je mi pětadvacet. jsem stále dětinská, nerozhodná a bydlím u rodičů /důsledek nerozhodnosti asi/. stále žiju víc mimo realitu než v přítomnosti. co budu dělat za půl roku? kam se vrtnu, až nás vyšoupnou z naší lékárny? vím já? Nebe - Než se rozední
narozeniny jsem oslavila. zapila jsem je horkou čokoládou a nějakým tím alkoholem.
čokoládou v pátek. s LK a Štěpou v Lodžii na Irish Session. i když původním doprovodem měla být Lae a ostatní jsem lanařila až následně, právě Lae ochořela a nikam nejela /dohnaly jsme to na trzích v T. medovinou/. bylo to krásné; v kavárně visí ze stropu lžičky a tak trochu si připadáte jako ve Velké síni v Bradavicích. vydržely jsme to do zhruba jedenácti, pak jsme se vypravily domů.
alkohol byl v sobotu. poprvé jsem na AllaDanze plesu pila alkohol. původní plán byl krásný - pojede nás 7, fůra, bude prča. Kloboučník píše diplomku, Maru je nemocná a Standa taky ochořel, takže jsme jeli ve čtyřech. jenže Pepa tam měl rande a já jsem byla jaksi navíc - nevím, kde se to v něm vzalo, ale domluvil mi tanečníka přes Mílu, kdysi dávno naši lektorku. ze společníka se vyklubal člověk od Corporalů, kteří s námi sousedili na Bílendě, doplňovali naši jednotku pikenýrů o svoje muškety a kteří v neděli ukořistili ten prapor, co Olivka s Luckou tak svědomitě bránila. nakonec ho vyměnili za svého velitele.
P s Květákem mě nakonec seřvali tak /ze srandy, samozřejmě/, že to musela slyšel půlka Prahy: jak jsem si mohla dovolit nevzít si číslo?! jak říkám, v těhle věcech prostě plavu...
přepis debaty při zpáteční cestě by se klidně mohla objevit v dámském časopise v rubrice sex&vztahy s názvem "co jste chtěli vždycky vědět, ale báli jste se svého protějšku zeptat".
a taky jsme měli poslední dvě ohňovky. jednu u P sestry, kde nám odměnou byl skvělý burger a vytuněný domácí pečený čaj. společnost nám dělala dcera majitelů. pak nás z hor P odvezla zase domů.
poslední byla prvního prosince na rozsvěcení vánočního stromečku v K. všichni stáli jak zařezaní /nikdy nevím, jestli to je dobře nebo špatně/, a nakonec nás odměnili potleskem. po hodně dlouhé sobě jsem viděla Kloboučníka - Květák ho ukecal, že si taky potřebuje chvilku dáchnout od psaní /a P mi v autě říkala, že je divné, že já jsem byla taková klidná vloni, ale on tak vyšiluje/. přijel, odtočil, odjel, zbytek by na nás. ale než odjel, podal dokonce i mně na rozloučenou ruku.
tréninky nejsou a budou až po Novém roce.
a aby toho letos nebylo málo, Malýmu Michlaovi se minulý týden zabil při autonehodě brácha. Xindl X - Popelka
je předvánoční čas, máme ustrojený stromek a všude světýlka a svíčky. včera jsem si zapnula indie feed (December 2017) a cítila jsem neskutečnou pohodu. ještě v práci přežít jeden týden a budou Vánoce, čtyři dny volna. pak Silvestr, kdy mám zatím v plánu se někam vnutit - prostřednictvím Ravena jsem tuhle akci už rozjednala.
Haha, naposledy jsem se podobné věci účastnila někde v prváku na výšce. Ale proč ne, že. Nominace mi tu přistála od Elwin, tak račte posoudit, jak jsem se s otázkami popasovala.
1. Pokud bys mohl/a vybrat nějakou superschopnost, jaká by to byla a proč?
Teleportace. Protože kdo by se v deset večer nechtěl teleportovat domů z hospody, když ho jinak čeká hodina cesty? Ne, teď vážně. Dojíždění nesnáším. Jakýkoliv, i když některý cesty autem si neskutečně užívám. Ale trmácet se každý den do práce busem je otrava. Navíc bych ušetřila denně asi hodinu času :)
2. Co je tvým největším snem?
Říct si na konci života, že to tady fakt stálo za to. Že jsem viděla, co jsem vidět chtěla, poznala, co jsem poznat chtěla, zažila, co jsem zažít chtěla. Že toho dobrého bylo víc, než toho zlého.
3. Na jaký film se nikdy nepodíváš podruhé? Proč?
Jako první mě napadl Antikrist od Triera /Lae a Klára vědí; na druhou stranu jeho Melancholii jsem vidět chtěla, zajímavé/. Do výčtu bych mohla přidat jakékoliv horory, ke kterým jsem se v pubertě omylem přichomýtla neboť a) se pak prostě děsně bojím /od dětství se bojím tmy, po těhle filmech to bývalo ještě horší/, b) přijdou mi strašně trapný.
4. Pokud bys lidstvo mohla na jeden jedný den něčeho zbavit/ něco mu dopřát, co by to bylo?
Aby mohli být znovu s těmi, co tu být prostě už nemůžou. Aby jim mohli říct, jak moc je měli a stále mají rádi, jak moc stále chybí. I když osobně si myslím, že to ti dotyční stejně vědí, prostože tu jsou někde kolem nás.
5. Čeho se nejvíc bojíš?
Že zůstanu sama. Jako úplně sama, samotinká, jediná. Jediná mezi ostatními lidmi, kteří o mě nejeví nejmenší zájem. Kterým jsem na obtíž. Že zmizí moje rodina, moji kamarádi a nebude už nikdo další. Protože cokoliv se dá snést, když je vedle vás někdo, komu na vás záleží...
6. Kde bereš inspiraci?
Ke psaní? I můj nudný život je nepřeberná studnice zajímavých okamžiků, které jsou hodné zvěčnění. Jinak když jsem ještě psávala příběhy, vyrabovávala jsem ty knížky, co jsem měla tou dobou přečtené...
Ke tvoření? To prostě přijde, nevím kde se to bere. Čekám až mi to zaťuká na rameno a pak po tom chmatnu a zkouším to nepustit :)
K šití? Tak u kostýmů se snažím držet co nejvíc nějakých pramenů. Teď, dříve to byla víc fantazie, a proto chci kostýmy výhledově předělat. Hledám obrázky na netu, čtu diskuze chytřejších lidí, mám nějaké knížky. Jinak u běžných věcí na netu - v ráda trávím spousty minut na Pinterestu a kochám se :) A pak taky v Burdě, u tý asi skončím, protože potřebuju nějaký už vytvořený, fungující střih. /Potřebuju přeci ty zelený šaty na irský ples!/ 7. Co ti spraví náladu?
Maličkosti. Někdy déšť po několika dnech vedra. Někdy slunce a modrá obloha po týdnech pošmourna. Někdy měsíc a hvězdy. Anebo krásný západ slunce. Jindy to je hrnek čaje, chvíle klidu, kdy si můžu věci náležitě promyslet. A pak tu jsou i chvíle, kdy musím nutně něco vytvořit, abych měla radost. Před lety, když jsem měla svoji předvánoční a předzkouškovou krizi, mi náladu krásně spravilo to, když jsem v televizi ráno slyšela, že je zimní slunovrat a konečně se nám začne vracet sluníčko a prodlužovat den.
8. Čím jsi chtěl/a být jako malý/malá?
Bojovnice. Někdo kdo spasí svět. Klidně anonymně, ale kdo ho zachrání, aby se v něm už neděly žádný nepravosti. Ale jinak jsem chtěla být prodavačkou, květinářkou, historičkou, oftalmologem, biochemikem, fyzikem, ...
9. Pokud by ses měl/a stát zvířetem, jaké by to bylo a proč?
Asi kokčka. Elegantní, hravá, svá. Umí se vetřít, ale když nechce, sbalí se a odejde.
10. Kafe nebo čaj?
Čaj! Ty jo, to snad ani nepotřebuje odůvodnění, to musí být jasné :) No dobře, kafe je hořké, cukrem bych z toho asi udělala nějakou hnědou tekutinu a potlačila bych tu chuť. Čaj je prostě čaj. Tečka.
Tak to by bylo. A na koho to hodím dál? Vivienne, to je jasné :) Štěpa. Klára.
Moje otázky:
1. Jaká knížka ti změnila život?
2. Čeho chceš dosáhnout v průběhu následujích 10 let?
3. Jak by měl vypadat tvoje vysněné bydlení?
4. Kdybys mohla, kam bys odcestovala strojem času? (Na návštěvu, řekněme na týden, max měsíc)
5. Jaké je tvoje nejoblíbenější vánoční cukroví?
6. Jaký vánoční dárek ti ve tvém životě udělal největší radost?
7. Jaké rozhodnutí ve tvém životě bylo to nejlepší?
8. Jsi ranní ptáče, nebo sova?
9. Jak ideálně strávit víkend?
10. Jak nejlépe strávit Silvestra?
Mohla bych sepsat návod, jak efektivně zabít čas. V tom jsem skvělá. Bojím se, aby to nebyla časem moje jediná specializace.
Jsem to opět já. Olivka. Tak trochu cynik. Milující ironii, obzvláště tu jejího života /něco jako když se rozhodnete ke článku přidat letní fotku a pak se přižene pár dnů aprílového počasí a z Velikonoc jsou ideální Vánoce/. S budoucností otevřenou a volající. Zahrabanou do snů, do krásných snů, které se mohou a nemusí stát někdy realitou /ale v některém paralelním vesmíru určitě skutečné jsou/. Bez výčitek si představující svůj byt s čajovým koutkem plným polštářů, vůně skvělých čajů a svíček. A hrát tam bude retro rádio :)
K radosti svojí a snad i Lae jsem dorazila do města skla a bižuterie na Irský ples. Byl úžasný.
S holkama jsme vyrazily do čajovny, skončily jsme v té nové, hned vedle té staré :) Přesladila jsem se masalou z krásné cínové konvičky. Ach. Mně se to prostředí líbilo více než v té původní, ale na tom nesejde. Vytvořily jsme si plán na palačinkovou párty, tak snad to někdy klapne /a schválně, kdo má tu nejlepší marmeládu/.
S mámou jsme po letech opět navštívily divadelní představení ochotníků z P. Brečely jsme obě smíchy.
Ale větší kulturní zážitek mě čeká na konci května. Holky si na mě totiž vzpomněly a půjdeme spolu na Evžena Oněgina do Klicperova divadla!
A za další kulturou jsem rozhodnutá jít k nám do města. Do kina. Po roce a půl, chápete to? Kód Enigmy. Ale je ve hvězdách, kdo mi bude dělat doprovod. Jestli to bude jen moje zlé dvojče uvnitř mne, nebo i někdo další.
Jsem to zase já. Chci a nechci. Odi et amo. Jsem zase na rozcestí; jsem tam, kde jsem byla vždycky. Jednou si s Lae pobrečíme v mém čajovém koutku, že naše postpubertální rozhodnutí asi nebyla úplně správná. Anebo taky ne :)
Nechala jsem se ostříhat /hurá, těšila jsem se jak malá holka/. Nejspíš se tím nic nezmění, ale to je jedno. Nejdřív musíš milovat sama sebe, aby tě pak mohli milovat i ostatní.
Svůj kouteček jsem přejmenovala - chtěně. Trochu nedopatřením ovšem došlo ke změně pozadí - to si vymyslíte jiný obrázek, ale je moc velký a celkově to celé rozházíte, až vám nic jiného nezbude. Jen ještě po letech bych mohla předělat záhlaví a budu snad spokojená a připravená dál se šířit světem-netem :)
The Gathering - You Promised Me a Symphony /Je normální, že je ta paprika hořká? Ale jinou odpověď než že je slyšet nechci./
Inu, největším vrcholme letošního vaření na koleji asi bude těstovinový salát /ano, další stupeň, konečně jsem se hla z polívky z pytlíku :) /. Ono dělit se o kuchyňku s dalšími x lidmi fakt není na Olivku.
Byla jsem v únoru na Štěpánčině maturiťáku, to jsem se vám pochlubila? Už vůbec nevím, co jsme všechno stihla a nestihla zapsat. /Cpu se tím salátem... hmm/
Jo, jistě. Takže šermířský ples. Sraz jsme měli o hodiny dýl než rok před tím a rovnou jsme se převlíkly do šatů. Výzdoba byla z části z minulýho tréninku, z části z týdne, protože školou povinní členové měli jaksi jarní prázdniny /a já tiše záviděla... nu Péťa určitě taky/. Taneček jsme si zkusily jednou, pak už se nám tam nastěhovala kapela a my měly utrum. Z druhého tance sešlo /naštěstí/, protože Standa byl nemocný.
Když teda poskočím, tak předtančení se nám celkem povedlo. Pak jsme se zahrabaly k tombole a vylezly až kolem půl jedenáctý, abychom se stihly s Hancul řádně připraviti na UV show. Dámy převlečeny byly, ovšem náš drahý Kluboučník nikde. Při jeho hyperaktivitě ten den to vlastně bylo celkem normální. Před začátkem plesu pořád žongloval s těma pískacíma míčkama, Hancul několikrát nabídl opasek, který by jí prý stejně neslušel, a Olivka si dokonce myslí, že s ní prohodila nejvíce smysluplných slov možná od té coby, co se znají. Konečně se tedy přiřítil, jako vždy jsme mu vybrali oblečení /ano, vzpomínka na Hořice/ a čas se krátil.
Oproti Střelnici je sokolovna poněkud menší, a tak muselo dojít k několikerým změnám v sestavách, abychom se tam ve čtyřech vůbec vešli. Ale nakonec to snad dopadlo dobře :)
A po půlnoci, tedy po našem vystoupení, jsme měly s Hancul konečně volno /ovšem co bychom tam dělaly, kdybychom neměly práci, když tam nikdo z našeho okolí prostě nešel/, padla prohibice a my si mohly dát do nosu. Na Péti radu jsme si daly kolu s rumem...
Trochu jsme tancovaly /chvíli dokonce i s Kloboučníkem/, trochu poslouchaly, po třetí skleničce koly s rumem i povídaly :) Kapela to ve dvě zabalila a pak ani nevím jak byly čtyři hodiny ráno, sokolovna pouklizená a my se odporoučeli na kutě do tělocvičny. Tam jsme se ovšem ještě do půl páté za břicho smíchy popadali, až jsme nakonec usnuli... Farmák style (půlící video 7. skupiny)
.přípitek
Následující týden byl ve znaení potkávání spolužáků. Začalo to pondělkem, kde jsme na terminálu ráno potkala Lemura :) Týden jsem překlepala, dokonce jsem jakž takž zvládla i středu a pak už jsem si to pádila v pátek poloprázdným busem domů. Ve městě jsem ještě potkala ještě Janne.
Doma byla honička, časový plán se mi vymkl opět z rukou a nic jsem nestíhala. Když už jsem se v půl sedmé vyhrabala s domu se třema taškama v rukou, v nezapnutém kabátě a v náramné vánici /přišla jsem si jako na konci světa pomalu/ , doma na stole jsme nechala holkám lístky na ples a chudák nemocná máma za mnou pádila k LK. Nic víc už jsme ale doma nenechala, a tak jsme nakonec s mírným zpožděním s holkama vyrazily, na zastávce vyzvedli Santu a na nádraží Štěpu. A pak začalo potkávání na plese a obdivování se Jítěnčiným šatům a spoustě dalších věcí. Předtančení měly obě třídy hezké, béčko mělo i pěkné video. A pak se dlouze šerpovali...
V půl jedenáctý bylo vystoupení /povedený, podejď by ne, když jsme to měli tolikrát odzkoušený/ a pak už opět jen volná zábava, která zpočívala ve víceméně nekonečném trsání s Hancul a Štěpou. LK a její sestru si rozebrali nějací kluci, nás samozřejmě nikdo nechtěl, ale nám to nevadí. Dokonce se Štěpou jsem tancovaly dvakrát ploužák! :)
V půl druhé jsme jely domů, Santa šel pěšky. Se Štěpou jsme si pak ještě povídaly, a když se prodlevy mezi odpověďmi už dostatečně prodloužily, šly jsme spát.
.naše UV show
Ráno jsem ji dovezla na nádraží /se sedmiminutovým předstihem!/ a šla jsem ještě nakoupit ovoce a zeleninu domů. Jenže jsem tak pitomě zaparkovala, že to další auto mě tam už úplně zablokovalo, takže jsem měla cca dvacet čísel před sebou a deset za sebou. Nicméně všechna tři auta to přežila bez úhony a já s nákupem pak dorazila domů. A v neděli na tréninku se nás tam zas klasicky moc nesešlo, ale i tak se pánové dokopali k činnosti, mě zase k činnosti dokopala Hancul a naučily jsme se mlejn ve dvou. Juchů, asi to s náma nebude tak zlý :) /Ano, to je zase Olivka!/ The Gathering mi vydali další desku. A Zrní je dle akademiků objevem roku. Congrats!
Tak. Víc nemám co říct. Jen to, že si dám zase dlouhou /cca tříměsíční/ pauzu. Ach, odloučení od mého temného koutku duše mi bude chybět. I když celkem nevylučuju, že konečně vyhodím na světlo světa fotky nastřádané za zimu nebo nějaký jiný poklad. Why did I ever think Live is about to go on In a moment...The Gathering - Bad Movie Scene
Opět se zdá, že Olivka je jediná, kdo ne tak moc dobře snáší přechod do nového života v novém městě a novém prostředí. Je neviditelná, nikam nepatří. Čeká na šíleného steampunkera /ano, už ani nečeká na prince na bílém koni, ani na rytíře a ani na poikového mága, páč to by se evidentně načekala/, který jí pomůže spravit tu její podivně pochroumanou duši. S nímž její duše splyne v jednu... /utopie.../
Kdesi uvnitř cítí, že její dětství už vážně skončilo. Ne, není dospělá, ale není už ani dítě, které život chrání před zlými zprávami. Z části se tato proměna stala v devítce a dokonána byla loni /před rokem a půl/; teď už se na to všechno jen nabaluje. Zmizela místa z dětství, mizí i lidé, je to celkem na nic. Ne, vlastně to není tak zlé. Nesmí být. Mám schované staré fotky, na spoustě z nich je děda a na některých jsou si tak podobní... No vidíte, Ondra odlétá do Japonska. Obdivuju, já svoje rodné hnízdo na tak dlouho jako on neopustím, nemohla bych se na tak dlouho vzdálit od svého útulného skladiště :) Dělává mi to problém na týden... Šťastnou cestu a spoustu krásných zážitků!
.hele, ten duhovej kroužek v pravém poředí je Olivka!
Bad Movie Scene je pěkná písnička, jen škoda že mi připomíná to ráno, kdy jsem brečela u snídaně, když o tom mluvili ve zprávách, v buse, když jsem si na to vzpomněla, a vlastně celý den. Někdy mi přijde, že si u nás byl pro tu poslední rajskou celkem nedávno a že se někdy musí znova vrátit. Že to není možné. A cesta do Semil mi taky chybí. Mám vás ráda! I´ve sent your name Up into the sky...The Gathering - My Electricity
A dost!
Musím přestat ignorovat to nádobí na stole :) a jít dospat včerejšek. To víte, takhle pozorně jsem nesledovala snad ani první řadu Superstar, jenže když tam je někdo, o kom můžete říct: "Toho znám ze zíkladky!" /ano, a odškrtnout si tuhle položku na seznamu/, tak vám to prostě nedá :)
.tak se mějte hezky, mějte se rádi, Olivka zase na chvíli odchází
Jo, moji milí, tak takhle to vypadá, když si Olivka zadá nějaký úkol, nějaké předsevzetí. Ovšem ukazuje se to pomalu jako neřešitelné, a tak opět ruším, co jsem si v duchu stanovila, a píšu článek!
Děje se pořád něco a přišli jste o hodně bezprostředních emocí :) /No a taky čí vinou to bylo, že?/
Moje chuť vydělat si aspoň na jedno zaplacení koleje šla trochu mimo vzhledem k tomu, že brigáda prostě letos nevyšla. A tak se snažím neutrácet, což jde těžko.
A ptáte-li se, jak dopadla ta háčkovaná čabraka, tak si ji i s tím mazlem Gambuškou můžete prohlédnout na pravoboku.
Výprava do Jičína
Slovo dalo slovo a se Štěpkou jsme se domluvily, že 20. července za ní s Hancul dorazíme do Jičína a dáme si super-extra-žonglérský kurz.
.naše vějíře. ta změť tyček je fascinující :)
Štěpka nás provedla městem /a můj orientační smysl šel úplně někam do háje, prostě nefungoval/, na čas jsme se zastavily tuším v Zámeckém parku. Byl překrásný. K obědu jsme si daly kousek pizzy, jako dezert holkám posloužila zmrzlina /já zmrzliny nejím, a tak jsem spoucala ovoce/. Z náměstí, které okupovali cirkusáci, jsme se vydaly ke hřbitovu, kde jsme to nakonec zakotvily. Právě tam vznikaly fotky a videa, většinu z toho pořídila Štěpka. Podle hesla WE CAN DO IT! jsem to sestříhala a nahrála na YouTube.com. Naší tečkou na závěr byl pokus, kdo má nejlepší rovnováhu a vydrží se nejdéle točit stále dokola i s poikami. Vyhrála Štěpka, tuším, ale to si můžete prohlídnout v tom videu.
Z našeho stanoviště nás vyhnal déšť a utíkající čas. Zamířily jsme si to zpět na nádraží a tím končil jeden z těch úžasných dnů prázdnin.
Vystoupení na Kacandě
... aneb druhá výprava do Jičína
To takhle v pátek koukáte na FB a najednou tam zpráva od Štěpky, jestli bychom s Hancul náhodou v sobotu nemohly vypomoct s vystoupení, protože jim onemocněla holčina.
A tak jsem 4. srpna v 15.41 čekala na odjezd vlaku do Jičína. Tam si mě vyzvedl na nádraží Štěpánky kamarád z ohňovky s dodávkou. Naložili jsme ještě jednoho ohňovkáře, věci a jeli za Štěpkou. /Ano, já mezi cizími lidmi, já a konverzace s cizími lidmi. Kupodivu jsme to všichni přežili. A to zdaleka nevládlo po celou cestu ticho!/
.naše skvělá ohňová show u jejich skvělé nové dodávky
Sjelo se nás šest /jak je patrné z fotky/. Štěpánka nám vyložila svoji představu a za cca dvě hodiny jsme to měli nacvičené.
Na hřišti nám řekli, že bychom mohli jít už někde za čtvrt hodiny. A tak jsme si to tam s Hancul odmáchaly vějířema, chvilku i s poikama a to bylo celé. Ale vystupovat s Pirilampem! /a) oni mají změněnou grafiku! tahle je úžasná, b) najděte si sekci "Spolupráce" a hledejte :) /
Hancul brzy poté odjížděla, já zůstala se Štěpánkou a zbytkem její bandy a večer/noc si plně užívala. Naše vystoupení bylo vlastně součástí noční hasičské soutěže, které skončila ne zrovna slavně. Po prvotních problémech s časomírou se kolem půlnoci přidal i terč, a tak se rozhodlo, že soutěž anulují. Smutky se zapíjely až do rána, a my s heslem "v nejlepším se má přestat" jsme kolem páté hřiště opustili. A v pět, když už začínalo svítat, jsme zalehli a dopřáli si tak zasloužený odpočinek. /Po dvou makarénách a vůbec několika hodinách na nohách./
Bude to ... šokující!
Miki? Tak ten je někde u Mongolska, prej...
Po čtrnácti dnech jsme měli opět trénink.
S Hancul jsme přijely před třetí, před sokolovnou už čekal Lukáš s Vaškou. Padla třetí, nikde nikdo víc. Notně po třetí se přiřítil na kole Pepíno, že ostatní dorazí dýl a že dojede pro klíče. Brzy byl zpátky, odmknul a moji drahou Hancul popadla hyperaktivní nálada a šly jsme okamžitě točit.
Kolem půl čtvrté dorazil Gazzy s Reibym, a tak jsme všeho nechaly a šly ven zapojit se do debatního kroužku. Později dorazil i zbytek tvořený K., Z. a Kloboučníkem. Dořešili jsme detaily sobotní "picí akce na rybárně"/i když časem příjezdu si stejně nejsem jistá/.
K nějaké činnosti jsme se dostali až někde před pátou. To si šli dolaďovat souboje a Kloboučník se rozhodl pro /momentálně/ nešermující připravit rozcvičku, které jsme se na naléhání Vašky protentokráte s Hancul už nevyhnuly. Zhruba v půlce cesty /běhu/ jsem zjistila, že moje plíce asi zůstaly někde poblíž sokolovny a se mnou se prostě nevydali. Zpáteční cesta už na ně naštěstí nebyla tak namáhavá, to jsem si jenom myslela, že druhý den nepohnu rukama /pohnula!/. Než jsme se dostali zpět, bylo pět a zbývala už jen hodina tréninku.
K. se nás ptala, jestli máme 1. září čas, že už jsme jaksi napsaní na plakátech na ohňovku. Takže jsem si zaflákla i další víkend /třetí po sobě/. A tak jsme začaly ve třech skládat sestavu pro čtyři a naším motem se stalo šokovat!
Šest bylo, ani jsme nemrkli, a všichni se balili. Poskládali jsme se do aut a vyrazili na nádraží na pivo. Obsluhovala nás Péťa /vcelku chápu, proč ta holka by prostě tlustá být nemohla/, v televizi jela moderní gymnastika /a my čerpaly inspiraci na vějíře/. Sedíme, kecáme, pijeme, když v tom najednou do hospody vleze takový zarostlý člověk... a on to Miki! Nejzmatenější se jevil Gazzy, přestože o jeho návratu prý věděl jen Z. Takže ta prvotní Lukášova informace byla mylná, ne Mongolsko, ale už pěkných pár dní Čechy!
Stálo to za to se tam s nimi stavit. Miki vyprávěl, my se smáli a bylo to zase jednou fajn. Nakonec ho Hancul vezla do zpátky do města, takže jsem ho mohla ještě vyzpovídat. No, ze své cesty na východ jsem na jeho radu vyškrtla Moskvu, prý to vlastně moc nestojí za to.
Dňové budoucí
... děsím se vás
18. je tedy ta avizovaná picí akce. Inu, trochu se bojím, jsem nervózní. Ale snad to dobře dopadne a nikdo se při pirátské bitvě neutopí :)
25. 8.máme vystoupení, pokud jsem dobře viděla na Pepínově plakátu, v Činěvsi. Což je zatroleně daleko /takže si myslím, že jsem to blbě viděla/. Ve stejný den má Klára oslavu, tak nevím, nevím, zda se zúčasním.
Na tréninku se dohodlo, že se zjistí, co a jak k našim stránkám, které trochu víc nežijí, abychom tam mohli aspoň napsat, že žijí jeho členové a dokonce stále něco dělají. Jsem zvědavá, jak to dopadne; o správcovství jsem se tak trochu přihlásila :)
.náš pozdrav z Jičína
Jinak mám přidělenou kolej, "zarezervovanou" spolubydlící /zní to divně, vím/. Je to Slovenka, bavily jsme se spolu na zápise, tak to snad bude pohodové soužití :) Mám už i skripta, i když mi stále 3-4 učebnice chybí /hlavně angličtina/.
Mám z toho vítr, trochu se bojím, že to nezvládnu, ale na svůj zvolený obor se strašně moc těším. Je to to, co moje podvědomí chtělo dělat vždycky.
.tak se mějte krásně, užívejte zbytku prázdnin, nedávejte si nesplnitelná předsevzetí a v září pěkně do školy! /já až v říjnu, víte?/
/Podle našeho Lukyho./
Tak po očku jsem dneska sledovala státní pohřeb Václava Havla. Víte, co bylo zvláštní? Kdykoliv byl záběr na lidi, oni neplakali. Snad až na Ladislava Špačka. Nechápu to.
Rozloučení to bylo se vším všudy. Velkolepé, jak se nejspíš slušelo. Jen je škoda, že tak jak lidé smýšlí teď, několik málo dní po jeho smrti, nesmýšleli za jeho života. Těšilo by ho to mnohem, mnohem víc, tím i jsem jistá.
Za poslední týdny jsem nashromáždila spoustu poznatků. Tedy:
Mladší generace jsou vážně jiné. Třeťačky nám odmítly pomoc na našem maturiťáku a mladší se rovněž netváří třikrát nadšeně. Začínám se obávat, aby náš ples nebyl kvůli tomu jedním z nejhorších, co náš gympl zažil.
Nástup už umíme celý. Tedy umí ho ti, kdož pravidelně chodí na tělák a byli včera ve škole. Bau si s tím dala velkou práci a má to vymakané. Klobouky dolů, dámy a pánové!
Zapálení svíčky za našeho bývalého prezidenta je vlastně /navzdory tomu, co jsem napsala a zase smazala/ hezká věc. Jen my ji za něj nezapálíme. Zítra bude plamínek plápolat za našeho Jirku.
Temně modrý dyftýn je asi tak modrý, jako jsou modré moje modročerné vlasy /a Klára s Lae vědí, jak jsou modré :) /
Nejlepší pocit z natáčení jsem měla, když jsme kameramance alias Kláře nosila kabelku.
Ruština zní krásně v písničkách. Vůbec je ruština úžasná a rozhodně její základy posbírané za ty tři roky nehodlám zahodit.
Čtyři sta zabrčkovaných lístků do tomboly není moc. Tedy v lahvi to rozhodně moc není. Označených jich už máme možná ke 200. A snad nás ještě dalších 400 čeká.
Musím šít. Čas se krátí.
A učit se. To se taky krátí.
Těším se na ty nejdelší prázdniny ve svém životě. Snad se jich dočkám. Nikdy nevíte, co se může stát.
Svět je malý a nechápu, co to bohy napadlo, činit tolik lidí smutnými kvůli smrti mladých lidí v jedné vesnici. Ten mladík z Antolina byl prý od nás z vesnice.
Ze tří drogerií v centru našeho městečka do dvou hodně dlouho nevkročím. Nechápu, jak se ty obchody mohou s takovým chováním prodavaček udržet. Asi jsou ty prodavačky protivné a zlé jenom na mě :)
Je toho mnoho, co se stalo. Bolí mě hlava, myšlenky chtějí pryč, ale neumím je správně pojmenovat.
Další rok se chýlí ke konci. Vánoce za dveřmi.
Nemíním se tu stavovat tak často. Není to v mých silách.
Letošní rok mi sice mnohé dal, ale ztráta to jednoznačně převáží.
Přeji všem krásné a veselé Vánoce. Ať jsou šťastnější něž ty naše.
A do nového roku mnoho úspěchů, štěstí a zdraví. Ať se Vám štěstí neschovává za roh jako nám.
P.S. Nemohu prostě odolat. I když tenhle dodatek dopisuji až po Vánocích, jsou to všechno písničky připomínající Vánoce. Believea When Christmas Comes to Town jsou písničky z Polárního expresu, pohádkového příběhu, který mi letos na Vánoce skutečně chyběl, protože vystihuje pravou podstatu Vánoc: víra. Když budete věřit, Ježíšek pro vás bude existovat v celé své kráse, právě tak jak mi vždycky říkala máma: Ježíšek je pro toho, kdo věří. I když do dneška přesně nevím, jak vypadá; jsem generace, která byla krmená Santou Clausem. Třeba mi to jednou nějaké dítě poví.
A Happy Christmas od Johna Lennona je písnička sama o sobě úžasná. Melodií mi připomíná dětství.
Chybí mi ta malá holčička, která brečela, že už je po Štědrém večeru; celá ta dětská naivita a bezstarostnost.
A chybí toho mnohem víc, ale to už mi nikdo nevrátí a nedá...
Několikeré včerejší nutkání napsat jsem přemohla.Raději jsem se vrhla na biologii.
Stala se spousta zajímavých věcí. Kde začít?
Konečně se vybarvíme
Byl to boj, ale máme téma na stužkáč. Dokonce máme už i zhotovené pozvánky, jen je po prázdninách roznést pánů profesorům a paním profesorkám. A doufat, že vůbec někdo přijde :)
Od všemožných nemožných nápadů jsme skončili u nejprostšího: barvičky. Tak trochu formou diktatury se to odhlasovalo. Zvítězilo to i nad Black&White Party, Návrat legend, Povolání, Dobro a Zlo, Svatbu, Karneval i Retro. Nebude to nic úchvatného, ale nemuselo by to býti úplné fau pax. Jen aby se nesešlo deset červených nebo tak nějak. Mými barvami zůstává černá, hnědá a modrá.
Stužky i šerpy by už mohly být doma, tedy u Bau.
Jinak jsme už mohli začít nacvičovat na maturiťák, jen kdyby to někteří nebojkotovali...
To se neodmítá
Přiznám se, že kolem plakátu na The Backwards jsem měsíc chodila, aniž bych mu věnovala větší pozornost. A dalo by se říct, že jsem téměř prohloupila!
Když Klárka roznesla zprávu o nabídce, která se neodmítá, přihlásila jsem se. Vědět pořádně, že je to nejlepší světová Beatles Revival, tak neváhám ani před tím.
Když nastal ten vytoužený pátek a ještě vytouženější večer, nasedla jsem do autíčka a frčela do našeho městečka, kde se měla konat ta veliká událost. Přišla jsem včas, udivená počtem studentů čekajících před divadlem. Umístili nás na 1. balkón, mezi nás se rozmístilo několik málo jedinců, kteří měli regulérní lístky /my šli totiž díky počtu zadarmo/. A pak to začalo...
...a skončilo strašně brzy :( Provedli jsme zatěžkávací zkoušku balkonu, zatleskali si, zazpívali, dvakrát je vytleskali a pak konec. Ach, to bylo krásné!
Byl to Ach! večer; byl dokonalý. Skvělí lidé, skvělá hudba, skvělá zábava. Příště si tu možnost ujít nenechám!
Ve znamení priorit
V pondělí se při pohledu na chemii obvykle hroutím: o víkendu ji stíhám obvykle jen přepsat a víc nic. Je to strašné, nejsem se sebou vůbec spokojená /tuhle známku vidět vážně asi nechci/.
Biologie je o něco lepší, nechápu to, tolik mě nezajímá.
Za to v semináři /kterýmžto je už od druháku matika/ jsme psali zatím jediný test a z toho mám za 1. Polepšila jsem si sebevědomí po té 3 z normální matiky... když někdo neumí číst...
ZSV je ovšem čím dál tím nudnější a míň a míň potřebnější. Píšu příběh, vygumovala jsem Milétskou školu a píšu příběh.
O životě ztrácejícím se v mlze
O tom je podle slov Jaroslava Rudiše komiks, jakožto i film a divadelní hra Alois Nebel. Film, kde se zbytečně moc nemluví a slova se nevybírají. Kde se vám před očima roztančí komiksové obrázky. Kde visí mnoho otazníků. A který možná nepochopíte, i to se může stát; byli jsme před upozorněni, že to není film pro blbé. Připravoval se pět let; mám pocit, že když jsem se v prváku na besedě setkala s Rudišem poprvé, ukazoval nám malou ukázku. To je už let...
Jiné dimenze
Přijde mi, a ne poprvé, že všechny příběhy, které se kdy zrodily v mé hlavě, si byly podobné. Jako kdybych pouze měnila dobu a postavy a ty životy byly stejné. Všude je válka, všude je zoufalství. Možná proto, že se války bojím a zoufalství mě děsí. Možná proto, že život je boj a každý den svádíme bitvy minimálně s naším vlastním svědomím.
Objevila jsem literární soutěž, ale nehledě na to, že na vymýšlení a sepisování kromě ZSV čas nemám, jsem to vzdala. Navíc můj vyprávěcí talent je prachbídný; kdykoliv někomu něco vyprávím, skáčou mi všichni do řeči. Nesnáším to.
Počítám s tím, že času nepřibude a učení neubude. Tedy se asi na delší dobu loučím s tímto už dávno ne vyloženě temný koutkem svojí duše, vyhledávat časy a doby, kdy svět nebude tak zblázněný a nebude nás nutit se hnát za kdovíčím.
Nechápu návštěvnický boom, ale mezi hesly stále vévodí "návrhy šatů".Tak tedy vítejte, zbloudilci!
A vy ostatní se mějte krásně.
/Architekt neodpověděl. Pravděpodobně si dál všímal kotěte a ani nezaregistroval, že se ho Z. na něco ptal./
Nemyslela jsem si, že mě dokáže Blogger.com tak naštvat jako v pátek. Vyťkávám si hezky článek a pak najednou zmizí. Prakticky celý, jeho převážná většina. Naštvaně jsem to zavřela a rozhodla se napsat jindy.
Nůžky, nože BROUSÍM!
Minulý týden jsem se ve výrobním procesu druckpilzů posunula od operace 43 k 12. A tak jsem brousila do zbláznění, měřila a snažila se někoho najít, kdo by mi zarovnal kotouč. Hlavou mi při práci znělo několik písniček. První dny to byla jakási nová písnička od Lady Gagy. Později jsem se přes frázi "Táhněte do háje!" dostala až Na kolena. A v pátek mě pískající pračka dohnala až k The Sound of Silence.
Těšila jsem se na tenhle týden, že už nebudu muset brousit a hlavně měřit na tisíciny milimetru. A ono ejhle! budu brousit! A měřit.
Pod vlivem...
Už zítra vychází nový singl Evanescence! Jmenuje se What You Want a je jakousi první ochutnávkou jejich nového alba, které vyjde 11. října 2011 a ponese velice prostý název: Evanescence. Zároveň EVNS pojedou na turné a zavítají i k nám na starý kontinent. Ovšem podle plánování koupě lístků do Německa to vypadá, že fanoušci na Evanescence.cz se už vzdali naděje, že by mohli zavítat i k nám. Co si budeme povídat, je to nebetyčná škoda.
Živé kočky na stůl nepatří!
Na čtvrteční trénink jsem nedorazila, ten nedělní jsem si ale ujít nenechala. Do města jsem vyrazila autem, poté vlakem za předpokladu, že nepojedu sama. Inu, jela jsem sama, až jsem si téměř opět myslela, že se nic nekoná. Konalo se, i když se všici slezli poněkud pomaleji. Pak se vlastně taky nic nedělo. Jen debatní kroužek. K. se pochlubila se svými novými vějíři a dál na nich zašívala kevlar. J. upilovával přečnívající konce šroubků z tyčí a to byla asi tak jediná činnost. I když mě pak donutili vytáhnout poiky, nu :) Z. mi vypověděl co a jak ke Troskám. A v sedm se sešlost pomalu rozpouštěla. Ani nevím, kdo se ptal, zda-li s nimi nepojedu do hospody, ale zajisté už to byl J., kdo tvrdil, že do auta se ještě jeden člověk vejde. Vešel, ale bylo to... těsné. U Zlaté brány/to je prý ta pískovcová brána vedle natřená na žluto/ měli úžasné koťátko, které se nám při našem asi dvouhodinovém pobytu povedlo tak vynervovat, chudáka. Lidé se mezi sebou bavili, já poslouchala /jak jinak mezi nimi/. Úžasně se mi omylem povedlo zmrazit konverzaci poté, co se mě J. snažil rozmluvit otázkou "T., a co nám povíš ty?" a já naprosto vážně odpověděla: "Nic, když se mě nikdo na nic nezeptá, tak obvykle nic neříkám." A pak bylo asi minutové ticho. V devět jsme odcházeli, v deset jsem byla doma s úžasným vnitřním pocitem.
Pozvánka
Takže tedy se o tomto víkendu nejspíš už skutečně koná akce Trosky. A tak vás tedy srdečně zvu, abyste se přijeli podívat. Z. vyráběl plakáty /už prý nevypadají jako parte/, vše je jistě báječně zajištěno. Moje účast sice ještě není 100% /to závisí na místě na přespání u V. - kdo jiný by mě taky k sobě přibral?/, ale snad...
Nápady docházejí.
Dobrý pocit, kvůli kterému jsem nemohla kloudně spát, je opět fuč a zůstal jen zmatek. Být zmatená posledních několik měsíců je vskutku nepříjemné.
Mějte se krásně, modlete se k Perunovi, aby nám snesl rozumné počasí bez deště o víkendu.
Mým sluchům v poslední době lahodí Värqtimmen od Gnomus a jiné písně snažící se připomínat středověkou hudbu. I tak je právě na okamžik nahradil Portsall (Departure Song) od Flowing Tears. A s jeho melodií se mi ve vzpomínkách zjevily obrazy a pocity ze zimy. Ach ouvej... Olivce samotné přijde nezvyklé, že tak dlouho nepsala, jenže ona se opět dostala do období, kdy čeká, až se stane něco zlomového a přelomového, co bude stát za povšimnutí. Nicméně tuto sobotu měla již delší dobu vyhlédnout na psaní, a tak se snaží dodžet slib, který si dala, a zasedla k tomu zrádnému stroji. Známky uzavřeny, už je nezmění nic. Školní rok téměř za námi. Přede mnou už pouze ten děsivý čtvrtý ročník. I tak bude jeho začátek ještě jistým dozvukem léta a volný - minimálně si to od toho slibuji. Ačkoliv jsem si od posledních dní maličko slibovala /pozor! promluví alkoholik!/ udržování jisté hladiny alkoholu v krvi, nestalo se tak. A vlastně mi to ani nevadí. Ten minulý týden byl dobrý. A víc než jen obyčejně dobrý. Ve středu zevling, v pátek posezení v hospůdce s Hancul a Santou a v sobotu krátká návštěva pivovarských slavností, kde jsem se potkala ještě s několika lidmi. Ale zpět k zevlingu. Díky němu jsem pochopila, že můj svět se dělí na gympláky, špéraky, jiné a ostatní. Dle mého osobního a osobitého názoru to byla sešlost vydařená protkaná humorem, akcí /když jsme čekali na velký déšť anebo se bránili maniakům s lihovkou/, ale i pohodou tvořená dobrými lidmi. Pak se tedy nemůžete divit, že se mi moc večer odcházet nechtělo... Naše brigáda v *P* letos byla podivná. Náladu mi pošramotil výpočet, že se prostě na pokoje nemůžeme vejít, a i když se mě všichni snažili přesvědčit o opaku, moje slova se při našem příjezdu potvrdila. A tak se nakonec stalo to, co jsem proklamovala, tedy že přespím u kluků /nicméně tam ještě spaly Eli s Niki/. Čtvrtek nezačal špatně, ale ne zrovna dobře se vyvíjel. Postupně mě totiž začalo zrazovat tělo, a přestože jsem se to vše snažila nějakým způsobem elegantně přejít, ten můj problém se se mnou očividně rozloučit nechtěl. I tak jsem si ale skvěle užila čtyřhru líného tenisu se dvěma míčky. Navečer se začala chata pomalu vylidňovat, ale povětšinou to nevadilo, protože jsme očekávali příjezd někoho jiného: Teji. Klárka jí na přivítanou připravila plakát s nápisem "Vítej doma" a pověsila ho u nás ve společence. A tak se nám po téměř roce vrátila spolužačka z výměného pobytu v Americe. A některým z nás to přišlo, jako kdyby nikdy neodešla, jako kdyby žádný rok neutekl... Na obvyklé poměry na chatě se šlo spát znovu poměrně brzy. A brzy jsme i odjížděli. I když bylo poměrně nepříjemné, když Horis hledal v jízdním řádu, zda ten autobus skutečně jede, a v prvních pěti nebo kolika nic nenašel. Nakonec autobus přijel a my si to nasměřovali domů... Při vzpomínce na naši školní chatu jsem si vzpomněla na naše natáčení. Díky naší Kláře se s tím konečně pohlo a v *P* jsme tedy dotáčeli poslední záběry. Užili jsme si mnoho srandy a doufám, že to vtipné bude připadat i ostatním a nejenom nám. Kvůli stávce mého těla, z níž jsem se dneska pomalu vzpamatovávala /díky mému postoji k jídlu jsem si přišla jako anorektička nebo bulimička/, se tedy nejlepším zážitkem minulých týdnů stal zevling. Ale nesmím se nechat ukolébat. V úterý jdu zevlit nejspíše znovu a nemohu očekávat, že to bude stejné. Protože nikdy nic není dvakrát stejné.
A tak se mějte krásně, dotáhněte zdárně do konce ten školní rok a věřte českému sportu - orientačnímu běhu v současné době obzvlášť /a naší P. a jejímu bratrovi ještě víc/.
Pokouším se utéct z mého předchozího blogu. Ne že bych ho neměla ráda, já ho miluju. A v tom vidím ten problém. Jsem na něm tak trochu závislá. Potřebuju začít někde, kde to blogování nebude tak snadné, abych tu nemusela sedět každý den. /Ha, vidíte? Jeden z důvodů, proč nemůžu mít účet na Facebook.com. Byla bych tam každý den a to hned několik hodin. Potřebuju žít taky trošku jinak./ Budu určitě provádět změny v nastavení; není to konečná podoba. /Ale co, ono si to teď asi stejně nikdo nepřečte, protože to tu nikdo neobjeví./ Je tu docela dost sněhu. A zima. No ano, ta zima. Stěžovala jsem si, že mám rozbitá kamna /akumulační kamna, elektrika, topná tělesa .../, protože skoro vůbec netopí a to jsou naplno. Tak se do nich máma podívala a řekla, že jsou v pořádku. No takže to mi tak strašně táhnou okna. Je to tu vážně docela sranda. Díky spolužákům jsem objevila krásné písničky od Eluveitie. Taková příjemná keltská hudba protkaná metalem /jak jsem se právě dočetla jsou celtic metalová skupina ze Švýcarska/. Je zvláštní, jak někdy dokážeme házet za hlavu školu. A pravidla. /A Češi nejsou vesničtí burani a Francouzi nejsou nejlepší – jsou strašně arogantní, zdá se mi./
