mikrosvět_IX_vzpomínkování

Myslím, že je čas začít nostalgicky vzpomínat...
... na ten den, kdy jsme s gymplem byli na exkurzi v elektrárně v HK. Měli jsme rozchod, hledali jsme s holkama záchod a místo toho došly na nábřeží a prošli se ulicemi. A já si to město zamilovala a litovala, že jsem si vybrala Prahu. Bylo to ve třeťáku, dva dny před odjezdem na první /a odposud poslední/ Libušín.
... na den, kdy jsem měla schůzku s naší výchovnou poradkyní a odcházela jsem s lístečkem, kde mimo jiné byla i farmačka. Já a pracovat s lidmi? Nikdy! A navíc tam jsou přijímačky z fyziky, na to nemám /a to jsem fyziku měla ráda a šla mi/...
... na den, kdy mi přišel dopis, že jsem přijatá. Bylo vedro, mi psali písemnou část maturity. V přestávce mezi tím jsme vyrazily s holkama do parku. A tam jsem to zjistila.
... na zápis. Když jsem si sedla v koridoru a začala na té staré lavici kreslit kostým na ohňovku. A po chvíli přišla holčina, jestli nejsem náhodou Olivka. Že je Nika a jdou k posluchárně, tak jestli nechci jít s nimi. Aneb jak jsem se seznámila se svojí spolubydlící.
... na stěhování na kolej.
... na první patrovku. Když jsem vyšla z pokoje a nějaká čtvrťačka se ptala, jestli tam někdo není od Lbc. "No a odkud přesně jsi... to je tam, kde máte na návsi hospodu, že jo?"
... na imatrikulaci. Jak jsme si dělali srandu z přísahy. A jak jsme si slíbili, že se tam za 5 let setkáme znovu.
... na povinnou výpravu na Kuks. Jak to bylo kouzelné v tom počasí, prostě magické. A jak moc jsme se tenkrát nasmáli.
... na zasněženou zkoušku v zimáku, když jsem na druhý pokus dělala biolu.
... "Slečno, vy pipetujete, jako by to bylo vaše hobby!" aneb laborky z fyzikály, když jsem se konečně naučila ovládat ten pipetovací balonek.
... na procházky kolem Divadla Drak. V uších mi hrála Lucie v Opeře a v ruce jsem měla sešit s výpisky z botaniky.
... na poslední zkoušku v prváku. Dělala jsem ji s Klárou a ani jedna jsme tomu nemohly uvěřit.
...na svoji dětinskou radost, když jsem třením tyčinkou o dno kádinky vyráběla na orgáně krystalky už nevím čeho. Do té doby jsem si myslela, že si z nás s tímhle dělají všichni prču.
... na to, když jsem někde v květnu brečela, že nebudu mít praxi, protože z jedný laborky mi napsali, že to nejde a v T. v nemocnici se moje žádost někde ztratila.
... na to jak jsem se chodila učit biochemku do Malšovic.
... na laborky z gnozky. Vždyky jsem vzpomínala na tohle vyprávění.
... na zkoušku z ekonomky. Páč tam jsem fakt při pohledu na test věděla, že to dám.
... na to, jak jsem se vážně poctivě učila na farmchemu. Poctivě celý semestr - všechny ty knížky jsem přečetla asi 5x :)
... na exkurze. Do Zentivy, do Tevy, do Mediate a Semma.¨
... na Půlení.
...na to, jak jsem se do noci učila na poslední chvíli toxu a produkci. Vyplatilo se.
... na to, jak jsem byla celá vysmátá před farmchemou a jen si přála aby to už bylo za mnou /letos jsem nad tím přemýšlela: každý letňák jsem ujížděla na bylinkovém čaji namixovaném z meduňky, levandule, máty a dalších kytiček/
... na nadšení z kliniky. A na to jak opadlo po jedné veřejné besedě s několika kliniky.
... na všechno to přemýšlení, kam půjdu na praxi a co bude dál.
... na zklamání z praxe a jak jsem přemýšlela, že půjdu na doktorát.
... na to, jak jsem viděla na FB spolužákovo parte...
... na nervy před státnicemi.
... na kousíček poslední přednášky /víc jsem nestihla, než začátek jednoho přednesu - mělo to dost velký zpoždění a já potřebovala domů/
... na promoci. Na poslední focení se spolužáky. A pak pac a pusu a někdy dáme sraz. Určitě!

Bojuj!

Překvapí někoho, že jsem opět na Libušín nejela?
Lenny - Hell.o
Koupila jsem si krajkové růžové šaty. Za stovku na hrabáku, neberte to. Jsou nezvykle krátké /chápejte, tak dva až tři roky nazpět jsem nenosila nic kratšího než pod kolena; tohle končí někde v půlce stehen/, ale mě se prostě líbily. A prý v nich vypadám jako růžový dortík /Lae/ - ideální na rande, ne? :).
Že Velikonoce jdou mimo mě je stará známá věc. Celý svůj dosavadní život jsem je trávila u babičky a čekala, jak za mnou dorazí na kole nějací kamarádi. Nikdo nikdy nedorazil, pár let zpátky mě to místy mrzelo, že si nikdo nedal tu práci se za mnou vypravit, ale zase asi nebylo o co stát.
Mumford&Sons - Babel 
Letošek byl jiný. V telefonu mi přistála zpráva o picí akci u Pepína, nejprve jsme s klukama plánovali přijet v sobotu, ale nakonec jsme to odložili na neděli. Chopila jsem se role řidiče - ono mi vlastně bylo celkem mizerně, polykala jsem prášky a prostě jsem nepotřebovala pít. Měla jsem v plánu kolem jedenácté odjet, ale klasicky se mi to vymklo z rukou a jeli jsme až kolem jedné ráno. Pepa opět někde založil svoji už kdovíkolikátou novou píšťalku, Květák s Kloboučníkem vyhrávali písničky a s Pepou a Maru jsme je zpívali. Plánovali jsme Libušín. Kluci si upletli pomlázky - Kloboučník měl fakt parádní. A taky to sní náramně bolelo /pohrozila jsem mu, že ho tam nechám, až tak zlé to bylo/ - všichni tři je totiž museli vyzkoušet těsně po půlnoci na nás dvou - mně a Maru. Urputně a hystericky jsem se bránila a bylo to úplně zbytečné. Nebylo o co stát celý ty roky, už to vím.

.pinterest

James Arthur - Impossible
Místo mrznutí na Libušíně jsem šla mrznout na zahájení sezony. Ozkoušela jsem svoji novou kápi /dobře, v Čechách se nenosily, dobře, příště už to bude správně/, nový plášť, jen boty jsem nechala doma /musím je nakrémovat!/. Měla jsem kliku, že jsem byla hned na prvním stanovišti, byť s někým cizím, a když přišel déšť a kroupy, už dávno jsem měla volno a seděla jsem pod přístřeškem. Chtěla jsem si zalíst a učit se, ale moje vyhlídnuté místo mi zmoklo, a tak jsem se vydala za Hancul a Skřetem, kteří byli pro změnu jako poslední razítko. Před druhou jsme utekly do průvodu a pak domů. Hladoví a zmrzlí.
 Michalovi jsem to čepici stihla ušít tak, aby mi nezmrnul na Libušíně a aby tam mohl dělat parádu. Vzhledem k tomu, jak mě vychvaluje, nosí ji a že si dal zakázku na ještě jednu ale tentokrát bez kožešiny /díky bohům/, tak se mi nejspíš povedla a je spokojený.
Mezi tím mi přistála zakázka na kostým pro Pepu. To už je jiná výzva.
Začala jsem točit double stuff. Potřebuju něco novýho, přestože v poikách se můžu stále zlepšovat /když ty tyče jsou snazší/. Z nouze jsem s tím už i vystupovala - chyběl nám Kloboučník a asi minuta do konce písničky.
Milky Chance - Running
Řeknu vám, že ta diplomka byla boj. Od podzimu jsem si nadávala, že jsem nezačala dřív a prázdniny proflákala místo psaní. Pak jsem měla týden v čudu počítač /modrá obrazovka smrti uprostřed psaní eseje na praxi, super/. Dobře, dopsala jsem to - nejprve jsem si myslela, že to bude mít sotva sedmdesát stránek a nakonec se z toho vylouplo celých jednaosmdesát /jo, to je těch cca 13 stránek zdrojů/. I s přílohami z toho byla náramná bichle :) No jo, ale pak jsem to taky tři dny nahrávala do systému - nejdřív to nechtělo přijmout text, pak to mělo problém s přílohou. Pořád mi to hlásilo, že to není dostupné, nebo že mám špatný formát, neplatné číslo, chyba ve validaci a kdesi cosi. Věřte mi nebo ne, viděla jsem se vyražená po pěti celkem úspěšných letech z výšky - nestihla odevzdat DP, nechala si to na poslední chvíli a systém to prostě nevzal /i když formát byl samozřejmě správně a velikost byla desetkrát menší než maximální/.
A pak jsem měla poprvé v životě zaracha - 14 dní jsem teď nebyla na tréninku, neviděla Kloboučníka a Květáka, nenechala se od Pepína zlechtat. Trpím. Ale stálo to za to. Nelituju!
Seděla jsem u počítače a přemýšlela, jestli se neodhlásím - vždycky jsem si myslela, že na státnice to budu umět na 101 %. Ale prostě jsem to neudělala. 23. května byl den D, 5 let a jeden den po maturitě /ale taky úterý/. Necítila jsem se na to, ale snažila jsme si vnutit jedinou myšlenku - dáš to!
Olivka šla na řadu jako 7. z 9 lidí. Z některých členů komise jsem nebyla úplně nadšená, ale to si prostě nevyberete. Vytáhla jsme si 22 - na první pohled to úplně šťastná ruka nebyla. Na ten druhý, teď po státnicích, to asi nemohlo být lepší.
Necelou hodinu jsem ještě čekala na výsledky. I když jsem věděla, že jsem nikde výrazně nemlčela, začínal hlodat hlásek, že ta technola nebyla úplně ok. No gnozka taky ne. No a... jsem tak seděla na té lavici a říkala si, že ty nervy znovu zažít... ty jo, to bych fakt nechtěla. Ale co s tím teď jako udělám?
Před půl jednou si nás pan docent zavolal zpátky na vyhlášení. Celá naše dívčí parta napochodovala dovnitř, členové komise stáli u okna a mírně se usmívali. A pak pan předseda vyhlásil, že jsme všechny uspěly ne hůř než za 2. Byla jsem z toho celá na měkko, když nám s mírným úsměvem a upřímným stiskem všichni přítomní gratulovali.
Ještě to celé dotáhnout do konce a příští týden obhájit a budu spokojená.
O dalších plánech a snech vám budu vyprávět, až budu mít ukončené vysokoškolské vzdělání.

.mějte se krásně a nevzdávejte se, stojí to za to

.páá

mikrosvět_VIII_o přáních

chtěla bych se ti schoulit v náručí. choulit se a plakat, že se bojím, že to nezvládnu. 

chtěla bych od tebe slyšet, že zvládnu. že všechno bude dobré.

chtěla bych, abys mi složil hlavu do klína a vyprávěl mi o všem možném. abychom spolu plánovali ohňovku a cesty po bitvách.

chtěla bych jet s tebou sama v autě. zaparkovat u vás před domem a zase váhat a nakonec si nechat miliontou příležitost protéct mezi prsty.

chtěla bych se s tebou přetahovat o jeden spacák nebo deku. nebo jeden polštář. ten ale dostaneš ty, to je jasné.

chtěla bych, abys mě do toho společného spacáku zachumlal až po uši, aby mi nebyla zima.

chtěla bych, abys mi znova vynadal, že všechno všem vykecám. jsem už taková - introvert, co jednou za čas vyklopí určitým osobám o sobě vše.

chtěla bych znovu slyšet: "Padáš!", balancovat na hraně nafukovačky a při tom vědět, že mě spadnou nenecháš.

chtěla bych ti dovolit věci, který bych nikomu jinému nepovolila...

chtěla bych tě na prvního máje zatáhnout pod rozkvetlý strom.

chtěla bych ti navěky rezervovat místo u mě ve stanu.

chtěla bych, abys mě chytil za ruku a nepustil.

chtěla bych to mít už všechno za sebou. všechno váhání a rozhodování. a škola. ta hlavně.

.silvestrovská

chtěla bych dokonale umět všech 25x6 otázek.

chtěla bych mít schválenou diplomku.

chtěla bych vyjít ze školy s úžasným pocitem zvládnutých státnic. a o týden později s pocitem hotové obhajoby.

chtěla bych si jít pro diplom.

chtěla bych si zařídit vlastní byt.

chtěla bych cestovat s Lae.

chtěla bych mít v pokoji uklizeno.

chtěla bych vlastní auto.

chtěla bych práci, která mě bude bavit. a kolektiv, který se bude mít navzájem rád.

chtěla bych, aby na mě rodina byla hrdá.

chtěla bych, aby se na mě nikdy nezapomnělo...

o jaru

The Lumineers - Stubborn Love It´s better to feel pain than nothing at all...
Pět let života řečených ve dvou hodinách. O čekání na happy-end.
Danča mi napsala, jestli se nepůjdu projít. Fajn, půjdu, kam?
Když jsme došly do cíle, přišla další otázka.
Jak daleko je M. S.?
Asi dost.
Půjdeme? Mně se ta diplomka tak nechce psát.
V sedm jsme se podívaly, jak rozsvěcí osvětlení Pantheonu. A došlo nám, že to nejhorší máme před sebou: vyškrábat se z údolí zpátky nahoru, k hradu a ještě o kus dál. A tak jsme začátkem jara začaly hezky zostra a ušly pomalu 20 km. Na jede zátah, za 4 hodiny. V osm večer jsme se usadily na Kovárně a daly si pivo. Zasloužené.
The Lumineers - Sleep On The Floor ´Cause if we don´t leave this town, we might never make it out...
Den na to jsme se viděly opět. První tradiční setkání /to loňské bylo netradiční/. Tradičně na Rohozci. Na to, že máme pomalu třetinu života za sebou, vypadáme pořád stejně. Stále se vypráví historky, u kterých se válíte po stole smíchy. A neuvěřitelné historky, které píše sám život. To nevymyslíš, fakt ne.
Vypili jsme si svoje tři řezané a šli domů.
Bylo to super. Tak nějak víc super než vloni.
The Lumineers - Angela But you held your course to some distant war in the corners of your mind...
A co bylo mezi tímhle a posledním zápiskem?
Konec praxe-poslední zkouška-pokus o dopsání diplomky.
Definitivní pocity z praxe jsou: ale jo, dobrý. Nevěřím si, i když s tím musím začít. Mám domluvené místo, ale všemu budu věřit až budu mít v ruce smlouvu /a diplom, bez něj to nejde/.
A o zbylých dvou pojmech si obrázek udělejte sami. Zkouška byla stejně mizerná jako spousta před tím. A diplomka je prostě diplomka.
A ples. Spousta příprav, nervů v kýblu kvůli pár hodinám slávy.
The Lumineers - Cleopatra ...late for this, late fot that, late for the love of my life...
Plesem nám jaksi začala opět sezona. V pátek míříme na Noc s Andersenem a pak si zatočit na základku /o mých vedlejších úmyslech pomlčím/.
Chci /do háje se skromností/ na Libušín, Úštěk, Přívory, Bílou horu. Frýdlant nechávám ve hvězdách, i když i tam moc chci /při čekání na další termín za dva roky si ukoušu prsty/.
Jen tam nebude nikdo známý...
Tak se seznámíte s někým novým.
Jak seznámíte, snad seznámíme?
Já a s někým se seznamovat? Ne...
Tě seznámím...
Chci si ušít nový kostým na třicítku - ten bitevní. Chtěla bych k tomu boty, ale Olivka a nakupování bot na šerm...
A ze všeho nejdřív ušiju tu čepici pro Květáka. Protože jsem to slíbila.
Držte mi pěsti, ať to vyjde.

.mějte se dokonale

.páá

_kolej

Že to není první /a ani poslední/ blogový článek na tohle téma? No a co?!

1. nepoužívat kliku u dveří. chápu, že některé už bez třísknutí nezavřete, ale to vážně nervy drásající /hoší než ty houkačky pod okny, ale ty jinou možnost než dělat kravál, nemají/
2. tahat židle po zemi. /a tahání kufru je taky lahůdka - naštěstí to není každý den několikrát jako ta židle/
3. když se někdo koupe/sprchuje, je zcela normální nechat dokořán dveře na chodbu, že. 
4. a větrat v koupelně, když je někdo ve sprše je taky ok. Obzvláště v zimě.
5. vrazit do dveří. sice po zaklepání. bez vyzvání.
6. kouřit z okna. nejlépe v jedenáct večer, když vaši sousedi chtějí si vyvětrat před spaním a v tom ČISTÉM a čerstvém vzduchu pěkně usnout a spát. fakt nevím, ve kterém vesmíru je tohle normální.
7. nemýt po sobě nádobí. ta obložená kuchyňka neumytými hrnci a pánvičkami je fakt něco. /a ten smrádek.../
8. na večerní session před vaším pokojem nejsou vaši sousedé zvědaví. obzvláště obtěžující to je v případě, že všechny zúčastněné mají pokoj samy pro sebe.
9. mít na pokoji psa. klidně i víc. co na tom, že je to v kolejním řádu zakázané (přespávání cizích lidí je taky zakázané a řekněte, kdo si tam takhle někoho aspoň jednou nepropašoval). hlavně je tam nechávejte hodně samotné, ať kňučí, vyjí a štěkají. /edit: nakonec jsme vypátraly, že šlo o psy v soukromém bytu o dvě patra níž. moc to ovšem nemění na tom, že jsem pár holek s celkem velkými psisky viděly procházet přes recepci a nikdo jim v tom nebránil/
10. dělat ve dvě ráno palačinky. bylo by to v pohodě do té doby, než svého kolegu pošlete nazpět do pokoje pro mouku a pak na celou chodbu za ním řvete: "Ještě mlíko!" (fotit se na ledničce asi taky není úplně v pohodě, ale nebylo to tolik hlučné)
11. nemyslete si, že když neslyšíte svoje sousedy, že jsou stěny tak silné, že nejste slyšet ani vy. i opak může být pravdou /a povětšinou je/

Pointa toho je, že mi to vlastně chybí. I když jsem se nemohla dočkat na návrat domů, do našeho 2+1, byla spousta zdánlivých samozřejmostí, které byly fajn. 

• předně tam v kuchyni tekla teplá voda hned /neznamenalo to odtočit 4 l studené vody a až pak v trubkách narazit na teplou/ - ono já bych neměla problém si po sobě mýt to nádobí, kdybych to tak měla i doma.
• nákupy. je otrava vymyslet jídelníček na celý týden, ale zase člověk do toho obchodu ŠEL. doma nadiktuje, co by si přál a možná mu to někdo koupí (třeba sehnat sojové mléko jedné konkrétní značka v T. je dost obtížné) - chybí mi to přehrabování se v ovoci, abych si vybrala to nejlepší /z nejhoršího/.
• hospodařila jsem si sama - měla jsem svůj rytmus, svoje zvyky, nikdo mi to toho nekecal /nikdo o nich krom spolubydly ani nevěděl/
• ...

Sečteno a potvrzeno už chvílemi šílím z domácího prostředí.

Boha jeho, jak mohou někteří žít klidně do 40 se svými rodiči, to nepochopím! :)

Studovat Karlovku je jako jízda trabantem. Historická pecka. Z venku jsi za frajera, jakmile vlezeš dovnitř, tak zjistíš, že v podstatě nic nefunguje. Žádnej hit. Ať žije Karel a eduroam na kolejích obzvlášť. (Jíťa)

Moji milí, krásní, inteligentní a všeobecně dokonalí čtenáři, 

Olivka dneska skočila čtvrťák.

Jelen, Jana Kirschner - Co bylo dál?

Mám znovu opakovat, jak povznášející pocit to je? I když v současné situaci mám spíš dojem, že je to ještě nějaký dozvuk nedělního tréninku /dvou malinovek a cesty domů s Kloboučníkem/. Nebo vyhlídka na sobotní vystoupení a nedělní trénink, týden na to dtto a přes svátky na Valdštejně.

Naivně jsem si myslela, že to půjde zařídit tak, aby vše vypadalo skoro stejně jako v prváku, jen to vše dopadlo tak nějak lépe. Nepovedlo se. Ne tak úplně.

• Když jsem se tak jednou v průběhu semestru dívala z okna, najednou mi přišlo, že historie se opakuje. Přišla jsem se kdovíproč jako v prváku. Snad někde zavanula nějaká vůně, na nervy zadrnkal známý strach, či jsem prostě jen ucítila to známé chvění v srdci. Nevím, kde se to vzalo, každopádně tam někde vznikla ta myšlenka, že bych se mohla pokusit naklonit hvězdy na svoji stranu.
• Celkem pracně jsem v HK sehnala naprosto umělé, ale bílé podkolenky. To bylo, když nám s Hancul hrozilo, že na nás navléknou černomodré a kyrysy a půjdeme do průvodu. Nakonec se na místě ukázalo, že Pepa nevyzvednul zbylé kostýmy, a tak jsme prostě jen dovezly ohňovku na námko a další nekonečné desítky minut jsme s holkama čekaly až ten andersenovský průvod zasadí nový strom Pohádkovník a dorazí za námi. Vystoupení se vydařilo a ve výsledku nás snad bavilo víc než to na základce, kam jsme již tradičně upláceni pizzou vyrazili.

Jo, život po (farmako)logii už nikdy nebude stejný.

Nezmaři - Bodláky ve vlasech /písnička loňského léta... oni ji totiž často pouštěli na CountryRadiu/

• Celý rok si říkám, že pojedu na Libušín. Že to prostě nějak dám, dvě zkoušky, co to je, to musím dát. Nedala, nejela. Vymluvila jsem se na to, že ten víkend se mi určitě bude už konečně chtít učit /nechtělo, nechtělo se mi ani v době, kdy jsem fakt musela kvůli zápočtu z péče a technoly a blížícím se zkouškám/. A ve výsledku jsem zase tolik nelitovala - VŠICHNI rozhodně nejeli a pak taky bylo fakt ošklivo.
• "A vy už jste ti loupežníci?" - "Ne, to jste nás nepoznali, vždyť to je obr Dárb!" Tak co, nechcete taky razítko? Jo, to vám byla sranda. Stanoviště pod námi byl Kloboučník, coby postilion, a na pomoc tam byla Hancul, nad námi na mostě Bílá paní. Když byl zavelen ústup do kempu a Kráca nás vyhodil u auta, zjistila má drahá Hancul, že klíče jsou zcela bezpečně zamčené v autě na sedačce. Prošli jsme se v průvodu a zcela mrtvé se odebraly domů. Loupežníci byli až předposlední postavičky na cestě pohádkovým lesem a zůstali tam ještě hodinu po nás - to jen tak mimochodem.
• Zatímco po zahájení sezony jsem si myslela, že v noci orazítkuju i zeď a vůbec vše, co neuteče, na Boreckých skalách šlo o rozum. Letos jsme měli za úkol pro děti vytvořit Jasněnku a létajícího ševce. Do žádné role jsem se nehrnula a počkala si, co zbude - vyplatilo se. Tržiště, kde jsem prodávala svoje "šááátečky - kráááječky", bylo hned ze začátku trasy, celé to bylo náročné snad jen na hlasivky a rozum, protože věřte mi, že jsem po hodině nevěděla co říkám. Procházeli kolem strážní - naši kluci - a ptali se po Jasněnce a to bylo tak vše, co se tam dělo. V batohu jsem s sebou měla otázky na zápočet z technoly, ale samozřejmě že jsem je nevytáhla /jen na zastávce, když jsem čekala na odvoz TAM/; mnohem lepší zábavou bylo pletení. Ve čtyři jsme to zabalili, napakovali Krácovi do auta vydali jsme se do cíle za odměnou - buřtem a pivem. S Pepínem a Kloboučníkem jsme to vzali lesem, ale pohádky už byly dávno rozuteklé. Po dvou pivech jsme zahájili naši tour-de-pub /na konci jsme od Kloboučníka dostali za odměnu lízátko!/ - na další zastávce jsem odvolala svůj odvoz, protože bylo jasné, že se nic nenaučím /a domů se mi sakra nechtělo!/. Poslední úsek cesty byl taky zážitek sám pro sebe - nechali jsme se dovést v káře, co vozí balony, byli jsme všici v kostýmech. Prostě my.

Wild Rivers - Already Gone

• Tréninky jsou akční, protože nic nemáme /jsme neměli/ a máme mít vystoupení. V mezičase točíme a zkoušíme partner poi a děsně mě to baví. A K a Kloboučníka zdá se taky a to je super /partner poi bez partnera je prostě na nic, že/. A taky se zase vracím s debilním úsměvem na rtech.
• A pak už vlastně bylo zkouškový. Zase všechny ty DVĚ haluz zkoušky, kdy si vytáhnete, co vůbec nechcete a odcházíte s kredity v kapse. Tak jsem to pěkně prosím měla celý rok. A díky tomu mám taky nejlepší průměr za celé 4 roky studia na výšce /krásných 1,5, no jasně, pochlub se/.
• Jednou z posledních možných podobností, jak napodobit prvák byly pivní slavnosti. Samosebou jsem tam chtěla jít: pivo, hudba /Odháněl, který tam stejně nebyl/ a pak ta Osoba, bez které tam jít nemělo smysl a která nešla, nestíhala. A tak jsem vysedávala nad technolou, v půl dvanácté při poslechu ohňostroje jsem si odříkala ty věty, co jsem chtěla použít na blog, a říkala jsem si, jak je to celý děsně směšný. Neděle mi to vynahradila, to jsem se vznášela na obláčku :)
• A Polná mi taky nevyjde. Zase. Tak třeba za rok.

A teď tu sedím, datluji a klíží se mi už pár hodin oči. Jsem upečená. Se spolužáky jsme zašli na poslední oběd, na zmrzlinu a pak jsme se rozprchli. 

Zítra se zbavím ledničky /částečně, páč pořád ještě není prodaná/, možná odevzdám pokoj a pofrčím večerním vlakem domů. Nejásám. Když mně teta se strejdou odstěhovali nejobjemnější a nejtěžší věci domů autem, došlo mi, že je to definitivní. Není kam utéct.

Léto začíná nabírat na obrátkách. Počínaje dneškem. Zkusím zase irské tance, pojedem na piráty, obsadíme hrad. Bude to super. Dočkala jsem se prázdnin, hurá!

A víte vy co? Je to vlastně dobře, že to není stejné, jako v prváku. Byla by to nuda.

.mějte se krásně

.páá

foto: já vím, že tohle se nedělá a tak dále, sáhodlouhé povídání o autorských právech. prostě to na mě vyskočilo na facebooku. tak. a pak taky The Awkward Yeti.

tele-foto-graficky

"Tak co, ořechy nebo ryby?"

"No mák prostě!"

Mám za sebou jednu zkoušku, dva pohádkový lesy, jedny motýlky v břiše, které spolu s jistými pochybnostmi a lítostí stále trvají.
Jake Etheridge - You Found Me First
Venku je konečně léto. Slunce, teplo. sucho.
Užívám si poslední dny na kolejích. Spolubydla je už měsíc odstěhovaná, a tak si tu živořím po svém. Už ne na dlouho.
Čtyři roky v HK utekly jako voda. Stejně jako čtyři roky na střední.
Jsme staří mazáci, co za rok státnicují. /Už není nejmenších pochyb o tom, že to fakt bude za rok./ Pak roztáhnem křídla a poletíme.

Že prý nám to spolu sluší...

Teď technola a diplomka. To půjde. Musí.

.jeden deštivý den. a můj deštník.

.atmosféra posledního litERÁRního večera.

Slušné vychování ženy spočívá v tom, že bude raději trpět, než aby se vnucovala. (Richard Dehmel)

To jsem celá já, pěkně prosím, ten nadpis...
A nebyli jste tu už vloni? Mně to přijde, že jsem některé z vás už viděla... /Prostě vypadáme všichni stejně, po třech a půl letech na téhle škole stejně sežvýkaní./
Hlásím, že jsem zkouškové přežila. Jen mi protentokrát skončilo až první den letňáku. Za to úspěšně, s nejlepším průměrem, co jsem za zimák kdy měla. Jen ta pitomá kontrola mi to pokazila /sis to pokazila sama, netvař se ukřivděně.../
S Lae a Klárou jsme zašly na naše čtvrťáky. Chtě nechtě na mně a násladně i holky skočila nostalgická nálady, kdy jsme vzpomínaly, jak jsme tam před 4 lety křepčily se svojí třídou. Potkaly jsme tam pár našich spolužáků, či spíše spolužaček. Pozdravily jsme našeho bývalého třídního a konstatovaly, že naši učitelé vypadají více méně úplně stejně. Dobře, samozřejmě.
Jo, a taky jsem vyhrála 30 kg mouky v hlavní tombole. Máma zajásala.
Den na to jsme zašli na Rohozec. Jako všichni. Jako já, Hancul, LK, Santa /který to mmch dal dohromady/ a DK. Srandy kopec. Měla jsem strach, že všichni budeme tak trochu někde jinde, ale plynule jsme navázali konverzaci, jakobychom nikdy ani nepřestali. A za okny padal sníh. Hodně sněhu.
The Stranglers - Golden Brown
S Nikuš jsme konečně vyrazily po těch letech na víno. Foto nevzniklo. Tedy vzniklo, konstatovaly jsme, že tam vypadáme fakt strašně a že se to nedá publikovat. Jo jo, po pěti týdnech nervů se nám nemůže nikdo divit. Ale ji hřeje láska :)
Povím vám, že lepší spolubydlící jsem si nikdy nemohla přát.
Chtěla jsem na začátek semestru narvat setkání se Štěpou a Ravenem, což se mi povedlo. Oboje bylo příjemné. Oběma jsem si postěžovala, co všechno mě... irituje. /V zásadě to byla tatáž věc./
Měli jsme skupinovku. Byla fajn do té doby, než se nás tam sešla kupa a zcela klasicky a dle odhadů jsme se rozdělili do přesně očekávaných skupinek. Nicméně návštěvou nás poctily naše spolužačky, co přerušovaly a jsou teď o rok níž. Už jsem chtěla o půlnoci odcházet, lehce znuděná a nevýznamně opilá, když šla ta partička lidí, ve které se spíše pohybuji, hrát šipky. A tak jsem v jedné ze tří her naprosto překvapivě na celé čáře vyhrála a hned tu násladující naprosto projela. Štěstí začátečníka, i to se stává.
A musím se pochlubit, že jsem spolubydlu česala na medický ples. A vydrželo jí to na hlavě i druhý den. Byl to příjemný relax od toho mého nicnedělání, dobře zaplacený skvělou čokoládou, kterou jsem už stihla skoro celou zlikvidovat. Aspoň mě nebude tak dlouho lákat :)
Sto zvířat - Nikdy nic nebylo 
Poslední Literární večer jsem si nemohla nechat ujít. Už jen proto, že bylo avizované, že dorazí i Lae. Dorazila, i když o dost později, než sama plánovala. Nevadí. Opít jsme se stihly i tak :) Všude kolem spousta pěkných kluků, s jedním z nich jsem po zavíračce měla společnou cestu na kolej. Během těch deseti minut jsme zjistila, že je to krajan a že studuje na UHK. Víc jsme nestihli. Dokonce ani jménem jsem si nebyla jistá. Ale co už.
To je ale zajímavé, jakmile se dostane do jeho blízkosti, začnou se jí podlamovat kolena! /Jistě, Pepíno uhodil hřebík na hlavičku!/
A tak se čas dokodrcal až k nejvýznamnější kulturní události jara. Po celých dlouhých podzimních týdnech radostného očekávání a velice krátkých zimních týdnech plné "už aby to bylo za mnou" to bylo přede dveřmi. Opět jsem byla nařčena, že se příšerně stěhuju /svůj malý spacák mám v HK, moje šaty jsou prostě děsně objemné a táhla jsem s sebou několik variant kostýmu na uv, páč jsme nebyli 100% domluvení, asi tak/, nabraly jsme Kloboučníka a hurá do skolovny. Všechno jsme si šlápli /opravdu jsme vše stihli/, s klukama jsme si v tělocvičně stihli i zaházet mičudama... jen jsem se převlékala zase celkem na poslední chvíli. Neva, vše se stihlo, lidi přišli, tleskali a to je hlavní. Viditelné fiasko to nebylo.
S Ravenem jsme si zatančili o celý jeden tanec víc než vloni, koníčka jsme křepčila se Skřetem. Jako vzorné děvče jsem moc nepila - pivo mi nějak nechutnalo. S Kloboučníkem a jeho lidmi, včetně jeho bratránka, který se mi líbil v tanečních, jsem si dala medovinu. Btw. ten jeho bratránek vypadá stejně jako před těmi 8 lety v tanečních. Ostatně já taky - mám mastnou pleť /se všemi následky/ a červené vlasy. No a pak jsem místo Káči skončila v šatně. Nejprve s Kloboučníkem, který zcela logicky využil příležitosti a odešel se bavit s lidmi, pak s Ravenem, který mi dělal společnost až do konce. Předposlední kabát, který jsem vydala, patřil výše zmíněnému bratránkovi, prohodili jsme pár zdvořilostních frází a já si konečně mohla jít uklízet. Kdyby bylo co pořádně. V pět jsme došli do naší obvyklé noclehárny a do půl šesté jsem kecala s Pepínem. /V jednom má ten hoch pravdu - já se s nikým moc nebavím./
Marilyn Manson - If I Was Your Vampire /I love you.. so much you must kill me now.../
S Ravenem máme v plánu jít do divadla na Tři mušketýry. V dubnu.
A začátkem září vyměním už dost stereotypní zážitek z Přívor za Básníky ticha. Zrní si totiž ujít znovu nenechám! /protože 2. dubna prostě nemůžu, škoda no/
Na losech jsem o Vánocích vyhrála nejméně z nás tří doma. To musí něco znamenat, to jinak prostě nejde...
Pohrávám si s myšlenkou Libušína /protože když vidím spolužáky, jak se ještě stíhají trápit s nehotovými zkouškami, tak si říkám, že jsem vlastně děsně v pohodě a vše stíhám... ehm, no jasně, diplomka/... jenže... lešení, komín. Asi to nebude tak úplně dobrý nápad.
Ale Bílou si vymluvit nenechám. Přes léto začnu pracovat na novém kostýmu a bude /pokud stihnu v krátkém čase udělat tu literární rešerši k tomu, abych si mohla být na 90 % jistá správností svého konání/.
A pak chci taky číst. A péct, A vyrábět. A cvičit a plavat. A někam jet. Na pár dní zvednout kotvy.
Dělej si menší cíle... nejprve ty 4 kredity z Rizik.

.mějte se jarně krásně.

.páá

Nikdy jsem nedopustil, aby škola stála v cestě mému vzdělání. (Mark Twain)

I must be crazy, ´cause I´m still in love…

Sfoukla jsem svých třiadvacet svíček na dortu. Pomyslných. Na dortu bez dortu, jestli mne chápete…

Sešly jsme se s holkama ze střední. Zašly jsme ke Kočkám, pak do Hendrix Café na námku a sdělily si vše podstatné: žádná se nevdává, dítě nemá a ani těhotná není. Vycucala jsem skvělý svařák lžičkou a vypadala jsem pak jako naspídovaná veverka. Nevadí.

Abych vám pravdu řekla, nenašla jsem pořádnou výmluvu, a tak jsem vyrazila s Pepínem na ples. Olivce se ve skutečnosti vlastně hrozně moc chtělo.

Rychlíky do naší matičky Prahy jsou složené z přesně těch souprav, o kterých jsem si myslela, že je ČD už dávno prodalo Slovensku. Dveře mají na kliku, a to se bojím pěkně prosím u nás těch starých motoráčků, kde se dveře jen odtáhnou /jestli víte, co tím myslím/. Ale zvládla jsem to /o tom, že mi to klidně mohlo z HK ujet vám, moji drazí, raději vyprávět nebudu/. Mělo to mírné zpoždění, narvané to bylo k prasknutí, ale po čtvrté hodině odpolední jsem přeci jen stanula na nejposlednějším nástupišti /proč všechny moje vlaky z Prahy staví tam?/ hlavního nádraží.

Z kabelky jsme vylovila telefon a cestou na tramvaj jsem podala denní hlášení domů na ten den zasněžený sever. Poněkud mne zarazilo to množství lidí toulajících se v centru takhle navečer…

Tenhle spoj mě vyhodil na vltavském nábřeží u Tančícího domu. Měla jsem tam přestupovat na bus na Strahov. Při čekání jsem se vyloženě kochala, jako spousta dalších turistů, výhledem na osvětlené Hradčany. A Petřín. A tím vším kolem.

Ten večer byl vůbec kochací. Překrásné šaty, nádherné tance. Náramná atmosféra.

Sedli jsme si pak po půlnoci ještě na pivo a velmi pozdní večeři. Oba jsme se shodli na tom, že nás nemírně moc bolí nohy. Protančila jsem jedny punčochy J

Nutně musím zvěčnit to, že Praha byla nádherná. Světýlka pozdě v noci, ta cesta MHD v sobotu i v neděli ráno. To snad nestačí zažít jen jednou za život.

Sepsala jsem Štěpánce dopis a než jsem ho odeslala, přišla nabídka, že bychom se mohly vidět. Tedy zajít do AC na takový menší koncert. Prostě zapařit, zatrsat si. A mně se opět hrozně moc chtělo vypadnout od logie a tím pádem mi vůbec nevadilo, že vůbec netuším, jak se na SKA tancuje. Rychlokurz přímo na parketu, proč ne.

Začalo se o hodinu později tou „horší“ kapelou. Klára mi natočila pivo /co na tom, že jsem se před tím dušovala, že si ho nedám/, kopla jsem ho do sebe a šly jsme na to rozjet na parket. Víceméně jsme byly jediné ženy, kolem poskakovali povětšinou jen XYni, včetně našeho bývalého asistenta /asistenta?/ z technoly. Po poslední písničce Interpreta neznámého jsme si prostě musely polohluché na záchodě plácnout, že jsme jako fakt dobrý J

A tréninky jsou stejně super, jako byli vždy. Ten poslední ze 2/3 opět prokecali a prodebatili, aby ve výsledku zjistili, že mají zoufale málo turnajových soubojů. A pak jim ještě déle trvalo dát na papír svá přání, jak by chtěli, aby to vypadalo. A chudák Olivka-zapisovatelka byla už celá zmrzlá. Ovšem zcela se zahřála, když jí opět do ruky vrazili kord. A tak jsem si opět naprosto užívala plné pozornosti Kloboučníka. A v hospodě po svém druhém pivu, jeho čtvrtém, kdy jsme seděli zase jednou vedle sebe, obzvlášť…

Za okny je jaro. Tráva se krásně zelená, občas prší. Ve čtvrtek bylo slunečno a venku to vypadalo jako na Velikonoce.

Za dveřmi napečené cukroví, u televize složený betlém, zítra se zapálí už druhá svíčka…

Prostě v sobě neumím uhasit ten nejposlednější plamínek naděje. Nezvládnu to všechno takhle vzdát. A právě proto někde v té nejhlubší hlubině svojí iracionality větřím, že se jednou vrátíš…

.mějte se předvánočně krásně

.páá

Snažme se žít tak, aby naší smrti litoval i majitel pohřební služby. (Mark Twain)

Ed Sheeran - Afire Love
Semestr se rozeběhl, řekla bych jako každý rok, ale je to ohrané a naprosto lživé klišé. Letí to rychleji. V prváku než jsme se dokodrcali přes první hodiny /celkem děsivé/ latiny, první mikroskopické laborky /chápejte, s binokulárními přístroji, co se ovládá mikro šroubem a makro šroubem a hromadou páček, na které sahat nesmíme/ a než jsme pochopili, že jako chodit na všechny přednášky je pitomost /i když mne tohle přesvědčení drželo dost dlouho/, vypadalo to, že muselo přejít podstatně více času. A teď ani nemrknem a je tu půlka semestru.

Tak se mi tak konečně zdá, že žiju. Jakože po studentsku.
Nevypadalo to kdovíjak nadějně. Ale vlastně jo, vypadalo :)
Jednoho rána jsem ze skříně vylovila ponožky. Což o to, lovím je tam každé ráno a dokonce se zatajeným dechem, zda-li nebudou děravé na palci, neboť jsem neskonale pohodlná, abych si je zašila. Nicméně od prvé chvíle mi bylo jasné, že je na nich cosi zvláštního. Když jsem si je natáhla, bylo mi to jasné: nebyly moje. Vlastně si jsem jistá, že nejsou nikoho z domova. Pro tuto záhadou je jen jedno možné vysvětlení: někomu jsem s nimi odpochodovala. A protože jsem žena v těchto ohledech silně podprůměrná, moc velký výběr nemáme. Jen dva.
A jeden z těch dvou se do mojí ponožkové teorie přimotal hned druhý den. Totiž Raven. Jestli bychom se nemohli sejít v HK. Neviděla jsem žádné proti, a tak jsem souhlasila. "Tak zítra. Kam půjdeme, nechám na tobě."
Vyparádila jsem se, jak jsem to z mých omezených kolejních možností svedla, na hlavu narazila nový klobouk /dva super úžasné úlovky z předchozího dne/, do ruky popadla véču a šla. Hodně rychle. Šla jsem už zase pozdě. Pod schody jsem slyšela odbíjet celou a vzpomínala jsem na dobu před dvěma lety, kdy jsem na svoje první rande v životě dorazila o půl minuty později. Nad Bonem Publicem jsem se tomu zasmála, rychle se vydýchala a pak už jsem zamířila pod věž k Ravenovi, který byl vzorně přesný. Zamířili jsme do čajovny a velice příjemně si popovídali. Dozvěděla jsem se spoustu nových věcí, popili jsme skvělé čaje a slupli mističku oříšků. Když mě vyprovázel městem na koleje, nabídl mi rámě, jako tehdá, a já se raději nezmiňovala o tom, že to byla jedna z těch věcí, na které mne sbalil. 
Ed Sheeran - Tenerife Sea

Překlepala jsem další týden. A tentokrát jsem měla sakra velký důvod ho přežít. 
Na konci letňáku, tehdá když jsem dělala sociálu a TePř, když byl v HK divadelňák, jsem na jedné zastávce zahlédla plakát na The Backwards. Snažím se podchytit jejich vystoupení už od doby, když jsem na ně neplánovaně šla na gymplu k nám do divadla. Byli suproví a já to chtěla zažít znovu. A tak jsem to nadhodila Štěpánce a slovo dalo slovo a my měly lístky do Adalbertina na jejich koncert. 
Se Štěpou jsem měla sraz až na místě, kam jsem se z důvodu pohodlnosti /tedy hlavně nepohodlnosti mých bot/ rozhodla dopravit se busem /tedy trolejbusem/. Jenže plánovaný spoj mi ujel před nosem, když jsem se vracela pro svetr, který jsem stejně vůbec nepotřebovala. Tak jsem čekala na něco dalšího, blížil se bus, Olivka narychlo koukla do jízdního řádu, moc se v tom nevyznala, daná zastávka tam byla, a tak na poslední chvíli naskočila. A když jsem se rozkoukala, koukám, jak na mě mává ze sedačky Štěpánka, která jela z práce.
Koncert byl suprácký, i když jsme nezapařily, neboť bylo málo místa a přední řady by nás asi ukamenovaly, kdybychom jim překážely ve výhledu. A tak jsme si trsly aspoň na židli.

Vladimír Mišík - Variace na renesanční téma

Začátkem listopadu jsme obnovili tréninky. Po měsíci. Přijela jsem pozdě, i tak jsme byli první, v závěsu za námi Kloboučník a Raven (!). Když došly klíče, vydali jsme se krámošit na stojedničku, revidovat, čistit a olejovat. Něco podobného bylo v plánu i potom v sokolovně, ale to už pány chuť přešla, a tak šli šlapat školu. Kloboučník si může zase jednou připadat jako pán, když může předávat moudra.

V HK to i pátý týden vypadlo dost podobně, ráno všude bílo od námrazy a odpoledne celkem teplo. Na technole jsme přesívaly s holkama granulát a na kontrole jsme s Klárou opět končily jako poslední. Chtěla jsem si jít lehnout a spát. Domů.

Blogerská krize přešla v krizi hradeckou, kdy jsem chtěla zmizet a jet domů. Chápejte, máme přednášky o víkendu /to nepochopíte, povinný seminář v neděli večer před zkouškovým už vůbec ne/, a tak jsem se rozhodla poprvé od prváku v HK zůstat přes víkend v kuse. Moje nálada vypadalo jako křivka EKG, ale chmury byly zažehnány a já zůstala. Když už jsem si sem natahala věci na 14 dní, že...

Lucie - Chci zas v tobě spát /až jednou budu někomu vyprávět, jak jsem na těhle písničkách přežila výšku, bude se mi smát./

Nejdůležitější kulturní akcí tohohle týdne ale byl LitErární večer, který pořádá Klára v AC. Byl již v pořadí třetí, na žádný z předchozích jsem se nedostavila, ale tentokrát jsem usoudila, že a) téma Sex v literatuře se nesmí promeškat, b) v kombinaci se Štěpánkou B. to prostě musí být něco. Bylo.

Už dávno jsem zapomněla, jak úžasné proslovy Klára dokáže vymyslet /ta zašouplá vzpomínka na náš maturiťák/, ukázky ať už v podobě předčítání nebo scénky byly zajímavé a i hudební tampónky stály za to. Sečteno a podtrženo jsme se spolužačkami vydržely až do konce, nasmály jsme se a poprvé po asi milionu let mi přišlo škoda, že jdu domů spát tak brzo /o půlnoci, ehm/. Prostě v nejlepším se má přestat, a navíc jsme měli druhý den laborky.

Tak to by bylo. Jdu sbírat vědomosti a zážitky, spíš vědomosti, hodně vědomostí. 

.mějte se krásně

.páá

Že nedostanete vždy, co chcete, je někdy obrovské štěstí. (Dalajláma)

1. týden 7. semestru

... aneb týden, kdy jsem utratila nechutné množství peněz.

Všechna ta sranda začala už v neděli, kdy Kloboučník /prý na přímluvu z jiných míst/ odpískal trénink. Vyrazila jsem do HK tedy o celé dvě hodiny napřed. Hned na nádraží mne potěšili výlukou, i když zpětně jsem na sebe hrdá, že jsem to ustála a taška mne nevykopla ze schůdků do vlaku. Nicméně do už takhle dost plného vlaku ve Všestarech nastoupil Raven zřejmě se spolužačstvem. Můj sympatikus mi jasně naznačoval, že je připraven utéct, nicméně bych pravděpodobně dokázala vtrhnout jen ke strojvedoucímu, neboť jsem jela pozadu a byla jsem z toho celá zmatená. Nejspíš mě neviděl, stál za sloupkem, a od minule mám kratší a červenější vlasy.
Ed Sheeran - One
Pondělí po přednáškách jsem chtěla věnovat Štěpánce. Zapluly jsme do maličké a útulné kavárničky, kde jsme neodolaly 70% horké čokoládě. To bylo žrádlo, moji milí. Dotarabily jsme ledničku z úschovy na pokoj /no, vlastně se s tím táhla jen Štěpa/. Pak jsme ještě razily do města, tentokráte vlastně vůbec ne do hrabáků, ale doprovodila jsem ji na Náplavku. Po cestě jsem jí vyklopila vše, z čehož jsem si možná valnou většinu informací měla nechat pro sebe, achjo.Cestou zpět jsem se hezky prošla, 27 mi ujela prakticky před nosem, ale to nevadilo. Bylo teplo a já si zrovna chtěla zavzpomínat. Na druhák, když jsem v devět večer prchala po orgáně do města. Na procházky ruku v ruce. Na Mantichoru.
Úterý bylo opět přednáškové. Zašla jsem pro skripta, ale svým způsobem pozdě, neboť technola už na skladě nebyla. "Musíme ji objednat." No to by teda chtělo, začátkem semestru.
Odvážně jsme se po o ještě vrátili na logii a poté jsem už jen byla vděčná, že se už nehoním za kredity a nepotřebuji mít tunu zapsaných předmětů - tvrdnout do 6 ve škole bych vážně nechtěla. Na sedmou jsem zavelela odchod do čajovny. Jana R. vyprávěla historky z lékárny, o oslavě narozenin jejího bratra. Užili jsme si to.

.Orwald

Passenger - Let Her Go
Ve středu jsem se přimotala k pozvání do hospody náhodou. Vlastně ani tak úplně nevím, jestli jsem ho měla správně přijmout. Ale Olivce se tak moc chtělo s nimi někam jít, že nemohla nabídkou jen tak pohrdnout. Zapluli jsme do přítmí baru a uvelebili se na následujících několik hodin na lavici. Poprvé v životě jsem ochutnala mojito. Nic moc, na asi nejznámější drink jsem čekala něco víc. Holky probraly Erasmus, kluci pobavili historkami z prázdnin. Naťukli jsme zábavné téma diplomek. Čas utekl jako voda a my se pomalu šinuli nazpět ke kolejím. Zjistila jsem, že jsem se spolužákem měla přes prázdniny stejného zaměstnavatele. A ti noví studenti vypadají starší než my. Pac a pusu a v pondělí znovu. Dobrou.
Čtvrtek byl volný. Vyrazila jsem do města, prvoplánově sehnat skripta, která jsem v knihách viděla už před tím, že jsem věděla, že je budu chtít. Nakoupila jsem. A to bylo tak asi všechno. Zimní boty zatím nejsou a když se mi něco líbí, je to dvakrát dražší, než jsem ochotna dát. A hezké oblečení taky nebylo. Celou dobu krápalo a já se občas promotávala městem a davem i s roztaženým duhovým deštníkem nad hlavou. Před fildou bylo srocení lidu, ale já se jim vyhla /tu zelenou bych stejně asi nestihla/. A večer neodtékaly sprchy. To nechcete.
V pátek jsem po fyto utíkala na vlak. Máma měla dovolenou a já si ji chtěla užít doma. Výluku jsem zvládla, ve vlaku upletla další řadu a pak už jen čučela z okna a obdivovala nově vybarvenou Lodžii a všechny ty důvěrně známé scenérie mezi Městem pohádek a Srdcem Českého ráje. Teplo a vůně domova. Co víc si při pátku přát.

Ed Sheeran - Photograph
Sobotu jsem strávila na čerstvém podzimním vzduchu u nás v podhůří. Na houbách, no jo :) už rostou, konečně, celý košík jsme donesli domů, celý vrchovatý koš a mrazák máme přeplněný. To bude houbovníků! Po o jsem se chtěla učit, ale nějak se to zvrhlo. Bylo kafe, omyly jsme s mámou nádobí, teta nakrájela houby, oloupala jsem brambory na zítra a bylo šest a jely jsme s mámou vypůjčeným autem od sestřenky domů. Naše je v nemocnici, mrzáček náš milovaný.

No a abych doložila pravdivost podnadpisu, sepsala jsem týdenní výdaje:

• Nákup (jídla a podobných nezbytností na začátku semestru)... 270 Kč
• Rajz v pondělí......................................................................... 50 Kč
• Skripta (2x různá veterina, Kontrola) ...................................... 695 Kč
• Rajz v úterý............................................................................. 85 Kč
• Rajz ve středu ....................................................................... 150 Kč
• Skripta (Klinika I + II) ................................................. cca 1 000 Kč
• jo, jasně a cesta tam a zpět ....................................................106 Kč
• sečteno a podtrženo to vyjde na ....................................cca 2356 Kč
• (a to jsem tedy ještě střelila angličtinu za 200 Kč)

Ještě jednou sečteno a podtrženo jsem za jeden jediný týden utratila bez pár stovek celé svoje kapesné na měsíc. A to bych si pěkně prosím měla ještě obnovit platnost ISIC a nahrát na něj další prašule na obědy. /Ještěže městská karta a opuscard jsou napapané ze září./ Čas od času se najdou chytráci, kteří tvrdí, že si na VŠ máme vydělat prací na brigádách. To jako vážně? Svůj prázdninový výdělek bych měla během 4 měsíců v trapu a co pak zbylých 5?

. mějte se krásně a šetřete na budoucnost... svým zatím možná ještě neexistujícím dětem

.páá

P.S. Nejjednodušší by bylo, kdybychom s Marťou ve středu v noci byly bývaly proběhly patro a na náhodné dveře /samozřejmě ne ty naše/ nalepily cedulku LETOS JE PATROVKA NA TOBĚ. Takhle se jí klasicky dočkáme na konci listopadu.

Be yourself; everyone else is already taken. (Oscar Wilde)

Ne každá změna se člověku povede tak, jak by si představoval, že...

Horkou letní noc věnuji blogu. Super.

Chtěla jsem období od konce dubna do konce května nazvat dobou kultury, nicméně by se tohle označení vlastně hodilo... možná stále :)
Kino bylo super. Lae mě vytáhla i na Grandhotel Budapešť /sakra, proč jsem si toho traileru nevšimla sama?/, pak jsem pokračovala avizovaným Kódem Enigmy. Dohromady to byl silný filmový zážitek /pro někoho, kdo nemá na filmy a vlastně ani seriály zrovna moc chuti a času/. A Evžen Oněgin? Vynikající. Z balkonu jsme měly krásný výhled, bylo to přiměřeně moderní a prostě si musím doplnit vzdělání a přečíst si to /ano, na gymplu jsem se tomu nějak vyhnula/. Večer jsme s holkama zakončily v Knihomolovi; řekněme, že jsme slavily dosavadní úspěchy.
Vystoupení bylo přemnoho, většina /všechny?/ v době, kdy jsem jen málo ochotně přislibovala svoji účast. Nelituji, nemám čeho. Vše klaplo, bylo to dobré, lidem jsme se snad líbili. A to je hlavní.
Strasti a útrapy študenta farmácie FaFUK

.Muzejní noc

Zkouškovým jsem se ladně protančila až k jeho závěru, který byl pro mne minulý týden. Se dvěma výjimkami vše za dvě, jedna za jedna a jedna zkouška se mi ještě hodnotí. Víc spokojená být už ani nemůžu. /A mám rezervy. Možná tak velký, jako to úsilí, které jsem do letošního letňáku vložila :) /
Se Štěpou jsme zavítaly na divadelňák. Za zvuků hudby jsme probraly, co se dalo. Jeden den /večer/ ale nemohl stačit, a tak jsme se domluvily i na čtvrtek, který se tímto pro Olivku stal žonglovacím maratonem, neb poiky tréninkově v ruce nedržela hezky dlouho. Když jsme od vchodu do stanu nakukovali /ještě se Štěpánčiným kamarádem/ přes ramena jiných posluchačů na podium, byla jsem v tu pozdní hodinu celkem vlastně ráda, že měřím jen svých 160 čísel /ale kalhotky ta ženská měla, to je fajn/. Doklopýtali jsme na jiné stanoviště, abychom se tam pomalu mohli jen otočit a jít, páč koncert právě skončil. Lepší oslava splnění povinných předmětů být pomalu ani nemůže.

Nelajkuju já to jen proto, aby to nebylo hloupé, že zrovna Olivka to svým imaginárním zvednutým palcem nepodpořila?

Po sto letech /kecám, asi po třech/ jsem vyrazila na zevling. Obvyklé místo a známé tváře, víno s kolou. Dokud jsme ještě nebyli všichni a chyběla Ála a Horis /jo vůbec ten, byla jsem poctěna, že jsem mu mohla půjčit sešity z matiky, které jsme si kdovíproč schovávala/, chvíli jsem pochybovala, jestli hoši vůbec vědí, kam mne strčit a kdo jsem.Věděli :) Nebylo nás mnoho, ale bylo to dobré. Už malinko rozpuštěnou společnost jsem opouštěla v 11 v lehce ovíněném stavu. Ach!
Den na to jsme obsadili Valdštejn. V obrovských vedrech jsme si to tam užívali. Nádhera. Pětkrát jsem si umřela a povozila se na trakaři /sakra moc to drncá!/. Smály jsme se s babi Kloboučníkovi, když na stan vyhodil helmu a ona tam zůstala viset. Žádná podlost na něj tentokrát nečekala a i napopáté k žebříku uvázali Pepína.

A co teď?
Prázdniny si hodlám užít v rámci možností pracující osoby. Chtěla bych všechny vidět, ale je to asi bláhové přání. A není jediné. Některé sny a přání byly rozprášeny, jako když kýchnete do kupičky prachu. Jsou /nadobro/ fuč.

Kdo bude předmětem mého dalšího Snu?

.aneb jak vměstnat dva měsíce do několika řádků

.mějte se krásně

.páá

Lékař je člověk, kterého platíme, aby vyprávěl hlouposti v pokoji nemocného, než ho příroda vyléčí, nebo než ho léky zabijí. (Molière)

Nějaký tip jak znovu u učení neusnout?

Větrám na kolejním pokoji s otevřenými dveřmi /páč ty škvíry, jak nedoléhají k futrům, nestačí/, jsem tu sama a tu volnost využívám jen k tomu, že se mi nic nechce. Vlastně chce. Spát. Mám strach, že za tohle půjdu do pekla.

Poučena z minulého zkouškového, kdy jsem nemohla vůbec spát, jsem si nakoupila zásobu čajů na nervy a spánek. Zbytečně. Jsem už asi dva tři týdny v kuse ospalá /jasně, spím 6 - 7 hodin denně/ a nervy? Co to je? Před zkouškou z farmchemy jsem si přišla pomalu jako sjetá /ještě kdybych ten pocit znala/. Nevím, jestli to bylo tohle, ale každopádně nejtěžší zkoušku v tomhle ročníku jsem dala napoprvé /a doufám, že sociála mi to nevynahradí/.

.JellyJune

Když jsem ve vzduchu pomalu cítila, že se blíží čas, kdy se to na FB začne hemžit rozjásanými statusy o tom, jak je kdo bakalář /ve skutečnosti vím zatím jen o velmi málo lidech/, začala jsem si představovat samu sebe, tak za ty dva tři /spíš dva, určitě dva :) / roky. Jak do světa vytroubím, že je ze mě konečně taky něco - Magister Pharmaciae -, jak budu oslavovat a dohánět ta léta, kdy jsem jaksi nevysedávala po hospodách. Nenechám si ujít jednu z těch prvních grilovaček. A nebudu zkuhrat, že se musím domů učit. Bude krásně, svítit sluníčko dlouho do večera, bude teplo a všechno bude fajn a starosti pro malou chvíli zmizí kdesi v propasti minulosti. A pak se objeví nové, nikdy neřešené... ale proč si připouštět, že by to mohlo být celé jiné než fajn. A na promoci znovu do Karolina, do Prahy, a zase jednou se budu dmout pýchou, že jsem vystudovala tuhle školu.

A pak zjistím, že mi hrozně moc bude chybět HK.

A teď zpět k farmakologii. Bez té se ten sen neuskuteční.

Jednou tě zamrzí, že jsi promluvil, stokrát, že jsi nemlčel. (Lev Nikolajevič Tolstoj)

Mohla bych sepsat návod, jak efektivně zabít čas. V tom jsem skvělá. Bojím se, aby to nebyla časem moje jediná specializace.

Jsem to opět já. Olivka. Tak trochu cynik. Milující ironii, obzvláště tu jejího života /něco jako když se rozhodnete ke článku přidat letní fotku a pak se přižene pár dnů aprílového počasí a z Velikonoc jsou ideální Vánoce/. S budoucností otevřenou a volající. Zahrabanou do snů, do krásných snů, které se mohou a nemusí stát někdy realitou /ale v některém paralelním vesmíru určitě skutečné jsou/. Bez výčitek si představující svůj byt s čajovým koutkem plným polštářů, vůně skvělých čajů a svíček. A hrát tam bude retro rádio :)

Proč ty sluchátka sakra fungují jako stetoskop?!

.nějaká letní

Green Day - Stray Heart

K radosti svojí a snad i Lae jsem dorazila do města skla a bižuterie na Irský ples. Byl úžasný.
S holkama jsme vyrazily do čajovny, skončily jsme v té nové, hned vedle té staré :) Přesladila jsem se masalou z krásné cínové konvičky. Ach. Mně se to prostředí líbilo více než v té původní, ale na tom nesejde. Vytvořily jsme si plán na palačinkovou párty, tak snad to někdy klapne /a schválně, kdo má tu nejlepší marmeládu/.
S mámou jsme po letech opět navštívily divadelní představení ochotníků z P. Brečely jsme obě smíchy.
Ale větší kulturní zážitek mě čeká na konci května. Holky si na mě totiž vzpomněly a půjdeme spolu na Evžena Oněgina do Klicperova divadla! 
A za další kulturou jsem rozhodnutá jít k nám do města. Do kina. Po roce a půl, chápete to? Kód Enigmy. Ale je ve hvězdách, kdo mi bude dělat doprovod. Jestli to bude jen moje zlé dvojče uvnitř mne, nebo i někdo další.

Green Day - Boulevard of Broken Dreams

Jsem to zase já. Chci a nechci. Odi et amo. Jsem zase na rozcestí; jsem tam, kde jsem byla vždycky. Jednou si s Lae pobrečíme v mém čajovém koutku, že naše postpubertální rozhodnutí asi nebyla úplně správná. Anebo taky ne :)
Nechala jsem se ostříhat /hurá, těšila jsem se jak malá holka/. Nejspíš se tím nic nezmění, ale to je jedno. Nejdřív musíš milovat sama sebe, aby tě pak mohli milovat i ostatní.

Svůj kouteček jsem přejmenovala - chtěně. Trochu nedopatřením ovšem došlo ke změně pozadí - to si vymyslíte jiný obrázek, ale je moc velký a celkově to celé rozházíte, až vám nic jiného nezbude. Jen ještě po letech bych mohla předělat záhlaví a budu snad spokojená a připravená dál se šířit světem-netem :)

.mějte se krásně

.páá

Bez lásky nelze žít, bez bolesti nelze milovat. (Nino Salvaneschi)

Víte, tento týden mohl patřit k těm nejbáječnějším v životě /aspoň do té doby, co by si to zvládla moje paměť uchovat/. Ale není...

One Diraction - Best Song Ever
Zašli jsme si na kafe /kakao, čaj, oříšky, jeho oblíbený likér a myslím i zázvorový tonik/. Cestou zpět jsme náramně zmokli. A nějak nejspíš nemohl pochopit, že se mi ani trochu nelíbila jeho odpověď, že se teď asi moc neuvidíme /jako kdybychom se někdy vídali víc než je zdrávo/.
Z dalekého Japonska k Olivce docestovaly hůlky /od mojí Nikuš/. A z Litvy čokoláda, bonbony a náušnice :)

.loveErica

Půlící video jsme začali řešit 14 dní před dnem D. Proslýchalo se, že jsme v tomhle ohledu první. Verča měla vše krásně vymyšlené, s Marťou nás naučily taneček a ve čtvrtek jsme mohli natáčet. Vše se stihlo nad očekávání rychle a já mohla ještě ten den jet domů.
V sobotu sjme se vrhli v L na tombolu. Bylo jí hodně, vážně. Tašky, balíčky, krabičky. Čísla, čísla, čísla... S Hancul jsme celkem brzy odjížděly, kvůli tomu že se přestěhovala, má to do tohohle našeho dalšího domova poněkud daleko.
Ten další týden si mi podařilo konečně po spoustě let, co se podvědomě chystám na irský ples, sehnat zelené šaty. Jsou letní, kostičkované, v jistých partiích mi jsou dost natěsno, ale jinak jsou téměř přesně takové, jaké jsem sháněla. Objevila jsem je v obchodě, kam jsme se týden před tím se Štěpou nedostaly, protože měli zrovna polední pauzu.
Yvonne Přenosilová - Boty proti lásce
A pak tu byl náš ples.
Předtančení se snad povedlo, i když se nám zprvu pod nohy pletli lidi od nějakýho dokumentu. Dokonce jsem se snažila šklebit se na Kloboučníka /což pak společně s trémou mělo opět za následek nepříjemnou křeč v tváři, naštěstí ale až na konci/. S holkama jsme se pak ukryly u tomboly /bylo přes 300 cen/. A pak už jsem jen za zvuků výše zmíněné /oblíbené a dosti příhodné/ písničky vyhlížela pana T.M., kde to zase vězí. Za zvuků jediné polky, kterou jsem stihla zaregistrovat, jsem si uvědomovala, jak mi příležitost protéká mezi prsty, ale můj milý byl samozřejmě kdoví kde, kdoví s kým a o Olivce na balkoně, která tajně touží si zatancovat něco normálního, nevěděl.
Blížila se půlnoc, naše UV show a musím říct, že jsem jednou zase nebyla naštvaná, že jsme ji zvorali. Nebylo to dokonalé, ale my si to díky skvělé hudbě užili upe nejvíc a to bylo asi hlavní.
Pak jsem se převlékla do civilu, ve kterém jsem měla od léta naplánované, že vyrazím na absolvenťák. Jenže Adam&Adam ho o týden posunuli, a tak se mi nakrásno kryl s naším plesem. Tak zase nic.
Čas se doploužil do třetí hodiny ráno, hudba to zabalila a my začali balit s ní. V pět jsme se vypotáceli ze sokolovny a šli chrnět. Druhý den ráno bylo tak krásně... škoda, že jenom ráno.

Edward Sharpe & The Magnetic Zeros - Home
Snad nic jsem si tenhle týden nepřála v HK víc, než jet ve čtvrtek večer domů. Zavřít se v pokojíčku a brečet.
Ve středu jsme si odbyli první test z kontroly, sáhodlouhý laborky, kvůli kterým jsem /na rozdíl od zbytku/ nestihla dřívější anglinu, a tak jsem se ze školy vrátila na kolej, tupě zírala do počítače a až pak mi došlo, že začíná být pozdě a že bych se mohla začít připravovat na naše legendární Půlení. Vyrazila jsem tam s halkama, notně už posilněna alkoholem, s večeří v kapse. Dorazily jsme později, než jsme měli, ale na fotce nechybíme a o to mi šlo především. Celkově mi ten den bylo mizerně, bolelo mě v krku, byla jsem unavená a plánovala jsem brzy odejít a jít chrnět. Co čert nechtěl, bylo to skvělé, asi tři hodiny jsem trsala na hudbu, kterou vlastně nesnáším, ale ono to jinak nešlo; když se jednomu povedlo se svalit na židli, na kraji davu se obvykle našel nějaký spolužák/spolužačka a už jednoho zase táhli na parket. Když je o Olivku zájem, bránit se nebudu. Spát jsem šla v jednu.
Konečně jsem se dočkala cesty domů. Cestou MHD jsme míjeli zastávku, kde je celá mapa HK a pan T.M. mi tam jednou ukazoval, jak daleko to tam od sebe bydlíme. A o kus dál, no ano, tady se zabočí kolem bytovek a pak kolem sámošky a hospody a dojde se k jejich paneláku. Druhý vchod. A o kus dál, tam někde za těma jinýma bytovkama, tam tudy jsme se vraceli tenkrát, když jsem ho po měsíci konečně dokopala oslavit výročí. "Ty vážně nevíš, kde jsme?"

Nechápal, proč si neustále musím mazat pusu, nechápal, že deka, se kterou jsem přikrytá, musí být knoflíčkama dolů, a už vůbec nikdy nepochopil, že mi chyběl a že mi v žádném případě nestačilo se vidět jednou za týden, za 14 dní a mezi tím se téměř nezajímat o toho druhého.

Kdo z nás dvou ztratil víc?

.neplač, protože to skončilo; buď ráda, že se to stalo. ano, mám jednu úžasnou životní zkušenost

.páá /od teď už zase jenom Olivka/

Pravá láska je stav, ve kterém člověk cítí osudovou potřebu být neustále s milovanou bytostí. (Karel Čapek)

.první letošní krásky (16. 2. 2015)

 Harlej - Královna noci /Hergot, jak já bych si zašla na nějakou dobrou zábavu. Sakra, sakra, sakra!/
Tak na třetí pokus to snad klapne...
Jo, jak si Olivka užívá volna? No, neví, co má dělat, klasická pozkoušková krize, kdy je ještě pořád rozeběhlá a zvyklá se celý den učit a najednou nic. Volno. Klid. Jasně, anglina, už na tom pracuju a zapracuju a než začne nový semestr smetu to ze stolu.

Vánoce jsem z části trávila tím, že jsem něco dělala, když jsem nemusela, a nic se mi nechtělo, když jsem musela /jo, zápočet z gnozky volal/. Ale prvý týden jsem si vše odbyla, druhý přidala jedničku /s hvězdičkou/ z molekuláry a jala se mít nervy ze zkouškového a předně z gnozky. A na to jaká jsem, to byly nervy celkem nečekané, pojem nejím, nespím jsem si zažila na vlastní kůži. Jo, když už mi i čokoláda na stole smrděla, tak to už je co říct /pamatuju se, jak jsem pár dní před maturou sežrala celou takovou tabulku; jo, matura, to je už dávno/. Pravdu ovšem je, že na druhý pokus jsem to dala. Ne nějak extrémně úspěšně, vlastně jsem i pomalu cítila jak mám odřené uši, ale asi mě tam paní docentka nechtěla vidět znovu. To víte, moje nervozita táhnoucí se několik týdnů /ehm, tak tři, čtyři/ se jaksi vyrazila na kůži. Ale už se to spravilo :)

.jsem ty chudinky skoro zašlápla

S mým téměř dokonalým mužem to bylo horší. Jako s tím, jak jsme se vídali. Ne že by to poslední dobou, poslední měsíce bylo kdovíjak slavný, ale zkouškové byla jedna velká katastrofa. Učil se, chodil do práce, já se učila, takže bída. Vlastně jsme se naposledy viděli na Nový rok /jo, naše silvestrovské trampoty. To měl tak můj drahý plán, ze kterého jaksi sešlo, a tak jsme si udělali společně ještě s Kloboučníkem a dalším jejich kamarádem tour-de-closed-pub, prostě takovou hezkou procházku po okolí a nakonec skončili u pana T.M. doma. Po cestě jsme načali medovinu, kterou pan T.M. dostal k Vánocům a Kloboučník odpálil při zastávce rachejtli a bylo to s nimi krásně kouzelné. O půlnoci jsme se vydrápali po namrzlé cestě na silnici pozorovat ohňostroj, připít si a nakonec se i rozloučit./ a pak až na začátku února. Když jsem pořád brečela, že jsem nedala zkoušku /jako by to bylo poprvé/. No a možná taky proto, že mi tak neskutečně chyběl. Brzy ráno odjel do práce /pche, ani snídani to nechtělo, jako by se bál, že ho otrávím/ a pak jsme se viděli po mé zkoušce. Když jsem si za ním dojela do práce. A na tréninku v neděli. A v budoucnu, kdo ví?
Krucipüsk - Láska je kurva /Je to boj.../
 S Hancul jsme si daly sraz s LK. Probrat život, naše chlapy, jak nás štvou a pak nám dělají radost a zdrbnout ty, které známe. Neskutečně jsme se přecpaly pizzou, pobavily a bylo to moc fajn.
Den na to, na Valentýna, jsem si udělala výlet k mojí drahé Hancul. Kus od nich jsme si chtěly zastrašit a zalbnout, a tak jsem u nich zůstala na noc. Drze jsem vyspávala /ne, fakt, Olivku jen tak něco nevzbudí/ a pak mě Hancul zavalená povinnostmi se stěhováním Gamby hodila na vlak /ehm, téměř doslova; naskočila jsem a za chvilinku vlak vyjel/. A odpo jsem se pak nechala Lukym hodit na trénink. Příště mne nakopněte, až zase nebudu chtít jít na tři tréninky za sebou v takhle důležitou dobu jako je období před plesem. Nic nevím, tanec mi předělali /vlastně vůbec, tancovat, když jste tance nepotkali měsíc je fuška/ a vůbec to prostě není dobrý nápad. Asi tancuju zase s Kloboučníkem. Můžeme se na sebe krásně šklebit. Moje o pár let mladší já by jásalo, teď ani nevím. Ba jo, vím, hlavně že je s kým tancovat! :) /Mého muže to nechává nejspíš úplně chladného. Co jiného s tím taky může dělat?/

A co teď? Čekám. Čekám na houknutí telefonu, který bude signalizovat, že ví, že žiju. Ale zatím je moc brzo, přeci jen, naposledy jsme se viděli před dvěma dny.
A píšete si každý den? - Ne. - Ty jo, tak to je divný.
Kepu by řešení měla. A má vlastně pravdu, že to je jediný řešení, když se jeden nechce nebo prostě neumí změnit. Ale když... ono je lepší, když vás někdo obejme aspoň jednou za čas, než nikdy nikdo.
P!nk - Try /Sometimes I think that it´s better to never ask why/

Jdu spát. A nechat si zdát nějaký krsáný sen. A děsuplný noční můry schovat do šuplíku. A neotevírat, ne dřív než v dalším zkouškovém.

A víte vy co? Jsem v půlce! Pět semestrů za mnou, dalších pět přede mnou. Možná horších a náročnějších, ale taky konečně něco užitečnýho a praktickýho. Tak vzhůru k lepším zítřkům!

.mějte se krásně

.páá

Domov jsou ruce, do kterých smíš plakat. (Miroslav Válek)

Miluju návraty.
Tahle věta mi většinou probleskne hlavou, když mi za oknem vlaku mizí nádražní budova našeho města. A vím, že jedu někam, kde nejsem doma. A že domů se vrátím až za pár dní a jen na pár dní. A pak zase zpátky. A sem tam, sem tam, do zblbnutí.
Udělali jsme si skupinovku. Holky s náma chtěly probrat cosi k půlení, k našemu půlícímu videu, tričkám a tak. Nic moc se asi nevyřešilo, vypila jsem pár piv a kolem půlnoci odcházela s Tomášem zpět na koleje. Ráno mi z hladu bylo poněkud nevolno a asi poprvé v životě mi přišlo velmi uklidňující slyšet jak ve vedlejší kabince protéká záchod /to víte, koleje.../.
A taky jsme měli patrovku. Na konci listopadu, stejně jako vloni. Nic moc to nepřineslo, nikdo ze zadních pokojů, kde bydlíme my tam nebyl, jen jsem se utvrdila, že na našem patře vážně bydlí Danča B. a že svijanský pivo je prostě nejlepší.
Toť vše k listopadu.
Jenže teď nám na dveře buší Vánoce.

Ptiteouch

Tak nějak v půlce adventu jsem si posteskla, že se těším, až mojím jediným předvánoční stresem bude, jestli mám napečené cukroví, nakoupené dárky a aspoň trochu uklizené bydlení /jo, holka, ještě pár let a dočkáš se stresů obyčejného pracujícího člověka/. Neúprosně se totiž blížil předtermín z ekonomky a zápočet z farmchemy a času na vánoční bloudění rozsvíceným městem bylo málo /respektive nebyl/.
První letošní sníh napadl, když jsem byla v HK. Věděla jsem to od rána, že to tak bude. Co jsem ovšem nevěděla bylo, jaká úžasná kalamita je na Moravě. Kvůli namrzlému vedení nejely vlaky, a tak spousta mých spolužáků vůbec nedorazilo na laborky a do HK dorazili mnohdy až po celém dni stráveném na cestě /odhaduji, že normálně jim to trvá tak 4 hodiny/. Z barvitého vyprávění Kači a Marti mne celkem jímala hrůza /spousta hodin strávených v nevytopeném vlaku kdesi uprostřed pole, bez možnosti dojít si na záchod/ a stejně jako ony doufám, že už se nic podobného v naší malé zemičce nestane.
Nijak zvlášť jsem po tom netoužila, ale shodou náhod jsem se dostala na předtermín z prostředků. A tak se stalo, že jsem poslední předvánoční týden, ty jediné tři dny, které jsem hodlala v HK strávit, nabušila naprosto na maximum. Ale věděla jsem, že poté bude následovat zasloužený vánoční klid.
Ještě před tím, než měl tenhle blázinec začít, jsem se chtěla trochu odvázat na naší "vánoční besídce" se šermem. Jenže myšlenkama jsem bloudila všemožně, snad možná jenom ne tam kde jsem měla, a tak to kýžený výsledek nepřineslo.
Týden jsem zahájila jak jinak než úspěšně. Jediná jednička, kterou jsem považovala za jistou a jediná zkouška, na kterou jsem se tak hrozně málo učila.
Druhý den nás čekala úloha "modely", což bylo ve výsledku před tím zápočtem něco nesnesitelně namáhavého. Zápočet jsme šli psát až ve druhé skupině a snad valná většina ho i napsala.
Ve středu mne čekala zkouška z ekonomie.To už taková sranda nebyla. Nicméně poctivá příprava se vyplatila a další jedničkou jsem si celkový průměr vylepšila na 2. Spokojenost největší, tři splněné povinnosti před Vánoci, co víc si přát.
V sobotu jsem si zaskočila na dvě tři Kofoly, na dvě tři hodinky /ve skutečnosti téměř 4/, do města za holkama z gymplu. Za přítomnosti Mácy jsme opět zabředly do debaty o porodech a dětech :) už to asi nebude lepší. Navzdory přítomnosti Jáji, na niž mám od gymplu vyhraněný názor, to bylo naprosto skvělé. Asi po letech začnu opět věřit v to dobré v lidech. /Než se zase zklamu.../
A teď nám v obýváku svítí stromeček, v kuchyni čekají brambory na salát a Olivka tak trochu přemáhá pocit smutku, neboť jí před pár hodinami odjel pan T. M. A pozítří budu přemáhat další smutek z toho, že Vánoce jsou na rok zase pryč. Víte, mám to období vlastně moc ráda. Různá světýlka, cukroví, vánoční trhy s horkou medovinou a ten zvláštní vánoční pocit. Tak.

  Carol of the Bells

.mějte se krásně

.páá