsem šla ve 4 odpo vyhazovat ven, a když přijela v šest máma domů, nebylo to vůbec znát; jen to byl, ehm, vážně jen jeden den/, jsem zoufale chodila od okna k oknu a vzpomínala. Představovala jsem si, jak krásné by byly takovéhle Vánoce, jak dříve bývalo tolik sněhu na Silvestra a vůbec jsem vzpomínala na dobu, kdy jsem jako malý capart byla každý víkend u babičky o dobrých 300 metrů nad mořem výš, kde v dobách mého dětství běžně bývalo přes metr sněhu. Když člověk vylezl ven a za hodinu se domů vrátil celý rozmáchaný a musel si nechat nad kamny usušit i kalhotky.

Byla jsem ze všeho co mě ve škole čeká, tak strašně zoufalá, že jsem se tam už nechtěla vrátit. Nikdy. Jen představa, že bych někomu musela někdy říct, že jsem se v půlce čtvrťáku vybodla na školu, mě děsila natolik, že jsem i přes veškerý odpor první neděli nového roku nasedla na vlak a nechala se odvést.

Petr Spálený - Hráč

V hlavě mi problikávala upozornění. Řvala na mě milionem vykřičníků. Logie, bez logie nebude klinika, bez kliniky péče, bez péče praxe a bez praxe se mi pomalu před očima rozpouštěl sen o státnicích příští rok v květnu. 

Ale klid, nádech, výdech. Ono to vyjde, jednou.

Prostě panikařím. Prostě zimní zkouškový, co byste čekali za ty roky.

S klidem si teď sedím nad kontrolou a doufám, že ta a veterina mi nevymlátí zuby z úsměvu. Páč to jsou poslední dvě zkoušky, co mi v tuhle chvíli zbývají.

Neil Finn - Song of the Lonely Mountains

Tréninky jsou zase super, páč se něco dělá. Protože se tancuje, protože zase tancuju s Kloboučníkem a děláme voloviny. Loupem po sobě (ne)významně očima v rámci toho, že přeci k tanci tohle jiskření patří. Ale já neumím hrát.

Dalším parťákem na voloviny je samozřejmě Pepíno, který se mě snaží vyděsit. A minulou neděli se mu to celkem dařilo. Hodně.

A jako každý rok nám schází půlnoční vystoupení. Myslíte, že si na něj uděláme během těch zbylých 5 tréninků čas?

.dušičky

.první mrazíky v HK ještě někdy v listopadu.

.jedna z posledních vycházek vyšla takhle krásně na podzim.

Nikdy jsem nedopustil, aby škola stála v cestě mému vzdělání. (Mark Twain)

I must be crazy, ´cause I´m still in love…

Sfoukla jsem svých třiadvacet svíček na dortu. Pomyslných. Na dortu bez dortu, jestli mne chápete…

Sešly jsme se s holkama ze střední. Zašly jsme ke Kočkám, pak do Hendrix Café na námku a sdělily si vše podstatné: žádná se nevdává, dítě nemá a ani těhotná není. Vycucala jsem skvělý svařák lžičkou a vypadala jsem pak jako naspídovaná veverka. Nevadí.

Abych vám pravdu řekla, nenašla jsem pořádnou výmluvu, a tak jsem vyrazila s Pepínem na ples. Olivce se ve skutečnosti vlastně hrozně moc chtělo.

Rychlíky do naší matičky Prahy jsou složené z přesně těch souprav, o kterých jsem si myslela, že je ČD už dávno prodalo Slovensku. Dveře mají na kliku, a to se bojím pěkně prosím u nás těch starých motoráčků, kde se dveře jen odtáhnou /jestli víte, co tím myslím/. Ale zvládla jsem to /o tom, že mi to klidně mohlo z HK ujet vám, moji drazí, raději vyprávět nebudu/. Mělo to mírné zpoždění, narvané to bylo k prasknutí, ale po čtvrté hodině odpolední jsem přeci jen stanula na nejposlednějším nástupišti /proč všechny moje vlaky z Prahy staví tam?/ hlavního nádraží.

Z kabelky jsme vylovila telefon a cestou na tramvaj jsem podala denní hlášení domů na ten den zasněžený sever. Poněkud mne zarazilo to množství lidí toulajících se v centru takhle navečer…

Tenhle spoj mě vyhodil na vltavském nábřeží u Tančícího domu. Měla jsem tam přestupovat na bus na Strahov. Při čekání jsem se vyloženě kochala, jako spousta dalších turistů, výhledem na osvětlené Hradčany. A Petřín. A tím vším kolem.

Ten večer byl vůbec kochací. Překrásné šaty, nádherné tance. Náramná atmosféra.

Sedli jsme si pak po půlnoci ještě na pivo a velmi pozdní večeři. Oba jsme se shodli na tom, že nás nemírně moc bolí nohy. Protančila jsem jedny punčochy J

Nutně musím zvěčnit to, že Praha byla nádherná. Světýlka pozdě v noci, ta cesta MHD v sobotu i v neděli ráno. To snad nestačí zažít jen jednou za život.

Sepsala jsem Štěpánce dopis a než jsem ho odeslala, přišla nabídka, že bychom se mohly vidět. Tedy zajít do AC na takový menší koncert. Prostě zapařit, zatrsat si. A mně se opět hrozně moc chtělo vypadnout od logie a tím pádem mi vůbec nevadilo, že vůbec netuším, jak se na SKA tancuje. Rychlokurz přímo na parketu, proč ne.

Začalo se o hodinu později tou „horší“ kapelou. Klára mi natočila pivo /co na tom, že jsem se před tím dušovala, že si ho nedám/, kopla jsem ho do sebe a šly jsme na to rozjet na parket. Víceméně jsme byly jediné ženy, kolem poskakovali povětšinou jen XYni, včetně našeho bývalého asistenta /asistenta?/ z technoly. Po poslední písničce Interpreta neznámého jsme si prostě musely polohluché na záchodě plácnout, že jsme jako fakt dobrý J

A tréninky jsou stejně super, jako byli vždy. Ten poslední ze 2/3 opět prokecali a prodebatili, aby ve výsledku zjistili, že mají zoufale málo turnajových soubojů. A pak jim ještě déle trvalo dát na papír svá přání, jak by chtěli, aby to vypadalo. A chudák Olivka-zapisovatelka byla už celá zmrzlá. Ovšem zcela se zahřála, když jí opět do ruky vrazili kord. A tak jsem si opět naprosto užívala plné pozornosti Kloboučníka. A v hospodě po svém druhém pivu, jeho čtvrtém, kdy jsme seděli zase jednou vedle sebe, obzvlášť…

Za okny je jaro. Tráva se krásně zelená, občas prší. Ve čtvrtek bylo slunečno a venku to vypadalo jako na Velikonoce.

Za dveřmi napečené cukroví, u televize složený betlém, zítra se zapálí už druhá svíčka…

Prostě v sobě neumím uhasit ten nejposlednější plamínek naděje. Nezvládnu to všechno takhle vzdát. A právě proto někde v té nejhlubší hlubině svojí iracionality větřím, že se jednou vrátíš…

.mějte se předvánočně krásně

.páá