Vstaň a jdi! A zkus to rovně...

Mým sluchům v poslední době lahodí Värqtimmen od Gnomus a jiné písně snažící se připomínat středověkou hudbu. I tak je právě na okamžik nahradil Portsall (Departure Song) od Flowing Tears. A s jeho melodií se mi ve vzpomínkách zjevily obrazy a pocity ze zimy. Ach ouvej...
Olivce samotné přijde nezvyklé, že tak dlouho nepsala, jenže ona se opět dostala do období, kdy čeká, až se stane něco zlomového a přelomového, co bude stát za povšimnutí. Nicméně tuto sobotu měla již delší dobu vyhlédnout na psaní, a tak se snaží dodžet slib, který si dala, a zasedla k tomu zrádnému stroji.
Známky uzavřeny, už je nezmění nic. Školní rok téměř za námi. Přede mnou už pouze ten děsivý čtvrtý ročník. I tak bude jeho začátek ještě jistým dozvukem léta a volný - minimálně si to od toho slibuji.
Ačkoliv jsem si od posledních dní maličko slibovala /pozor! promluví alkoholik!/ udržování jisté hladiny alkoholu v krvi, nestalo se tak. A vlastně mi to ani nevadí.
Ten minulý týden byl dobrý. A víc než jen obyčejně dobrý. Ve středu zevling, v pátek posezení v hospůdce s Hancul a Santou a v sobotu krátká návštěva pivovarských slavností, kde jsem se potkala ještě s několika lidmi.
Ale zpět k zevlingu. Díky němu jsem pochopila, že můj svět se dělí na gympláky, špéraky, jiné a ostatní. Dle mého osobního a osobitého názoru to byla sešlost vydařená protkaná humorem, akcí /když jsme čekali na velký déšť anebo se bránili maniakům s lihovkou/, ale i pohodou tvořená dobrými lidmi. Pak se tedy nemůžete divit, že se mi moc večer odcházet nechtělo...
Naše brigáda v *P* letos byla podivná. Náladu mi pošramotil výpočet, že se prostě na pokoje nemůžeme vejít, a i když se mě všichni snažili přesvědčit o opaku, moje slova se při našem příjezdu potvrdila. A tak se nakonec stalo to, co jsem proklamovala, tedy že přespím u kluků /nicméně tam ještě spaly Eli s Niki/. Čtvrtek nezačal špatně, ale ne zrovna dobře se vyvíjel. Postupně mě totiž začalo zrazovat tělo, a přestože jsem se to vše snažila nějakým způsobem elegantně přejít, ten můj problém se se mnou očividně rozloučit nechtěl. I tak jsem si ale skvěle užila čtyřhru líného tenisu se dvěma míčky. Navečer se začala chata pomalu vylidňovat, ale povětšinou to nevadilo, protože jsme očekávali příjezd někoho jiného: Teji. Klárka jí na přivítanou připravila plakát s nápisem "Vítej doma" a pověsila ho u nás ve společence.
A tak se nám po téměř roce vrátila spolužačka z výměného pobytu v Americe. A některým z nás to přišlo, jako kdyby nikdy neodešla, jako kdyby žádný rok neutekl...
Na obvyklé poměry na chatě se šlo spát znovu poměrně brzy. A brzy jsme i odjížděli. I když bylo poměrně nepříjemné, když Horis hledal v jízdním řádu, zda ten autobus skutečně jede, a v prvních pěti nebo kolika nic nenašel. Nakonec autobus přijel a my si to nasměřovali domů...
Při vzpomínce na naši školní chatu jsem si vzpomněla na naše natáčení. Díky naší Kláře se s tím konečně pohlo a v *P* jsme tedy dotáčeli poslední záběry. Užili jsme si mnoho srandy a doufám, že to vtipné bude připadat i ostatním a nejenom nám.
Kvůli stávce mého těla, z níž jsem se dneska pomalu vzpamatovávala /díky mému postoji k jídlu jsem si přišla jako anorektička nebo bulimička/, se tedy nejlepším zážitkem minulých týdnů stal zevling. Ale nesmím se nechat ukolébat. V úterý jdu zevlit nejspíše znovu a nemohu očekávat, že to bude stejné. Protože nikdy nic není dvakrát stejné.

A tak se mějte krásně, dotáhněte zdárně do konce ten školní rok a věřte českému sportu - orientačnímu běhu v současné době obzvlášť /a naší P. a jejímu bratrovi ještě víc/.

Páá

foto: Ála N.