o životě po promoci

Není to vlastně vůbec taková sranda, jakou jsem si myslela, že bude...
Promoce /bohové, to je tak dávno/ byla jen taková formalitka. Nakráčeli jsme si pro diplomy, všichni svorně pro modré tubusy, i když jsme mezi sebou ve skupině měli i nejlepšího studenta z ročníku /shodou okolností to byl můj spolužák Vojta/. Pak jsme se nechali zvěčnit na pár fotografií a jeli domů.
První červencový den byl plný zážitků - viděla jsem se po dlouhé době s Lemurem, Kájou a Lae. Ze setkání jsem prchla, nasedla na vlak a jela na zábavu za svojí šermířskou rodinou. Tancovala jsem ploužáky s Kloboučníkem /to nás jaksi vyhnal zbytek/, s Gazzym, K. /to když Kloboučník zdrhnul s vysmátým Z. na pivo/, zbytek večera jsme propařila s P., Romanou a Maru. S Kloboučníkem jsme spali u Gazzyho a Romči. Po té noci jsem si přišla trochu jako idiot, ale nelitovala jsem - ono taky nebylo čeho.
Ten pocit mi vydržel do úterního rána.

Pamatuju si ten rozhovor v půl osmé ráno s Romanou. Na večerní telefonát s Ravenem, kdy mi říkal o sešlosti u Toníka. Na ještě pozdější chat s Kloboučníkem.

První Valdštejn nebyl. Ze všech plánů zůstala jen ohňovka na motorestu. Byla divná, chyběla K.
Nastalo podivné, smutné období. Bylo těžké vidět, jak se P. s Květákem trápí a při tom jsem věděla, že není jak pomoct - nic se nedalo vzít zpátky, i když jsme si to všichni moc přáli.

.pinterest

Srovnávala jsem a vzpomínala, čím jsem si před lety prošla já. Bylo to jiné a nesrovnatelné. Jen si pamatuju, že jsem si říkala, že už něco takového nechci nikdy zažít a už vůbec nechci, aby to zažil někdo kolem mě. Škoda, že mi bohové tohle přání nesplnili. Na konci všeho toho hloubání bylo, že jsem si musela přiznat, že mě to vzalo mnohem víc, než jsem si od začátku připouštěla.
Imagine Dragons - Not Today
S Kloboučníkem a Pepínem jsme odjeli na piráty. Květák nejel, já skoro taky ne - odpadla mi nečekaně kolegyně. Ale kluci trpělivě čekali a doma mě nenechali :)
Počasí stálo za prd, byla zima a pršelo. Vzpomínali jsme. A Pepíno se nám zamiloval :)

Pak tu byl Valdštejn, PAF /ten byl super! nejlepší z těch tří let/, Libuň. Spali jsme v kulisách /ve stanu samozřejmě/, snažila jsem se nedostat do problémů, opila jsem se medovinou. To bylo v pátek. V sobotu večer ohňovka a zábava - hrál Paša a my nadšenci stáli u pódia pod repráky. Kloboučník si cestu zpět do mého stanu našel - po hodině mého spánku mě probudil, zeptal se, jestli mi tam nevadí a šel spát. Romanťárna jak blázen.
V den odjezdu na Přívory lilo jak blázen, a tak jsme se na to vybodli. V sobotu ráno jsme se probudili a obloha byla modrá a svítila sluníčko. Trošku nás to nakrklo, ale co už.
Sezonu jsme tradičně uzavřeli na Bílé hoře. Letos to bylo nějaké zábavnější a lepší. Jela K. i Raven, spala jsem v Hanculiném stanu s podlážkou, kde jsme v sobotu v noci měli kaluž /opět/. Jeden den se nám v bitvě jednotka trochu rozpadla, ale velitel - Lumír- si to zpacifikoval, a tak druhý den to bylo úplně o něčem jiném. Ale úplně. Velitel mušketýrů, co patřili k nám, ukořistil cizí prapor a svěřil ho komu jinému než plonkové vodonošce Olivce. Aneb jak jsem se stala důležitou. Prapor jsme i s naší praporečnicí Luckou ubránily až do konce. Flaška za to nebyla, nebyla to naše kořist. Ale zábava to byla.
Teď jsou kostýmy vyprané, složené. A za půl roku je opět vytáhnu a hurá do akce. Že by ten Libušín letos konečně opět klapnul? /ehm, pokud budu mít do té zimy svoje kamínka do spacáku, tak proč ne?/
Awolnation - Sail
Pracuju. Odečítám hodiny do víkendu a roky do důchodu. Víc netřeba komentovat.
Koupila jsem si nový telefon. Dala jsem za něj nakonec o 4k víc, než jsem původně chtěla, ale za to mi baterka vydrží nespočet dnů /když nejsem každý den několik hodina na wifi tak i 10 dní/, mělo by to mít obstojný foťák a hlavně čtečku otisku prstů - to je vám prča!
Do seznamu budoucích útrat píšu látky na kostýmy /len, vlna/, boty, auto, možná někdy byt. A pak klidně hafo dalších věcí, mezi nimi foťák, boty na třicítku, nějaká věc na opasek, do které schovám to svoje nové pádlo a peněženku.

Za dva měsíce mi bude pětadvacet a já si budu muset chtě nechtě přiznat, že kromě slušných úspor na účtě a snad stálé a celkem slušně placené práce nic nemám. Nemám kde bydlet /bydlím u rodičů v bytě, co není náš/, nemám s kým bydlet /protože o ty náklady bych se celkem ráda s někým podělila/, nemám auto, do kterého by celkem ráda čas od času večer sedla a jela žadonit o přespání někde jinde. Jen prostě už pomalu začnu být stará.

Jdu to zabalit. Pro dnešek i pomalu tady. Mám plán všechny zápisy vytisknout a nechat svázat podobně jako diplomku /další výdaj!/. A za zoufalých, osamocených večerů si tím budu listovat stejně, jako si někdy listuji deníčkem.

.páá

Linkin Park - One More Light

P.S.: Aby byl výčet mých dospěláckých lumpáren úplný, musím ještě poznamenat, že se mi, ani nevím jak, podařilo vnutit se klukům na motorest. Byl to klasický večer se šermíři - probírali, kdy se čím válčilo a kdy ne. Byl tam Raven /mimojiné/ a navrhl, že bychom si mohli udělat nějaké odpoledne výlet na loďkách a sjet Jizeru ze Skaly do T. Z mého pohledu to byl šílený nápad - zkušenosti s podobnou činností jsme měla jenom ze sporťáku na gymplu a to jsem si tenkrát myslela, že musím bezpodmínečně skončit ve vodě. Ale tak co, jet jsem chtěla a pro tu srandu...

Vypadalo to nakonec jako takové trojité rande /Květák, Mates a Pepíno/ a já, Raven a Kloboučník /dle jistých jedovatých jazyků to síš vypadalo jako čtverné rande a Kloboučník jako křen/. Ve vodě jsme neskončili! Sjeli jsme jez na Skale, párkrát jsme uvízli na kamenech /jsem mizerný háček/, ale jinak jsme udávali tempo naší skupince. Byla to krásná projížďka a ráda si ji někdy zase zopakuji. Třeba s Lae. Nebo s klukama...

zapálená

Jo, kéž by jen pro věc...
Už téměř měsíc se můžu honosit titulem magistra /ne megera, prosím/. V pátek mám promoci. Čtu promoční řeč, musím ji někde najít a ještě natrénovat. Mám krásné nové růžovoučké šaty. A lodičky, co mě neskutečně tlačí /potřebuju useknout malíčky/.
A za týden nastupuju do práce. Upřímnou soustrast, máš to až do smrti...
Měla jsem v plánu to řádně oslavit a celý ten měsíc volna nebýt střízlivá. Myslím, že za ty nervy by to bylo zasloužené. Nakonec oslavy proběhla dvě: grilovačka s dojatou rodinou a romantika s Lae - vysoko na skále jsme popíjely šáňo a pojídaly jahody a bylo to strašně krásně, i když zrovna bylo pošmourno a západ slunce nebyl vidět.
Přípitek s Hancul a zbytkem šermířské rodiny broskvovou, kterou jsem dostala k dvacetinám, se zatím nekonal. Už dva termíny skupinové picí akce se musely zrušit, protože nám vybouchlo místo.
A po sobotním vystoupení jsem na zábavě nezůstala... protože jsem blbá a nepočítala jsem s tím.
Vyrazili jsme po letech na Nižbor. Jen v 6 lidech, Kloboučník měl za to, že bude ve škole a zbytek prostě nejel. Jela jsem s Pepou narvaným autem, v dalších dvou autech se místem také neplýtvalo. Řeknu vám, že to bylo náramně super. Hodovali jsme, pili /jakože ta oslava titulu/, smáli se, plavali v Berounce. V pátek večer nám určití jedinci ze skupiny naháčů vyskočivších z vody a ořívajících se u našeho ohně ukradli prapor. Všichni čtyři naši chlapi byli hned na nohou připraveni ho dostat zpět /pravda, Květák až poté co jsem ho vzbudila/, což se jim uprostřed jednoho nočního slejváku taky povedlo. Pašáci!
Tenhle víkend jsme měli mraky vystoupení. Jako fakt, oba dva dny jsme tancovali, šermovali, ohňovkovali. V tom vedru to byla vesměs lahůdka, to vám povím. I když jasně, Olivka si nemá na co stěžovat - turnajové souboje našich pánů v plechách jsem sledovala už jen v krátkých kalhotech a skupinovém triku. Pak jsme přejeli na druhou akci a pak jeli domů. Teda já a Hancul. Zbytek se opil a tropil hlouposti na úrovni legend :)
Dneska jsme opět byli v Jičíně. Cestu jsem trefila dokonce sama /šikovná!/. Jeli jsme opravdu všechno, co šlo: tance, třicítková scénka, turnaj, ohňovka. Všechno byla prča, dokonce i ohňovka, ale jen do té chvíle, kdy mi chytla sukně. Ne zrovna málo, díky duchapřítomné Pétě to ale ještě nebylo moc. Ve výsledku jsme byly s Petrou krásně vysmáté, když mě uhasila. Odnesla to logicky sukně /v sukni už točit nebudu!/ a ruka; noha jen velmi málo, neboť jsem pod sukní naštěstí měla ještě kraťasy. Mrzelo mě, že jsem jim pokazila vystoupení. Když jsme s Romčou sháněly panthenol a hrála hudba na děkovačku, bylo mi líto, že tam nemůžu být s nimi.
Teď už nás čeká jen Valdštejn, opět po roce.
Libušín ani Frýdlant neklapnul, na Nižbor jsem nechtěla /celý rok jsem chtěla na Rohozec/ a byl super. Plánujem a lanaříme lidi na piráty /potřebuju košili!/, možná se nechám ukecat na Mělník. Pak Přivory a Bílá hora, to je jasný. A bude podzim. Další sezona v tahu. A já oslavím čtvrtstoletí.

Došila jsem /konečně/ Květákovi tu druhou čepici. Teď mi tu visí nespočet dalších věcí. Stále nevím, jestli třicítku vyrobím z vlny, nebo lnu. Mám doma fůru bílých prostěradel, bavlněných, a to jsem zjistila, že prostě len je len, o tom žádná.
A čtu! Po letech a baví mě to. Teď se ten blbec, hlavní postava, potuloval i mým rodným krajem, což bylo neskutečně milé.
A chci se vrhnout na vyrábění a tvoření.
A teď se vrhnu pod peřinu.
Chtěla bych... chtěla bych tě mít u sebe.

.mějte se krásně

.páá

o jaru

The Lumineers - Stubborn Love It´s better to feel pain than nothing at all...
Pět let života řečených ve dvou hodinách. O čekání na happy-end.
Danča mi napsala, jestli se nepůjdu projít. Fajn, půjdu, kam?
Když jsme došly do cíle, přišla další otázka.
Jak daleko je M. S.?
Asi dost.
Půjdeme? Mně se ta diplomka tak nechce psát.
V sedm jsme se podívaly, jak rozsvěcí osvětlení Pantheonu. A došlo nám, že to nejhorší máme před sebou: vyškrábat se z údolí zpátky nahoru, k hradu a ještě o kus dál. A tak jsme začátkem jara začaly hezky zostra a ušly pomalu 20 km. Na jede zátah, za 4 hodiny. V osm večer jsme se usadily na Kovárně a daly si pivo. Zasloužené.
The Lumineers - Sleep On The Floor ´Cause if we don´t leave this town, we might never make it out...
Den na to jsme se viděly opět. První tradiční setkání /to loňské bylo netradiční/. Tradičně na Rohozci. Na to, že máme pomalu třetinu života za sebou, vypadáme pořád stejně. Stále se vypráví historky, u kterých se válíte po stole smíchy. A neuvěřitelné historky, které píše sám život. To nevymyslíš, fakt ne.
Vypili jsme si svoje tři řezané a šli domů.
Bylo to super. Tak nějak víc super než vloni.
The Lumineers - Angela But you held your course to some distant war in the corners of your mind...
A co bylo mezi tímhle a posledním zápiskem?
Konec praxe-poslední zkouška-pokus o dopsání diplomky.
Definitivní pocity z praxe jsou: ale jo, dobrý. Nevěřím si, i když s tím musím začít. Mám domluvené místo, ale všemu budu věřit až budu mít v ruce smlouvu /a diplom, bez něj to nejde/.
A o zbylých dvou pojmech si obrázek udělejte sami. Zkouška byla stejně mizerná jako spousta před tím. A diplomka je prostě diplomka.
A ples. Spousta příprav, nervů v kýblu kvůli pár hodinám slávy.
The Lumineers - Cleopatra ...late for this, late fot that, late for the love of my life...
Plesem nám jaksi začala opět sezona. V pátek míříme na Noc s Andersenem a pak si zatočit na základku /o mých vedlejších úmyslech pomlčím/.
Chci /do háje se skromností/ na Libušín, Úštěk, Přívory, Bílou horu. Frýdlant nechávám ve hvězdách, i když i tam moc chci /při čekání na další termín za dva roky si ukoušu prsty/.
Jen tam nebude nikdo známý...
Tak se seznámíte s někým novým.
Jak seznámíte, snad seznámíme?
Já a s někým se seznamovat? Ne...
Tě seznámím...
Chci si ušít nový kostým na třicítku - ten bitevní. Chtěla bych k tomu boty, ale Olivka a nakupování bot na šerm...
A ze všeho nejdřív ušiju tu čepici pro Květáka. Protože jsem to slíbila.
Držte mi pěsti, ať to vyjde.

.mějte se dokonale

.páá

třicítkově

Jsem za poslední dobu přeplněná dokonalými a zcela jistě záviděníhodnými zážitky. Mrzutosti všedních dnů jsem zapomněla.

Počasí na Bílou horu bylo zlé. Sice se neochladilo, ale od našeho příjezdu v pátek večer pršelo, střídavě i lilo a to je prostě mrzuté. A to, abych vám pravdu řekla, jsme od nás odjížděli ještě za relativně hezkého počasí, kdy jsem se pomalu za svoje gumovky na nohách styděla. O dvě hodiny později jsem nelitovala a prakticky jsem je sundala jen na nejnutnější dobu v čase vystoupení.

.Bílá hora (Artus Bohemia)

Granadiers march /a kdybyste věděli, jaká to je pecka naživo!/

V sobotu ráno jsem svůj spacák znechuceně vytáhla z kaluže, co zabírala asi čtvrtinu stanu, odhodila stranou a rozhodla, že pod tím fakt spát už nebudu. Aneb jak snadno a bez výčitek rozhodnout, kam se bude směřovat večer, že...

Cestou na Mělník lilo. Jako hodně moc. Navíc nám odešel nejprve jeden stěrač, druhý se vzápětí nenechal zahanbit, a tak jsem se jen ze zadního sedadla modlila, aby se v cestě neobjevila nečekaná překážka a my v pořádku dorazili k nejbližší pumpě, kde bylo plánované opravení nedostatků.
Vyprávění o vinobraní nebude dlouhé: počasí se celkem vybralo, scénka i tance vyšly, fotky jsem na svůj foťák taky ukořistila, a tak jsme mohli snad kolem třetí být už na cestě zpět do Prahy. Jízda rychlostí pomalu připomínala let, ale na rozdíl od Kloboučníka jsem se v ohrožení života ani necítila. V Matičce stověžaté jsem se opět kochala, neb jsme to vzali přes centrum. Bitvu jsem už samozřejmě nestihli, a tak jsem si prošla stánky a čekali jsme na příjezd K+Z. K večeru opět začalo pršet a myslím, že lilo až do rána. Zabalila jsem to brzo a omluvila si to tak, že jsme toho na sobotu moc nenaspali /ve skutečnosti jsem jen litovala, že jsem nešla s Květákem a Pepínem k Němcům - za rok tam musím! to si opráším i němčinu a budu zase šprechtit, jak za starých časů - kapitolu Im Büro myslím s klidem vynechám, nezdá se to býti ideálním konverzačním tématem na bitevní podvečer/
 V neděli ráno chvíli svítilo i slunce. Dalo nám to jistou naději na lepší počasí - netrvalo ale dlouho, slunce se schovalo opět za mraky a na začátku bitvy nám dokonce pršelo. Velice vzácnou a milou návštěvou nám byl Kocour s Holubičkou. Pak už přišla Lída, odvelela si nás k Němcům a bylo. Celý den jsem nevěděla, jestli jít do bitvy, nejít, nakonec jsem šla - neměli by markytánku, vypadalo by to blbě, že.
Bitva byla úžasný zážitek. Poslouchat německý rozkazy, jít do rytmu píšťalky a bubnu... prostě to bylo kouzelné. Naši kluci padli těsně před diváky, dost daleko od své vodonošky, a tak jsem napojila jen naše německé bratry ve zbrani a pak už jen sledovala zbytek bitvy. A pak jsme odjeli a já zůstala plná dojmů a v uších mi hrála ta melodie na píšťalku.

.Historické taneční soiré

 Ed Sheeran - Autumn Leaves
Dostala jsem náhle chuť se vnutit a jít do hospody. A tak jsem se zeptala. Dostala jsem odpověď, o níž nemohu vyloženě říct, že bych ji čekala, i když mě nepřekvapila. Poslal mi toho svého oblíbeného nerozhodného zajíce. Byl to z mé strany blbý nápad.
Pepíno je už pár let velmi zaujatý historickými tanci, takže žádná novinka. Objevil taneční akci na hradě Houska, a tak jsme začali spřádat plány. Nakonec jsme jeli ve dvou párech - Pepa a jeho sestra /kterou jsme na tance využili už na Mělníku/, já a Květák. Cesta tam stála za to - Květák se mě snažil rozmluvit, vytkl mi, že jsem nebyla na motíku /o mém dotazu samozřejmě věděl, páč onen dotázaný je taky pěkná kecka/, trošku jsme bloudili, ale na pátou jsme přeci jen dorazili a o speciální prohlídku hradu jsme nepřišli. Některé taneční páry jsem poznávala ať už z loňskho plesu Alla Danza, nebo z fotek a vidět naživo třeba Páva Lučištníka, jehož fotkami se velice ráda přehrabuji, byl fakt zážitek. Z tanců mi byly známé jen bránly a to ještě pasivně, zbytek byl nový a to vůbec nebylo na škodu. Domů jsme se vraceli naprosto nadšení.
Historické taneční soiré na hradě Houska /hledejte!/
Dva měsíce praxe mám za sebou. Potkala jsem tam dvě čerstvé absolventky - od nich to vyprávění o státnicích nevypadalo jako brnkačka. Ale nic není nemožné. A navíc jinou možnost než to dát nemám :)
Dojíždím do našeho krajského města - nově, od pondělí. Čekám, kdy přijde ta radost, že se zase pohybuji ve velkém, civilizovaném městě. Zatím se jen kochám pohledem na radnici, když jdu z nemocnice dolů /to víte, žijem v kopcích/. Ale obávám se o svoje finance - asi jsem právě mentálně dospěla do toho věku, kdy je člověk schopný utratit celé svoje kapesné během jednoho dne za oblečení a boty.

Myslím, že už vím, jak to je - nemám ráda, když není dlouho světlo, nemám ráda zimu a /světe div se po těch letech/ ten sychravý podzim, který teď nastal. Ono když se v tom půl hodiny plahočíte domů od busu, není to nic příjemného.

někdy nevím, nakolik jsou moje představy jen zašoupnutými vzpomínkami a nakolik potenciální budoucností.
někdy /asi tak 3-4x do týdne/ bych potřebovala, aby mě někdo zvedl z gauče, vykoupal mě a uložil do postele. no tak, chlapi, kde vás mám?

.mějte se krásně

.páá

Ještě jedno léto prosím!

Léto je v tahu. Zase.

Začal nový týden a já zase likviduji vše jedlé a chutné na mém stole. Super.

PAF byl super. Spousta inspirace, krásné ohňovky. A zamilovaná Štěpánka.
Pozdravení o týden později jsme si, pevně doufám, všichni užili. V pátek jsem se po dlouhé době spálila, místy věci nevyšly, jak jsme chtěli, ale efekt to udělalo.
Sobotní bitva měla být velkolepá. Kluci si dali dost záležet s kulisami, Pepíno vymyslel zajímavý scénář. Jen lidí přišlo málo.

.protože dámy na fotkách většinou chybí

Bylo vedro, já chtěla nějaké hezké fotky na net, a tak padl návrh jít se vycachtat do necek. Krásně jsme se všichni zúčastnění zmáchali a s holkama jsme pak hledaly oběti, které bychom mohly láskyplně obejmout. Zahráli jsme si roztahováka, pilo se, kecalo. Byly vidět krásně hvězdy a to Olivka neodolala a šla se po oba večery kochat.
A den na to jsme vyrazili na jez.
Na Přívory jsme neodjela. Šla jsem s Lae na Zrní.Byl to kouzelný zážitek jako vždy. Ti kluci se prostě neomrzí.
A tenhle víkend byl ve znamení svateb.

A teď hurá na Mělník a na Bílou horu. Po letech a s chutí, takže je naprosto jasné, že se nebude opakovat to nádherné počasí z loňska, ale že bude typicky "bílendově" - chladné noci, bláto, dešťové přeháňky.

Čekají mě poslední tři týdny v T. a pak se na 2 měsíce přemístím do našeho krajského města. Těším se na změnu /a taky na to, jak přijdu o další iluze o svém oboru/.

Většina článků končí ještě dřív, než vůbec začnu psát. Buď jsem zestárla a dospěla, nebo je ze mě ještě větší introvert. /hlasuji pro druhou možnost/

.mějte se krásně

.páá

foto: P. Hanyšová (nebo ten co měl zrovna volné ruce)

Milovat znamená promíjet. (Lev Nikolajevič Tolstoj)

Indie folk - February 2016 /jo, to jsem si ještě naivně myslela, že věci se budou mít jinak/
Ne, já nejsem poloplná ani poloprázdná. Jsem přeplněná tisícem slov, které měly být vyřčeny při sto a jedné příležitosti.
Léto, přesně dle očekávání, ubírá se úplně jiným, nečekaným směrem.
Z Úštěku sešlo, když odpadly oba dva odvozy /je to hezké, že mám řidičák, ale bez toho auta mi to tehdá bylo na nic/. Co hůř, pár hodin na to jsem zjistila, že náhradní plán mi taky nevyjde /ačkoliv Lae v pátek nakonec i mohla, ale to už Olivka jaksi nestíhala nezbytné přípravy pro pobyt mezi lidmi/, a tak jsem začala podezřívat nebesa, že se mi snaží cosi nehezkého naznačit. O co jim šlo, dodnes nechápu.
Nejhorší na tom všem vlastně bylo to, že nakonec nevyšel ani nouzový náhradní plán náhradního plánu /pivovarské slavnosti/. Nakonec jsem skončila s Kepu na dvou pivech v nejbližší přijatelné hospodě. Bylo krásně a nechtělo se nám sedět doma.
Zuzana Navarová - Čert ví proč /ty boty, co má lucifer na začátku!/
Ó vy valdštejnské noci!
V jednu ráno jsme při světle dvou pochodniček hráli roztahováka. O palec nikdo nepřišel. A Richard je nepřekonatelný.
Ve tři jsme to s Hancul zabalily. O nějakou tu čtvrthodinu později jsme byly probrány, když se k nám do stanu /a mezi nás dvě/ vmáčkli kluci. prý že holky hezky hřejou...
Dny byly dost podobné těm, co už jsme tam zažili. okukovali jsme dvě svatby, obsluhovala jsem jak hudbu, tak mluvené slovo, pekly se placky. V sobotu navečer naši ve velkém odjeli a SHŠ RTM zůstalo na hradě snad ani ne v reprezentativním vzorku. učili jsme kestřanské naši oblíbenou hru a myslím, že jsme si to užili. Před půlnocí už mnoho bdělých nezůstalo, a tak Olivka vyrazila na rozjímací pochůzku. Dřepla jsem si na schody na terase, civěla na kapli a na hvězdy a přemýšlela. Bylo mi strašně krásně, přestože Ten jeden se sebral a odjel /ačkoliv ještě na chvíli vzplála naděje na Jeho návrat/. A tak jsem zase jednou dospěla ke změně názorů.
Po návratu ke klukům jsem si lehla na lavici a jen je poslouchala, o čem se baví. Richard mi půjčil pod hlavu polštář... a o hodinu později mě budil, abych šla spát do stanu.
Šárka Rezková - Borůvková
Zcela zásadní je ovšem to, že jsem už druhý týden na svojí půlroční praxi. Je to zcela logické vyústění mých studií, nicméně před těmi několika lety, když jsem neužitečně proflákala svoje nejdelší prázdniny v životě, by mě prostě nenapadlo, že se tu octnu. Víte jak, jdete na školu, cizí lidi, cizí prostředí, jiný systém. Všichni straší a vy si stále myslíte, že to nemůže být tak zlé. de facto bylo. A najednou si to kráčíte do lékárny: "Tak já jsem tady na tu praxi."
Zahájila jsem proces ztrácení iluzí o svém budoucím povolání. Iluzi toho, že něco umím jsem zahodila už dávno.

Navzdory věčně pesimistickému nádechu mých článků se mám skvěle. I kdybych se skvěle neměla, tak bych se tak měla. Jsem introvert, dokáži v sobě spoustu věcí krásně uzamknout. A nezapomenout. a někdy se trochu ztrácím v tom, které pocity jsou ty skutečné...
Na Valdštejn jsem upekla svůj první koláč. Měl mraky drobenky, přišel mi děsně rozmáčený od těch švestek, ale mě chutnal. A snědl se. A teta chválila, takže jsem spokojená.

Že plány jsou jedna věc a realita úplně jiná, jsem pochopila, když jsme neodjeli na piráty. Vlastně to celé začalo, když jsem odřekla Libušín. Někde to hlodalo a prokousalo se to až tak daleko, že jsem ochotná zříct se koncertu Zrní ve prospěch Přívor. Prostě to srdce táhne někam jinam.
a Frýdlant, zdá se, bude víkend před mými státnicemi. to se mi taky nelíbí.

.páá

foto: Valdštejn 2016

Zatímco ztrácíme svůj čas váháním a odkládáním, život utíká. (Seneca)

Nejdůležitější je mít náhradní plán...
Bran - Trois matelots du port de Brest
Tak si tak chvílemi hraju na superženu.
První týden volna jsem celkem proflákala - jestli zaslouženě, nechám na laskavém posudku čtenáře. Odpoledne jsme se vždycky sbalila a odjela do T. na tance. Bylo to super jako všechny předešlé roky, opět se objevila i teta Jarča, která vůbec nebyla o rok napřed, neb co jsem vyrozumněla, vloni byla tou dobou taky mimo T. Lae mi opět dělala krásného pána, vše jsem si zopakovala a potvrdila si, že jsem vážně celkem pohybově nenadaná. Ale to mě nemůže připravit o radost z pohybu!
Na další červnové vystoupení bylo podobné počasí, jako týden před tím, ovšem nálada mezi lidmi byla trochu jinde. Ale navzdory jistým nemilým nedorozuměním a dešti, který provázel šermířskou a střeleckou část programu, bylo obecenstvo prý spokojeno a to nás jistě těší. S jistými výčitkami svědomí vůči neúčasti Hancul jsem se vydala poté ještě šaškovat na jakýsi statek na svatbu. Nějakou chvíli poté jsme ještě seděli s pivem u garáží na témže místě a naprosto chápala, jak se cítí Péťa, jakožto řidič. Cestou zpět téměř půlnoční tmou tmoucí jsem jela připoutaná jedním pásem s Kloboučníkem /jeho nápad, ne můj/.
Bran - Le corsaire
V pondělí jsem upekla /ano, Olivka umí i něco málo upéct!/ a posekala zahradu /neb mě to prostě baví... víc než hrabání/. Pak už jsem jen prosila hvězdy, co ještě spaly, aby měla Hancul aspoň čtvrt hodiny zpoždění. K mojí radosti se opozdila o celou hodinu, a tak jsem stihla vše, co jsem chtěla, a i tak jsme na hrad dorazili dobrou hodinu před ostatními.
A noční procházky potemnělým hradem na vyhlídku jsou prostě nej...
V úterý ráno nás návštěvou poctila Štěpa. Shlédla první vystoupení a pak pokračovala se svým doprovodem dál.
Pekly se placky, třikrát jsem četla text /na vypravěče mě před nějakou tou dobou pasovali kluci a nedbali při tom mých protestů, že neumím vyslovovat správně hlásku ř/ a celé to nějak uteklo. Podivovali jsme se tomu množství lidí, kteří přišli. Nejlepší ovšem bylo, když se po večerním koncertu Tucteta brány hradu zavřely a my zůstali sami. Jedlo se a pilo, poslouchali jsme Mansona a bylo to fajn. Kloboučník si přinesl práci a dodělával věci z kroužků; po ostatních chtěl, aby mu je nastříhali /zvládla jsem jednu pružinu, pak mě to přestalo bavit/. Olivka po něm pro změnu chtěla, aby jí věnoval trošku své pozornosti, abychom se mohli naučit něco nového s poikami. A dočkala se!
Když jsme se po hodině, možná dvou /možná i více? ne, to zase ne/ a procházce nočním hradem vrátili ke zbytku, zapnul znovu počítač a další část noci jsme si zpívali písničky od Kryla a Nohavici. Vypili jsme společně víno a lambrusco /jasně, taky tomu předcházelo pivo u nás obou, u mě to jedno, na které jsme se nechala pozvat, když jsem mu šla pro to jeho do stánku/. V jednu jsme šli spát.
Popravdě řečeno nemám ráda ta rána, kdy se vybatolím z jiného stanu, než bych měla /než jak já cítím, že bych měla/. No nic.
Ochladilo se. Lidí už nepřišlo tolik jako den před tím. Třikrát Pražská zemská hotovost vyhnala lapky z hradu a pak už jsme šli balit. Šlo nám to mimořádně rychle od ruky, a tak jsme už v pět mohly s Hancul odjet.  Řeknu vám, že mi to přišlo, jako by vůbec žádné dva dny nebyly; uteklo to moc rychle.
Ale ještě tu je jedna šance letošní léto zažít Valdštejn!
Bran - L´artilleur
Lae onehdá nadhodila, že bychom mohly někdy zajet do Lodžie na nějaký ten koncert. Nadšeně jsem se toho chytila, neb to byl jeden z mých dávných snů. Příležitost na sebe nenechala dlouho čekat a my hned v pátek vyrazily. Výběr jsem nechala na Lae a její ruka nezklamala. Počasí vydrželo do té doby, než jsme za sebou zabouchly dveře od auta a pak nám část zpáteční cesty lilo. Nevadí, i tak to bylo super.
A teď si musím dořešit víkend. Protože je sice super, že po nedělní cestě z tréninku domů mám spoluobyvatele stanu /hádejte koho, to neuhodnete/, ale pořád se nemám jak dostat tam a eventuálně zpět.
A náhradní plán? Tarafuki v Lodžii. A pak jedna velká sebelítost /a žárlivost, ale o tom jindy/. Ale to nebude co? no potřeba :)

Ztratilo to kouzlo, když to vědí všichni. A co jsem čekala?

.mějte se krásně, moji mílí

.páá

.bez obrázku v textu bych to nebyla já

Slušné vychování ženy spočívá v tom, že bude raději trpět, než aby se vnucovala. (Richard Dehmel)

To jsem celá já, pěkně prosím, ten nadpis...
A nebyli jste tu už vloni? Mně to přijde, že jsem některé z vás už viděla... /Prostě vypadáme všichni stejně, po třech a půl letech na téhle škole stejně sežvýkaní./
Hlásím, že jsem zkouškové přežila. Jen mi protentokrát skončilo až první den letňáku. Za to úspěšně, s nejlepším průměrem, co jsem za zimák kdy měla. Jen ta pitomá kontrola mi to pokazila /sis to pokazila sama, netvař se ukřivděně.../
S Lae a Klárou jsme zašly na naše čtvrťáky. Chtě nechtě na mně a násladně i holky skočila nostalgická nálady, kdy jsme vzpomínaly, jak jsme tam před 4 lety křepčily se svojí třídou. Potkaly jsme tam pár našich spolužáků, či spíše spolužaček. Pozdravily jsme našeho bývalého třídního a konstatovaly, že naši učitelé vypadají více méně úplně stejně. Dobře, samozřejmě.
Jo, a taky jsem vyhrála 30 kg mouky v hlavní tombole. Máma zajásala.
Den na to jsme zašli na Rohozec. Jako všichni. Jako já, Hancul, LK, Santa /který to mmch dal dohromady/ a DK. Srandy kopec. Měla jsem strach, že všichni budeme tak trochu někde jinde, ale plynule jsme navázali konverzaci, jakobychom nikdy ani nepřestali. A za okny padal sníh. Hodně sněhu.
The Stranglers - Golden Brown
S Nikuš jsme konečně vyrazily po těch letech na víno. Foto nevzniklo. Tedy vzniklo, konstatovaly jsme, že tam vypadáme fakt strašně a že se to nedá publikovat. Jo jo, po pěti týdnech nervů se nám nemůže nikdo divit. Ale ji hřeje láska :)
Povím vám, že lepší spolubydlící jsem si nikdy nemohla přát.
Chtěla jsem na začátek semestru narvat setkání se Štěpou a Ravenem, což se mi povedlo. Oboje bylo příjemné. Oběma jsem si postěžovala, co všechno mě... irituje. /V zásadě to byla tatáž věc./
Měli jsme skupinovku. Byla fajn do té doby, než se nás tam sešla kupa a zcela klasicky a dle odhadů jsme se rozdělili do přesně očekávaných skupinek. Nicméně návštěvou nás poctily naše spolužačky, co přerušovaly a jsou teď o rok níž. Už jsem chtěla o půlnoci odcházet, lehce znuděná a nevýznamně opilá, když šla ta partička lidí, ve které se spíše pohybuji, hrát šipky. A tak jsem v jedné ze tří her naprosto překvapivě na celé čáře vyhrála a hned tu násladující naprosto projela. Štěstí začátečníka, i to se stává.
A musím se pochlubit, že jsem spolubydlu česala na medický ples. A vydrželo jí to na hlavě i druhý den. Byl to příjemný relax od toho mého nicnedělání, dobře zaplacený skvělou čokoládou, kterou jsem už stihla skoro celou zlikvidovat. Aspoň mě nebude tak dlouho lákat :)
Sto zvířat - Nikdy nic nebylo 
Poslední Literární večer jsem si nemohla nechat ujít. Už jen proto, že bylo avizované, že dorazí i Lae. Dorazila, i když o dost později, než sama plánovala. Nevadí. Opít jsme se stihly i tak :) Všude kolem spousta pěkných kluků, s jedním z nich jsem po zavíračce měla společnou cestu na kolej. Během těch deseti minut jsme zjistila, že je to krajan a že studuje na UHK. Víc jsme nestihli. Dokonce ani jménem jsem si nebyla jistá. Ale co už.
To je ale zajímavé, jakmile se dostane do jeho blízkosti, začnou se jí podlamovat kolena! /Jistě, Pepíno uhodil hřebík na hlavičku!/
A tak se čas dokodrcal až k nejvýznamnější kulturní události jara. Po celých dlouhých podzimních týdnech radostného očekávání a velice krátkých zimních týdnech plné "už aby to bylo za mnou" to bylo přede dveřmi. Opět jsem byla nařčena, že se příšerně stěhuju /svůj malý spacák mám v HK, moje šaty jsou prostě děsně objemné a táhla jsem s sebou několik variant kostýmu na uv, páč jsme nebyli 100% domluvení, asi tak/, nabraly jsme Kloboučníka a hurá do skolovny. Všechno jsme si šlápli /opravdu jsme vše stihli/, s klukama jsme si v tělocvičně stihli i zaházet mičudama... jen jsem se převlékala zase celkem na poslední chvíli. Neva, vše se stihlo, lidi přišli, tleskali a to je hlavní. Viditelné fiasko to nebylo.
S Ravenem jsme si zatančili o celý jeden tanec víc než vloni, koníčka jsme křepčila se Skřetem. Jako vzorné děvče jsem moc nepila - pivo mi nějak nechutnalo. S Kloboučníkem a jeho lidmi, včetně jeho bratránka, který se mi líbil v tanečních, jsem si dala medovinu. Btw. ten jeho bratránek vypadá stejně jako před těmi 8 lety v tanečních. Ostatně já taky - mám mastnou pleť /se všemi následky/ a červené vlasy. No a pak jsem místo Káči skončila v šatně. Nejprve s Kloboučníkem, který zcela logicky využil příležitosti a odešel se bavit s lidmi, pak s Ravenem, který mi dělal společnost až do konce. Předposlední kabát, který jsem vydala, patřil výše zmíněnému bratránkovi, prohodili jsme pár zdvořilostních frází a já si konečně mohla jít uklízet. Kdyby bylo co pořádně. V pět jsme došli do naší obvyklé noclehárny a do půl šesté jsem kecala s Pepínem. /V jednom má ten hoch pravdu - já se s nikým moc nebavím./
Marilyn Manson - If I Was Your Vampire /I love you.. so much you must kill me now.../
S Ravenem máme v plánu jít do divadla na Tři mušketýry. V dubnu.
A začátkem září vyměním už dost stereotypní zážitek z Přívor za Básníky ticha. Zrní si totiž ujít znovu nenechám! /protože 2. dubna prostě nemůžu, škoda no/
Na losech jsem o Vánocích vyhrála nejméně z nás tří doma. To musí něco znamenat, to jinak prostě nejde...
Pohrávám si s myšlenkou Libušína /protože když vidím spolužáky, jak se ještě stíhají trápit s nehotovými zkouškami, tak si říkám, že jsem vlastně děsně v pohodě a vše stíhám... ehm, no jasně, diplomka/... jenže... lešení, komín. Asi to nebude tak úplně dobrý nápad.
Ale Bílou si vymluvit nenechám. Přes léto začnu pracovat na novém kostýmu a bude /pokud stihnu v krátkém čase udělat tu literární rešerši k tomu, abych si mohla být na 90 % jistá správností svého konání/.
A pak chci taky číst. A péct, A vyrábět. A cvičit a plavat. A někam jet. Na pár dní zvednout kotvy.
Dělej si menší cíle... nejprve ty 4 kredity z Rizik.

.mějte se jarně krásně.

.páá

Nezkušený člověk miluje vždy toho, kdo nemá chuť jeho lásku opětovat. (Robert-pierre Desnos)

Pomalu, ale vážně velice pomalu přivykám pocitu, že sezona pro nás už definitivně skončila. Kostýmy vyprané, posledních pár kousků čeká na dosušení, složení a ukrytí ve skříni před trapnou realitou mého života.
Na Mělník jsem nakonec táhla pomalu vše, co se dalo. Tance, šenkýřka, průvod v gotice. A to jsem původně odřekla Bílou, protože jsem byla líná se táhnout s druhým kostýmem. Jsem prostě blbá.
Bylo to super. Bylo to velký a na to Olivka není zvyklá. Ohromné trhy, tuna lidí a za plotem řvoucí atrakce. Na ruce camradlo (čti: ten papírový náramek, co se nosí na fesťácích), které neladilo s žádným kostýmem. Burčák /hmm.../, co jiného.
V okénku mezi vystoupeními jsme zašli na oběd. Najít volnou restauraci, kde bychom se vešli všici od nás bylo těžké, první dva pokusy nám nevyšly. Nakonec jsme se v jednom podzemí krásně rozdělili ke dvěma stolům, já se přifařila ke klukům, co pokračovali na Bílou /ale taky těmi, se kterými jsem byla na Úštěku; jo no hádejte, jistě, patří k nim Pepíno i Kloboučník/, objednali jsme si jídlo, pití a čekali. No dočkali jsme se :) Pak jsme se jen rychle vrátili, Olivka pošťuchovaná kým jiným než Kloboučníkem. Nacpala jsem se do šatů, nechala se zašněrovat. A pak mne můj drahý tanečník upozornil na celkem nemilý nedostatek - rozvázaly se mi uzlíky a měla jsem tím pádem na pozadí tak trochu díru /a pod tím bílou spodničku, ehm/. Pak už bylo vše v pořádku, Kloboučníkovi další knoflík neuletěl /ten jeden jsem mu při obědě přišila/ a já si zase tolik na šaty nedupala /jen na Janinku ano/. Nespadla jsem na těch kostkách a ani nikdo jiný. Kluci odjeli, já zmizela z dohledu ostatních a došívala si pásek. Průvod mne trochu zklamal, byli jsme na konci za námi už jen jedna trojice a policisté, kteří nás doprovázeli, a lidé si jich všímali spíše než nás. Večer pak stál ovšem za to, prodloužili jsme si život na historkách o dárkových poukazech na let vrtulníkem, hororových sprchách a moři s pijavicemi. Nedalo se nesmát.

To jsem se to zase rozepsala...

Odstěhovala jsem se na kolej, snad už naposledy. S mámou jsme si pak došli na oběd, poté koupit knížku na Vánoce a nakonec zajít neplánovaně do hrabáku, kde jsem byla týden před tím. Vyplatilo se, a já odcházela s novým značkovým kabátem. Hurá, odpalte ohňostroje, Olivka má po dvou letech shánění nový kabát, ve kterém nebude vypadat jako drban!
Ve čtvrtek zase pošta, nic moc vám povím, moji milí. Na cestě do práce máme dvě uzavírky, z čehož jedna je dost na nic - na jediné pořádné silnici, která do toho města a zpět vede (pak už zbývá jen dálnice a dvě "cesty pro jedno auto", ta třetí podobná cesta jen z jiné strany je rovněž celé léto zavřená). Sranda, viďte?
A dneska jsem nemohla půl hodiny nastartovat sekačku. Prostě jsem ji nemohla natáhnout. už jsem se viděla, jak mámě oznámím, že jsem nic neposekala, páč to prostě jako nešlo, ale najednou to chytlo a já jela. Náramná zábava na dopoledne /ale mne to vážně moc baví!/. Odpo jsem podle naší nové kuchařky vařila, teda vlastně pekla. Vaření mne baví víc, tohle bylo takové nijaké, nekreativní. Ale výsledek je dobrý a chutný a o to jde.

Ještě týden flákání a pak hurá! do toho ústavu finišovat jednu z dalších etap mého života.

Co když je to všechno jenom o tom, jaké tomu dáme jméno?

.mějte se krásně

.páá

Není-li tu ta, kterou mám tak rád, tak mám rád tu, která je tu. (Jan Werich)

Zápis do 4. ročníku FARMACIE. Neuvěřitelné.

Tisíc a jedna slov mne obvykle napadají ve chvílích, kdy při ruce nemám ani tužku ani kus papíru. A odběhnout si za roh namluvit na záznamník v telefonu zní trochu šíleně, když už se jednou dostanete do společnosti. A tak ty nejlepší články nikdy nespatří světlo světa. Zůstávají kdesi ve vzduchoprázdnu dnešní doby. A vesele si existují v některém z paralelních světů.

Během prázdnin jsem přečetla 2 (slovy: dvě) knížky. Krále krysu jsem se jednou pokoušela přečíst, nedostala jsem se daleko a jediné co jsem si pamatovala, bylo pár dýdžejských odborných termínů. Překvapilo mne, že tohle vlastně ani nebylo zprvu tak důležité. Tou druhou věci byl rest z gymplu - Cyrano z Bergeraku. Náhodou jsme s mamčou jednou večer v televizi zachytily záznam tohohle představení a já se konečně rozhodla, že si to musím přečíst. A přečetla. Víc jsem nestihla. Ale v počítači mám další tři díly Cizinky, tentokráte v angličtině. Tak uvidíme, co vy na to?

.vlastně to není ani naše ohňovka, ale je to pěkný.
tohle neprovozujem (snad

Poslední tři víkendy jsem strávila se šermíři. Ale nemíním to tu rozpitvávat, snad jen v náznacích.
Na Libuň bylo krásně, ale přišlo málo lidí. Nový termín je poněkud nešťastný. Snad příští ročník bude lepší. Bude to znít šíleně, ale přípravy už jsou rozběhnuty.
Ohňovka na Hradozámecké noci byla skvělá. Zcela výjimečně jsme čekali na publikum my a ne publikum na nás. A Kloboučník začal pracovat na kostýmech na ohňovku. Super.
Na Přívory jsme dorazili pomalu za tmy. Ve svém stanu jsem opět obsadila "svojí" pravou stranu stanu a levou přenechala Pétě. Byla nečekaná zima, ale ta nejhorší byla až v neděli, kdy jsme odjížděli. A ten vítr, zdálo se, že s plachtou od přístřešku odletíme. Hlavně, že nepršelo.
A teď náš sobotní trénink před Mělnickým vinobraním.

S Hancul a LK jsme objevovaly krásny nočního Lbc. Skvěle jsme se nadlábly, po dlouhé doby jsem si dala tortilu se salátem a masem, a pak jsme se jaly objevit nějaký bar. Jenže jsme byly moc náročné, a tak jsme vlastně jen bloumaly. Olivce by ke spokojenosti stačilo pivko na náměstí, kde se odehrával koncert snad v rámci Dnů evropského dědictví, nicméně holky chtěly být náročnější. Posledním vlakem jsme se dopravily do Bíláku, svalily se na postel a šly spát.

A teď si hraji s kostýmy, dodělávám, opravuji a mezi tím vším si pohrávám s myšlenkou účasti na historickém plese v Praze na konci listopadu. Není to snad ani tak otázka jestli se mi chce, či nechce, jako spíš toho, zda bude čas. Uvidíme. Kostým snad nejošklivější nemám, jen ty boty váznou. Uvidíme.

Vzpomínám na ráno na Úštěku, kdy hladina jezera Chmelař byla dokonale hladká a nikde ani živáčka /až na ty stánkaře/. Na písek všude, ale naprosto všude /poslední jsem vyklepala na Přívorech/. Pro svého tehdejšího spoluobyvatele stanu budu mít nejspíš vždycky slabost /a proto mi asi na Přívorech večer tak chyběl/. Je to moje veřejné tajemství.
Úštěk byl ten nejlepší zážitek prázdnin. A příště, dámy a pánové, si beru plavky!

.mějte se krásně a lásce zdar!

.páá

P.S.: Rozhodla jsem se sbírat camrátka. Mám na to celý život, tak schválně, kolik jich nashromáždím. A mohla bych začít příští rok na Libušíně, co vy na to. Dále pak bych chtěla poněkud dobovější a lepší kostým na Bílou. Ale co pořád ještě nevím, je kam na praxi.

Be yourself; everyone else is already taken. (Oscar Wilde)

Ne každá změna se člověku povede tak, jak by si představoval, že...

Horkou letní noc věnuji blogu. Super.

Chtěla jsem období od konce dubna do konce května nazvat dobou kultury, nicméně by se tohle označení vlastně hodilo... možná stále :)
Kino bylo super. Lae mě vytáhla i na Grandhotel Budapešť /sakra, proč jsem si toho traileru nevšimla sama?/, pak jsem pokračovala avizovaným Kódem Enigmy. Dohromady to byl silný filmový zážitek /pro někoho, kdo nemá na filmy a vlastně ani seriály zrovna moc chuti a času/. A Evžen Oněgin? Vynikající. Z balkonu jsme měly krásný výhled, bylo to přiměřeně moderní a prostě si musím doplnit vzdělání a přečíst si to /ano, na gymplu jsem se tomu nějak vyhnula/. Večer jsme s holkama zakončily v Knihomolovi; řekněme, že jsme slavily dosavadní úspěchy.
Vystoupení bylo přemnoho, většina /všechny?/ v době, kdy jsem jen málo ochotně přislibovala svoji účast. Nelituji, nemám čeho. Vše klaplo, bylo to dobré, lidem jsme se snad líbili. A to je hlavní.
Strasti a útrapy študenta farmácie FaFUK

.Muzejní noc

Zkouškovým jsem se ladně protančila až k jeho závěru, který byl pro mne minulý týden. Se dvěma výjimkami vše za dvě, jedna za jedna a jedna zkouška se mi ještě hodnotí. Víc spokojená být už ani nemůžu. /A mám rezervy. Možná tak velký, jako to úsilí, které jsem do letošního letňáku vložila :) /
Se Štěpou jsme zavítaly na divadelňák. Za zvuků hudby jsme probraly, co se dalo. Jeden den /večer/ ale nemohl stačit, a tak jsme se domluvily i na čtvrtek, který se tímto pro Olivku stal žonglovacím maratonem, neb poiky tréninkově v ruce nedržela hezky dlouho. Když jsme od vchodu do stanu nakukovali /ještě se Štěpánčiným kamarádem/ přes ramena jiných posluchačů na podium, byla jsem v tu pozdní hodinu celkem vlastně ráda, že měřím jen svých 160 čísel /ale kalhotky ta ženská měla, to je fajn/. Doklopýtali jsme na jiné stanoviště, abychom se tam pomalu mohli jen otočit a jít, páč koncert právě skončil. Lepší oslava splnění povinných předmětů být pomalu ani nemůže.

Nelajkuju já to jen proto, aby to nebylo hloupé, že zrovna Olivka to svým imaginárním zvednutým palcem nepodpořila?

Po sto letech /kecám, asi po třech/ jsem vyrazila na zevling. Obvyklé místo a známé tváře, víno s kolou. Dokud jsme ještě nebyli všichni a chyběla Ála a Horis /jo vůbec ten, byla jsem poctěna, že jsem mu mohla půjčit sešity z matiky, které jsme si kdovíproč schovávala/, chvíli jsem pochybovala, jestli hoši vůbec vědí, kam mne strčit a kdo jsem.Věděli :) Nebylo nás mnoho, ale bylo to dobré. Už malinko rozpuštěnou společnost jsem opouštěla v 11 v lehce ovíněném stavu. Ach!
Den na to jsme obsadili Valdštejn. V obrovských vedrech jsme si to tam užívali. Nádhera. Pětkrát jsem si umřela a povozila se na trakaři /sakra moc to drncá!/. Smály jsme se s babi Kloboučníkovi, když na stan vyhodil helmu a ona tam zůstala viset. Žádná podlost na něj tentokrát nečekala a i napopáté k žebříku uvázali Pepína.

A co teď?
Prázdniny si hodlám užít v rámci možností pracující osoby. Chtěla bych všechny vidět, ale je to asi bláhové přání. A není jediné. Některé sny a přání byly rozprášeny, jako když kýchnete do kupičky prachu. Jsou /nadobro/ fuč.

Kdo bude předmětem mého dalšího Snu?

.aneb jak vměstnat dva měsíce do několika řádků

.mějte se krásně

.páá

Bez lásky nelze žít, bez bolesti nelze milovat. (Nino Salvaneschi)

Víte, tento týden mohl patřit k těm nejbáječnějším v životě /aspoň do té doby, co by si to zvládla moje paměť uchovat/. Ale není...

One Diraction - Best Song Ever
Zašli jsme si na kafe /kakao, čaj, oříšky, jeho oblíbený likér a myslím i zázvorový tonik/. Cestou zpět jsme náramně zmokli. A nějak nejspíš nemohl pochopit, že se mi ani trochu nelíbila jeho odpověď, že se teď asi moc neuvidíme /jako kdybychom se někdy vídali víc než je zdrávo/.
Z dalekého Japonska k Olivce docestovaly hůlky /od mojí Nikuš/. A z Litvy čokoláda, bonbony a náušnice :)

.loveErica

Půlící video jsme začali řešit 14 dní před dnem D. Proslýchalo se, že jsme v tomhle ohledu první. Verča měla vše krásně vymyšlené, s Marťou nás naučily taneček a ve čtvrtek jsme mohli natáčet. Vše se stihlo nad očekávání rychle a já mohla ještě ten den jet domů.
V sobotu sjme se vrhli v L na tombolu. Bylo jí hodně, vážně. Tašky, balíčky, krabičky. Čísla, čísla, čísla... S Hancul jsme celkem brzy odjížděly, kvůli tomu že se přestěhovala, má to do tohohle našeho dalšího domova poněkud daleko.
Ten další týden si mi podařilo konečně po spoustě let, co se podvědomě chystám na irský ples, sehnat zelené šaty. Jsou letní, kostičkované, v jistých partiích mi jsou dost natěsno, ale jinak jsou téměř přesně takové, jaké jsem sháněla. Objevila jsem je v obchodě, kam jsme se týden před tím se Štěpou nedostaly, protože měli zrovna polední pauzu.
Yvonne Přenosilová - Boty proti lásce
A pak tu byl náš ples.
Předtančení se snad povedlo, i když se nám zprvu pod nohy pletli lidi od nějakýho dokumentu. Dokonce jsem se snažila šklebit se na Kloboučníka /což pak společně s trémou mělo opět za následek nepříjemnou křeč v tváři, naštěstí ale až na konci/. S holkama jsme se pak ukryly u tomboly /bylo přes 300 cen/. A pak už jsem jen za zvuků výše zmíněné /oblíbené a dosti příhodné/ písničky vyhlížela pana T.M., kde to zase vězí. Za zvuků jediné polky, kterou jsem stihla zaregistrovat, jsem si uvědomovala, jak mi příležitost protéká mezi prsty, ale můj milý byl samozřejmě kdoví kde, kdoví s kým a o Olivce na balkoně, která tajně touží si zatancovat něco normálního, nevěděl.
Blížila se půlnoc, naše UV show a musím říct, že jsem jednou zase nebyla naštvaná, že jsme ji zvorali. Nebylo to dokonalé, ale my si to díky skvělé hudbě užili upe nejvíc a to bylo asi hlavní.
Pak jsem se převlékla do civilu, ve kterém jsem měla od léta naplánované, že vyrazím na absolvenťák. Jenže Adam&Adam ho o týden posunuli, a tak se mi nakrásno kryl s naším plesem. Tak zase nic.
Čas se doploužil do třetí hodiny ráno, hudba to zabalila a my začali balit s ní. V pět jsme se vypotáceli ze sokolovny a šli chrnět. Druhý den ráno bylo tak krásně... škoda, že jenom ráno.

Edward Sharpe & The Magnetic Zeros - Home
Snad nic jsem si tenhle týden nepřála v HK víc, než jet ve čtvrtek večer domů. Zavřít se v pokojíčku a brečet.
Ve středu jsme si odbyli první test z kontroly, sáhodlouhý laborky, kvůli kterým jsem /na rozdíl od zbytku/ nestihla dřívější anglinu, a tak jsem se ze školy vrátila na kolej, tupě zírala do počítače a až pak mi došlo, že začíná být pozdě a že bych se mohla začít připravovat na naše legendární Půlení. Vyrazila jsem tam s halkama, notně už posilněna alkoholem, s večeří v kapse. Dorazily jsme později, než jsme měli, ale na fotce nechybíme a o to mi šlo především. Celkově mi ten den bylo mizerně, bolelo mě v krku, byla jsem unavená a plánovala jsem brzy odejít a jít chrnět. Co čert nechtěl, bylo to skvělé, asi tři hodiny jsem trsala na hudbu, kterou vlastně nesnáším, ale ono to jinak nešlo; když se jednomu povedlo se svalit na židli, na kraji davu se obvykle našel nějaký spolužák/spolužačka a už jednoho zase táhli na parket. Když je o Olivku zájem, bránit se nebudu. Spát jsem šla v jednu.
Konečně jsem se dočkala cesty domů. Cestou MHD jsme míjeli zastávku, kde je celá mapa HK a pan T.M. mi tam jednou ukazoval, jak daleko to tam od sebe bydlíme. A o kus dál, no ano, tady se zabočí kolem bytovek a pak kolem sámošky a hospody a dojde se k jejich paneláku. Druhý vchod. A o kus dál, tam někde za těma jinýma bytovkama, tam tudy jsme se vraceli tenkrát, když jsem ho po měsíci konečně dokopala oslavit výročí. "Ty vážně nevíš, kde jsme?"

Nechápal, proč si neustále musím mazat pusu, nechápal, že deka, se kterou jsem přikrytá, musí být knoflíčkama dolů, a už vůbec nikdy nepochopil, že mi chyběl a že mi v žádném případě nestačilo se vidět jednou za týden, za 14 dní a mezi tím se téměř nezajímat o toho druhého.

Kdo z nás dvou ztratil víc?

.neplač, protože to skončilo; buď ráda, že se to stalo. ano, mám jednu úžasnou životní zkušenost

.páá /od teď už zase jenom Olivka/

Život je to, co se děje, když se zabýváme jinými věcmi. (John Lennon)

 Prázdniny utekly jako voda. Což není nic nového pod sluncem, neboť tuhle skutečnost vědí už děti na základce. Ovšem každý rok od nás prchají stále rychleji. To je ještě smutnější fakt než jejich samotný konec.
Ksichtokniha mě zásobila fotečkama a informacema, kterak jedna XX je se svým XY kdesi v tramtárii. Anebo jenom s jinými XX, nebo s vícero XY nebo prostě tak. Olivka jen tiše záviděla a na uklidnění si říkala, že se jí za dovolenou utrácet stejně vůbec nechce. Je trochu skrblík. Naštěstí se v tomto ohledu kdysi s panem T.M. shodli. Ale jeden víkend strávený spolu by neuškodil. I kdybychom byli jen doma.
Přestože si ze mě v práci dělali srandu, že bych určitě klidně chodila ještě měsíc navrch, pravda byla taková, že jsem toho měla možná už po dvou týdnech plný zuby. Přišlo mi, že se mi nedaří. Naštěstí se to vybralo na poslední týdny /ta "smůla", energie stále ubývala/. I tak jsem byla smírně ráda, že jsem minulý pátek skončila. Konečně jsem se mohla v klidu vyspat!
Ještě než jsem skončila, jsme se s naší "bandou" propadli do 15. století k husitům. Statečně jsme se s holkama bily na vozech a nakonec prchly. Jednou jsme neměly ve scénáři smrt /děkuji, Pepíno!/. Vrátila jsem se domů lehce rozčarovaná, s dozvuky nedorozumění z pátka. Vůbec ne tak spokojená, jak jsem si přála.
O týden později jsme se s panem T.M. nalodili k babičce s dědou /babička si mimochodem koupila stejnou kabelku jen v jiné barvě jako já začátkem léta - přeci jen, ta naše "příbuznost" je prostě vidět/ a vyrazili na Přívory. Na přesně určeném místě jsme si postavili stany a K+Z dorazili jako vždy až po stavění gotičáku. Tomu už se vážně nemůže nikdo divit. Byla jsem nakřápaná, týden před tím jsem se nervovala kvůli přihlašování na předměty, které bylo v pátek /výjimečně nabušený pátek/, a tak jsem chytila bacil, který pravděpodobně po nás prksla kolegyně. Doufala jsem, že to vyléčím alkoholem, ale trvalo to ve výsledku oba dva dny. Ten první večer jsme s panem T.M. strávili v taverně s Keltem a jeho bandou. Hrál tam jeden pán na kytaru, k tomu se přidala Domča coby houslistka a bylo to kouzelné.
V sobotu ráno nás probudil ruch kolem stanu, ale ven nás nevyhnal. Kdyby vyhnal, zjistili bychom, že nám téměř před vchodem umístili ohniště. Naši libuňstší prarodičové ale naštěstí vyjednali jeho přesunutí do bezpečné vzdálenosti od našich příbytků.
Už ráno se ukázalo, že přes den bude teplo a krásně, a tak jsem tam převážnou část dne pobíhala jen ve spodních šatech. Pár hodin před bitvou jsme si sedly s holkama ke vstupu a když už jsme konečně mohli odejít, skončila bitva. Nic jsem z ní neměla, ale snad byla pěkná /vesničku měli teda sakra moc pěknou, to se musí nechat/.Na chvíli jsem se svalila do stanu, jen jsem si chtěla na chvíli zavřít oči, něco podobného měl možná v plánu můj drahý spolubydlící, a když jsme tedy oči znovu otevřeli bylo před pátou. Po návratu ze slušně vypadající toalety /můj věčný problém, já a toitoiky/, jsem na sebe jenom hodila druhou vrstvu a pádili jsme se podívat na obřad - svatbu, abyste věděli. Po valnou většinu přítomných byl právě toto vrchol dne /co bitva, že/. Vypadalo to krásně, projít špalírem musí být něco /přesto se to v představách o mojí případný svatbě nevyskytuje, vůbec žádné dobové kostýmy, nic/. Když zábava maličko ustala na mrtvém bodě, odebrali jsme se opět do taverny, kde jsme vyřvávali až do půlnoci a možná i dýl.
Ráno jsme sbalili velký stan, naše vlastní, naložili jsme a po menších zmatcích odjeli. Při skládání našeho stanu jsem zachytila pohrdavý pohled K, která říkala, že ji zajímá, jak dlouho mě tohle bude bavit. Dlouho, má drahá K. Jinak se mi to v našem přebytečným volným místem nepříliš oplívajícím bytě nikam nevejde.
Už ve svém volnu jsem skočila do HK na zápis. Nuda. Dvakrát projít frontou a pak v jedenáct odejít. V menze jsme se s holkama skvěle nadlábly. Fakt, ta kvalita u nás jde strmě nahoru. Cestou na bus jsem se jen tak stavila v jednom sekáči a naprosto jsem se tam zamilovala do šatů. Plesových. Černých se stříbrnou výšivkou. Ke smůle mojí peněženky mi sedí, a tak jsem s nimi šťastně odkráčela na bus domů. Cestou jsem spala s hlavou na okénku a do dneška mě z toho bolí hlava.
Teď se mi nic nechce. Chtěla bych být déle doma, válet se ve svojí posteli sama ale i se svým drahým a užívat si volna. Příští rok si to musím lépe zorganizovat.

.mějte se krásně a kdyby něco...

.tak páá

Jestliže jde vše podle plánu, stala se někde chyba. (Murphyho zákon)

... aneb jak jsem přizpůsobila svůj život dávno vybranému nadpisu.

Tři plesy? Heh... ale začněme pěkně od začátku, od začátku letního semestru.

Do nového semestru jsem se vrhla doslova po hlavě. Zakopla jsem totiž hned první den na přechodu. Potvrdila jsem si tak velice důležitou úlohu rukou - bez nich bych měla nádhernou silniční lišej i v obličeji a ne jenom na koleni. Ve čtvrtek na to jsem se Štěpou vyrazila na divadelní představení Poslední trik G. M. Dokonalé. Musím to vidět ještě jednou.
Přede mnou byl první z plánovaných plesů. Fajn, fajn, fajn. Jen Hancul pár dní před tím skončila na nemocenské a mně se v pátek ještě přitížilo /nějaká mrcha mrškovatá prolomila moji imunitu/, takže to bylo jasné. Nikam nejedu. Budu šít. Stejně bych to nestihla.
Nastarýkolena - Svět je zlej 
Z našeho plesu jsem určitě byla drobet nervozní. Výzdoba byla hotová, tance naučené, hromadka připravená... ale stejně, taky ještě nemusí přijít lidi, že.
Ale přišli. Přišlo jich prý celých 134, což je krásné. Tombola zmizela prakticky hned, co jsme s ní vyrazili mezi lidi. Ale asi bylo moc zmatků...
Předtančení dobré. Jako šlo to. Pocit dobrý.
Přijely holky: Kája sbalila do auta Lae a Kláru a přišly se podívat, jak to u nás vypadá. Ale teda musím říct, že se lidi hodili do gala - těch krásných šatů :)
Hromadka se mi moc líbila. Samozřejmě to nebylo proto, že mi hned na začátku zastřelili Ravena :) prostě to mělo dobrý nápad. Jistě, z pohledu člověka, co se scénikou zabývá víc, to muselo mít nějaké mouchy, ale nám to bohatě stačilo. Ano, byla by škoda, kdyby to kluci zahodili.
Byla půlnoc a my vběhli do UV světel a zatočili, co jsme uměli. Libuňští jsou úžasné publikum, to se musí nechat.
A pak volná, převážně kecací zábava /i když je pravda, že jsme si i zatancovali/ až do tří do rána, maličko úklidu a jít chrnět do tělocvičny. Na žíněnku, hurá :)
Ráno jsem utekla brzo, dalšímu úklidu jsem se vyhnula. Ale moc jsem se neučila, po pár hodinách spánku jsem byla taková zpomalená čím dál tím víc... až jsem šla spát.
Dva - Nanuk
Celou dobu jsem byla přesvědčená, že na irský ples půjdu. Jenže v úterý se Mikimu narodila dcera a ve vzduchu viselo, že by přijel v sobotu a že by se to řádně oslavilo. Pochybnosti ve mě hlodaly a hlodaly až v pátek jsem svůj měsíce promýšlený plán zahodila a rozhodla se strávit další noc mimo domov a ne spořádaně na plese.
A tak se tedy stalo, že moje plány vůbec nevyšly tak, jak jsem si původně myslela. Ne že by všechny náhradní řešení byla špatně, to ne. Když si to tak řeknu, tak vlastně co v mojím životě bylo podle plánu? Podle původního plánu... možná tahle škola, to byl jeden z prapůvodních plánů.
Luboš Odháněl - Kejklíř
Před námi sezona a plány, jak ji využijeme. Přede mnou 10 týdnů školy a pak 5 týdnů zkouškového a po něm snad tři měsíce prázdnin /z toho dva měsíce brigáda, dva týdny praxe/. A třeťák, pomalu polovina studia. Paráda.

/Při pohledu na ty fotky od Káji si říkám, že bych se měla někdy postavit před zrcadlo a nacvičit si úsměv./

Další zlomené srdce Kloboučníkem. Nedobytná pevnost, tak je to.
Že mně až po těch měsících došlo, že se krásně stanu předmětem řečí, když si začnu s někým ze skupiny... ale tak ať je koho drbat, že.

.mějte se krásně a k jaru hrdě vstříc

.páá

foto: andysek93

V mládí ztrácíme rozum kvůli lásce, později ztrácíme lásku kvůli rozumu. (François-René de Chateaubriand)

.dobývání tvrze.Kocour se urputně brání.

/Neříkám, že obrázky jsou chronologicky./
Tak teda poslední akce sezóny je za námi. Ach jo!

Na čaji s Klárou a Lae bylo krásně. Masala a zelený čaj. Pak jsme se rozhodly zajít se ještě najíst, a tak jsme si v italské restauraci /kde dříve byla mexická/ daly vegetariánskou pizzu a pizza chleba se slaninou. Výborné, mohu vřele doporučit. Rozvezla jsme holky domů a pak jsem se domů zavezla sama a s sebou jsme od nich měla z Paříže sadu korálků :)
V pondělí jsem dorazila do HK. Tak tedy nový semestr, dobře.
Začali jsme laborkama, po nich jsem odpoledne měla spoustu času, chtěla jsem se sejít se Štěpou, ale nakonec z toho sešlo.
Jo, mít další laborky do půl deváté večer? žádný problém, vítejte na cvikách z orgány. Izolovat ibuprofen nakonec nebylo tak zlé, jak se v prváku vyprávělo, a dokonce jsem viděla kouzlo, ze kterého jsem měla radost jako malé děcko: iniciaci vzniku krystalků v roztoku třením skleněné tyčky o dno nádoby /zevnitř samozřejmě/. Po příchodu domů jsem se sáhodlouze rozmýšlela, mám-li jít na party či ne, nakonec jsem si to ospravedlnila tím, že si prostě to pivo dát musím, abych si vyléčila prasklý koutek, co mě trápil už víc jak týden. Inu, party byla průměrná, ale koutek se mi zahojil!
Ve čtvrtek jsem se konečně viděla se Štěpou. Prošly jsme HK, v pubertálním výlevu jsme si koupily velké placky s kdovíčím /ale jsou pěkné/, Štěpa má nové šaty, já modrý pletený baret. Zbylé plány nevyšly tak úplně, jak jsem chtěla, nicméně jsem večer neseděla doma, ale s holkama vyrazila do čajovny. A to bylo samozřejmě velice fajn :)
V pátek jsem frčela po přednáškách do Libuně. Vlakem. A měla jsem takovou tu náladu stávkovat, být protivná a nevím co ještě, takže jsem se ve výsledku vůbec nehlásila na nádraží ani v narvaném vlaku k Ravenovi, který o mně neměl nejmenší ponětí.

.a jde se střílet.

V sobotu ráno jsme na místo s Hancul dorazily trochu se zpožděním jejím novým fárem. Ale to snad tolik nevadilo. Trochu mě překvapila přítomnost Acháji a Kocoura /nikoliv nemile/, zbytek jsem snad čekala. Nejdřív to vypadalo, kdovíkolik skupin nás nepřijede podpořit, ale nakonec to byla ta stará známá skvadra Lužických a Dargaardu obohacených o několik málo členů z jiných skupin. Ale dalo se to, k tomu se dostaneme.
Dala se vařit polévka, začaly se péct placky. Udělal se nácvik, trochu se to špláplo /krásná hantýrka/ a pak jsme se vrátily k plackám. Hancul byla u hudby, Romča měla předčítat, pár vesničanek a dva zlý šlechtici se svými muži. Inu, ve výsledku to pak tedy vypadalo takhle. Olivka dělá ostudu s kosou /já ale sekat umím!/, Kocour /ten neskutečný sympaťák! Achájo, to ti jeden musí závidět!/ brání tvrz, Raven si hraje na kata a všichni jsou vlastně nakonec pobiti a zabiti. Tak, zlo má být zničeno.
Byli tam naši, tentokrát jen s Lukym. Trochu jsem byla s nimi, trochu ne. Začalo se trochu sklízet, trochu moc brzo mi přišlo, ale dobře, aspoň jsme to nemuseli v neděli.
Pánové vymysleli další hru, něco jako vybíjenou. Házet neumím a dostat ránu tenisákem mě vůbec nelákalo, tak jsme se s holkama jen dívaly.

.tak, Olivka se brání Lukášovi, který ji podle ní měl zabít.
nezabil, zahnal.

V sedm jsme jeli zase pryč. Lukáš nás /tedy Hancul a Káču/ u kecal, abychom jeho známýmu na svatbě zatočili. Jenomže tou dobou už v noci byla strašná zima, holky byly stále ještě trochu nemocné, a tak jsem pak každému hlásila, že jsem na Hancul kvůli tomu v pátek byla hodně nepříjemná. Nicméně nechtěla jsem být ta špatná, a tak jsme šla. A jako teda relativně dobrý, no. My to prostě pokazíme vždycky, takže škoda mluvit.
Vrátili jsme se o hodinu později, než jsme plánovali. U ohně ještě seděla spousta lidí, všechny lavičky byly obsazené, a tak jsem si sedla do ohniště a čekala, až se uvolní nějaké příhodné místo. /A Miky se mě snažil utopit pivem./ Když se díky migraci lidí kousek uvolnil, chopila jsem se příležitosti a přesedla si. Bylo mi nabídnuto víno, následně i hrneček /plecháček, kam se hrabe můj ošklivý bílý, který jsem si ještě neosmaltovala/, a tak jsem nabídku přijmula :) Ovšem když jsem se možná po dvou hodinách a dvou hrnečcích vína postavila, to se to točila hlavinka.
Prostor kolem ohniště se vylidňoval. Nejdřív jsme tam byli v šesti, pak ve čtyřech a nakonec jsme tam zůstali jen sami dva. Oheň pomalu dohoříval, Olivce se zavíraly oči, a když je jednou otevřela už svítilo pouliční. A tak jsme se pobalili a šli po čtvrté ráno do sokolovny spát.
Když jsme se ráno sešli na faře, snažili jsme se to všechno sklidit. Hancul vyfasovala nálepku s erbem na svého nového oře a pak jsme jeli domů.
Očka se mi zavírala, nicméně musela jsem si dodělat protokol na morfu /a vyplatilo se, dostala jsem pochvalu!/. Pak už jsem se jenom musela dokopat jít si sbalit, abych mohla v pondělí ráno zase odjet do HK...

.naše dokonalá padací brána. bez vodního příkopu.
to jen tak někdo nemá!

Pokud si neumíte představit zmatenou Olivku s myšlenkama všude jinde, jen ne tam kde by měli být, tak to jste ji měli vidět v úterý. Vyrovnává si sešity na angličtinu, když tu zjistí, že ta žlutá knížka, kterou vzala ve svojí poličce, není angličtina nýbrž analytická chemie. Šla jsem si tedy knížku půjčit od učitelky, ta mě nazvala opicí a doporučila mi, míň myslet na kluky. Tak tedy dál, sešit na orgánu mám úplně doma a pak už se snad žádné pohromy nekonaly. A když jsem se konečně v půl čtvrté zastavila, veškerá ta zvláštní nálada zmizela, opadla a všechno bylo zase najednou pryč...
Sezóna skončila, těšit se můžu leda tak na náš ples. A příští rok. Teď hlavně musím dát orgánu, morfu a imunu, prostě nějak prolést /ideálně na první pokus/ zimákem a budu neskonale šťastná. Šťastná po té řekněme profesní stránce.
Na ruce mám skvrnu od činidla, která z dálky vypadá jako pořádný škrábanec. A v plášti se tvoří další dírky...

.tak se tedy mějte krásně, skládejte klidně básně a pobíhejte po světě s úsměvem na tváři, protože život je přeci krásný

.páá

Zprávy z bitevního pole se poněkud rozcházejí: podle jedné jsme padli na hlavu, podle druhé jsme dostali na prdel.

Tak se nám Gazzy oženil.
V týdnu před svatbou jsme se na FB snažili domluvit na nějaké lumpárně, ale demokracie je nejhorší způsob vlády. Chytila jsem se Hanculinýho nápadu a daly jsme hlavy dohromady a vymyslely smlouvu pro novomanžele a koupily jsme takové hrozné hlouposti. V pátek to rozsekl Kloboučník a o překvapení se postaral raději sám.
Ten pátek jsme byli v hospůdce. S Vaškem, bez George. Danča se s ním totiž po 5 letech rozešla. A tak skončil další vztah na celý život.

.naši, mávající Pepíno u škarky, vyzývavá kanonýrka (1)

V sobotu jsem si lehce přivstala, abych to všechno stihla. Na dárky jsem přidělala cedulky, tužkou jsem si načrtla psaní do přáníčka /které jsem malovala/, když mi volá Hancul, že nestíhá a že mám napsat tu smlouvu. Bezva. Nadšená jsem nebyla, ale vybodnout se mi na to taky nechtělo, a tak jsem se toho úkolu musela zhostit.
Konečně jsme byli na cestě, ani jsme nepřijeli pozdě a poslední. Kloboučník s Pepínem a Ravenem už vyráběli první "sudičky", a tak jsem jim šla pomoct. Hancul jsem do ruky vtiskla přáníčko, ať ho ostatní taky podepíšou. Byla jedna, rychle jsme popadli věci a mastili k Humprechtu. Svatebčané ale nikde. Naše smlouva stihla prokolovat, modlila jsem se, aby tam nenašli nějakou chybu, aby nám to nezkritizovali. Nakonec se rozhodli, že bychom to měly přečíst nahlas, ale my to s Hancul s radostí přenechaly Mikymu.
Konečně dorazili, byl obřad a po obřadu jsme na ně počkali před zámečkem. Tam je uvítal svým zvučným hlasem Miky a jal se předčítat smlouvu, které se ke konci už všichni smáli. Uff. S Hancul jsme předaly dárky: zvoneček pro Gazzyho na Romču, váleček pro Romču na Gazzyho. Pak se mluvení ujal Kloboučník a dal jim za úkol společně se chopit sekery a rozseknout dýni. Poslední věc, co jsme měli připravenou, bylo vybrat si sudičku. To byla lahev alkoholu zabalená do bílého krepáku s hlavičkou a kartičkou s přáním. Romča si vybrala "hodně trpělivosti", Kloboučník přinesl půllitry a opravdu, vidět ten Romči výraz, když je viděla :) V půllitrech se ovšem ukrývaly panáky, a tak si tedy naši drazí novomanželé připili vínem. Pánové jim vystřelili salvu z palných a pak se to už trochu rozuteklo. My jsme ještě možná hodinu kecali na parkovišti, Kloboučník nám pochválil naši smlouvu. A pak jsme jeli domů.

.děti jako bubeníci. nejenže to znělo nádherně,
ale bylo to i tak roztomilý! (2)

V neděli jsme stavěli tvrz na Libuň. To bylo taky fajn, pršelo nám až asi poslední necelou hodinu, tak to už jsme nějak přežili. Pak jsme zajeli na hrad k Pétě, seděli jsme u dvou stolů a my s Hancul nakonec emigrovaly k té lepší společnosti.
V týdnu jsem opět šila. Konečně jsme se dostala k pásku, taštičce na něj a taky jsem si našla čas na tu maličkou kabelku, kterou jsem našla na jiném blogu.
V pátek jsem naházela věci do přiměřeného množství tašek, odjela do T. a tam si nás vyzvedla Hancul. frčeli jsme si to krásně po dálnici do Prahy. Ovšem v Phe nás navigace hnala přes zasekané centrum, což už bylo o nervy nás všech, Hancul zejména. Nakonec se ale ta pláň před námi zjevila a my přeci jen na tu Bílou horu dorazili.
Postavili jsme si bydlení, navštívili supermarket /pro příště jídlo opravdu řešit nebudu/. S Hancul jsme to zabalily velice brzo, při naší mlčenlivosti jsme se neměly s kým bavit, zbytek tlupy dorazil až v sobotu. Spaly jsme v autě.
Ach ano, obléct se v autě do kostýmů, ve kterých jsme ještě nikdy nebyly, jo tak to nám trvalo pomalu hodinu. Nasnídaly jsme se, později si i prošly stánky. No, nic moc mě nenadchlo, i když jsem chvíli uvažovala na náramkem od Woodyho, ale nakonec jsem se na to úplně vybodla.
Oběd v autě. Dva buřty, ať žije zdravá výživa. Bylo kolem jedné, když jsem zahlédla auto Zdendy a Kačky. Jako vždy podstatně dýl než co mi pravděpodobně Kloboučník v noci tvrdil, že přijedou. Ale hlavně, že tam byli.
Ode tří byla bitva. Já chtěla fotit, Hancul se ke mě jako divák přidala a Kamča se taky nenechala zlákat na roli markytánky. Tak jsme tam poslali za ženy jen Vašku a Lídu.

.nástup našich do bitvy, Káča s praporem (3)

Bitva byla jaksi pro nás jako diváky poněkud nudná. Prostě po sobě chvíli stříleli, pak se přetlačovali, naše pak převálcovali a pozabíjeli /náš drahý praporečník - Kačka - hrdě padl/ a byl konec. A hurá na pivo!
Znovu jsme se pokusili společně si projít stánky, ale naši to na dobu neurčitou zakempili u Hada. Později jsme objevili kouzlo nevyzrálých jedlých kaštanů a snažili se najít někoho, kdo si je zabodne do ruky. Kloboučník se Zdendou a Pepínem tam s nimi zkoušeli jakousi hru, ale když jsme je po sobě později večer házeli, tak to bylo určitě lepší.
S Hancul jsme vypily víno. Jednou pro změnu moje :) Vypadalo to, že tu noc bylo tepleji než předchozí. Ale to asi není podstatné. Přetahovali jsme se na lavičkách, občas jsem se z ní sesunula na zem, ale úplně nakonec jsme skončili u zbytku v přístřešku. Trochu jsem usínala /celá já/, ale rozsekla to až Hancul, která zavelela, že jde spát. Došla jsem si k ní do auta pro věci a něž jsem se vrátila, v přístřešku bylo zhasnuto a před ním poslední dva opozdilci. A já :)
Chladnou noc jsem /jsme?/ ve stanu přežili vlastně docela dobře. Asi. Vstávali jsme v devět, ale už dlouho před tím jsem venku slyšela hlasy.
Sbalili jsme si, připraveni po bitvě hned odjet. Čas se čile /ani ne líně, ale opravdu čile/ dohrabal téměř k bitvě. Z nudy, která před ní nastala, šel Kloboučník s Lumírem hrát šachy, ale podle středověkých pravidel. S Hancul jsme se nakonec rozhodly doprovodit naše do bitvy jako markytánky. Mrtvola - Kloboučník - mě poslal pryč, a tak jsem šla oplakávat Zdeněčka - a přesně tak jsem na videu /a hledejte!/.
Rychle jsme se rozloučili a s velmi špatným pocitem, že jsme nepomohli, jsme odjížděli domů.
Rozhodně to byl vynikající víkend, když to shrnu. Ale musím se přiznat, že nebýt Kačky, Zdendy a Kloboučníka, bylo by tam minimálně o polovinu srandy míň.

.pohoda před nedělní bitvou (4)

Ve středu jsem naposledy zaskakovala v práci. A zrovna jsme jeli starým pickupem, protože odpoledne si jely pošťačky pro auta úplně nová. Modrá, se znakem :) Jen jsem si v té staré herce málem zapomněla kabelku. "A není zamilovaná?" ptala se šéfová, když mě slyšela, jak to hlásím mámě.
Ve čtvrtek jsem se stěhovala na kolej. Po třech měsících opět zpátky. Máme trochu jiný pokoj, stejné patro i budova. Trochu zabydlené to mám, ale ještě ten večer jsme odjížděla domů. Nějak se mi tam moc nechtělo zůstávat.
Doma je pro mě všude tam, kde se cítím dobře. A dobře se cítím mezi skvělými lidmi, kteří vytváří skvělou atmosféru. Jsem doma snad na každé bitvě, na každém vystoupení. Ale proč nejsem doma v HK, kde skvělé lidi mám taky?
Zítra jdu na čaj s Klárou a Lae. V neděli trénink. V pondělí do HK a v úterý začátek semestru. Začátek blázince, který snad zvládnu. Já v to věřím!

.tak se mějte jako vždy krásně

.páá

P.S.: Pořád jsem tvrdila, že nechci pracovat s lidmi, nejraději někde sama, nikoho nepotkat. Vidíte, a teď si nepřeju nic jinýho, než moci někomu popřát krásný den.