Ne, vlastně vůbec nejsem v pohodě. Můj drahý veřejný temný koutku mojí duše, uvnitř mojí duše vyrostla pevnost, nutno podotknout že dosti nedobytná, v níž se skrývá naprosto všechno, co má být před ostatními skryto. Všechny stíny minulosti, celá nejasná budoucnost. Celá ta tíha...
Všechny události posledního měsíce vedly k několika myšlenkám. Předně jsem si usmyslela, že je naprosto zbytečné, aby mi máma k Vánocům koupila nový mobil, když starý ještě funguje, nenadálé vypínaní eliminoval na minimum a umí vše, co potřebuji /kromě focení, kdy chce Olivka sama/, protože je všechno tak nejisté - co když si ho ani neužiju? Poněvadž se mi život jevil/jeví jako něco neskonale nestálého a zbytečného. Nicméně u maminky to vedlo k naprosto opačnému závěru, tedy k Pravidlu číslo 2: Žít svůj život naplno, aby si člověk nemusel říct, až bude umírat, ať je to, kdy je to, že toho spoustu nestihl, že si svůj život neužil...
Mám chuť všechno vykřičet do světa. Stále. O tom, že je vše nefér, že to tak vůbec nemělo být, proč my /jenže to nejsme jen my, ale spousta lidí, které jsme před tím, jen nedokázali pochopit/ a že mi najednou strašně chybí...
 |
| .jedna optimistická fotka našeho Santy, když už se blíží ty Vánoce |
Řekla bych: A už dost o tom, o něm! Tohle vás asi nebaví číst. Jenže člověk není stroj, aby se jen tak vypnul, restartoval, přeprogramoval na nové myšlenky.
Jenže život se nezastavil a pádí dál.
V pátek 25. 11. jsme měli stužkovací večírek ve stylu Pastelkové party. Převlíkli jsme se do jedné barvy, Olivka samozřejmě do olivové :) Bylo to vcelku hezké, program připravený Klárou a Lae skvělý, fotek fůra. Jen kdyby se Olivka tolik nebála alkoholu a jeho účinku na její slzné kanálky, i když výsledek byl téměř stejný. V jedenáct /tedy těsně před/ mi odešel Lemur a já se nějak neměla pomalu s kým bavit. Mamča si mě po půl dvanácté odvezla, asi v pravý čas. Nelituji, asi poprvé v životě, že jsem odešla před koncem.
Týden na to jsme odfrčeli do Pasek. Vezl nás /mě, Niki a Eli/ Horis, můj drahý, milovaný a jediný bratránek /tedy... s několika pra; a ne že bych už žádné neměla, ale ty dva, k nim nemám takový vztah... oni mě nepošťuchovali a netahali za nohu z gauče - ne že by tohle Horis někdy udělal/. Dorazili jsme jako druzí - první byl Lemur. Večer a noc jsme si krásně užili, Lemur, ten zapřísáhlý abstinent, měl dvě piva s klukama a nějakou tu skleničku vína. Jen doufám, že na VŠ nenarazí na nějaký voli, kteří by ho stáhli někam na scestí.
Druhý den se uklízelo a celé odpoledne nacvičovalo na maturiťák. Nebyly jsme všechny /protože všech 5 kluků tam bylo/ a podmínky vyklizené společenky přeci jen nedokázaly pojmout i náš snížený počet ideálně. Nicméně jsme se mnoho naučili a někteří z toho odpadli. Na hřišti jsem se "roztančila" se zapálenými vějíři, energie jsem měla stále na rozdávání. Večer, poté co mě P. naučila hrát pasiáns, jsme to na další asi dvě hodiny zakotvi u televize a bály se u filmu T. M. A. Někteří, jako třeba já, jsme se opravdu báli.
A v neděli jsme se rozutekli domů...
Posledním stěžejním bodem uplynulých tří týdnů byla včerejší návštěva vánočních trhů. Zamířila jsem tam vesměs po škole, počkala si hezky na Horise a jala se užívat polovánoční nálady. Napili jsme se Žihadla, později medoviny a ještě později, když nám ujel bus i piva. Jinak trhy nestály za nic...
Po zamávání zadním světlům našeho autobusu jsme se vydali na nádraží, odkud jel Horis pak vlakem do Lbc na hokej /měl jet původně tím busem/. Během cesty jsem mu vyprávěla všechno, co jsem mu od prázdnin nestihla říct, a užívala si, že jsem zase jednou jen já a on. Posledních několik metrů cesty a několik minut čekání na vlak jsme konverzovali v angličtině víceméně o tom samém, co jsem načala sama a on jen svým dotazem /"Proukouknul jsem tě tedy dobře? A jeho?"/ trochu posunul dál. A příjezdem vlaku vše skončilo... ještěže nám ten bus ujel :)
Život je podivný a někdy úplně špatně. Jako třeba poslední měsíc. Víte, že nám květinky z pohřbu vydržely ve váze celý ten měsíc? Zvláštní, viďte.
Domů se vrátily Jirkovy věci z Ukrajiny. A pracovní deník, kde je prý napsané, že tu neděli byli někde do 17:30 v práci.
Ale on uměl žít, aspoň se nám tak vždycky jevil.
.mějte se krásně a žijte jak umíte; nikdy nevíte, kde na vás číhá anděl smrti
.páá
P.S.: "Jak já to mám vědět! To bychom se tu bavili asi o něčem úplně jiném."
P.P.S.: Hlava zapomnětlivá! Samozřejmě že se stalo ještě něco. Tenhle týden jsem totiž jaksi odstartovala u Ály v novém pokojíku za přítomnosti její maličkosti, Lae, Kláry, Horise a později i Míly /chyběly: Jíťa a Štepa/. Lepší začátek týdne si nemůžete přát. Sice nezbylo moc času na učení, ale večer to byl nepromarněný, vydařený, přiopilý vínem a zakouřený vodnicí. Jak jsem celých devět let základky mohla žít bez těchto lidí? Jak jsem mohla přežít prvák?
Žádné komentáře:
Okomentovat