Kostýmové nezbytnosti

Tyhle dvě záložky celkem ve velkém už dlouhou dobu zanedbávám. Pokusím se to trochu napravit.

Vždycky mám velkolepé plány na to, jak mají moje kostýmy vypadat, ale do konce to dotáhnout obvykle nestihnu. Pokoušela jsem se tedy během září dohnat resty.

.váček ke třicítkovému kostýmu. vzhledem k velikosti lze použít i jako slušivou čepičku :)

.tady vidíte celou výbavu: starou taštičku, spíchlou kdysi dávno velmi narychlo, nový váček, vějíř a facalítek. V dobové věrohodnosti to stále silně pokulhává, já vím.

.pásek k honosným gotickým šatům. Ten už se jakž takž podobá tomu, co by to mělo býti. I když podle obrázků, co si vybavuji, nebyly ozdoby tak nahusto a přezku by pravděpodobně taky řešili jinak.

.předlouho jsem nemohla najít ten správný, rozumně malý, zlatý filigránek, až jednoho dne se usmálo štěstí. Osobně jsem s výsledkem spokojená.

.posledním výmyslem je gotická taštička. Rozešitou jsem ji měla od dávné realizace šatů, ale tou dobou nebyl už čas dořešit ucho a třásně. 

.což možná bylo dobře. Na Medieval Silkwork jsem našla zmínku o takovýchto uzlících a neodolala jsem si je nevyzkoušet. Výroba je celkem snadná, pokud se to toho kompletně nezamotáte. Vypadají hezky. A jsou dobové.

Nezkušený člověk miluje vždy toho, kdo nemá chuť jeho lásku opětovat. (Robert-pierre Desnos)

Pomalu, ale vážně velice pomalu přivykám pocitu, že sezona pro nás už definitivně skončila. Kostýmy vyprané, posledních pár kousků čeká na dosušení, složení a ukrytí ve skříni před trapnou realitou mého života.
Na Mělník jsem nakonec táhla pomalu vše, co se dalo. Tance, šenkýřka, průvod v gotice. A to jsem původně odřekla Bílou, protože jsem byla líná se táhnout s druhým kostýmem. Jsem prostě blbá.
Bylo to super. Bylo to velký a na to Olivka není zvyklá. Ohromné trhy, tuna lidí a za plotem řvoucí atrakce. Na ruce camradlo (čti: ten papírový náramek, co se nosí na fesťácích), které neladilo s žádným kostýmem. Burčák /hmm.../, co jiného.
V okénku mezi vystoupeními jsme zašli na oběd. Najít volnou restauraci, kde bychom se vešli všici od nás bylo těžké, první dva pokusy nám nevyšly. Nakonec jsme se v jednom podzemí krásně rozdělili ke dvěma stolům, já se přifařila ke klukům, co pokračovali na Bílou /ale taky těmi, se kterými jsem byla na Úštěku; jo no hádejte, jistě, patří k nim Pepíno i Kloboučník/, objednali jsme si jídlo, pití a čekali. No dočkali jsme se :) Pak jsme se jen rychle vrátili, Olivka pošťuchovaná kým jiným než Kloboučníkem. Nacpala jsem se do šatů, nechala se zašněrovat. A pak mne můj drahý tanečník upozornil na celkem nemilý nedostatek - rozvázaly se mi uzlíky a měla jsem tím pádem na pozadí tak trochu díru /a pod tím bílou spodničku, ehm/. Pak už bylo vše v pořádku, Kloboučníkovi další knoflík neuletěl /ten jeden jsem mu při obědě přišila/ a já si zase tolik na šaty nedupala /jen na Janinku ano/. Nespadla jsem na těch kostkách a ani nikdo jiný. Kluci odjeli, já zmizela z dohledu ostatních a došívala si pásek. Průvod mne trochu zklamal, byli jsme na konci za námi už jen jedna trojice a policisté, kteří nás doprovázeli, a lidé si jich všímali spíše než nás. Večer pak stál ovšem za to, prodloužili jsme si život na historkách o dárkových poukazech na let vrtulníkem, hororových sprchách a moři s pijavicemi. Nedalo se nesmát.

To jsem se to zase rozepsala...

Odstěhovala jsem se na kolej, snad už naposledy. S mámou jsme si pak došli na oběd, poté koupit knížku na Vánoce a nakonec zajít neplánovaně do hrabáku, kde jsem byla týden před tím. Vyplatilo se, a já odcházela s novým značkovým kabátem. Hurá, odpalte ohňostroje, Olivka má po dvou letech shánění nový kabát, ve kterém nebude vypadat jako drban!
Ve čtvrtek zase pošta, nic moc vám povím, moji milí. Na cestě do práce máme dvě uzavírky, z čehož jedna je dost na nic - na jediné pořádné silnici, která do toho města a zpět vede (pak už zbývá jen dálnice a dvě "cesty pro jedno auto", ta třetí podobná cesta jen z jiné strany je rovněž celé léto zavřená). Sranda, viďte?
A dneska jsem nemohla půl hodiny nastartovat sekačku. Prostě jsem ji nemohla natáhnout. už jsem se viděla, jak mámě oznámím, že jsem nic neposekala, páč to prostě jako nešlo, ale najednou to chytlo a já jela. Náramná zábava na dopoledne /ale mne to vážně moc baví!/. Odpo jsem podle naší nové kuchařky vařila, teda vlastně pekla. Vaření mne baví víc, tohle bylo takové nijaké, nekreativní. Ale výsledek je dobrý a chutný a o to jde.

Ještě týden flákání a pak hurá! do toho ústavu finišovat jednu z dalších etap mého života.

Co když je to všechno jenom o tom, jaké tomu dáme jméno?

.mějte se krásně

.páá

Jestliže jde vše podle plánu, stala se někde chyba. (Murphyho zákon)

... aneb jak jsem přizpůsobila svůj život dávno vybranému nadpisu.

Tři plesy? Heh... ale začněme pěkně od začátku, od začátku letního semestru.

Do nového semestru jsem se vrhla doslova po hlavě. Zakopla jsem totiž hned první den na přechodu. Potvrdila jsem si tak velice důležitou úlohu rukou - bez nich bych měla nádhernou silniční lišej i v obličeji a ne jenom na koleni. Ve čtvrtek na to jsem se Štěpou vyrazila na divadelní představení Poslední trik G. M. Dokonalé. Musím to vidět ještě jednou.
Přede mnou byl první z plánovaných plesů. Fajn, fajn, fajn. Jen Hancul pár dní před tím skončila na nemocenské a mně se v pátek ještě přitížilo /nějaká mrcha mrškovatá prolomila moji imunitu/, takže to bylo jasné. Nikam nejedu. Budu šít. Stejně bych to nestihla.
Nastarýkolena - Svět je zlej 
Z našeho plesu jsem určitě byla drobet nervozní. Výzdoba byla hotová, tance naučené, hromadka připravená... ale stejně, taky ještě nemusí přijít lidi, že.
Ale přišli. Přišlo jich prý celých 134, což je krásné. Tombola zmizela prakticky hned, co jsme s ní vyrazili mezi lidi. Ale asi bylo moc zmatků...
Předtančení dobré. Jako šlo to. Pocit dobrý.
Přijely holky: Kája sbalila do auta Lae a Kláru a přišly se podívat, jak to u nás vypadá. Ale teda musím říct, že se lidi hodili do gala - těch krásných šatů :)
Hromadka se mi moc líbila. Samozřejmě to nebylo proto, že mi hned na začátku zastřelili Ravena :) prostě to mělo dobrý nápad. Jistě, z pohledu člověka, co se scénikou zabývá víc, to muselo mít nějaké mouchy, ale nám to bohatě stačilo. Ano, byla by škoda, kdyby to kluci zahodili.
Byla půlnoc a my vběhli do UV světel a zatočili, co jsme uměli. Libuňští jsou úžasné publikum, to se musí nechat.
A pak volná, převážně kecací zábava /i když je pravda, že jsme si i zatancovali/ až do tří do rána, maličko úklidu a jít chrnět do tělocvičny. Na žíněnku, hurá :)
Ráno jsem utekla brzo, dalšímu úklidu jsem se vyhnula. Ale moc jsem se neučila, po pár hodinách spánku jsem byla taková zpomalená čím dál tím víc... až jsem šla spát.
Dva - Nanuk
Celou dobu jsem byla přesvědčená, že na irský ples půjdu. Jenže v úterý se Mikimu narodila dcera a ve vzduchu viselo, že by přijel v sobotu a že by se to řádně oslavilo. Pochybnosti ve mě hlodaly a hlodaly až v pátek jsem svůj měsíce promýšlený plán zahodila a rozhodla se strávit další noc mimo domov a ne spořádaně na plese.
A tak se tedy stalo, že moje plány vůbec nevyšly tak, jak jsem si původně myslela. Ne že by všechny náhradní řešení byla špatně, to ne. Když si to tak řeknu, tak vlastně co v mojím životě bylo podle plánu? Podle původního plánu... možná tahle škola, to byl jeden z prapůvodních plánů.
Luboš Odháněl - Kejklíř
Před námi sezona a plány, jak ji využijeme. Přede mnou 10 týdnů školy a pak 5 týdnů zkouškového a po něm snad tři měsíce prázdnin /z toho dva měsíce brigáda, dva týdny praxe/. A třeťák, pomalu polovina studia. Paráda.

/Při pohledu na ty fotky od Káji si říkám, že bych se měla někdy postavit před zrcadlo a nacvičit si úsměv./

Další zlomené srdce Kloboučníkem. Nedobytná pevnost, tak je to.
Že mně až po těch měsících došlo, že se krásně stanu předmětem řečí, když si začnu s někým ze skupiny... ale tak ať je koho drbat, že.

.mějte se krásně a k jaru hrdě vstříc

.páá

foto: andysek93

Prázdninové šití

Konečně jsem ten testík napsala. Hurá.

Jsme pomalu v polovině semestru, ale Olivce to tak vůbec nepřipadá. Čas od času vyrazí se Štěpou do města, celkem pravidelně je s archeology... a žije.

Jana usoudila, že už dlouho trčíme na kolejích, takže si příští čtvrtek někam vyrazíme. A prý by to chtělo další skupinovku /o tu první jsem přišla/. Stresu je moc, tak potřebujeme víc odreagování.

A tréninky budou. Asi jednou za 14 dní zatím. Ten další je 17. 11. A jsem malá šéfová pro ohňovkáře a Hancul s Kloboučníkem jsou noví členové rady.

A teď už jen malý přehled téměř celého mého prázdninového šití.

.celý komplet, taštička i s páskem. vybavení pro markytánku.

.pásek. co chvíli jsem chodila a ukazovala ho rodičům, jak se mi líbil. trochu se krčí,
chtělo to pevnější látku. nebo víc vrstev.

.zadní strana taštičky. vejde se do ní akorát moje peněženka, mobil a jelení lůj.

.plecháčky, obalené prostíráním, aby nepálily, když si do nich udělám horký čaj.
(ten bílý se tu snad příští rok objeví a už nebude čistě bílý)

.prostírání. piplačka se čtverečkama, který stejně nebyly stejný.

.ovšem z rubu je každý jiný.

.a konečně moje maličkatá kabelka, kterou jsem si šila podle návodu, co jsem našla na jednom blogu.

.ale luxus, má tři kapsy!

.a velký zelený knoflík, který jsem si koupila jen tak a on se tam náramně hodil.

Zprávy z bitevního pole se poněkud rozcházejí: podle jedné jsme padli na hlavu, podle druhé jsme dostali na prdel.

Tak se nám Gazzy oženil.
V týdnu před svatbou jsme se na FB snažili domluvit na nějaké lumpárně, ale demokracie je nejhorší způsob vlády. Chytila jsem se Hanculinýho nápadu a daly jsme hlavy dohromady a vymyslely smlouvu pro novomanžele a koupily jsme takové hrozné hlouposti. V pátek to rozsekl Kloboučník a o překvapení se postaral raději sám.
Ten pátek jsme byli v hospůdce. S Vaškem, bez George. Danča se s ním totiž po 5 letech rozešla. A tak skončil další vztah na celý život.

.naši, mávající Pepíno u škarky, vyzývavá kanonýrka (1)

V sobotu jsem si lehce přivstala, abych to všechno stihla. Na dárky jsem přidělala cedulky, tužkou jsem si načrtla psaní do přáníčka /které jsem malovala/, když mi volá Hancul, že nestíhá a že mám napsat tu smlouvu. Bezva. Nadšená jsem nebyla, ale vybodnout se mi na to taky nechtělo, a tak jsem se toho úkolu musela zhostit.
Konečně jsme byli na cestě, ani jsme nepřijeli pozdě a poslední. Kloboučník s Pepínem a Ravenem už vyráběli první "sudičky", a tak jsem jim šla pomoct. Hancul jsem do ruky vtiskla přáníčko, ať ho ostatní taky podepíšou. Byla jedna, rychle jsme popadli věci a mastili k Humprechtu. Svatebčané ale nikde. Naše smlouva stihla prokolovat, modlila jsem se, aby tam nenašli nějakou chybu, aby nám to nezkritizovali. Nakonec se rozhodli, že bychom to měly přečíst nahlas, ale my to s Hancul s radostí přenechaly Mikymu.
Konečně dorazili, byl obřad a po obřadu jsme na ně počkali před zámečkem. Tam je uvítal svým zvučným hlasem Miky a jal se předčítat smlouvu, které se ke konci už všichni smáli. Uff. S Hancul jsme předaly dárky: zvoneček pro Gazzyho na Romču, váleček pro Romču na Gazzyho. Pak se mluvení ujal Kloboučník a dal jim za úkol společně se chopit sekery a rozseknout dýni. Poslední věc, co jsme měli připravenou, bylo vybrat si sudičku. To byla lahev alkoholu zabalená do bílého krepáku s hlavičkou a kartičkou s přáním. Romča si vybrala "hodně trpělivosti", Kloboučník přinesl půllitry a opravdu, vidět ten Romči výraz, když je viděla :) V půllitrech se ovšem ukrývaly panáky, a tak si tedy naši drazí novomanželé připili vínem. Pánové jim vystřelili salvu z palných a pak se to už trochu rozuteklo. My jsme ještě možná hodinu kecali na parkovišti, Kloboučník nám pochválil naši smlouvu. A pak jsme jeli domů.

.děti jako bubeníci. nejenže to znělo nádherně,
ale bylo to i tak roztomilý! (2)

V neděli jsme stavěli tvrz na Libuň. To bylo taky fajn, pršelo nám až asi poslední necelou hodinu, tak to už jsme nějak přežili. Pak jsme zajeli na hrad k Pétě, seděli jsme u dvou stolů a my s Hancul nakonec emigrovaly k té lepší společnosti.
V týdnu jsem opět šila. Konečně jsme se dostala k pásku, taštičce na něj a taky jsem si našla čas na tu maličkou kabelku, kterou jsem našla na jiném blogu.
V pátek jsem naházela věci do přiměřeného množství tašek, odjela do T. a tam si nás vyzvedla Hancul. frčeli jsme si to krásně po dálnici do Prahy. Ovšem v Phe nás navigace hnala přes zasekané centrum, což už bylo o nervy nás všech, Hancul zejména. Nakonec se ale ta pláň před námi zjevila a my přeci jen na tu Bílou horu dorazili.
Postavili jsme si bydlení, navštívili supermarket /pro příště jídlo opravdu řešit nebudu/. S Hancul jsme to zabalily velice brzo, při naší mlčenlivosti jsme se neměly s kým bavit, zbytek tlupy dorazil až v sobotu. Spaly jsme v autě.
Ach ano, obléct se v autě do kostýmů, ve kterých jsme ještě nikdy nebyly, jo tak to nám trvalo pomalu hodinu. Nasnídaly jsme se, později si i prošly stánky. No, nic moc mě nenadchlo, i když jsem chvíli uvažovala na náramkem od Woodyho, ale nakonec jsem se na to úplně vybodla.
Oběd v autě. Dva buřty, ať žije zdravá výživa. Bylo kolem jedné, když jsem zahlédla auto Zdendy a Kačky. Jako vždy podstatně dýl než co mi pravděpodobně Kloboučník v noci tvrdil, že přijedou. Ale hlavně, že tam byli.
Ode tří byla bitva. Já chtěla fotit, Hancul se ke mě jako divák přidala a Kamča se taky nenechala zlákat na roli markytánky. Tak jsme tam poslali za ženy jen Vašku a Lídu.

.nástup našich do bitvy, Káča s praporem (3)

Bitva byla jaksi pro nás jako diváky poněkud nudná. Prostě po sobě chvíli stříleli, pak se přetlačovali, naše pak převálcovali a pozabíjeli /náš drahý praporečník - Kačka - hrdě padl/ a byl konec. A hurá na pivo!
Znovu jsme se pokusili společně si projít stánky, ale naši to na dobu neurčitou zakempili u Hada. Později jsme objevili kouzlo nevyzrálých jedlých kaštanů a snažili se najít někoho, kdo si je zabodne do ruky. Kloboučník se Zdendou a Pepínem tam s nimi zkoušeli jakousi hru, ale když jsme je po sobě později večer házeli, tak to bylo určitě lepší.
S Hancul jsme vypily víno. Jednou pro změnu moje :) Vypadalo to, že tu noc bylo tepleji než předchozí. Ale to asi není podstatné. Přetahovali jsme se na lavičkách, občas jsem se z ní sesunula na zem, ale úplně nakonec jsme skončili u zbytku v přístřešku. Trochu jsem usínala /celá já/, ale rozsekla to až Hancul, která zavelela, že jde spát. Došla jsem si k ní do auta pro věci a něž jsem se vrátila, v přístřešku bylo zhasnuto a před ním poslední dva opozdilci. A já :)
Chladnou noc jsem /jsme?/ ve stanu přežili vlastně docela dobře. Asi. Vstávali jsme v devět, ale už dlouho před tím jsem venku slyšela hlasy.
Sbalili jsme si, připraveni po bitvě hned odjet. Čas se čile /ani ne líně, ale opravdu čile/ dohrabal téměř k bitvě. Z nudy, která před ní nastala, šel Kloboučník s Lumírem hrát šachy, ale podle středověkých pravidel. S Hancul jsme se nakonec rozhodly doprovodit naše do bitvy jako markytánky. Mrtvola - Kloboučník - mě poslal pryč, a tak jsem šla oplakávat Zdeněčka - a přesně tak jsem na videu /a hledejte!/.
Rychle jsme se rozloučili a s velmi špatným pocitem, že jsme nepomohli, jsme odjížděli domů.
Rozhodně to byl vynikající víkend, když to shrnu. Ale musím se přiznat, že nebýt Kačky, Zdendy a Kloboučníka, bylo by tam minimálně o polovinu srandy míň.

.pohoda před nedělní bitvou (4)

Ve středu jsem naposledy zaskakovala v práci. A zrovna jsme jeli starým pickupem, protože odpoledne si jely pošťačky pro auta úplně nová. Modrá, se znakem :) Jen jsem si v té staré herce málem zapomněla kabelku. "A není zamilovaná?" ptala se šéfová, když mě slyšela, jak to hlásím mámě.
Ve čtvrtek jsem se stěhovala na kolej. Po třech měsících opět zpátky. Máme trochu jiný pokoj, stejné patro i budova. Trochu zabydlené to mám, ale ještě ten večer jsme odjížděla domů. Nějak se mi tam moc nechtělo zůstávat.
Doma je pro mě všude tam, kde se cítím dobře. A dobře se cítím mezi skvělými lidmi, kteří vytváří skvělou atmosféru. Jsem doma snad na každé bitvě, na každém vystoupení. Ale proč nejsem doma v HK, kde skvělé lidi mám taky?
Zítra jdu na čaj s Klárou a Lae. V neděli trénink. V pondělí do HK a v úterý začátek semestru. Začátek blázince, který snad zvládnu. Já v to věřím!

.tak se mějte jako vždy krásně

.páá

P.S.: Pořád jsem tvrdila, že nechci pracovat s lidmi, nejraději někde sama, nikoho nepotkat. Vidíte, a teď si nepřeju nic jinýho, než moci někomu popřát krásný den.

Je to bláznivá vlastnost mužů, že se stávají chladnými, když je ženy příliš milují. (Bettina von Arnimová)

Můj poslední týden v práci vypadal podobně, jako ostatní: bylo pěkně, rozumně pošty. I když balíci se sešli, tři balíky na pouť na Sychrov. Nu, ale zvládlo se to, poslední den to bylo asi nejvtipnější. Nevím, jak jsem toho dosáhla, ale za celých šest týdnů mi nepropršel jediný den /evidentně si to ve středu doženu/. Tak, to by bylo.

.ti praví oři pro rytíře! (1)

V sobotu nastal ten velmi dlouho očekávaný den: do našeho malého města zavítalo ve večerních hodinách famózní Zrní!
Se Štěpou jsme na místo dorazily na začátek programu. Užít jsme si tak mohly nářez v podobě Budoáru staré dámy /ten bubeník.../. Pravda, málo co pak bylo lepší, a tak jsme kecaly za celkem příjemného hudebního doprovodu a čekaly na zlatý hřeb večera.
A pak to přišlo... teda přijelo. Za branami letňáku se objevila velká bílá dodávka a vezla Zrní. Pánové si vyložili náčiní a pak se ještě rozptýlili do davu. Pak ale přišla konečně jejich chvíle. Ách, oni jsou tak dokonalí! Celá doba vyhrazená jim utekla jako voda a oni skončili, aby uvolnili místo dalším. Štěpa jela brzy na to domů, já zůstala s Lukášem u zvukaře ještě asi půl hodiny, pak ale začalo poprchávat, a tak jsem využila příležitosti a odešla. Auto mě ještě potrápilo se zamykáním, vůbec nejvíc doma, kdy jsem ho v té tmě tmoucí zamkla, už zavírám bránu a on si na mě prostě bliknul, tak jsem nevěděla, jestli se neotevřelo, ale naštěstí ne, tak jsem polomrtvá strachy dorazila do úplně prázdného bytu a šla spát.

.kam to tak asi ta Olivka kráčela? /dobytí tvrze/ (2)

Konečně jsem se mohla vrhnout na šití. V zimě jsem v hrabáku ulovila zelený ubrus a hned jsme se rozhodla, že z něj udělám parádní táborové šaty se šněrováním na boku. Jako vždy jsem moc nestíhala, poslední dírky jsem obšívala snad ještě v pátek. Časem bych k tomu chtěla přidat ještě kápi, ale na tu už opravdu nebyl čas /ani materiál, moje představa je červeno-černá, ale červenou barvu na textil prostě v drogerii v HK neměli/.
Jako malá jsem se těšila na Přívory. Fakt. S Péťou jsme konstatovaly, že jsme letos takhle ještě nikde nebyly /ano, začít v září je skvělé/. Počasí hlásili výborné, tak co víc si přát.
V pátek odpoledne jsme naložili /4 ženy a 2 muži, aby bylo jasno/ ze "stojedničky" stoly, stany, zbroj a vyrazili na cestu. Už v autě jsme si život o nějaký ten rok prodloužili, protože Pepíno byl ukecaný a prostě to byla sranda. Na místě jsme vyložili věci, postavili stan a až pak si přijel zbytek, za což dostali vynadáno, ale pochybuju, že se z toho poučí. A pak už jsme si začali jen úžívat táborovou pohodu. Ohniště jsme sice vykopali, ale moc neudržovali, ale asi to moc nevadilo. Na nějakou dobu jsme to s Hancul zakotvili v hospodě, pak jsme se zase vrátili k našim stanům. Spát jsem šla jako obvykle k ránu.
Nácvik měl být v devět, před devátou jsme se tedy vyhrabali ze spacáků. No ano, měl, konal se vlastně o něco později. Hancul byla své role Marušky zproštěna, akční jsme zůstali jen já a Káča s našimi zeleno-bílými šaty, protože jsme si původně myslely, že budeme rusalky, ale nakonec jsme byly ohnivé ženy. Ale tak co. Hancul s Péťou přivezly na večer něco k jídlu, naobědvaly jsem se, šli povzbudit Pepína do turnaje /chudák nám hned vypadl/ a už jsme se mohly jít strojit. Na to že jsme si myslela, že jsem z těch šatů vyrostla už před deseti lety, ale oni mi šly až na malý kousek dokonce i zapnout, jako, to jsem nečekala. Kluci si samozřejmě dělali srandu, že se mi ty sichry, co nahrazovaly zip, rozdělají a šaty spadnou, ale to bylo technicky nemožný. A pak tu byla třetí hodina a bitva. Když to tak řeknu, byla jsme na straně, kde bojovali naši, ale zároveň to byla strana, co prohrála. Ale to nevadí!

.dobově nedobové odpolední stolování (3)

Bylo horko, na stůl nám pražilo slnko, zpět do gotičáků se mi nechtělo, s holkama jsme to zakepily na dece za stanem. A tak jsme tak čekali, občas šli něco hrát - roztahováka, házet si s víkem od kyblíku - a čekali, dokud nebude ten pravý čas na ohňovku. Na ohňovku, která by mohla být i možná pěkná, kdyby se nepokazila hudba.
Večer jsme se opět hodně smáli, povídali. Byla větší zima, než noc před tím, to je pravda. Poprvé v životě jsme se chtěla nechat okamžitě přejmenovat, přestože svoje jméno mám hrozně moc ráda :)
Ráno vstávala Kačka dřív než my, což nás překvapilo. Olivce samozřejmě trvalo, než naskládala všechny vykrámošené věci zpátky do krosny, pak už se konečně začal rozebírat přístřešek a "Eliška", stěhovat věci do aut a nakonec jsme někde v půl dvanácté odjížděli po krásném víkendu domů. Jeden se na to půlku prázdnin těší a za chvíli je to pryč, to prostě není fér!
Zároveň o tomhle víkendu byl Grabštejn Worldfest, kde jsme tedy zákonitě chyběla, nicméně Štěpa mě zevrubně vylíčila, co se dělo. Muselo to tam být krásné!
V sobotu mají svatbu Gazzy s Romčou :)

.mějte se krásně

.páá

.ohňovka (4)

foto: Olivka (1, 2, 3). hanulkak (4)

Obaly na vějíře podruhé

Jak už jsem psala minule, šila jsem o sto šest. Poslední věc jsem dokončila dnes, teď už nebude práce tak zajímavá, zašít kalhoty, zkrátit je.

Když si vzpomenu, jak jsem ukecala mámu, aby mě pustila ke stroji, abych si aspoň jednou za život zkusila něco ušít. Šlo o pytlíčky na bylinky, jeden mi stále visí vedle počítače. Pak přišly povlaky na polštáře ze sukně s modrotiskem. A to mě stále nenapadlo, že budu někdy šít i šaty...

Jo, a abych se taky pochlubila, zkracovala jsem si barokní šaty a zlomila u toho jehlu :) no ty čtyři vrstvy dyftýnu už byly moc, když jsem ji před tím už párkrát přiohla o špendlík. Tak jsem volala o pomoc mamince, která byla na cestě za babičkou. Ale zvládlo se to. Ale na klidu mi to nepřidalo, když už takhle jsem celé ráno byla nervózní...

.košile pro Hancul. Měla ji na sobě včera na slavnostech a vcelku se měla - mít
jen jednu vrstvu v těch vedrech chtěl každý...

.taška na Hanculiny vějíře

.tatáž taška

.popruh. je prošitý a v tunýlkách jsou provlečené provázky.
Prý se tohle dělá na namáhaných místech v korzetech ;)

.obal pro Hancul

.a obal pro moji maličkost. Začala jsem na tom pracovat už o svaťáku, ale ty proužky byly za trest.  všechno přesně naměřit, sešít, rozžehlit, aby to vypadalo pěkně :) Ta látka je pevná a těžká, ale moje prstíky si snad na to u protáčení zvyknou.

To že na slavnostech vydržíme do jedný by mě po loňsku, kdy jsem po hodině odcházely, vážně nenapadlo. Olivku by toho nenapadlo...
V kině na Nedotknutelní. Musím si začít brát na filmy s sebou kapesníčky, brečím skoro u každého. A navíc ten mladík, Drissi... nevím jestli tomu tak bylo nebo jsem to prostě tak vidět chtěla, ale připomínal mi Jirku.
Čas možná moc nelepší. Že nikam moc nechodím, protože nemám kam, ale za poslední týdny jsem potkala nejméně tři mladíky, kteří mi ho připomínali. Obličej, klobouk, oblečení...
A dneska se mi o něm zdálo...

.mějte se krásně

.páá

Životní kopance

.šli jsme správným směrem, nebojte :)

/Musím si zkrátit šaty, nezapomenout!/
Olivka se jaksi týden dokopává k tomu, aby napsala nějaký ten článek. A vůbec jí to nejde! A přitom se toho stalo tolik...
Na 29. 5. jsme byly s holkama dohodnuté, že pojedeme do Prahy na výstavu The Human Body. Hlavní ranní záhadou bylo to, proč se Janne nemohla zúčasnit... Výstava byla pěkná, stálo to za to. Viděla jsem budovu holešovického výstaviště, jehož část lehla popelem, když jsem byla v prváku. Ach, jak já zbožňuji secesi! Vlak na zpáteční cestě dle mého nabral malé zpoždění, ale to není důležité. Na nádraží u nás jsme potkaly našeho třídního, který nám řekl, že přišly výsledky z CERMATu a pět lidí z naší třídy nenapsalo slohy /mezi nimi i chudák Janne/.
31. 5. bylo slavnostní předávání vysvědčení u nás v divadle. Více než slavnostní, mi to přešlo smutné, že tam nemůžeme být všichni...
Den na to jsme se už stěhovali do Pasek na maturitní večírek. Úplně všichni (až na Lemura, který přijel až v neděli, a Péti, která měla závody) jsme se tam slezli až v sobotu. Ovšem v Pasekách to téměř vždy stojí za to, a tak čím déle, tím lépe. Bylo skvělé pozorovat hru "všichni proti Horisovi", kde Horis vyhrával :) Zásoba alkoholu během sobotního večera zmizela, bylo pěkné ostatní pozorovat s téměř čistou hlavou /asi to takhle budu provozovat častěji/. Ráno jsem vstala tak šikovně, že už bylo téměř uklizeno. A v poledne jsme odjížděli, protože jsem potřebovala jet na trénink odpoledne.

.podvečerní čekání na pašíka. Ach, to maso bylo skvělé!

Tréninky se tedy v současné době sestávaly z nacvičování na Rohozecké pivní slavnosti /hej, jsem zvědavá, kdy s Klaboučníkem dáme dohromady ty poiky/. Vypadá to, že je vše připraveno, tak jak býti má, a vše dopadne dobře. A když ne, tak to snad nikdo nepozná ;)
Má drahá Hancul mě požádala, zda bych jí neušila nějaký ten obal na vějíře. S nadšením jsem se toho chytla, takže jsem minulý týden a zejména pak o víkendu šila jako divá. Do toho jsem ještě vytvářela košili /z nejprimitivnějšího a zároveň nejlepšího střihu, co jsem zatím potkala/, kterou jsem dotvořila čtvrthodiny před včerejším odjezdem na trénink. V šití hodlám pokračovat, protože jeden obal musím ještě dodělat a pak mám už téměř rok v jedněch šatech napíchané špendlíky, tak ať mi tam nezreziví :)

Na přijímačky na přírodovědu jsem se vykašlala. Dávat téměř tisícovku za to, že tam stejně nepůjdu, je zbytečné. Raději to vrazím do něčeho jiného :) /Můj fond "boty" je i tak dost chudý, zapomínám do něj pravidelně spořit./
Za svoje maturitní vysvědčení s jednou dvojkou a vyznamenáním jsem dostala od mamky poiky. Kevlarnaté, abyste věděli. Takže už žádné půjčování, shánění. Už mám vlastní!
A když už jsme u kevlaru, tak se nám do něj oblékly i vějíře (míněno mně a Hancul). Juch!
Půjdu šít, uklidit si stůl, ať mám kde vyfotit kevlarnaté poi. Měla bych si vymyslet, co budu dělat, až nebudu mít co šít a také bych měla začít běhat, protože a) se jinak asi do těch kalhot nikdy nedostanu, b) ten florbal, na který se hodlám dát na vejšce, prostě neudýchám.
Musím si zkrátit ty šaty, nebo si je zase podupu. Pro začátek bych je měla vytáhnout ze skříně :)
Snad nebude v sobotu (tuto ani příští) pršet. Zmoknout se mi moc nechce /uvařit se v šatech taky ale ne/. To se zvládne a bude to dobré, musí! ;)
Držím pěsti těm, jejichž slohy se stále ještě projednávají, tentokráte už v odvolacím řízení na kraji. Spravedlnost musí zvítězit!

.mějte se krásně, přežijte poslední dny školy ve zdraví.

.páá

.ne, to pití přede mnou není moje. Ale fotka je to krásná, díky Kájo!

Jen ať každý vidí, jak jsi nadprůměrně podprůměrná!

Už zase mrhám časem :) cha, jsem nepoučitelná.
Pokud se ptáte, co nového, tak vskutku nevím. Včera mě vyděsila Lae s tím, že jí únor zmizel a ona neví kam. A já to taky nevím. Jeden se pořád těšil na prázdniny a ty jsou najednou fuč.
Přihlášky na VŠ jsem podala už na začátku měsíce, kdy jsem z toho byla celá zmatená a přišlo mi, že je podávám hrozně pozdě. Myslím, že jsem je měla podané mezi prvními :)
Po dlouhém mozkovém hloubání a dloubání jsem se rozhodla, že se chci dostat na Farmacii do Hradce, pokud možno bez přijímaček. Aspoň někde se mi hodí můj průměr. Dále se budu pokoušet o Klinickou a toxikologickou analýzu na Přírodovědecké fakultě UK. A poslední "jistota" je VŠCHT Syntéza a výroba léčiv. Jsem zvědavá, snad nebudu litovat svého zaměření a neřeknu si, že jsem měla jít na švadlenu :) /Což by se taky hodilo./
Venku je krásně, skoro mě napadá, že popadnu vestu a půjdu si ven zatočit. Usmyslela jsem si, že si vyrobím úžasně barevné sock-poi, ale ještě jsem si nekoupila úžasně barevné podkolenky, které bych na to obětovala. Budu muset ještě chvíli vydržet s těmi černými poi /selhává skloňování/, které tak rádi létají vzduchem :)

Na včera bylo dohodnuté krásně strávené odpoledne s Klárou a Lae v Osmičce. Jenže jaký div, Osmičku nám ti prevíti zrušili! Nemohla jsem se z toho vzpamatovat, nicméně čajovna, kde nám hrály Amélii z Montmartru to plně nahradila. Yogi masaly jsem se přepila, ale jsem ráda, že ji ještě někde mají. Příště si dám ale asi něco jiného. Pokud nějaké příště bude.
Mám ráda tahle sezení. Nevím co víc dodat.
Minulou neděli měly Klárka s Lae a jejich dramaťákem představení v rámci divadelní přehlídky Modrý kocour. Kompost, jak se jejich představení jmenuje, byl úžasný. Vtipný, zpívaný, s krásnými loutkami. /Čí rukavička to padla za oběť octomilce?/
Horis, ten stálý fanklub, zradil, ovšem byli tam jiní. Hned po skončení jsme pádily s Hancul na trénink, který stál za to. /Ještěže se P. ani K. nechce producírovat se na plese v podprsenkách. Ty tílka jsou fajn :) /

Náš ples... Inu, snad to půjde. I když v řadách /rovných/ moc často nestojíme, hrášek stále asi vypadá jako mexická vlna. Synchronizované otočení na začátku bude taky sranda; asi to odstartuje Gazzy jako velitel, protože Standa vepředu nemůže vědět, jestli P. s Rajbym už došli. Ach, je to komplikované. Ale když to vyjde, když se vejdeme, když se nenatáhnu v šatech, tak to bude krásné :)
A naše ohňovka? Vějíře budou ty co byly na maturiťáku /proč se trápit s něčím novým/, pak ty co má K. a P., poiky rovněž velmi podobné těm na maturiťáku a plus ještě tyče. Až na pár drobných problémů, jako že třeba nemám poiky, které by se daly polít a zapálit, by to šlo. Doufám, že je Kloboučník najde a bude mi je moct půjčit...
Nám by světýlka nevadily, ale oheň je oheň, s tím se nic nenadělá.
Jo, Kloboučník mě chtěl minulý týden narvat do zdi. Tss! :) /A to mě už jednou odtlačoval pryč. A jednou mě naprosto nečekaně protočil a jindy zkoumal počet mých prstýnků. To se vážně pak nedá nesmát, když vyvádí takové blbosti./
A zase si dělali srandu, že s Hancul mlčíme. Ale my ty jejich historky rády posloucháme. Nám to stačí.
Na ples se prostě těším.

Týden před tím, tedy příští sobotu, jedeme s maminkou na muzikál do Prahy, Tajemství od Landy. Jsem zvědavá, jaké to bude, kdo od nás pojede a tak různě. Snad bude hezky.

Šaty jsou téměř došity. Jen je večer projet na stroji. Nejsou tedy moc pohodlné /to bude tou látkou/, ale zase nejsou tak těžké, jak se zdálo, že budou. A vyvlékání z nich bude taky sranda, někdo mi bud muset krapet víc pomoct :)
Chtěla bych si k šatům ještě navléct korale, perličky. Jen jsem zjistila, že nemám ani ponětí, jak se na nit přidělává karabinka a jak se to pak zakončuje. Já, která se chvástám, že mám tohle v krvi, když jsem z bižuterního severu. Ale už to umím.

A ušiju si korzet. Ten červeno-černý pruhovaný, jak ho plánuju už rok. Ušiju, prostě jo! Jsem opět skálopevně přesvědčená, tak mě v tom nechte, I když to celé opět ztroskotá na kosticích a lenosti natlouct ty pitomé průchodky.
A ušiju si něco steampunkového. /Jen mít tu látku./
To jsou moje plány.

A půjdu se učit. Je toho dost, i když čeština a angličtina už jednodušší být nemůže. Ale 30 otázek z biologie, 30 z chemie a i tak 20 knížek na češtinu není málo.
Ano, a už víme kdy maturujeme. A ústně maturuju, světe div se, právě v ten den, který mi před rokem, dvěma předpověděl Lemur a zapsal do mobilu. Tedy den D přijde 22. 5. 2012. Už se to blíží, a to moc rychle.
Zvládli to jiní, zvládnu to taky. Musím si věřit.

Tak se mějte krásně a taky si věřte.

Páá

foto: garnetterules21, sicopath

P.S.: Příští zápis bude asi nabitý vším možným. Bude to po návštěvě Prahy, po plese. 
P.S.: Долго смотрела в лица. Искала принца, сама не рада (Слот - Лего)
        A tak sedím a čekám a sedím a čekám a sedím a čekám a asi se načekám...

Maturitní šaty

Nějak se nedostávám k tomu, abych něco nafotila /něco zajímavého/ a šoupla to sem. Nicméně šaty by si to možná i zasloužily, naskytl se čas to nafotit a přemístit do počítače.

Na úvod jen abyste věděli, že práce na barokních šatech pořád pokračuje /a pokračovat musí, protože za 5 týdnů je ples!/. Foto je ze včera, skutečně čerstvé :) Chybí už jenom rukávy, zkrácení na potřebnou délku a možná přidělání nějakého toho límce. Více najdete v Projektech.

 A teď už jen pohled na moje maturitní šaty /pro váš klid se v nich neukazuji já :) / Nejprve přední pohled. Původně byla ta přední část krajky odendávací, ale když jsem viděla, jak se s tím máma doma mordovala, zkusila jsme to svléknout i obléknout bez toho a ono to šlo. Je to připnuté sponkou z černé korálkové náušnice.  

Zadní pohled. Pod šněrováním je přišitá látka, protože nemám ráda, když takhle prosvítá kůže. Brr! :) Krajka je přišitá ručně vlastně jen pod šněrováním a nikde jinde. 

Rukavičky. Jako vždy měly vypadat jinak, ale tahle podoba se mi taky líbí /možná že ta původní by nebyla tolik hezká/.

A neopomenutelný doplněk taška. Je naprosto stejného střihu jako ta loňská, jen má možná hezčí barvu :) Trošku z ní trčí nitě, možná by si zasloužila ještě víc začistit.

Čímž vlastně asi končí veškerá historie mého maturitního plesu. Jen fůra fotek, vzpomínky. A šaty :)

O něco málo víc fotek se objeví v Projektech. Volba je už zcela na vás :)

P.S.: Tyhle fotky jsou sice moje, ale v minulém článku moje nebyly. Jen jsem ztratila přehled, kdo je fotil. Což se omlouvám, ale jistě patří někomu z těchto: Ála (naše první fotografka), p. Tomešek (druhý fotograf), někdo z mých spolužáků. Nejpravděpodobnější je poslední možnost. Přestože mamka nefotila a já se cíleně nikam necpala, jsem na tolika fotkách, že mě to vskutku udivuje. 

Zda budu zítra ještě žít, to samozřejmě nevím. Ale to, že budu-li žít, budu pít čaj, vím zcela jistě.

/Gotthold Ephraim Lessing, 1780/
IAMX: The Stupid The Proud

Přípravy na ples vrcholí. Nervozita vrcholí. A ignorance mých připomínek rovněž vrcholí.
Přijde mi, že čtrnáct dní před plesem není vlastně vůbec nic hotové. Ale už mě nikdo neposlouchá, většina spolužačstva mi leze na nervy...

Ale abych se vrátila někam na začátek.

Vánoce byly Vánocemi jen z části. Dopoledne jsme byli u babičky, když jsme se vrátili byly dvě. Stavovali jsme se na hřbitově zapálit svíčky. Bylo to zvláštní.
Den na to se tu opět stavovala rodina - sestřenka s dětmi, teta se strejdou. Jenže dětičky byly jaksi hyperaktivnější, obzvláště Verunka. Dva dny na to Verča zase skončila na pár dní v nemocnici...
Ovšem Silvestr stál jednoznačně za to. Přijala jsem pozvání Kláry, a tak jsem poprvé v životě oslavovala příchod nového roku mimo rodinu. Ostatně jsem za pozvání byla moc ráda, protože jsem doma být nechtěla - ten den to byly přesně dva měsíce...
U Kláry se sešla malá skupinka lidí /Lae a jejich kamarádi z dramaťáku, které jsem znala od vidění nebo z vyprávění/ a večer/noc jsme si krásně užili. Pantomima ukazováčku byla jednoznačně nejlepší! :)
Půlnoc a s ní i nový rok jsme se vydali přivítat na ulici. Pozorovali jsme ohňostroj a prskali prskavkami. Bylo to vážně krásné.
A pak už přišla škola a uzavírání známek...

Šaty na maturiťák hotové, rukavičky rovněž. Taštička je téměř hotová /hle, nemám šňůrku!/, šála vůbec /pokud ji vůbec budu dělat/.

.velmi malinká Olivka na kolotoči u nás na pouti.
Tahle fotka byla jen tak mimochodem kdysi velmi dávno
 otištěná v časopise :)

O Vánocích jsem rozešila šaty na tance. Mám ušitou podšívku, část spodní sukně a naznačenou část střihů na vrchní šaty. Času snad mám ještě dost.

A maturiťák? Nástup umíme napůl. Pořád si nepamatujeme, kde kdo stojí /mě nevyjímaje/. Snažím se to minimalizovat, jak to jde, ale snad nikdy jsme se ještě na tréninku nesešli všici, tak to je pak těžké.
Nemáme program, ale je pravda, že to se dá vyřešit pár dní předem /horší to bude s tisknutím programů na stoly/. Není hotová tombola, i když už máme 430 cen, tak stále mám pocit, že někteří nic nepřinesli. Není dořešené půlnoční překvapení, natáčení videa, druhý fotograf. A možná i něco víc, ale to je jedno...
Nebudu to řešit; mám pocit, že mě holky stejně neposlouchají a Bau si to udělá po svém stejně jako lístky na tombolu. Hlavně když to bude. Jen nemám ráda, když něco není podle mých představ. Asi jsem po mámě :)
Ale lístky jsou beznadějně vyprodané :) to je fajn.

Nic nebudu řešit. Dovymyslím svůj výmysl na ples, dáme to na tréninku v neděli nějak dohromady a jestli tam Klouboučník nebude, až ho potkám, nadělám z něj konfety!
Ale jinak bez stresu. A najednou jde i chodit dřív spát /šlo by to i v deset, kdyby nedávali ještě HIMYM/ a vstávat s úsměvem.

Ukrajinsky se lebka řekne гереп nebo nějak podobně.
Z lékařské zprávy je jasné, že při nehodě u Žitomiru nebylo koho zachraňovat. Že "na místě mrtví" tam znamenalo "naprosto okamžitě". Aspoň netrpěli.
Strejda říkal, že Jirka by se na můj maturiťák těšil. A říká, že to člověk musí brát s nadhledem, jinak se zblázní. Ale on to neříká mně, říká to sobě.

Koho milují bohové, ten mlád umírá.


Toť téměř vše. Ještě bych dodala, že jsme v pátek byli v kině na Sherlocku Holmesovi. Opět se ptal Vůdce a tentokrát nás šlo poněkud více než minule: asi dvanáct. Líbilo se mi to, navíc jsme se opět nasmáli u traileru na War Horse. Lepší už my gympláci prostě nebudeme.

.mějte se krásně

.páá 

Obaly na vějíře

The Gathering - Bad Movie Scene

Simple Plan - How Could This Happen To Me 

Můj vývtor z minulé soboty. Původně to byla práce na čtvrtek, ale moc se mi nechtělo, a v sobotu to už byla nutnost, protože se neodvážím přenášet vějíře na obyčejném vzduchu, vzhledem k jejich bezpovrchové úpravě.

Látka je jakási umělotina z máminy staré sukně. Na jednom boku je na zapínání na suchý zip a patentky.

Ucho může mít dvě délky: na přehození přes rameno, nebo nošení jako malou kabelku. Asi budu preferovat to druhé.

Samotné vějíře mají na sobě ještě jakési návleky. Inspiraci jsem brala na Home Of Fans, kde jsou mimochodem i návody a krátká historie ohnivých vějířů. 

Jak vidíte, kevlar na nich namotaný nemám. Je to džínovina. Nicméně si myslím, že až ji vypálím, koupím si od  Z. kevlar a přijde tam on. Přeci jen je to pak méně údržbové.

Svět mi vybuchl pod rukama a zpětně se složil úplně špatně.

V albu jedna fotka z mého věnečku, v počítači několik málo dalších. A v hlavě to co řekl. "A včera bylo pozdě. A ještě než jsem to řekla, už to mělo být dávno hotový."..."Tak co, skřítku, jdem ven?" A Verunčino /to je ten skřítek/ "Veve", který už není komu říct. A vzpomínky.
A obrázky rozhadrovaného auta. A články o nehodě...
Děkuju těm, kdož mě vyslechli. A ostatním, že mi pomohli na to celý den nemyslet.