Kdyby blbci tlačili zeměkouli, tak se udřu k smrti...

No ano, nechval dne před večeří, jak pravila teta Kateřina v Saturninovi, ale i tak se mi zdá, že posledních několik málo dní těžko něco změní na jejich pochmurnosti, kterou nabraly za téměř celé dva měsíce. Nebýt nějakých čtyř pěti dnů, stály by za *** /zdvořilé hvězdičky nahrazují cenzurovanou část – ať žije Bartimaeus!/

Když se daří...

V hlavě se mi hromadí věci, které nemohu jen tak říct. Jen tak vyfiltrovat do světa, ulehčit srdíčku. Prostě a jednoduše to nejde.
V pátek /v ten velice horký pátek/ jsem si psala s kamarádkou /ovšem zde pravděpodobně to slovo ztrácí význam a stává se prázdným pojmenováním pro někoho, kdo si stále ještě  nezaslouží být pojmenován bývalá kamarádka/ a postěžovala si, že mi je z toho příšerného vedra vcelku nedobře. Její odpověď byla vcelku prostá: já dělala podlahu. Samozřejmě chápu, že dělat podlahu v podkroví /předpokládám, že to bylo v jejím novém pokoji/ v tomhle počasí je skutečně úmorné, ale i tak... mi to prostě přišlo /a ne poprvé/, že jí zrovna moc nezajímám já, ale jen to, že si ji hezky pěkně vyposlechnu.
Což možná není jediná. Asi se slova bez definic rozšíří opět o pár lidí dál.

O budování kapitalismu

.float away

Ve středu jsem skončila v práci - na svojí brigádě. Broušení jsem se pro velký úspěch nezbavila až do posledního dne, ale pak už mi to přestalo vadit. Passametr mi téměř přirostl k ruce, jenže... Jedno pondělí se rozhodla přestat spolupracovat Velká matka bruska. V úterý dali do provozu pákovou brusku, na které se dlouho nepracovalo, protože odmítala držet míru. Mám za to, že ve středu se na ní přetrhl řemen a než jsem ten den odcházela, podávací kotouč se zastavil nadobro. Od té chvíle jsem měla strach přiblížit se k jakékoliv brusce, protože dvě rozbité za pár dní bylo moc. Ve čtvrtek už byla spravená, ale i tak se rozhodla už míru moc nedržet a v sobotu /při mimořádném nástupu/ jsme ji odepsali úplně. To už naštěstí byla v pořádku Velká matka bruska.
Prakticky každý si myslel, že končí Hancul, a tak jediným, kdo věděl, že ve čtvrtek už nenastoupím, byl zřejmě Hanculin děda.

Čekám a v hlavě zmatek, ač uklizeno. Zmatek? No to by tedy měl být zmatek, když... je někdo /ukažme si na něj – vlastně ni!/ tak pitomej. Čekám a že mi to čekání k něčemu je, viďte?
Kéž by se někdy plnily moje sny a neexistovalo nereálno...
Za týden budu ve Francii /opět/. Ano těším se, ale v současné době moc neumím projevovat pořádnou radost /a kdy umím?/
/To už vůbec nejsou ty články, které jsem dokázala psát dříve. Ach, jen se horším!/
Další školní rok přede mnou. Maturita. V očích děs, hrůza ale i rezignace. Copak se mohu bránit proti toku času? Čas je převelice zákeřný nepřítel a než se naděju pofrčím do Prahy na přijímací zkoušky na vysokou. Vše bude jak mrknutím oka. A mávnutím kouzelného proutku. Ovšem i tak tomu budou ještě předcházet hádky ohledně všeho, co se ve čtvrťáku děje za doprovodné akce. Neshodneme se na barvě stužek a šerp, na květinách, na videu; doufám, že bezproblémové bude půlnoční překvapení. Prostě musí. /A musím se jim připomenout./ A to bez debat.
Moje skupinové vějíře už vypadají jako vějíře. Jsou i namotané, ale pravděpodobně špatně; tak ať mi to zítra /jemně/ řeknou a já to změním. Moje vlastní vějíře snad možná rovněž budou – protáčecí! :) Minulý týden bych je téměř nedala z ruky, přestože nebyly ještě moje, ale Š. A zítra... doufám, že P. opět uspořádá rozcvičku a že mě zaměstná natolik, že už mi pohled nebude stíhat utíkat do jednoho pohyblivého bodu :) Chtěla bych s nimi jet zase jednou do hospody, jenže to by znamenalo "jít a vydat nějaký zvuk", což jak se dobře ví, já nedokážu. A jak říká K.: Líná huba, holý neštěstí.
Asi se načekám. Tak co, den dva, týden, měsíc, rok. Co je to v porovnání se stářím vesmíru! My věčně nespokojení tvorečkové z nepatrné planety, jak si můžeme myslet, že jednou vše pochopíme, když dříve nás zničí vlastní sobectví a zloba a ani věčná a nad vším prý vítězící láska nás nemůže zachránit.

.v ruce svírá křížek z granátků od prababičky /dej jí Pán Bůh věčnou slávu/ – kruh jednoho života byl uzavřen. Ať je to, jak je to, vždy je moc brzy.

.mějte se krásně /a příště neposlouchejte-nečtěte ty moje strašný žvásty:) /

.páá

foto: DeviantArt.com

edit (pondělí 29. 8. ráno):

Jako svíčky na dortu...

Tak vějíře sice pořád jako vějíře vypadají, ale jako už vyhořelý. Dobře, tričko z úpletu na namotání nebyl zrovna nejlepší nápad, protože to naprosto celé na první pokus vyhořelo. Ale hořelo to prý hezky :)
Abyste věděli, tak včera večer po tréninku jsme si s Hancul mohly poprvé vyzkoušet zapálené poiky a tyče /a vějíře, ale to už nebylo poprvé/. Bylo to... neskutečně krásné :) Nejspíš mě to chytlo za srdíčko ještě o něco víc.
Vůbec trénink byl akční, hodně. Umím zas něco nového s tyčí, dělat slalom to kroužku a nenamlátit se při tom do nosu poikama bylo pro mě nemožné. Ale což, to se naučím.
/Jako svíčky na dortu se sfoukává kevlar. Ono jedna půlka tyče už skoro nehořela, tak jsem to měla sfouknuté rychle, ale ty druhé dvě bakule hořely ještě docela dost. Uhasit se mi podařilo vždy jen jednu, ale ta hned chytla od té druhé:) Až si to nakonec musel sfouknout sám J. :)/
O vtipné cestě domů ani nemluvě /a cestě na Hrad/.
Ale ano, stálo to za to, i když jsem se domů vrátila až po desáté /a to jsem pěkně prosím řídila!/ a po cestě jsem se děsila kočky jdoucí si to hezky po krajnici.