Poslední prosluněné podzimní dny...

..., kdy jsem proklínala bohy, duchy i anděly za všechna trápení.  Snad možná poprvé, co mě procházka přírodou nenaladila tak, jak měla. I když byla nádherná...

Ta břízka už musí něco pamatovat, protože vypadala víceméně stejně, už když jsem chodila do školky. Byl to náš "autobus" a do té škvíry mezi kmeny se vešly až tři děti :) Jen bylo strašně těžké si to místo vybojovat.

Téhož dne u kostela.

A už náš legendární stužkovací večírek. Abych tu fotku vysvětlila, tak M. si právě fotila tabuli s našimi fotkami, když jsme byli malí. 

Výzdoba na sále s ukázkou našich "převleků". /Dívčiny si právě prohlíží onu zmiňovanou tabuli./

Naše stužky ještě před rozdáním.

A moje stužka už připnutá na tašce. Poměrně brzy jsem ji poprvé ztratila; naštěstí Horis zaspal a právě se šel do té učebny, kde jsem ji opustila, domluvit náhradní test, a tak mi ji donesl. Nicméně asi po týdnu mi přehršel růžové začal lést na nervy, přestože se mi zpočátku líbila ta kombinace barev. Holt jsme holčičí třída, tak ta růžová chybět nesmí.

Naše zlatíčko. Pravda, po těch práškách, co teď musí brát, je trošku větší čírtě, ale o se dá dělat...

Páteční pohoda v Pasekách. Jen sedět a povídat. Bude mi to tam chybět, ty zážitky, ty lidi. Jen prvák to nepřekoná. Když jsme se s Horisem stěhovali z jedněch kamen na druhý, až jsme svoji nerozlučností pro tento večer v některých vzbudili nejapné myšlenky. To byla doba. Nádherná. Co teď bych za ni dala...

A moje předvádění před spolužáky. Jen nechápu, proč na těch fotkách vypadám jak chodící pochodeň :)

¨Kdyby teď mohla Olivka vrátit čas, bylo by to do té soboty, kdy jsem Jirku viděla naposledy. Nevěřím /přestože bych si to hrozně moc přála/, že by se to dalo nějak zvrátit. Jen bych se s ním chtěla rozloučit. Pořádně. Ten den jsme se s tátou vypařili trochu narychlo: přijela jsem snad možná kvůli dětem /Jirka se u nás stavil ještě v týdnu pro rajskou, jedl ji z hrnce, hádal se s námi, že ten kvas alkoholický není a že nejlepší je s vodkou/, ale oni jeli po obědě za babičkou. Strejda, bratránek a táta káceli stromy, já se učila, protože jsme toho měla ten týden moc. A kvůli učení jsem taky chtěla brzo odjet. Copak jsem věděla, že tohle loučení uspěchat nemám?

foto: Olivka